Hofylanďácký sraz v Jizerkách 2005 (c) Hamy

FOTOGALERIE

hamy
Hamy to roztáčí v Srdíčku.

Tak tedy stručná reportáž aby si někdo nemyslel, že jsme tam jenom nezřízeně chlastali a mluvili hanebně. Milé děti, usaďte se pohodlně a vyslechněte jak to tenkrát na jaře léta páně 2005 bylo.

Jak bylo domluveno sjeli jsme se před kostelem v Hejnicích. Z Prahy dorazili T-MAX, BOBR a SPOOK, z Krkonoš já, z Dánska BOUDAK a místní DEATHER (Zdenda Bouda z Hutě) to všechno řídil. Přesunuli jsme se na chalupu jednoho zpřízněného lezce do obce Bílý Potok.

Vybalili jsme a vyrazili poznávat místní kolorit. Doufali jsme, že se s místními domorodci lehce domluvíme a za lesklé korálky a sklíčka získáme něco na zub a zahnání žízně. S pomocí nejmodernější satelitní navigační technologie jsme v brzku nalezli restauraci s pro nás nevyslovitelným domorodým názvem Bártlova bouda.

Lesklé korálky v Jizerských horách nikdo nechce, naštěstí se majitel boudy spokojil s barevnými papírky. Učinili jsme důstojnou útratu. Poznávání koloritu se mírně zvrhlo v pivní smršť. Nepochopením krajového nářečí se T-MAXovi podařilo urazit hospodského, ale vyžehlili jsme to další mohutnou objednávkou tradičního sladkého piva Vratislav.

Z nějakého mě nepochopitelného důvodu jsme byli z restaurace odejiti a vydali jsme se na další průzkum místních pamětihodností. Nebylo moc dobře vidět, a víte proč milé děti? To byste neuhodli – v Jizerských horách je dvě hodiny po půlnoci úplná tma! Opravdu, to není jako u nás ve městě. Není větší dobrodružství než objevovat cizí kraje.

Nalezli jsme však brzy, vydatně do kraje svítící, doupě pravého jizerskohorského šamana – indiána. Jeho tee-pee “U srdíčka” nás vlídně přijalo a několik domorodých polonahých žen nás vtáhlo do víru smyslných tanců kol obřadních ohňů. Z počátku jsme se pochopitelně zdráhali, ale báli jsme se, že bychom je mohli nějak urazit a tak jsme velmi nesměle přistoupili na pomalé kývání tělem do rytmů typické jizerskohorské bubnové hudby. Silná magie místa, pot neřesti, omamné nápoje a dým vonných trav nás brzy ulovily do svých tenat. Naštestí se nám podařilo uprchnouti a nebyli jsme tak vystaveni ponížení při znásilnění domorodými divoženkami. Museli jsme však na útěku vykopnout dveře, protože zlotřilý indián si již již brousil dýku na náš skalp.

zvon
Zvon.

Všechno však dobře dopadlo a většina účastníků výpravy byla příliš vyděšena předchozími událostmi a ulehla rychle k posilujícímu spánku. Ne tak ovšem DEATHER a BOUDAK, kteří místní mentalitu znají nejlépe a ničeho se jen tak neleknou. Rozhodli se tedy ještě neprodleně přinést oběť místnímu skalnímu božstvu a to nočním výstupem na Mechovou věž. Tohle jsem si opravdu nemohl nechat ujít a vyrazil s nimi. Však to není daleko a noc je ještě mladá.

Nebyly ještě ani čtyři hodiny po půlnoci když jsme ve tmě, mlze a dešti jako zázrakem nalezli na příkré stráni majestátní věž jejíž vrchol se ztrácel v mracích. DEATHER jako nejodvážnější člen naší malé výpravy nedbal deště a blesků a s čelovkou cestu vynesl. Vydal jsem se za ním a u slaňáku jsme počkali na BOUDAKa. Nahore v mracích nás chytl slušný slejvák, ale nedbali jsme protivenství a velmi si to užili. Za svítání jsme už promočení deštěm a utlučení krupobitím uléhali do spacáků, abychom urvali alespoň chvilku posilujícího spánku.

Dopoledne jsme vyrazili směrem k Frýdlanstkému cimbuří abychom se podívali po nějaké té jizerskohorské lezbě. Nikomu se po včerejším dobrodružství příliš nechtělo, ale skály jsou tam, děti, krásné a tak už jsme brzo pobíhali po vrcholcích věží i malých skalek. Vypravili jsme se na Hajnický kostel, Kazatelnu a Zevlouna.

Fotky se ten den vůbec nedařiliy a to zejména kvůli špatnému počasí, zimě a včerejšímu objevitelskému nadšení. První cestu dne si pro sebe opět urval lezbický sensej DEATHER, ostatní jej brzy následovali a s místní lezbou jsme si všichni velmi užili. Dokonce i já, který jsem se obával návratu obtíží se zády jsem si dal pár cest na druhým a děsně se mi to líbilo. T-MAX vyhrožoval, že dokud nebude alespoň 20 stupnu ve stínu, že nepoleze, pak ale dával ty největší prásky. BOBR, který tvrdil, že bude jen fotit a ani neměl lezečky se taky nechal zlákat a v pohorách prásknul cestičku na Zevlouna. Dokonce se i pokoušel létat! Magický to kraj. Prostě den jak malovaný a polezení jak v ráji.

DEATHER nás pak, milé děti, naučil pokřik díkuvzdání v místním horském nářečí. Volně do češtiny přeloženo to má zhruba tento význam: “Děkujeme ti ó veliký bože Jizerských hor žes nám zahynouti na skalách nedal a že počasí jenž jsi nám seslal celý den velice přívětivé bylo” V jizerskohorském obskurním dialektu to znělo: “Mrdka pičo, mrdkááá pičó, mrdka pííčóóó”. Abychom projevili dostatek respektu k místní tradici křičeli jsme tento spirituál celou cestu divočinou téměř až na hranici civilizovaného světa.

Když jsme dosáhli základního tábora byli jsme všichni už dost zhuntovaní a shodli jsme se, že dnes už nebudeme podléhat objevitelské mánii a půjdeme brzy spát. Shodli jsme se, že dnes se velkým oblokem vyhneme wigwamu velkého šamana a raději se přesuneme do Oldřichova kde je pravá nefalšovaná jizerskohorská salaš SantaFé, kterou vede světoznámý Josef Heindorfer, což v místním nářečí znamená Koza. Najedli jsme se a tu nám bylo poznati další záludnosti jizerskohorské mluvy. Dozvěděli jsme se například, že věta: “Včera toho bylo fakt dost, dneska nechlastáme a jdeme brzo spát” znamená ve skutečnosti: “Ty pičo, vožereme se jak hovada a všechno poblijemeeee”. My cizinci jsme skutečně nepochopili skrytý význam a šli brzy spát. Místní borci, BOUDAK, DEATHER, SOKOL, MARA a další však dobře věděli co jest jejich úkolem a zhostili se jej na výbornou. Tolik řevu, smradu a hromad zvratků se dnes už, milé děti, v civilizovaném světě nevidí.

Ráno nás probudilo sněhovou nadílkou a tak z plánované lezby v nové oblasti nic nebylo. Pražáci zvolil kvapný ústup do civilizace, protože už nemohli dále snášet jho svobodomyslného venkova. Já jsem se taktéž tiše vytratil do Krkonoš, jelikož mě po rituálních tancích a lezbě minulého dne bolely asi úplně všechny svaly na těle a bál jsem se, že usnu cestou domů. Doma jsem se najedl a upadnul do totálního bezvědomí :-) ))

Objevitelská cesta v bohem zapomenutých končinách drsného severu v nás zanechala hluboké stopy a nikdo kdo jí podstoupil již nebude nikdy týž jako dříve. Nicméně jistě to nebyla poslední cesta a na další se opět velice těšíme.

(c) Hamy

FOTOGALERIE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.