Archiv pro rubriku: evropa

Podkarpatská Rus – údolí řeky Už 2016

FOTOGALERIE

Aktuální kurz (červen 2016): 1 hřivna = 1 Kč.

Volba mezi Gambrinusem a Šarišem je jasná – Šariš. Sice se jedná o kvalitativně stejný patok, ale jelikož sedím na zahrádce příjemné hospůdky v centru východoslovenské Sniny, tak dát si tu Géčko se podle mě prostě nesluší. Pirožky s brynzou jsou povedené a já se dostávám do té správné čundrácké pohody. Autobusem se dopravuji do Ubl’y, kde se loučím se slovenským pivem v místní zahulené čtyřkové knajpě a pěšky pokračuji na hraniční přechod. Provoz je tu minimální a za deset minut jsem na ukrajinském území. Po silnici přicházím do Malého Berezného a dále do Velkého Berezného. Na náměsti si vyměňuji 100€ za 2700 Hřiven (tzn. 1 Kč = 1 UAH). Ukrajinská měna neustále slábne, pamatuji si, že před třemi lety byl kurz 1,7 Kč = 1 UAH. Po nasátí místní atmosféry pomocí Oboloňe (ukrajinské pivo) pokračuji proti proudu řeky Už za městečko, po lávce přecházím na druhý břeh řeky a na paloučku si stavím stan.

Patník na Javorníku.

Ráno nejsem zbrklý (to mi jde), v poklidu balím své bydlení a kolem 10h vyrážím na další pouť. Můj dnešní cíl je přechod masivu Javorníku (1017 m) a vesnice Kostryna. Trasa vede po červené turistické stezce, kterou tu vyznačovali v letech 2007-2009 čeští dobrovolníci z www.karpaty.net. Cesta lesem se po chvíli začíná prudce zvedat a tady začíná mě dobře známý karpatský problém – džungle, spadané stromy a totálně neprostupný terén. Samotnou cestu po pár metrech nevidím a přelézání ležících stromů dramaticky ztěžuje postup kupředu. Navíc správný směr pouze intuitivně tuším podle mapy. Takhle to nepůjde! Vracím se na místo, kde ještě byla cesta znatelná a odtud pokračuji přímo korytem potoka, který je jasnou orientační linií. Postup je pomalý, ale co se dá dělat. Po více než hodině se díky svému neobyčejně vyvinutému orientačnímu smyslu dostávám na silnici vedoucí do jednoho z největších zapadákovů, které jsem kdy poznal, do Ruského Močaru. Jako v mnoha podobných vesnicích i zde je mrtvo. Ve vesnici jsem viděl všehovšudy pět živáčků, z nichž nadpoloviční většina byla totálně na mol. Lesní cesta plná serpentin mě za další hodinu přivádí nejprve k vysílači na Javorníku a po pár stech metrech i na samotný vrchol Javorníku. Na rozkvetlé louce dopřávám svému tělesu zasloužený odpočinek a mysl vypínám do standby režimu.

Nyní mě čeká 6 km prudký sestup lesem do vesnice Kostryna (300 m n. m.). Kolena sestupem trpí a hold to už není jako ve dvaceti. Koupačka v potoce kousek před vesnicí je příjemným osvěžením. Hned v prvním magazínu si kupuji pivko a už tak krásný svět je hned ještě hezčí. Pozdní odpoledne trávím u zdejší perly – dřevěného kostelíku původně postaveného roku 1645 ve vedlejší vesnici a v roce 1703 přemístěného sem. Odvážnému štěstí přeje a když je člověk navíc hladový, tak má odvahy ještě o kus víc. V místní nálevně si dávám párky, které jsou hluboce zamrazené a datum výroby stejně jako složení opravdu nechci znát. Hlad je úspěšně zažehnán. Stan si stavím u řeky Už v blízkosti vlakového přejezdu a odbočky na Kostrynskou Rostoku.

Ranní probuzení v Kostryni.

Ráno mě budí kráva pasoucí se u mého stanu. Balím věci a jdu poprvé zkusit místní vlak. Širokorozchodnou železnicí se přepravuji do vesnice Stavné. V magazínu naproti vlakové stanici řeším snídani a ve vedlejší knajpě uvolňuji atmosféru do sfér všeobecného míru a pohody místním pivkem „Zakarpatskym“. Hned mi jde daleko lépe plánovat dnešní program. Tok myšlenek se stává přímočarým a mizí poslední stopy pochybností. Za pár okamžiků si to štráduji po svých údolím říčky Lubňa do stejnojmenné horské vesničky, která leží v údolí mezi horami Čeremčou (1130 m) na západě a Pliškou (1050 m) na východě, na severu tvoří hráz hraniční hřeben s Polskem.

Polomrtvá vesnice na mě nepůsobí vůbec přívětivě. Jeden domorodec mě upozorňuje na hady v lese. Další bláznivá divoženka ve středních letech mě zase pro změnu mermomocí zve do svého obydlí a tvrdí, že do lesa sám jít nemůžu, protože tam před týdnem zastřelili turistu. Cíl jejího počínání ani nechci domýšlet. Korunu tomu dává místní opilec, který mi chce dělat průvodce a chce po mě samozřejmě peníze. Je dost neodbytný a pořád mě pronásleduje. Toto místo mi není vůbec příjemné a proto měním plány na cestu přes horu Plišku do Verchoviny Bystré. Rychle se pakuji a sbíhám 3 km zpátky na hlavní silnici a pokračuji do vesnice Luh. V magazínku si s chutí dávám pivko a mysl je zase v pohodě. Podvečerní slunce příjemně hřeje a dle místních lidí mi za chvilku pojede vlak, kterým se dostanu do Užoku. A skutečně tomu tak je, při západu slunce vystupuji nad viaduktem na zastávce v Užoku.  K mé velké radosti mě mezi Užokem a Volosjankou de facto přímo pod železničním viaduktem, který je místním symbolem, vítá srub s hospodou a ubytováním (Hotel LiAn, 200 UAH/pokoj). Neváhám ani vteřinu. Po pár propocených dnech si s chutí dopřeji postel a sprchu.

Dřevěný kostelík v Užoku.

Další dva dny trávím v okolí Užoku. Kousek za viaduktem je pěkný dřevěný kostelík a přímo ve středu vesnice je policejní check-point, protože kousek nad vesnicí probíhá po hřebeni hranice s Polskem a pohyb podél hranice je omezený. Největší místní atrakce je karpatský semmering z roku 1905, což je systém železničních mostů a tunelů, díky kterému na 19 km vlak nabere 362 m výškových.

Hned za nádražím ve Volosiance vlak vjíždí do tunelu a za ním jde po vysokém viaduktu nad údolím Uhu, dvakrát se vrací nad Volosianku, vždy o několik set m výše, spojuje mosty a viadukty hluboké s trže a propasti. Je to jedinečná trať v celé ČSR a nikdo by si neměl dát ujíti tuto jedinečnou podívanou.  [DOSTÁL, Jaroslav. 1936. Podkarpatská Rus, II. vydání, Knižnice KČT, s. 168.]

Od pohraničníků dostávám instrukce, kde se smím a kde se nesmím pohybovat a výlet mi usnadňují tím, že mě svým UAZem vyváží na hřeben nad vesnici a dále už po svých pochoduji do Užockého průsmyku. Toto karpatské sedlo bylo dějištěm krutých bojů během první tuhé válečné zimy 1914-15 a dodnes tyto události připomíná hřbitov vojáků. Do Užoku scházím již po silnici a hned na začátku vesnice mě překvapuje rekreační středisko pro ukrajinskou smetánku s bazénem a restaurací. Hlad mám, vedro vybízí ke koupeli a pivo tu taky mají, takže není moc co řešit.

Hrad Něvické a přicházející oblačnost.

Další dny se naváží do hor mraky a s nimi pořádné lijáky a proto zvedám kotvy a cestuji chvíli vlakem chvíli po svých přes Sil‘ do Perečína, kde je slunce a teplo. Městečko pod horami na soutoku Uže a Turji, které se může pochlubit údajně jedinou sochou listonoše na světě nabízí například velice solidní restauraci Podkovu kousek od železniční stanice, řadu náleven, slušné ubytování v hotelu Berizka (200 UAH/pokoj) a maršrutkou se odtud lze dostat údolím Turji pod poloninu Runa. Cestou zpátky do Užhorodu ještě navštěvuji hrad Něvické z 13. století a jelikož mě tu dostihuje déšť postupující z Karpat, je nejvyšší čas na návrat domů.

Tento článek vyšel ne serveru treking.cz.

FOTOGALERIE

Podkarpatská Rus – polonina Boržava 2015

FOTOGRAFIE

Nástupem do nočního vlaku z Čech do Michalovců začíná můj sólo výlet na krásnou Boržavu přímo do srdce Podkarpatské Rusi. V Michalovcích si užívám osvědčené plzeňské restaurace U Grolla, kde je hladinka srovnatelná s plzeňským Parkánem, protože tu čepuje Master Bartender Pilsner Urquell. Ve 14:10 h známým busem do Užhorodu (17:20 h, místní čas je o hodinu více než SEČ) a dále maršrutkou do Volovce (17:40 h z Užhorodu, ve 20:00 h ve Volovci). Měním € na hřivny u domorodkyně (100 EUR = 2 480 Hr, tzn. 1 Hr = 1,1 Kč při 1 EUR = 27 Kč). Ubytování ve středu městečka v nově zrekonstruovaném hotelu Viktoria za 120 Hr a hurá na večeři a Černigovské pivko. Počasí je opravdu letní, polovina července je znát, pivo zpříjemňuje náladu a uklidňuje mysl. Dostávám se do té správné poutní atmosféry.

borzava1
Hlavní hřeben poloniny Boržava.

Jak je mým dobrým zvykem kašlu na všechna pravidla, včetně pravidel horalů. Brzké ranní vstávání nechávám jiným, méně zkušeným a mladším ambiciózním borcům 🙂 Po snídani s rozvahou vyrážím z Volovce po 10. hodině po žluté turistické značce na hlavní hřeben Boržavy. Jedná se o kratší ze dvou nástupových variant. Ta delší – po červené – vede přes vrchol Temnatik a včera večer u piva jsem měl za to, že půjdu tudy, protože podle mapy vypadá atraktivněji. Jenže já jsem flexibilní, perspektivní, inteligentní… takže když jsem viděl při vylézání z postele, kolik je hodin, tak bylo během vteřiny rozhodnuto o nástupu kratší variantou. Stejně ta delší cesta nebude tak pěkná, jak se mi jevila včera večer z mapy, že ano? 🙂

Od nádraží přes tržnici a doleva pod železničním mostem, kolem kostela a vzhůru nejprve pastvinami, později lesem stoupám po cestě 3 hodiny až na začátek poloniny. Tady mě překvapují dva ZILy plné sběračů borůvek, kteří už mají svou denní šichtu za sebou. U Staré sýrárny jsem kolem 14. hodiny a borůvkářů je tu ještě dost. Boržava je známá svými borůvkovými plantážemi, kterými je pokrytá velká část nižších partií hlavního hřebene. Přes vrchol Plaj s meteorologickou stanicí pokračuji dále na Veliký Vrch. Vpravo se mi ukazuje nejvyšší vrchol Boržavy – Stij, který je obklíčen mračny. Na Velikém Vrchu potkávám pár mladých Ukrajinců, kteří jdou stejnou tůru v opačném směru. Odtud je krásný výhled na celý hlavní hřeben Boržavy, který se vlní jako had. Při sestupu z Velikého Vrchu začíná pršet. Najdřív sem tam kapka, po čtvrt hodině už to je vážnější a pod kopcem Gymba se rozhoduji, že to tady pro dnešek zapíchnu. Bylo to dobré rozhodnutí, protože se dost rozpršelo a ve stanu je lépe než na dešti.

borzava2
Vrchol Židovské Magury.

Ráno je nádherné počasí, naprosto bez mráčku a výhledy na celou Boržavu famózní. Pokračuji v pochodu po hlavním hřebeni přes Gymbu (1491 m). Roli osamělého poutníka si vychutnávám plnými doušky. Samotu občas naruší skupinky sběračů borůvek, které sem na hřeben vyvezly náklaďáky z vesnic v údolí. Dle ukazatele na Židovské Maguře (1517 m) to je do Mižgirje přes 13 hodin, začíná mi docházet, že dnes ještě určitě nebudu spát v tomto městečku. Hřebenová cesta začíná výrazněji klesat přes Grab (1378 m), Široký verch (1257 m) a Kruhlu (1209 m), za kterou se ztrátou výšky začíná pásmo lesa a já se pouštím do sbírání borůvek. Voda mi už došla a vzhledem k teplému slunečnému počasí jsou borůvky alespoň částečným osvěžením jazyka. Pod vrchem Opolonok (1171 m) se mi z malé paseky otevírá pohled na pokračování hřebene Boržavy a já doufám, že sedlo pode mnou bude už Prislop (938 m) a za ní dominuje polonina Kuk. Po 20 minutách chůze mě kamenný kříž postavený na počest zmrzlých vojáků v bojích 1. světové války ujišťuje, že jsem opravdu v sedle Prislop. Zde se dá pokračovat vzhůru na poloninu Kuk a dále do Mižgirje. Já však nemám žádnou vodu a volím ústupovou variantu z hřebene lesem do první vesnice Ťuška, jejíž kostel je ze sedla vidět. K mé velké radosti pár metrů pod hřebenem teče potůček a moje hrdlo je zachráněno. Kousek níž využívám tůňku k očistné koupeli. Po dvou propocených dnech je to balzám pro mé tělo. Pokračuji po lesní cestě lesem, později již po pastvinách až k prvním obydlím.

Ťuška je klasická karpatská vesnice, domy jsou roztahané kolem silnice i vysoko do kopců kolem a k mé velké radosti tu nalézám i magazín, kde si dávám zasloužené pivo a doplňuji zásoby jídla. Bohužel dnes už žádná maršrutka odtud nejede, takže se rozhoduji sejít k hlavní silnici vedoucí z Volovce do Mižgirje po svých.  Cestou se stavuji na pivu v turistickém komplexu Rička a přímo na křižovatce s hlavní silnicí si stavím stan.

mizgirje
Pomník obětem afghánské války.

Další den je opět krásné slunečné počasí a pastevci koz a krav mě zvou na snídani. To se nedá odmítnout. Moje pouť vede přes vesnici Repinné, kde probíhá v dřevěném kostele mše a dále přes osadu Sojmy, kde je super místo na říční koupání.  Tady se moje pouť přirozeně překlápí do kulturní části a začínám si plnými doušky užívat místní karpatské civilizace a jejích výdobytků. Odpoledne přicházím do Mižgirje, okresního centra jihovýchodní části Boržavy.

V dalších dnech se přesouvám maršrutkou z deštivých hor do prosluněné tisské nížiny, konkrétně do centra maďarské menšiny na Podkarpatské Rusi a střediska místního vinařství – Berehova. Pěkné město s příjemným historickým jádrem a termály doporučuji k navštívení po tůrách v horách každému, kdo chce poznat tuto krásnou zemi i z jiné stránky než pouze jako místo liduprázdných polonin a drsných Karpat.

Tento článek vyšel na serveru treking.cz.

Doporučuji:
O Boržavě na webu Duše Karpat

FOTOGRAFIE

Podkarpatská Rus – Svidovec 2014

FOTOGALERIE

Aktuální kurz (květen 2014, při výběru z bankomatu, jednorázový poplatek za výběr 100 Kč): 1 hřivna = 1,70 Kč.

Po roce jsme se opět rozhodli strávit začátek května na Podkarpatské Rusi. Na východ jak jinak než nočním vlakem Šírava z Prahy… k tomuto způsobu teleportace se u mě vyvinula už pravá nefalšovaná láska. Michalovce nás přivítaly deštivým sobotním dopolednem 3. května 2014. Záhy však mračna přešla dále na východ a my se radovali na zahrádce u pivka a pirožek.

Ve 14:10 h z Michalovců busem do Užhorodu. Cesta trvá včetně hraniční kontroly 2 hodiny, k tomu připočíst 1 h časového posunu a v Užhorodu na nás svítí na hodinách 17:00 h. Rovnou kupuji lístky do Jasině na 20. hodinu. Mezičas trávíme progulkou centrem tohoto pěkného města. Autobus nás vyhazuje v Jasini lehce po 2. hodině ranní, je po dešti a poměrně chladno. Do stanu se nám nechce a proto se jdeme zeptat na přespání do turbázy Edelvajs. Zprvu se mladé ospalé recepční asi moc nezdáme, protože se vymlouvá, že má všechny pokoje plné. Zuzka se ale nenechává odradit a druhý pokus už padá na úrodnou půdu. Najednou máme hezký dvoulůžák (50 Hr/osobu).

jasina
Perla Jasině, dřevěný kostelík z r. 1824.

Neděle 4. května. Počasí přesně podle předpovědi – občas sprchne, zima. Z postele nás tedy nic netáhne. Zvládáme aspoň okruh kolem Jasině, centra huculské menšiny na Ukrajině a za 1. ČSR nejvýchodnější rychlíkové stanice naší republiky (odtud rčení „Od Jasině do Aše, republika je naše“). V lékárně kupujeme doporučené sádlo z borzuka (jezevce), ukrajinská medicína na kašel a nachlazení. Povinností je zdejší perla – dřevěný kostelík Strukivské cerkve z roku 1824 na jižním konci vesnice. Přes železniční nádraží přecházíme na protější hřebínek a kopec Kostyrivka (771 m), hezké pohledy na sever na Gorgany a pod námi na kdysi nejvýchodnější vesnici 1. ČSR Lazeščinu. Podvečer trávíme ve skvělé restauraci Mango. Čepované pivo Oboloň nedělá ostudu a jídlo je výtečné – nejlepší boršč, pelmeně a maso po huculsku. Večer degustujeme krymské víno ve zdejší vinárně. Zajímavá situace, víno vyrobené v roce 2013 ještě na Ukrajině je nyní vlastně dovozové. Spíme opět v Edevajsu.

Pondělí 5. května. Od rána to vypadá s počasím výrazně lépe, opět vychází předpověď počasí. Je sice chladno, ale oblačnost se protrhává. Chytáme maršrutku do Kvasů a v 10 hodin si to už šněrujeme z části obce Trostjanec (550 m) vzhůru po červeně značené turistické značce (za 1. ČSR tzv. Jubilejní stezce) na hlavní hřeben poloniny Svidovec. To už slunce svítí na plný koule. V poledne jsme na polonině Braivka (1200 m). Tady končí pásmo lesa a nás už čeká pouze pravá poloninská tůra.

Stoupáme kolem božích muk a s námi několik ukrajinských turistů. Za chvíli máme krásný výhled na náš dnešní dílčí cíl – nejvyšší horu Svidovce – Bliznicu. Její masiv tvoří tři vrcholy, které jsou teď pocukrované námrazou. Oblohu teď zatemňují mraky, přesto si slunce sem tam prorazí cestu a v kombinaci s námrazou a křišťálově ostrou viditelností je to pastva pro oči. Je tu docela kosa. Petros a Hoverla na východě, kde jsme šlapali před rokem, jsou pokryté souvislou vrstvou sněhu.

bliznica
Nejvyšší hora poloniny Svidovec – Bliznica.

Na Malé Bliznici jsme kolem 13. hodiny, pokračujeme na Bliznici (1872 m) a přes sedélko konečně na Velkou Bliznici (1881 m). Počasí se tu láme a je vidět, že nás čeká na západě slunečno, zatímco na východě budou vládnout mraky. Z Bliznice zdobené fantastickou jinovatkou, sestupujeme přes vyhlídkové místo Žandarm (1763 m) do sedla Peremyčka (1560 m). Zde je konečná stanice vleků startujících na Dragobratu – lyžařského střediska, které je vidět 200 m výškových pod námi. Je 16:30 h a počasí krásné, ještě můžeme dlouho pochodovat. To taky budeme muset, protože do Usť Čorné, to je dle ukazatele odtud ještě dlouhých 35,5 km. Musíme si z této porce ukrojit co nejvíc ještě dnes, aby to zítra bylo snesitelné. Po deseti minutách chůze odtud po červené turistické značce máme možnost ve stráni hory Stih načepovat vodu. Naším cílem je jezero Gerišaska, u kterého chceme postavit stan. Od Peremyčky je to ještě necelých 10 km, takže dnes to bude poctivá takřka 30-ti km tůra.

Stan stavíme v 18:30 h půl kilometru od jezera 100 m pod hřebenem. Stíháme poslední sluneční paprsky. S přicházejícím stínem rapidně klesá teplota. K jezeru přichází početná skupinka ukrajinských turistů, ti už staví stany ve stínu a tedy i v řádné zimě. Ze stanu pozorujeme magickou Bliznici a vaříme si polévku. Noc je zcela bez větru a hvězdná, teplota pod nulou.

Úterý 6. května. Ráno nás vítá naprosto vymetená obloha. Balíme stan a věci a stoupáme zpátky na hřeben a na vrchol Gerišasky přímo nad jezerem. Odtud vidíme skoro celou dnešní tůru až na poslední vrchol, který nás čeká – vrchol Tempy na konci hlavního hřebene. Je to štreka, ale počasí slibuje krásný výlet. Sbíháme na rozcestí Trojaska, odkud pokračujeme stále po červené po hlavní hřebeni. Druhá možnost je jít odtud na sever do tajemných hor Gorgan po modré až do Bystrice. Na Tempě stojíme v 14:30 h a už nám dochází, že to ještě nebude úplně zadarmo. Ukazatel říká, že do Usť-Čorné je to ještě dlouhých 14 km a pohled naším směrem naznačuje, že to čistě jen z kopce ještě zdaleka nebude.

stan
Náš stan u jezera Gerišaska.

Pod Stohami lehce obědváme a fičíme dál. Procházíme krásným bukovým hájem a za chvíli už opět stoupáme na poloninu Menčul. Ještě pár stoupání na cestě prostě je. S přibývajícím časem toho mám už poměrně dost. Závěrečný padák do vesnice pořád ne a ne přijít. K tomu máme žízeň jako prase a voda nikde. Psí štěkot je slyšet hodně daleko před samotnou vesnicí a už mě to docela irituje 🙂

V 18:30 h konečně sedíme na trávníku v Usť-Čorné. Hned na začátku vesnice se v první nalévárně domlouváme na ubytování v privátu za 70 Hr/osobu. Po zkulturnění jdeme do centra vesnice do baru U Taťány na zaslouženou večeři. Všem vřele doporučuji, dvě milé ženštiny udělají pro zákazníka vše. V našem případě to byl skvělý boršč, pelmeně a pivko. Po dnešní náročné tůře se na velkou pařbu necítíme a jdeme brzy spát.

Středa 7. května. Snídáme U Taťány, naproti v jednom baru otevíráme krásný sluneční den ranním pivkem. Dnes je to dokonce na kraťasy! Usť Čorná nezapře své německé zakladatele (stejně jako další vesnice dále v údolí Těresvy – Ruská a Německá Mokrá). Upraveností a architekturou je to jinde než místní slovanská sídla. Toto zvláštní genius loci tu je cítit na každém kroku, pro mě jednoznačně zatím jedno z nejinteresantnějších míst na Podkarpatské Rusi.

nemecka_mokra
Německá Mokrá.

Dnes máme v plánu asi 25-ti kilometrový pochod přes Ruskou a Německou Mokrou do sedla Prislop a dále do Koločavy. Před polednem se konečně vykopáváme. Obě „Mokré“ jsou typické silnicovky – dlouhé vesnice podél hlavní cesty údolím. V místních nálevnách osvěžujeme svá hrdla a na konci Německé Mokré se s námi dává do řeči bývalý major sovětské armády. Neskrývá smutek ze současné politické situace na Ukrajině, kdy se tato velká země drobí. Major má však před námi náskok minimálně jedné flašky vodky, tak komunikace trochu vázne.

Hned za Německou Mokrou odbočujeme přes říčku Těresvu po mostě doleva a po žluté stoupáme do sedla Prislop. Máme velkou kliku, že tu je sucho, protože jinak bychom se zde topili v blátě. Cesta několikrát brodí potok a v období dešťů to musí stát za to. V sedle Prislop jsme kolem 16. hodiny. Stanuje tu pár místních turistů, vybrali si krásné klidné místo – famózní výhledy na jih na poloninu Krásna a na sever na vrchol Strimba.

Odtud už vidíme první domky rozlehlé Koločavy, ale do středu vesnice to je ještě dlouhých 11 km. Na rozdíl od včerejška na Tempě to je opravdu už jen z kopce dolů. Ubytování volíme v profláklé Četnické Stanici za 80 Hr/osobu. Později jsem se dal do řeči s dvěma bábuškami přímo naproti Četnické Stanici, které nabízejí ubytování za polovinu (na domcích cedule „Levné ubytování“). To bude moje volba příště, krásně se s nimi povídalo. Četnickou Stanici provozuje obchodně velmi schopná Natálka a je dobré, že tady tahle „jistota“ je. Večer kvalitně a jistě zaslouženě kalíme.

hrob
Hrob Nikoly Šuhaje Loupežníka.

Čtvrtek 8. května. Je pod mrakem, sem tam mrholí. Nám to vůbec nevadí, protože po třech krásných dnech strávených v horách se chceme věnovat místní kultuře. První cíl je jasný, jsme v Koločavě, takže hurá k hrobu Nikoly Šuhaje Loupežníka! Na hlavním hřbitově kousek nad návsí ho po chvíli nalézáme. Navštěvujeme muzeum české a sovětské školy a skanzen. Sem tam pivko a večer dochází na místní vážně ohromně dobrou vodku. Paříme do pozdních (nebo brzkých?) hodin s lidmi z ČT, kteří tu pro objektiv točí reportáž.

Pátek a sobota 9. – 10. května. Na pátek vychází Den Osvobození. Brzy ráno nás a další ukrajinské turisty hází týpek z Četnické stanice autem do Chustu. Odtud již autobusem do Mukačeva, kde jsme po poledni. Bohužel místní turbáza Latorica je zavřená a tak se ubytováváme – stejně jako minulý rok – v hotelu Barva kousek od autobusáku. Cenu – stejně jako minulý rok – ukecáváme z 300 Hr na 200 Hr/double room.

V sobotu ráno chytáme maršrutku do Užhorodu hned před naším hotelem. V hlavním městě Podkarpatské Rusi – dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny – jsme před 11. hodinou a máme čas až do 16:00 h, kdy nám jeden autobus do Michalovců. Bágly necháváme v úschovně přímo na autobusovém nádraží (8 Hr/2 batohy) a vyrážíme si užít Užhorod – nejdelší lipovou álej podél obou břehů Uže, hrad, synagogu, prvorepublikovou atmosféru v zapadlých uličkách s českými názvy atd.

uzhorod
Užhorod, ulice Ivana Olbrachta.

Slunečný podvečer v Michalovcích nabízí ještě definitivní tečku za povedeným  výletem. A je to dokonalá třešnička na dortu v podobě skvělého Pilsner Urquell od Master Bartender 2012 (mistr v čepování Plzeňského piva) v místní hospodě U Grolla! V nabídce neodolatelná hladinka, pro baby mlíko nebo závěrečný šnyt, vše přesně podle plzeňských norem. Klobouk dolů.

Tento článek vyšel na serveru treking.cz.

Doporučuji:
O Svidovci na webu Duše Karpat

FOTOGALERIE

Vysoké Tatry – Kriváň double 2014

FOTOGALERIE

Minulý rok jsme v početné grupě (až moc veselé) absolvovali tzn. brojleří Tatry. Jednalo se o výlet do Tater, kdy jsme vylezli v Tatranské Lomnici z vlaku a nejdřív ze všeho jsme se šli ubytovat k Martě (skvělé levné osvědčené ubytování). Oficiální důvod bylo počasí. Samozřejmě, že jsme měli stany, samozřejmě že jsme měli plány jít do hor, ale po brutální kalbě v hospodě v Praze a pokračování v nočním vlaku nás hlavy bolely tak, že jsme nebyli ničeho schopni. Tak jsme celé dopoledne po příjezdu do Tater prochrápali. Pak následovala pro změnu hospoda, lanovka na Lomničák, kde jsme kvůli počasí stejně prakticky nic neviděli, pro velký úspěch znovu hospoda, večer nejlepší diskotéka v Tatrách – Humno. Druhý den nemlich to samé – teda bez toho Lomničáku. Třetí den pomlázka… No, zkrátka letos jsme si řekli, že takhle rozhodně NE!

krivan1
Náš bivak pod Malým Kriváněm.

Příprava v pražské putice byla střídmá, ve vlaku jsme se hezky vyspinkali a v 6:30 ve Štrbě všichni tři vypadáme, že fakt máme našlápnuto. Náladu nám na Štrbském plese nekazí ani vlezlá zima a mlha. Za hodinku jsme na Jamském plese a šněrujeme si to vzhůru po modré nejprve lesem, později klečemi a nakonec zcela bez vegetace přímo pod suťovisko Malého Kriváně. Tady nám navíc vlévá do žil optimismus i občasná díra v mracích. Sem tam vidíme na západě Roháče a na východe Sedielkovou kopu. Na začátku strmého stoupání na Malý Kriváň necháváme své batohy na kameni a dále pokračujeme nalehko. Přeci jen je to první den a na fyzičce to je znát. Do kopce funíme jak lokomotivy. V sedle mezi Kriváni se k nám přidávají dva kamzíci. Na závěrečný výšvih bereme mačky a po pár krocích si klepu na čelo, proč jsme s nimi nešli už odspodu, jde to přeci jen líp. Bohužel viditelnost je teď konstatně pouze na pár desítek metrů. Ve 14:00 se dostáváme na vrchol Slovenské národní hory. Teplo a mlha, výhledy žádné. Sbíháme dolů pod Malý Kriváň k batohům a přemýšlíme co dál.

Chvíli zvažujeme, jestli se nevydáme přes Važeckou dolinu traverzem pod Sedielkovu kopu, tam přespat a ráno se překulit přes sedlo do Furkotské doliny. Jelikož už je kolem 16. hodiny, viditelnost mizerná a pravděpodobnost pomalého a nudného postupu přes zasněžené kleče vysoká, nakonec se rozhodujeme, že stany si postavíme přímo zde pod Malým Kriváněm a zítra se uvidí. Já si stavím svůj fungl nový Jurek Dome 2.

Už v noci se začíná potvrzovat slibná předpověď počasí. Přituhlo a oblačnost odešla. Ráno nás vítá naprosto perfektní slunečná obloha. Tohle je za odměnu, pro tohle jezdíme do hor! Na západě se kocháme pohledem na zasněžené Roháče, přímo pod námi je moře mraků ze kterých na jihu vylézá hradba Nízkých Tater. Ani nám netrvá moc dlouho, abychom zavrhli původní plány přechodu do Furkotské doliny, protože bychom se dost dlouho plácali v hlubokém sněhu a klečích ve stínu. Rychle se shodujeme, že si Kriváň dáme ještě jednou, tentokrát s jistotou úžasných výhledů.

krivan2
Vrcholovka z Kriváně.

Na rozdíl od včerejška stoupáme výrazně rychleji, nadopováni sluncem. Na vrcholu to opravdu stojí za to, udělali jsme dobře. Dva Slováci na snowboardu – pro mě dost nepochopitelně – sjíždí JZ srázy Kriváně, borci. I ta vrcholová Plzeň chutná dnes líp. Když sbíháme dolů ke stanům, tak se pár mraků snaží zakrýt slunce, ale po pár chvílích slunce vyhrává i tento poslední boj. Balíme stany a sestupujeme stejnou cestou přes Jamské pleso na Štrbské pleso, kde jsme lehce po 16:00. Takticky si necháváme ujet vlak do Tatranské Lomnice, abychom měli důvod dát si pivko a večeři tady.

Navečer se přesouváme do Lomnice a ubytováváme se v námi odzkoušeném privátu, kde jsme milulý rok zadrhli na celý víkend. Večer probíhá standardně na diskotéce v Humnu a další den už jen zlehka procházka na Bilíkovu chatu a večerním vlakem do Čech. První test nového stanu vyšel na výbornou a stejně jako celý výlet.

FOTOGALERIE

Podkarpatská Rus – Hoverla 2013

FOTOGALERIE

Nejvýchodnější cíp bývalé 1. ČSR mě lákal už před 15 lety, kdy jsem si koupil stručného průvodce, ale cestu jsem pořád odkládal. Čas uzrál konečně zjara 2013, kdy jsem plánoval kam vyrazit na májové svátky. A tak jsme se Zuzkou odjeli večer na Čarodějnice vlakem do Michalovců a První Máj jsme slavili v Užhorodě.

Cesta pod hory

Praha se s námi loučí o filipojakubské noci poměrně chladným a mokrým počasím, zato Michalovce nás na Svátek práce vítají sluncem a teplem. Zaplať pánbůh, že jsem si vzal sandále a ne jen pohory, jak jsem doma chvíli uvažoval! V těch by se mi upekly nohy a smrad po vyzutí by měl jistě na svědomí vícero obětí na životech. Pauzu v Michalovcích trávíme na prvomájové demonstraci místních komunistů. Chvílemi mě jejich kecy upřímně rozesmívají, ale jsou i chvíle, kdy mi jde z jejich výblitků až mráz po zádech. Hned vedle se připravují maratonci na šíravský maraton.

uzghorod
Autobusové nádraží v Užhorodě.

Ve 14:10 h odjíždíme ukrajinským busem do Užhorodu (platíme 4 EUR/osobu). Ve Vyšném Nemeckém na hranicích Schengenu trvá kontrola něco přes hodinu a v hlavním městě dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti (za 1. ČSR Podkarpatská Rus) jsme chvíli po 17. h kijevského času (český čas + 1 h). Zjišťujeme, že autobus do Rachova (a dále na Ivanofrankovsk) jede ve 20:00 h, ale pokladní už nemá lístky. Zkusíme to tedy přímo u řidiče. V pauze vybírám peníze z bankomatu (poplatek za výběr z účtu u Raiffeisenbank v bankomatu ukrajinské Privatbank je snesitelných 112 Kč).

Čekání na autobusáku nám zpříjemňuje místní cikánský harmonikář. Za hraní po nás chce eura, na to se mu samozřejmě vysměju, ale jelikož usrkávám dost hrozné pivo, tak mu jej nabízím jako náhražku za eura. Jednou dvakrát odmítá – že prý je abstinent, ale na potřetí nepohrdá touto mou velkorysou nabídkou. Nutno podotknout, že i jemu se křiví huba při pití toho patoku. Pár minut před 20:00 h přijíždí náš autobus. Hrnu se k řidiči a ptám se ho, zda má dvě místa do Rachova. Máme kliku a řidič nám dělá místo v zádu na pětce. Pár lidí takové štěstí nemá a budou muset jet až ráno. Cesta z Užhorodu do Rachova je dlouhá asi 230 km, silnice do Mukačeva je OK, pak se kvalita vozovky zhoršuje. Mezi Mukačevem a Velkým Bočkovem je největší fluktuace lidí a autobus nejnarvanější. Do Rachova přijíždíme po šesti hodinách jízdy v 02:00 h. Na autobusáku je provoz nonstop (!) a paní pokladní nám radí, kde najdeme hotel. Ubytováváme se v krásném nově zrekonstruovaném hotelu Olenka na hlavní ulici Míru, 400 m od centra vpravo (100 m za hotelem Evropa, bývalý hotel Praha). Cena za double room 250 Hr je na místní poměry vysoká, ale nové pokoje včetně soc. zař. a pokročilá noční hodina nás přesvědčují, že je to dobrá volba.

Únava z cestování má za následek, že vstáváme až před 10. h. Snídani si dáváme v hotelové restauraci na terase, pivo je daleko lepší než ten lahvový patok v Užhorodu, venku je krásné letní teplé počasí. Rachov má asi 15 000 obyvatel a je to příjemné podhorské městečko. Za 1. ČSR mu byla předpovídána velká budoucnost a říkalo se mu karpatský Davos.

Odpoledne (14:00 h) odjíždíme busem do 12 km vzdálených Kvasů (již před 1. sv válkou tu byly a dosud jsou lázně) – našeho výchozího bodu do hor. Autobus nás vyhazuje přímo u rozcestníku v Kvasech (535 m), který říká: “Petros – 17 km, Hoverla 26 km”. Hned u zastávky autobusu je prodejna/hospoda a pár set metrů odtud prý kempík (neověřoval jsem). My se nezdržujeme, počasí nám přeje, vzhůru do hor!

Tůra na Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m)

sesul
Vrchol Šešul při tůře na Petros.

Červená turistická stezka, kterou máme namířeno, kopíruje původní tzv. Jubilejní turistickou stezku vyznačenou Klubem Československých turistů v roce 1928. Za 1. ČSR tato hlavní turistická cesta vedla přes celou Podkarpatskou Rus a měřila takřka 350 km, dnes se postupně znovu obnovuje.

Za mostem přes Tisu podcházíme železniční viadukt, procházíme kolem rozestavěné turbázi z 80. let, která už nikdy dokončená nebude, a míjíme chatku místní Stráže přírody. V sezoně se zde platí symbolický poplatek za vstup do hor, dnes tu ještě nikdo není. Cesta začíná dost strmě stoupat kolem posledních domků a po chvíli se drápeme do kopce bukovým hájem. Listy začínájí právě pučet. Počasí je slunečné a teplé, potím se jak dveře od chlíva. Na pastvině zvané Džordževa Preluka (1150 m) se nám otevírají první pohledy na protější masiv Bliznice. Nad touto poloninou vcházíme opět do bukového háje a cesta se narovnává. Asi po 1,5 km přicházíme na poloninu Menčul a odtud vidíme Kopycju (1689 m) a Šešul (1728 m). Procházíme kolem ruin prvorepublikové státní sýrárny, u které má postavené stany skupinka ukrajinských turistů. My pokračujeme ještě kousek dál a traverzujeme severní stráně Šešulu. Jelikož na této straně kopce jsou občas vidět zbytky sněhu, tak je cesta poměrně dost podmáčená. Ale sandále už měnit za pohory nebudu. Kolem 19. h přicházíme k vhodnému místu k táboření – pěkná loučka posetá krokusy, je tu pár ohnišť a přístřešek. Stavíme stan a zapalujeme pastýřský ohýnek. Po západu se výrazně ochlazuje, přeci jen jsme ve výšce 1550 m.

Ráno nás vítá opět hezké počasí a vyrážíme po 9. h. Dnes nás čeká dlouhá tůra, chceme dát Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m) a spát na hřebenu pod nejvyšší ukrajinskou horou. Cesta mírně stoupá a zařezává se do severních srázů Šešulu. Po chvíli tvoří na polonině Šumnieska dlouhou pravotočivou serpentínu, kterou si zkracujeme přímým výšvihem pěšinkou vzhůru a najednou se nám otevírá krásný pohled na Petros a za ním vykukuje Hoverla. Cestu na Petros odhaduji na hodinu a kousek. Z této (západní) strany je výstup nejpohodlnější a jde o mírné táhlé stoupání. Ovšem Hoverla se odtud zdá ještě dost daleko. Přecházíme poslední sněhová políčka, Zuzka řeší první puchýře (10:15 h), mezi trávou vykukují krokusy. Za zády máme Šešul. Pod vrcholem míjíme početnou skupinu ukrajinských turistů. Posledních 100 m překvapivě rychle utíká a po 12. h stojíme na vrcholu Petrose (2020 m).

petros
Petros.

Krásné výhledy k severu na Jasini, na naši dosud zvládnutou trasu k Šešulu ale jednoznačně největší pecka je pohled na Hoverlu a dále celý hřeben Černé hory až po Pop Ivan (za 1. ČSR nejvýchodnější bod země). Petros a Hoverlu odděluje 500 m hluboké sedlo, z Hoverly pokračuje hřebenovka už velmi přívětivě a neztrácí výšku (stále se jde v nadmořské výšce 1800 – 2000 m). Sestup z Petrose na východ je daleko prudší než co jsme my dupali nahoru. V protisměru potkáváme spousty turistů. Na polonině Skopeska (1545 m) si dáváme oběd, je tu krásné tábořiště a parta ukrajinců tu také hoduje. Cesta odtud vede takřka po vrstevnici smrkovým hájem. Jelikož je to ve stínu, drží se tu zbytky sněhu, boříme se a postup je namáhavější. Tu a tam vykoukne Hoverla.

V sedle Peremyčka (1537 m, 15:30 h) nabíráme vodu (dřevená studánka 150 m před rozcestím). Kempuje tu pár Ukrajinců. Odtud již stoupáme nejprve lesem po sněhu, později již suchou nohou mezi klečemi. V 16:45 h přicházíme na rozcestí Pod Hoverlou. Sluní se tu pár turistů. Hoverla vypadá z tohoto místa jako spící dinosaurus a výstupová trasa vede po jeho hřbetě. Na nejvyšším vrcholu Ukrajiny jsme v 17:30 h a spolu s námi kvanta Ukrajinců. Půl hodiny si vychutnáváme pocity z dobré tůry – oba dnešní cíle – Petros i Hoverla splněny. Máme toho tak akorát. Rozhodujeme se, že k původně plánovanému místu pro dnešní bivak – Něsamovitému jezero pod Turkulem (1933 m) – je to ještě dost daleko. Raději zabivakujeme z našeho pohledu v sedélku za Breskulem (1911 m). Značně unaveni sbíháme z Hoverly. Po tomto hřebeni vedla hranice mezi 1. ČSR a Polskem, což dosvědčují staré hraniční kameny z roku 1920. Fungují jako dobré orientační body, protože jsou očíslovány a čísla jsou zaneseny v mapě. Na vrcholu Breskulu se loučíme s Hoverlou a všímám si, že začíná sílit vítr od západu. Já už toho mám plný brejle, Zuzka je ještě použitelná. Mezi Breskulem a Požiževskou jsou dvě malá jezírka od tajícího sněhu. V těchto místech probíhali za 1. světové války tuhé boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Němými svědky jsou dodnes viditelné zbytky zákopů a vedle jednoho takového si po 19. h stavíme náš stan. Kvůli větru volíme místo kousek pod hřebenem, abychom byli aspoň trochu chráněni. Vítr nám nedovoluje uvařit polévku venku, tak vaříme uvnitř stanu. Uleháme znaveni, ale spokojeni, protože dnes to byla krásná a hodnotná tůra.

Dramatická noc na hřebenu pod Hoverlou

hoverla
Hoverla se starým hraničním kamenem oddělujícím ČSR od Polska.

Kolem 22. h v mikrospánku vnímám v dáli bouřku. Jelikož mezi blesky a hromy je fůra času, tak mě to nechává klidným. Zuzka zatím spí. Za necelou půlhodinku už nespí a já už vůbec nejsem klidný. Bouřka je přímo nad námi, díky bleskům vídíme i uvnitř stanu pomalu jak ve dne, leje jako z konve a co mě přijde nejhorší je silná vichřice. Se Zuzkou se snažíme držet stan, ale moc se nám to nedaří. Asi budu muset pro příště přehodnotit moje celoživotní ignorování kolíků ke stanu. Vždy je nechávám doma, protože mi přijde, že je to zcela zbytečná zátěž. V každém případě si náš nepřikolíkovaný stan Jurek zasluhuje palec nahoru! Hodinovou bouřku zvládl i bez kolíků na jedničku. O půlnoci je klid po bouři, dokonce je takřka bezvětří a my můžeme spát. Usínám s dobrým pocitem, že jsme si zažili vzrůšo a ráno bude určitě nebe vymetené a my budeme moci pokračovat po hlavním hřebeni Černé hory na Pop Ivana.

Kolem 2. h ranní je všechno jinak. Už opět nespíme a držíme stan, aby nám ho ta vichřice, co zuří venku, neodnesla do údolí. Rychlost větru je ještě větší než při předchozí bouřce. Alespoň že teď už neleje a nebouří. Po necelé hodině povoluje konstrukce stanu a my jsme doslova a do písmene “pod stanem”, za pár okamžiků jsme už přikrytí jen vnitřním stanem, protože tropiko odnáší vichřice. Nezbývá nám nic jiného, než se zavrtat do spacáků, vykašlat se na stan a přečkat do svítání a pak se uvidí. Zuza celou situaci snáší statečně a oba dva alespoň na dvě hodinky usínáme do mikrospánku.

Po 5. h ranní se rozhodujeme, že nemá cenu tady dál ležet. Pokusíme se sbalit všechny naše věci a seběhnout z hřebene, protože tohle je fakt o hubu. Pokračovat v přechodu hřebene Černé hory dle původního plánu je zcela nereálné. Těm lidem, kteří mě trochu znají nechť poslouží jako důkaz vážnosti situace tato brzká hodina vstávání, tohle bych normálně nedělal :-)  Balení věcí v rozbořeném stanu je zajímavá kratochvíle. Fičí pořád bez přestávky. Když se dostaneme ven ze “stanu”, zjišťujeme, že je navíc mlha jako mlíko, viditelnost 20 metrů. Zcela nepochopitelně nacházím naše tropiko plápolajíc zašmodrchané na zbořené tyčce od stanu. Vracíme se na cestu a ve vichřici jdeme zpátky přes Breskul pod Hoverlu, protože podle mapy by tam měla být pěšinka dolů a měli bysme se tudy dostat až do vesnice Luhy. Pěšinku nacházíme a už pár desítek metrů pod hřebenem je vichřice daleko snesitelnější, mlha pořád stejná. Po chvíli ztrácíme cestu ve sněhovém poli a v klečích. Moc dlouho jsme si dobré cesty neužili.

Začínáme bloudit a boříme se v mokrém sněhu. Podle mapy musíme dřív nebo později (záleží jak to trefíme) narazit na cestu vedoucí z vesnice Luhy pod Hoverlu. Tam už budeme mít vyhráno. Sestupujeme podél potůčku s logikou, že nás zavede na cestu. Dle mapy by to měla být pravda, ale jsou tu dvě koryta. Při pohledu dolů bychom potřebovali být u toho pravého, protože podél něj je turistická cesta blíže, asi 500 m. Pokud jsme natrefili na ten levý potok, tak nás čeká poctivý boj v pravém nefalšovaném karpatském pralese v délce asi 5 km.

Zkuste hádat, podél jakého potoku sestupujeme… samozřejmě, že podél levého :-)  Teď s odstupem je to legrační vzpomínka, ale na místě to taková prča nebyla. Kolem 1600 m konečně skončil sníh a boření v něm. Postup pralesem byl ale i tak pomalý a dost vyčerpávající. Před 9. h se nad námi trhá obloha a hned je veseleji. Slunce dodává optimismus. Potok už se dávno změnil v říčku a její přeskakování na terénně příznivější břeh se stává čím dál tím komplikovanější. Nakonec dochází i na brodění a procvičujeme si i chůzi po kladině na několika kmenech přes řeku. Konečně po 10. h přicházíme na dřevařskou cestu, která nás dovádí na tu správnou turistickou, vedoucí až do vesnice Luhy. V karpatském pralese jsme si po probdělé noci užili takřka pětihodinový boj. Kolem 13. h scházíme do vesnice a máme opravdu velkou radost. V horách se mraky drží, ale tady dole svítí slunce a vše se obrací zase na správnou stranu. Ve vesnici před obchodem začínáme sušit naše promočené věci, dáváme si pivko a s radostí zjišťujeme, že nám za 40 minut jede autobus do dvacet kilometrů vzdáleného Rachova! To máme kliku! V Rachově se ubytováváme v již prověřeném hotelu Olenka, protože dnes si ten luxus zasloužíme :-)  Večer si užíváme procházkou po městě a v místních hospodách.

Jasiňa a poloniny pod Jablunickým průsmykem

jasina
Poloniny nad Jasiní.

Další den odjíždíme z Rachova autobusem do Jasině, což byla nejvýchodnější rychlíková stanice 1. ČSR a dosud je centrem Huculů (etnikum v rámci národa Rusínů, v roce 1919 zde byla na pár měsíců vyhlášena tzv. Huculská republika). Jasiňa má asi 8 000 obyvatel a na rozdíl od Rachova má vesnickou zástavbu. Centrum je spíše návsí než náměstím. Ve středu je autobusové nádraží a podél hlavní silnice pár obchodů a hospod, přes řeku Tisu (5 minut chůze) stojí nejstarší turbáza (turistická ubytovna) na Podkarpatské Rusi – turbáza Edelvajs, kde se ubytováváme (120 Hr/double room). Mezi léty 1738  a 1745 v okolí Jasině působil slavný zbojník Oleksa Dovbuš, předchůdce Nikoly Šuhaje z Koločavy.

Dnešním cílem je procházka do Jablunického průsmyku, asi 9 km z Jasině po poloninách (=horských loukách a pastvinách). Tímto strategickým sedlem prochází hlavní tah Užhorod – Jasiňa – Ivano-Frankovsk a v 1. sv. válce zde probíhaly kruté boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Dnes zde prochází hranice mezi Zakarpatskou a Ivano-frankovskou oblastí. Počasí je dobré, ale v horách se drží oblačnost a dominanty Petros a Hoverlu zprvu jen tušíme v mracích. Až po poledni se nám na chvíli ukáží v celé své kráse. Celý výlet se nám nabízejí krásné výhledy jak na masiv Černé hory na jihu tak na poloninu Bratkivskou na severozápadě. V průsmyku vládne poměrně chaotická výstavba horských chat. Bohužel je neděle a není kde si dát pivko, všude je zavřeno. Máme štěstí, protože z průsmyku chytáme autobus zpátky do Jasině. V pozdním odpoledni se jdeme projít k jasiňské atrakci – dřevěnému kostelíku Strukivské cerkve. Večer si vychutnáváme dobré víno Chardonnay z Oděsské oblasti v baru na hlavní silnici, hrajeme dámu a pak jdeme spát do našeho pokoje v turbáze Edelvajs.

Mukačevo a Užhorod

mukacevo
Mukačevský hrad Palanok.

Ráno v 9:50 h odjíždíme autobusem do Buštiny. Podle mapy by odtud mohly jezdit spoje do Koločavy. Je pondělí a náš vlak z Michalovců odjíždí až ve středu v 20:00 h, takže času máme ještě dost. Kousek za Rachovem je u silnice atrakce – jeden z geografických středů Evropy. Autobus je narvaný a jsme rádi, když po 2,5 h jízdy vystupujeme do letního počasí v Buštině. Bohužel dost rychle zjišťujeme, že paní, která nám v Jasini prodávala lístky na autobus do této prdele světa s tím, že odtud do Koločavy to bude v pohodě, neměla tak docela pravdu. No, vlastně pravdu neměla vůbec. Odtud do Koločavy se zkrátka určitě nedostaneme. Po hodině se nám daří stopnout maršrutku do Chustu (14:30 h), odkud už zaručeně spoje do Koločavy jezdí. Další nemilá zpráva je od paní na autobusáku v Chustu, že do Koločavy jede maršrutka až zítra v 8:20 h. U piva v nedaleké nálevně měníme plány. Koločavu musíme nechat na příště, protože zítra bysme se do působiště Nikoly Šuhaje dostali v poledne a to je už dost pozdě. Další den musíme být v Michalovcích a to by smrdělo problémy. Z Chustu tedy jedeme do Mukačeva (to je hlavní tah a spoje tu jezdí až do večera) a úterý a středu věnujeme tomuto městu a Užhorodu.

Do Mukačeva (asi 60 000 obyvatel) přijíždíme kolem 20. h a vystupujeme na kruhové křižovatce u památníku tanku osvoboditele (asi 300 m od autobusového nádraží). Jdeme směrem do centra po ulici Míru a po 100 m vidím nalevo hotel. Za double room chce paní 300 Hr, tak se ptám, jestli neví o nějakém levnějším ubytování. Jde tedy s cenou na 200 Hr a to už akceptujeme. Pokoj je prostorný, čistý a se soc. zař., pro nás luxus. Večer si procházíme pěkné mukačevské centrum – náměstí Míru a pěší zóny kolem. Večeříme v dobré restauraci na náměstí, dávám si maso po huculsku (vepřová kýta, hodně cibule a uzené maso), moc dobré.

Úterní dopoledne trávíme prohlídkou mukačevského hradu Palanok, odkud je pěkný výhled na celé město, protože stojí na kopci 100 m nad městem. Odpoledne si procházíme část města ležící na pravém břehu Latorice, ve které se koupu. Jelikož v Mukačevu máme dobré ubytování a řešit hotel v Užhorodu se nám nechce, tak přespíme ještě jednu noc zde.

Do Užhorodu odjíždíme ve středu v 10:00 h, maršrutky jezdí každou chvíli. Cesta trvá necelou hodinu. Na autobusáku kupujeme lístky (lze platit kartou) na autobus do Michalovců na 14:50 h a jdeme do centra. Škoda, že máme na Užhorod málo času, protože je to – stejně jako Mukačevo – moc pěkné město, kde se dá najít hodně odkazů na 1. ČSR (budovy českých architektů, české nápisy na fasádách z doby 1. ČSR atd.). Na jedné zahrádce si dáváme polední menu za 25 Hr (výborný boršč a pelmeně), procházíme si pěší zónu a pomalu se pakujeme zpátky na autobusové nádraží. Harmonikář s betonovýma ušima, kterému jsem dával před týdnem pivo, tu stále hraje. Loučíme se s krásnou Podkarpatskou Rusí. Na hranicích jsou opět ukrajinští celníci zcela v pohodě, za to Slováci prudí, šacují naše věci a vše zbytečně prodlužují.

V Michalovcích stíháme večeři a pivko a v 20:00 h odjíždíme vlakem Šírava do Prahy. Hodně povedený výlet!

Článek vyšel na portálu treking.cz.

Doporučuji:
O Hoverle na webu Duše Karpat

FOTOGALERIE

Vysoké Tatry – Gerlachovský štít 2012

FOTOGALERIE

gerlach
Vrcholovka z Gerlachovského štítu.

Svatý Václav v pátek = prodloužený víkend, předpověď počasí slibná – jede se do Tatééér! Letos nás Tatry dvakrát dost nekompromisně nakopali do zadku (v únoru výprask v jižních svazích Lomničáku a v březnu zkrácený přechod Belanek), tak třeba třetí pokus vyjde.

Pár dnů před odjezdem se domlouváme s Jorgem a Zuzkou a jedeme ve čtyřech. Cesta v totálně přeplněné Šíravě byla hustá. Probojovat se na záchod přes bariéru černých spoluobčanů okupujících celou uličku byl boj. V kupé opičárna jak v ZOO. Nás však čeká hezký víkend a ke všemu jsme vybaveni pivkem a vínem, cesta nám utíká.

V 9:30h začínáme ve stanici Vyšné Hágy a stoupáme po žluté vzhůru lesem, později klečovou loukou k Batizovskému plesu (12:00 h). Stezkou pokračujeme ještě výš do Batizovské doliny až na první terasu pod Kostolíkom. Zde si necháváme věci nepotřebné k výstupu a již nalehko nastupujeme (14:00 h) do Batizovské próby. Po 15 minutách překonáváme asi 15 m vysokou kolmou stěnku osazenou kramlemy a pokračujeme korytem, které vede do Gerlachovské štrbiny – sedélko které odděluje Gerlachovský štít a Gerlachovskou vežu. Na hřebeni se nám otevírá úžasný pohled do Velické doliny. Už jen kousek doleva po exponovaném hřebínku a jsme na střeše Karpat (15:30 h, 2655 m). Nádherné pohledy na celé Tatry.

Cesta dolů nám trvá 1 h a dole jsme již ve stínu a je to znát na teplotě. Stany si stavíme přímo pod nástupem ve výšce 2100 m. Po náročném a povedeném dni a bídné noci z vlaku toho máme dost a zaslouženě brzy usínáme.

Ráno se zdá, že jsme měli velkou kliku s počasím, protože se začíná zatahovat. Sestupujeme k Batizovskému plesu a s Jorgem se tu koupeme. Po 10. h už snídáme na Sliezském domě a počasí se zlepšuje. Velickou dolinou stoupáme na Polský hřeben a dále putujeme přes Prielom na Zbojandu (16 h). Od Prielomu se už definitivně zatáhlo a na chatu dorážíme již za mírného deštíku. V noci prší solidně a fouká silný vítr. Dobře, že tuto noc trávíme v bezpečí horské chaty, ve stanu by to nebylo ono.

Ráno je mlha, ale zdá se, že by se to časem mohlo roztrhat. Scházíme na Zámkovského chatu a naděje na protrhávání bere za své – každým metrem níž je mlha hustší a hustší. Cestu do Lomnice si prodlužujeme ještě traverzem přes Tumovu strž, kde vzpomínáme se Zuzkou na naše únorové drama. Kousek před Skalnatou chatou podél sjezdovky sbíháme do Tatranské Lomnice.

Známá hospoda Stará Mama se nám stává – jako vždy – dobrým zázemím po tůře po horách. V Popradu pak přichází na řadu Tatranský čaj a jím nastartovaná veselice. Tatry nás zase jednou moc potěšily a pobavily. Díky!

FOTOGALERIE

Tatranský dvojboj 2012

V zimě 2012 jsem navštívili Vysoké Tatry dvakrát. V únoru nám toho kvůli špatnému počasí moc nedovolili i v jižních svazích Lomnického štítu nám šlo do slova a do písmene o kejhák. Poté jsme se v hlubokém sněhu do 23:00 dostávali dolů na místo, kde bysme mohli postavit stany. Celý další den jsme se bořili po pás ve sněhu a polomech, abychom večer konečně dorazili do vytoužené Tatranské Lomnice.

V březnu jsme trávili velikonoce v Belanských Tatrách. Trasa vedla z Kežmarských Žlabů na chatu Plesnivec a dále k Bielemu plesu do míst, kde kdysi stála Kežmarská chata. Tady jsme prožili ve stanech dosti větrnou noc. Druhý den jsme sešli přes Brnčálku zpět dolů do Tatranské Lomnice a autobusem přejeli do Ždiaru. Tam jsme si užili pomlázku a kouzelné výhledy na prosluněné Belianské Tatry s dominantami Ždiarskou Vidlou a Havranem.