Východní Slovensko – Bukovské vrchy a Vihorlat 2006

FOTOGALERIE

nova_sedlica_babka
Babička v Nové Sedlici – nejvýchodnější vesnici bývalé ČSSR.

Reportáž z Bukovských vrchů zpracoval Ing. Milan Hejkrlík MBA.

O své podzimní dovolené mluvil Zdenda již v červenci v Tatrách. Původním plánem byla romantická dovolená s Evou někde u Černého moře. Nakonec se Eva alespoň projela autobusem kolem slovenského moře – Zemplínké Šíravy. Romantika se také nekonala, neboť jsem se ke Zdeňkovi s Evou přidal i já – socan Milan. Sraz byl naplánován na úterý 26. 9. 2006 v Olomouci, odjížděli jsme nočním rychlíkem Laborec minutu před jednou hodinou ranní směr Humenné. Napřed jsme si užívali jízdu v lůžkovém kupé po koridoru a po té jsme cítili každou výhybku Železnic Slovenské republiky.

27. 9. 2006 – Středa
Olomouc (00:59h) – Humenné (10:00h) (vlak), Humenné – Nová Sedlica (14:00h) (bus), Nová Sedlica – Temný vršok (16:15h) – Stužická rieka (16:45h) – Kremenec (18:45h).

Ve středu dopoledne jsme konečně dorazili do Humenného a po chvíli přesedli do autobusu směr Snina. Ve Snině jsme se pokoušeli od domorodkyně zjistit, ze kterého nástupiště odjíždí autobus do Nové Sedlice. Měli jsme však smůlu, babka se s námi dala do řeči, která nám však nepřipomínala žádný ze známých jazyků. Pochopili jsme, že rusínština má toho se slovenštinou, neřkuli češtinou, společného asi jako klasická řečtina s finštinou. Po několika minutách monologu jsme kapitulovali, babku začali ignorovat, a nespolečensky jsme se zeptali vedle stojícího podstatně mladšího slováka, který se napřed zděsil, kam to máme namířeno (cituji „Cože, veď v Nové Sedlici nič nie je.“), ale alepoň nás správně nasměroval. Následně jsme měli asi dvě hodiny čas na obdivování krásy historické Sniny, ve které je nejstarší dům z roku kolem 1960. Po prohlídce centra jsme zbylou hodinu a třičtvrtě strávili v jediné otevřené restauraci, kde se evidentně báli upírů, podle množství česneku v polévce. Kolem druhé hodiny jsem dorazili do vytoužené Nové Sedlice, nejvýchodnější obce Slovenska. Překvapivě v obci s cca 350 obyvateli byly otevřeny dva obchody a tři hostince, z toho jeden s penzionem. V jednom z krámků jsme si dali „jedno“ a nedbali rad místních, abychom na Kremenec nechodili, že je to moc daleko a v kopcích žijou medvědi.

Cesta po chvíli začala mírně stoupat, bohužel po ještě kratší chvíli přestala stoupat jen mírně. Naštěstí jsme si vychutnávali stín bukových lesů. Asi za třičtvrtě hodiny přišla první zastávka – rozcestí pod Kýčerou, odkud to do dnešního cíle mělo být slabých dvě a půl hodiny. Slovenští značkaři jsou buď vytrvalostní běžci nebo jim jdou pomalu hodinky, protože jsme měli co dělat, abychom do cíle dorazili ještě za světla (cca 4,5 hodiny normální chůze z Nové Sedlice namísto udávaných cca tří a čtvrt).

Po vystoupání asi šestiset výškových metrů na Temný Vršok (838 m. n. m) nás překvapilo prudklé klesání ke Stužické řece (odhadem ztraceno 200 výškových metrů) a následně opětovné stoupání, stoupání a stoupání cestou necestou stužickým pralesem. Ke komické situaci došlo, v závěru etapy, kdy jsme vyšli z lesa na bývalou signálku a nevěděli zda jít doleva nebo doprava. Vrchol Kremence byl podle GPS chvíli vlevo, chvíli vpravo. Na okamžik to mezi námi vypadalo jako ve sněmovně, jeden pravičák, jeden levičák a jeden neutrál. Kýženou budoucnost nám však zaručilo směrování doleva a po závěrečném krátkém, o to prudším, stoupání jsme stanuli na nejvýchodnějším bodě bývalé federace, na Kremenci. V roce 2002 zde byl vztyčen trojboký hraniční kámen, který vymezuje hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny.

Na Slovenské straně jsme nedaleko studánky zabivakovali, rozdělali pastýřský ohýnek a užívali si krásný západ slunce. V osm hodin byla již pěkná tma, tak jsme zalehli a spali a spali a spali. Tedy listí někdy až nepříjemně šustilo, cestou jsme viděli stopy, které nejen vzdáleně připomínali stopy medvěda, tak někteří jedinci zase tak lehce nespali. Naštěstí jeden prozíravý jedinec nic neponechával náhodě svírajíc v jedné ruce evropský zbrojní průkaz a v druhé skvělý uhersko hradišťský výrobek ČZ 550 Lux .308 Win.

kremenec
Kremenec – nejvýchodnější bod bývalé ČSSR.

28. 9. 2006 – Čtvrtek
Kremenec (8:30h) – Kamenná lúka – Čiertaž (10:00h) – Nová Sedlica (11:30h), Nová Sedlica (14:00h) – Snina (15:30h) (bus), Snina – Sninské rybníky (18:00h).

Svítání druhého dne jsme úspěšně zaspali, po snídani kolem deváté hodiny jsme vyrazili na západ (jinam to bez překročení státní hranice ani nešlo). Po mírně klesající pěšině, která byla zprava lemována polskými a zleva slovenskými hraničními kameny, jsme došli přes Kamenou lúku do sedla Čiertaž. Podle původního plánu jsme chtěli dojít až do sedla Ďurkovec a sejít do vesnice Runina, ze které nám asi v půl třetí jel jediný autobus do Sniny. Po včerejším zjištění, že místní značkaři jsou schopni čas podhodnotit až o 50% jsme vyhonotili časové rezervy a raději po modré zamířili do Nové Sedlice. Čas do odjezdu našeho autobusu jsme věnovali doplnění energie a ochutnávce domácí hruškovice v restauraci u penzionu Kremenec.

Ve Snině Zdenda s Evou dokoupili zásoby v Lidlu (protože je levnější) a náhodně se setkali se spolužáky z jablonecké obchodní akademie. Pak jsme zamířili na východ směrem na Sninské rybníky, kde jsme chtěli přenocovat. Podle mapy se zde mělo nacházet několik ubytovacích zařízení. První hotel Kamei jsme ihned zamítli a pokračovali dále směrem k dětskému rekreačnímu středisku. Bohužel bylo již mimo provoz a otevřen byl pouze stánek s občerstvením. Majitel nám však obratem doporučil a zajistil ubytování v nedaleké zotavovně Čiernanič. Než jsme se tam stačili vydat, tak stánek navštívila skupinka havířů z košického U.S. Steel (bývalé Východoslovenské železárny), kteří nás začali hostit místní hruškovicí… Každý si vzal za čest nás pozvat na panáka a bohužel skupinka nebyla zrovna nejmenší L Nicméně k naší cti jsme zotavovnu na druhé straně rybníka uprostřed temné noci úspěšni našli, byť to chvíli s námi vypadalo černě. Něžná část naší výpravy uvítala sprchu s teplou vodou, méně něžná část se vydala taktéž osprchovat a pan Puch sprchu úspěšně bojkotoval.

29. 9. 2006 – Pátek
Sninské rybníky (10:00h) – Sninský kameň (12:00h) – Morské oko (13:30h) – Remetské Humre (16:30h).

Probudili jsme se do ranní mlhy, která se naštěstí dopoledne začala trhat. V zotavovně jsme srovnali účty a posnídali v nedalekém hotelu. Zlatým hřbetem dnešního dne byl výstup na Sninský kámen, což představovalo vystoupat asi 700 výškových metrů. Proklínám Zdendu a jeho zkratky. Nechápu, jak je to možné, ale ze včerejšího večera si zapamatoval, že na Sninský kámen se nemusí jít po značce, která stoupá jen pomalu, ale je možné to vzít kolmo na vrstevnice hned nahoru. Prvních deset metrů kopec nestoupal proudce, následující hodinu a půl měl sklon více či méně se blížící k pravému úhlu. Nejslabší část výpravy (Milan) značně zaostávala a snažila se svou dýchavičnost maskovat kocháním se nádhernou přírodou a hledáním vlastních plicních sklípků někde po zemi. Nicméně po zhruba dvouhodinách jsme všichni stanuli na vrcholu a zapsali se do novotou vonicí vrcholové knihy. Z vrcholu by byl nádherný výhled, kdyby se nad Zemplínem nevznášel opar.Dalším cílem bylo romantické jezero mořské oko, ke kterému jsme asi hodinu klesali a pak asi tři hodiny sice mírného ale nesmírně ubíjejícího klesání šli po asfaltce do Remetských Hámrů. Jediné zpříjemnění cesty byly hrozny ostružin. V Remetských Hámrech jsme se okamžitě vrhli do první objevené hospody (u konečné autobusu), kde jsme startovali kombinací šariš, kofola a hruškovice (14 SKK). Opět se potvrdilo pravidlo, čím menší a zapadlejší vesnice, tím lepší hospody. V druhé hospodě – Polovnické reštaurácii – i výborně vařili, navečer jsme pokračovali, šarišem (14 SKK) a hruškovicí (15 SKK), a pak opět šariš a hruškovice, … , hruškovice a šariš. Ještě ve stavu schopném vnímat reakce okolí jsme se poptali po ubytování a hostinský nás odkázal na paní starostku, která nám překvapivě poskytla klíče od ubytovny v budově obecního úřadu. Ještě jsme párkrát otočili šariš a hruškovici a šli jsme do hajan. Před spaním po inspiraci skleněnou vitrínou byla kolegyni Vlastě zaslána SMS, jejíž význam do teď nikdo nepochopil: „Vlasto, Vlasto, Vlasto, máš tady terárium.“

vihorlat
Vihorlat.

30. 9. 2006 – Sobota
Remetské Humre (9:00h) – Stará Koniareň (10:00h) – Poľana (11:30h) – Vihorlat (12:00h)– Remetské Hamre (15:30h), Remetské Humre (16:30h) – Zemplínská šírava – Medvědí hora (17:30) (bus).

Šariš i hruškovice asi byly kvalitní, nebo antiethanol opravdu zabírá, ale druhý den jsme bez problémů zvládli snídani ze zásob místní samoobsluhy. Dnešním úkolem bylo probojovat se skrz vojenský prostor na pověstmi opředený vrchol Vihorlat. Ještě ve vesnici nás zaujal kamerový systém, vybudovaný z prostředků Evropské unie. Působil zajímavě v obci s cca 650 obyvateli. Zároveň střecha několika domů byla „ozdobena“ směrovou wifi anténou. Opět překvapení, že v zapadlém koutě východního Slovenska jsou na tom s pokrytím líp, než na některých místech v Praze.

Překvapivě cesta na vihorlat byla mírnější, než jsme očekávali, žádná dlouhá táhlá stoupání jako na Kremenec nebo vražedně prudké stoupání jako na včerejší Sninský kámen. Cesta příjemně ubýhala až jsme došli k Poľaně pod Vihorlatom. Tam turisty od pokračování odrazuje novotou zářící cedule vymezující vojenský prostor, která zakazuje další vstup, nicméně turistická značka dál pokračovala až na vrchol, na který to je od turistického přístřešku na Poľaně slabých dvacet minut.

Vihorlat opět nezklamal a nabízel krásný výhled na Zemplínskou Šíravu, kterou kazil jenom přítomný mírný opar. Počet turistů na vrcholu ostře kontrastoval s naprosto liduprázdnými Bukovskými vrchy a téměř liduprázdným Sninským kamenem. Bohužel těsně po nás dorazila skupina asi třiceti mladých křesťanů, kteří se snažili nahoře sloužit mši, či co to vyváděli.

Zpět jsme šli stejnou cestou, vyzvedli věci z ubytovny, vrátili klíče paní starostce a před odjezdem autobusu jsme ještě stihli v Polovnické řeštaurácii polévku. Obsluha byla bezvadná, přestože v restauraci probíhala svatební hostina, věnovala se i nám.

Cestou v atuobuse jsme opět narazili na skupinu modlících se křesťanů, natolik zaplnili celej autobus, že jsme málem nestihli vystoupit v zastávce Mědvědí hora, kde jsme zašli do Salaše, kterou nám doporučil Howadoor na vrcholu Vihorlatu. Tedy nejsem si jistej, jestli to byl pravý Howadoor (viz www.howadoor.wz.cz), ale potkali jsme nahoře jednoho týpka, kterej by jím mohl být. Salaš byla normální komerční hospoda se stylovou výbavou, která nenadchne ani neurazí. Byli jsme blíž civilizaci, tak host zde nebyl takovou vzácností a obsluha to dávala dostatečně najevo. Tedy spíš obsluha se nám nevěnovala vůbec, ani nevím, zda nám někdo odpověděl na pozdrav. Původně jsme mysleli, že se na Salaši ubytujeme, ale shledali jsme, že nás nejsou hodni. I když tím nám nastal problém, kde přenocujem, protože na Šíravě bylo již po sezóně, kempy a penziony byly už uzavřené.

Hledajíc ubytování jsme narazili na jeden rodinný domek, který avizoval „volné pokoje“. Po zazvonění vyšel ven nerudný dědek, který si nás chvíli prohlížel a po té prohlasil „nemám nič upratané, choďte dalej“. Tak jsme šli dál až jsme došli k penzionu Felicia, kde nás recepční, shodou okolností z Remetských Hámrů ubytovala. Na její počest jsme si dali několik hruškovic Vilmosz.

2006_slovensko_michalovce
Nástěnka v Michalovcích.

1. 10. 2006 – Neděle
Zemplínská šírava penzion Felicia (9:30h) – Vinianské jazero (11:30h) – Vinné (14:00h) – Michlovce (16:00h), Michlovce (18:45h) – Praha (7:00h) (vlak).

Probuzení bylo opět nečekaně příjemné, snídani jsme absolvovali opět v Salaši, protože nikde jinde neměli po ránu otevřeno. Dále jsme pokračovali do Vinného, které nám doporučil kolega. Zdenda neustále básnil o historickém centru města založeném ve 12. století, desítkách vinných sklepů, výborném vínku. Dokonce z Vinného jezdí zhruba každou půlhodinu autobus do Michalovců, kde naše putování po východním Slovensku mělo být zakončeno.

Cestou jsme obešli Vinianské jezero (fakt pěkný, ale obkolopený chatkama, pár hotelů, prostě komerce) a pokračovali celí natěšení do Vinného. Cestou opět přednáška Zdendy, opěvující místní víno. Tedy do Vinného jsme došli. Jediné co o něm mohu říci, že opravdu existuje. Divil bych se, kdyby tedy bylo opravdu městem, o vinném sklepě tam snad nikdy neslyšeli, historické jádro bylo tvořeno panelovým nákupním střediskem. Když jsme se snažili najít alespoň hospodu, tak nás místní odkázali směrem k nějaké hnusné betonové špeluňce, do které bych nevlezl, ani kdyby měla otevřeno. Naštěstí byla ve Vinném autobusová zastávka (alepoň v něčem měl Zdeněk pravdu), a ke Zdeňkový smůle tam visel i jídná řád. Pravdou je, že z Vinného autobusy jezdí, dokonce a to i do Michalovců. Intervaly měly však asi šestihodinové a jeden nám zrovna ujel a další měl jet v době, kdy náš vlak měl být někde u Košic. Ještě, že jsem měl kulovnici rozebranou a náboje společně se závěrem byly hluboko v batohu.

Nezbylo nám nic jiného než to vzít do Michalovců hezky po svých, z toho asi 8 km po dálnici. Slovenské dálnice, alespoň ta u Michalovců, nejsou ohraničeny krajnicí, takže jsme husím pochodem míjeli auta jedoucí rychlostí asi tak dvacetkrát vyšší, než byla ta naše. Ale přežili jsme a zdrávy dorazili do Michalovců, prohlídli jsme si skutečné historické centrum a občerstvili se ve vikingské restauraci.

Vlak jsme stihli v pohodě a až na občasnou Zdeňkovou rádoby hudební vložku „Komáří se ženili, bzum, bzum, ženili…“ jsme se prospali až do Prahy. Eva tedy jen do Olomouce, naše dvojka se probudila až někde v Hloubětíně :-)

Závěrem je možno říct, že pět dní na východním Slovensku se opravdu vydařilo. Bezvadný počasí, liduprázdná krajina Bukovských vrchů a Vihorlatu, bezvadní pohostinní místní obyvatelé… Určitě tahle oblast stojí za další návštěvy (třeba Bukovská hřebenovka z Kremence až Duklu).

FOTOGALERIE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.