Alpy – Monte Rosa 2004

FOTOGALERIE

matterhorn2004
Matterhorn při výstupu na chatu Monte Rosa.

Vyjížděli jsme odpoledne v pátek 6. srpna 2004, přes Prahu, Rozvadov (20:00 h), München (0:00 h), Lindau – Bodamské jezero (2:30 h), Furkapass (5:00 h), Visp (6:30 h) až do Mattertalu. Kousek za Vispem jsme si po dlouhé cestě museli oddychnout a natáhnout se. Na parkovišti jsme spali do 9 h, což nám všem moc pomohlo. Natěšení na jsme pokračovali dále k našemu cíli – Zermattu. V Täschi necháváme auto na parkovišti firmy Taxi Fredy za 6 SFR na den. Zde – 5 km před Zermattem – se vozidlo musí nechat na placeném parkovišti. Jelikož jsme tu již každý po několikáté (já osobně popáté), tak již víme jak to tu chodí: dále do Zermattu se lze dostat pouze taxikem (5 SFR/osobu), vláčkem (7,80 SFR/osobu) či pěšky.

Počasí podle informací z internetu, které jsme si zjistili ještě doma, má vydržet na slušné úrovni do pondělí až úterý. To znamená, že s dnešním dnem máme na hory tři čtyři dny, což je velice málo. Balíme si věci na tento časový horizont do batohů a počítáme s tím, že bychom mohli už dnes zkusit dojít co nejdále – nejideálnější by bylo tak hodinku nad chatu Monte Rosa (asi 3000 m). Taxi nás odváží do Zermattu (11:00 h). Je hezké slunečné počasí, ale krasavec Matterhorn je zahalen v závoji mračen. Na informacích zjišťujeme, že zítra má být nejideálnější počasí a už v úterý se má počasí kazit. To znamená, že se musíme pokusit o výstup už nyní – dnes postavit stan co nejvýše a zítra risknout pokus o vrchol. Vyrážíme z Zermattu (1600) vzhůru na Riffelberg (2562). Ve 14:00 již svačíme u této horské chaty a po chvíli pokračujeme vzhůru do sedla nad stanicí zubačky Rotenboden. Odtud se otevírá fantastický pohled na celý masiv Monte Rosy, ohromný Liskamm, Castor, Pollux a Breithorn, na kterém jsme stáli před pěti lety. Je to opravdu úchvatný pohled na bílé království ledu a sněhu.

Pokračujeme traverzem jižním úbočím hřebene Gornergrat, po hodině chůze scházíme na začátek ledovce Gornergletscher. Dnes se chodí jinak než před pěti lety, schází se k ledovci dříve a cesta přes ledovec je delší. Přechod ledovcové morény nám trvá hodinku, ale ty krysy na zádech (batohy) už nesnesitelně řežou do ramen. Už abychom měli postavený stan. Když vidím některé odvážlivce v teniskách, kteří se nechali do 2700 m n. m. dovést zubačkou a jejich cílem je chata Monte Rosa, jak přeskakují trhliny na ledovci, tak docela nechápu… Další půlhodinku sebere stoupání k chatě. Už toho máme opravdu dost – vždyť jsme dnes ráno přijeli do Zermattu po noční jízdě z ČR…opravdu bláznivý podnik :-)  U chaty odpočíváme a kolem 18. hodiny vycházíme vzhůru na Obere Platje, kde se ocitáme asi za 40 minut ve výšce kolem 3000 m n. m. Zde na rovném plácku mezi kamennou sutí nacházíme výborné místo pro náš stan. Vedle stanuje družstvo francouzů, kteří nás zdraví. Voda je též blízko, což je podstatné. Severozápadním směrem dominuje úžasný Matterhorn, ale do teď se jeho silueta neukázala celá, přímo nad námi stojí hrozivě vypadající severní stěna Liskammu, která mě opravdu velice zaujala, více vpravo Castor a Pollux, ze kterého právě padá sněhová lavina – to je rachot!

monte_rosa2004
Vrcholové foto z Monte Rosy.

Plán na zítra je jasný, lidé z chaty (která je pod námi asi 40 minut chůze) vycházejí k vrcholu druhé nejvyšší hory Alp – Dufourspitze 4634 m – ve 3:00 h, to znamená, že my budeme vyrážet paralelně s nimi kolem půl čtvrté z našeho stanu. Budíček lehce po třetí hodině ranní nám dává jasný signál, že bychom měli jít spát. Jsme čtyři ve stanu pro tři osoby, navíc je celkově velké teplo (odhadoval bych to lehce pod +10°), takže tu je jak ve „vopičárně“. Kolem 22:00 h začíná pršet, takže si dovnitř musíme narvat i batohy a už tu není totálně vůbec k hnutí. Na hluboký a vydatný spánek to moc nevypadá…

Lehce po 3. hodině ranní už slyšíme, jak kolem stanu prochází první horolezci. To je signálem pro nás, že musíme vstávat. Ládujeme se čokoládovými tyčinkami a hodně pijeme. V půl čtvrté vyrážíme. Na obloze svítí hvězdy a my poskakujeme po kamenech vzhůru nad Obere Platje. Po půl hodině přicházíme k ukloněné skalnaté stěně, kde se zaseklo pár družstev. Je zde lezecký terén I-II UIAA, předbíháme dvě dvojky a pokračujeme kamenitý terénem až na začátek ledovce Monte Rosa gletscher (3300).

Všichni zde nasazují mačky, my nejsme výjimkou. Je 5:00 h a stále tma, čelovky se opravdu hodí. Odtud již jdeme po ledovci. Vidíme před sebou dvě čtyřčlenné družstva a za sebou dvě dvojky. Přichází nepříjemné stoupání v přemrzlém ledu, mačky nutné. Po 20 minutách se terén pozvolna narovnává a směrem na východ již vidíme svítání – fantastický pohled. Zde začíná pásmo trhlin a trochu tu bloudíme spolu s několika dalšími horolezci. Podle informací z internetu se zde může blouděním ztratit i několik hodin, to však naštěstí není náš případ. Z labyrintu trhlin se dostáváme a pokračujeme vzhůru na Satteldohle a dále až do sedla pod vrcholovou čepici. Teď nás čeká tvrdá práce – dlouhé ledovcové trmácení až do sedla ve výšce 4150. Navíc od 3800 m n. m. se začíná zatahovat a za chvíli je vidět na 10 metrů a chumelí! Opravdu extrémní podmínky. Do sedla přicházíme již hodně vyčerpaní. Je tu stan třech Čechů, kteří včera neodhadli své síly, vystoupali až sem a totálně znavení z posledních sil postavili stan a přečkali noc na tomto nehostinném místě.

tabor2004
Náš tábor nad chatou Monte Rosa.

V sedle odpočíváme a rozhodujeme se co dál. Fanda jde napřed. Já s Kájou a Kamilem získáváme informace od sestupujících horolezců. Nedozvídáme se nic dobrého – zhruba pětina lidí to balí již zde v sedle a další polovina to obrátila u prvních skal ve výšce 4400 m., což je asi 40 minut odtud. Na vrchol je to prý hodina a půl, po skalách lezení do II+ UIAA (což víme již z domova). Rozhodujeme se, že pokus dáme a pokračujeme vzhůru za stále špatného počasí. Asi po čtvrt hodině stoupání potkáváme při sestupu dvojku francouzů – muž s ženou – se kterými jsme šli paralelně do sedla. Ti říkají, že skály jsou 15 minut od nás, ale že pro ně byli nepřekonatelnou bariérou. To zapůsobí spolu s velice vlezlou zimou a značnou únavou na Káju a Kamila a rozhodují se pro sestup. Já se hecuji a hledám v sobě poslední stopy po morálu. Zkusím to ještě dál. Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu – setkáme se v podvečer u stanu.

Francouzi nelhali, opravdu asi po 15 minutách přede mnou stojí skalní hřeben. Právě se míjím se sestupující dvojkou Němců a ti mi říkají, že 5 minut odtud na mě čeká kamarád – Fanda. A je to tak – za chvilku dolézám k němu, lezení opravdu II+ UIAA. Čeká na mě na předvrcholu Monte Rosy, počasí stále špatné, viditelnost mizerná. Odpočíváme a já dělám pár fotek. Po chvilce se začíná trhat obloha! Neuvěřitelné – vidíme kousky modrého nebe. Najednou se nad námi roztrhne mrak a otevře se úchvatný pohled na zasněženou vrcholovou pyramidu. Odtud vypadá opravdu skvostně. Ale nám podlomila sebevědomí, už jsme si mysleli, že vrchol je na dosah, ale teď vidíme, že nás čeká ještě minimálně 150 m výškových a to je v této výšce ještě sakra moc!

Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Alespoň se vylepšilo počasí a už svítí slunce a otevírají se nám úžasné pohledy kolem. Toto nesmírně vyčerpávající stoupání na vrcholovou homoli (led, 40°) se blíží ke konci a pociťuji jistou euforii. Ta však mizí při dolézání na vrchol homole, protože se ukazuje, že k vrcholu vede ještě asi 150 metrů dlouhý skalní hřebínek podobný tomu pod námi. Teď už jsem opravdu dost blízko dna svých sil fyzických i psychických. Tento úsek lezení mi trvá asi půl hodiny. Konečně se dostávám k poslednímu komínu, vystrkuji hlavu a……………..vrchol!!! Je 12:05 h a konečně stojíme na druhém nejvyšším vrcholu Alp – Dufourspitze 46+34 m n. m. Jsem nesmírně rád, že už nemusím dál stoupat. Je tu kříž a obrázek panny Marie, schránka na vrcholovou knížku, ale knížka tu není. Slunce svítí, pod námi se honí mraky, na severu občas vykoukne třetí nejvyšší vrchol Alp – Nordend (4609). Cítím, že si zde musím odpočinout, ulehám na skalní římsu hned vedle kříže. Fanda chce sestupovat, ale já se rozhoduji ještě pro odpočinek. Jde napřed, domlouváme se, že sestup absolvujeme každý solo a sejdeme se až u stanu.

matterhorn1_2004
Matterhorn z Zermattu.

Po půlhodince se „probouzím“ a zjišťuji, že mi je fajnově. Tohle jsem přesně potřeboval. Loučím se s vrcholem a sestupuji. Vrcholový hřebínek přelézám o poznání svižněji než v opačném směru, sestup z pyramidy na druhý skalní hřeben – zde si sundávám mačky a tento úsek lezu bez maček. Na konci skal si zase mačky nandávám, bez nich by to nešlo. V sedle jsem za chvilku a zde mi je opravdu dobře, zde jsem už v bezpečí. Dělám pár fotek. Čeká mě tříhodinový sestup po ledovci, jelikož je již odpoledne, sníh je mokrý a lepí se zespoda na mačky. Každým druhým krokem oklepávám sníh cepínem. Doléhá na mě již pokročilá dehydratace. Naštěstí dole na ledovci jsou potůčky a studánky a u každé lehnu a piji a piji co hrdlo ráčí. Sestupuji k Hornímu Platu, sundávám mačky a pokračuji kamenným terénem ke stanu. Zjišťuji, že ráno jsme šli zbytečně složitě – lezli jsme tu přímo stěnou, nyní sestupuji po viditelné stezce (při pohledu odspodu tato stezka vede po levé straně skalního masivu). Asi 250 m před stanem už mávám na Káju, Kamila a Fandu…vítáme se a sdělujeme si zážitky. Fanda přišel asi před půl hodinkou, což odpovídá mému odpočinku na vrcholu. Sluníčko hřeje i zde ve výšce 3000 m a my jsme teď víc než spokojení, relaxujeme a prožíváme si každý tu svou chvilku euforie. Vychutnávám si svijanskou jedenáctku, takhle dobrá už dlouho nebyla…koukám, že na Fandu přišlo vysílení nyní – ani pivo nechce. To co jsem potřeboval já na vrcholu, potřebuje on teď – spí jako nemluvně. Po 20. hodině jdeme do hajan, večer opět prší, ale to už nám je jedno, my už máme splněno a to nás hřeje u srdíčka.

Ráno se probouzíme v poklidu až kolem 8. hodiny a počasí dokazuje, že náš risk v podobě bleskového výstupu hned po příjezdu se vyplatil. Dnes by vrchol možný nebyl, také jsme nikoho ráno neslyšeli kolem stanu procházet. Vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Nikam nepospícháme, věci balíme pomalu, odcházíme po 10. hodině. Na ledovci Gornergletscher nás zastihuje déšť, ale při traverzu Gornergrattu se už zase počasí zlepšuje. Vrchol se však neukazuje. U Riffelsee dáváme svačinu a zaslouženě poleháváme. Kája s Kamilem jdou napřed do Zermattu. Já s Fandou zde ještě chvíli meditujeme a do Zermattu scházíme jinou cestou nežli jsme sem předevčírem stoupali. Kolem 18. hodiny jsme v Zermattu a do Täsche jedeme vláčkem. Pro stan jsme objevili suprové místo na začátku Täsche v lese. Večer decentně zapíjíme vrcholový úspěch a jelikož se dnes nebudeme všichni čtyři tlačit v jednom stanu – teď máme postavené stany dva – tak se těšíme na komfortní spánek.

Ráno se rozhodujeme, že se necháme hodit taxikem do Zermattu a tam se rozhodneme, co dál. Na informacích nám potvrzují, že dnes má přijít studená fronta. Rozhodujeme se pro individuální program. Kája s Kamilem jdou na jednu chatu kousek nad Zermattem, my s Fandou si procházíme městečko a odpoledne scházíme do Täsche pěšky. Spíme opět na „našem“ místě před vesnicí. Zde potkáváme dva Čechy – Milana a Martinu z Jindřichova Hradce, s nimi se jdeme vykoupat do nedalekého jezírka – sice ledovcově studené, ale po čtyřech upocených dnech se koupel zatraceně hodí.

zenevske_jezero2004
U Ženevského jezera jsme si to pořádně užili.

Vzhledem k nepřízni počasí ráno balíme věci a přemisťujeme se k Ženevskému jezeru. Zde na nás již dýchá Francie – u města Vevey se ubytováváme na dvě noci v kempu (zde by to na divoko nešlo). Tady si užíváme dosyta, teplá voda – super koupání, víno, petanque…lahoda.

V pátek se kazí počasí i tady a odjíždíme do Brocu, kde je čokoládovna a je možnost se podívat na její výrobu a ochutnat si kolik člověk sní. Po exkurzi pokračujeme přes Zürich do Kostnice, kde se neuvěřitelnou shodou náhod potkáváme na ulici opět s našimi známými z Täsche – Milanem a Martinou. Dáváme si s nimi výborný kebab a jdeme si prohlédnout dům, kde přebýval náš Mistr Jan Hus při koncilu v roce 1414. Přes noc jedeme domů a já s Fandou se necháváme vyhodit na Malé Skále – již tradičním místě zakončení naších alpských akcí – zde jsme měli konečnou i po Mont Blancu ´98.

Letošní dovolenou hodnotím velice pozitivně, jsem velmi šťastný, že se nám podařilo vystoupit na druhou nejvyšší horu Alp a zaroveň musím konstatovat, že tato hora není žádná dávačka! Rozhodně ji nelze podceňovat. Její záludnost tkví v tom, že až do výšky 4300 m je to dlouhé ledovcové trmácení a posledních 300 výškových metrů je lezení. Sice jednoduché (II UIAA), ale po dlouhé a vyčerpávající tůře, navíc v poměrně vysoké nadmořské výšce, to není zadarmo.

FOTOGALERIE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.