Archiv pro rubriku: ostatni

Recenze: softshellová bunda HUMI CASUAR

humi_casuar1Materiál – Everest Softshell
Hmotnost: 826 g
Cena: 1 590 Kč

Pánská lehká softshellová bunda.
Celopropínací bunda se zipem bez kapuce.
Dvě velkoprostorové boční kapsy, uzamykatelné zipem .
Jedna malá kapsa v horní části rukávu uzamykatelná zipem.
Rukávy zakončené manžetou s nastavitelným suchým zipem.
Obvod v dolním kraji zakončen pružnou gumou.

Výrobce: HUMI OUTDOOR

Tato fešácká lehká bunda je právě teď aktuálním doplňkem do šatníku, protože se ideálně hodí na podzimní procházky po českých horách a rozhodně v ní příjemně zaujmete okolí i při korzování po městě.

Bunda je vyrobena ze 40% z  černého Everest Softshellu a ze 60% z černobílé pleteniny, která připomíná norské svetry. Konce rukávů se dají regulovat gumovou stahovačkou se suchým zipem, dolní obvod je protažený gumou, krk obepíná vyšší límec. Na bocích jsou dvě prostorné kapsy s vertikálním zipem, jedna kapsa na levém rameni na telefon/peněženku atd.

Ze zvolené kombinace materiálů (pletenina a softshell) plyne, že se nejedná o oblečení do nejnáročnějších horských podmínek. HUMI OUTDOOR v této své novince směřuje na lehčí turistiku a běžné nošení. Pletenina svou podstatou není vhodná jako vrchní vrstva do deště, takže použití buď pokud neprší nebo pod nepromokavou bundu. Silnou stránkou CASUARu je nezvyklá kombinace tradiční pleteniny a moderního softshellu, která působí originálně a v záplavě všech těch pestrobarevných kombinací „kosmických“ textilních materiálů zaujme konzervativním pojetím, což podtrhuje i střídmá černobílá kombinace.

Humi CASUAR zaplňuje místo na trhu lehkých outdoorových bund a zaujme originální volbou materiálu.  Ideální volba na výlety po cestách zaplavených šustícím podzimním listím.

humi

Zaměstnání snů? Doktor na Tenerife

zdenda_oko_tenerife
Moje pravé oko není stoprocentní.

Před vánoci 2013 jsme si prohřáli kosti na Tenerife, ostrově věčného jara. Byl to výborný nápad, opuštění české sychravé šedi bodlo. Bohužel jsem si tam prožil nepěkný zánět spojivek a dokonce jsem musel vyhledat lékařskou pomoc. Ta spočívala ve dvou návštěvách doktorky Camelie Nela Sasu v Puerto de Santiago.

První návštěva vypadala tak, že doktorka celých 60 vteřin prohlížela mé oko a dalších devět minut vypisovala účet na 84 EUR za její službu a recept na oční kapky a mast. Za medikamenty jsem v lékárně zaplatil 6,12 EUR a opravdu pomohly. Druhá závěrečná návštěva doktorky se konala o tři dny později. Trvala rovněž deset minut. Stav mého oka doktorka tentokrát zhodnotila z pohodlí svého křesílka na dálku. Pak už se vrhla na vypisování lékařské zprávy pro pojišťovnu a účtu v celkové výši 210 EUR.

Cestovní pojištění u pojišťovny AXA mě přišlo na 168 Kč. Pojistnou událost jsem po telefonu nahlásil a popsal asistenční službě pojišťovny před první návštěvou lékaře. Výdaje u doktorky jsem platil na místě platební kartou, platbu v lékárně jsem provedl v hotovosti. Celková cena za 20 minut svých služeb si doktorka naúčtovala 294 EUR. Pojišťovna AXA mi zpětně proplatila veškeré zdokladované výdaje ve výši 8 234 Kč.

Jednoduchou násobilkou se dostáváme k hodinové sazbě doktorky na Tenerife ve výši 882 EUR. Při standardní pracovní době 7,5 hodiny/den a 21 dnech/měsíc to vychází na pěkných 138 915 EUR (při kurzu 27,50 Kč/EUR pak 3 820 163 Kč/měsíc nebo 45 841 950 Kč/rok). Myslím, že doktorka na Tenerife se může směle porovnávat s průměrným fotbalistou v bundeslize nebo průměrným hokejistou v NHL 🙂 Ceny doktorky Camelie mi nepřijdou normální. Ten svět se řídí do pr*ele, tento systém se nemůže dlouhodobě udržet životaschopným.

Doplnění: doktorku Camelii Nela Sasu v Puerto de Santiago prostě nebrat! Kamarád našel na internetu podobný případ s touto dámou. Asi jsem vypadal jako somrák z východu, protože v tomto případě účtovala o řád vyšší cifry 🙂

Tohle má být pohoda?

Na cestě do práce mě zaujal billboard inzerující pro mě neznámý časopis Moje Šťastná Hvězda. Dominantní nápis „Týdeník, který vás naladí DO POHODY“ doplňuje titulní stránka staršího čísla časopisu s výrazným textem „Bezcitný boj o majetek“.

Tohle spojení mi přišlo natolik absurdní, že mě to donutilo zapřemýšlet, kdo je tady vlastně debil. Díky svému vrozenému optimismu chci stále věřit, že nejsme národ plný debilů a že se jedná pouze o debilitu inzerenta. Suverénně nejčtenější plátek je u nás Blesk (cca 1,3 milionu výtisků denně!). To trochu nabourává můj optimismus, ale  jsem mladý a k mládí patří i trochu té naivity. Jinak bych musel racionálně dojít k závěru, že pro takovýto národ se opravdu nehodí všeobecné rovné volební právo.

No řekněte, naladí Vás tohle do pohody? Mě tedy rozhodně NE!

casopis_stastna_hvezda

Žvýkací tabák z Tádžikistánu

V časopisu E15 ze dne 6. listopadu 2013 mě zaujal článek, ve kterém autor popisuje rozšiřování drogy nasvay ze střední Asie do Evropy. Okamžitě jsem si vzpomněl na rok 2009 a náš výlet do Tádžikistánu, kde jsme měli tu čest okusit tento sajrajt. Po kliknutí na článek se Vám zobrazí v čitelném rozlišení.

e15_nas

O celém našem tádžickém výletu se můžete více dočíst v tomto cestopisu. Tenkrát se nám povedl výstup na Pik Moskevské Olympiády ve Váchánské oblasti a tak bylo co slavit. V hlavním městě Dušanbe jsme si před odletem domů řádně užívali poslední chvíle v Tádžikistánu. Už dříve jsme si všimli, že mnoho domorodců žvýká v puse nějakou hmotu nevalné tmavězeleno-hnědé barvy. Od řidiče, který nás vezl přes Pamír z Vachánu do Dušanbe a celou cestu poctivě žvýkal tenhle zázrak, jsme se dozvěděli, že to je jakýsi žvýkací tabák.

Když jsme pak s kamarádem Fandou viděli na ulici v hlavním tádžickém městě prodávat igelitové pytlíčky s touto kouzelnou hmotou nevábné barvy, museli jsme to také vyzkoušet. Cena jednoho igeliťáčku o rozměrech cca 4×8 cm byla v přepočtu asi 3 Kč. Obsah sáčku vypadal jako rozdrcené seno. Poslední večer před odletem přišla velká chvíle zakoupeného žvýkacího tabáku.

Odvahu vyzkoušet nepoznané mám jen já s Fandou, v tomto Fána nikdy nezklame. Sypu si do dlaně zhruba polévkovou lžíci tabáku, vůně není věru ohromující – zkrátka koncentrované seno. Jakmile si to nasypu do pusy, tak mě hned začíná pálit celá huba. Nevím, jak dlouho jsem to mohl vydržet, ale maximálně po půl minutě flušu všechen slavný žvýkací tabák z okna. Stačím si ještě vypláchnout pusu vodou a to je tak všechno, co stíhám za plného vědomí. Svět se začíná točit jako na Matějský a jsem rád, že pád na zem ustávám bez zranění. Ležím na podlaze, absolutně nejsem schopný najít pevný bod, hlava je jak rotující kedluben. K tomu mi brutálně tluče srdce, jak kdyby chtělo vypochodovat skrz žebra ven, krevní tlak může být zhruba 370 na 260. Do toho se přidává studený mrtvolný pot, kterým se orosilo celé mé tělo. Ať to beru z jakékoliv strany, tak marně hledám pozitiva. Tohle už nikdy v životě! Všechno jen ne příjemné pocity. Po necelé půlhodině působení tabáku naštěstí opadá a já se vracím do normálního života na pozemský svět. Zaplaťpánbůh! Vždyť za pár hodin odlétáme domů. Fanda si prožil v menším měřítku podobné pocity, přeci jen je o několik desítek kilo těžší, tudíž víc vydrží. Jak tohle mohl žvýkat celou cestu z Pamíru do Dušanbe náš řidič?

Po letech se tedy dozvídám, že se tenhle žvýkací tabák jmenuje nasvay, zkráceně nas, já ho mám zafixovaný jako žvýkací sajrajt. Když si na to i po těch letech vzpomenu, tak se mi zvedá žaludek z odporné štiplavé chuti, ale jinak to hodnotím jako legrační zkušenost. Tohle je taky Tádžikistán!  Ale opakovat to už nebudu. Zůstanu raději u osvědčené Plzně, sice je několikanásobně dražší, ale taky mi navozuje několikanásobně příjemnější pocity.

ACTIONPRO X7: outdoorová kamera, recenze, názor, zkušenost (průběžně aktualizováno)

ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.

Záplava “akčních” záběrů pořízených outdoorovou kamerou na youtube, vimeo a dalších serverech spláchla i takovou konzervu jako jsem já. Sesbíral jsem si dostupné informace o dostupných kamerách, které splňovaly mé požadavky, a vyšli mi z toho tito konkurenti: GOPRO Hero 3, ISAW Extreme, MAGICAM 21SD a ACTIONPRO X7, ze kterých jsem začal vybírat tu pravou.


Proti zakladateli tohoto segmentu trhu (GOPRO) v mých očích hrála příliš velká cenová prémie za značku. V základu je to holátko a cena volitelného příslušenství je hodně nadsazená (chybí display, nutnost mít “chytrý” telefon s wifi – nemám a mít nechci). MAGICAM 21SD znamená hodně muziky za dobrou cenu. ISAW Extreme a ACTION X7 u mě měli navrh hlavně za funkci timelapse video (bez nutnosti úpravy v počítači obě kamery rovnou ukládají časosběrné video).

Podle svých zažitých zvyků jsem se moc dlouho nerozhodoval a volba padla na ACTIONPRO X7. Technické specifikace jsou k dispozici všude možně (např. na stránkách Cel-Tec.cz), takže je zde nebudu rozebírat. Mě přesvědčily zejména tyto parametry: display, již zmíněné timelapse video, kvalitní objektiv (8 asferických skel), “líbivé” podání barev (pro někoho možná moc saturované). Je škoda, že kamera nemá stativový závit přímo na svém těle. Přišroubování na stativ je řešeno zvláštní redukcí namontovanou na základní kryt – zde. Toto příslušenství je v základním balení, takže to není výtka, jen nerozumím, proč to výrobce neudělal rovnou na těle kamery. K základnímu balení jsem přikoupil ještě držák typu čelovka a držák na sklo. Zde se soustředím na své vlastní zkušenosti s touto kamerou.

První výlet s novou kamerou jsme podnikli v krásném babím létě 29. září 2013 a bez větších příprav z toho vypadla tahle rychlovka ve dvou verzích – barevné a čb. Editováno v Pinnacle Studio Ultimate 12, záběry z kola jsou v tomto programu zrychlené na 200-250%, lezení na Sněžnou hlavičku je pořízeno funkcí timelapse video (obrázek/1 sekundu).

 

Další pokus s kamerou ACTIONPRO X7 jsem udělal 17. listopadu 2013. Vyšlo krásné počasí, tak jsme natáhli v Huti lajnu a vzali s sebou i kameru, abychom natočili naše slacline začátky. Většina záběrů je natočená kamerou ACTIONPRO X7, pár detailů Sony HDR-TG3.

Začátek prosince 2013 jsme strávili na ostrově věčného jara – Tenerife. Další seznamování s kamerkou Actionpro X7, detaily točeny Sony HDR-TG3. Napadlo mě pojmout film jako vzpomínku z daleké budoucnosti, de facto moje první sci-fi 🙂

Dostal jsem nápad natočit roadmovie klip ke skladbě „Orthodox“ mé oblíbené kapely KRABATHOR. Nápadů na záběry jsem pár měl, ale ve finále jsem jich stihl kvůli zapadajícímu slunci realizovat jen část. Jde spíš o experiment, kde jsem si chtěl vyzkoušet pár věcí. Při generování jsem pozapoměl zkontrolovat finální parametry, takže nakonec to není v HD kvalitě ale jen 700 x 400 px. Za zmínku stojí datum natáčení 19. ledna 2014. Vypadá to spíš na jaro. Kamera: ACTIONPRO X7, detaily SONY HDR-TG3.

Krátké video z našeho double výstupu na Kriváň z března 2014. Opět kombinace kamer Actionpro X7 a Sony HDR-TG3.

DYSANGELIUM: Maniachrist (názor na debutové album)

dysangelium
Vycházející hvězda na deathmetalovém nebi – Dysangelium.

K napsání těchto řádků mě vyprovokovala recenze na debutní album skupiny DYSANGELIUM publikovaná v časopise PAŘÁT. Tato nová kapela si zasloužila mou pozornost hlavně proto, že na bicí zde hraje Ctibor, kterého znám ze SABATHORY, a ty zase osobně znám z našeho spícího držkovském festivalu DEATH A. D. Recenze nevyzněla moc dobře, album se umístilo v druhé polovině tabulky. A přitom už když jsem slyšel pár skladeb na bandzone, tak mi přišla tahle muzika hooodně našlápnutá!

Muzika je přesně moje krevní skupina, po ohromně dlouhé době mě moc potěšila nová kapela (a ke všemu česká!), zcela nečekaně a o to je to milejší. Už jsem skoro zapomněl ten radostný vzrušující pocit, který jsem x-krát zažíval při prvních posleších legendárních kapel. A teď jsem si po letech oprášil paměť. Čistokrevný deathmetal, bicí jedou přesně jako hodinky, zpěv brutální jak se patří, kytary sem tam zabrouzdají do melodií – ani moc ani málo, zkrátka tak akorát. U mě nejvíc boduje druhá v pořadí “Infection”, kde melodickou kytaru střídá brutální řešeto, a poslední osmá a titulní ”Maniachrist”.

Celkovou atmosférou je to pro mě – a nebojím se to napsat – pokračování KRABATHORu!!! A teď myslím navázání na pro mě nejlepší album Chrise a Bruna z roku 1998 “Orthodox”, protože KRABATHOR bez Bruna byl pro mě poloviční. Takže já jsem se vlastně dočkal zmrtvých vstání této české deathmetalové ikony. Je fakt, že na skutečný reunion původní sestavy KRABATHORu (Bruno & Chris) věřím stále, dřív nebo později to dokupy stejně dají. Zahrají si na Brutal Assaultu před 10 000 fanoušky a bude hotovo. Jen aby to nenatahovali moc a neprošvihli ten nejideálnější okamžik, aby na ně byl ještě někdo kromě mě zvědavý… No, a když to náhodou nevyjde, tak pro tuto situaci je tu DYSANGELIUM, kteří oblékají správný dres (a to doslova a do písmene – viz profilová fotka). Takže hurááá na koncert!

Na časopis PAŘÁT samozřejmě kvůli odlišnému názoru nezanevřu, je to super profi časopis mapující náš zcela okrajový hudební žánr. Ale tady podle mě recenzenti jednoznačně ustřelili a podcenili neznámou kapelu. Jeden poslech nepřesvědčil, tak se tím víc nezaobírali. Docela by mě zajímalo, jak by redaktoři známkovali, kdyby nad názvem alba Maniachrist viselo logo KRABATHOR :-)  Dovoluji si s PAŘÁTem nesouhlasit ve dvou zásadních věcech: nemyslím si, že bych (společně s DYSANGELIUM) uvízl v době před patnácti lety a nemyslím si, že tahle placka je abnormálně podobná s tunami dalších kapel.

AKTUALIZACE 17. 3. 2013: S radostí mohu konstatovat, že na výše uvedených chvalozpěvech na kapelu Dysangelium musím trvat i po včerejším koncertu v Liberci, kdy jsem měl konečně možnost tuto novou českou deathmetalovou superstar vidět naživo. Kluci odehráli komplet debutovou desku plus přidali cover od Sodom. Kvalitu z CD s přehledem obhájili a já se raduji z nové hvězdy. Klukům přeji a věštím velké úspěchy.

Profil kapely na bandzone
Recenze na Fobiazine

Hofylanďácký sraz v Jizerkách 2005 (c) Hamy

FOTOGALERIE

hamy
Hamy to roztáčí v Srdíčku.

Tak tedy stručná reportáž aby si někdo nemyslel, že jsme tam jenom nezřízeně chlastali a mluvili hanebně. Milé děti, usaďte se pohodlně a vyslechněte jak to tenkrát na jaře léta páně 2005 bylo.

Jak bylo domluveno sjeli jsme se před kostelem v Hejnicích. Z Prahy dorazili T-MAX, BOBR a SPOOK, z Krkonoš já, z Dánska BOUDAK a místní DEATHER (Zdenda Bouda z Hutě) to všechno řídil. Přesunuli jsme se na chalupu jednoho zpřízněného lezce do obce Bílý Potok.

Vybalili jsme a vyrazili poznávat místní kolorit. Doufali jsme, že se s místními domorodci lehce domluvíme a za lesklé korálky a sklíčka získáme něco na zub a zahnání žízně. S pomocí nejmodernější satelitní navigační technologie jsme v brzku nalezli restauraci s pro nás nevyslovitelným domorodým názvem Bártlova bouda.

Lesklé korálky v Jizerských horách nikdo nechce, naštěstí se majitel boudy spokojil s barevnými papírky. Učinili jsme důstojnou útratu. Poznávání koloritu se mírně zvrhlo v pivní smršť. Nepochopením krajového nářečí se T-MAXovi podařilo urazit hospodského, ale vyžehlili jsme to další mohutnou objednávkou tradičního sladkého piva Vratislav.

Z nějakého mě nepochopitelného důvodu jsme byli z restaurace odejiti a vydali jsme se na další průzkum místních pamětihodností. Nebylo moc dobře vidět, a víte proč milé děti? To byste neuhodli – v Jizerských horách je dvě hodiny po půlnoci úplná tma! Opravdu, to není jako u nás ve městě. Není větší dobrodružství než objevovat cizí kraje.

Nalezli jsme však brzy, vydatně do kraje svítící, doupě pravého jizerskohorského šamana – indiána. Jeho tee-pee “U srdíčka” nás vlídně přijalo a několik domorodých polonahých žen nás vtáhlo do víru smyslných tanců kol obřadních ohňů. Z počátku jsme se pochopitelně zdráhali, ale báli jsme se, že bychom je mohli nějak urazit a tak jsme velmi nesměle přistoupili na pomalé kývání tělem do rytmů typické jizerskohorské bubnové hudby. Silná magie místa, pot neřesti, omamné nápoje a dým vonných trav nás brzy ulovily do svých tenat. Naštestí se nám podařilo uprchnouti a nebyli jsme tak vystaveni ponížení při znásilnění domorodými divoženkami. Museli jsme však na útěku vykopnout dveře, protože zlotřilý indián si již již brousil dýku na náš skalp.

zvon
Zvon.

Všechno však dobře dopadlo a většina účastníků výpravy byla příliš vyděšena předchozími událostmi a ulehla rychle k posilujícímu spánku. Ne tak ovšem DEATHER a BOUDAK, kteří místní mentalitu znají nejlépe a ničeho se jen tak neleknou. Rozhodli se tedy ještě neprodleně přinést oběť místnímu skalnímu božstvu a to nočním výstupem na Mechovou věž. Tohle jsem si opravdu nemohl nechat ujít a vyrazil s nimi. Však to není daleko a noc je ještě mladá.

Nebyly ještě ani čtyři hodiny po půlnoci když jsme ve tmě, mlze a dešti jako zázrakem nalezli na příkré stráni majestátní věž jejíž vrchol se ztrácel v mracích. DEATHER jako nejodvážnější člen naší malé výpravy nedbal deště a blesků a s čelovkou cestu vynesl. Vydal jsem se za ním a u slaňáku jsme počkali na BOUDAKa. Nahore v mracích nás chytl slušný slejvák, ale nedbali jsme protivenství a velmi si to užili. Za svítání jsme už promočení deštěm a utlučení krupobitím uléhali do spacáků, abychom urvali alespoň chvilku posilujícího spánku.

Dopoledne jsme vyrazili směrem k Frýdlanstkému cimbuří abychom se podívali po nějaké té jizerskohorské lezbě. Nikomu se po včerejším dobrodružství příliš nechtělo, ale skály jsou tam, děti, krásné a tak už jsme brzo pobíhali po vrcholcích věží i malých skalek. Vypravili jsme se na Hajnický kostel, Kazatelnu a Zevlouna.

Fotky se ten den vůbec nedařiliy a to zejména kvůli špatnému počasí, zimě a včerejšímu objevitelskému nadšení. První cestu dne si pro sebe opět urval lezbický sensej DEATHER, ostatní jej brzy následovali a s místní lezbou jsme si všichni velmi užili. Dokonce i já, který jsem se obával návratu obtíží se zády jsem si dal pár cest na druhým a děsně se mi to líbilo. T-MAX vyhrožoval, že dokud nebude alespoň 20 stupnu ve stínu, že nepoleze, pak ale dával ty největší prásky. BOBR, který tvrdil, že bude jen fotit a ani neměl lezečky se taky nechal zlákat a v pohorách prásknul cestičku na Zevlouna. Dokonce se i pokoušel létat! Magický to kraj. Prostě den jak malovaný a polezení jak v ráji.

DEATHER nás pak, milé děti, naučil pokřik díkuvzdání v místním horském nářečí. Volně do češtiny přeloženo to má zhruba tento význam: “Děkujeme ti ó veliký bože Jizerských hor žes nám zahynouti na skalách nedal a že počasí jenž jsi nám seslal celý den velice přívětivé bylo” V jizerskohorském obskurním dialektu to znělo: “Mrdka pičo, mrdkááá pičó, mrdka pííčóóó”. Abychom projevili dostatek respektu k místní tradici křičeli jsme tento spirituál celou cestu divočinou téměř až na hranici civilizovaného světa.

Když jsme dosáhli základního tábora byli jsme všichni už dost zhuntovaní a shodli jsme se, že dnes už nebudeme podléhat objevitelské mánii a půjdeme brzy spát. Shodli jsme se, že dnes se velkým oblokem vyhneme wigwamu velkého šamana a raději se přesuneme do Oldřichova kde je pravá nefalšovaná jizerskohorská salaš SantaFé, kterou vede světoznámý Josef Heindorfer, což v místním nářečí znamená Koza. Najedli jsme se a tu nám bylo poznati další záludnosti jizerskohorské mluvy. Dozvěděli jsme se například, že věta: “Včera toho bylo fakt dost, dneska nechlastáme a jdeme brzo spát” znamená ve skutečnosti: “Ty pičo, vožereme se jak hovada a všechno poblijemeeee”. My cizinci jsme skutečně nepochopili skrytý význam a šli brzy spát. Místní borci, BOUDAK, DEATHER, SOKOL, MARA a další však dobře věděli co jest jejich úkolem a zhostili se jej na výbornou. Tolik řevu, smradu a hromad zvratků se dnes už, milé děti, v civilizovaném světě nevidí.

Ráno nás probudilo sněhovou nadílkou a tak z plánované lezby v nové oblasti nic nebylo. Pražáci zvolil kvapný ústup do civilizace, protože už nemohli dále snášet jho svobodomyslného venkova. Já jsem se taktéž tiše vytratil do Krkonoš, jelikož mě po rituálních tancích a lezbě minulého dne bolely asi úplně všechny svaly na těle a bál jsem se, že usnu cestou domů. Doma jsem se najedl a upadnul do totálního bezvědomí :-) ))

Objevitelská cesta v bohem zapomenutých končinách drsného severu v nás zanechala hluboké stopy a nikdo kdo jí podstoupil již nebude nikdy týž jako dříve. Nicméně jistě to nebyla poslední cesta a na další se opět velice těšíme.

(c) Hamy

FOTOGALERIE