Archiv pro rubriku: cestopisy

Podkarpatská Rus – údolí řeky Už 2016

FOTOGALERIE

Aktuální kurz (červen 2016): 1 hřivna = 1 Kč.

Volba mezi Gambrinusem a Šarišem je jasná – Šariš. Sice se jedná o kvalitativně stejný patok, ale jelikož sedím na zahrádce příjemné hospůdky v centru východoslovenské Sniny, tak dát si tu Géčko se podle mě prostě nesluší. Pirožky s brynzou jsou povedené a já se dostávám do té správné čundrácké pohody. Autobusem se dopravuji do Ubl’y, kde se loučím se slovenským pivem v místní zahulené čtyřkové knajpě a pěšky pokračuji na hraniční přechod. Provoz je tu minimální a za deset minut jsem na ukrajinském území. Po silnici přicházím do Malého Berezného a dále do Velkého Berezného. Na náměsti si vyměňuji 100€ za 2700 Hřiven (tzn. 1 Kč = 1 UAH). Ukrajinská měna neustále slábne, pamatuji si, že před třemi lety byl kurz 1,7 Kč = 1 UAH. Po nasátí místní atmosféry pomocí Oboloňe (ukrajinské pivo) pokračuji proti proudu řeky Už za městečko, po lávce přecházím na druhý břeh řeky a na paloučku si stavím stan.

Patník na Javorníku.

Ráno nejsem zbrklý (to mi jde), v poklidu balím své bydlení a kolem 10h vyrážím na další pouť. Můj dnešní cíl je přechod masivu Javorníku (1017 m) a vesnice Kostryna. Trasa vede po červené turistické stezce, kterou tu vyznačovali v letech 2007-2009 čeští dobrovolníci z www.karpaty.net. Cesta lesem se po chvíli začíná prudce zvedat a tady začíná mě dobře známý karpatský problém – džungle, spadané stromy a totálně neprostupný terén. Samotnou cestu po pár metrech nevidím a přelézání ležících stromů dramaticky ztěžuje postup kupředu. Navíc správný směr pouze intuitivně tuším podle mapy. Takhle to nepůjde! Vracím se na místo, kde ještě byla cesta znatelná a odtud pokračuji přímo korytem potoka, který je jasnou orientační linií. Postup je pomalý, ale co se dá dělat. Po více než hodině se díky svému neobyčejně vyvinutému orientačnímu smyslu dostávám na silnici vedoucí do jednoho z největších zapadákovů, které jsem kdy poznal, do Ruského Močaru. Jako v mnoha podobných vesnicích i zde je mrtvo. Ve vesnici jsem viděl všehovšudy pět živáčků, z nichž nadpoloviční většina byla totálně na mol. Lesní cesta plná serpentin mě za další hodinu přivádí nejprve k vysílači na Javorníku a po pár stech metrech i na samotný vrchol Javorníku. Na rozkvetlé louce dopřávám svému tělesu zasloužený odpočinek a mysl vypínám do standby režimu.

Nyní mě čeká 6 km prudký sestup lesem do vesnice Kostryna (300 m n. m.). Kolena sestupem trpí a hold to už není jako ve dvaceti. Koupačka v potoce kousek před vesnicí je příjemným osvěžením. Hned v prvním magazínu si kupuji pivko a už tak krásný svět je hned ještě hezčí. Pozdní odpoledne trávím u zdejší perly – dřevěného kostelíku původně postaveného roku 1645 ve vedlejší vesnici a v roce 1703 přemístěného sem. Odvážnému štěstí přeje a když je člověk navíc hladový, tak má odvahy ještě o kus víc. V místní nálevně si dávám párky, které jsou hluboce zamrazené a datum výroby stejně jako složení opravdu nechci znát. Hlad je úspěšně zažehnán. Stan si stavím u řeky Už v blízkosti vlakového přejezdu a odbočky na Kostrynskou Rostoku.

Ranní probuzení v Kostryni.

Ráno mě budí kráva pasoucí se u mého stanu. Balím věci a jdu poprvé zkusit místní vlak. Širokorozchodnou železnicí se přepravuji do vesnice Stavné. V magazínu naproti vlakové stanici řeším snídani a ve vedlejší knajpě uvolňuji atmosféru do sfér všeobecného míru a pohody místním pivkem „Zakarpatskym“. Hned mi jde daleko lépe plánovat dnešní program. Tok myšlenek se stává přímočarým a mizí poslední stopy pochybností. Za pár okamžiků si to štráduji po svých údolím říčky Lubňa do stejnojmenné horské vesničky, která leží v údolí mezi horami Čeremčou (1130 m) na západě a Pliškou (1050 m) na východě, na severu tvoří hráz hraniční hřeben s Polskem.

Polomrtvá vesnice na mě nepůsobí vůbec přívětivě. Jeden domorodec mě upozorňuje na hady v lese. Další bláznivá divoženka ve středních letech mě zase pro změnu mermomocí zve do svého obydlí a tvrdí, že do lesa sám jít nemůžu, protože tam před týdnem zastřelili turistu. Cíl jejího počínání ani nechci domýšlet. Korunu tomu dává místní opilec, který mi chce dělat průvodce a chce po mě samozřejmě peníze. Je dost neodbytný a pořád mě pronásleduje. Toto místo mi není vůbec příjemné a proto měním plány na cestu přes horu Plišku do Verchoviny Bystré. Rychle se pakuji a sbíhám 3 km zpátky na hlavní silnici a pokračuji do vesnice Luh. V magazínku si s chutí dávám pivko a mysl je zase v pohodě. Podvečerní slunce příjemně hřeje a dle místních lidí mi za chvilku pojede vlak, kterým se dostanu do Užoku. A skutečně tomu tak je, při západu slunce vystupuji nad viaduktem na zastávce v Užoku.  K mé velké radosti mě mezi Užokem a Volosjankou de facto přímo pod železničním viaduktem, který je místním symbolem, vítá srub s hospodou a ubytováním (Hotel LiAn, 200 UAH/pokoj). Neváhám ani vteřinu. Po pár propocených dnech si s chutí dopřeji postel a sprchu.

Dřevěný kostelík v Užoku.

Další dva dny trávím v okolí Užoku. Kousek za viaduktem je pěkný dřevěný kostelík a přímo ve středu vesnice je policejní check-point, protože kousek nad vesnicí probíhá po hřebeni hranice s Polskem a pohyb podél hranice je omezený. Největší místní atrakce je karpatský semmering z roku 1905, což je systém železničních mostů a tunelů, díky kterému na 19 km vlak nabere 362 m výškových.

Hned za nádražím ve Volosiance vlak vjíždí do tunelu a za ním jde po vysokém viaduktu nad údolím Uhu, dvakrát se vrací nad Volosianku, vždy o několik set m výše, spojuje mosty a viadukty hluboké s trže a propasti. Je to jedinečná trať v celé ČSR a nikdo by si neměl dát ujíti tuto jedinečnou podívanou.  [DOSTÁL, Jaroslav. 1936. Podkarpatská Rus, II. vydání, Knižnice KČT, s. 168.]

Od pohraničníků dostávám instrukce, kde se smím a kde se nesmím pohybovat a výlet mi usnadňují tím, že mě svým UAZem vyváží na hřeben nad vesnici a dále už po svých pochoduji do Užockého průsmyku. Toto karpatské sedlo bylo dějištěm krutých bojů během první tuhé válečné zimy 1914-15 a dodnes tyto události připomíná hřbitov vojáků. Do Užoku scházím již po silnici a hned na začátku vesnice mě překvapuje rekreační středisko pro ukrajinskou smetánku s bazénem a restaurací. Hlad mám, vedro vybízí ke koupeli a pivo tu taky mají, takže není moc co řešit.

Hrad Něvické a přicházející oblačnost.

Další dny se naváží do hor mraky a s nimi pořádné lijáky a proto zvedám kotvy a cestuji chvíli vlakem chvíli po svých přes Sil‘ do Perečína, kde je slunce a teplo. Městečko pod horami na soutoku Uže a Turji, které se může pochlubit údajně jedinou sochou listonoše na světě nabízí například velice solidní restauraci Podkovu kousek od železniční stanice, řadu náleven, slušné ubytování v hotelu Berizka (200 UAH/pokoj) a maršrutkou se odtud lze dostat údolím Turji pod poloninu Runa. Cestou zpátky do Užhorodu ještě navštěvuji hrad Něvické z 13. století a jelikož mě tu dostihuje déšť postupující z Karpat, je nejvyšší čas na návrat domů.

Tento článek vyšel ne serveru treking.cz.

FOTOGALERIE

Podkarpatská Rus – polonina Boržava 2015

FOTOGRAFIE

Nástupem do nočního vlaku z Čech do Michalovců začíná můj sólo výlet na krásnou Boržavu přímo do srdce Podkarpatské Rusi. V Michalovcích si užívám osvědčené plzeňské restaurace U Grolla, kde je hladinka srovnatelná s plzeňským Parkánem, protože tu čepuje Master Bartender Pilsner Urquell. Ve 14:10 h známým busem do Užhorodu (17:20 h, místní čas je o hodinu více než SEČ) a dále maršrutkou do Volovce (17:40 h z Užhorodu, ve 20:00 h ve Volovci). Měním € na hřivny u domorodkyně (100 EUR = 2 480 Hr, tzn. 1 Hr = 1,1 Kč při 1 EUR = 27 Kč). Ubytování ve středu městečka v nově zrekonstruovaném hotelu Viktoria za 120 Hr a hurá na večeři a Černigovské pivko. Počasí je opravdu letní, polovina července je znát, pivo zpříjemňuje náladu a uklidňuje mysl. Dostávám se do té správné poutní atmosféry.

borzava1
Hlavní hřeben poloniny Boržava.

Jak je mým dobrým zvykem kašlu na všechna pravidla, včetně pravidel horalů. Brzké ranní vstávání nechávám jiným, méně zkušeným a mladším ambiciózním borcům 🙂 Po snídani s rozvahou vyrážím z Volovce po 10. hodině po žluté turistické značce na hlavní hřeben Boržavy. Jedná se o kratší ze dvou nástupových variant. Ta delší – po červené – vede přes vrchol Temnatik a včera večer u piva jsem měl za to, že půjdu tudy, protože podle mapy vypadá atraktivněji. Jenže já jsem flexibilní, perspektivní, inteligentní… takže když jsem viděl při vylézání z postele, kolik je hodin, tak bylo během vteřiny rozhodnuto o nástupu kratší variantou. Stejně ta delší cesta nebude tak pěkná, jak se mi jevila včera večer z mapy, že ano? 🙂

Od nádraží přes tržnici a doleva pod železničním mostem, kolem kostela a vzhůru nejprve pastvinami, později lesem stoupám po cestě 3 hodiny až na začátek poloniny. Tady mě překvapují dva ZILy plné sběračů borůvek, kteří už mají svou denní šichtu za sebou. U Staré sýrárny jsem kolem 14. hodiny a borůvkářů je tu ještě dost. Boržava je známá svými borůvkovými plantážemi, kterými je pokrytá velká část nižších partií hlavního hřebene. Přes vrchol Plaj s meteorologickou stanicí pokračuji dále na Veliký Vrch. Vpravo se mi ukazuje nejvyšší vrchol Boržavy – Stij, který je obklíčen mračny. Na Velikém Vrchu potkávám pár mladých Ukrajinců, kteří jdou stejnou tůru v opačném směru. Odtud je krásný výhled na celý hlavní hřeben Boržavy, který se vlní jako had. Při sestupu z Velikého Vrchu začíná pršet. Najdřív sem tam kapka, po čtvrt hodině už to je vážnější a pod kopcem Gymba se rozhoduji, že to tady pro dnešek zapíchnu. Bylo to dobré rozhodnutí, protože se dost rozpršelo a ve stanu je lépe než na dešti.

borzava2
Vrchol Židovské Magury.

Ráno je nádherné počasí, naprosto bez mráčku a výhledy na celou Boržavu famózní. Pokračuji v pochodu po hlavním hřebeni přes Gymbu (1491 m). Roli osamělého poutníka si vychutnávám plnými doušky. Samotu občas naruší skupinky sběračů borůvek, které sem na hřeben vyvezly náklaďáky z vesnic v údolí. Dle ukazatele na Židovské Maguře (1517 m) to je do Mižgirje přes 13 hodin, začíná mi docházet, že dnes ještě určitě nebudu spát v tomto městečku. Hřebenová cesta začíná výrazněji klesat přes Grab (1378 m), Široký verch (1257 m) a Kruhlu (1209 m), za kterou se ztrátou výšky začíná pásmo lesa a já se pouštím do sbírání borůvek. Voda mi už došla a vzhledem k teplému slunečnému počasí jsou borůvky alespoň částečným osvěžením jazyka. Pod vrchem Opolonok (1171 m) se mi z malé paseky otevírá pohled na pokračování hřebene Boržavy a já doufám, že sedlo pode mnou bude už Prislop (938 m) a za ní dominuje polonina Kuk. Po 20 minutách chůze mě kamenný kříž postavený na počest zmrzlých vojáků v bojích 1. světové války ujišťuje, že jsem opravdu v sedle Prislop. Zde se dá pokračovat vzhůru na poloninu Kuk a dále do Mižgirje. Já však nemám žádnou vodu a volím ústupovou variantu z hřebene lesem do první vesnice Ťuška, jejíž kostel je ze sedla vidět. K mé velké radosti pár metrů pod hřebenem teče potůček a moje hrdlo je zachráněno. Kousek níž využívám tůňku k očistné koupeli. Po dvou propocených dnech je to balzám pro mé tělo. Pokračuji po lesní cestě lesem, později již po pastvinách až k prvním obydlím.

Ťuška je klasická karpatská vesnice, domy jsou roztahané kolem silnice i vysoko do kopců kolem a k mé velké radosti tu nalézám i magazín, kde si dávám zasloužené pivo a doplňuji zásoby jídla. Bohužel dnes už žádná maršrutka odtud nejede, takže se rozhoduji sejít k hlavní silnici vedoucí z Volovce do Mižgirje po svých.  Cestou se stavuji na pivu v turistickém komplexu Rička a přímo na křižovatce s hlavní silnicí si stavím stan.

mizgirje
Pomník obětem afghánské války.

Další den je opět krásné slunečné počasí a pastevci koz a krav mě zvou na snídani. To se nedá odmítnout. Moje pouť vede přes vesnici Repinné, kde probíhá v dřevěném kostele mše a dále přes osadu Sojmy, kde je super místo na říční koupání.  Tady se moje pouť přirozeně překlápí do kulturní části a začínám si plnými doušky užívat místní karpatské civilizace a jejích výdobytků. Odpoledne přicházím do Mižgirje, okresního centra jihovýchodní části Boržavy.

V dalších dnech se přesouvám maršrutkou z deštivých hor do prosluněné tisské nížiny, konkrétně do centra maďarské menšiny na Podkarpatské Rusi a střediska místního vinařství – Berehova. Pěkné město s příjemným historickým jádrem a termály doporučuji k navštívení po tůrách v horách každému, kdo chce poznat tuto krásnou zemi i z jiné stránky než pouze jako místo liduprázdných polonin a drsných Karpat.

Tento článek vyšel na serveru treking.cz.

Doporučuji:
O Boržavě na webu Duše Karpat

FOTOGRAFIE

Podkarpatská Rus – Svidovec 2014

FOTOGALERIE

Aktuální kurz (květen 2014, při výběru z bankomatu, jednorázový poplatek za výběr 100 Kč): 1 hřivna = 1,70 Kč.

Po roce jsme se opět rozhodli strávit začátek května na Podkarpatské Rusi. Na východ jak jinak než nočním vlakem Šírava z Prahy… k tomuto způsobu teleportace se u mě vyvinula už pravá nefalšovaná láska. Michalovce nás přivítaly deštivým sobotním dopolednem 3. května 2014. Záhy však mračna přešla dále na východ a my se radovali na zahrádce u pivka a pirožek.

Ve 14:10 h z Michalovců busem do Užhorodu. Cesta trvá včetně hraniční kontroly 2 hodiny, k tomu připočíst 1 h časového posunu a v Užhorodu na nás svítí na hodinách 17:00 h. Rovnou kupuji lístky do Jasině na 20. hodinu. Mezičas trávíme progulkou centrem tohoto pěkného města. Autobus nás vyhazuje v Jasini lehce po 2. hodině ranní, je po dešti a poměrně chladno. Do stanu se nám nechce a proto se jdeme zeptat na přespání do turbázy Edelvajs. Zprvu se mladé ospalé recepční asi moc nezdáme, protože se vymlouvá, že má všechny pokoje plné. Zuzka se ale nenechává odradit a druhý pokus už padá na úrodnou půdu. Najednou máme hezký dvoulůžák (50 Hr/osobu).

jasina
Perla Jasině, dřevěný kostelík z r. 1824.

Neděle 4. května. Počasí přesně podle předpovědi – občas sprchne, zima. Z postele nás tedy nic netáhne. Zvládáme aspoň okruh kolem Jasině, centra huculské menšiny na Ukrajině a za 1. ČSR nejvýchodnější rychlíkové stanice naší republiky (odtud rčení „Od Jasině do Aše, republika je naše“). V lékárně kupujeme doporučené sádlo z borzuka (jezevce), ukrajinská medicína na kašel a nachlazení. Povinností je zdejší perla – dřevěný kostelík Strukivské cerkve z roku 1824 na jižním konci vesnice. Přes železniční nádraží přecházíme na protější hřebínek a kopec Kostyrivka (771 m), hezké pohledy na sever na Gorgany a pod námi na kdysi nejvýchodnější vesnici 1. ČSR Lazeščinu. Podvečer trávíme ve skvělé restauraci Mango. Čepované pivo Oboloň nedělá ostudu a jídlo je výtečné – nejlepší boršč, pelmeně a maso po huculsku. Večer degustujeme krymské víno ve zdejší vinárně. Zajímavá situace, víno vyrobené v roce 2013 ještě na Ukrajině je nyní vlastně dovozové. Spíme opět v Edevajsu.

Pondělí 5. května. Od rána to vypadá s počasím výrazně lépe, opět vychází předpověď počasí. Je sice chladno, ale oblačnost se protrhává. Chytáme maršrutku do Kvasů a v 10 hodin si to už šněrujeme z části obce Trostjanec (550 m) vzhůru po červeně značené turistické značce (za 1. ČSR tzv. Jubilejní stezce) na hlavní hřeben poloniny Svidovec. To už slunce svítí na plný koule. V poledne jsme na polonině Braivka (1200 m). Tady končí pásmo lesa a nás už čeká pouze pravá poloninská tůra.

Stoupáme kolem božích muk a s námi několik ukrajinských turistů. Za chvíli máme krásný výhled na náš dnešní dílčí cíl – nejvyšší horu Svidovce – Bliznicu. Její masiv tvoří tři vrcholy, které jsou teď pocukrované námrazou. Oblohu teď zatemňují mraky, přesto si slunce sem tam prorazí cestu a v kombinaci s námrazou a křišťálově ostrou viditelností je to pastva pro oči. Je tu docela kosa. Petros a Hoverla na východě, kde jsme šlapali před rokem, jsou pokryté souvislou vrstvou sněhu.

bliznica
Nejvyšší hora poloniny Svidovec – Bliznica.

Na Malé Bliznici jsme kolem 13. hodiny, pokračujeme na Bliznici (1872 m) a přes sedélko konečně na Velkou Bliznici (1881 m). Počasí se tu láme a je vidět, že nás čeká na západě slunečno, zatímco na východě budou vládnout mraky. Z Bliznice zdobené fantastickou jinovatkou, sestupujeme přes vyhlídkové místo Žandarm (1763 m) do sedla Peremyčka (1560 m). Zde je konečná stanice vleků startujících na Dragobratu – lyžařského střediska, které je vidět 200 m výškových pod námi. Je 16:30 h a počasí krásné, ještě můžeme dlouho pochodovat. To taky budeme muset, protože do Usť Čorné, to je dle ukazatele odtud ještě dlouhých 35,5 km. Musíme si z této porce ukrojit co nejvíc ještě dnes, aby to zítra bylo snesitelné. Po deseti minutách chůze odtud po červené turistické značce máme možnost ve stráni hory Stih načepovat vodu. Naším cílem je jezero Gerišaska, u kterého chceme postavit stan. Od Peremyčky je to ještě necelých 10 km, takže dnes to bude poctivá takřka 30-ti km tůra.

Stan stavíme v 18:30 h půl kilometru od jezera 100 m pod hřebenem. Stíháme poslední sluneční paprsky. S přicházejícím stínem rapidně klesá teplota. K jezeru přichází početná skupinka ukrajinských turistů, ti už staví stany ve stínu a tedy i v řádné zimě. Ze stanu pozorujeme magickou Bliznici a vaříme si polévku. Noc je zcela bez větru a hvězdná, teplota pod nulou.

Úterý 6. května. Ráno nás vítá naprosto vymetená obloha. Balíme stan a věci a stoupáme zpátky na hřeben a na vrchol Gerišasky přímo nad jezerem. Odtud vidíme skoro celou dnešní tůru až na poslední vrchol, který nás čeká – vrchol Tempy na konci hlavního hřebene. Je to štreka, ale počasí slibuje krásný výlet. Sbíháme na rozcestí Trojaska, odkud pokračujeme stále po červené po hlavní hřebeni. Druhá možnost je jít odtud na sever do tajemných hor Gorgan po modré až do Bystrice. Na Tempě stojíme v 14:30 h a už nám dochází, že to ještě nebude úplně zadarmo. Ukazatel říká, že do Usť-Čorné je to ještě dlouhých 14 km a pohled naším směrem naznačuje, že to čistě jen z kopce ještě zdaleka nebude.

stan
Náš stan u jezera Gerišaska.

Pod Stohami lehce obědváme a fičíme dál. Procházíme krásným bukovým hájem a za chvíli už opět stoupáme na poloninu Menčul. Ještě pár stoupání na cestě prostě je. S přibývajícím časem toho mám už poměrně dost. Závěrečný padák do vesnice pořád ne a ne přijít. K tomu máme žízeň jako prase a voda nikde. Psí štěkot je slyšet hodně daleko před samotnou vesnicí a už mě to docela irituje 🙂

V 18:30 h konečně sedíme na trávníku v Usť-Čorné. Hned na začátku vesnice se v první nalévárně domlouváme na ubytování v privátu za 70 Hr/osobu. Po zkulturnění jdeme do centra vesnice do baru U Taťány na zaslouženou večeři. Všem vřele doporučuji, dvě milé ženštiny udělají pro zákazníka vše. V našem případě to byl skvělý boršč, pelmeně a pivko. Po dnešní náročné tůře se na velkou pařbu necítíme a jdeme brzy spát.

Středa 7. května. Snídáme U Taťány, naproti v jednom baru otevíráme krásný sluneční den ranním pivkem. Dnes je to dokonce na kraťasy! Usť Čorná nezapře své německé zakladatele (stejně jako další vesnice dále v údolí Těresvy – Ruská a Německá Mokrá). Upraveností a architekturou je to jinde než místní slovanská sídla. Toto zvláštní genius loci tu je cítit na každém kroku, pro mě jednoznačně zatím jedno z nejinteresantnějších míst na Podkarpatské Rusi.

nemecka_mokra
Německá Mokrá.

Dnes máme v plánu asi 25-ti kilometrový pochod přes Ruskou a Německou Mokrou do sedla Prislop a dále do Koločavy. Před polednem se konečně vykopáváme. Obě „Mokré“ jsou typické silnicovky – dlouhé vesnice podél hlavní cesty údolím. V místních nálevnách osvěžujeme svá hrdla a na konci Německé Mokré se s námi dává do řeči bývalý major sovětské armády. Neskrývá smutek ze současné politické situace na Ukrajině, kdy se tato velká země drobí. Major má však před námi náskok minimálně jedné flašky vodky, tak komunikace trochu vázne.

Hned za Německou Mokrou odbočujeme přes říčku Těresvu po mostě doleva a po žluté stoupáme do sedla Prislop. Máme velkou kliku, že tu je sucho, protože jinak bychom se zde topili v blátě. Cesta několikrát brodí potok a v období dešťů to musí stát za to. V sedle Prislop jsme kolem 16. hodiny. Stanuje tu pár místních turistů, vybrali si krásné klidné místo – famózní výhledy na jih na poloninu Krásna a na sever na vrchol Strimba.

Odtud už vidíme první domky rozlehlé Koločavy, ale do středu vesnice to je ještě dlouhých 11 km. Na rozdíl od včerejška na Tempě to je opravdu už jen z kopce dolů. Ubytování volíme v profláklé Četnické Stanici za 80 Hr/osobu. Později jsem se dal do řeči s dvěma bábuškami přímo naproti Četnické Stanici, které nabízejí ubytování za polovinu (na domcích cedule „Levné ubytování“). To bude moje volba příště, krásně se s nimi povídalo. Četnickou Stanici provozuje obchodně velmi schopná Natálka a je dobré, že tady tahle „jistota“ je. Večer kvalitně a jistě zaslouženě kalíme.

hrob
Hrob Nikoly Šuhaje Loupežníka.

Čtvrtek 8. května. Je pod mrakem, sem tam mrholí. Nám to vůbec nevadí, protože po třech krásných dnech strávených v horách se chceme věnovat místní kultuře. První cíl je jasný, jsme v Koločavě, takže hurá k hrobu Nikoly Šuhaje Loupežníka! Na hlavním hřbitově kousek nad návsí ho po chvíli nalézáme. Navštěvujeme muzeum české a sovětské školy a skanzen. Sem tam pivko a večer dochází na místní vážně ohromně dobrou vodku. Paříme do pozdních (nebo brzkých?) hodin s lidmi z ČT, kteří tu pro objektiv točí reportáž.

Pátek a sobota 9. – 10. května. Na pátek vychází Den Osvobození. Brzy ráno nás a další ukrajinské turisty hází týpek z Četnické stanice autem do Chustu. Odtud již autobusem do Mukačeva, kde jsme po poledni. Bohužel místní turbáza Latorica je zavřená a tak se ubytováváme – stejně jako minulý rok – v hotelu Barva kousek od autobusáku. Cenu – stejně jako minulý rok – ukecáváme z 300 Hr na 200 Hr/double room.

V sobotu ráno chytáme maršrutku do Užhorodu hned před naším hotelem. V hlavním městě Podkarpatské Rusi – dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny – jsme před 11. hodinou a máme čas až do 16:00 h, kdy nám jeden autobus do Michalovců. Bágly necháváme v úschovně přímo na autobusovém nádraží (8 Hr/2 batohy) a vyrážíme si užít Užhorod – nejdelší lipovou álej podél obou břehů Uže, hrad, synagogu, prvorepublikovou atmosféru v zapadlých uličkách s českými názvy atd.

uzhorod
Užhorod, ulice Ivana Olbrachta.

Slunečný podvečer v Michalovcích nabízí ještě definitivní tečku za povedeným  výletem. A je to dokonalá třešnička na dortu v podobě skvělého Pilsner Urquell od Master Bartender 2012 (mistr v čepování Plzeňského piva) v místní hospodě U Grolla! V nabídce neodolatelná hladinka, pro baby mlíko nebo závěrečný šnyt, vše přesně podle plzeňských norem. Klobouk dolů.

Tento článek vyšel na serveru treking.cz.

Doporučuji:
O Svidovci na webu Duše Karpat

FOTOGALERIE

Vysoké Tatry – Kriváň double 2014

FOTOGALERIE

Minulý rok jsme v početné grupě (až moc veselé) absolvovali tzn. brojleří Tatry. Jednalo se o výlet do Tater, kdy jsme vylezli v Tatranské Lomnici z vlaku a nejdřív ze všeho jsme se šli ubytovat k Martě (skvělé levné osvědčené ubytování). Oficiální důvod bylo počasí. Samozřejmě, že jsme měli stany, samozřejmě že jsme měli plány jít do hor, ale po brutální kalbě v hospodě v Praze a pokračování v nočním vlaku nás hlavy bolely tak, že jsme nebyli ničeho schopni. Tak jsme celé dopoledne po příjezdu do Tater prochrápali. Pak následovala pro změnu hospoda, lanovka na Lomničák, kde jsme kvůli počasí stejně prakticky nic neviděli, pro velký úspěch znovu hospoda, večer nejlepší diskotéka v Tatrách – Humno. Druhý den nemlich to samé – teda bez toho Lomničáku. Třetí den pomlázka… No, zkrátka letos jsme si řekli, že takhle rozhodně NE!

krivan1
Náš bivak pod Malým Kriváněm.

Příprava v pražské putice byla střídmá, ve vlaku jsme se hezky vyspinkali a v 6:30 ve Štrbě všichni tři vypadáme, že fakt máme našlápnuto. Náladu nám na Štrbském plese nekazí ani vlezlá zima a mlha. Za hodinku jsme na Jamském plese a šněrujeme si to vzhůru po modré nejprve lesem, později klečemi a nakonec zcela bez vegetace přímo pod suťovisko Malého Kriváně. Tady nám navíc vlévá do žil optimismus i občasná díra v mracích. Sem tam vidíme na západě Roháče a na východe Sedielkovou kopu. Na začátku strmého stoupání na Malý Kriváň necháváme své batohy na kameni a dále pokračujeme nalehko. Přeci jen je to první den a na fyzičce to je znát. Do kopce funíme jak lokomotivy. V sedle mezi Kriváni se k nám přidávají dva kamzíci. Na závěrečný výšvih bereme mačky a po pár krocích si klepu na čelo, proč jsme s nimi nešli už odspodu, jde to přeci jen líp. Bohužel viditelnost je teď konstatně pouze na pár desítek metrů. Ve 14:00 se dostáváme na vrchol Slovenské národní hory. Teplo a mlha, výhledy žádné. Sbíháme dolů pod Malý Kriváň k batohům a přemýšlíme co dál.

Chvíli zvažujeme, jestli se nevydáme přes Važeckou dolinu traverzem pod Sedielkovu kopu, tam přespat a ráno se překulit přes sedlo do Furkotské doliny. Jelikož už je kolem 16. hodiny, viditelnost mizerná a pravděpodobnost pomalého a nudného postupu přes zasněžené kleče vysoká, nakonec se rozhodujeme, že stany si postavíme přímo zde pod Malým Kriváněm a zítra se uvidí. Já si stavím svůj fungl nový Jurek Dome 2.

Už v noci se začíná potvrzovat slibná předpověď počasí. Přituhlo a oblačnost odešla. Ráno nás vítá naprosto perfektní slunečná obloha. Tohle je za odměnu, pro tohle jezdíme do hor! Na západě se kocháme pohledem na zasněžené Roháče, přímo pod námi je moře mraků ze kterých na jihu vylézá hradba Nízkých Tater. Ani nám netrvá moc dlouho, abychom zavrhli původní plány přechodu do Furkotské doliny, protože bychom se dost dlouho plácali v hlubokém sněhu a klečích ve stínu. Rychle se shodujeme, že si Kriváň dáme ještě jednou, tentokrát s jistotou úžasných výhledů.

krivan2
Vrcholovka z Kriváně.

Na rozdíl od včerejška stoupáme výrazně rychleji, nadopováni sluncem. Na vrcholu to opravdu stojí za to, udělali jsme dobře. Dva Slováci na snowboardu – pro mě dost nepochopitelně – sjíždí JZ srázy Kriváně, borci. I ta vrcholová Plzeň chutná dnes líp. Když sbíháme dolů ke stanům, tak se pár mraků snaží zakrýt slunce, ale po pár chvílích slunce vyhrává i tento poslední boj. Balíme stany a sestupujeme stejnou cestou přes Jamské pleso na Štrbské pleso, kde jsme lehce po 16:00. Takticky si necháváme ujet vlak do Tatranské Lomnice, abychom měli důvod dát si pivko a večeři tady.

Navečer se přesouváme do Lomnice a ubytováváme se v námi odzkoušeném privátu, kde jsme milulý rok zadrhli na celý víkend. Večer probíhá standardně na diskotéce v Humnu a další den už jen zlehka procházka na Bilíkovu chatu a večerním vlakem do Čech. První test nového stanu vyšel na výbornou a stejně jako celý výlet.

FOTOGALERIE

Írán – severozápad země, Kurdistán 2013

iran2013_titul

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

25-27/6/2013 – Salam aleikum – TEHRAN, TOCHAL

iran2013_01
Azadi Tower – jedna z teheránských ikon.

Cesta z Prahy přes Minsk do Tehranu byla v pohodě, v Minsku jsme degustovali místní pivka a na letišti Imama Khomeiniho jsme přistáli dnes ráno v 03:40 h. Jelikož víza máme zařízené již z Prahy, tak jsme šli rovnou k pasové kontrole a bez problemů prošli. Veškerá naše bagáž též doputovala a po 4. h ranní jsme se před letištěm setkali s naší kamarádkou z Čech, která tu pracuje. U ní máme azyl na první dny v Íránu na severu města poblíž parku Niyavaran. Počasí je slunečné a teplé (30°C). Dopoledne jsme prospali, pak nás kamarádka báječně pohostila mistním kebabem.
Za 400 EUR jsme dostali 16 400 000 Rials, tzn. 1 EUR = 41 000 Rials, 1 000 Rials = cca 0,6 Kč (platné k dnešnímu dni 26/6/2013).

První podvečer v Íránu trávíme s našimi íránskými přáteli z minulého roku. Dali jsme si spicha v centru města v 17 h u Parku Laleh a jak jsme se dohodli, tak se stalo. Taxikem na Tajrish (100 000 Rials) a odtud již metrem (one way ticket 5 000 Rials) s jedním přestupem na stanici Meydan-e Enghalab Eslami. A je to fakt dobrý mejdan 🙂 Po roce se vidíme s Shivou, jejím bratrem a dalšími. Milé setkání. Stejně jako před rokem nás zvou na zdejší výtečný zmrzlinový koktejl a ochutnáváme místní polévku aš e rešt připomínající hodně vzdáleně naše kyselo. Spíme u naší kamarádky.

Další den – středa – vstáváme v 8:30 h a naplněným taxikem (50 000 Rials) se dostáváme na Tajrish a dalším taxi (70 000 Rials) k startovací stanici telekabinky na Tochal, což je něco jako Ještěd pro Liberec. Lanovka začíná v 1800 m ve 1st station, v 2500 m je další – 2nd station. Potud vše OK. Další stanice je ve výšce 3000 m a její název je 5th station a konečná je ve výšce 3600 m a jedná se o 7th station. Názvy a počítání stanic nechápu, ale to je můj problém. V každém případě jsme za 300 000 Rials po 10. h na konečné stanici a čeká nás 400 m výškových po svých na vrchol Tochalu (3957 m).

Počasí je krásné slunečné, peče to jak kráva, rychlý přechod do vysoké nadmořské výšky je znát – funíme jako lokomotivy. Po široké kamenité cestě se jde pohodlně a kromě výšky nejsou problémy. Na vrcholu jsme před polednem, je to zřejmě moje první čtyřtisícovka v sandálích 🙂 Je tu hodně místních turistů a dokonce i jeden Polák. Dolů scházíme v 13:30 a bereme to ještě přes vedlejší západní vrchol. Přidává se k nám dvojice místních kluků a společně rozebíráme světovou politiku 🙂 Poslední úsek telekabinky scházíme po svých. Slunce pálí a zřejmě to má u mě za následek v kombinací s výškou začínající bolesti hlavy. V 3000 m jsem rád, že můžeme jet lanovkou. Dole hned kupujeme pití, které nám už dávno došlo. Místním hromadným taxi savari (mikrobus do 10 lidí) se dostáváme levně na Tajrish (15 000 Rials pro oba), odtud taxi k Niyavaran parku (100 000 Rials). Já jsem rád, že jsem “doma”, protože mě hlava bolí. Dostávám se z toho až po hodince spánku. Ksichty máme slušně sežehnuté.

28/6/2013 – Výlet kousek za Tehran – SHEMSHAK

iran2013_02
Hory kousek za Teheránem.

Pátek je v Íránu víkendový den, takže naše kamarádka má volno. Od lidí, kteří včera odjedli na Damavand a dnes jsou v táboře ve 4200 m máme informaci, že tam dneska sněží, fouká silný vítr a je poměrně zima (-10°C). Proto se rozhodujeme pro jiný cíl – zimní středisko Shemshak asi 40 km severně od Tehranu. Odtud je možné vyjít přes shelter v 3500 m na vrchol Sarakchal (4100 m). Hodně rozvážně odjíždíme po poledni z Tehranu. Doprava je dnes extra “íránská”, rozuměj džungle jako blázen. Naštěstí kamarádka Klára je opravdu zdatná řidička a ve zdejší dopravní džungli je jako ryba ve vodě.

Kus za Tehranem se stavujeme ve velmi dobré restauraci, kde si vychutnáváme kebab a pstruha v třešňovém sadu. Odtud nás čeká pár kilometrů jízda v zácpě. Po 16. h jsme v Shemshaku a začíná poprchávat. V horách je mlha a vrcholky nejsou vidět. Přesto alespoň malý výlet dáme. Auto máme zaparkované v 2700 m a za necelé dvě hodiny tůry jsme ve 3300 m. Vzhledem k počasí a pokročilému času to otáčíme a sbíháme za hromobití k autu. Cestou do Tehranu se dostáváme opět do zácpy. Kam se hrabe pondělní Štěrboholská radiála. Po tomto zážitku s na pražském okruhu budu v koloně smát. Po dvou hodinách takřka na místě to vzdáváme a jdeme si dát čaj do restaurace při cestě. Silnice je plná aut. Do Tehranu se dostáváme před půlnocí. I to je Írán 🙂

29-30/6/2013 – HAMADAN neboli ECTABANA, nejstarší město světa

iran2013_03
Pouliční prodej v Hamadanu.

Dnes opouštíme komfort Klářina azylu a odjíždíme z Tehranu. Po “typicky” íránském obědě (řízek s bramborovou kaší) jedeme metrem do stanice Mosalla a odtud taxikem na Terminal-e Arzhantin. V 17:00 h odjíždíme VIP busem do Hamadanu (190 000 Rials/os), dříve zvaného Ectabana, údajně nejstaršího města starověké Persie a jednoho z nejstarších měst na světě (první zmínky cca 4000 let př. n. l.). V Hamadanu jsme v 21:00 h, taxikem se dopravujeme do centra na naměstí Imama Khomeiniho (jak jinak). Nejlevnější ubytovna má plno, tak zkoušíme o kousek vedle druhou nejlevnější možnost ubytování – Hotel Ordibehesti. Naštestí se tu chytáme (500 000 Rials/2 os.), pokoj ma 4 lůžka, překvapivě i klimatizaci a je docela čistý. Stíhame ještě noční couračku kolem Imam Khomeini sq.

Ráno vstáváme po 9. h a vyrážíme do města. Bágly necháváme na recepci v hotelu, recepční Ali umí anglicky. Začínáme hned vedle hotelu v mešitě místního významu – Imamzadeh-ye Hossein. Pokračujeme Páteční mešitou – Jameh mosque s bazénem na dvoře. Chvíli marně hledáme asi největší magnet města – hrobku Ester a Mordecai. Po chvíli nám mladý Íránec ochotně ukazuje cestu. Jedná se o jednu z nejznámějších židovských památek na území Íránu pochazející ze 14. st. n. l. Průvodce nám dělá židovský rabín Rajat. Otevírá 400 kg vážící kamenné dveře do samotné hrobky a vcházíme dovnitř. Na zdech jsou nápisy v hebrejštině i farsí. V další místnosti jsou samotné hrobky Ester a Mordecai a dále malá židovská synagoga. Žid Mordecai byl poradce perského krále a jeho neteř Ester se stala manželkoku krále Xerxese I. Průvodce Rajat je sběratel propisek, což jsem se dočetl a tak jsem na to patřičně vybaven jedním hezkým českým pisátkem, ze kterého má velkou radost. Žid se nezapře, hned nás obírá o 2 x 50 000 Rials za průvodcovskou službu.

Další zajimavostí Hamadanu, kterou máme v plánu je hrobka Buali Sina (středověký lekař a autor prvních lékařských učebnic) a stojí na stejnojmenném náměstí. Zvažujeme ještě možnost jet s travel agency Ali Sadr (sídlí kousek od Buali Sina sq.) za 500 000 Rials na jeskyně Ali Sadr vzdálené asi 60 km odtud, ale je už dost pozdě (poledne) a tak to zavrhujeme. Místo toho jdeme do restaurace Kaktus na lehký oběd. Jídlo dobré, ale mě tato restaurace zůstane v paměti kvůli nečemu jinému: hned u prvního sousta mi vypadla moje starodávná zlatá korunka z pětky vpravo dole. Naštěstí to zatím nebolí, tak doufam, že to tak vydrží. Ale diru tam teď mám s prominutím jak do prdele.

Další bod našeho zájmu je muzeum Hamadanského osídlení na severu města a hned vedle křesťanský kostelík. Vstup do tohoto arealu je na místní poměry dost drahý (150 000 Rials). Poté relaxujeme v parku Baba Taher, kde je hrobka Baba Tahera – vůbec netuším, kdo to byl, ale hrobka vypadá jak raketa pripravena na start na Mars, takže asi nějaký perský Gagarin J Cestou do hotelu jdeme kolem další – tentokrát rodinné – hrobky Alavian z 12 st. n. l.

V hotelu nabíráme batožinu a taxikem jedeme na severní okraj města odkud mají jezdit občasné spoje do hlavního města íránského Kurdistanu – Sanandaje. Máme kliku, zastavujeme na místě a taxikář ještě na poslední chvilí dobíhá autobus, který ma namířeno právě do kurdského centra. Z Hamadanu tedy odjíždíme busem v 16:00 h (60 000 Rials/os) a projíždíme zajímavou krajinou pohoří Zagros. Okolí se začíná zelenat, což je po pouštním charakteru vítaná změna. V Sanandaji jsme pred 19. h, taxi do centra (cca 4 km) stojí 30 000 Rials, coz je méně než např. v Tehranu a i ostatní ceny jsou zde nižší. Hotel Nehro (350 000 Rials) je hodně levný a je to znát i na kvalitě – sice máme zachod na pokoji, ale okno je jen do chodby, trochu to připomíná Ruzyňské vězení, ale tam maji okno ven. Ještě že mame svoje spacáky, pod touto dekou bych opravdu spát nechtěl 🙂 Večer ještě procházíme centrum. Kurdové jsou ještě vstřícnější k cizincum, než samotní Íránci a to je co říct. Do řeči se chce s námi dávat takřka každý. V restauraci Jahannama výborná večeře.

1-2/7/2013 – V srdci íránského Kurdistánu v SANANDAJI, MARIVANU a HOWRAMANU

iran2013_04
V srdci íránského Kurdistánu – horská vesnička Howraman, pár kilometrů od iráckých hranic.

Ráno zjišťujeme, že zdejší kurdské muzeum je bohužel zavřené, což je škoda, prý je opravdu dobré. Páteční mešitu využíváme včetně záchodu, prohlížíme starodávný rodinný dům Moshir Divan ze 14. st. n. l., který by ale potřeboval opravit. Na hotelu se pokouším vysvětlit, že i když máme zaplacenou další noc, tak měníme plány a chceme odjet do Marivanu – cca 120 km vzdáleného regionalniho centra. Ze začátku to vypadá bledě, ale po chvíli opravdu recepční přichází sám k nám na pokoj a vrací nám peníze. Přesouváme na severní okraj města, odkud jezdí sdílené taxi do Marivanu.

Dvě ženy právě shánějí další dva pasažéry, takže jsme čtyři do auta a jedeme (100 000 Rials/os.). Horská krajina pohoří Zagros je zajímavá, skalnaté štíty, krásné výhledy. Jedna spolupasažérka umí anglicky a po příjezdu do Marivanu nás zve k sobe domů. Vyklubala se z ní paní Parvin, sestřička v místní nemocnici. Můžeme u ní přespat, což s radostí využíváme. Pěkný vzdušný byt s krásnými perskými koberci z Mashadu. Paní nám dělá průvodkyni po Marivanu, příjemné kurdské město. Kurdi tu nosí, stejně jako v Sanandaji, trochu jiné oblečení než ve zbytku Íránu – muži srandovní široké kalhoty a ženy jsou daleko pestřeji oblékané. Zcela bez chyby je relaxační zóna 2 km od města u jezera Zarivar – restaurace, krámky, lavičky, park, lodičky, šlapadla… Kousek nad jezerem jsou bungalovy k ubytování turistů a restaurace. Pár km odtud jsou hranice s Írákem. Cestou domů nás paní Parvin zve na kebab. Bohužel ještě netušíme, co se bude dít doma. Tam nastávají hotové gurmánské orgie a nám praská břicho ve švech. Do půlnoci do nás naše hostitelka láduje hlava nehlava kurdské pochutiny. Spát moc nejde kvůli narvanosti, navíc ve 4:40 h začíná halekat svolavač k modlitbě – muezín, námi familiérně přejmenovaný na Jirku Halekala.

Další den 2/7/2013 nás čeká opět velká snídaně. Paní Parvin nám domlouvila taxi na výlet do kurdské vesnice v horách Howraman (asi 40 km od Marivanu). Vyjíždíme v 9:20 h, cesta přes hory je opravdu zajímavá. V 11 h jsme ve vesnici. S řidičem jsme domluveni, že pro nás sjede v 16:00 h. Procházíme si celou vesnici. Domky jsou zde zapuštěné do svahu a celé sídlo vypada exoticky. Na konci vesnice je hřbitov, odkud je Howraman asi nejfotogeničtějši. Slunce palí ostošest. Před 18. h jsme opět v Marivanu. Domlouváme se, že tu ještě jednu noc přespíme. Paní Parvin jde na noční šichtu do nemocnice, my jdeme k jezeru na šlapadla, do restaurace (rybí kebab z místní ryby Amur). Cestou zpátky se stavujeme v nemocnici pro paní Parvin a to je zažitek. I přes pozdní noční hodinu tu je hodně živo. Zuzka jako zástupce českého zdravotnictví může porovnávat. Nechtěl bych tu skončit, ale to v žadné nemocnici. Pro doktory jsme stejná atrakce jako pro nás celá nemocnice. Večer opět hody.

3-4/7/2013 – U nožířů v ZANDJANU

iran2013_05
Nožířství v Zanjanu.

Ráno se loučíme s naší hostitelkou paní Parvin a celým Marivanem, potažmo Kurdistánem. Krásná oblast a velmi pohostinní lidé. Jaký kontrast s tím, co o Kurdistánu slyšíme v našich médiích (týká se samozřejmě celého Íránu). V 11 h odjíždíme minibusem (35 000 Rials/os.) do Sanandaje a odtud v 15 h busem do Zandjanu. První dva hotely jsou plné, ve třetím se naštěstí chytáme – Hotel Amir Kabir na Imam Khomeini street, jak jinak 🙂 Pokoj opět s oknem do chodby, navíc bez záchodu, zato poměrně čistý. Celý den jsme nejedli, tak fičíme do vychvalované restaurace Karavansa Sangi. Cestou nakukujeme do pár obchůdků se zdejšími vyhlášenými noži, ceny začínají na 50 000 Rials a nože vypadají opravdu dobře, poctivá ruční práce.

Budova restaurace Karavansa Sangri je 400 let stará, dříve sloužila jako zastávka pro karavany velbloudů, klenuté stropy, místa pro válení se na koberci i normalní stoly. Živá perská hudba dodává příjemnou nikoliv kýčovitou atmosféru. Kuchyně nezaostává, naopak. Slyšel jsem, že místní specialitou je kashki bademjun, což by měla být kaše z “eggplant”. Jelikož toto anglické slovo neznám, tak Zuzce slibuji něco s vejci. Jaké překvapení, že vejce jídlo nevidělo ani z rychlíku. Eggplant je totiž lilek 🙂 Nic to nemění na tom, že jídlo je velmi chutné a poměr cena/výkon opět výborný (s pitím platíme 275 000 Rials).

Pomalu se lepší i naše jazyková vybavenost perštinou, i když sem tam se nějaké to nedorozumnění stále vyskytne – např. když číšníkovi říkám “iranian beer”, on to odkývá, že je vše jasné a přinese mi kolu, pak řeknu “sab zamini” (brambory) a on přinese rýži, jindy zase Zuzka chce “potatoes” a přinesou jí rajčata. Ale to jsou detaily 🙂

Další den 4/7/2013 chceme jet do 120 km vzdáleného Takht-e Soleiman, ale cena je 1 000 000 Rials za cestu tam a zpátky. Přehodnocujeme plány, nechce se nám celý den být na cestách a tak dnešní den věnujeme Zanjanu.

Začínáme páteční mešitou (Jameh mosque), pokračujeme prohlídkou rozsáhlého zastřešeného bazaru a na hlavní ulici (samozřejmě Imam Khomeini street) vybíráme z nepřeberného množství krámků se zdejším nejtradičnějším artiklem – noži. Zajímavá je i další mešita Khanum mosque (která je v průvodci blbě značena) a mešita Rasul Ullah mosque u hlavního náměstí (Engalab sq.), které dominují dva extra vysoké minarety. Večeříme opět v osvědčené restauraci Karavansara Sangi. Tentokrát si dáváme abgusht (dizi), což je jehněčí vývar, cisrna, rajče a brambora, která se rozmačká sólo v hmoždíři a pojídá se s vývarem. Kuchař opět exceloval a my velmi chválíme.

5/7/2013 – Kosmopolitní TABRIZ

iran2013_06
Dopravní situace v Tabrízu.

Dopoledne se loučíme se Zanjanem a stíháme ještě hezkou mešitu Seyid Ibrahim mosque. V poledne jsme na autobusáku a ve 13 h odjíždíme busem do Tabrizu. Společnost nám dělá jeden mladý zanjanský právník. Dávám mu do sluchátek na poslech Black Sabbath a uznale pokyvuje. Naoplátku mi dává přednášku o různorodé perské hudbě s praktickými ukázkami. Zajímavé je pozorovat ubíhající krajinu. Z polopouštního charakteru, kdy jedna barva střídá druhou díky různorodosti nerostů, se pomaličku dostáváme konečně i k zeleným loukám a pastvinám. V Tabrizu jsme v 16:30 h, právník a jeho bratranec nám pomáhají najít hotel. Chytáme se až v pátém, čtyři jsou plné. Ramsar hotel (samozřejmě na Imam Khomeini street) nám nabízí celkem čistý pěti lůžák se slušnou koupelnou na pokoji za 1 000 000 Rials. Vzhledem k situaci bereme všemi deseti, jedná se o náš zatím nejlepší hotel. Navíc dnes budeme ve třech, protože v 19:30 h má dorazit kamarádka Klára z Tehranu na autobusák a stráví s námi dva dny (íránský víkend – pátek a sobotu).

Bohužel jsme se dopustili školácké chyby a na Kláru čekáme na autobusovém terminálu sice ve správný čas ale na blbém místě. Holt Tabriz se svými 1,5 mil. obyvatel nemá jen jeden autobusák a čekat na člověka na Zličíně, když přijede na Černý Most, je prostě blbost i v Praze 🙂 Mobilní telefonie je však zázrak a tak se již ve 20:30 h setkáváme k velké radosti všech zůčastněných. Jakoby však smůla byla na nás dneska opravdu přilepená – oslava setkání se koná ve špatné a navíc drahé restauraci. Tak snad zítra bude lépe a seznamování s kosmopolitním Tabrízem se vydaří. Již dnes jsme poznali, že toto třetí největší íránské město na severozápadě země je minimálně co do oblékání žen liberálnější než řada míst, které jsme navštívili dosud (např. minimum žen má na sobě černý čádor).

6-7/7/2013 – KANDOVAN – vesnice vydlabaná ve skále

iran2013_07
Kandovan – vesnice vydlabaná ve skále.

Dopoledne trávíme prohlídkou Tabrizu. Bágly necháváme na hotelu. Anglican church jako ukázka existující křesťanské minority je zvenčí zajímavý, ale bohužel zavřený. Kousek dále je zajímavá obrovská brána Arch-e Tabriz ze 14. st. n. l., ze které byli schazováni zločinci (tipuji 60 m výška, takže dost bez šancí). Procházíme kolem nové páteční mešity a cílem je Blue mosque (Modrá mešita). Jedná se o největší magnet Tabrizu – prostorná mešita z roku 1465 přežila velké zemětřesení, které zničilo většinu města v roce 1727, ale bohužel byla z velké části zbořena menším zemětřesením v roce 1773. V roce 1951 začala rozsáhlá rekonstrukce do původní podoby.

Zajímavá je Municipal hall postavená v německé stylu, což zde působí jako pěst na oko. Dále stará požární věž a Poet´s mausoleum. Zvláštní tabrizskou kapitolou je extrémně velký zastřešený bazar. Zde si kupujeme tortilu plněnou bramborou, vajíčkem a kořením. Člověk by nevěřil, kolik to udělá radosti – brambory jsme neviděli hodně dlouho a navíc máme opravdu hlad. Přišlo hodně k chuti.

Odpoledne máme naplánovanou cestu do Kandovanu – velmi zajímavé vesničky asi 1,5 h cesty z Tabrizu, odkud pochází světoznámé kandované ovoce 🙂 Kromě toho je zajímavá z toho důvodu, že příbytky mají domorodci vytesané do slepencových skalních věží, které připomínají obrovské porce točené zmrzliny. Po lehkých peripetiích v Tabrizu s hledáním spoje do Kandovanu a všudypřítomné snaze Íránců pomoci nám – cizincům v čemkoliv, se místní dopravou (minibusem do Osku – 30 000 Rials, a dále taxikem – 150 000 Rials) dostáváme do našeho dnešního cíle.

Podle fotek je Kandovan úžasný, v reálu ještě daleko lepší. Domlouváme si ubytování v jedné místní jeskyňce – typickém domečku vydlabaném ve slepenci a jdeme na protější stráň. Teď v zapadajícím slunci je Kandovan ideálně fotogenický právě odtud. Večer super večeře abgusht (dizi), který známe ze Zanjanu, v zahradní restauraci a v místní “putice” si konečně dopřáváme pravou íránskou vodní dýmku (40 000 Rials). Společnost nám dělá jeden týpek z Bandar Abbas – rozený komik, kterého učíme s rozpornými výsledky český jazyk, a dva borci z Pakistánu. Oni neumí anglicky, my neumíme farsi, ale zábava je veliká na obou stranách.

Ráno snídáme v zahradní restauraci, poté procházka za vesnici ke starým příbytkům v jeskyních, které už nejsou obydlené nebo slouží domácím zvířatům. Slunce dnes pálí snad ještě více než obvykle.

Ve 14 h odjíždíme z Kandovanu, který se nám opravdu moc líbil, s jednou bohatší íránskou rodinou, která má pronajatý transit do Osku a odtud již řádnou místní dopravou – minibusem do Tabrizu. Zde se loučíme s Klárou, která letí do Tehranu, my se Zuzkou pokračujeme busem (40 000 Rials/os) na sever k íránsko-azerbajdžánským hranicím do města Jolfa.

Před 19 h přijíždíme do Hagi Sharu, odtud ještě 10 km taxikem do Jolfy. Město je to hrozné, jsme rádi, že vůbec nalézáme v tomto zapadákově ubytování v hotelu Azerbaijan – double room za 200 000 Rials, cena odpovídá, špinavý záchod a sprcha na patře. Jolfa je dnes malé příhraniční město, celé rozkopané, možná za pár let – až to, co je dnes rozkopané, bude dodělané – nebude působit tak hrozivě jako dnes. Historická zajímavost: král Abbas v roce 1604 přesídlil místní křesťanskou komunitu do Esfahánu, kde tito lidé vybudovali dodnes existující čtvrť Jolfa (navštívili jsme minulý rok včetně esfahánských křesťanských kostelů).

8/7/2013 – Arménský křesťanský kostel ST. STEPHANOS

iran2013_08
Křesťanský kostelík na íránsko-azerbajdžánských hranicích.

Ráno se rychle balíme a vyloženě pospícháme z nesympatického hotelu Azerbaijan a celé nesympatické Jolfy. Taxikem jedeme k arménskému kostelu v horách nad údolím hraniční řeky Aras – St. Stephanos – kvůli kterému jsme do těchto končin jeli. Kostel je asi 20 km od Jolfy (taxi tam a zpět 300 000 Rials), je nově zrekonstruován (2008) a vstup je pro cizince 100 000 Rials. Stojí to za to, stavba je to velmi povedená a v horské scenérii působí úžasně až magicky. První zmínky pochází z roku 62 n. l., dnešní podoba je ze 14. st. n. l. Celé údolí hraniční řeky Aras je úchvatné. Cestou zpátky do Jolfy nám taxikář ukazuje ještě jeden menší kostelíček.

Z Jolfy rychle zpátky do Hagi Sharu a odtud chytáme bus do Tabrizu. Pokračujeme dále až do Qazvínu (VIP bus, 6 h jízdy, 260 000 Rials/os), kde jsme v 20 h poměrně dost znaveni. Ubytováváme se v nově zrekonstruovaném hotelu Khaksar v Khaleqi Alley hned u hlavní Talegani street (300 000 Rials/double room). Poměr cena/výkon zatím nejlepší, určitě doporučujeme, velice čisté záchody a sprchy na patře, stejně tak samotné pokoje a chodby. Celý den jsme nejedli, tak jdeme na večeři do poměrně drahé ale dobré restaurace Eghbali kousek od našeho hotelu. Místní specialita gheymeh nasser – něco jako jehněčí guláš s pistáciemi a rýží s brusinkami je chutný.

9/7/2013 – QAZVÍN

iran2013_09
Qazvín.

Poznávání Qazvínu začínáme kostelem Kantur Church nedaleko našeho hotelu, pak se pěšky přesouváme přes Amineh Khatun Shrine (středně velká hrobka nějakého významného místního muslima ze 14. st. n. l.) na jihovýchodní okraj města, kde je malá Tehran Gate. V Qazvínu je několik starých zásobáren vody. Jednu z nich – Sardar Big Cistern si prohlížíme na jihu města, nedaleko rozhlehlé pěkné hrobky Imamzadeh-ye Hossein. Před ní je hřbitov qazvínských obětí íránsko-írácké války. Páteční mešita není niktera atraktivní, ale záchody se hodí. Následuje qazvínský bazar, opět velký a zastřešený. Uvnitř v restauraci Nobahar si dáváme místní polévku a salát s chlebem k obědu. S bazarem sousedí Nabi mosque. Jdeme pro batohy do hotelu a přesouváme se na autobusák a krásným starým Mercedesem (snad pamatuje ještě šáha) odjíždíme v 15:30 h do Tehranu.

V podvečerním slunci stíháme ještě nafotit tehranskou ikonu Azadi Tower – betonový monolit skoro 100 m vysoký. Metrem na Tajrish, taxikem k Niavaran Parku. Taxikáři se nelíbí, že 80 000 Rials chci platit 500 000 Rials bankovkou, holt jinou nemám. Svým arogantním chováním mě tak nasral, že jsem měl sto chutí mu jednu napálit (za celou dobu jediný kokot, všichni ostatní nám chtějí pomoci, chtějí se s námi bavit, až je to občas únavné), ale nakonec vše dobře dopadlo a v 20 h jsme zpátky v azylu u Kláry.

10/7/013 – Začátek Ramadánu v QOMU

iran2013_13
Druhé nejposvátnější místo Íránu – svaté město Qom.

Dnes začíná Ramadán, tak jsme ho u Kláry oslavili vydatnou snídaní 🙂 Jedeme do Kashanu a cestou se stavujeme v Qomu – město zhruba 1 h jižně od Tehranu, kde se rozhořela v roce 1978 islámská revoluce. Na poutníky se ramadan nevztahuje, což vidíme na autobusovém terminálu Jonoob na jihu Tehranu. Ve zdejším fastfoodovém stánku je narváno a myslím si, že tu na kus dlabance nestojí jen cestující 🙂 Cesta do Qomu trvá asi 1,5 hodiny a dálnice projíždí pouští Dasht-e Kavir, vidět je i slané jezero Hoz-e Soltan. Qom má takřka 1 mil. obyvatel a je nejrychleji se rozvíjejícím íránským sídlem, od revoluce se počet obyvatel zdvojnásobil. Sídlí zde náboženské školy a vlivná klika kleriků, která vládne zemi (v čele s ajatolláhem Khameneím). Hodně lidí mě od návštěvy Qomu odrazovalo, že tu není co k vidění a na lidech je tu znát, že se jedná o hodně ortodoxní a konzervativní město. Opak je pravdou! Město rozhodně má co nabídnout.

Qom je pro íránské šíitské muslimy druhé nejposvátnější město díky tomu, že v 9. st. n. l. zde zemřela Fatemeh – sestra 8. imáma Rezy (ten je pohřben v Mashhadu – íránské nejposvátnější město). Její qomská hrobka Hazrat-e Masumeh je sice o něco menší než mashhadská hrobka Haram-e Razavi, ale co do krásy se jí rozhodně vyrovná. Jedná se o obrovský komplex několika mešit a dvorců, kam den co den přichází tisíce Šíitů vzdát holt Fatemeh – přímému potomku proroka Mohameda.

Samotné město mi rovněž připomíná návštěvu Mashhadu z minulého roku. Místo je rozhodně konzervativnější než zbytek íránu, ale nikterak špatný pocit to ve mě nevzbuzuje. Zvýšená koncentrace kleriků (duchovních) s dlouhými vousy, turbanem a košilí po kotníky, ženy takřka výhradně v černých čádorech.

Není to na celý den, ale rozhodně jsem rád, že jsme Qom krátce navštívili. Naše cesta pokračuje dále na jih do Kashanu.

11/7/2013 – KASHAN

iran2013_11
Krásné pouštní město Kashan.

Krásné město Kashan objevujeme druhý a třetí den Ramadánu. Ubytování si dopřáváme ve stylovém hotelu Khan-e Ehsan (www.ehsanhouse.com) ve starém hliněném domě je skvělá volba. Nejlepší hotel na naší letošní cestě po Persii. Čistý záchod se sprchou hned vedle na chodbě, samotný pokoj upravený, cena 700 000 Rials/double room se snídaní (double room se soc. zař. za 1 000 000 Rials). Jen v noci je opravdu velké teplo, protože klimatizace dělá velký rámus a proto ji máme vypnutou. Kashan hodně připomíná Yazd – hliněné město uprostřed pouště s romantickými uličkami, pro nás Středoevropany hodně exotické. Po příjezdu z Qomu stíháme večer návštěvu Masjad-e Agha Bozorg – velká mešita z 19. st. n. l. s osově souměrným zdobením a velkým podúrovňovým nádvořím.

Druhý den po výtečné snídani v našem hotelu jdeme poznávat kashanské skvosty. Začínáme na jihozápadě města krásným a dobře udržovaným rodinným domem Khan-e Tabatabei z roku 1880 a hned vedle mešita Imamzadeh-ye Sultan Mir Ahmad. Další dva rodinné paláce (Khan-e Borujerdi a Khan-e Abbasian) jsou hned vedle. Zajímavé jsou 500 let staré lázně Hammam-e Sultan Mir Ahmad a hlavně jejich střecha ze které je vidět z výšky část Kashanu. Kousek odtud jsou staré městské hradby.

Slunce peče, je poledne a my se schováváme ve všech možných stinných místech. Zdejší prostorný krytý bazar si procházíme v čase odpolední siesty, takřka všechny obchůdky jsou zavřené, v části z nich sami prodejci chrápou na zemi, uličky jsou prázdné, jen sem tam někdo projede na motorce nebo projde pěšky. Má to své kouzlo. Loučíme se s krásným Kashanem, moc se nám tu líbilo a lidé tu byly obzvlášť milí a usměvaví, nikoliv vlezlí.

Autobusem odjíždíme v 15 h do Tehranu. Cestou do Klářina bytu na severu města se stavujeme ještě v centru. Nasáváme zvláštní atmosféru u bývalého amerického velvyslanectví, které se stalo svědkem dramatického přepadení v revolučním podzimu 1979 a následného 444 dní trvajícího držení amerických rukojmích – pracovníků ambasády. Dodnes jsou na zdi propagandistické protiamerické symboly, které si opatrně fotím. Ještě nás čeká komické intermezzo s taxikářem, který nás odváží z Tajrishe k Nyavaran parku. Nelíbí se mu, že platím 80 000 Rials bankovkou 500 000 Rials. Jinou bankovku nemám. Zjevně jsme natrefili na jednoho z mála kokotů. Naše dohadování je bouřlivé a v jednu chvíli to vypadá na pěstní souboj, ale přeci ze sebe nebudu dělat vola. K mému velkému štěstí (kokot má asi tak dvakrát tolik kg co já) k boji nedochází a rozcházíme se pouze hlučnými nadávkami (já česky, on persky).

12/7/2013 – Khoda hafez – TEHRAN

iran2013_12
Zeď bývalé americké ambasády v Teheránu zdobí propagandistické obrázky proti Západu.

Poslední den našeho pobytu v Íránu, bohužel. S Klárou a Honzou navštěvujeme muzejní komplex Sa´d Abad na severu Tehranu. Před jedním ze zdejších paláců (White palace) z roku 1931 je torzo sochy Rezy Šáha – otce Mohammada Rezy Šáha a zakladatele královské dynastie Pahlavi – přes 2 m vysoké vojenské boty, socha byla zničena během islámské revoluce. Odpoledne trávíme v Nyavaran palace, kde rodina posledního šáha bydlela do posledních dní před odletem do exilu 16. ledna 1979. Budova paláce pochází z 60. let 20. st. a jedná se o krásné linie funkcionalismu. Vevnitř ohromuje návštěvníky obrovský vstupní sál a kolem jsou pokoje, kde rodina bydlela. Vše je takřka beze změny od útěku rodiny Pahlavi v roce 1979 a je vidět, že Mohammad Reza Šáh a jeho žena Farah Diba viděli vzor v Evropě a Americe. Tomu odpovídá i sbírka obrazů, které královská rodina získala při zahraničních návštěvách a jsou zde k vidění (Picasso, Warhol, Miró, Dalí).

Írán a Íránci nám ukázali již podruhé své úžasné kouzlo. Tahle země a zdejší lidé si mě prostě získali a hodně mě baví. Persie a Peršané mají v mém srdci významné místo.

Khoda hafez / Nashledanou

Článek ve zkrácené verzi vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 12/2013 – zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Podkarpatská Rus – Hoverla 2013

FOTOGALERIE

Nejvýchodnější cíp bývalé 1. ČSR mě lákal už před 15 lety, kdy jsem si koupil stručného průvodce, ale cestu jsem pořád odkládal. Čas uzrál konečně zjara 2013, kdy jsem plánoval kam vyrazit na májové svátky. A tak jsme se Zuzkou odjeli večer na Čarodějnice vlakem do Michalovců a První Máj jsme slavili v Užhorodě.

Cesta pod hory

Praha se s námi loučí o filipojakubské noci poměrně chladným a mokrým počasím, zato Michalovce nás na Svátek práce vítají sluncem a teplem. Zaplať pánbůh, že jsem si vzal sandále a ne jen pohory, jak jsem doma chvíli uvažoval! V těch by se mi upekly nohy a smrad po vyzutí by měl jistě na svědomí vícero obětí na životech. Pauzu v Michalovcích trávíme na prvomájové demonstraci místních komunistů. Chvílemi mě jejich kecy upřímně rozesmívají, ale jsou i chvíle, kdy mi jde z jejich výblitků až mráz po zádech. Hned vedle se připravují maratonci na šíravský maraton.

uzghorod
Autobusové nádraží v Užhorodě.

Ve 14:10 h odjíždíme ukrajinským busem do Užhorodu (platíme 4 EUR/osobu). Ve Vyšném Nemeckém na hranicích Schengenu trvá kontrola něco přes hodinu a v hlavním městě dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti (za 1. ČSR Podkarpatská Rus) jsme chvíli po 17. h kijevského času (český čas + 1 h). Zjišťujeme, že autobus do Rachova (a dále na Ivanofrankovsk) jede ve 20:00 h, ale pokladní už nemá lístky. Zkusíme to tedy přímo u řidiče. V pauze vybírám peníze z bankomatu (poplatek za výběr z účtu u Raiffeisenbank v bankomatu ukrajinské Privatbank je snesitelných 112 Kč).

Čekání na autobusáku nám zpříjemňuje místní cikánský harmonikář. Za hraní po nás chce eura, na to se mu samozřejmě vysměju, ale jelikož usrkávám dost hrozné pivo, tak mu jej nabízím jako náhražku za eura. Jednou dvakrát odmítá – že prý je abstinent, ale na potřetí nepohrdá touto mou velkorysou nabídkou. Nutno podotknout, že i jemu se křiví huba při pití toho patoku. Pár minut před 20:00 h přijíždí náš autobus. Hrnu se k řidiči a ptám se ho, zda má dvě místa do Rachova. Máme kliku a řidič nám dělá místo v zádu na pětce. Pár lidí takové štěstí nemá a budou muset jet až ráno. Cesta z Užhorodu do Rachova je dlouhá asi 230 km, silnice do Mukačeva je OK, pak se kvalita vozovky zhoršuje. Mezi Mukačevem a Velkým Bočkovem je největší fluktuace lidí a autobus nejnarvanější. Do Rachova přijíždíme po šesti hodinách jízdy v 02:00 h. Na autobusáku je provoz nonstop (!) a paní pokladní nám radí, kde najdeme hotel. Ubytováváme se v krásném nově zrekonstruovaném hotelu Olenka na hlavní ulici Míru, 400 m od centra vpravo (100 m za hotelem Evropa, bývalý hotel Praha). Cena za double room 250 Hr je na místní poměry vysoká, ale nové pokoje včetně soc. zař. a pokročilá noční hodina nás přesvědčují, že je to dobrá volba.

Únava z cestování má za následek, že vstáváme až před 10. h. Snídani si dáváme v hotelové restauraci na terase, pivo je daleko lepší než ten lahvový patok v Užhorodu, venku je krásné letní teplé počasí. Rachov má asi 15 000 obyvatel a je to příjemné podhorské městečko. Za 1. ČSR mu byla předpovídána velká budoucnost a říkalo se mu karpatský Davos.

Odpoledne (14:00 h) odjíždíme busem do 12 km vzdálených Kvasů (již před 1. sv válkou tu byly a dosud jsou lázně) – našeho výchozího bodu do hor. Autobus nás vyhazuje přímo u rozcestníku v Kvasech (535 m), který říká: “Petros – 17 km, Hoverla 26 km”. Hned u zastávky autobusu je prodejna/hospoda a pár set metrů odtud prý kempík (neověřoval jsem). My se nezdržujeme, počasí nám přeje, vzhůru do hor!

Tůra na Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m)

sesul
Vrchol Šešul při tůře na Petros.

Červená turistická stezka, kterou máme namířeno, kopíruje původní tzv. Jubilejní turistickou stezku vyznačenou Klubem Československých turistů v roce 1928. Za 1. ČSR tato hlavní turistická cesta vedla přes celou Podkarpatskou Rus a měřila takřka 350 km, dnes se postupně znovu obnovuje.

Za mostem přes Tisu podcházíme železniční viadukt, procházíme kolem rozestavěné turbázi z 80. let, která už nikdy dokončená nebude, a míjíme chatku místní Stráže přírody. V sezoně se zde platí symbolický poplatek za vstup do hor, dnes tu ještě nikdo není. Cesta začíná dost strmě stoupat kolem posledních domků a po chvíli se drápeme do kopce bukovým hájem. Listy začínájí právě pučet. Počasí je slunečné a teplé, potím se jak dveře od chlíva. Na pastvině zvané Džordževa Preluka (1150 m) se nám otevírají první pohledy na protější masiv Bliznice. Nad touto poloninou vcházíme opět do bukového háje a cesta se narovnává. Asi po 1,5 km přicházíme na poloninu Menčul a odtud vidíme Kopycju (1689 m) a Šešul (1728 m). Procházíme kolem ruin prvorepublikové státní sýrárny, u které má postavené stany skupinka ukrajinských turistů. My pokračujeme ještě kousek dál a traverzujeme severní stráně Šešulu. Jelikož na této straně kopce jsou občas vidět zbytky sněhu, tak je cesta poměrně dost podmáčená. Ale sandále už měnit za pohory nebudu. Kolem 19. h přicházíme k vhodnému místu k táboření – pěkná loučka posetá krokusy, je tu pár ohnišť a přístřešek. Stavíme stan a zapalujeme pastýřský ohýnek. Po západu se výrazně ochlazuje, přeci jen jsme ve výšce 1550 m.

Ráno nás vítá opět hezké počasí a vyrážíme po 9. h. Dnes nás čeká dlouhá tůra, chceme dát Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m) a spát na hřebenu pod nejvyšší ukrajinskou horou. Cesta mírně stoupá a zařezává se do severních srázů Šešulu. Po chvíli tvoří na polonině Šumnieska dlouhou pravotočivou serpentínu, kterou si zkracujeme přímým výšvihem pěšinkou vzhůru a najednou se nám otevírá krásný pohled na Petros a za ním vykukuje Hoverla. Cestu na Petros odhaduji na hodinu a kousek. Z této (západní) strany je výstup nejpohodlnější a jde o mírné táhlé stoupání. Ovšem Hoverla se odtud zdá ještě dost daleko. Přecházíme poslední sněhová políčka, Zuzka řeší první puchýře (10:15 h), mezi trávou vykukují krokusy. Za zády máme Šešul. Pod vrcholem míjíme početnou skupinu ukrajinských turistů. Posledních 100 m překvapivě rychle utíká a po 12. h stojíme na vrcholu Petrose (2020 m).

petros
Petros.

Krásné výhledy k severu na Jasini, na naši dosud zvládnutou trasu k Šešulu ale jednoznačně největší pecka je pohled na Hoverlu a dále celý hřeben Černé hory až po Pop Ivan (za 1. ČSR nejvýchodnější bod země). Petros a Hoverlu odděluje 500 m hluboké sedlo, z Hoverly pokračuje hřebenovka už velmi přívětivě a neztrácí výšku (stále se jde v nadmořské výšce 1800 – 2000 m). Sestup z Petrose na východ je daleko prudší než co jsme my dupali nahoru. V protisměru potkáváme spousty turistů. Na polonině Skopeska (1545 m) si dáváme oběd, je tu krásné tábořiště a parta ukrajinců tu také hoduje. Cesta odtud vede takřka po vrstevnici smrkovým hájem. Jelikož je to ve stínu, drží se tu zbytky sněhu, boříme se a postup je namáhavější. Tu a tam vykoukne Hoverla.

V sedle Peremyčka (1537 m, 15:30 h) nabíráme vodu (dřevená studánka 150 m před rozcestím). Kempuje tu pár Ukrajinců. Odtud již stoupáme nejprve lesem po sněhu, později již suchou nohou mezi klečemi. V 16:45 h přicházíme na rozcestí Pod Hoverlou. Sluní se tu pár turistů. Hoverla vypadá z tohoto místa jako spící dinosaurus a výstupová trasa vede po jeho hřbetě. Na nejvyšším vrcholu Ukrajiny jsme v 17:30 h a spolu s námi kvanta Ukrajinců. Půl hodiny si vychutnáváme pocity z dobré tůry – oba dnešní cíle – Petros i Hoverla splněny. Máme toho tak akorát. Rozhodujeme se, že k původně plánovanému místu pro dnešní bivak – Něsamovitému jezero pod Turkulem (1933 m) – je to ještě dost daleko. Raději zabivakujeme z našeho pohledu v sedélku za Breskulem (1911 m). Značně unaveni sbíháme z Hoverly. Po tomto hřebeni vedla hranice mezi 1. ČSR a Polskem, což dosvědčují staré hraniční kameny z roku 1920. Fungují jako dobré orientační body, protože jsou očíslovány a čísla jsou zaneseny v mapě. Na vrcholu Breskulu se loučíme s Hoverlou a všímám si, že začíná sílit vítr od západu. Já už toho mám plný brejle, Zuzka je ještě použitelná. Mezi Breskulem a Požiževskou jsou dvě malá jezírka od tajícího sněhu. V těchto místech probíhali za 1. světové války tuhé boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Němými svědky jsou dodnes viditelné zbytky zákopů a vedle jednoho takového si po 19. h stavíme náš stan. Kvůli větru volíme místo kousek pod hřebenem, abychom byli aspoň trochu chráněni. Vítr nám nedovoluje uvařit polévku venku, tak vaříme uvnitř stanu. Uleháme znaveni, ale spokojeni, protože dnes to byla krásná a hodnotná tůra.

Dramatická noc na hřebenu pod Hoverlou

hoverla
Hoverla se starým hraničním kamenem oddělujícím ČSR od Polska.

Kolem 22. h v mikrospánku vnímám v dáli bouřku. Jelikož mezi blesky a hromy je fůra času, tak mě to nechává klidným. Zuzka zatím spí. Za necelou půlhodinku už nespí a já už vůbec nejsem klidný. Bouřka je přímo nad námi, díky bleskům vídíme i uvnitř stanu pomalu jak ve dne, leje jako z konve a co mě přijde nejhorší je silná vichřice. Se Zuzkou se snažíme držet stan, ale moc se nám to nedaří. Asi budu muset pro příště přehodnotit moje celoživotní ignorování kolíků ke stanu. Vždy je nechávám doma, protože mi přijde, že je to zcela zbytečná zátěž. V každém případě si náš nepřikolíkovaný stan Jurek zasluhuje palec nahoru! Hodinovou bouřku zvládl i bez kolíků na jedničku. O půlnoci je klid po bouři, dokonce je takřka bezvětří a my můžeme spát. Usínám s dobrým pocitem, že jsme si zažili vzrůšo a ráno bude určitě nebe vymetené a my budeme moci pokračovat po hlavním hřebeni Černé hory na Pop Ivana.

Kolem 2. h ranní je všechno jinak. Už opět nespíme a držíme stan, aby nám ho ta vichřice, co zuří venku, neodnesla do údolí. Rychlost větru je ještě větší než při předchozí bouřce. Alespoň že teď už neleje a nebouří. Po necelé hodině povoluje konstrukce stanu a my jsme doslova a do písmene “pod stanem”, za pár okamžiků jsme už přikrytí jen vnitřním stanem, protože tropiko odnáší vichřice. Nezbývá nám nic jiného, než se zavrtat do spacáků, vykašlat se na stan a přečkat do svítání a pak se uvidí. Zuza celou situaci snáší statečně a oba dva alespoň na dvě hodinky usínáme do mikrospánku.

Po 5. h ranní se rozhodujeme, že nemá cenu tady dál ležet. Pokusíme se sbalit všechny naše věci a seběhnout z hřebene, protože tohle je fakt o hubu. Pokračovat v přechodu hřebene Černé hory dle původního plánu je zcela nereálné. Těm lidem, kteří mě trochu znají nechť poslouží jako důkaz vážnosti situace tato brzká hodina vstávání, tohle bych normálně nedělal :-)  Balení věcí v rozbořeném stanu je zajímavá kratochvíle. Fičí pořád bez přestávky. Když se dostaneme ven ze “stanu”, zjišťujeme, že je navíc mlha jako mlíko, viditelnost 20 metrů. Zcela nepochopitelně nacházím naše tropiko plápolajíc zašmodrchané na zbořené tyčce od stanu. Vracíme se na cestu a ve vichřici jdeme zpátky přes Breskul pod Hoverlu, protože podle mapy by tam měla být pěšinka dolů a měli bysme se tudy dostat až do vesnice Luhy. Pěšinku nacházíme a už pár desítek metrů pod hřebenem je vichřice daleko snesitelnější, mlha pořád stejná. Po chvíli ztrácíme cestu ve sněhovém poli a v klečích. Moc dlouho jsme si dobré cesty neužili.

Začínáme bloudit a boříme se v mokrém sněhu. Podle mapy musíme dřív nebo později (záleží jak to trefíme) narazit na cestu vedoucí z vesnice Luhy pod Hoverlu. Tam už budeme mít vyhráno. Sestupujeme podél potůčku s logikou, že nás zavede na cestu. Dle mapy by to měla být pravda, ale jsou tu dvě koryta. Při pohledu dolů bychom potřebovali být u toho pravého, protože podél něj je turistická cesta blíže, asi 500 m. Pokud jsme natrefili na ten levý potok, tak nás čeká poctivý boj v pravém nefalšovaném karpatském pralese v délce asi 5 km.

Zkuste hádat, podél jakého potoku sestupujeme… samozřejmě, že podél levého :-)  Teď s odstupem je to legrační vzpomínka, ale na místě to taková prča nebyla. Kolem 1600 m konečně skončil sníh a boření v něm. Postup pralesem byl ale i tak pomalý a dost vyčerpávající. Před 9. h se nad námi trhá obloha a hned je veseleji. Slunce dodává optimismus. Potok už se dávno změnil v říčku a její přeskakování na terénně příznivější břeh se stává čím dál tím komplikovanější. Nakonec dochází i na brodění a procvičujeme si i chůzi po kladině na několika kmenech přes řeku. Konečně po 10. h přicházíme na dřevařskou cestu, která nás dovádí na tu správnou turistickou, vedoucí až do vesnice Luhy. V karpatském pralese jsme si po probdělé noci užili takřka pětihodinový boj. Kolem 13. h scházíme do vesnice a máme opravdu velkou radost. V horách se mraky drží, ale tady dole svítí slunce a vše se obrací zase na správnou stranu. Ve vesnici před obchodem začínáme sušit naše promočené věci, dáváme si pivko a s radostí zjišťujeme, že nám za 40 minut jede autobus do dvacet kilometrů vzdáleného Rachova! To máme kliku! V Rachově se ubytováváme v již prověřeném hotelu Olenka, protože dnes si ten luxus zasloužíme :-)  Večer si užíváme procházkou po městě a v místních hospodách.

Jasiňa a poloniny pod Jablunickým průsmykem

jasina
Poloniny nad Jasiní.

Další den odjíždíme z Rachova autobusem do Jasině, což byla nejvýchodnější rychlíková stanice 1. ČSR a dosud je centrem Huculů (etnikum v rámci národa Rusínů, v roce 1919 zde byla na pár měsíců vyhlášena tzv. Huculská republika). Jasiňa má asi 8 000 obyvatel a na rozdíl od Rachova má vesnickou zástavbu. Centrum je spíše návsí než náměstím. Ve středu je autobusové nádraží a podél hlavní silnice pár obchodů a hospod, přes řeku Tisu (5 minut chůze) stojí nejstarší turbáza (turistická ubytovna) na Podkarpatské Rusi – turbáza Edelvajs, kde se ubytováváme (120 Hr/double room). Mezi léty 1738  a 1745 v okolí Jasině působil slavný zbojník Oleksa Dovbuš, předchůdce Nikoly Šuhaje z Koločavy.

Dnešním cílem je procházka do Jablunického průsmyku, asi 9 km z Jasině po poloninách (=horských loukách a pastvinách). Tímto strategickým sedlem prochází hlavní tah Užhorod – Jasiňa – Ivano-Frankovsk a v 1. sv. válce zde probíhaly kruté boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Dnes zde prochází hranice mezi Zakarpatskou a Ivano-frankovskou oblastí. Počasí je dobré, ale v horách se drží oblačnost a dominanty Petros a Hoverlu zprvu jen tušíme v mracích. Až po poledni se nám na chvíli ukáží v celé své kráse. Celý výlet se nám nabízejí krásné výhledy jak na masiv Černé hory na jihu tak na poloninu Bratkivskou na severozápadě. V průsmyku vládne poměrně chaotická výstavba horských chat. Bohužel je neděle a není kde si dát pivko, všude je zavřeno. Máme štěstí, protože z průsmyku chytáme autobus zpátky do Jasině. V pozdním odpoledni se jdeme projít k jasiňské atrakci – dřevěnému kostelíku Strukivské cerkve. Večer si vychutnáváme dobré víno Chardonnay z Oděsské oblasti v baru na hlavní silnici, hrajeme dámu a pak jdeme spát do našeho pokoje v turbáze Edelvajs.

Mukačevo a Užhorod

mukacevo
Mukačevský hrad Palanok.

Ráno v 9:50 h odjíždíme autobusem do Buštiny. Podle mapy by odtud mohly jezdit spoje do Koločavy. Je pondělí a náš vlak z Michalovců odjíždí až ve středu v 20:00 h, takže času máme ještě dost. Kousek za Rachovem je u silnice atrakce – jeden z geografických středů Evropy. Autobus je narvaný a jsme rádi, když po 2,5 h jízdy vystupujeme do letního počasí v Buštině. Bohužel dost rychle zjišťujeme, že paní, která nám v Jasini prodávala lístky na autobus do této prdele světa s tím, že odtud do Koločavy to bude v pohodě, neměla tak docela pravdu. No, vlastně pravdu neměla vůbec. Odtud do Koločavy se zkrátka určitě nedostaneme. Po hodině se nám daří stopnout maršrutku do Chustu (14:30 h), odkud už zaručeně spoje do Koločavy jezdí. Další nemilá zpráva je od paní na autobusáku v Chustu, že do Koločavy jede maršrutka až zítra v 8:20 h. U piva v nedaleké nálevně měníme plány. Koločavu musíme nechat na příště, protože zítra bysme se do působiště Nikoly Šuhaje dostali v poledne a to je už dost pozdě. Další den musíme být v Michalovcích a to by smrdělo problémy. Z Chustu tedy jedeme do Mukačeva (to je hlavní tah a spoje tu jezdí až do večera) a úterý a středu věnujeme tomuto městu a Užhorodu.

Do Mukačeva (asi 60 000 obyvatel) přijíždíme kolem 20. h a vystupujeme na kruhové křižovatce u památníku tanku osvoboditele (asi 300 m od autobusového nádraží). Jdeme směrem do centra po ulici Míru a po 100 m vidím nalevo hotel. Za double room chce paní 300 Hr, tak se ptám, jestli neví o nějakém levnějším ubytování. Jde tedy s cenou na 200 Hr a to už akceptujeme. Pokoj je prostorný, čistý a se soc. zař., pro nás luxus. Večer si procházíme pěkné mukačevské centrum – náměstí Míru a pěší zóny kolem. Večeříme v dobré restauraci na náměstí, dávám si maso po huculsku (vepřová kýta, hodně cibule a uzené maso), moc dobré.

Úterní dopoledne trávíme prohlídkou mukačevského hradu Palanok, odkud je pěkný výhled na celé město, protože stojí na kopci 100 m nad městem. Odpoledne si procházíme část města ležící na pravém břehu Latorice, ve které se koupu. Jelikož v Mukačevu máme dobré ubytování a řešit hotel v Užhorodu se nám nechce, tak přespíme ještě jednu noc zde.

Do Užhorodu odjíždíme ve středu v 10:00 h, maršrutky jezdí každou chvíli. Cesta trvá necelou hodinu. Na autobusáku kupujeme lístky (lze platit kartou) na autobus do Michalovců na 14:50 h a jdeme do centra. Škoda, že máme na Užhorod málo času, protože je to – stejně jako Mukačevo – moc pěkné město, kde se dá najít hodně odkazů na 1. ČSR (budovy českých architektů, české nápisy na fasádách z doby 1. ČSR atd.). Na jedné zahrádce si dáváme polední menu za 25 Hr (výborný boršč a pelmeně), procházíme si pěší zónu a pomalu se pakujeme zpátky na autobusové nádraží. Harmonikář s betonovýma ušima, kterému jsem dával před týdnem pivo, tu stále hraje. Loučíme se s krásnou Podkarpatskou Rusí. Na hranicích jsou opět ukrajinští celníci zcela v pohodě, za to Slováci prudí, šacují naše věci a vše zbytečně prodlužují.

V Michalovcích stíháme večeři a pivko a v 20:00 h odjíždíme vlakem Šírava do Prahy. Hodně povedený výlet!

Článek vyšel na portálu treking.cz.

Doporučuji:
O Hoverle na webu Duše Karpat

FOTOGALERIE

Vysoké Tatry – Gerlachovský štít 2012

FOTOGALERIE

gerlach
Vrcholovka z Gerlachovského štítu.

Svatý Václav v pátek = prodloužený víkend, předpověď počasí slibná – jede se do Tatééér! Letos nás Tatry dvakrát dost nekompromisně nakopali do zadku (v únoru výprask v jižních svazích Lomničáku a v březnu zkrácený přechod Belanek), tak třeba třetí pokus vyjde.

Pár dnů před odjezdem se domlouváme s Jorgem a Zuzkou a jedeme ve čtyřech. Cesta v totálně přeplněné Šíravě byla hustá. Probojovat se na záchod přes bariéru černých spoluobčanů okupujících celou uličku byl boj. V kupé opičárna jak v ZOO. Nás však čeká hezký víkend a ke všemu jsme vybaveni pivkem a vínem, cesta nám utíká.

V 9:30h začínáme ve stanici Vyšné Hágy a stoupáme po žluté vzhůru lesem, později klečovou loukou k Batizovskému plesu (12:00 h). Stezkou pokračujeme ještě výš do Batizovské doliny až na první terasu pod Kostolíkom. Zde si necháváme věci nepotřebné k výstupu a již nalehko nastupujeme (14:00 h) do Batizovské próby. Po 15 minutách překonáváme asi 15 m vysokou kolmou stěnku osazenou kramlemy a pokračujeme korytem, které vede do Gerlachovské štrbiny – sedélko které odděluje Gerlachovský štít a Gerlachovskou vežu. Na hřebeni se nám otevírá úžasný pohled do Velické doliny. Už jen kousek doleva po exponovaném hřebínku a jsme na střeše Karpat (15:30 h, 2655 m). Nádherné pohledy na celé Tatry.

Cesta dolů nám trvá 1 h a dole jsme již ve stínu a je to znát na teplotě. Stany si stavíme přímo pod nástupem ve výšce 2100 m. Po náročném a povedeném dni a bídné noci z vlaku toho máme dost a zaslouženě brzy usínáme.

Ráno se zdá, že jsme měli velkou kliku s počasím, protože se začíná zatahovat. Sestupujeme k Batizovskému plesu a s Jorgem se tu koupeme. Po 10. h už snídáme na Sliezském domě a počasí se zlepšuje. Velickou dolinou stoupáme na Polský hřeben a dále putujeme přes Prielom na Zbojandu (16 h). Od Prielomu se už definitivně zatáhlo a na chatu dorážíme již za mírného deštíku. V noci prší solidně a fouká silný vítr. Dobře, že tuto noc trávíme v bezpečí horské chaty, ve stanu by to nebylo ono.

Ráno je mlha, ale zdá se, že by se to časem mohlo roztrhat. Scházíme na Zámkovského chatu a naděje na protrhávání bere za své – každým metrem níž je mlha hustší a hustší. Cestu do Lomnice si prodlužujeme ještě traverzem přes Tumovu strž, kde vzpomínáme se Zuzkou na naše únorové drama. Kousek před Skalnatou chatou podél sjezdovky sbíháme do Tatranské Lomnice.

Známá hospoda Stará Mama se nám stává – jako vždy – dobrým zázemím po tůře po horách. V Popradu pak přichází na řadu Tatranský čaj a jím nastartovaná veselice. Tatry nás zase jednou moc potěšily a pobavily. Díky!

FOTOGALERIE

Írán – poprvé v Persii 2012

mashhad1

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Naším plánem na jaro 2012 je návštěva Iránu

Žádost o víza jsem podával na pražské ambásádě Iránské islámské republiky 20. února 2012. Bohužel do odletu jsme víza nedostali, takže jsme zbytečně přišly o 50 €/osobu. Riskneme to s žádostí o víza přímo na letišti v Tehranu.
Plánovaný odlet: 21. dubna 2012 z Vídně přes Ankaru do Tehranu
Plánovaný přílet: 10. května 2012

22-23/4/2012 Tehran, Tochal

iran2012_1
Teherán.

S radostí se hlásíme z Tehranu. Dnes ráno v 03:30 h místního času jsme přistáli na tehranském letišti a už za necelou hodinu jsme získali víza na 15 dní /50 EUR na osobu/. Takže nás bude ještě čekat prodloužení, protože zpáteční letenku máme na 10/5/2012. Taxíkem jsme se dostali do předem po mailu zabookovaného hotelu Mashhad na Amir Kabir Street, rezervace funguje, ubytování máme. Celé dopoledne jsme prospali, protože únava po cestování byla veliká.

Po poledni jsme začali objevovat Tehran. Metro je jednoduché a rychlé, ve špičce hodně nacpané. Objevili jsme pro nás zcela nový sport – přebíhaní čtyř (i více) proudé silnice, kde všichni jedou jak o život. Opravdu zážitek. Ochutnali jsme místní pivo, samozřejmě “non alcoholic”, je to taková ovocná limonáda všech chutí (jako u nás Bernard Švestka atd.). Zajímavý zážitek je vidět bývalou US ambasádu, kde před 33 lety iránští studentští revolucionáři drželi jako rukojmí 56 amerických pracovníků ambasády 1,5 roku. Na zdech bývalé ambasády jsou stále nakreslena protiamerická hesla. Počasí je super, +30°C, slunečno. Alespoň tady v Tehranu to především mladí zase tak nehrotí, už jsme jich pár viděli jak se vodí za ruce. Šátky tu holky mají hlavně jako módní doplněk, který je opravdu dokonale zdobí. Zuza si koupila dva krásné šátky a praktický a módní drdol (clips pofi), černý šátek přes hlavu a krk (maghnaeh), který jí moc sluší a já mapu Tehranu, takže nyní nemáme problém cokoliv najít 🙂

První den večer jsme strávili v Park-e Laleh, což je velký příjemný park v centru Tehranu, kde je možnost sportovního vyžití i relaxu. S íránskou omladinou jsem si zapinkal volejbal a nakonec jsme s nimi skončili na zmrzlině v cukrárně. Velmi příjemní mlaďoši, dva kluci a dvě holky. Nejen z nich mi nějak vůbec nepřijde, že by tu byly ženy nějak utlačované, to opravdu ne. Pravě naopak, pohledná Shiva to celé řádně dirigovala. Íranci jsou k cizincům mimořádné přívětiví a moc rádi se s nimi dávají do řeči. Prakticky se nedá ujít delší kus po ulici, aniž by Vás někdo neoslovil.

Další den se přesouváme metrem na sever Tehranu do čtvrti Tajrish a taxíkem dále ke stanici lanovky (1900m) na výletní kopec Tochal /3960m/. Lanovka je bohužel zavřená (v provozu od středy do pátku). Lehkou procházkou se dostáváme k druhé stanici (2500m). Zde začíná silně foukat a lehce pršet, směrem dále do hor je dost zamračeno a sněží. Otáčíme to a sbíháme zpátky do Tehranu až na metro.

24-25/4/2012 Kaspické moře, Babolsar

iran2012_2
Kaspické moře u Babolsaru.

Balíme se v hotelu, já jdu vyměnit ještě peníze (1 USD = 17 650 Rials = 1 765 Tomans, tzn. zjednodušeně 1 000 Rials = 1 Kč) a metrem a taxíkem fičíme na Tehran Bus Terminal East. Zde mám možnost zapojit do praxe svou brilantní ruštinu, protože angličtinu tu zrovna teď nikdo neovládá a rusky umí dispečer.

Během chvíle sedíme v autobuse a jízdenku máme do horské vesnice Reyneh přímo pod Damavandem (40 000 Rials/osobu). Čím blíž do hor, tím se výrazně horší počasí, viditelnost 100 m a přechází to až v regulérní chumelenici i v autobuse (bohužel sedím pod pootevřeným střešním okénkem, které nejde zavřít). Za této situace se nám ven opravdu nechce.

Když na nás stevard pokyvuje, ze náš čas přisel, tak se ho snažím přesvědčit, že jsme změnili planý a že pokračujeme dál až na konečnou ke Kaspickému moři. On vůbec nechápe, která bije, ale naštěstí paní přes uličku umí anglicky a tak mi tlumočí. Bez problému si dokupujeme za 25 000 Rials/hlavu cestu ke Kaspiku. Vypadá to (a lidé to potvrzují), že duben není na Damavand vhodná doba. Sníh je už od 3000 m a hlavně hory v tomto jarním období drzí mraky jako magnet. V každém případě jsme za těchto podmínek udělali asi to nejlepší, co jsme udělat mohli. Ztrácet čas ve špatném počasí v horách a přijít tak o iránskou kulturu, by byla velká škoda.

Dávám se do řeči s paní, co mi tlumočila a říká, že nás zve na návštěvu k sobě domů do Babolsaru (konečná stanice na pobřeží Kaspického moře). Po chvilce už jedeme opět v nížině a po 4 hodinách jízdy jsme u Kaspiku. Návštěva v letovisku Babolsar u paní Jani je super. Jedná se o luxusní rekreační čtvrt přímo na pobřeží vybudovanou za posledního šáha Pahlavího v 70. letech minulého století. S Jani dávám zajímavou debatu na téma Khomeini versus Pahlavi. Po čaji nám Jani ukazuje městečko a já zkouším teplotu Kaspického moře. Vodu tipuji na 19°C. Na večer se loučíme a odjíždíme na druhý konec města koupit jízdenky na autobus na zítra do Mashhadu (140 000 Rials/osobu). Nakonec spíme pod stanem kousek od moře.

Další den dopoledne trávíme u moře, kde potkávame místního Travoltu. Sice umí pouze Farsi (persky), ale i přes to jsem se s ním vydržel bavit půl hodiny, aniž bychom si rozuměli jediné slovo. Neuvěřitelné…až tady jsem zjistil pravé kouzlo krásného českého přísloví ”jeden o koze, druhý o voze”. Další borec zase pracoval v Berlíně a minulý rok lyžoval ve Špindlerově Mlýně J No, je to tady legrace.

V poledne se přesouváme poblíž k autobusovému nádraží a oběd si dáváme v místním fastfoodu, kterých jsou v celém Iránu na každém rohu mraky. V 16:00 h konečně odjíždíme směr Mashhad. Cesta trvá dlouhých 14 h a v 06:00 h ráno jsme konečně na místě.

26-27/4/2012 Mashhad

iran2012_3
Mashhad, Haram-e Razavi.

Ubytováváme se dle Lonely Planet v nejlevnějším místním hostelu – Vali’s non-smoking homestay (http://www.valishomestay.com). Asi to už není pravda, protože cena je poměrně vysoká 150 000 Rials/osobu/noc a je zde docela bordel. Je to byt asi 6+1 plný koberců, na kterých je možno spát. Vede to milý chlápek jménem Vali a jeho rodina. Hostů je tu teď mimo sezonu málo, s námi šest. Pravě odtud píši tento příspěvek.

Dopoledne jsme prospali, protože jsme byli zmlácení po dlouhé cestě autobusem. Hned po poledni jsme vyrazili na prohlídku města. Mashhad je druhé největší iránské město (takřka 3 mil. obyvatel) a nejposvátnější místo pro Iránce, protože je tu hrobka 8. imáma – Imáma Rezy. Komplex této svatyně se nazývá Haram-e Razavi a jedna se de facto o město ve městě. Na ploše cca 700 x 700 m se nachází několik budov a minaretů a obrovských náměstí, sloužících k hromadným modlitbám. Haram je od našeho hostelu asi 30 minut pešky. Od prvních chvil v Mashhadu je vidět, že se jedná o konzervativnější město než Tehran. Ženy tu chodí v 90% komplet v černých čádorech, ale i zde na nás vše působí nenásilně a přirozené, žádné tlaky. Zde stejně jako v Tehranu jsou lidé ohromně ochotní cizinci s čímkoliv pomoci a velmi často nás zastavují a dávají se do řeči. Všichni se usmívají a je tu prostě fajn. Někdy ta iránská přívětivost je až unavující, protože začátek konverzace (“Where are you from?” “We are from Czechoslovakia” – protože Czech republic zná jen málokdo – “and we want to see bla bla bla”) bych si mohl nahrát a pouštět dokola.

Dovnitř do Haramu je možný vstup pouze bez fotoaparátu a ženy musí být zahalené komplet v čádoru. Takže Zuzka fasuje čádor a paní průvodkyně nám ukazuje místa, která může navštívit i nemuslim. Opravdu to stojí za to, jedná se o jeden z vrcholů islámského stavitelství. Škoda, že se nedá uvnitř fotit. Průvodkyně nám doporučila, abychom přišli ještě večer na hromadnou modlitbu.

Mezičas jsme si zkrátili prohlídkou Reza Bazaru a konečně jsme navštívili opravdovou iránskou restauraci a skvělým kebabem s dokonalou rýží. Takovou pochoutku jsem už dlouho neměl. Navečer jsme se vrátili do Haramu, Zuza opět nafasovala čádor a tentokrát jsme se dostali s další průvodkyní do podzemí do obrovského zrcadlového sálu. Vrcholem večera byla slibovaná hromadná modlitba na náměstí Razavi. Tipuji minimálně 50 000 muslimů pohromadě na koberci. Do tlampačů vyvolavá duchovní modlitbu a věřící se klanějí. Celé se to odehrává již večer, celé náměstí osvětlené lampami. My stojíme s naši průvodkyní opodál a vše sledujeme. Velmi hluboky zážitek, tohle je opravdu energie.

Další den dopoledne hledáme železniční nádraží a po obejití celého Haramu, jednoho bazaru, vypití čtyř piv (aktuálně u mě vítězí ananasové) konečně úspěšné nacházíme. Milá slečna na informacích se nás ujímá a po chvíli nám zařizuje jízdenky na dnešní večer do Tabasu (40 000 Rials/osobu), což je město uprostřed pouště Dast-e Kavir na poloviční cestě do Yazdu (asi 500 km od Mashhadu).

Odpoledne reál v parku Mellat poblíž Ferdosi University a omrknutí Kuhestan parku, což je na okraji města na konečné stanici metra a vypadá to jako v Praze na Černaku (takže opravdu nestoji za řeč). Balíme se v hostelu, večer prší a je cca +15°C, docela zima. Cestou na vlak se stavujeme ještě v jednom z mnoha mashhadských fastfoodů. Vlak nám odjíždí v 22:15 h. Cena zde odpovídá kvalitě. Když stojí jízdenka na vlak na trasu dlouhou 500 km 40 Kč, tak něco nění dobře J

Vagon je totálně narvaný, teplota přes +30°C a topí na plno!, na nohy děsně málo místa, Iránci živvě diskutují a nás v tomhle čeka asi 7 hodinová cesta. Zasedl jsem místo nějaké babě, která mě vytrvale atakuje, ale s klidem Angličana ji ignoruji. Nakonec ji seřve jeden Iránec a je klid. Druhou polovinu cesty je pro změnu docela zima, protože přestali topit a zase se vydatně větrá.

V 5:00 h jsme konečně na místě – uprostřed pouště v oáze Tabas. Na nádraží se ihned ptám na možnost koupě jízdenky na dnešní odpoledne do Yazdu. Koupit můžeme po 7:00 h, takže se jdeme dospat přímo do parčíku před nádražím. Po 7. h skutečně úspěšně kupuji jízdenky na vlak, který nám jede zítra v 4:55 h ráno. Celý den tedy máme na prohlídku Tabasu. Už umím číslovky v perštině, takže luštím, že máme 1. třídu (i cena je někde jinde 140 000 Rials/osobu), takže jsme zvědavi jak bude vypadat tato cesta.

28/4/2012 Tabas

iran2012_4
Tabas, Bagh-e Golshan.

Pouštní oáza Tabas leží uprostřed pouště Dart-e Kavir, má kolem 35 000 obyvatel a v roce 1978 velkou část města zlikvidovalo zemětřesení. Hlavní atrakcí je Bagh-e Golshan, což je krásné čtvercové náměstí /250 x 250 m/, uprostřed je umístěna velká mešita, v každém rohu vysoký minaret a uvnitř řada vodotrysků, kašen a zeleně /hlavně vzrostlé palmy poskytující příjemný stín před horkým sluncem, teplota hodně přes +30°C.

Vstup pro muže bez omezení, ženy musí mít čádor, takže Zuzce místní personál půjčuje slušivý hadr. Po vyřešeni nedorozumění s úschovou bagáže si vychutnáváme zdejší příjemné klima. Neuvěřitelné, ze jsme uprostřed suché pouště. Přímo naproti komplexu je ulička obchodů a občerstvení, takže o pivo není nouze. Odpoledne trávíme v dalším přilehlém parku a na večer si vychutnáváme chello kebab. V přírodní posilovně, kterých je po celém Iránu mraky, protahujeme své těla a kolem 22 h usínáme pod širým nebem ve spacáku přímo pod jedním rohovým minaretem.

V noci je moc příjemně, teplota kolem +23°C. Škoda, ze budík nás otravuje už v 3 h ráno. Balíme se a pochodujeme 2 km na nádraží. Vlak má bohužel 1,5 h zpoždění, takže odjíždíme za v 6:30 h. První třida je však za odměnu. Kupé je pro čtyři lidi a je lůžkové! Paráda a většinu cesty spíme. Dostáváme i občerstvení. Když zrovna nespíme, tak pozorujeme poušti krajinu, která dokáže být také velmi zajímavá. V Yazdu jsme ve 13:40 h.

29-30/4/2012 Yazd

iran2012_5
Pouštní město Yazd.

Yazd je centrum zoroastrismu, což bylo zřejmě prvním náboženstvím uznávajícím jednoho boha. Za své největší slávy bylo rozšířeno od Středozemního moře až po dnešní Afghánistán. Poté jej vytlačilo křesťanství a později v této oblasti vše převálcoval islám. Dnes je stoupenců tohoto náboženství asi 150 000 na celém světě z toho na 30 000 v Yazdu.

Nás tu vítá velmi teplé počasí, teplota přes +30°C, polojasno. Přeci jen jsme obklopeni pouští. Taxíka tentokrát nebereme a pochodujeme pešky. Úspěšné nacházíme ulici Khomeiniho (ostatně v každém městě je jedna z hlavni tříd a náměstí zcela zaručené pojmenovaná po tomto zakladateli iránské islámské revoluce). Od náměstí Behesti má být nalevo stejnojmenný hotel. Všude jsou ale nápisy pouze v perštině a to fakt moc nedávám. U jednoho vchodu kamsi se ptám na hotel Behesti. Týpek neumí ani slovo anglicky, takže domluva je legrační, ale po chvíli s radostí zjištuji, že jsem v hotel Behesti. Ubytování je zatím nejlepší (okna do klidné ulice, lednička na pokoji!, čistý záchod na chodbě a super cena 100 000 Rials/osobu). Navíc je náš hotel umístěn na začátku starého města, což je hlavní turistické lákadlo Yazdu. Z okna se koukáme na část starého města, které je postavené komplet celé z hlíny.

Vyrážíme na prohlídku starým městem. Hliněné uličky jsou velmi zajímavé a pro Evropana něčím hodně netradičním. Začínáme vynikajícím banánovým koktejlem u mešity Amir Chakhmag, procházíme kolem mešity Hazirech a po chvíli jsme u jedné z nejatraktivnějších zdejších staveb – užasné Jameh Mosque (Páteční mešita). Dále Alexandrova věznice, hrobka 12 imámů… Hodně zajímavé jsou zdejší krámy s perskými koberci. Mezi všemi pamětihodnostmi procházíme malebnými útulnými hliněnými uličkami někdy užšími než auto, proto tu většina místních jezdí na motorce. Staré domy mají pověstné větrné věže, které chytají vítr a důmyslným systémem jej rozvádějí uvnitř domu. Jeden místní pán nás vede na střechu Hosseinova domu, odkud se nam nabízí fantastický pohled na celý starý Yazd. Velká bomba! Večer si dáváme výbornou iránskou pizzu, což je blíže k buchtě, protože je cca 3 cm vysoká.

Další den (30/4) vstaváme po 8 h a první naše kroky vedou k zoroastriánskému komplexu Ateschkadeh, kde hoří oheň zapálený roku 470 n. l. Poté jedeme taxíkem na autobusový terminál (asi 5 km za městem u letište), kde kupujeme jízdenky na dnešní večer (9:00 h) do Shirazu. Odtud s taxikářem Alim frčíme na Towers of Silence (Dakhmeh-ze Zartoshtiyun). Jedná se o dvě věže umístěné na dvou kopcích za městem, kde Zoroastriánci pohřbívali členy své víry. Jelikož upálením by znečistili oheň i ovzduší, nechávali jejich těla zetlít a sežrat supy. Toto se zde údajně praktikovalo do roku 1950.

Kolem 14. h se balíme v hotelu, ale bagáž si tu ještě necháváme. Odpoledne couráme po starém hliněném městě, dáváme výborné koktejly a loučíme se s Yazdem – zatím nejkrásnějším iránským městem, které jsme navštívili. Dnes jsme toho nachodili poměrně dost. V 19:30 h odjíždíme taxíkem za město na autobusový terminál a v 21 h odjíždíme do Shirazu, další naší zastávky.

1-3/5/2012 Shiraz, Persepolis

iran2012_6
Bájná Persepole.

Do Shirazu přijíždíme autobusem v 3:30 h. Oproti Yazdu je tu docela zima, tipuji tak +15°C. Opět se na nás vrhají taxikáři, kteří nechtějí pochopit, ze jejich služeb využít netoužíme. Po krátkém zorientovaní se správně identifikuji směr na Valiasr sq., za kterým je krásny park – nás první shirazský cíl. Přímo v parku stavíme stan a dospáváme. Už po 7. h ranní nás budí uklízeč parku, protože chce pustit zavlažování a nechce nás pokropit. Balíme svých pár švestek a jdeme hledat do centra města hotel.

Po necelé hodině nalézáme konečně místo, kde dle Lonely planet má byt nejlevnější hotel. Bohužel informace z roku 2008 (vydání LP) je stará, místo hotelu je tu muzeum. V dalším nejbližším hotelu chtějí za double room 40USD, což je nesmysl. Vsázíme na další tip Lonely Planet – hotel Saadi Hotel na Piruz Street. Velmi dobry tip – cena za double room 250 000 Rials/noc a navíc je na pokoji sprcha a záchod! Po hygieně celého těla jdeme zařídit nejdůležitější dnešní úkol – prodlouženi víz. Naše víza vydaná na letišti v Tehranu mají platnost pouze do 5/5 a naše letenka domů je na 10/5.

Kousek od hotelu je stánek Tourist Information, bohužel nikdo v něm. Kousek dál sídli Tourist Police. Zdejší policista je sice moc milý a sympatický, ale neumí ani slovo anglicky. Pomocí jedné mladé Íránky se dozvídáme nemilou věc – tady nám víza rozhodně neprodlouží. Zkoušíme to tedy dle informaci z Lonely Planet na výpadovce za Valiasr sq. směrem na letiště. Opět přichází pomoc od jednoho mladého Iránce, který umí anglicky a ten nám domlouvá odvoz taxíkem přímo na policejní stanici (11:00 h). Tam nám sdělují, co vše je zapotřebí k prodloužení víz: složit 300 000 Rials/osobu v bance Melli Bank Iran a s potvrzením se vrátit na policejní stanici, vyplnit žádost, přiložit 2 ks fotek a čekat.

Fičíme tedy do banky. Bohužel nemáme Rials, takže potřebujeme směnit dolary. To však není v Iránu možné na kterékoliv bance, pouze ve vybraných pobočkách. A zrovna v této ne. Takže jdeme hledat Exchange. V jedné bance nabízí velmi spatný kurz 1 USD=12 250 Rials. Sám pan bankéř nám reka, ať jdeme jinam (běžný kurz ve smenárnách je nyní zhruba 1 USD=17 000 Rials). Na druhém konci města konečně směnujeme dolary a pospícháme do banky Melli uhradit poplatek za prodlouženi víz a dále na policejní stanici. Zde nás jedna paní fotí. To je docela sranda hlavně v Zuzčině případě, protože paní ji balí komplet do čádoru. Na fotce musí být člověk vážný, což ale v tomto případě jde jen stěží, protože Zuza vypadá fakt divoce J Další sranda je u policistů, kteří mají na starosti naše žádosti – oni se ohromně baví nad Zuzčinou fotkou bez čádoru (tu kterou má v pase) a my zase nad tou v čádoru. Nicméně v půl druhé dostáváme prodloužená víza až do 23/5/2012! Paráda! Škoda, že máme letenky už na 10/5 L Spadl nám kámen ze srdce a máme opravdu velkou radost.

Teď si konečně můžeme užívat Shiraz, tak hurá do toho! Dnes odpoledne jdeme přes starý kamenný most Esfahan gate bridge na severní břeh nyní takřka vyschlé řeky Khosk, která rozděluje Shiraz na dvě části. Kolem mešity Immamyadeh-ye Ali Ebn-e Hamze začínáme stoupat ke Quran gate – takový vítězný oblouk ve zmenšeném. Cestou se stavujeme v Melli parku. Nad Quran gate jsou krásné vodopády, asi 80 m vysoké, a hned naproti stojí ”iránský zlatý kopeček” (podobný tomu v Mikulově), odkud je super výhled na celé město. Už jsme si zvykli, že nás denně zastavuje na pár vět velké množství lidí, ale jeden týpek zde všechny trumfnul: pozdravil nás a okamžitě zadal telefonovat svému kamarádovi, který uměl anglicky a přes tohoto přítele na telefonu jsme se spolu bavili 🙂

Sbíháme zpět dolů do města, dáváme si pizzu a pokračujeme k Háfézově hrobce. Jelikož je už tma, tak je celý komplex hrobky s kolonadou užasne nasvícen. Je tu poměrně dost lidi (vstup 5 000 Rials/osobu). Jeden starší pán, když zjistil odkud jsme, ihned začal vyjmenovávat československé prezidenty od Beneše za po Havla, znal Dubčeka a pražské jaro! Rozebrali jsme politickou situaci u nás i v Iránu. Jako překladatel nám posloužil mladý Mohammed, který nás na zítra pozval k sobě domů. Dnes to byl krásný a úspěšný den.

Persepolis

Dnes máme v plánu jeden ze zlatých hřebu celého našeho putovaní po Iránu – návštěvu bájné Persepole (50 km od Shirazu). Ráno vstáváme po 8 h a jdeme na Carandish bus terminal. Cestou přes město se nechávám oholit od zdejšího mistra. Včera jsme si zjišťovali ceny za taxi Shiraz – Persepolis – Shiraz a vychází to na poměrně dost – 400 000 Rials. Proto volíme levnější variantu minibusem do města Marvdash (40 km) a odtud již místním taxi (10 km, 50 000 Rials). Kousek před samotnou Persepolí se ještě zastavujeme na prohlídku dvou památek: Naqsh-e Rostam a Naqsh-e Rajab. V prvním případě se jedna se o hrobky perských králů (Artaxerxes I., Xerxes, Dareios I. Veliky a Dareios II.) vytesané do skály. Pod samotnými hrobkami jsou vytesaný reliéfy zachycující okamžiky z perských dějin. Druhá památka vyobrazuje na reliefech vytesaných do skály perské krále.

Samotná Persepole je úžasná. Prohlídka nám trvala asi 3 hodiny. Je vidět, že je to velkým turistickým magnetem jak pro samotné Iránce, tak samozřejmě pro cestovatele z celého světa. Ceny občerstveni jsou tu lehce nadsazené, ale nic nehorázného (vyšší asi o 30%), vstupné je směšných 5 000 Rials/osobu.

Bývalé hlavní město staroperské říše leží na velké plošině pod strání, což se hodilo při obrané města. Založení města je spojeno s prvním perským králem z Achamejovské dynastie – Kyrem Velikým (6. st. př. n. l.) a s podstatným rozšířením celé říše. Za svého zenitu byla Persepole vrcholem tehdejší architektury. Ve 30. letech 4. st. n. l. byla Persie dobita Alexandrem Velikým a hlavní město zapáleno. V dalších stoletích lidé používali kameny z paláců Persepole na stavbu svých domů a trosky pomalu ale jistě rozebírali. Do toho se přidalo několik zemětřesení, ale komplex přes to všechno nebyl zlikvidován zcela. Archeologické práce byly zahájeny v 18. st. Dodnes se zachovaly podstatné stavební prvky (brány, schodiště, sloupy, reliéfy).

Po prohlídce ihned domlouváme taxi zpátky do Marvdashe. Jede s námi jeden sólista z Thajska, my platíme za nás dva 30 000 Rials, on 20 000 Rials. V Marvdashi přesedáme na minibus do Shirazu (15 000 Rials za oba) a jdeme se najíst. V 18 h máme domluvenou schůzku s Mohammedem, kterého jsme potkali včera večer u Hafézovi hrobky. A skutečně se setkáváme. Ves platí a jedeme taxíkem k němu domů. Je s námi ještě jeho bratranec Amir, který umí dobřé anglicky. Zjevně se jedná o bohatší rodinu, protože dům, ve kterém bydlí se spíše podobá malému paláci. Návštěva je moc fajn a se Zuzkou si připadáme spíše jako na státní návštěvě hlav obou států. Jsme posazeni na krásnou pohovku zdobenou perskými motivy, připomínající trůn. Kolem nás si pomalu sedají všichni členové celé velké rodiny (maminka, tři bráchové, bratranec a dvě sestry, tatínek přichazí později z práce). Zajímavé je, že my sedíme celou dobu na stejném místě, ale naši iránští hostitelé si během večera přesedají a mění navzájem svá místa dle systému, kterému jsem nepřisel na kloub. Probrali jsme politiku, obyčejný život, vzdělávací systém v obou zemích a rozdíly mezi nimi atd. Moc příjemná návštěva, která nám dala možnost nahlédnout do života Shirazanu. Kolem 21. hodiny nás odvážejí k našemu hotelu a my si jdeme ještě courat chvíli po městě.

Shiraz

Další den ráno jedeme na autobusový terminal Amir Kabir koupit lístky na dnešní večer do Busheru (110 000 Rials pro oba) a pak se věnujeme dalšímu průzkumu města. Začínáme pevností Arg-e Karim Khan (Citadela) přímo v centru města, což bylo sídlo dynastie Zand, která učinila Shiraz na chvíli hlavním městem Persie. Z venčí vypadá jako čtvercový hrad zhruba 200 x 200 m, v každém rohu široká kulatá věž, mezi věžemi hradby 14 m vysoké. Vstup je 5 000 Rials/osobu. Uvnitř se nachází krásna zahrada s citrusovníky a bazénem, uvnitř hradeb jsou pak k viděni například staré lázně. Dále si procházíme Bazaar-e Vakil (Shirazské bazary jsou pověstné) a Vakil mosque (velká mešita). Poté si dáváme v Gavana Restaurant oběd – iránský khoresht, což je taková slýchat z bylinek a zeleniny, v tom kus masa a k tomu rýže (asi to má nejblíže k našemu guláši, ale moc dobré to nebylo, skoro bez chuti, nějaká hmota s uho). Odpoledne máme na programu jeden z hlavnich magnetů Shirazu – Aramgah-e Shah-e Cheragh, což je mausoleum Sayyeda Mir Ahmada (jeden z bratrů Imama Rezy pochovaného v Mashhadu), který zemřel roku 835. Tato stavba pochází z 12 st. n. l. a patří k největším svatyním v Iránu. Zuzce hned u vstupu půjčují čádor, já musím nechat batoh s foťákem a kamerou v úschovně. Komplex tvoří obrovské náměstí v jehož čele stojí samotné mausoleum uvnitř zdobené miliony malých zrcadel, které tvoří užasný interiér. Opravdu paráda. Dále navštěvujeme Bach-e Nazar a Pars muzeum, kde jsou památky hlavně po éře dynastie Zand, ale i dalších. Kolem je pěkná zahrada. Odtud jdeme na kebab a ještě jeden bazaar. Po 18 h se přesouváme na autobusový terminal Amir Kabir a v 19:20 h odjíždíme do Busheru.

4-5/5/2012 Busher, Perský záliv

iran2012_7
Perský záliv v Busheru.

Cesta busem z Shirazu do Busheru trvá 6 hodin a řidič opět dokazuje (stejně jako při jízdě z Babolsaru do Mashhadu), že s klimatizací není kamarád. První půlku cesty je vedro a druhou pro změnu kosa jako blázen. Když v 1:30 h ráno vystupujeme v Busheru na novém terminálu, tak nás šlehne přes ksicht +35°C! Terminál je 6 km od města, takže využíváme taxi a jedeme za 40 000 Rials do centra.

Taxikář je druhý člověk v Íránu, co zná Václava Havla. Doporučuje nám (stejně jako Lonely planet) hotel Mosaferkhaneh-ze Pars přímo v centru starého města. Na zvonek nikdo nereaguje, tak nám pomáhá jeden místní týpek a hazí kamínek do okna. Po chvíli vychazí starý děda – majitel hotelu a domlouváme se na ubytování (250 000 Rials/noc/double room). Na pokoji je i klimatizace, což ve zdejším vedru je výborná zpráva.

Děda-hotelier je zjevně velký skrblík, skoro ještě na ulici chce prachy. Později, když platíme druhou noc zase asi 5 minut zkoumá jestli bankovka 500 000 Rials je pravá. Ale nakonec je docela fajn. Sbírá věci od turistu ze všech koutu světa. Ukazuje nám pohled Prahy, tak mu dávám pohled moji Huti a kupuje si ode mne dvě české pětikoruny.

Druhý den vyrážíme objevovat toto přístavní město, které má cca 170 000 obyvatel. Je pátek, což je jako u nás neděle, takže je takřka všude zavřeno a v ulicích mrtvo. Vedro neuvěřitelné, minimálně +45°C. Asi 300 m od hotelu nás zastavuje policista na motorce, kterému se nelibí Zuzčina sukně (sahá nad kotníky). Ještěže má Zuzka v batohu kalhoty. Tento nedostatek je tedy vyřešen přímo na místě a pokračujeme po hlavní třidě Engalab k moři. Za chvíli se nám otevírá super výhled na Persky zaliv, na pobřeží palmová alej a staré chátrající přístavní budovy. Trochu nepochopitelné se tu nikdo nekoupe. Dále nalézáme menší plaž, kde je zhruba 50 lidí ve vodě. Chlapy v pohodě v plavkách, ženy samozřejmě v čádorech nebo normalně v džínách. Neprodlužujeme to a též se jdeme koupat! Zuzka komplet oblečená, pro mě dost sranda, ona to vidi jinak J Teplota vody je minimálně +26°C a voda je krásně průzračná.

Kousek dále na jih po pobřeží je asi jediná zajimavá stavba Busheru – bývalý britský konzulát, který je opuštěny od roku 1951, kdy premiér Mohammad Mossadeq znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost (později po operaci CIA Ajax a odstraněni Mossadeqa a návratu šáha v roce 1953 byla tato společnost – dnes známá pod jménem BP – opět předaná z části do britského vlastnictví, ale konzulát v Busheru se již neobnovil).

Směnárny jsou zavřené a my máme v kapse posledních 250 000 Rials. Do cesty se nám připletla Ghavan Restaurace, která je v průvodčíkovi vychvalovaná, jako nejlepší restaurace na celém iránském pobřeží Perského zálivu. Inu, jdeme na věc. Uvnitř je úplně jiny svět – žije to tam, je tu spousta lidi a ohromně příjemné klima, narodíl od situace venku. Vzhledem k naší finanční situaci (dolary ani eura neberou a kartou VISA se v Iránu nedá platit) se opovažujeme jít pouze do dvou salátu a pití. Saláty jsou výborné, ale nějak si to ani nedokážeme vychutnat, protože se děsíme okamžiku placení J Při placení nám padá kámen ze srdce a Ghavan restaurant nás mile překvapuje – naše útrata je 103 000 Rials (což je na Iránské poměry kotel, ale vzhledem k předvedenému OK, přeci jen je to restaurace pro místní snoby).

Cestou na hotel nás opět zastavuje policajt na motorce. Možná naštěstí neumí ani slovo anglicky. Ale jeho gestikulace a výraz rozhodně není příjemná. Vůbec netuším, co nám chce. Ukazuji mu svůj pas, ale na víza ani nenalistuje. Zjevně chce někoho buzerovat a my jsme zrovna na ráně. Hraju proto svoji oblíbenou hru v podobných případech – to jest hra na hodného debila. Naštěstí moje hra vychází a stejně rychle jako se policajt zjevil, tak rychle i mizí. Přesto se tu v Busheru začínáme cítit trochu divně.

Všechna iránská města, která jsme do teď navštívili byla úžasná a hlavně naše dosavadní zkušenosti s Iránci jsou jen a jen pozitivní. Pořád se s námi chce někdo dát do řeči (i když my neumíme Farsi a oni třeba neumí anglicky), nabízí nám pomoc s čímkoliv, vyměňujeme si navzájem kontakty (už jsem rozdal asi 50 pohledů své rodné vesnice)… vše super. Nikoliv však v Busheru. Zde jako bychom ani nebyli v Iránu. Zatím se k nám nikdo nehlásí, koukají na nás jak na vetřelce, dvakrát nás buzeruje policajt (podruhé vůbec nevím za co). Jediné, co stoji v Busheru za to je skvělé moře, skvělá restaurace Ghavan a ruiny britského konzulátu. Nakonec i děda skrblík z hotelu je fajn a pokec s nim je dobrý (umí anglicky). To je vše. Lidi a zbytek města nedoporučujeme. Busher už nikdy více.

Večer trávíme na pobřeží, kde se shlukují lidé, jak kdyby vylezli z nor. Sedíme tu na trávníku a během dvou hodin s námi nikdo nezačal hovořit. Tohle by se nám nikde jinde v Iránu nestalo. Ne, že by nám to vadilo, docela rádi si odpočineme a vychutnaváme si večerní přímořské klima (pořád je +35°C), ale na Irán je to prostě divné město.

Další den už je sobota, takže v ulicích je rušno. Vyměňujeme dalších 100 USD a jsme opět v balíku. Koupeme se v moři a jdeme na oběd do Ghavan restaurant. Nyni si to jdeme už řádně vychutnat. Zuza jede ve výborných salátech, já zkouším Excellent Busher Kabab a je skutečně excelentní! Musím říct, že zatím nejluxusnější kabab, jaký jsem kdy měl. Však je to znát na účtu – 304 000 Rials je kosmická částka, ale nám vrásky na čele nedělá. Doteď jsme jedli s rozpočtem 25 000 – 70 000 Rials/jídlo pro dva, tak jsme si teď vytrhli z kopýtka.

Loučíme se s Busherem, bereme taxi a před 16. hodinou odjíždíme busem do Shirazu. Cesta je zajímavá a jelikož velkou část jedeme za denního světla, tak obdivujeme hory a skály podél cesty. V Shirazu jsme lehce 21. hodině.

6/5/2012 Shiraz

iran2012_8
Shiraz.

Hned po příjezdu z Busheru jedeme docela divokým taxíkem, který jede jako kretén i na místní poměry, do našeho známého hotelu Saadi na Piruz street. Škoda, dostáváme pokoj bez záchodu a sprchy a ke všemu navíc okna do ulice 🙁

Ráno jdeme na autobusový terminál Carandish koupit lístky na dnešní večer do Esfahanu. Cena je vysoká (250 000 Rials pro oba), čekal jsem půlku. Paní říká, že je to VIP, tak jsem zvědav, asi bude na palubě busu bazén…uvidíme. Odjezd je dnes ve 23:45 hodin, čeká nás přes 600 km.

Z autobusáku jdeme do Bagh-e Naranjastan (Orange garden) – jedna z nejhezčích shirázských zahrad. A opravdu, stoji to za to. Na zdech obrázky na keramických kachličkách a zrcadlová síň. Dávám se do řeci se studenty zdejší univerzity. Prý mi moc sluší moje bílé vlasy, to mé rozesmalo J Hned vedle Orange garden je ještě jedna pěkná zahrada s muzeem, kde jsou voskové figuríny všech podstatných osobnosti perských dějin.

Odpoledne jsme znaveni a dáváme kratší siestu na hotelu. Balíme se a odhlašujeme se z pokoje. Bagáž necháváme na recepci a jdeme nasávat poslední chvilky shirázského života.

Vedu další z dlouhé řady rozhovorů s domorodci, teď právě s mladým Iráncem, který umí anglicky. Už mám tolik kontaktů na místňáky, že v tom mám slušný guláš, která adresa patří jaké tváři. Večer se už s bagáži přemisťujeme do parku Valiasr. Iránci tu už piknikuji a my se přidáváme. Od jedné rodinky dostáváme čaj a meloun, my nabízíme naše poslední bonbony. Po 22:30 h se přesunujeme na autobusové nádraží Carandish a v 23:45 h odjíždíme VIP busem do Esfahanu. Bus je opravdu luxusní, v rady jsou jen 3 křesla /2x vpravo, 1x vlevo/, místa na nohy hodně a dá se udělat slušná lůžková úprava. Jen ta klimatizace…opět kosa jako blázen.

7-8/5/2012 Esfahan

Esfahan nesf-e jahan / Esfahan je polovina světa

iran2012_9
Esfahan – druhé největší náměstí na světě.

Do Esfahanu přijíždíme po 6. hodině ranní na autobusový terminál Kavah na severu města. Taxíkem se dostáváme do 6 km vzdáleného dříve vytipovaného hostelu Amir Kabir. Trochu nás překvapuje vyšší cena – 350 000 Rials/double room, ale co se da dělat. Měla by to být jedna z nejlevnějších ubytoven ve městě. Holt Esfahan je velké turistické centrum a lákadlo. Do 10 h dospáváme deficit a poté vyrážíme objevovat ”polovinu světa”.

Z hlavní ulice Chahar Bang Abbas, na které stojí náš hotel se malými uličkami proplétáme jihovýchodním směrem k nejstarší Esfahanské mešitě Hakim mosque. Pravé zde probíhá tryzna za zemřelého mladého vojáka. Kousek od mešity vcházíme do bludiště Bazar-e Bozorg (Velky bazar). Přijde mi snad největší, jaký jsme tu v Iránu dosud viděli. Do řeči se s námi dává místní starší chlapík jménem Mahmood. Ten nám děla skvělého průvodce po další dvě hodiny (šel s nákupem z bazaru domů, asi z něj měla manželka radost, když se vrátil po dvou hodinách). Když se dozvídá, ze jsme z ČR, tak na nás vybaluje s krásným přízvukem ”Ahoj, jak se maš” 🙂 Ostatně tuto větu jsme tu později v Esfahanu slyšeli několikrát (hlavně od prodejců koberců, kteří nás lákali do svého obchodu na čaj). Mahmood nás vysvobozuje ze změti uliček bazaru a vede nás přímo k mauzoleu Harum Vilazet, které je z venčí zdobeno velkými mozaikami vůdce revoluce Khomeiniho i jeho pokračovatele Khameneiho.

Hned vedle mauzolea je 48 m vysoký minaret of the Mosque of Ali. Pokračujeme dál k největší iránské mešitě – Jameh mosque (rozloha 20 000 m2, vstup 5 000 Rials/osobu). Mahmood nám ukazuje většinu zvláštnosti a pozoruhodností – kaligramy na zdech, citace z koránu vyryté do kamenných desek, stropy stavěné různými technikami, část mešity která byla za irácko-iránské války zničena atd. Měli jsme kliku, protože po našem odchodu po 12:00 h, se mešita zavírá na odpolední siestu.

Vracíme se zpátky přes bazar. Mahmood mi ukazuje náboženskou školu, kde chlapíci rozebírají korán a zamýšlejí se nad tím, jako to vlastně ten Mohammed myslel (Zuzka čeká před vchodem, ženy sem nesmí). Směrujeme k největšímu lákadlu celého Esfahanu – k druhému největšímu náměstí na světě – Imam square. Už ho pomaličku ale jisté začínáme vidět z úzké uličky bazaru, ale ještě nás Mahmood láka na ukázku tradiční výroby tištených koberců/ubrusů. Poté již nic nebráni, abychom spatřili krásu Imam sq. A je to fakt bomba! Na náměstí, které je 160 m široké a přes 0,5 km dlouhé, vcházíme branou Quesarieh. Uprostřed je park s bazénem a vodotrysky, nalevo Ali Sapu palace, vpravo Sheik Lotfollah mosque a všemu vévodí naproti nám přes celou délku náměstí mešita Imam mosque. Jelikož je po poledni, tak jsou tyto pamětihodnosti zavřené. Nevadí, protože my toho máme docela dost a jdeme se najíst.

Program na odpoledne jsme zvolili na jihu města, kde nás cekají Esfahanské mosty přes řeku Zayandeh a arménská čtvrt Jolfa. Od Ferdousího mostu, který slouží městské dopravě jdeme po proudu řeky k mostu Chubi z roku 1665 (150 m dlouhý, 21 oblouku). Podél obou břehů řeky je rozlehlý park, který činí naši procházku příjemnější. Další most se jméně Khaju a je z roku 1650. Je dvoupatrový a dle počtu lidí je vyhledávanou atrakcí pro turisty i příjemným místem k tráveni volného času pro domorodce. Přes něj se dostáváme na pravý břeh a po něm se vracíme na západ. Tam nás čeká krásny Si-o seh bridge (298 m dlouhý, 33 oblouku), postaveny v letech 1599-1602.

Pokračujeme do čtvrti Jolfa, kterou založil král Abbas tím, že sem přesídlil arménskou komunitu ze stejnojmenného města na severu Iránu. Místo je zajímavé tím, že tu dodnes žijí arménští křesťane a stojí tu tři kostely (persky “kelisa”). Hodinu hledáme největší a nejznámější z nich – Kelisa-ze Vank. Před 18. hodinou se nám to konečně daří. Z venčí vypadá jako mešita a křesťanství připomíná jen kříž na kopuli. Uvnitř je bohatá obrazová výzdoba. Velmi zajímavé uprostřed islámského světa navštívit křesťansky svatostánek. Vstupné je 30 000 Rials/osobu. Celkové musím říct, že jsem nabyl dojmu, že muslimové křesťany hodně uznávají. Když se kdykoliv naše diskuze s domorodci (platí pro celý Irán) stočila na otázku víry a my řekli, ze jsme Christiana, tak ihned zpozorněli a projevili hluboký respekt.

Pro dnešek už dost pamětihodnosti, aby se nám nezavařila hlava. Jdeme vyměnit posledních 50 EUR a vychutnat si noční Imam sq. Cestou se k nám připojuje dvojice mladých Íránců a opět diskuze o rozdílech v iránské a středoevropské kultuře. Nyní se dozvídám zajímavosti o balení holek-Íránek a o tom, jak jsou ženy v Iránu chráněny před sňatkovými podvodníky. Podmínky sňatku si prý v drtivé většině případu diktuje žena. Prý existuje přislib určité finanční částky, kterou by musel muž zaplatit v případě, že by se s ženou rozvedl. Kluci nás zvou na zdejší sladkou specialitu – Sohan – sladký “koláč” z tuku, cukru, oříšků, pistácie atd.

Další den ráno vstáváme po 9. hodině. U nás doma se slaví osvobození (8/5) a my se loučíme s Esfahanem a pomalu s celým Íránem. Přímo na hotelu kupujeme jízdenky na zítra na autobus do Teheránu (150 000 Rials/2 osoby). Za poplatek 20 000 Rials nám jízdenky vystavuje pán přímo z recepce hostelu Amir Kabir. Jdeme na Imam sq. a dále dovnitř jedné z nejkrásnějších mešit na světe: Imam mosque (vstup 5 000 Rials/osobu). Obrovská a krásná mešita. Dá se tu fotit. Venku procházíme náměstí, obědváme na Hafez street kousek od náměstí.

Tato ulice je typická ukázka íránské koncentrace obchodů jednoho oboru na jednom místě – v této ulici je kupříkladu na 50 metrech šest obchodů nabízejících svatební oznámení. Pamatuji si, že naše první bydlení před takřka třemi týdny v Tehranu bylo v ulici Amir Kabir, což byla “ulice náhradních dílů”, protože nic jiného než náhradními díly na cokoliv se tam nedalo koupit. Stejně tak tehranská ulice Ferdowsi, shirázská ulice Zand v místech asi 200 m vpravo od Shohada sq. směrem na Imam Hossein sq. nebo esfahanska Sepah street 100 m od Imam sq. je zase domovem směnáren (jinde je budete shánět horko těžko). Jinde zase na pár metrech naleznete několik obchodů se svatebními šaty.

Děláme sčot zbývajících peněz a za poslední Riály si Zuzka kupuje vycpaného Pata (Ajeťáci Pat a Mat jsou v Íránu velmi oblíbení), já volím esfahánský kovotepecký talíř s perským motivem. Na náměstí si dávám íránskou pochoutku faludeh, což jsou dlouhé hubené bílé nudle se zmrzlinou polité limetkovou šťávou, velmi zajímavé, osvěžující a chutné. Podvečer trávíme jako mnoho Íránců na trávníku na náměstí, meditujeme uprostřed Perské říše a mě se v hlavě promítá celý náš skvělý výlet po této krásné zemi s výbornými lidmi. Vůbec se mi odtud nechce.

9-10/5/2012 Tehran, Imam Khomeini & Behest-e Zahra, odjezd domů

iran2012_10
Hrobka Imáma Khomeiniho, Behest-e Zahra.

Je středa, 9. května 2012, 8:00 h ráno a my pomalu opouštíme esfahánský domov většiny baťůžkářů – Hostel Amir Kabir. Taxikem za 30 000 Rials jedeme na 6 km vzdálený Kaveh Bus Terminal, odkud v 9:00 h odjíždíme do Tehranu. Cesta je zajímavá, z okna autobusu pozoruji pro středoevropana netradiční suché pouštní hory, které vypadají jako namalované. Různě zbarvené zeminy od žluté přes hnědou po takřka černou tvoří zajímavé zemské textury. Asi 100 km před Tehranem po pravé straně vidím obrovskou bílou plochu solného jezera Hoz-e Soltan. Vedle se pase stádo velbloudů.

Kousek před Tehranem vystupujeme přímo před hrobkou Imáme Khomeiniho. Začátkem června 1989 se na tomto místě odehrál jeden z největších pohřbů na světě. Poslední rozloučení se zakladatelem islámské revoluce Ayatollahem Sayyed Ruhollah Musavi Khomeinim se zúčastnilo podle některých zdrojů až 10 000 000 Íránců. Nyní tu stojí jeho mauzoleum. Je zajímavé, že 23 let po smrti revolucionáře je celý komplex stále nedostavěný a hlavně uvnitř na člověka působí hodně mírně řečeno provizorním dojmem. Na to, že by se mělo jednat o jedno z neposvátnějších míst pro Íránce to tu působí hodně zvláštně. Dovnitř je vstup zdarma, ženy pouze v čádoru, který je možno půjčit, batožina se nechává v buňce před vchodem. Kolem komplexu jsou obchody se suvenýry s motivy Khomeiniho, fastfoody atd. Asi 500 m od komplexu je předposlední stanice tehranského metra Haram-e Motahhar.

Dalších zhruba 500 m odtud začíná obrovský hřbitov Behest-e Zahra, což je hlavní místo odpočinku íránských obětí írácko-íránské války. Tento obrovský hřbitov na mě zapůsobil hodně zvláštní depresivní atmosférou.

Jelikož je teprve 16:30 h, rozhodujeme se, že pojedeme metrem do centra Tehranu. Za 40 minut vylézáme kousek od Imam Khomeini sq., kousek odtud je náš první hotel. Dávám si nejhnusnější kabab co jsem tu zatím měl a v park-e Shahr se loučíme s Tehranem. Po 20 h jsme opět u hrobky Khomeiniho, vyzvedáváme si batohy, zpravuji si chuť hamburgerem 🙂 a jdeme na taxik. Jelikož mám v kapse posledních 130 000 Rials a 20 USD, tak se řidiče ani neptám, kolik to stojí na letiště. Za těch 30 km si nakonec bere 100 000 Rials a 10 USD, což je dost, ale mě už to nějak netrápí. Taxikáři jsou holt svině všude a já si nenechám kazit náladu jedním blbcem.

Náš výlet je u konce. Opět nás čeká dlouhá noc na letišti, protože naše letadlo odlétá v 5:00 h ráno (ostatně jako vždy – Biškek, Dušanbe…). V Ankaře jdeme na pivo (dá se tu platit kartou). Efes za 130 Kč/0,33 l mi vůbec nechutná (a není to kvůli ceně). Až Pilsner Urquell z plechovky zakoupený v Bille na letišti ve Vídni mi dává důkaz, že mě Írán aspoň v jedné věci nezměnil – chuť k dobrému českému ležáku mi zaplaťalláh zůstala!

Khoda hafez va motashakkeram Iran / Nashledanou a děkujeme Íránu

Moje postřehy a rady z Íránu si můžete přečíst zde. Článek o tomto našem výletě vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 6/2012 zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Tatranský dvojboj 2012

V zimě 2012 jsem navštívili Vysoké Tatry dvakrát. V únoru nám toho kvůli špatnému počasí moc nedovolili i v jižních svazích Lomnického štítu nám šlo do slova a do písmene o kejhák. Poté jsme se v hlubokém sněhu do 23:00 dostávali dolů na místo, kde bysme mohli postavit stany. Celý další den jsme se bořili po pás ve sněhu a polomech, abychom večer konečně dorazili do vytoužené Tatranské Lomnice.

V březnu jsme trávili velikonoce v Belanských Tatrách. Trasa vedla z Kežmarských Žlabů na chatu Plesnivec a dále k Bielemu plesu do míst, kde kdysi stála Kežmarská chata. Tady jsme prožili ve stanech dosti větrnou noc. Druhý den jsme sešli přes Brnčálku zpět dolů do Tatranské Lomnice a autobusem přejeli do Ždiaru. Tam jsme si užili pomlázku a kouzelné výhledy na prosluněné Belianské Tatry s dominantami Ždiarskou Vidlou a Havranem.

HUMI OUTDOOR – Pamír – Tádžikistán – Bagush 2011

title_pamir_2011

Členové: Zdenda Bouda, Zuzka Doubková, Radim Robur Friedrich, Jarek Kurpiewski

FOTOGALERIE          Propagace

Ceny (léto 2011):
Kurz – léto 2011
1 € 6,70-6,90 Somoni
1 € 24,30 Kč
1 Somoni 3,60 Kč

Orientační ceny – léto 2011 (Somoni/Kč):
Doprava Dušanbe – Khorog (1 osoba v terénním voze) 250-300 S/900-1080 Kč
Doprava Khorog – Iškašim 35-40 S/126-144 Kč
Orientační cena dopravy na Pamíru (1 osoba / 1 km) 1 S/3,60 Kč
Plov (rýže, mrkev, maso), Damlama (brambory, zelí, mrkev, paprika, kopr, hovězí) 7-10 S/25-36 Kč
Lagman (vývar s nudlemi), šarpo (vývar, cibule) 5-8 S/18-29 Kč
Skopový šašlik, Dušanbe 13 S/47 Kč
Pivo (Baltika 7) 8-10 S/29-36 Kč
Čaj 2 S/7 Kč
Ubytování v lázních Audž, osoba/noc 30 S/108 Kč
Ubytování v hotelu v Audži (naproti lázním), osoba/noc 35 S/126 Kč
Ubytování v Dušanbe v hotelu Vachš, osoba/noc 60 S/216 Kč
1 litr benzinu 6,5 S/23,40 Kč

3. 8. 2011 Středa
Odlet v 11:55h z Prahy, v Istanbulu ve 14:30h. V 17:30h se setkáváme s Jarkem, který přiletěl z Varšavy. Ve 20:45h odlet do Dušanbe. Turkish Airlines chválíme za super jídlo.

1
Pamir Highway z Dušanbe do Khorogu.

4. 8. 2011 Čtvrtek
Ve 3:20h přílet do Dušanbe. Všechny zavazadla dorazila – první úspěch! Před letištěm hromada lidí, co nabízejí odvoz kamkoliv. My jedeme taxikem na dušanbejskou autostanici (z letiště do 10minut jízdy), odkud každý den ráno vyjíždí auta do celého Tádžikistánu. Je ještě tma (4:30h ráno). Já s Roburem a naším taxikářem jedeme do města na trh koupit zeleninu, Zuzka s Jarkem čekají na autostanici u našich věcí. Snaha sehnat plynovou bombu na vařič se ukázala marná, řidič nepochopil co chceme (my o koze, on o voze) a akorát jsme najezdili x km zbytečně. Na autostanici se vracíme už za světla, lehce před 7:00h. Už je tu čilý ruch a jednotlivý řidiči se předhánějí v nabídkách. Nejlevnější nabídka na cestu do Khorogu zní 180 S/osobu, což je hodně podezřelé. Ceny se pohybují mezi 200-300 S/osobu. Nakonec bereme nabídku 300 S až do Garmchashmy (lázně asi 40km za Khorogem). Řidič vypadá seriózně (což se později potvrdilo), auto taky a jedeme jen v šesti lidech+řidič (tzn. že na zadní „falešné“ sedačce sedíme pouze ve dvou, což je OK). Vyjíždíme v 7:15h, kromě nás čtyřech s námi jedou ještě dva Tádžici (jeden se vrací domů po 9ti letech strávených v Moskvě).

Jedeme přes průsmyk Khaburabot (3200m), tzn. hlavní cestou (nikoliv jižní variantou přes Kulab). Do Khorogu je to lehce přes 600 km, do Garmchashmy cca 640 km. Dvakrát stavíme na jídlo, náš řidič a jeden spolucestující dodržují ramadán, tudíž přes den nejí. U řeky Pjandž kousek za Kula-i-Khumb jsme píchly pneumatiku, během opravy se koupeme v Pjandži. V Garmchashmě jsme v 3:00h ráno, spíme přímo před vchodem do lázní pod širákem.

2
Kišlak Bagush.

5. 8. 2011 Pátek
Ráno se koupeme v lázeňských bazénech, voda kolem 40°C, paráda. Bez problémů jsme našli řidiče, který nás odveze do Bagushe – horský kišlak (vesnice) asi 40 km odtud, cena 100 S za nás čtyři. Bagush je konec světa, malinká pastevecká vesnička 2850m n. m. a pro nás začátek tůry. Kolem 8:30h jsme na konci sjízdné cesty, kus za samotným kišlakem. Dál už to půjde jen po svých. Po dvou dnech strávených na cestách si potřebujeme nejdřív odpočinout. Válíme se u řeky Dargaureš. Slunce pálí, 38°C a podle mých zkušeností z této oblasti z roku 2009 toto počasí můžeme čekat den co den. Ve 14:30h vyrážíme do hor. Procházíme Horní Bagush (asi tři pastevecké příbytky) a pokračujeme podél řeky Dargaureš na JV po pastevecké stezce. Naše batohy váží přes 30 kg, hrůza! V 17:30h jsme konečně na soutoku ve výšce 3200m, kde jsme si naplánovali 1. bivak. Se Zuzkou si vybíráme místo pro stan v prostoru pasteveckého příbytku (letovka) přímo pod skalní stěnou. Kluci přichází asi půl hodiny po nás.

3
Robur přeskakuje říčku Dargaureš.

6. 8. 2011 Sobota
Ráno jako první z party mám dokonale řídký průjem. Se „chcaním prdelí“ počítám, to mám na podobných akcích vždy první dva tři dny a pak se aklimatizuji, takže mě to nechává ledově klidným. Ráno vyrážíme v 10:30h, slunce pálí, 38°C. Cesta podél říčky se stává komplikovanou, protože pastevecká stezka zmizela. Prodíráme se trnitým křovím, dolina je úzká a abychom mohli pokračovat v cestě, musíme mnohokrát přeskakovat potok na druhý břeh, což se těžkým batohem činí problémy. Takřka po 6 hodinách hodinách se dostáváme zatím jedinému možnému místu (3400m) na přespání. Uprostřed rybízového a šípkového keře je po menších úpravách místo tak akorát pro čtyři spacáky. Šetříme benzín a jídlo vaříme na ohni. Během dne se střevní disproporce projevili u nás všech. Kupříkladu já musím jít v noci na záchod 10x.

4
Náš tábor ve výšce 4200 m u prvního jezera.

7. 8. 2011 Neděle
Po 10:00 h máme sbaleno a vyrážíme. Počasí stabilní – jasno, 37°C. Já, Zuzka a Robur přeskakujeme říčku na pravý břeh a obtížně stoupáme strmou sutí, abychom se vyhnuli křoví podél vody. Jarek volí cestu po levém břehu vysoko nad vodou (100m výškových). Počáteční výšvih má těžký, ale pak už traverzuje stráň vcelku dobrým terénem. My bojujeme přímo podél řeky s trnitým křovím a skalními soutěskami a několikrát přeskakujeme říčku na druhý břeh.Počasí je stabilní – krásné, jen občas foukne silný poryv větru. Při jednom zafoukání mi to bere moji Pilsner Urquell čepici a ta končí nenávratně v řece. Ještěže mi Zuzka půjčuje náhradní kšiltovku (při tomto počasí – stále slunce – je to poměrně podstatný doplněk oblečení). Jarka občas vidíme vysoko nad námi na protilehlém břehu. Od výšky 3500m už konečně končí křoví a dolina se začíná otvírat. Sem tam se objevují i travnatá místa a hned s nimi i krávy. Ve výšce 3650m potkáváme dva pastevecké kluky, kteří chytají sviště. Rusky bohužel neumí ani slovo.

V 17:00h konečně přicházíme k soutoku dvou potoků (3750m), kde jsme si řekli, že budeme dnes spát (mapa nelhala, dolina je zde široká a svah mírný). Dokonce je zde i krásné travnaté místo pro naše stany přímo před čelem staré ledovcové morény. Dnes se poměrně zadařilo, dali jsme 350m výškových a hlavně už snad skončily problémy se špatně prostupným terénem. Teď nás čeká výšvih ke dvěma jezerům do výšky 4200m, nevím, zda jít podél říčky nebo zprava po suťovisku, uvidíme zítra. Jediné co mi dělá starosti, je intenzivní sračka, kterou trpíme všichni. Mě dnes navíc bolí hlava z výšky a nechce se mi jíst.

5
Zuzka v táboře u prvního jezera ve výšce 4200 m.

8. 8. 2011 Pondělí
Počasí stabilní, dole pod námi opar. Poprvé jsem se opravdu dobře vyspal. Zato Zuzce je od rána blbě – bolí ji hlava. Střeva beze změny, tzn.chcaní prdelí pokračuje. Domlouváme se, že dnes si vyneseme zbytné věci co nejvýš směrem k jezerům a vrátíme se zpět sem. Bude to dobrá aklimatizace a prozkoumáme terén, který mi je při pozorování mapy a reálu zatím nejasný.

S polovičním batohem se jde o poznání lépe. Po staré moréně jdeme takřka po rovině asi 20 minut a pak začínáme stoupat podél potoka. Po chvíli je stoupání hodně ostré (od 3850m do 4050m). Nad kótou 4000m vidíme, že pokračovat dál podél potoka je nesmysl – nad námi je asi 20m vysoký vodopád a nad ním ještě jeden a kolem kolmé skály. Traverzujeme tedy vpravo do lehčího terénu suťových strání. Na to, že Zuzka ráno naříkala, jak jí je blbě, tak teď nám všem dává na frak. Věci necháváme ve výšce zhruba 4200m. Terén se narovnává (přesně podle mapy), ale jezera nevidíme. Podle mapy by měli být obě jezera kousek odtud, tak snad to tak bude a zítra k nim dorazíme. Dnes jsme se dobře aklimatizovali na výšku a rekognoskovali terén. Sestup dolů ke stanu (3750m) nám trvá něco přes hodinu a dole jsme v 17:45h. Střevní problémy přetrvávají a začíná se z toho stávat začarovaný kruh: původcem je zjevně špatná voda z potoka (kravská lejna?), v horkém počasí máme žízeň, veškerá voda se převařovat z kapacitních důvodů nemůže, dezinfekci na vodu nemáme (protože jsem ji nikdy nepotřeboval), tím pádem sračku přikrmujeme, sračka nás dehydruje a jsme zase žízniví.

10
Kdo nesere s námi, sere proti nám!

9. 8. 2011 Úterý
Počasí neměnné, pod námi opar. Ráno nepospícháme a vyrážíme až v 11:00h. Nejdeme jako včera podél potoka, ale po stopách včerejšího sestupu. Docela to jde a za 3,5h jsme u naši vynášky (4200m). Dolina tu podle sovětské mapy tvoří náhorní plošinu ohraničenou skalní hradbou na J a JZ. Skalní hradba sedí, ale ta rovina tu jaksi není. Sovětští kartografové asi šetřili vrstevnicemi. Jelikož jsme dnes šli celou cestu mimo potok a zásoby vody už došly, všichni máme velkou žízeň. Proto doufáme, že k jezerům je to už jen kousek. Pokračujeme dále směrem na SV. Zhruba po hodině úmorné chůze vystupuji na nejvyšší místo široko daleko a konečně vidím kousek pod sebou jezero! Velká radost. Už jsme opravdu začali pochybovat o správnosti a aktuálnosti mapy a nálada byla pokleslá. Jezero vypadá skvěle, bivak bude dobrý. Máme toho dnes všichni dost. Jelikož jsem dnes skoro nejedl, tak to se záchodem docela šlo.

9
Traverz jižního úbočí Piku Bagush.

10. 8. 2011 Středa
Jarka od rána bolí hlava, Zuzka s Roburem si stěžují na zesílení průjmu, já vcelku v pohodě. Z těchto důvodů zůstáváme ještě jednu noc tady u jezera (4200m). Dnes uděláme průzkum cesty do sedla Bagush (4750m) a vynášku zbytných věcí alespoň do 4300m. Jdeme podél potoka (přítok jezera) asi 20 minut takřka po rovině až pod suťovisko (Zuzka se necítí dobře a tak tady zůstává a čeká na nás), kterým stoupáme k začátku ledovce (4300m) stékajícího po SZ stěně Piku Bagush (4904m). Odtud se nám konečně ukazuje klíčové místo našeho přechodu z GorBagush do doliny řeky Daraigandara – sedlo Bagush (4750m). Čeká nás traverz ledovce na skalní ostrov, dále ledovcová tůra pod sedlo a suťový 200m vysoký výšvih přímo do sedla Bagush. Až na závěrečný výšvih cesta vypadá vcelku dobře, závěr bude záviset na sklonu, který odtud není možné odhadnout a stabilitě sutě. Uvidíme zítra. Sbíháme dolů k jezeru. Zuzka se necítí dobře a v noci má vysokou horečku, k tomu chodí každou půlhodinu na záchod. Bere si paralen a já dělám hodně čaje. Zřejmě střevní chřipka. Podle plánu bychom měli udělat přechod sedla a spát už konečně v dolině Daraigandara (a vidět konečně Pik Majakovského a další vysoké hory), ale Zuzčin aktuální zdravotní stav není dobrý.

7
Sedlo Bagush, 4750 m.

11. 8. 2011 Čtvrtek
Ráno vypadá Zuzka relativně dobře, což sice nechápu, ale je to každopádně dobrá zpráva. Dnes nás čeká podle plánu klíčový den – chceme po takřka týdnu opustit Gory Bagush, s 30ti kg batohy přejít sedlo (4750m) a spát už v dolině Daraigandara. Všichni se těšíme, že dnes uvidíme Pik Majakovského a další vrcholy.

Po necelé hodině přicházíme k místu naší včerejší vynášky na začátek ledovce. Traverz příkrého ledovcového srázu je OK. Dále stoupáme asi hodinu po tvrdém sněhu na začátek suťoviska vedoucího až do sedla Bagush (4750m). Výšvih do sedla vypadá zblízka slibně, ale záhul to bude, přeci jen je to 200m výškových strmě do kopce s těžkým batohem. Každých pár metrů odpočíváme, ale postupujeme vzhůru. Poslední metry jsou nepříjemné, protože jsou tvořeny jemnými kamínky, které ujíždějí pod botami, takže člověk udělá jeden krok vzhůru a hned půl kroku sjede dolů.

Ve 14:30h se konečně dohrabávám do sedla! Ostatní ještě bojují pode mnou. Otvírá se mi naprosto fantastický výhled na velikány doliny Daraigandara – zcela vlevo dominuje Pik 5150, ve prostřed vykukuje za skalním hřebenem majestátní Pik Majakovskij, dále poznávám z fotek známý Pik Tower (neboli Pik Nielse Bohra, na který poprvé vylezl Čechoslovák František Janouch v roce 1963), zcela vpravo vyčnívá zřejmě Pik Imast, Pik Ambarku a další bezejmenní krasavci. Přímo pode mnou vidím jezero, které vyloženě vybízí k tomu, abychom dnes spali na jeho břehu. Oproti monotónním Gorám Bagush se nám konečně ukazuje pestrý svět krásných velehor. Ostrý skalní hřeben vedoucí ze sedla vlevo (tzn. na S) končí Pikem 5150, vpravo (tzn. na J) ubíhá tupější hřbet Piku Bagush (4904m) pokrytý sněhem. Napadá mě, když už jsme tady, vylézt na tento vrchol. V 15:00h stojíme v sedle všichni a kocháme se výhledy. Sestup ze sedla do doliny Daraigandara vypadá strměji a docela divoce. Proto jdu na průzkum, kudy to bude nejlepší. Ideálně se jeví traverzovat asi 150m podél hřebene na sever a pak po skalních stupních klesat ke žlabu a jím by to opatrně mělo jít až do bezpečných partií.

11
Pik Bagush (4904 m) ze sedla.

Já, Robur a Jarek se rozhodujeme, že si „vyběhneme“ na Pik Bagush (4904m), Zuzka počká v sedle (vzhledem k noční horečce, kterou prodělala se jí vůbec nedivím a obdivuji ji, že to dnes zvládá tak skvěle). Výstup ze sedla na vrchol vypadá triviálněji než ve skutečnosti je. Nejprve po skále, později po sněhu přes tři výšvihy. Sníh tu tvoří zajímavé šupiny (odborně zvané kalgaspory, až 0,5m vysoké a cca 10cm široké). Ze sedla nám to trvá hodinu a máme toho nahoře dost. Ale stálo to za to, výhledy jsou ještě lepší než ze sedla a Majakovského vidíme v celé své kráse, nezakrytého skalním hřebenem. Dlouho se na vrcholu nezdržujeme, protože už je pozdní odpoledne. Zpátky v sedle jsme v 17:30h a začínáme sestupovat směrem, který jsem vytipoval. Je zapotřebí dávat bacha na pohyblivé kameny, pád by byl fatální. Všichni toho po dnešku už mám plné brejle. Se Zuzkou jdeme napřed a v 18:45h jsme u jezera (4550m). Vypadá to na super bivak. Slunce už zapadá a teplota jde rapidně dolů. Žízniví rozděláváme vařič na čaj a stavíme stan. Kluci přicházejí po 20 minutách.

Dnes se nám podařil dobrý výkon, jsme rádi, že jsme přešli sedlo. Šlo se mi zatím nejlíp, měl jsem celý den dobrou „bojovou“ náladu. Střevní problémy však přetrvávají, už 6. den, pevně věřím, že to v této dolině bude lepší.

6
Pohled ze sedla Bagush na Pik 5150.

12. 8. 2011 Pátek
Dopoledne odpočíváme po včerejším vyšťavení a užíváme si krásných výhledů. Možností na kvalitní výstupy tu jsou všude. Kromě známých Pik Schpil, Pik Majakovskij a Pik Tower jsou tu na JV úžasné vrcholy 5300-5900m vysoké. Dnes scházíme po suťovém svahu na pěkné travnaté místo (4200m), k soutoku dvou přítoků, které odtud tvoří řeku Daraigandaru. Nad námi se tyčí Pik 5395, který tvoří klín mezi Majakovským a Pik Tower. I když dnes pouze scházíme o 350m níž, máme toho dost. Důvody jsou dva – včerejší poctivá tůra a stále trvající střevní problémy. To nám ubírá na optimismu.

13. 8. 2011 Sobota
Setrváváme v táboře pod Pikem 5395 ve výšce 4200m. Zvažujeme naše možnosti. Shodujeme se na jediném možném řešení, které visí ve vzduchu. Bohužel vzhledem k našemu fyzickému stavu musíme střízlivě zavrhnout pokus o některý z velkých vrcholů a nechat si ho na jindy. Střevní problémy neustávají, pokud zítra začneme scházet dolinou k řece Pjandž, bude nám sestup trvat minimálně tři dny, tzn. celkově 14 dní v horách. Na tuto dobu máme vypočítány zásoby jídla a benzinu. Odpoledne bouldruji na obrovském šutru u řeky.

14. 8. 2011 Neděle
Začínáme sestupovat dolinou Daraigandara. Dolina je široká a jsou zde pastevecké stezky podél řeky (po jejím pravém břehu), takže terén daleko příjemnější než v Gorách Bagush. Dnes scházíme do výšky cca 3700m na krásný travnatý plácek přímo u řeky.

13
Po dvou týdnech vidíme první lidi.

15. 8. 2011 Pondělí
Ráno se koupeme v řece, po delší době očista celého těla, velmi osvěžující. Dnešní cesta vede vysoko nad řekou (stále po jejím pravém břehu) a míst na načerpání vody je málo. Cestou procházíme kolem několika letovek (pastevecká sídliště). U jedné narážíme na ochotniky (lovce) – po dlouhé době vidíme lidi! Po 16:00h konečně přicházíme na soutok řek Daraigandara, Daraichubusk a Daraizenb. Odtud se řeka nazývá Daraiobcharv. Kolem soutoku je krásná zelená oáza pastvin, na kterých se pasou krávy a u velké letovky vidíme skupinku pastevců. Je zde možnost přejít po mostě na druhou stranu a pokračovat přes sedlo Abcharv (5000m) do doliny řeky Daraidarshai. Roburovi se už dál nechce a chce tu přespat. Já bych ještě chvíli šel. Nakonec zůstáváme a družíme se s pastevci. Dávají nám večeři (vařené těstoviny). Naše zásoby se tenčí, takže to vítáme. Roburovi pastevecký pes rozkousl hodinky. Dnes je to první den, kdy pociťuji zlepšení střevních problémů.

16
Konečně řeka Pjandž.

16. 8. 2011 Úterý
Ráno mi vypovídá službu vařič (benzin, MSR, Summerlite) – zřejmě zadělaná triska, ještěže to nepřišlo dříve. Dnes nás čeká dlouhá tůra, protože chceme spát dole u hraniční řeky TJK-AFG (řeka Pjandž). Podle mapy vede cesta vysoko nad řekou (200-300m) po pravém břehu, minimum možností nabrat vodu z pravých přítoků a minimum míst pro případný bivak, kdybychom nestihli sejít až k vytyčenému cíli. Vše se potvrzuje. K hraniční řece Pjandž přicházíme vyčerpaní a hladoví po 18:00h. Když stojím na silnici Khorog-Iškašim, promítají se mi v hlavě ty dva týdny strávené v Pamírských horách. Ještě na chvíli vyplave na povrch zklamání z toho, že jsme nedali žádný velký Pik, ale vzápětí se dostavuje dobrý pocit z překrásného horského přechodu a optimistická nálada ve mně ztvrzuje nápad, že se sem vrátím a budu objevovat zdejší hory z druhé strany – z jihu z kišlaku Daršaj.

Kolem ani živáčka, pouze polorozbořený opuštěný dům. Kousek za ním na slušné rovině konečně shazujeme batohy a na Roburově vařiči děláme poslední zbytky jídla. Na mě např. zbyly celé dvě (2!) ovesné kaše. Zuzka si pochutnává na poslední polévce, Robur s Jarkem končí s těstovinami. Voda, kterou ohříváme je zakalená a vypadá jak nescaffe.

17
Kišlak Semčin.

17. 8. 2011 – Středa
Ráno vidíme kousek od silnice zemědělce, od kterého se dozvídáme, že nejbližší kišlak je odsud 5 km a jmenuje se Semčin. Za hodinu jsme ve vesnici. V magazínu kupujeme jediné pivo a sušenky, které se za normálních okolností nedají jíst. Teď jsou ale ty nejlepší na světě! Hlad je opravdu občas zapotřebí. Sympatických žen se ptáme, jestli tu má někdo mašinu, která by nás odvezla do Audže – lázně asi 30 km odtud směrem do Khorogu. Během chvíle se soukáme do bílého žiguliku a po poledni jsme v Audži (60 Somů/auto)! Vlevo od silnice (směrem k Pjandži) je lázeňský areál, vpravo hotel s restaurací. Ubytováváme se v hotelu (35 Somoni/osobu/noc) a dáváme si zasloužené pivko a výborný plov. Koupání v lázních je za 5 Somů/osobu, voda 30°C a po dvou týdnech v horách skvělá regenerace. Večer pokec s Australankou a Polkou, které chtějí do Afghánistánu přes Iškašimský přechod. Dnes jim to nevyšlo, další pokus dají zítra.

18. 8. 2011 – Čtvrtek
Skvělá snídaně – vajíčka! Koupání v lázních. Odpoledne výlet nad kišlak k pohraniční strážnici, protože v těchto místech je hraniční řeka Pjandž poměrně úzká a reálně hrozí nedovolené překročení hranice TJK-AFG. Voják nám nevybíravým způsobem (míří na nás samopalem a nabíjí ho) dává najevo, že tady nemáme co dělat, tak se raději klidíme.

18
Oprava píchlého kola na cestě do Iškašimu.

19. 8. 2011 – Pátek
Brzo ráno balíme a včera domluvený řidič nás odváží zeleným moskvičem do Iškašimu (60 Somoni/auto). Jedna píchlá pneumatika. Ubytováváme se hned na začátku města v Hani´s Guest House (45 Somoni/osobu/noc). Je zde ubytováno asi 10 cizinců. Iškašim mě mile překvapuje, docela to tu žije. Před dvěma lety na mě toto město zapůsobilo jako zcela nezajímavé a mrtvé (možná jsme tu byli ve špatnou dobu), letos se mi tu líbí. Bazar funguje (před dvěma lety tu za nás fungovaly 2-3 stánky, nyní 15-20), kupujeme tradiční čepice (skidy) á 35-70 Somoni. Přijde mi, že i restaurací je tu daleko víc. V kafe Sarez moc milé setkání s krajanem Kubou z Ostravy a Ianem ze Švýcarska (oba solo cestovatelé). Odpoledne se nachomejtáme u zkoušky Iškašimské hudební školy na zítřejší koncert. Zvou nás na něj, ale to my už chceme být v Khorogu. Asi jsme pro ně stejně zajímaví jako oni pro nás a narychlo dělají koncert pouze a jen pro nás – skvělý a neopakovatelný zážitek s místní vachánsko-afghánsko-tádžickou hudbou.

19
Khorogh.

20. 8. 2011 – Sobota
Dopoledne domlouvám na hlavní třídě odvoz žigulikem do Khorogu (200 Somoni/auto). Cesta trvá 3 h, a ani jednou jsme nepíchly! Ve 13:30h jsme v Khorogu. Ubytování v Pamir Lodge (nad Afghánským konzulátem, u fotbalového hřiště) ve stanu dle dobrý rady Kuby (19 Somoni/noc/osobu), kluci jdou na pokoj (40 Somoni/osobu/noc). Pěšky je to k hlavní ulici do 10 minut, odtud maršrutkou do centra 5 minut (1,5 Somoni/osobu). Středně velký bazar, hodně jídla, dají se sehnat i suvenýry (čepice, ponožky, levnější než v Iškašimu). Problém s výměnou peněz – je víkend, banky jsou zavřené. Nakonec měníme peníze kousek od západního vchodu do Centrálního parku v krámku Snow-Leopard-Tour (cestovka, suvenýry, mapy), je zde i internet. Centrální park je nezvykle evropský (vybudován v roce 2009), možnost koupání v nádrži 30×25 metrů. Večer kalba v hospě nad řekou Šachdarou.

21. 8. 2011 – Neděle
Celé město je poloprázdné (nedělní klid), bazar zcela prázdný. Jdeme se projít na letiště (2 km od města). Kde se prodávají lístky jsme nenašli, letištní budova zavřená. Kousek od letiště si dáváme v zahradní gastinici výborný svěží salát. Zuzka to trochu přehnala a nacpala se jako jitrnice – je jí blbě až do noci. I teď večer se nám nabízejí řidiči do Dušanbe.

20
Dušanbe.

22. 8. 2011 – Pondělí
Opouštíme Khorog a jedeme do Dušanbe. V 8:30h jsme na autostancii v centru Khorogu. Je tu už plno lidí a tři řidiči nás odmítli, že už mají plno. Pracovní den (kór v pondělí) to tady chce být dříve (7:00h). Nakonec má volno řidič jménem Dušanbe. S ním ani nikam jinam než do Dušanbe jet nemůžeme. Jedeme v 7 lidech + řidič (tzn. na zadní “falešné” sedačce jsme tři – hrůza!, cena 320 Somoni/osobu). Vyjíždíme v 9:00h, auto Ssang Yong Musso. Řidič je totální blázen, asi jede na rekord tratě. Opravdu se chvílemi dost bojím. V průsmyku (zhruba polovina cesty) máme skvělý čas, je 16:00h. Cestou dolů první píchnutí pneu. Díra je na lepení velká, ale máme ještě rezervu. Horší je to, když kolem 22:00h píchneme podruhé. Lepení moc nepomáhá, pořád uchází. Nakonec jedeme stylem napumpovat kolo, ujet 3-4km než kolo ujde a zase nepumpovat. Takhle to jde asi deset cyklů až to našeho temperamentního řidiče přestane bavit a během několika km sjede pneumatiku na disk. Další 3h oprav již jednou píchnuté pneumatiky, ale lepení na velkou díru nepomáhá. Přesně nám není jasné, co Dušanbe dělá. Nakonec nám jeden řidič půjčuje duši (samozřejmě zcela jiných rozměrů, než má naše kolo). Dušanbemu se ji po několika marných pokusech daří nacpat do píchlé bezdušové pneumatiky. K velkému překvapení našeho řidiče ani tato varianta není schůdná a kolo nedrží. V Asii je vše možné, ale nic není jednoduché. Štěstí se na nás usmálo – v 2:00h ráno kolem projíždí Dušanbeův kamarád z Iškašimu a ten nám půjčuje celou rezervu. V Dušanbe jsme v 7:00h.

23. 8. 2011 – Úterý
Ubytováváme se v hotelu Vachš hned vedle Dušanbejské Opery (60 Somoni/osobu). Koupání v Komsomolském ozeru, ve výborné restauraci ROCHAT kousek od Prezidentského paláce na hlavní třídě Rudaki si dáváme kompot, pivko, výborný šašlik. V íranském baru (hned vedle Rochatu) koktejly. Zelený bazar.

21
Dušanbe, bazar.

24.-25. 8. 2011 – Středa-Čtvrtek
Návštěva zoologické zahrady, relax v parku před Národním domem u vodotrysků, hodně koktejlů. Večer se balíme a v 2:30h ráno odjíždíme taxikem (30 Somoni/auto) na letiště. Odbavení bez problémů. Odlétáme v 5:10h, v 8:30h jsme v Istanbulu. Máme 7h mezi lety, dost na prohlídku Cařihradu. Metrem a tramvají se dostáváme za 50minut na Sultanahmed. Prohlídka Modré mešity, kebab, pivko. Istanbul stojí za to! Výborně vyplněná přestávka. Odpoledne odlétáme do Prahy a je po dovolené.

Opět – jak jinak – nádherné tři neděle. Dávno před návratem domů mi bylo jasné, že do Vachánu se chci vrátit!

FOTOGALERIE          Propagace

Propagace této výpravy:

  • Článek v časopise Lidé a Hory 2/2012 zde.
  • Článek na serveru Pohora zde.
  • Článek na webu HUMI OUTDOOR zde.
  • Článek v Pěnčínském Zpravodaji 12/2011 – zde.