Alpy – Bishorn 2007

FOTOGALERIE

weisshorn
Weisshorn.

S kamarády jsme se už koncem zimy rozhodli pro nám dobře známou oblast Walliských Alp na letní výlet. Postupem času naše skupina nabobtnala až na devět osob, těsně před odjezdem se z pochopitelných i nepochopitelných důvodů smrskla na šest kusů masa.

Půjčeným Fordem Tranzit jsme v sobotu 16. 6. 2007 vyrazili směr Švajc. Den předtím jsem zjistil, že můj pas je přes rok prošlý. Na chvíli jsem se zaradoval, když jsem na netu našel informaci, že do země helvetského kříže se Čech dostane i na občanku, ale když jsem větu dočetl, opět jsem znervózněl. Stálo tam, že občanka sice stačí, ale musí to být nový OP se strojově čitelnou zónou, kterou moje občanka z roku 2000 nedisponuje. Nu což, teď už si nový cestovní doklad nestihnu ani vyřídit ani vyrobit, tak to holt risknu. Při nejhorším si zahraji na Krále Šumavy.

Hranice ČR – D bez problémů – nikdo nic nechtěl vidět. Za to přátelé ze Švýcar si nás odstavili ihned a doklady samozřejmě vidět chtěli. Při podávání pěti pasů a mé stařičké občanky bez čitelného strojopisného kódu celníkovi dokonce moje kartička upadla na zem. To jsem si v duchu říkal, že je se mnou dočista dočista ámen a už jsem si pomalu vyhlížel kudy celnici obejdu zu Fuß. Celník se se všemi našimi doklady na chvíli vzdálil, pak nám je přišel vrátit a dal pokyn „OK“. Na řadu přišla poměrně značná detonace, to jak mi spadl kámen ze srdce. Jsme ve Švajcu! A hurá přes Furku a Grimsel do Mattertalu, kam dojíždíme před půlnocí. Spíme pod širákem v lese před Taschem.

alpy2007
Matterhorn v pozadí.

Druhý den fičíme taxálem do Zermattu. Matterhorn je totálně bílý, což jsme věděli už z live kamery. Hornlihutte je ještě zavřená. Podmínky pro výstup jsou prý dost špatné. To mi je jasný – za těchto podmínek je to extrémní zimní výstup. Navíc před pár dny se na Mattu zabili 3 Bulhaři. Zjišťujeme předpověď počasí na 3 dny dopředu. Dnes průměr, zítra lepší a pozítří sluníčko. Vzhledem k okolnostem Matterhorn přesouváme na jindy a jako alternativu volíme Dom. Dnes aklimatizace směrem na Mettelhorn, zítra výstup na Domhutte a pozítří pokus o vrchol.

Z Zermattu stoupáme na výletní knajpičku Edelweiss a dále na ještě zavřenou chatu Trift. Odtud pokračujeme vzhůru směrem na Mettelhorn. Počasí se kolem 15h začíná kazit a asi hodinu před vrcholem ve výšce cca 3100 m se otáčíme a mažeme dolů do Zermattu. Spíme v seníku v Taschi.

Ráno vyrážíme z Randy na chatu Domhutte. Pozor – v Randě je pouze jedno parkoviště (podzemní, přímo pod budouvou Informací) a vejde se tam jen auto do 2,2 m výšky, což náš tranzit nesplňuje, proto musíme nechat auto u Tasche. Cesta na Domhutte strmě stoupá z Randy lesem vzhůru. Ukazatel hlásí Domhutte 4:30h. Stromy končí na hranici 2 200 m n. m. a právě v této výšce stojí chata Europahutte. Zde svačíme a nabíráme síly na druhou – zajímavější část cesty. Cesta odtud pokračuje stoupáním nejprve po louce, posléze již po skalách, řetězech a kramlích. Rychle nabíráme výškové metry a po 4h z Randy přicházíme na Domhutte. Chata žije ještě zimním režimem – tzn. bez chataře ale otevřená, kasička je v chodbě. Zabydlujeme se a zbytek dne trávíme pozorováním okolních vršků, kterým vévodí Matterhorn na konci údolí, přímo naproti nám Weisshorn a nad námi Dom, který je z počátku v mracích ale v pozdním odpoledni se nám ukazuje v celé své kráse. Dom nemám extra nastudovaný (což bude mít zítra fatální následky) – tohle jsem nečekal, budí respekt, je to velká hora. Fanda si dává vepřenku a já se rozhoduji, že se pokusím tento týden vydržet na studené stravě – bez vařiče, takový pokus. Mám s sebou hodně sýrů a hlavně Šmakouna – výborná náhražka masa.

Ráno vstáváme ve 4h a dole před chatou slyšíme lidské hlasy. Je to pět Slováků, kteří bivakovali 300 m nad chatou ve stanech. Prý je vystrašila „bůrka“ a proto sešli k chatě. Nebe je jasné a bylo celou noc, ale dobrá, beru, měli halucinace, to se může stát každému. Další výmluva, proč nejdou na vrchol je ještě dokonalejší – zjistili, že nejsou do páru! :-)  Překvapuje mě, že si toho všimli až když se navazovali a ne hned dole :-)  Fanda jim nabízí kooperaci – nás je taky pět, takže problém párování (když musí být tedy do páru) by se vyřešil. Nakonec kápli božskou – na vrchol se jim zkrátka nechce.

bishorn
Vrcholový hřebínek Bishornu.

Po půl páté vyrážíme od chaty po moréně, po půlhodině docházíme na ledovec a nasazujeme mačky. Odtud musíme jít podél ledovce vlevo a cca po 1,5h výšvihem do sedla Festijoch. Stoupáme po ledovci, po levé ruce se vypíná skalnatý hřeben na jehož konci je sedlo Festijoch, kde začíná nástup na Festigrat, za námi se tyčí gigantický Weisshorn jehož východní stěnu právě probouzí první sluneční paprsky dnešního dne – neskutečná podívaná. Po necelé hodině ledovcového stoupání se otevírá vlevo sněhovoledový kuloár, kterým bychom se zjevně mohli dostat na hřeben, po kterém bychom mohli dojít až do sedla. Takže uhýbáme z ledovce a valíme to strmým kuloárem přímo nahoru až na hřeben. Místy je stoupání poměrně výživné. Hřeben je pokrytý tvrdým sněhem a jde se po něm již dobře, blížíme se k Festijochu a máme možnost sledovat kudy vede cesta přes Festigrat – nádherná linie. Po necelé půlhodině putování po hřebeni se dostáváme na falešný vrchol Hohgwächte do výšky 3740 m. Plán je jasný: sejít po skalnatém hřebeni do sedla Festijoch a pokračovat Festigratem na vrchol.

Teorie super. Ovšem v momentě, kdy se ocitáme na Hoghwächte – nejvyšším bodě skalnatého hřebenu vedoucího od Festijochu na západ – vidíme mezi námi a sedlem asi 70 m vysokou kolmou stěnu a členitý hřebínek ostrý jako břitva! S tím jsme nepočítali. Předpokládal jsem, že se odtud snadným terénem dostaneme do sedla a budeme pokračovat ve výstupu. Vzniklá situace nám překazila všechny plány. Marně obhlížíme možnosti slanění a pokračování v cestě – stěna je extrémně lámavá, je to hromada kamení držících pohromadě jen silou vůle. Po chvíli mlčení někdo pronese větu, kterou měl na jazyku každý z nás, ale pořád si nepřipouštěl, že je to pravda: „Tudy se do sedla nedostaneme a na vrácení se zpátky na ledovec Festigletscher a pokračování správnou cestou je již pozdě.“ Nyní je nám už jasné, že jsme odbočili z ledovce příliš brzy a cesta sněhovoledovým kuloárem byla špatná volba. Správná cesta pokračuje stále po levém kraje ledovce až přímo pod Festijoch a výšvihem do sedla. Dost mě tenhle pytel mrzí, protože podmínky jsou dnes výtečné, formu cítím taky dobrou a Dom mě okouzlil. Ohromně jsem podcenil nastudování cesty dopředu. Velké poučení pro příště…

Fotíme alespoň fotky do alba – Weisshorn, Matterhorn, Mattertall, Taschhorn a přímo nad námi nádherný Dom! Festigrat máme odtud jako na dlani, báječná linie. Vidíme, jak z Festijochu traverzují normálkou, která vede po ledovci Hohgletscher velkým pravotočivým obloukem na druhou stranu ledovce a poté stoupá severozápadní stěnou Domu, dva horolezci. Jejich postup se nám zdá ohromně pomalý. Za půl hodiny ušli snad jen 50 m! Tímto tempem se nemůžou na vrchol v přijatelném čase dostat.

bishorn1
Vrcholovka z Bishornu s Fandou.

Na chatu scházíme stejnou cestou a v dolních pasážích ledovce se už začínáme nepříjemně bořit. Na chatě si dáváme jídlo a pití – já Šmakouna, Fanda vepřenku a zbytek výpravy roztodivné potraviny. Odpoledne vedle chaty přistává vrtulník – to chatař zaváží chatu na sezonu. Počasí se začíná kazit, přesně podle předpovědi, další dva dny má být špatně. Osobně mě mrzí, že jsme Dom takto stupidně zapytlili, ale pro příště už vím kudy zcela přesně. Přemýšlím nad naším dalším plánem. Naštěstí jsem mistr v improvizaci a ihned mě napadají scénáře dalšího postupu. Teď na dva dny rozhodně vypadnout dolů k nějakému jezeru a pak doufat, že se počasí umoudří a povolí nám alespoň nějaký výstup. Okamžitě mě napadají lehčí walliské vrcholy jako Weissmies, Laginhorn, Bishorn, ale také Bernské Alpy a na moment jsem zapřemýšlel i nad Zugspitzi, která je při cestě domů. Po 15 h se balíme a sestupujeme dolů do Randy, kde jsme za 2,5 h. Večer spíme v seníku v Taschi.

Ráno ujíždíme před špatným počasím dolů k Rhóně – do Sierre k jezeru. Tady je příjemně, koupeme se, jíme (já Šmakouna, Fanda vepřenku) a chlastáme zdejší levné víno a českou Plzeň. Zato noc u jezera je ta nejhorší noc – žabí orchestr hraje ostošest a když už konečně kolem 05 h tato estráda končí, začínají jezdit auta na nedalekém hlavním tahu – opravdu jsme se moc nevyspali.

Další den se přesně vyplňuje předpověď – prší a leje a chčije. Ale zítra už má být líp a pozítří ideál. Po poledni se přesunujeme do Val de Zinal – údolí vedle Mattertalu. Cíl je Bishorn.

Celé údolí je úplně jiné než Mattertal – daleko „mrtvější“ – ale to mě právě okouzluje. Takřka žádní turisti, infrastruktura cestovního ruchu také odpovídá daleko méně navštěvované oblasti – prostě fantazie. Zinal je vesnice úplně na konci údolí. Objevujeme zde kemp, kde přespíme, ceny jsou lidové – 6,5 SFR za osobu/noc. Zde je to francouzská část kantonu Wallis a jak je u francouzsky mluvících lidí zvykem, ti se prostě cizí řeč učit nebudou. Takže s domluvou to tu je sranda. Ale kempík je to bezvadný, vše potřebné. Chladíme naši Plzeň jíme Šmakouna a vepřenku a rozkoukáváme se tu. Počasí se uklidnilo, neprší, mraky se honí a občas se ukazují okolní horské jehly, kterým vévodí Dent Blanche a Zinalrothorn.

Ráno mrholí. Čekáme do poledne, jestli nepřestane a když vidíme, že situace je pořád stejná, tak si balíme věci a vyrážíme za mírného letního deště na chatu Cab. de Tracuit. Dle směrových cedulí to je nahoru 5h, převýšení 1550 m (Zinal 1700 m, chata 3250 m). Na informacích v Zinalu jsme si zjistili, že na chatu nepotřebujeme spacáky ani karimatky, jsou tam totiž deky. Proto naše bágly mají nesrovnatelně menší objem i hmotnost a stoupá se o poznání lehčeji.

zinal
Zinalrothorn.

Cesta vede nejprve lesem, pak stromy ubývají a procházíme květnatou loukou. Počasí se zklidňuje a mraky před námi ustupují. Po dvou hodinách jsme ve výšce cca 2500 u vodopádu, který byl vidět od stanu. Pokračujeme kolem chatky Combautanna, později po kamenné suti až do sedla Col de Tracuit. Zde se dělí svět na království ledu a sněhu na východě (Turtmanngletscher) a kamenné panství na západě odkud přicházíme my. Ze sedla je to k chatě už jen 150 m po sněhu. Z Zinalu nám to sem trvalo 4,5h. Chatař se tu právě zabydluje, jazyková bariéra opět viditelná – mluví francouzsky ale po chvíli pochopil naše posunky i v němčině. Cena za noclech 30 SFR je seriózní. Spí tu s námi ještě pár skupin, jejichž cíl je stejný jako náš – Bishorn 4153 m. Pro posilnění na zítřejší výstup volíme Šmakouna a vepřenku. Deky tu mají překvapivě teplé a noc je příjemná.

Ráno vstáváme v 5h 30min, na vrchol by to mělo být cca 3h a převýšení 900 m takže pohoda. Počasí se jeví, že bude opravdu ideální. Nyní se sice po okolních štítech válejí sem tam mraky, ale je znát, že si s nimi vítr co nevidět poradí.

Cesta je jasná – od chaty vede kousek dolů na ledovec a pak stoupá napříč Turtmanngletscherem doleva do falešného sedla pod kótu 3591 m a přímo nahoru do sedla mezi východním (vyšším) a západním (nižší) vrcholem. Ostatní skupiny volí cestu obklikou až úplně nalevo na hranu a odtud do sedla mezi vrcholy, kam přijdou z prava. My si chceme cestu zpestřit ostřejším stoupáním a volíme „diretisimu“ kdy nejdeme obloukem doleva ale rovně velkým srázem přímo do sedla mezi vrcholy. Je to klasická ledovcová tůra, počasí nám přeje, sluníčko svítí, kolem nás okouzlují úžasné pohledy na walliské velikány a je dokonce vidět i Mont Blanc. Jen poměrně silný západní vítr způsobuje, že mi mrznou prsty na nohou.

Konečně dorážíme po 2,5h do sedla a otevírá se úžasný pohled na severozápadní stěnu a severní hřeben Weisshornu – tohle opravdu bere dech!!! Čeká nás už je výšvih na sněhovou čepici východního vrcholu Bishornu (4153 m) – dnes jsme na vrcholu první! Volbou diretisimy jsme předešli všechny tři skupiny lezců, kteří vyráželi před námi. Vychutnáváme si vrcholové pocity. Jižnímu pohledu vévodí majestátní Weisshorn, který je v naší těsné blízkosti, dále za ním Liskamm a masiv Monte Rosy, na východě stolová hora Alphubel, Taschhorn, Dom, Lenzspitze a na západ úžasná pyramida Dent Blanche. Rozhodujeme se, že si vylezeme ještě na nižší východní vrchol Bishornu (4135 m), který zdobí skalní špička.

Sestup je fantasticky rychlý, na chatě jsme z vrcholu za necelou 1,5 h. Na chatě se posilňujeme – já si vychutnávám posledního Šmakouna, Fanda poslední vepřovku a zbytek poslední zásoby co batoh dal. Za další 2,5 h už stojíme před naším autem v Zinalu a odjíždíme dolů do Sierre k jezeru. Tady se osvěžujeme koupáním a nabíráme síly na cestu domů, protože chceme jet přes noc na jeden zátah.

I přes nesplnění žádného z cílů (Matterhorn či Dom) jsem s letošním walliským výletem spokojen. Jedna čtyřka dala, Bishorn se mi líbí a další zkušenosti mám v tělese. HoreZdar!

FOTOGALERIE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.