Na Roháče jsem se již několikrát chystal, nakonec moje premiéra v Západních Tatrách vyšla na prosinec 2008. Vyráželi jsme v šesti lidech – já, Fána, Housin, Gou, Erik a Mára ve čtvrtek 18. 12. 2008 vlakem z Prahy. V Ružomberoku jsme v pátek ráno a busem se dostáváme až nad Zuberec pod Bielu skalu (12 h).
Odtud (900 m) vyrážíme již po svých do strmého kopce po červené turistické značce. Sněží a je lehce podn nulou, viditelnost špatná. U Radových skal ve výšce asi 1500 m končí pás lesa a začíná jeˇště hustší mlha, vidět je už jen na pár metrů. Po 3. h nalézáme ve výšce 1650 m slušné místo pro naše stany v kryté dolince. Kolem 16. h uleháme do stanů, stále sněží a fouká vítr. Kolem půlnoci máme stan již zcela zafoukán čerstvým sněhem a Fandu už irituje tlak sněhu ze všech stan – stan se nám změnšil na polovinu – a tak jde vyhazovat sníh kolem stanu. Ráno vstáváme kolme 8. h, balíme věci a pokračujeme směrem na Sivý vrch.
Viditelnost je stejná jako včera, když jsme sem přišli – pár metrů, sněží a fouká silný vítr. Cestu pouze odhadujeme. Naštěstí Housin tudy šel před dvěma měsíci, tak alespoň zhruba ví, kudy máme jít. Při traverzu pod vrcholem využíváme cepíny, výšvih po řetězech na skalní hřbet a po něm dál vzhůru. Na vrcholu Sivého vrchu (1805 m) jsme kolem 10. h.
Sestupujeme do sedla Pálenica (1600 m). Kousek před sedlem se rozhodujeme kvůli počasí pro sestup Bobroveckou a Jaloveckou dolinou do civilizace. Stříháme to kolmo dolů jihovýchodní strání do Bobrovecké doliny, značnou část sešupu sjíždíme po zadku, což cestu dost zrychluje. Konečně jsme na žluté turistické stezce, střídáme se v prošlapávání čerstvého sněhu a sestupujeme podél Polianského a později Jalovského potoka až do výšky 850 m, kde začíná civilizace – kousek odtud je vesnička Jalovec. Od procházejících se lidí dostáváme tip na horský hotel Mnich kousek odtud. Neváháme a razíme tam. Hotel vypadá velice honosně jak zvenku, tak vevnitř. Velice milá recepční nám dělá cenu 500 Sk/noc/osobu a my využíváme této nabídky. Na pokoji sušíme věci, dáváme si zaslouženou večeři, pivko, borovičku, tancujeme na diskotéce, zpíváme karaoke show…
V neděli dopoledne opouštíme horský hotel Mnich a vracíme se kousek zpět po včerejší trase ke křižovatce žluté a červené turistické stezky. Jdeme doprava po Tatranské magistrále, opět sněží ale zde dole je cítit obleva. Po 2 h se dostáváme na chatu Kožiar, dáváme pivko a busem se odtud dostáváme do Liptovského Mikuláše. Večer odjíždíme do Prahy.
Dobrá akce, dobrá parta lidí. Kvůli počasí se nepodařil delší přechod hlavního hřebene Roháčů. Důvod pro brzký návrat do oblasti.
S kamarády jsme se už koncem zimy rozhodli pro nám dobře známou oblast Walliských Alp na letní výlet. Postupem času naše skupina nabobtnala až na devět osob, těsně před odjezdem se z pochopitelných i nepochopitelných důvodů smrskla na šest kusů masa.
Půjčeným Fordem Tranzit jsme v sobotu 16. 6. 2007 vyrazili směr Švajc. Den předtím jsem zjistil, že můj pas je přes rok prošlý. Na chvíli jsem se zaradoval, když jsem na netu našel informaci, že do země helvetského kříže se Čech dostane i na občanku, ale když jsem větu dočetl, opět jsem znervózněl. Stálo tam, že občanka sice stačí, ale musí to být nový OP se strojově čitelnou zónou, kterou moje občanka z roku 2000 nedisponuje. Nu což, teď už si nový cestovní doklad nestihnu ani vyřídit ani vyrobit, tak to holt risknu. Při nejhorším si zahraji na Krále Šumavy.
Hranice ČR – D bez problémů – nikdo nic nechtěl vidět. Za to přátelé ze Švýcar si nás odstavili ihned a doklady samozřejmě vidět chtěli. Při podávání pěti pasů a mé stařičké občanky bez čitelného strojopisného kódu celníkovi dokonce moje kartička upadla na zem. To jsem si v duchu říkal, že je se mnou dočista dočista ámen a už jsem si pomalu vyhlížel kudy celnici obejdu zu Fuß. Celník se se všemi našimi doklady na chvíli vzdálil, pak nám je přišel vrátit a dal pokyn „OK“. Na řadu přišla poměrně značná detonace, to jak mi spadl kámen ze srdce. Jsme ve Švajcu! A hurá přes Furku a Grimsel do Mattertalu, kam dojíždíme před půlnocí. Spíme pod širákem v lese před Taschem.
Matterhorn v pozadí.
Druhý den fičíme taxálem do Zermattu. Matterhorn je totálně bílý, což jsme věděli už z live kamery. Hornlihutte je ještě zavřená. Podmínky pro výstup jsou prý dost špatné. To mi je jasný – za těchto podmínek je to extrémní zimní výstup. Navíc před pár dny se na Mattu zabili 3 Bulhaři. Zjišťujeme předpověď počasí na 3 dny dopředu. Dnes průměr, zítra lepší a pozítří sluníčko. Vzhledem k okolnostem Matterhorn přesouváme na jindy a jako alternativu volíme Dom. Dnes aklimatizace směrem na Mettelhorn, zítra výstup na Domhutte a pozítří pokus o vrchol.
Z Zermattu stoupáme na výletní knajpičku Edelweiss a dále na ještě zavřenou chatu Trift. Odtud pokračujeme vzhůru směrem na Mettelhorn. Počasí se kolem 15h začíná kazit a asi hodinu před vrcholem ve výšce cca 3100 m se otáčíme a mažeme dolů do Zermattu. Spíme v seníku v Taschi.
Ráno vyrážíme z Randy na chatu Domhutte. Pozor – v Randě je pouze jedno parkoviště (podzemní, přímo pod budouvou Informací) a vejde se tam jen auto do 2,2 m výšky, což náš tranzit nesplňuje, proto musíme nechat auto u Tasche. Cesta na Domhutte strmě stoupá z Randy lesem vzhůru. Ukazatel hlásí Domhutte 4:30h. Stromy končí na hranici 2 200 m n. m. a právě v této výšce stojí chata Europahutte. Zde svačíme a nabíráme síly na druhou – zajímavější část cesty. Cesta odtud pokračuje stoupáním nejprve po louce, posléze již po skalách, řetězech a kramlích. Rychle nabíráme výškové metry a po 4h z Randy přicházíme na Domhutte. Chata žije ještě zimním režimem – tzn. bez chataře ale otevřená, kasička je v chodbě. Zabydlujeme se a zbytek dne trávíme pozorováním okolních vršků, kterým vévodí Matterhorn na konci údolí, přímo naproti nám Weisshorn a nad námi Dom, který je z počátku v mracích ale v pozdním odpoledni se nám ukazuje v celé své kráse. Dom nemám extra nastudovaný (což bude mít zítra fatální následky) – tohle jsem nečekal, budí respekt, je to velká hora. Fanda si dává vepřenku a já se rozhoduji, že se pokusím tento týden vydržet na studené stravě – bez vařiče, takový pokus. Mám s sebou hodně sýrů a hlavně Šmakouna – výborná náhražka masa.
Ráno vstáváme ve 4h a dole před chatou slyšíme lidské hlasy. Je to pět Slováků, kteří bivakovali 300 m nad chatou ve stanech. Prý je vystrašila „bůrka“ a proto sešli k chatě. Nebe je jasné a bylo celou noc, ale dobrá, beru, měli halucinace, to se může stát každému. Další výmluva, proč nejdou na vrchol je ještě dokonalejší – zjistili, že nejsou do páru! Překvapuje mě, že si toho všimli až když se navazovali a ne hned dole Fanda jim nabízí kooperaci – nás je taky pět, takže problém párování (když musí být tedy do páru) by se vyřešil. Nakonec kápli božskou – na vrchol se jim zkrátka nechce.
Vrcholový hřebínek Bishornu.
Po půl páté vyrážíme od chaty po moréně, po půlhodině docházíme na ledovec a nasazujeme mačky. Odtud musíme jít podél ledovce vlevo a cca po 1,5h výšvihem do sedla Festijoch. Stoupáme po ledovci, po levé ruce se vypíná skalnatý hřeben na jehož konci je sedlo Festijoch, kde začíná nástup na Festigrat, za námi se tyčí gigantický Weisshorn jehož východní stěnu právě probouzí první sluneční paprsky dnešního dne – neskutečná podívaná. Po necelé hodině ledovcového stoupání se otevírá vlevo sněhovoledový kuloár, kterým bychom se zjevně mohli dostat na hřeben, po kterém bychom mohli dojít až do sedla. Takže uhýbáme z ledovce a valíme to strmým kuloárem přímo nahoru až na hřeben. Místy je stoupání poměrně výživné. Hřeben je pokrytý tvrdým sněhem a jde se po něm již dobře, blížíme se k Festijochu a máme možnost sledovat kudy vede cesta přes Festigrat – nádherná linie. Po necelé půlhodině putování po hřebeni se dostáváme na falešný vrchol Hohgwächte do výšky 3740 m. Plán je jasný: sejít po skalnatém hřebeni do sedla Festijoch a pokračovat Festigratem na vrchol.
Teorie super. Ovšem v momentě, kdy se ocitáme na Hoghwächte – nejvyšším bodě skalnatého hřebenu vedoucího od Festijochu na západ – vidíme mezi námi a sedlem asi 70 m vysokou kolmou stěnu a členitý hřebínek ostrý jako břitva! S tím jsme nepočítali. Předpokládal jsem, že se odtud snadným terénem dostaneme do sedla a budeme pokračovat ve výstupu. Vzniklá situace nám překazila všechny plány. Marně obhlížíme možnosti slanění a pokračování v cestě – stěna je extrémně lámavá, je to hromada kamení držících pohromadě jen silou vůle. Po chvíli mlčení někdo pronese větu, kterou měl na jazyku každý z nás, ale pořád si nepřipouštěl, že je to pravda: „Tudy se do sedla nedostaneme a na vrácení se zpátky na ledovec Festigletscher a pokračování správnou cestou je již pozdě.“ Nyní je nám už jasné, že jsme odbočili z ledovce příliš brzy a cesta sněhovoledovým kuloárem byla špatná volba. Správná cesta pokračuje stále po levém kraje ledovce až přímo pod Festijoch a výšvihem do sedla. Dost mě tenhle pytel mrzí, protože podmínky jsou dnes výtečné, formu cítím taky dobrou a Dom mě okouzlil. Ohromně jsem podcenil nastudování cesty dopředu. Velké poučení pro příště…
Fotíme alespoň fotky do alba – Weisshorn, Matterhorn, Mattertall, Taschhorn a přímo nad námi nádherný Dom! Festigrat máme odtud jako na dlani, báječná linie. Vidíme, jak z Festijochu traverzují normálkou, která vede po ledovci Hohgletscher velkým pravotočivým obloukem na druhou stranu ledovce a poté stoupá severozápadní stěnou Domu, dva horolezci. Jejich postup se nám zdá ohromně pomalý. Za půl hodiny ušli snad jen 50 m! Tímto tempem se nemůžou na vrchol v přijatelném čase dostat.
Vrcholovka z Bishornu s Fandou.
Na chatu scházíme stejnou cestou a v dolních pasážích ledovce se už začínáme nepříjemně bořit. Na chatě si dáváme jídlo a pití – já Šmakouna, Fanda vepřenku a zbytek výpravy roztodivné potraviny. Odpoledne vedle chaty přistává vrtulník – to chatař zaváží chatu na sezonu. Počasí se začíná kazit, přesně podle předpovědi, další dva dny má být špatně. Osobně mě mrzí, že jsme Dom takto stupidně zapytlili, ale pro příště už vím kudy zcela přesně. Přemýšlím nad naším dalším plánem. Naštěstí jsem mistr v improvizaci a ihned mě napadají scénáře dalšího postupu. Teď na dva dny rozhodně vypadnout dolů k nějakému jezeru a pak doufat, že se počasí umoudří a povolí nám alespoň nějaký výstup. Okamžitě mě napadají lehčí walliské vrcholy jako Weissmies, Laginhorn, Bishorn, ale také Bernské Alpy a na moment jsem zapřemýšlel i nad Zugspitzi, která je při cestě domů. Po 15 h se balíme a sestupujeme dolů do Randy, kde jsme za 2,5 h. Večer spíme v seníku v Taschi.
Ráno ujíždíme před špatným počasím dolů k Rhóně – do Sierre k jezeru. Tady je příjemně, koupeme se, jíme (já Šmakouna, Fanda vepřenku) a chlastáme zdejší levné víno a českou Plzeň. Zato noc u jezera je ta nejhorší noc – žabí orchestr hraje ostošest a když už konečně kolem 05 h tato estráda končí, začínají jezdit auta na nedalekém hlavním tahu – opravdu jsme se moc nevyspali.
Další den se přesně vyplňuje předpověď – prší a leje a chčije. Ale zítra už má být líp a pozítří ideál. Po poledni se přesunujeme do Val de Zinal – údolí vedle Mattertalu. Cíl je Bishorn.
Celé údolí je úplně jiné než Mattertal – daleko „mrtvější“ – ale to mě právě okouzluje. Takřka žádní turisti, infrastruktura cestovního ruchu také odpovídá daleko méně navštěvované oblasti – prostě fantazie. Zinal je vesnice úplně na konci údolí. Objevujeme zde kemp, kde přespíme, ceny jsou lidové – 6,5 SFR za osobu/noc. Zde je to francouzská část kantonu Wallis a jak je u francouzsky mluvících lidí zvykem, ti se prostě cizí řeč učit nebudou. Takže s domluvou to tu je sranda. Ale kempík je to bezvadný, vše potřebné. Chladíme naši Plzeň jíme Šmakouna a vepřenku a rozkoukáváme se tu. Počasí se uklidnilo, neprší, mraky se honí a občas se ukazují okolní horské jehly, kterým vévodí Dent Blanche a Zinalrothorn.
Ráno mrholí. Čekáme do poledne, jestli nepřestane a když vidíme, že situace je pořád stejná, tak si balíme věci a vyrážíme za mírného letního deště na chatu Cab. de Tracuit. Dle směrových cedulí to je nahoru 5h, převýšení 1550 m (Zinal 1700 m, chata 3250 m). Na informacích v Zinalu jsme si zjistili, že na chatu nepotřebujeme spacáky ani karimatky, jsou tam totiž deky. Proto naše bágly mají nesrovnatelně menší objem i hmotnost a stoupá se o poznání lehčeji.
Zinalrothorn.
Cesta vede nejprve lesem, pak stromy ubývají a procházíme květnatou loukou. Počasí se zklidňuje a mraky před námi ustupují. Po dvou hodinách jsme ve výšce cca 2500 u vodopádu, který byl vidět od stanu. Pokračujeme kolem chatky Combautanna, později po kamenné suti až do sedla Col de Tracuit. Zde se dělí svět na království ledu a sněhu na východě (Turtmanngletscher) a kamenné panství na západě odkud přicházíme my. Ze sedla je to k chatě už jen 150 m po sněhu. Z Zinalu nám to sem trvalo 4,5h. Chatař se tu právě zabydluje, jazyková bariéra opět viditelná – mluví francouzsky ale po chvíli pochopil naše posunky i v němčině. Cena za noclech 30 SFR je seriózní. Spí tu s námi ještě pár skupin, jejichž cíl je stejný jako náš – Bishorn 4153 m. Pro posilnění na zítřejší výstup volíme Šmakouna a vepřenku. Deky tu mají překvapivě teplé a noc je příjemná.
Ráno vstáváme v 5h 30min, na vrchol by to mělo být cca 3h a převýšení 900 m takže pohoda. Počasí se jeví, že bude opravdu ideální. Nyní se sice po okolních štítech válejí sem tam mraky, ale je znát, že si s nimi vítr co nevidět poradí.
Cesta je jasná – od chaty vede kousek dolů na ledovec a pak stoupá napříč Turtmanngletscherem doleva do falešného sedla pod kótu 3591 m a přímo nahoru do sedla mezi východním (vyšším) a západním (nižší) vrcholem. Ostatní skupiny volí cestu obklikou až úplně nalevo na hranu a odtud do sedla mezi vrcholy, kam přijdou z prava. My si chceme cestu zpestřit ostřejším stoupáním a volíme „diretisimu“ kdy nejdeme obloukem doleva ale rovně velkým srázem přímo do sedla mezi vrcholy. Je to klasická ledovcová tůra, počasí nám přeje, sluníčko svítí, kolem nás okouzlují úžasné pohledy na walliské velikány a je dokonce vidět i Mont Blanc. Jen poměrně silný západní vítr způsobuje, že mi mrznou prsty na nohou.
Konečně dorážíme po 2,5h do sedla a otevírá se úžasný pohled na severozápadní stěnu a severní hřeben Weisshornu – tohle opravdu bere dech!!! Čeká nás už je výšvih na sněhovou čepici východního vrcholu Bishornu (4153 m) – dnes jsme na vrcholu první! Volbou diretisimy jsme předešli všechny tři skupiny lezců, kteří vyráželi před námi. Vychutnáváme si vrcholové pocity. Jižnímu pohledu vévodí majestátní Weisshorn, který je v naší těsné blízkosti, dále za ním Liskamm a masiv Monte Rosy, na východě stolová hora Alphubel, Taschhorn, Dom, Lenzspitze a na západ úžasná pyramida Dent Blanche. Rozhodujeme se, že si vylezeme ještě na nižší východní vrchol Bishornu (4135 m), který zdobí skalní špička.
Sestup je fantasticky rychlý, na chatě jsme z vrcholu za necelou 1,5 h. Na chatě se posilňujeme – já si vychutnávám posledního Šmakouna, Fanda poslední vepřovku a zbytek poslední zásoby co batoh dal. Za další 2,5 h už stojíme před naším autem v Zinalu a odjíždíme dolů do Sierre k jezeru. Tady se osvěžujeme koupáním a nabíráme síly na cestu domů, protože chceme jet přes noc na jeden zátah.
I přes nesplnění žádného z cílů (Matterhorn či Dom) jsem s letošním walliským výletem spokojen. Jedna čtyřka dala, Bishorn se mi líbí a další zkušenosti mám v tělese. HoreZdar!
Pohled při usínání nad Velkou Jizerou byl famózní.
Když jsem pod stromečkem letos našel u Ježíška dopředu objednanou knížku „Tři Iseriny“ a ponořil se do četby a pozorování fotografií známého Honzy Pikouse, okamžitě se zrodil v mé mysli nápad. Dost zřetelný a jasný, a sice solo putování za Iseriny. Postupem pár minut jsem ukoval plán pro solo přechod Jizerek převážně polskou stranou, kdy navštívím dva ze tří Iserinů – Orle a Groß-Iser. Tak jsem se tři dny po štědrém dni sbalil a vydal se na cestu…
Z Tanvaldu vlakem do Harrachova a odtud po zeleně značené cestě vzhůru, přes hranice a dále po zelené do Orle. Cesta se vine takřka po vrstevnici smrkovým hájem, na zemi je místy sníh, ale na roční dobu prachmálo. Sluníčko prosvítá přes stromy, skrz které je vidět blankytně modrá obloha. Scházím k Orle a cítím, jak mě zdejší kultovní hospa láká do svých útrob. Moje vůle však naléhá na splnění mého dílčího úkolu – nalezení překrásné skalní modly Graniczniku, která mě uchvátila na první pohled v několik knihách. Dle mapy tuším směr a vydávám se na průzkum rovnou za nosem cesta necesta. Otevírá se mi okouzlující pohled na Bukovec z pro mě neznámé strany – polské. Intuice mi napovídá mírně změnit směr, po chvíli narážím na cestu, po které přicházím k vytouženému Graniczniku. Skála je to opravdu skvostná, nabízející výborné možnosti pro lezení. Z druhé strany od cesty lze poměrně snadno vylézt na vrchol, který nabízí překvapivý výhled na východní část našich českých hor a jsou vidět i stavení na Jizerce. Granicznik jsem našel, tedy mám nárok vyslyšet vábení hospody v Orle. Pozdní oběd vyplňuji pivem, výbornou klobásou a čajem s rumem, který mi dodává sílu do dalšího putování. Moje cesta pokračuje cestou zařezávající se do vrchu, na kterém se nachází další můj dnešní cíl – skály Pelikan. Po půl hodině cesty se mi toto prosluněné skalisko objevuje po mé pravici na pasece. Stoupám vzhůru, nejprve bez problémů, později se bořím do stále hlubšího sněhu, ale u Pelikana se ocitám poměrně záhy. Rýsuje se mi jasná linie na výstup, který ihned realizuji. Skála je chladná, ne však vymrzlá, jak by se na konec prosince dalo očekávat. Z vrcholu je famózní výhled na všechny strany – na jihu dominuje silueta Bukovce, pokračujeme-li severněji, rozpoznáváme Pytlácké kameny na Středním jizerském hřebenu, ještě severněji mě fascinuje svým velkým kouzlem Velká Jizera a nad ní obzor zakončuje masiv Smrku. Na druhé straně naplňují mé vjemy neméně okouzlující polské kraje.
Z Pelikanu slézám a scházím na cestu vedoucí na Rozdroze pod Cicha Równie, kde se mi otevírá obzor Krkonoš – Szrenice a Tvarožníku. Zde se již slunce loučí s krajinou a já se začínám poohlížet po vhodném místě pro bivak. Pokračuji cestou na Velkou Jizeru a po zhruba půl hodině, kdy se slunce již s Jizerkami pro dnešek nadobro rozloučilo, ustýlám si pod mohutným smrkem. Cestou ke spánku mě doprovází úžasný pohled na celý obzor českých Jizerek.
Ráno mě vítájí sluneční paprsky, avšak na Velkou Jizeru proudí masy mlhy a mraků. Když přicházím na Groß-Iser, mlha tuto krajinu nadobro pohltila a tím umocnila genius loci tohoto místa, které tu stříká na všechny strany. Před sto lety tu sídlilo několik stovek domorodců, nyní tu je liduprázdno, pouze obrysy základů stavení připomínají dávnou slávu místa. Síla a hloubka zážitku doléhající na mou duši je však nesmírná. Toto je opravdové srdce Jizerek…
Moje putování pokračuje po cestě kopírující tok Jizery až do míst, kde cesta tvoří hranice mezi Čechy a Polskem. Zde – v oblasti tzv. Sporného území uhýbám doleva a směřuji do Českých zemí. Přes rašeliniště Jizery v oblasti Ruských křížů, kde by se dala mlha krájet, přecházím tok Jizery a jdu dále až na cestu vedoucí z Předělu k Nebeskému žebříku pod Smrk. Podél Hájeného potoka scházím divočinou až k Bártlově boudě, kde svůj výlet za dvěma Iseriny důstojně zakončuji.
Babička v Nové Sedlici – nejvýchodnější vesnici bývalé ČSSR.
Reportáž z Bukovských vrchů zpracoval Ing. Milan Hejkrlík MBA.
O své podzimní dovolené mluvil Zdenda již v červenci v Tatrách. Původním plánem byla romantická dovolená s Evou někde u Černého moře. Nakonec se Eva alespoň projela autobusem kolem slovenského moře – Zemplínké Šíravy. Romantika se také nekonala, neboť jsem se ke Zdeňkovi s Evou přidal i já – socan Milan. Sraz byl naplánován na úterý 26. 9. 2006 v Olomouci, odjížděli jsme nočním rychlíkem Laborec minutu před jednou hodinou ranní směr Humenné. Napřed jsme si užívali jízdu v lůžkovém kupé po koridoru a po té jsme cítili každou výhybku Železnic Slovenské republiky.
27. 9. 2006 – Středa
Olomouc (00:59h) – Humenné (10:00h) (vlak), Humenné – Nová Sedlica (14:00h) (bus), Nová Sedlica – Temný vršok (16:15h) – Stužická rieka (16:45h) – Kremenec (18:45h).
Ve středu dopoledne jsme konečně dorazili do Humenného a po chvíli přesedli do autobusu směr Snina. Ve Snině jsme se pokoušeli od domorodkyně zjistit, ze kterého nástupiště odjíždí autobus do Nové Sedlice. Měli jsme však smůlu, babka se s námi dala do řeči, která nám však nepřipomínala žádný ze známých jazyků. Pochopili jsme, že rusínština má toho se slovenštinou, neřkuli češtinou, společného asi jako klasická řečtina s finštinou. Po několika minutách monologu jsme kapitulovali, babku začali ignorovat, a nespolečensky jsme se zeptali vedle stojícího podstatně mladšího slováka, který se napřed zděsil, kam to máme namířeno (cituji „Cože, veď v Nové Sedlici nič nie je.“), ale alepoň nás správně nasměroval. Následně jsme měli asi dvě hodiny čas na obdivování krásy historické Sniny, ve které je nejstarší dům z roku kolem 1960. Po prohlídce centra jsme zbylou hodinu a třičtvrtě strávili v jediné otevřené restauraci, kde se evidentně báli upírů, podle množství česneku v polévce. Kolem druhé hodiny jsem dorazili do vytoužené Nové Sedlice, nejvýchodnější obce Slovenska. Překvapivě v obci s cca 350 obyvateli byly otevřeny dva obchody a tři hostince, z toho jeden s penzionem. V jednom z krámků jsme si dali „jedno“ a nedbali rad místních, abychom na Kremenec nechodili, že je to moc daleko a v kopcích žijou medvědi.
Cesta po chvíli začala mírně stoupat, bohužel po ještě kratší chvíli přestala stoupat jen mírně. Naštěstí jsme si vychutnávali stín bukových lesů. Asi za třičtvrtě hodiny přišla první zastávka – rozcestí pod Kýčerou, odkud to do dnešního cíle mělo být slabých dvě a půl hodiny. Slovenští značkaři jsou buď vytrvalostní běžci nebo jim jdou pomalu hodinky, protože jsme měli co dělat, abychom do cíle dorazili ještě za světla (cca 4,5 hodiny normální chůze z Nové Sedlice namísto udávaných cca tří a čtvrt).
Po vystoupání asi šestiset výškových metrů na Temný Vršok (838 m. n. m) nás překvapilo prudklé klesání ke Stužické řece (odhadem ztraceno 200 výškových metrů) a následně opětovné stoupání, stoupání a stoupání cestou necestou stužickým pralesem. Ke komické situaci došlo, v závěru etapy, kdy jsme vyšli z lesa na bývalou signálku a nevěděli zda jít doleva nebo doprava. Vrchol Kremence byl podle GPS chvíli vlevo, chvíli vpravo. Na okamžik to mezi námi vypadalo jako ve sněmovně, jeden pravičák, jeden levičák a jeden neutrál. Kýženou budoucnost nám však zaručilo směrování doleva a po závěrečném krátkém, o to prudším, stoupání jsme stanuli na nejvýchodnějším bodě bývalé federace, na Kremenci. V roce 2002 zde byl vztyčen trojboký hraniční kámen, který vymezuje hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny.
Na Slovenské straně jsme nedaleko studánky zabivakovali, rozdělali pastýřský ohýnek a užívali si krásný západ slunce. V osm hodin byla již pěkná tma, tak jsme zalehli a spali a spali a spali. Tedy listí někdy až nepříjemně šustilo, cestou jsme viděli stopy, které nejen vzdáleně připomínali stopy medvěda, tak někteří jedinci zase tak lehce nespali. Naštěstí jeden prozíravý jedinec nic neponechával náhodě svírajíc v jedné ruce evropský zbrojní průkaz a v druhé skvělý uhersko hradišťský výrobek ČZ 550 Lux .308 Win.
Svítání druhého dne jsme úspěšně zaspali, po snídani kolem deváté hodiny jsme vyrazili na západ (jinam to bez překročení státní hranice ani nešlo). Po mírně klesající pěšině, která byla zprava lemována polskými a zleva slovenskými hraničními kameny, jsme došli přes Kamenou lúku do sedla Čiertaž. Podle původního plánu jsme chtěli dojít až do sedla Ďurkovec a sejít do vesnice Runina, ze které nám asi v půl třetí jel jediný autobus do Sniny. Po včerejším zjištění, že místní značkaři jsou schopni čas podhodnotit až o 50% jsme vyhonotili časové rezervy a raději po modré zamířili do Nové Sedlice. Čas do odjezdu našeho autobusu jsme věnovali doplnění energie a ochutnávce domácí hruškovice v restauraci u penzionu Kremenec.
Ve Snině Zdenda s Evou dokoupili zásoby v Lidlu (protože je levnější) a náhodně se setkali se spolužáky z jablonecké obchodní akademie. Pak jsme zamířili na východ směrem na Sninské rybníky, kde jsme chtěli přenocovat. Podle mapy se zde mělo nacházet několik ubytovacích zařízení. První hotel Kamei jsme ihned zamítli a pokračovali dále směrem k dětskému rekreačnímu středisku. Bohužel bylo již mimo provoz a otevřen byl pouze stánek s občerstvením. Majitel nám však obratem doporučil a zajistil ubytování v nedaleké zotavovně Čiernanič. Než jsme se tam stačili vydat, tak stánek navštívila skupinka havířů z košického U.S. Steel (bývalé Východoslovenské železárny), kteří nás začali hostit místní hruškovicí… Každý si vzal za čest nás pozvat na panáka a bohužel skupinka nebyla zrovna nejmenší L Nicméně k naší cti jsme zotavovnu na druhé straně rybníka uprostřed temné noci úspěšni našli, byť to chvíli s námi vypadalo černě. Něžná část naší výpravy uvítala sprchu s teplou vodou, méně něžná část se vydala taktéž osprchovat a pan Puch sprchu úspěšně bojkotoval.
Probudili jsme se do ranní mlhy, která se naštěstí dopoledne začala trhat. V zotavovně jsme srovnali účty a posnídali v nedalekém hotelu. Zlatým hřbetem dnešního dne byl výstup na Sninský kámen, což představovalo vystoupat asi 700 výškových metrů. Proklínám Zdendu a jeho zkratky. Nechápu, jak je to možné, ale ze včerejšího večera si zapamatoval, že na Sninský kámen se nemusí jít po značce, která stoupá jen pomalu, ale je možné to vzít kolmo na vrstevnice hned nahoru. Prvních deset metrů kopec nestoupal proudce, následující hodinu a půl měl sklon více či méně se blížící k pravému úhlu. Nejslabší část výpravy (Milan) značně zaostávala a snažila se svou dýchavičnost maskovat kocháním se nádhernou přírodou a hledáním vlastních plicních sklípků někde po zemi. Nicméně po zhruba dvouhodinách jsme všichni stanuli na vrcholu a zapsali se do novotou vonicí vrcholové knihy. Z vrcholu by byl nádherný výhled, kdyby se nad Zemplínem nevznášel opar.Dalším cílem bylo romantické jezero mořské oko, ke kterému jsme asi hodinu klesali a pak asi tři hodiny sice mírného ale nesmírně ubíjejícího klesání šli po asfaltce do Remetských Hámrů. Jediné zpříjemnění cesty byly hrozny ostružin. V Remetských Hámrech jsme se okamžitě vrhli do první objevené hospody (u konečné autobusu), kde jsme startovali kombinací šariš, kofola a hruškovice (14 SKK). Opět se potvrdilo pravidlo, čím menší a zapadlejší vesnice, tím lepší hospody. V druhé hospodě – Polovnické reštaurácii – i výborně vařili, navečer jsme pokračovali, šarišem (14 SKK) a hruškovicí (15 SKK), a pak opět šariš a hruškovice, … , hruškovice a šariš. Ještě ve stavu schopném vnímat reakce okolí jsme se poptali po ubytování a hostinský nás odkázal na paní starostku, která nám překvapivě poskytla klíče od ubytovny v budově obecního úřadu. Ještě jsme párkrát otočili šariš a hruškovici a šli jsme do hajan. Před spaním po inspiraci skleněnou vitrínou byla kolegyni Vlastě zaslána SMS, jejíž význam do teď nikdo nepochopil: „Vlasto, Vlasto, Vlasto, máš tady terárium.“
Šariš i hruškovice asi byly kvalitní, nebo antiethanol opravdu zabírá, ale druhý den jsme bez problémů zvládli snídani ze zásob místní samoobsluhy. Dnešním úkolem bylo probojovat se skrz vojenský prostor na pověstmi opředený vrchol Vihorlat. Ještě ve vesnici nás zaujal kamerový systém, vybudovaný z prostředků Evropské unie. Působil zajímavě v obci s cca 650 obyvateli. Zároveň střecha několika domů byla „ozdobena“ směrovou wifi anténou. Opět překvapení, že v zapadlém koutě východního Slovenska jsou na tom s pokrytím líp, než na některých místech v Praze.
Překvapivě cesta na vihorlat byla mírnější, než jsme očekávali, žádná dlouhá táhlá stoupání jako na Kremenec nebo vražedně prudké stoupání jako na včerejší Sninský kámen. Cesta příjemně ubýhala až jsme došli k Poľaně pod Vihorlatom. Tam turisty od pokračování odrazuje novotou zářící cedule vymezující vojenský prostor, která zakazuje další vstup, nicméně turistická značka dál pokračovala až na vrchol, na který to je od turistického přístřešku na Poľaně slabých dvacet minut.
Vihorlat opět nezklamal a nabízel krásný výhled na Zemplínskou Šíravu, kterou kazil jenom přítomný mírný opar. Počet turistů na vrcholu ostře kontrastoval s naprosto liduprázdnými Bukovskými vrchy a téměř liduprázdným Sninským kamenem. Bohužel těsně po nás dorazila skupina asi třiceti mladých křesťanů, kteří se snažili nahoře sloužit mši, či co to vyváděli.
Zpět jsme šli stejnou cestou, vyzvedli věci z ubytovny, vrátili klíče paní starostce a před odjezdem autobusu jsme ještě stihli v Polovnické řeštaurácii polévku. Obsluha byla bezvadná, přestože v restauraci probíhala svatební hostina, věnovala se i nám.
Cestou v atuobuse jsme opět narazili na skupinu modlících se křesťanů, natolik zaplnili celej autobus, že jsme málem nestihli vystoupit v zastávce Mědvědí hora, kde jsme zašli do Salaše, kterou nám doporučil Howadoor na vrcholu Vihorlatu. Tedy nejsem si jistej, jestli to byl pravý Howadoor (viz www.howadoor.wz.cz), ale potkali jsme nahoře jednoho týpka, kterej by jím mohl být. Salaš byla normální komerční hospoda se stylovou výbavou, která nenadchne ani neurazí. Byli jsme blíž civilizaci, tak host zde nebyl takovou vzácností a obsluha to dávala dostatečně najevo. Tedy spíš obsluha se nám nevěnovala vůbec, ani nevím, zda nám někdo odpověděl na pozdrav. Původně jsme mysleli, že se na Salaši ubytujeme, ale shledali jsme, že nás nejsou hodni. I když tím nám nastal problém, kde přenocujem, protože na Šíravě bylo již po sezóně, kempy a penziony byly už uzavřené.
Hledajíc ubytování jsme narazili na jeden rodinný domek, který avizoval „volné pokoje“. Po zazvonění vyšel ven nerudný dědek, který si nás chvíli prohlížel a po té prohlasil „nemám nič upratané, choďte dalej“. Tak jsme šli dál až jsme došli k penzionu Felicia, kde nás recepční, shodou okolností z Remetských Hámrů ubytovala. Na její počest jsme si dali několik hruškovic Vilmosz.
Probuzení bylo opět nečekaně příjemné, snídani jsme absolvovali opět v Salaši, protože nikde jinde neměli po ránu otevřeno. Dále jsme pokračovali do Vinného, které nám doporučil kolega. Zdenda neustále básnil o historickém centru města založeném ve 12. století, desítkách vinných sklepů, výborném vínku. Dokonce z Vinného jezdí zhruba každou půlhodinu autobus do Michalovců, kde naše putování po východním Slovensku mělo být zakončeno.
Cestou jsme obešli Vinianské jezero (fakt pěkný, ale obkolopený chatkama, pár hotelů, prostě komerce) a pokračovali celí natěšení do Vinného. Cestou opět přednáška Zdendy, opěvující místní víno. Tedy do Vinného jsme došli. Jediné co o něm mohu říci, že opravdu existuje. Divil bych se, kdyby tedy bylo opravdu městem, o vinném sklepě tam snad nikdy neslyšeli, historické jádro bylo tvořeno panelovým nákupním střediskem. Když jsme se snažili najít alespoň hospodu, tak nás místní odkázali směrem k nějaké hnusné betonové špeluňce, do které bych nevlezl, ani kdyby měla otevřeno. Naštěstí byla ve Vinném autobusová zastávka (alepoň v něčem měl Zdeněk pravdu), a ke Zdeňkový smůle tam visel i jídná řád. Pravdou je, že z Vinného autobusy jezdí, dokonce a to i do Michalovců. Intervaly měly však asi šestihodinové a jeden nám zrovna ujel a další měl jet v době, kdy náš vlak měl být někde u Košic. Ještě, že jsem měl kulovnici rozebranou a náboje společně se závěrem byly hluboko v batohu.
Nezbylo nám nic jiného než to vzít do Michalovců hezky po svých, z toho asi 8 km po dálnici. Slovenské dálnice, alespoň ta u Michalovců, nejsou ohraničeny krajnicí, takže jsme husím pochodem míjeli auta jedoucí rychlostí asi tak dvacetkrát vyšší, než byla ta naše. Ale přežili jsme a zdrávy dorazili do Michalovců, prohlídli jsme si skutečné historické centrum a občerstvili se ve vikingské restauraci.
Vlak jsme stihli v pohodě a až na občasnou Zdeňkovou rádoby hudební vložku „Komáří se ženili, bzum, bzum, ženili…“ jsme se prospali až do Prahy. Eva tedy jen do Olomouce, naše dvojka se probudila až někde v Hloubětíně
Závěrem je možno říct, že pět dní na východním Slovensku se opravdu vydařilo. Bezvadný počasí, liduprázdná krajina Bukovských vrchů a Vihorlatu, bezvadní pohostinní místní obyvatelé… Určitě tahle oblast stojí za další návštěvy (třeba Bukovská hřebenovka z Kremence až Duklu).
Pátek – 7. 7. – Příjezd na Štrbské pleso, sraz s Písčim (spolulezec), tůra na Chatu pod Rysy, večer vyběhnutí na Rysy.
Sobota – 8. 7. – Ráno jdeme na nástup na Východní hřeben III na Žabího koně, počasí je zamračené, již na nástup je lezení II-III, k samotnému nástupu slanění 15 m do sedla, po hraně přes 3 štandy na vrchol – krásné trojkové exponované lezení (expozice jako prase!), poslední délku lezeme za deště, slanění.
Počasí se vybírá a přemísťujeme se k nástupu Häberleinovy cesty IV na Žabího koně, přes 3 štandy na Východní hřeben, krásné lezení – už vážnější čtyřkový kroky, opět úžasná expozice, tlučeme první skoby, poslední délka opět za deště, slanění a sestup, cestou začíná poměrně vydatně pršet a tak se ukrýváme v jednom bivaku, kde jsou s námi další tři Češi. Ve vedlejší stěně bojují dva lezci (lezec s lezkyní) na nástupu na Žabího koně (tam co jsme šli ráno). My přečkáváme nejhorší slejvák v bivaku. Déšť ustává a vidíme jak lezkyně z té dvojky stojí ve strmém sněhovém poli na stejném místě už 20 minut (za slabého deště). Je asi 300 m od nás, tak se k ní vydáváme. Říká nám, že kousek nad ní (50 m) je v trhlině její parťák, prý spadl ze štandu, když ho sejmul kámen. Horskou už prý zavolala. Dostáváme se ke zraněnému, nehýbe se, nereaguje, v ústech i nose krev, polovina helmy rozdrcená. Je to dost blbé místo – musíme sami rychle zaštandovat, tak si od něj beru kladivo a zatloukám skobu. Vytváříme pro záchranný tým alespoň plošinku na lepší manipulaci. Do chvíle už slyšíme vrtulník. Postojem do “Y” ukazujeme pilotovi inkriminované místo (později se ukázalo, že jsme tímto horské službě dost pomohli, protože lezkyně jim do telefonu v šoku říkala jiné místo). Vrtulník tu nemůže přistát, tak spouští jednoho borce k nám dolů ke zraněnému. Bohužel musí konstatovat, že jemu už nepomůže. Posílá vrtulník dolů k Žabím plesům, ať sedne. Zatím připravujeme s členem horské služby slanění mrtvého níže – do místa, kde si ho vrtulník nabere. Smutná zkušenost. Celé to bylo takto: dvojku zastihlo špatné počasí na nástupu Východního hřebene a tak začali sestupovat, když byli na štandu, tak chlap nebyl přidělanej ke skobě a v ten okamžik ho sejmul padající kámen, holka slanila do míst, kam spadl a volala horskou – tam jsme ji spatřili my a šli k ní. v podvečer jsme šli na chatu pod rysy, kde jsme spali.
Neděle – 9. 7. – Ráno vyrážíme s věcmi opět do Žabí doliny – cíl vylézt Štáflovku na Voliu vežu (prý lahůdka). Cestou vidíme, že po Polácích zůstaly dvě lana ve štandu, tak si pro ně dolézáme (když ne my, tak by si je vzal někdo jiný…). Kolem 10h se však obloha zatahuje a začíná vydatně pršet. Leje s přestávkami až do 15h – lezení musíme stopnout. Přečkáváme déšť v jednom bivaku u Žabích plies a odpoledne scházíme dolů k Popradskému plesu a električkou jedeme do Tatranské Lomnice, kde máme sraz s naší druhou polovinou týmu – turisti – Fanda a Milan. Kalíme v Lavíně na nádraží a spíme pod širákem u bazénu v Tatranské Lomnici.
Pondělí – 10. 7. – Jdeme všichni společně na Terinu, kde jsme v 13h. Turisti (Fanda a Milan) pokračují přes Priečné sedlo na Zbojandu a dolů zpátky do Smokovce. Já s Písčim odpoledne vylézáme Žlutou stěnu Východní stěnou III (6 délek, 3 z toho krásný trojkový lezení, 3 délky v zarostlém terénu). Spíme na Teryně.
Úterý – 11. 7. – Chceme jít na Brnčálův pilíř V na Ľadový štít, ale netrefujeme nástup a lezeme 10-ti délkovou kombinaci cest “Levou částí pilíře” a “Groszovu cestu” – výsledkem je parádní lezení s pětkovými délkami, avšak také špatně zajistitelné štandy. Velká cesta, velká zkušenost. Sestup z Ľadového štítu též zajímavý (II) ale již pohodový.
Středa – 12. 7. – Cíl – vylézt nejkrásnější cestu celé výpravy – Korosadowiczovu cestu V na Žlutou stěnu – super linie v pevné skále. 5 délek na Východní hřeben Žlutky. 3. a 4. délka klíčová – nejprve koutová spára, pak traverz v hladkých plotnách doleva – šluchta dolů kolem přes 100 m. Paráda! Na Terině se balíme a jdeme přes Priečné sedlo na Zbojandu a dolů do Tatranské Lomnice. Večer kalba v Lavíně.
Čtvrtek – 13. 7. – Návštěva Belianské jaskyně a večer odjezd přes Poprad do Prahy lůžkovým vlakem.
Tak tedy stručná reportáž aby si někdo nemyslel, že jsme tam jenom nezřízeně chlastali a mluvili hanebně. Milé děti, usaďte se pohodlně a vyslechněte jak to tenkrát na jaře léta páně 2005 bylo.
Jak bylo domluveno sjeli jsme se před kostelem v Hejnicích. Z Prahy dorazili T-MAX, BOBR a SPOOK, z Krkonoš já, z Dánska BOUDAK a místní DEATHER (Zdenda Bouda z Hutě) to všechno řídil. Přesunuli jsme se na chalupu jednoho zpřízněného lezce do obce Bílý Potok.
Vybalili jsme a vyrazili poznávat místní kolorit. Doufali jsme, že se s místními domorodci lehce domluvíme a za lesklé korálky a sklíčka získáme něco na zub a zahnání žízně. S pomocí nejmodernější satelitní navigační technologie jsme v brzku nalezli restauraci s pro nás nevyslovitelným domorodým názvem Bártlova bouda.
Lesklé korálky v Jizerských horách nikdo nechce, naštěstí se majitel boudy spokojil s barevnými papírky. Učinili jsme důstojnou útratu. Poznávání koloritu se mírně zvrhlo v pivní smršť. Nepochopením krajového nářečí se T-MAXovi podařilo urazit hospodského, ale vyžehlili jsme to další mohutnou objednávkou tradičního sladkého piva Vratislav.
Z nějakého mě nepochopitelného důvodu jsme byli z restaurace odejiti a vydali jsme se na další průzkum místních pamětihodností. Nebylo moc dobře vidět, a víte proč milé děti? To byste neuhodli – v Jizerských horách je dvě hodiny po půlnoci úplná tma! Opravdu, to není jako u nás ve městě. Není větší dobrodružství než objevovat cizí kraje.
Nalezli jsme však brzy, vydatně do kraje svítící, doupě pravého jizerskohorského šamana – indiána. Jeho tee-pee “U srdíčka” nás vlídně přijalo a několik domorodých polonahých žen nás vtáhlo do víru smyslných tanců kol obřadních ohňů. Z počátku jsme se pochopitelně zdráhali, ale báli jsme se, že bychom je mohli nějak urazit a tak jsme velmi nesměle přistoupili na pomalé kývání tělem do rytmů typické jizerskohorské bubnové hudby. Silná magie místa, pot neřesti, omamné nápoje a dým vonných trav nás brzy ulovily do svých tenat. Naštestí se nám podařilo uprchnouti a nebyli jsme tak vystaveni ponížení při znásilnění domorodými divoženkami. Museli jsme však na útěku vykopnout dveře, protože zlotřilý indián si již již brousil dýku na náš skalp.
Zvon.
Všechno však dobře dopadlo a většina účastníků výpravy byla příliš vyděšena předchozími událostmi a ulehla rychle k posilujícímu spánku. Ne tak ovšem DEATHER a BOUDAK, kteří místní mentalitu znají nejlépe a ničeho se jen tak neleknou. Rozhodli se tedy ještě neprodleně přinést oběť místnímu skalnímu božstvu a to nočním výstupem na Mechovou věž. Tohle jsem si opravdu nemohl nechat ujít a vyrazil s nimi. Však to není daleko a noc je ještě mladá.
Nebyly ještě ani čtyři hodiny po půlnoci když jsme ve tmě, mlze a dešti jako zázrakem nalezli na příkré stráni majestátní věž jejíž vrchol se ztrácel v mracích. DEATHER jako nejodvážnější člen naší malé výpravy nedbal deště a blesků a s čelovkou cestu vynesl. Vydal jsem se za ním a u slaňáku jsme počkali na BOUDAKa. Nahore v mracích nás chytl slušný slejvák, ale nedbali jsme protivenství a velmi si to užili. Za svítání jsme už promočení deštěm a utlučení krupobitím uléhali do spacáků, abychom urvali alespoň chvilku posilujícího spánku.
Dopoledne jsme vyrazili směrem k Frýdlanstkému cimbuří abychom se podívali po nějaké té jizerskohorské lezbě. Nikomu se po včerejším dobrodružství příliš nechtělo, ale skály jsou tam, děti, krásné a tak už jsme brzo pobíhali po vrcholcích věží i malých skalek. Vypravili jsme se na Hajnický kostel, Kazatelnu a Zevlouna.
Fotky se ten den vůbec nedařiliy a to zejména kvůli špatnému počasí, zimě a včerejšímu objevitelskému nadšení. První cestu dne si pro sebe opět urval lezbický sensej DEATHER, ostatní jej brzy následovali a s místní lezbou jsme si všichni velmi užili. Dokonce i já, který jsem se obával návratu obtíží se zády jsem si dal pár cest na druhým a děsně se mi to líbilo. T-MAX vyhrožoval, že dokud nebude alespoň 20 stupnu ve stínu, že nepoleze, pak ale dával ty největší prásky. BOBR, který tvrdil, že bude jen fotit a ani neměl lezečky se taky nechal zlákat a v pohorách prásknul cestičku na Zevlouna. Dokonce se i pokoušel létat! Magický to kraj. Prostě den jak malovaný a polezení jak v ráji.
DEATHER nás pak, milé děti, naučil pokřik díkuvzdání v místním horském nářečí. Volně do češtiny přeloženo to má zhruba tento význam: “Děkujeme ti ó veliký bože Jizerských hor žes nám zahynouti na skalách nedal a že počasí jenž jsi nám seslal celý den velice přívětivé bylo” V jizerskohorském obskurním dialektu to znělo: “Mrdka pičo, mrdkááá pičó, mrdka pííčóóó”. Abychom projevili dostatek respektu k místní tradici křičeli jsme tento spirituál celou cestu divočinou téměř až na hranici civilizovaného světa.
Když jsme dosáhli základního tábora byli jsme všichni už dost zhuntovaní a shodli jsme se, že dnes už nebudeme podléhat objevitelské mánii a půjdeme brzy spát. Shodli jsme se, že dnes se velkým oblokem vyhneme wigwamu velkého šamana a raději se přesuneme do Oldřichova kde je pravá nefalšovaná jizerskohorská salaš SantaFé, kterou vede světoznámý Josef Heindorfer, což v místním nářečí znamená Koza. Najedli jsme se a tu nám bylo poznati další záludnosti jizerskohorské mluvy. Dozvěděli jsme se například, že věta: “Včera toho bylo fakt dost, dneska nechlastáme a jdeme brzo spát” znamená ve skutečnosti: “Ty pičo, vožereme se jak hovada a všechno poblijemeeee”. My cizinci jsme skutečně nepochopili skrytý význam a šli brzy spát. Místní borci, BOUDAK, DEATHER, SOKOL, MARA a další však dobře věděli co jest jejich úkolem a zhostili se jej na výbornou. Tolik řevu, smradu a hromad zvratků se dnes už, milé děti, v civilizovaném světě nevidí.
Ráno nás probudilo sněhovou nadílkou a tak z plánované lezby v nové oblasti nic nebylo. Pražáci zvolil kvapný ústup do civilizace, protože už nemohli dále snášet jho svobodomyslného venkova. Já jsem se taktéž tiše vytratil do Krkonoš, jelikož mě po rituálních tancích a lezbě minulého dne bolely asi úplně všechny svaly na těle a bál jsem se, že usnu cestou domů. Doma jsem se najedl a upadnul do totálního bezvědomí ))
Objevitelská cesta v bohem zapomenutých končinách drsného severu v nás zanechala hluboké stopy a nikdo kdo jí podstoupil již nebude nikdy týž jako dříve. Nicméně jistě to nebyla poslední cesta a na další se opět velice těšíme.
O co přišla letošní zima déle, tím je vydatnější. Skvělé zimní podmínky se stalými teplotami pod bodem mrazu a přebohatou nadílkou sněhu jsme využili první březnový víkend k přechodu Jizerek na běžkách. Z měsíc starých zkušeností z přechodu Krkonoš si nebereme stan, budeme spát v záhrobu, který si vykutáme do sněhové závěje.
V sobotu vylézáme z autobusu MHD na Bedřichově v 11 h já, Fanda a Gou. Nasazujeme lyže a vydáváme se po kvalitně upravených stopách jizerskohorské magistrály vzhůru K Buku a dále sjíždíme na Novou louku, kde si dáváme gulášovku, Gou jako zapřísáhlý vegetarián neodolává sýrovým toustíkům, vše splachujeme Gambrinusem 10°. Počasí je zatím slibné – sice pod mrakem, ale nepadá a je příjemně. Ovšem zástupy lidí nejsou zrovna líbezné. Odtud pokračujeme na Hřebínek, mě se utrhlo nenávratně poutko u hůlky, tudíž se v mírnější formě opakuje situace s mými hůlkami z Krkonoš (tam jsem jednu hůlku zlomil). Za Gregorovým křížem chlapci ukazují kolemjedoucím turistům své lyžařské umění a berou na sebe roli bavičů, což jim jde výtečně. Nejprve se Gou snaží napodobit můj bruslařský um, ale již po pár krocích padá prapodivně na zem. Do minuty – když ztrácím svou postiženou bezpoutkovou hůl a prosím Fandu, aby mi ji sebral – padá úžasným způsobem i tento borec a lidé aplaudují J. Nutno podotknout, že s těžkými bágly na zádech se není zase až tak čemu divit.
Na Hřebínku si prohlížíme ohořelé zbytky kiosku, který vyhořel před par dny – opět paralela s Krkonoši, Špindlerovka vyhořela dva dny před naším přechodem Krkonoš. Odtud stoupáme pod Ptačí kupy, chvílemi prosvítá sluníčko a lidí znatelně ubývá, což vítáme. Brzy míjíme po levé ruce zajímavý boulder Vajíčko a již se nám ukazují divoké severní svahy milovaných Jizerek. Na Krásné Máří se kocháme pohledem do údolí Štolpichu. Jedeme dále kolem Tetřevky na Štolpišskou silnici. Budíme důvěru party lidí, kteří v nás vidí záchranu jedné jejich slečny. Prý když máme tak velké batohy, určitě máme i náplast na puchýře. To se sice mýlí, ale mají štěstí, že jsme zdatnými improvizátory. Vyndávám izolepu, kterou mám na smotání lyží k sobě a pomocí papírového kapesníku vyrábíme polštářkovou náplast. Sklízíme zasloužené díky.
Za chvíli dojíždíme Na Ždárek a na tomto místě se loučíme s magistrálou a tím pádem i s lidmi. Odbočujeme vlevo směrem na Vlčí louku a dále na Horní Polední kameny. Až k Emilovce je trochu prošlápnutá stopa. Svah se láme a jedeme z kopce již divokou krajinou směrem k Frýdlantskému Cimbuří. Teď začíná dračí sjezd plný nevyhnutelných držkopádů. Jedeme vždy pár metrů po ledové krustě, kde nabíráme slušnou rychlost, a pak se najednou v rychlosti zaboříme po kolena do prašanu, který nás prudce zabrzdí a rypáčky se boříme do sněhové peřiny – super zábava J, jen to sbírání se zpět na nohy je s báglem horší. Kousek nad Frýdlantským Cimbuří nalézáme dostatečně velkou sněhovou návěj, kterou volíme pro stavbu našeho záhrobu.
Kutáme noru do závěje, začíná padat sníh, je 16 h. Asi po 20 minutách vrtání záhrobu narážím na skálu. To je blbé,protože dál to nepůjde a začít stavět nový záhrob by znamenalo, že dosavadní práce byla zbytečná. Naštěstí skála překáží pouze v rovném směru, proto stáčím náš tunel doleva. Po chvíli už máme poměrně slušný bunkr. V tom ovšem Gou naráží na další překážku – větve stromu, které zamezují rozšíření této místnosti do dostatečné šíře pro tři osoby. Musíme vyhloubit ještě jednu podobnou místnost napravo od vchodu. To se po několika desítkách minut daří a my máme luxusně velký záhrob 2+kk. Stěhujeme se do našeho nového bejváku. Gou si bere místo v levé místnosti, která je menší, já s Fánou si pokládáme karimatky do pravého hangáru. Vchod zatarasujeme batohy a máme ubytování vyřešeno. Mezi oběmi částmi záhrobu máme kuchyň, kde vaříme teplou griotku, a další věci – boty, jídlo. Stavba záhrobu trvala poměrně dlouho – odhadem 1,5 h.
Po načerpání energie z teplé griotky, probrání politické situace v Ugandě a ryze chlapských záležitostí týkajících se ryze ženského pohlaví pomalu usínáme. Fanda si stěžuje, že má na sobě mokré věci. Já též nespím v úplném suchu, rukavice mám promočené a celkově se mi zdá, že je v záhrobu větší vlhkost než třeba minule v Krkonoších.
Kolem 01 h Fanda vykonává potřebu – samozřejmě přímo v záhrobu do stěny. To je jedna velká výhoda tohoto spaní ve sněhu, člověk nemusí s každým drtkem ven. Najednou slyším jak Fanda nadává, že si nachcal do spacáku . Již tak své mokré věci ještě „pomočil“ . Navíc si pochcal bolák do masa na palci u ruky a prý to pálí – ale je to přeci ta nejlepší desinfekce . Hned se ospravedlňuje a popisuje teorii močení v záhrabu – prý je nejtěžší to naráz utnout, což se mu právě při tomto pokusu nepovedlo a následky jsou zřejmé. Mě se vykonání potřeby daří na jedničku, přesně podle výše zmíněné teorii – takřka čítankový příklad. Rukavice mi už vyschly a opět usínám. K ránu je docela zima na nohy od kotníků dolů – nejzranitelnější místo při spatní v zimě – to už mám ozkoušené. Přitom bylo jen kolem –12°C, ale vlhkost v záhrabu byla vyšší než je obvyklé.
Ráno se nám samozřejmě ze spacáků do vymrzlých bot moc nechce, ale nic jiného se nedá dělat. Venku napadlo 20 cm nového sněhu a stále vytrvale sněží. Kolem 8:30 h se balíme a vyrážíme na běžkách vstříc dalším dobrodružstvím.
Za chvilku jsme u Frýdlantského Cimbuří a odtud přímo lesem, prudkým kopcem dolů na zeleně značenou cestu, která vede údolím Černého potoka do Hejnic a Bílého Potoka. V létě tu jsou schody, protože krpál tu je skutečně strmý. My to sjíždíme s bágly a na běžkách – výborný zážitek! Počet pádů se nám již daří minimalizovat. Gouovi se bohužel rozbilo vázání a musí šlapat pěšky. Já s Fandou pokračujeme ve sjezdu, na zeleně značené cestě jsou vyšlapány stopy, ve kterých to jede bezvadně. Tady si už jízdu vychutnáváme. U vodopádu Černého potoka čekáme na Goua asi 20 minut. Volám co se děje. Pěšky to jde pomaleji, domlouváme se, že se sejdeme v Hejnicích v hospě.
Pokračujeme směrem do Hejnic, kam dojíždíme za chvíli. Chumelí a na lyžích dojíždíme až před hejnický chrám. Na faře je výstava obrázků malovaných na sklo, tak se jdeme podívat. Na recepci nás vítá nejen velice příjemná mladá slečna, která nám i radí do které hospy zajít – podle referencí vyhrává Ořešák kousíček od náměstí. Do otevíračky, která je v 11 h zbývá ještě pět minut a ty využíváme k přezutí z lyžařských bot do pohorek. Za chvíli přichází i Gou a zakončujeme super akci u piva.
Sranda pod Sněžkou, hlavně pro ty z Vás, kteří znají Fandu a víte, jak vypadá dnes 🙂
Dlouho vypadalo, že letošní zima už prakticky ani nepřijde. Naštěstí v druhé půli ledna nás počasí příjemně překvapilo a začalo vydatně sněžit a mrznout. Těchto podmínek jsme okamžitě museli využít a bleskově naplánovat na poslední lednový víkend zimní přechod Krkonoš na běžkách s jedním bivakem na hřebenech. Této akce se zůčastnila kompletní parta z letní expedice 2004 na Monte Rosu, tedy: já (Zdenda Bouda), Fanda Ulrich, Kája Šimonová a Kamil Krajčovič.
V sobotu 29. ledna vyrážíme z Jablonce v 7:05 hodin autobusem do Trutnova. Kája s Kamilem již okupují sedačky v buse, protože nastoupili v Liberci. Z Trutnova pokračujeme dále do Pece pod Sněžkou a jelikož autobus v 9:20 hodin nás s lyžemi vzít nechce, jedeme až v 9:55 hodin z Trutnova a v Peci jsme před 11. hodinou. Po konzumaci párku v rohlíku, kratší procházce tímto zimním střediskem a nasátí horské atmosféry se přemisťujeme ke spodní stanici lanovky na Sněžku. Počasí je úžasné – svítí sluníčko, světelná tabule u lanovky hlásí -14°C na Růžové hoře a -12°C na Sněžce. Trochu se obáváme, jak na sedačku lanovky usadíme lyže, batohy a svá těla, ale vše se daří poměrně bez problémů. Cesta lanovkou poskytuje úžasné pohledy do okolí, v lese vidíme několik extrémních lyžařů. Přesně podle očekávání na lanovce solidně promrzáme a už se opravdu těšíme, až budeme moci vystoupit a svižným pohybem rozproudit krev. Blížíme se ke Sněžce a vidíme fantastický pohled na naši nejvyšší horu, která je přikrytá mlžnou čepicí. Konečně vysedáme z lanovky a v bufíku si dáváme na zahřátí čaj s rumem za “lidovou” cenu 67 Kč. Časově máme menší deficit oproti plánu, je již po poledni.
Na vrcholu děláme pár fotografií, mlha se protrhává a čepice ze Sněžky ustupuje. Otevírá se dechberoucí pohled na západ směrem na Luční boudu a Studniční horu. Fascinuje mě Úpská jáma, kde jsou vidět jasné lavinové koridory. Směrem do Polska vidíme zhruba v kilometrové nadmořské výšce inverzní mraky táhnoucí se do nekonečné dáli. Jelikož na vrcholu fouká silný nepříjemný vítr, rychle sestupujeme. Původně jsme chtěli Sněžku sjet na běžkách, ale podmínky nám nepřipadají k tomuto nápadu ideální. Každý metr sestupu je znát – vítr zeslabuje a nám je příjemněji a příjemněji.
Na úpatí Sněžky nasazujeme lyže a já s Fandou se fotíme do půl těla, teplotu odhaduji na -10°C. Odtud již na lyžích pokračujeme cestou Česko-polského přátelství. Zde si to opravdu užíváme, je fantastické počasí, sluníčko svítí, vítr ustává a atmosféra kolem je přesně taková, kvůli které podobné akce dělám. Tohle je prostě ten můj smysl života…
Nad Ml. Stawem odbočujeme z cesty a razíme novou stopu na Stříbrné návrší na cestu vedoucí z Luční boudy. Z Čertova návrší to máme již pouze z kopce, protože bivakovat chceme někde u Špindlerovky. Teď nás čeká to, na co se již všichni moc těšíme – ďábelský tříkilometrový sjezd, který nám umožní ukázat světu naše neobyčejné lyžařské umění. Navíc s těžkou „krysou“ na zádech. Již první metry naznačují, že do Krkonoš zavítaly skutečné lyžařské hvězdy, nemající ve zdejším kraji žádnou konkurenci. Největší možnost nechat vyniknout náš talent nabízí nafoukané sněhové muldy, kterých tu je naštěstí opravdu hodně. Během pár minut a pár stovek metrů sjezdu se ze čtyř slušně oblečených lidí stávají bílé koule, které předvádějí akrobatické kousky, za které by se nestyděl ani Aleš Valenta. Dle mého názoru v tomto oboru vede Fanda, ale ani my ostatní nejsme pozadu. Když se dostáváme na severní stráň Malého Šišáku, vjíždíme do husté mlhy, které se dnes již nezbavíme. Opět se utvrzuji v přesvědčení, jak snadné je v horách zabloudit, poté vychladnout a zmrznout. Sjezd pokračuje a naše ski show vrcholí závěrečným kolmým šupem ke Špindlerovce. Při jedné z mnoha „držek“ se mi zlomila hůlka. Naštěstí pro dnešek již končíme a jdeme hledat do lesa vhodné místo pro bivak.
Je tu všude spousta navátého sněhu, místy určitě dosahující i výšky čtyř metrů. U jedné nafoukané muldy se rozhodujeme, že nebudeme stavět stan, nýbrž uděláme bunkr – záhrab (někdo okamžitě přejmenoval záhrab na záhrob, nevím, z jakého důvodu). Jsme čtyři, záhrob pro čtyři osoby by musel být příliš velký a je dost pravděpodobné, že by se strop mohl zřítit. Proto děláme záhroby dva – Kája s Kamilem a Já s Fánou. Lopatu máme a po hodině házení se stěhujeme do našich nových „bejváků“. Špindlerovka je od nás vzdálená zhruba 300 metrů a kolem 18 hodiny se jdeme do chaty ohřát. Dáváme čaj a dobré pivo z Plzně. Do našeho záhrobu se nám moc vracet nechce, ale není jiná možnost. Teploměr ukazuje -16°C. Zalézáme do spacáků a oblékáme na sebe všechno možné, co máme. Zatím je luxusní teplo i na nohy! Pomalu usínáme a já musím za sebe říci, že ve stanu mi bývá daleko větší zima. Kolem druhé hodiny se díváme na teploměr, který ukazuje -17°C, což je nejnižší teplota této noci. Dokonce se mi i něco zdálo. K ránu cítím zimu na nohy od kotníků dolů, ale zbytek těla je v naprosté pohodě. Záhrob se nám velmi osvědčil.
Ráno již mlha není, ale mračna na obloze zvěstují, že úplné jasno nebude. Vaříme si polévku a teplou griotku na zahřátí a po sbalení věcí jdeme přes Slezské sedlo na Petrovku. Otevírají se nám krásné výhledy na Kotel, Labský důl, Vysoké Kolo…Všude kolem stojí klečovité stromky s půlmetrovou námrazou. U Petrovky nasazujeme lyže a jedeme krásnou cestou k Martinovce. Jízda s jednou hůlkou (jednu jsem si zlomil včera) není úplně ono, tak si vytvářím hůl z jednoho klacíku. Zastavujeme se na Ptačím kameni, odkud je nádherný výhled na Vysoké Kolo. Počasí je zatím pěkné, svítí sluníčko, zde takřka bez větru. Od Martinovky se zařezáváme do jižní stráně Vysokého Kola a výše traverzujeme směrem k Labské boudě. Tento úsek je dost úmorný a dlouhý, neustále mírně do kopce, s těžkým báglem nic pěkného. Konečně vidíme Nestvůru Labskou (= Labskou boudu). Je po poledni. K mému údivu je bouda otevřena, což ihned využíváme a děláme pití, máme obrovskou žízeň – vždyť jsme kromě jednoho šálku teplé griotky dneska ještě nepili! Odtud nás již čeká jen stoupání na Pančavskou louku a dlouhý sjezd přes Krakonošovu snídani až do Harrachova, což je 10 km takřka výhradně z kopce! Na Pančavské louce na rozcestí “U čtyř pánů” jsme za chvilku a s Fandou zde vzpomínáme na drama, které jsme tady a kousek dál v západní stěně Kotle prožívali v roce 1998 (-28°C, vítr, promočené věci a museli jsme bivakovat…). Na tomto místě je snad 364 dní v roce nehostinné počasí – i dnes tu fičí, je mlha a celkově nepříjemně. Ale již po pár stech metrech se terén svažuje dolů a začínají stromy. Teď nás čeká sjezd na Krakonošovu snídani. Samozřejmě se neobejde bez několika karambolů. Z Krakonošovi snídaně je cesta komfortně upravená až do Harrachova. Nyní nás čeká již jen 6 km v super vyříznuté stopě z kopce dolů…Tento úsek je opravdu za odměnu. Užíváme si ho výtečně. Na lyžích dojíždíme až na autobusové nádraží v Harrachově. Bus do Jablonce nám jede za hodinku, takže je tu prostor na důstojné ukončení akce a zapití dnešních Fandových narozenin v nádražním bufetu.
Zimní přechod Krkonoš z Pece do Harrachova se vyvedl výtečně. Všichni jsme spokojení a příjemně utahaní. Dnes se nám bude spát krásně, tyto dva dny opravdu stáli za to!
Vyjížděli jsme odpoledne v pátek 6. srpna 2004, přes Prahu, Rozvadov (20:00 h), München (0:00 h), Lindau – Bodamské jezero (2:30 h), Furkapass (5:00 h), Visp (6:30 h) až do Mattertalu. Kousek za Vispem jsme si po dlouhé cestě museli oddychnout a natáhnout se. Na parkovišti jsme spali do 9 h, což nám všem moc pomohlo. Natěšení na jsme pokračovali dále k našemu cíli – Zermattu. V Täschi necháváme auto na parkovišti firmy Taxi Fredy za 6 SFR na den. Zde – 5 km před Zermattem – se vozidlo musí nechat na placeném parkovišti. Jelikož jsme tu již každý po několikáté (já osobně popáté), tak již víme jak to tu chodí: dále do Zermattu se lze dostat pouze taxikem (5 SFR/osobu), vláčkem (7,80 SFR/osobu) či pěšky.
Počasí podle informací z internetu, které jsme si zjistili ještě doma, má vydržet na slušné úrovni do pondělí až úterý. To znamená, že s dnešním dnem máme na hory tři čtyři dny, což je velice málo. Balíme si věci na tento časový horizont do batohů a počítáme s tím, že bychom mohli už dnes zkusit dojít co nejdále – nejideálnější by bylo tak hodinku nad chatu Monte Rosa (asi 3000 m). Taxi nás odváží do Zermattu (11:00 h). Je hezké slunečné počasí, ale krasavec Matterhorn je zahalen v závoji mračen. Na informacích zjišťujeme, že zítra má být nejideálnější počasí a už v úterý se má počasí kazit. To znamená, že se musíme pokusit o výstup už nyní – dnes postavit stan co nejvýše a zítra risknout pokus o vrchol. Vyrážíme z Zermattu (1600) vzhůru na Riffelberg (2562). Ve 14:00 již svačíme u této horské chaty a po chvíli pokračujeme vzhůru do sedla nad stanicí zubačky Rotenboden. Odtud se otevírá fantastický pohled na celý masiv Monte Rosy, ohromný Liskamm, Castor, Pollux a Breithorn, na kterém jsme stáli před pěti lety. Je to opravdu úchvatný pohled na bílé království ledu a sněhu.
Pokračujeme traverzem jižním úbočím hřebene Gornergrat, po hodině chůze scházíme na začátek ledovce Gornergletscher. Dnes se chodí jinak než před pěti lety, schází se k ledovci dříve a cesta přes ledovec je delší. Přechod ledovcové morény nám trvá hodinku, ale ty krysy na zádech (batohy) už nesnesitelně řežou do ramen. Už abychom měli postavený stan. Když vidím některé odvážlivce v teniskách, kteří se nechali do 2700 m n. m. dovést zubačkou a jejich cílem je chata Monte Rosa, jak přeskakují trhliny na ledovci, tak docela nechápu… Další půlhodinku sebere stoupání k chatě. Už toho máme opravdu dost – vždyť jsme dnes ráno přijeli do Zermattu po noční jízdě z ČR…opravdu bláznivý podnik U chaty odpočíváme a kolem 18. hodiny vycházíme vzhůru na Obere Platje, kde se ocitáme asi za 40 minut ve výšce kolem 3000 m n. m. Zde na rovném plácku mezi kamennou sutí nacházíme výborné místo pro náš stan. Vedle stanuje družstvo francouzů, kteří nás zdraví. Voda je též blízko, což je podstatné. Severozápadním směrem dominuje úžasný Matterhorn, ale do teď se jeho silueta neukázala celá, přímo nad námi stojí hrozivě vypadající severní stěna Liskammu, která mě opravdu velice zaujala, více vpravo Castor a Pollux, ze kterého právě padá sněhová lavina – to je rachot!
Vrcholové foto z Monte Rosy.
Plán na zítra je jasný, lidé z chaty (která je pod námi asi 40 minut chůze) vycházejí k vrcholu druhé nejvyšší hory Alp – Dufourspitze 4634 m – ve 3:00 h, to znamená, že my budeme vyrážet paralelně s nimi kolem půl čtvrté z našeho stanu. Budíček lehce po třetí hodině ranní nám dává jasný signál, že bychom měli jít spát. Jsme čtyři ve stanu pro tři osoby, navíc je celkově velké teplo (odhadoval bych to lehce pod +10°), takže tu je jak ve „vopičárně“. Kolem 22:00 h začíná pršet, takže si dovnitř musíme narvat i batohy a už tu není totálně vůbec k hnutí. Na hluboký a vydatný spánek to moc nevypadá…
Lehce po 3. hodině ranní už slyšíme, jak kolem stanu prochází první horolezci. To je signálem pro nás, že musíme vstávat. Ládujeme se čokoládovými tyčinkami a hodně pijeme. V půl čtvrté vyrážíme. Na obloze svítí hvězdy a my poskakujeme po kamenech vzhůru nad Obere Platje. Po půl hodině přicházíme k ukloněné skalnaté stěně, kde se zaseklo pár družstev. Je zde lezecký terén I-II UIAA, předbíháme dvě dvojky a pokračujeme kamenitý terénem až na začátek ledovce Monte Rosa gletscher (3300).
Všichni zde nasazují mačky, my nejsme výjimkou. Je 5:00 h a stále tma, čelovky se opravdu hodí. Odtud již jdeme po ledovci. Vidíme před sebou dvě čtyřčlenné družstva a za sebou dvě dvojky. Přichází nepříjemné stoupání v přemrzlém ledu, mačky nutné. Po 20 minutách se terén pozvolna narovnává a směrem na východ již vidíme svítání – fantastický pohled. Zde začíná pásmo trhlin a trochu tu bloudíme spolu s několika dalšími horolezci. Podle informací z internetu se zde může blouděním ztratit i několik hodin, to však naštěstí není náš případ. Z labyrintu trhlin se dostáváme a pokračujeme vzhůru na Satteldohle a dále až do sedla pod vrcholovou čepici. Teď nás čeká tvrdá práce – dlouhé ledovcové trmácení až do sedla ve výšce 4150. Navíc od 3800 m n. m. se začíná zatahovat a za chvíli je vidět na 10 metrů a chumelí! Opravdu extrémní podmínky. Do sedla přicházíme již hodně vyčerpaní. Je tu stan třech Čechů, kteří včera neodhadli své síly, vystoupali až sem a totálně znavení z posledních sil postavili stan a přečkali noc na tomto nehostinném místě.
Náš tábor nad chatou Monte Rosa.
V sedle odpočíváme a rozhodujeme se co dál. Fanda jde napřed. Já s Kájou a Kamilem získáváme informace od sestupujících horolezců. Nedozvídáme se nic dobrého – zhruba pětina lidí to balí již zde v sedle a další polovina to obrátila u prvních skal ve výšce 4400 m., což je asi 40 minut odtud. Na vrchol je to prý hodina a půl, po skalách lezení do II+ UIAA (což víme již z domova). Rozhodujeme se, že pokus dáme a pokračujeme vzhůru za stále špatného počasí. Asi po čtvrt hodině stoupání potkáváme při sestupu dvojku francouzů – muž s ženou – se kterými jsme šli paralelně do sedla. Ti říkají, že skály jsou 15 minut od nás, ale že pro ně byli nepřekonatelnou bariérou. To zapůsobí spolu s velice vlezlou zimou a značnou únavou na Káju a Kamila a rozhodují se pro sestup. Já se hecuji a hledám v sobě poslední stopy po morálu. Zkusím to ještě dál. Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu – setkáme se v podvečer u stanu.
Francouzi nelhali, opravdu asi po 15 minutách přede mnou stojí skalní hřeben. Právě se míjím se sestupující dvojkou Němců a ti mi říkají, že 5 minut odtud na mě čeká kamarád – Fanda. A je to tak – za chvilku dolézám k němu, lezení opravdu II+ UIAA. Čeká na mě na předvrcholu Monte Rosy, počasí stále špatné, viditelnost mizerná. Odpočíváme a já dělám pár fotek. Po chvilce se začíná trhat obloha! Neuvěřitelné – vidíme kousky modrého nebe. Najednou se nad námi roztrhne mrak a otevře se úchvatný pohled na zasněženou vrcholovou pyramidu. Odtud vypadá opravdu skvostně. Ale nám podlomila sebevědomí, už jsme si mysleli, že vrchol je na dosah, ale teď vidíme, že nás čeká ještě minimálně 150 m výškových a to je v této výšce ještě sakra moc!
Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Alespoň se vylepšilo počasí a už svítí slunce a otevírají se nám úžasné pohledy kolem. Toto nesmírně vyčerpávající stoupání na vrcholovou homoli (led, 40°) se blíží ke konci a pociťuji jistou euforii. Ta však mizí při dolézání na vrchol homole, protože se ukazuje, že k vrcholu vede ještě asi 150 metrů dlouhý skalní hřebínek podobný tomu pod námi. Teď už jsem opravdu dost blízko dna svých sil fyzických i psychických. Tento úsek lezení mi trvá asi půl hodiny. Konečně se dostávám k poslednímu komínu, vystrkuji hlavu a……………..vrchol!!! Je 12:05 h a konečně stojíme na druhém nejvyšším vrcholu Alp – Dufourspitze 46+34 m n. m. Jsem nesmírně rád, že už nemusím dál stoupat. Je tu kříž a obrázek panny Marie, schránka na vrcholovou knížku, ale knížka tu není. Slunce svítí, pod námi se honí mraky, na severu občas vykoukne třetí nejvyšší vrchol Alp – Nordend (4609). Cítím, že si zde musím odpočinout, ulehám na skalní římsu hned vedle kříže. Fanda chce sestupovat, ale já se rozhoduji ještě pro odpočinek. Jde napřed, domlouváme se, že sestup absolvujeme každý solo a sejdeme se až u stanu.
Matterhorn z Zermattu.
Po půlhodince se „probouzím“ a zjišťuji, že mi je fajnově. Tohle jsem přesně potřeboval. Loučím se s vrcholem a sestupuji. Vrcholový hřebínek přelézám o poznání svižněji než v opačném směru, sestup z pyramidy na druhý skalní hřeben – zde si sundávám mačky a tento úsek lezu bez maček. Na konci skal si zase mačky nandávám, bez nich by to nešlo. V sedle jsem za chvilku a zde mi je opravdu dobře, zde jsem už v bezpečí. Dělám pár fotek. Čeká mě tříhodinový sestup po ledovci, jelikož je již odpoledne, sníh je mokrý a lepí se zespoda na mačky. Každým druhým krokem oklepávám sníh cepínem. Doléhá na mě již pokročilá dehydratace. Naštěstí dole na ledovci jsou potůčky a studánky a u každé lehnu a piji a piji co hrdlo ráčí. Sestupuji k Hornímu Platu, sundávám mačky a pokračuji kamenným terénem ke stanu. Zjišťuji, že ráno jsme šli zbytečně složitě – lezli jsme tu přímo stěnou, nyní sestupuji po viditelné stezce (při pohledu odspodu tato stezka vede po levé straně skalního masivu). Asi 250 m před stanem už mávám na Káju, Kamila a Fandu…vítáme se a sdělujeme si zážitky. Fanda přišel asi před půl hodinkou, což odpovídá mému odpočinku na vrcholu. Sluníčko hřeje i zde ve výšce 3000 m a my jsme teď víc než spokojení, relaxujeme a prožíváme si každý tu svou chvilku euforie. Vychutnávám si svijanskou jedenáctku, takhle dobrá už dlouho nebyla…koukám, že na Fandu přišlo vysílení nyní – ani pivo nechce. To co jsem potřeboval já na vrcholu, potřebuje on teď – spí jako nemluvně. Po 20. hodině jdeme do hajan, večer opět prší, ale to už nám je jedno, my už máme splněno a to nás hřeje u srdíčka.
Ráno se probouzíme v poklidu až kolem 8. hodiny a počasí dokazuje, že náš risk v podobě bleskového výstupu hned po příjezdu se vyplatil. Dnes by vrchol možný nebyl, také jsme nikoho ráno neslyšeli kolem stanu procházet. Vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Nikam nepospícháme, věci balíme pomalu, odcházíme po 10. hodině. Na ledovci Gornergletscher nás zastihuje déšť, ale při traverzu Gornergrattu se už zase počasí zlepšuje. Vrchol se však neukazuje. U Riffelsee dáváme svačinu a zaslouženě poleháváme. Kája s Kamilem jdou napřed do Zermattu. Já s Fandou zde ještě chvíli meditujeme a do Zermattu scházíme jinou cestou nežli jsme sem předevčírem stoupali. Kolem 18. hodiny jsme v Zermattu a do Täsche jedeme vláčkem. Pro stan jsme objevili suprové místo na začátku Täsche v lese. Večer decentně zapíjíme vrcholový úspěch a jelikož se dnes nebudeme všichni čtyři tlačit v jednom stanu – teď máme postavené stany dva – tak se těšíme na komfortní spánek.
Ráno se rozhodujeme, že se necháme hodit taxikem do Zermattu a tam se rozhodneme, co dál. Na informacích nám potvrzují, že dnes má přijít studená fronta. Rozhodujeme se pro individuální program. Kája s Kamilem jdou na jednu chatu kousek nad Zermattem, my s Fandou si procházíme městečko a odpoledne scházíme do Täsche pěšky. Spíme opět na „našem“ místě před vesnicí. Zde potkáváme dva Čechy – Milana a Martinu z Jindřichova Hradce, s nimi se jdeme vykoupat do nedalekého jezírka – sice ledovcově studené, ale po čtyřech upocených dnech se koupel zatraceně hodí.
U Ženevského jezera jsme si to pořádně užili.
Vzhledem k nepřízni počasí ráno balíme věci a přemisťujeme se k Ženevskému jezeru. Zde na nás již dýchá Francie – u města Vevey se ubytováváme na dvě noci v kempu (zde by to na divoko nešlo). Tady si užíváme dosyta, teplá voda – super koupání, víno, petanque…lahoda.
V pátek se kazí počasí i tady a odjíždíme do Brocu, kde je čokoládovna a je možnost se podívat na její výrobu a ochutnat si kolik člověk sní. Po exkurzi pokračujeme přes Zürich do Kostnice, kde se neuvěřitelnou shodou náhod potkáváme na ulici opět s našimi známými z Täsche – Milanem a Martinou. Dáváme si s nimi výborný kebab a jdeme si prohlédnout dům, kde přebýval náš Mistr Jan Hus při koncilu v roce 1414. Přes noc jedeme domů a já s Fandou se necháváme vyhodit na Malé Skále – již tradičním místě zakončení naších alpských akcí – zde jsme měli konečnou i po Mont Blancu ´98.
Letošní dovolenou hodnotím velice pozitivně, jsem velmi šťastný, že se nám podařilo vystoupit na druhou nejvyšší horu Alp a zaroveň musím konstatovat, že tato hora není žádná dávačka! Rozhodně ji nelze podceňovat. Její záludnost tkví v tom, že až do výšky 4300 m je to dlouhé ledovcové trmácení a posledních 300 výškových metrů je lezení. Sice jednoduché (II UIAA), ale po dlouhé a vyčerpávající tůře, navíc v poměrně vysoké nadmořské výšce, to není zadarmo.
V odpoledních hodinách ve čtvrtek jsme dojeli do Täsche, projeli město až na konec a zabočili doleva vzhůru k osadě Täschalp. Po úzké silničce jsme serpentinami stoupali asi 10 minut a ocitli jsme se na odpočívadle v nadmořské výšce 2000 m. Kousek nad námi vidíme seníky, ve kterých budeme spát, a domky Täschalpu. Přes údolí je prý pěkný pohled na Weisshorn, ale bohužel tímto směrem vidíme pouze mraky. Zatím je celkem teplo a tak na odpočívadle vaříme obědovečeři.
Asi 1 km po cestě dolů jsme míjeli cvičnou plotnu s pěti perfektně zajištěnými cestami obtížnosti 3-5 UIAA. Po jídle se balíme a sjíždíme k plotně. Lezení je zde pěkné, nýty jsou po čtyřech pěti metrech, plotna je břidlicová a asi 30 m vysoká. Když jsme se vyřádili lezecky, odjeli jsme zase nahoru, teď jsme pokračovali až k seníku. Auto necháváme u potoka pod seníkem a lezeme dovnitř po zchátralém žebříčku.
To je paráda, v seníku je na podlaze udusaná 10-ti centimetrová vrstva sena – lepší než madrace. Nám mužům dovoluje stavba těla vykonávat malou potřebu přímo z bidýlka u vchodu (postoj je velmi zajímavý – člověk stojí na bidle 50 cm dlouhém a 15 cm širokém ve výšce 2,5 m, rukama drží čurající aparát a čelem se opírá o další bydlo), Denisa to má horší – musí sejít po rozvrzaném žebříku až na zem.
Horší to je s počasím, které se od našeho příjezdu sem pořád zhoršuje. Přibývá mlha – už není vidět ani 100 m, teplota jde dolů a do toho ještě mrholí. Jdeme spát, zítra to snad bude lepší.
V noci bylo ve spacáku dobře, navíc když nás hřála domácí slivovička, ale ráno to venku vypadá ještě hůř než večer – zima, prší, mlha, že není vidět ani na 20 m. Balíme věci a po ranní hygieně sjíždíme dolů do Täsche. Je tu líp – mlha se drží od 1800 m a ani tu neprší, ale zima je pořád velká (5°C).
Po snídani odjíždíme vláčkem do Zermattu zjistit počasí. Dozvídáme se nepříjemné zprávy – déšť a zima má být až do neděle, pak se to má zlepšovat až na úplné jasno a teplo. Do Täsche jdeme po turistické cestě (asi 6 km převážně dolů).
Volíme operativní plán – v tomto počasí zde stejně nic nemůžeme dělat, tak odjíždíme do Itálie k jezeru Maggiore v domnění, že tu bude lepší počasí. Do kempu u jezera dorážíme v 20 h, stavíme stan a při posledním zapíchávání kolíku začíná pršet. Můj optimismus neslábne…určitě to je jen malá přeháňka. Spát jdeme kolem 22 h, stále prší.
Ráno se probouzíme a déšť neslábne ba právě naopak. Když jsme ve stanu už přes 12 h přestává mě to bavit a už ani já nevěřím, že jde jen o malou přeháňku. Z domů chodí SMS-ky jak krásné počasí u nás v ČR panuje. To nás rozčiluje a přivádí na myšlenky typu: “Jak by nám bylo ve Skaláku nebo v Ádru…”.
V pozdním odpoledni dostáváme nápad jít na pravou italskou pizzu do restaurace v kempu. Všichni tři už máme chuťové pohárky připravené na tu dobrotu, ovšem italský vrchní je zásadně proti. Když jsme dosedali na židličky ke stolu, štekl na nás něco v tom smyslu, ať přijdeme za hodinu. Jeho jednání v nás vzbudilo reminiscence na dobu nedávno minulou v našich krajích, kdy zákazník tu byl opravdu páté kolo od vozu. Co se chování personálu týče je situace o poznání lepší o poschodí níž v baru, ale výsledek je naprosto stejný – to už v celé oblasti nejde kvůli lijáku elektřina, takže pravá italská pizza se nedělá ani tady. Nezbývá než si udělat na našem vařiči VAR instantní polévku.
Večer trávíme v autě. I když už leje 24 h v kuse, snažíme navodit dobrou náladu a s flaškou rumu se nám to po chvilce daří. Holt čaj s rume umí divy, přesvědčte se sami, doporučuji. S mými 10 kostkami cukru v plecháčku jsem sice nebyl pochopen, ale bašta to byla výborná. Když rum došel, šli jsme spát. Denisa spala v autě, já s Bouďákem ve stanu.
Ráno se probouzíme a nadšeně zjišťujeme, že už neprší! Po 36 h konečně přestalo. Po snídani se balíme a odjíždíme do Zermattu v naději, že se i ve Walliských Alpách umoudřilo počasí. Ovšem když přejíždíme Simplon Pass na italsko-švýcarských hranicích ve 2000 m všude je sníh, mlha a 3°C.
Kolem oběda dojíždíme do Täsche, asi 200 m nad námi začíná hustá mlha, tak raději odpoledne trávíme na odpočívadle. Na večer jedeme nahoru k našim seníkům. Zhruba od 1900 m je sněhová pokrývka, hustá mlha a teplota kolem 3°C. Na noc si bereme do seníku teplé oblečení a naši slivovičku na zahřátí. Těšíme se na ráno, vždyť podle meteorologů má být zítra už hezky!
A opravdu! Probouzíme se a přes údolí naproti se majestátně tyčí obrovský Weisshorn – nádherná hora. Nad námi vidíme Täschhütte. Jelikož jsme tlačeni časem, protože jsme obětovali kvůli špatnému počasí tři dny, musíme dnes podniknout alespoň něco co by vzdáleně připomínalo aklimatizační tůru. Volíme výlet někam směrem na Mettelhorn (3406 m), který se tyčí nad Zermattem. Pro cestu do Zermattu dnes volíme taxika. Zjišťujeme, že je to po pěší chůzi nejlevnější způsob – parkujeme zadarmo a taxi přijde 5 SFR na hlavu.
Z Zermattu stoupáme 30 minut k výletní restauraci Edellweis a dále pokračujeme k chatě Trift (2400 m). Tady je pomyslná hranice mezi suchou zemí a sněhem. Po krátké přestávce jdeme výše do výšky 3100 m. Čerstvý sníh nás pěkně opaluje, ale na cestě se z něho dělá nepříjemná břečka. Na jednom kameni svačíme a vychutnáváme si překrásný pohled na Matterhorn, Gabler, Monte Rosu, Breithorn… Sluníčko páli, na nebi ani mráčku… Jelikož je již 14 h a nechceme být promočení, scházíme odtud zpět dolů do Zermattu. Zpátky jdeme jinou cestou – volíme traverz nad chatou Trift. Za chvíli se nám otevírá překrásný pohled na Täschhorn, Dom a Alphubel – náš cíl pro příští dny. Cestou si osvěžuji nohy v příjemně studeném potoku. Z Zermattu pokračujeme po cestě do Täsche a autem jedeme k seníkům.
Zítra chceme zkusit Alphubel jeho jihovýchodním hřebenem (obtížnost PD). Jelikož je po 19h a jsme už po večeři, balíme věci a rozhodujeme se jít s bagáží na Täschhütte (2701 m), která je přímo nad námi, časově asi 1 h a 20 minut. Je to čas k dobru, o tuhle hodinu bysme museli vstávat v seníku dříve. Na chatu dorážíme před 21 h. Cena je dobrá – 19 SFR za noc na hlavu se slevou na průkaz ČHS (bez slevy 28 SFR). Budíček je centrální ve 3 h 15 minut. Ubytování je perfektní, spacáky nejsou potřeba – jsou tu deky, ležíme v cimře s 25 místy a jsme tu jen my tři a dva Němci.
Vstávání v tak extrémní hodinu překvapivě nedělalo ani mě přílišné problémy. Před chatou vaříme polévky a čaj. Spolu s námi jde odtud na vrchol asi 30 lidí. Vyrážíme před 4 h, ve skeletech budu mít premiéru, tak jsem zvědav, jak se mi v nich pošlape. Jelikož čelovku má z nás jen Bouďák, využívám světla dvou borců, kteří jdou přede mnou.
Jelikož teď je sníh opravdu již od nízkých poloh, prakticky kousek za chatou jdeme po kamenech s ledem a sněhem. Stoupáme vzhůru, nad námi svítí hvězdy a asi po hodině cesty začíná ledovec Alphubel-gletscher (3200 m). Po další půlhodince stoupání po ledovci občasného a přeskakování ledovcových potoků si ve výšce 3400 m nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. To již svítá a za námi se otevírá ohromující pohled na Weisshorn, Matterhorn, Breithorn, Monte Rosu… Opravdu fascinující podívaná v 6 h a 30 minut! Jdeme dál a po 6 h ranní vidíme první paprsek slunce jak se opírá o vrchol Matterhornu. Ty barvy nad okolními štíty jsou až kýčovité – od tmavě fialové nad vrcholy přes světlejší odstíny do nebeské modré…paráda! Stoupání je poměrně příkré a vyčerpávající. Nad námi je Alphubeljoch a tam už svítí sluníčko, my jdeme zatím stále ve stínu. Přichází asi 100 m výškových nejprudšího kopce, dost namáhavé. Za chvíli se terén narovnává, sluneční paprsky už pálí do obličeje a to značí, že se blížíme do sedla.
V sedle Alphubeljoch (3773 m) se ocitáme v 8 h a dáváme si malé občerstvení v podobě pití, tatranek a sušeného ovoce. Je odtud nádherný výhled na severozápad na Alphubel – čeká nás ještě asi 2,5 h tvrdé dřiny v čerstvém sněhu do velkého kopce a po nebezpečném jihovýchodním hřebínku. Na jihovýchodě ční pěkná bílá homole Allalinhornu (4027 m) a přímo pod námi v hustém oparu leží “perla Alp” středisko Saas Fee.
Po 20 minutách odpočinku opět razíme dále k vrcholu. Předvrchol Alphubelu (3904) obcházíme zprava, traverzujeme k hřebínku a vidíme, jak před námi asi 10-ti členná skupina horolezců postupuje po pravé straně hřebínku a na konci řeší problémový výstup mixem (skála + led). Jiný postup zvolil jeden sólista, který se vydal přímo po hřebínku. Tuto možnost volíme i my. Jelikož na hřebeni je asi 3-4 metrová převěj, musíme se držet stále asi 5 metrů od nejvyššího bodu hřebenu, abychom nestrhli převěj do údolí někam k Saas Fee. Dost zde fouká, ale po chvíli už sedíme za hřebínkem pod závěrečným stoupáním na vrchol Alphubelu – zhruba ve výšce 4000 m. Občerstvujeme se před posledním zápřahem. Jsme docela unaveni, morál není zrovna na výši, stejně jako všichni další okolo.
Stoupáme výš a výš, únava roste, ale zároveň víme, že už se blíží vrchol našeho snažení! Kopec se narovnává a najednou už není kam stoupat! Jsme na vrcholu! Dokázali jsme to! Čas: 11 h. Pokračujeme po rozlehlém vrcholovém platu k opticky nejvyššímu bodu. Spolu s námi je zde asi 40 dalších horolezců. Je odtud báječný výhled na pyramidu Täschhornu, Dom, Weishorn, Matterhorn, Breithorn, Castor, Pollux, Lyskam, Monte Rosu a vydět je dokonce i Mont Blanc! Opravdu báječný pocit, pro který stojí všechna ta únava. Pro tuhle slastnou chvilku to všechno dělám… Na řadu přichází vrcholové foto a občerstveni. O naší únavě svědčí fakt, že celou cestu táhnu v batohu tři plešky značkového českého piva Gambrinus 10° a nikomu se do něj nechce. Necháme ho tedy až na Täschhütte. Po 20 minutách strávených na vrcholu začíná být zima, rozhodujeme se pro sestup.
Sestupujeme normálkou jako všichni ostatní. Ta vede z vrcholu přímo na západ směrem k Saas Fee. Klesáme asi do výšky 3800 m. Sníh je již dost rozbředlý a nepříjemně se lepí na mačky. Terén se pomalu narovnává. Denise jsem dal možnost, aby nám ukázala, k čemu je dobrý cepín. Ujeli mi nohy a řítím se přímo na ni. Spolu jedeme po stráni k Bouďákovi, ale díky jejímu postřehu a zabrždění pomocí cepínu jsme ho nevzali s sebou a těsně před ním elegantně zabrzdili. Odtud traverzujeme zpátky do sedla Alphubeljoch a sestupujeme stejnou cestou až k chatě Täschhütte. Cesta je dlouhá a úmorná. Při sestupu mě začínají zlobit vnější kolenní úpony. Bolí to opradu dost. Na Täschhütte přicházíme v 15 h. To znamená, že jsme dnes byli takřka 12 h v plném nasazení. Zde si vychutnáváme konečně pivínko, tady už na něj máme chuť všichni. Poleháváme tu ještě asi hodinku a pak se balíme a sestupujeme do osady Täschalp k našemu seníku. Po náročném dnu se myjeme Mellichbachu. Voda je vskutku ledovcová ale osvěžující. Relaxujeme a večer v seníku usínáme asi v půl deváté.
Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Po včerejším záhulu se rozhodujeme pro den odpočinku. Plány na Dom (4545 m) se kvůli časovému presu a našemu morálu bortí a rozhodujeme se, že bysme mohli zítra “udělat” alespoň Allalinhorn (4025 m), který je dobře dostupný od konečné zastávky lanovky ze Saas-Fee. Odjíždíme tudíž do této “Perly Alp”, jak je zvaná na všech letácích. Saas-Fee je opravdu krásné městečko obklopené velikány jakými jsou Nadelhorn, Dom, Täschhorn, Alphubel, Feechopf, Allalinhorn… krása! Procházíme hlavní ulicí a jdeme zjistit, kolik stojí lanovka k nástupu na Allalinhorn. Lanovka jezdí až do výšky 3500 m, takže na vrchol to je převýšení 500 m a kolem dvou hodin chůze – takže velká pohoda, ale nutno dodat, že po včerejšku ani na nějaké větší sportovní výkony nemáme chuť Ovšem cena nás sráží do kolen – zpáteční 68 CHF, pouze nahoru 52 CHF. Takovou sumu nejsme ochotni platit a Allalinhorn padá. Operativně se dohadujeme na náhradním řešení a vítězí varianta, která počítá s odjezdem do Kanderstegu k jezeru Öschinensee a druhý den odtud pokračovat domů. Odjíždíme ze Saas-Fee do Vispu a dále na Goppenstein. Zde najíždíme autem na vagon. Vlak nás za 25CHF doveze tunelem přímo do Kanderstegu. Kolem přes hory by to bylo asi 200 km. Za dvacet minut se vynoříme z tmy tunelu a jsme v Kanderstegu. Přijíždíme do kempu a odpoledne trávíme rozjímáním o životě. Večer je pak věnován zhodnocení celé letošní výpravy ve společnosti Pilsner Urquell.
Ráno nás opět vítá sluníčko. Po snídani se jdeme projít na Öschinensee, které je odtud asi hodinu cesty, 400 m převýšení. Toto jezero je ve výšce 1578 m a je obklopeno nádhernými vrcholky dosahující od 3400 m do 3700 m. Je to taková reklama na Švýcarsko – krávy se zvonci, průzračně čistá voda, na vršcích nad námi sníh, a výnosná turistická atrakce. Pokračujeme podél břehu jezera. V lese obdivujeme dřevěné sochy mistrů z celého světa – jedno sousoší je vytvořeno i českým umělcem. Na jedné plážičce se uvelebujeme a opalujeme se. Bouďák dokonce zkouší vodu a přežil i pár temp, což v té ledárně je docela zázrak. Všichni si na něho ukazují, jestli se náhodou nezbláznil. V poledne odcházíme z tohoto pěkného místa. Dolů scházíme jinou cestou – přímo pod lanovkou, která vede nad jezero. V kempu balíme stan a odjíždíme domů. Jedeme přes Vaduz, Bodamské jezero na Mnichov. O potopách, které postihli Českou republiku víme jen ze stručných zpráv, tak se na přechodu v Rozvadově okamžitě ptáme, jak to vypadá. Dovídáme se, že v Praze funguje pouze jeden most přes Vltavu. Dost děs, ale domu se dostáváme těsně před svítáním.
Letošní dovolenou hodnotíme všichni jako úspěšnou a vydařenou, i když nám počasí ze začátku nepřálo a díky tomu jsme měli málo času. Jsme rádi, že jsme stanuli na krásné čtyřtisícovce a to je hlavní. Také musím říct, že tato hora nás všechny dost prověřila po fyzické stránce, ani jeden z nás nebyl ve hvězdné formě
Překvapuje mě, že si toho všimli až když se navazovali a ne hned dole 
