Když jsem pod stromečkem letos našel u Ježíška dopředu objednanou knížku „Tři Iseriny“ a ponořil se do četby a pozorování fotografií známého Honzy Pikouse, okamžitě se zrodil v mé mysli nápad. Dost zřetelný a jasný, a sice solo putování za Iseriny. Postupem pár minut jsem ukoval plán pro solo přechod Jizerek převážně polskou stranou, kdy navštívím dva ze tří Iserinů – Orle a Groß-Iser. Tak jsem se tři dny po štědrém dni sbalil a vydal se na cestu…
Z Tanvaldu vlakem do Harrachova a odtud po zeleně značené cestě vzhůru, přes hranice a dále po zelené do Orle. Cesta se vine takřka po vrstevnici smrkovým hájem, na zemi je místy sníh, ale na roční dobu prachmálo. Sluníčko prosvítá přes stromy, skrz které je vidět blankytně modrá obloha. Scházím k Orle a cítím, jak mě zdejší kultovní hospa láká do svých útrob. Moje vůle však naléhá na splnění mého dílčího úkolu – nalezení překrásné skalní modly Graniczniku, která mě uchvátila na první pohled v několik knihách. Dle mapy tuším směr a vydávám se na průzkum rovnou za nosem cesta necesta. Otevírá se mi okouzlující pohled na Bukovec z pro mě neznámé strany – polské. Intuice mi napovídá mírně změnit směr, po chvíli narážím na cestu, po které přicházím k vytouženému Graniczniku. Skála je to opravdu skvostná, nabízející výborné možnosti pro lezení. Z druhé strany od cesty lze poměrně snadno vylézt na vrchol, který nabízí překvapivý výhled na východní část našich českých hor a jsou vidět i stavení na Jizerce. Granicznik jsem našel, tedy mám nárok vyslyšet vábení hospody v Orle. Pozdní oběd vyplňuji pivem, výbornou klobásou a čajem s rumem, který mi dodává sílu do dalšího putování. Moje cesta pokračuje cestou zařezávající se do vrchu, na kterém se nachází další můj dnešní cíl – skály Pelikan. Po půl hodině cesty se mi toto prosluněné skalisko objevuje po mé pravici na pasece. Stoupám vzhůru, nejprve bez problémů, později se bořím do stále hlubšího sněhu, ale u Pelikana se ocitám poměrně záhy. Rýsuje se mi jasná linie na výstup, který ihned realizuji. Skála je chladná, ne však vymrzlá, jak by se na konec prosince dalo očekávat. Z vrcholu je famózní výhled na všechny strany – na jihu dominuje silueta Bukovce, pokračujeme-li severněji, rozpoznáváme Pytlácké kameny na Středním jizerském hřebenu, ještě severněji mě fascinuje svým velkým kouzlem Velká Jizera a nad ní obzor zakončuje masiv Smrku. Na druhé straně naplňují mé vjemy neméně okouzlující polské kraje.
Z Pelikanu slézám a scházím na cestu vedoucí na Rozdroze pod Cicha Równie, kde se mi otevírá obzor Krkonoš – Szrenice a Tvarožníku. Zde se již slunce loučí s krajinou a já se začínám poohlížet po vhodném místě pro bivak. Pokračuji cestou na Velkou Jizeru a po zhruba půl hodině, kdy se slunce již s Jizerkami pro dnešek nadobro rozloučilo, ustýlám si pod mohutným smrkem. Cestou ke spánku mě doprovází úžasný pohled na celý obzor českých Jizerek.
Ráno mě vítájí sluneční paprsky, avšak na Velkou Jizeru proudí masy mlhy a mraků. Když přicházím na Groß-Iser, mlha tuto krajinu nadobro pohltila a tím umocnila genius loci tohoto místa, které tu stříká na všechny strany. Před sto lety tu sídlilo několik stovek domorodců, nyní tu je liduprázdno, pouze obrysy základů stavení připomínají dávnou slávu místa. Síla a hloubka zážitku doléhající na mou duši je však nesmírná. Toto je opravdové srdce Jizerek…
Moje putování pokračuje po cestě kopírující tok Jizery až do míst, kde cesta tvoří hranice mezi Čechy a Polskem. Zde – v oblasti tzv. Sporného území uhýbám doleva a směřuji do Českých zemí. Přes rašeliniště Jizery v oblasti Ruských křížů, kde by se dala mlha krájet, přecházím tok Jizery a jdu dále až na cestu vedoucí z Předělu k Nebeskému žebříku pod Smrk. Podél Hájeného potoka scházím divočinou až k Bártlově boudě, kde svůj výlet za dvěma Iseriny důstojně zakončuji.