V polovině ledna jsem vymyslel výlet přes polskou stranu Krkonoš na Velkou Jizerskou louku. Přidal se kamarád Milan z Prahy, se kterým jsme si dali spicha ve vlaku z Liberce do Harrachova. Z harrachovské železniční stanice, kde vlak svou jízdu končí, vybíháme 50 výškových metrů a už jsme na území Polska. Bohužel je obloha zamračená a jindy pěkné výhledy nám budou dnes zřejmě zapovězeny. Po mírně zvlněné cestě nad řekou Jizerou jdeme do 5 km vzdálené osady Orle – dříve zvané Karlstal. V objektu bývalé školy je sympatická horalská hospoda a my využíváme zdejšího milého pohoštění k zahnání permanentní žízně a probouzejícího se hladu.
Odtud pokračujeme po Staré Celní cestě k jižním stráním Zlatých Jam, kde budujeme bivak. Večer teplota klesá na velmi mírných -5°C. Ráno nás vítá stejné počasí jako včera – zatažená obloha, občas poletuje sníh. Naše cesta vede na chatku Gorzystow, která stojí v srdci Velké Jizery. Dáváme si tu snídani a pokračujeme dále. Zdejší krajina asi nejvíce z českých míst připomíná severskou Skandinávii a kanadské tundry, podle mě nejkrásnější a nejvýstižnější místo – srdce Jizerek.
Potřebujeme přejít Jizeru, která je tu už poměrně široká. Nepřeskočil by ji ani Mike Powell se svým světovým rekordem ve skoku do dálky (895 cm), celistvý led, který by nás udržel tu není a tak nezbývá než se svléknout do trenek a řeku přebrodit. Poté nás čeká pochod zasněženým klečovým hájem, boříme se občas až po prsa do hlubokého sněhu, je to makačka. Po hodině jsme konečně na cestě, která nás dovede kolem nejodlehlejší jizerskohorské skály Houby na Předěl. Odtud sbíháme Šindelovým dolem do Bílého potoka a v kultovní Bártlovce zapíjíme dnešní zdařilý den.
Další výlet do zimních Jizerek jsme podnikli společně s Gouem a Milanem na konci ledna. Začínáme na vymrzlém Bedřichově po 10. hodině a pro zahřátí si dáváme u stánku Budvar 12°. Okamžitě se zahříváme na provozní teplotu a můžeme vyrazit směrem na Novou louku, kde ředíme Budvara prostičkým Gambrinusem. Na Kristiánově začíná chumelit. Cesta na Čihadla se nepříjemně táhne do mírného kopce, ale dvě hodiny po poledni jsme již Na Knajpě – zimní kiosek se skromným pohoštěním.
Náš dnešní cíl – bivak na druhé nejvyšší hoře českých Jizerek – Jizeře – je asi 45 minut chůze odtud, takže máme dobrý čas. V nabídce jsou Svijany 11°, což znamená podporu našeho regionu, poté přehazujeme výhybku a pouštíme se do akční nabídky čaj-rum-bum. Při třetí rundě začínáme řešit naléhavé vnitropolitické problémy v Ugandě a tuším že pátou rundu už nám nechce šéfík nalít, protože vykládá něco o tom, že chce dnes taky domů. Cestou vzhůru do pralesa Jizery nás doprovází veselá nálada a přicházející tma nám vůbec nevadí. Stan stavíme přímo pod vrcholovým skaliskem ve výšce 1100 m. Vítr zde fouká, ale nám je fajn.
Ráno nás vítá krásné sluníčko. Tohle je za odměnu. Na rozdíl od minulých výletů dnes máme sněžnice a využíváme je při sestupu z Jizery na Smědavu. Bohužel je zde ještě zavřeno a tak pokračujeme na Předěl a dále na Paličník. Tady si vychutnáváme krásného počasí, to jsou panoramata… Z Paličníku jdeme údolím Hájeného potoka, který ústí z lesa přímo před Bártlovkou, kde končíme tento příjemný víkend.
Mrazivé počasí na přelomu roku jsme s kamarádem Fandou prostě museli využít k výletu do hor. Nemoc nás trochu zbrzdila, ale přecijen jsme vyrazili 2. ledna 2009 na dva dny do Krkonoš.
Auto jsme nechali na Horních Mísečkách a pokračovali jsme po svých na Medvědín.Oproti předchozím výstavním dnům dnes sněží. Na Medvědíně jsme kolem poledne. Jdeme nejdříve po žluté a později po červené turistické značce na Zlaté návrší. Pohled na Kotelní jámy evokuje opravdové hory, paráda. Na Vrbatovce si dáváme výborný guláš a Budvárek. Když opouštíme chatu, tak nás venku přepadává opravdová sněhová vánice, fičí a chumelí jako o život. Toto počasí nás již dnes neopouští.
Procházíme Pančavskou a Labskou loukou a před pramenem Labe, který pouze tušíme, že tu někde je, se vydáváme doleva jižním úbočím Sokolníku až k Vosecké boudě. Tady řežeme jihočeský zlatý mok Plzeňským. Začíná se smrákat a to nás nutí zvednout zadky ze židle a nastoupat alespoň pár metrů nad chatu a postavit stan. Pořád chumelí, teplota je kolem -10°C. V noci sněžení přestává a k ránu je cítit ochlazení pod -15°C.
Ráno Fána vystrkuje hlavu ze stanu jako první a nadšeně hlásí jasné slunečné počasí. Uvěřím, až sám uvidím – opravdu, nekecal, počasí jak ze žurnálu, fantazie! Sice mrzne jak když praští, ale přesně kvůli tomuhle jsme sem přijeli – famózní výhledy na Ještěd, Jizerky, Tvarožník, do kraje…prostě kam se podívám.
Vyrážíme před 9h a stoupáme na Tvarožník. Na západě kousek od nás zdobí horizont polská chata Szrenica. Na Tvarožníku fouká silný mrazivý vítr, tak se tu moc nezdržujeme a pokračujeme dál po hřebeni na Violík. Odtud sbíháme k prameni Labe, který je na rozdíl od včerejška vidět odevšad. Na Labské boudě jsme před 11h, točenou Plzní probouzíme ze spánku naše žaludky a vydáváme se traverzovat jižní stráně Vysokého kola. Po necelé hodině jsme na Martinovce, kde k naší velké radosti opět točí pivo s velkým „P“. Sluníčko stále neúnavně svítí. Z Martinovky sbíháme kolem Medvědí boudy do Špindlu a sedačkou se necháváme vyvést na Medvědín, kde jsme včera začínali. Po sjezdovce kloužeme dolů k autu a náš pěkný výlet je u konce. Povedl se náramně.
Při myšlenkách o letním výletě 2008 jsem se rozhodoval mezi třemi asijskými alternativami – Altají, Fanskými horami a Tian-Shanem. Volba padla na „nebeské hory“ Tian-Shanu. Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Jiří Gou Zelinka, Jadetka
Cesta
Pátek 18. 7. 2008 Všichni se scházíme v den odletu (18. 7. 2008) na Ruzyni, naše zavazadla váží od 23 do 25 kg, takže nás čeká ještě vybalování a konverze části věcí z báglu do příručních zavazadel. Poté jdeme na pivko, aby nám utekl čas do odletu. V 10 h již usedáme do křesel Aerofloťácké 320-ky. Pět minut před odletem si ještě Fanda odbíhá zpět do tranzitního prostoru Terminálu pro pas, který zapomněl při vyplňování přihlášky do věrnostního programu Skyteamu a můžeme letět. Po necelých 3h jsme na Sheremetevu v Moskvě. Čeká nás tu nechutných 7,5h čekání v neklimatizované prádelně na další letadlo do Biškeku. Netrvá však dlouho a čas zkracujeme konzumací zdravého množství piva, bez toho by čekání bylo nesnesitelné. Výjimečný imitátor zvířecích (i jiných) zvuků Fanda nás obveseluje svými pávy, klokany, žeriky a kočkami. Konečně před 23. h sedíme v letadle a odlétáme do Biškeku. Let trvá 4,5h.
Bivak Raceka, 3300 m.
Sobota 19. 7. 2008 V Biškeku přistáváme po 5. hodině a hned si vyřizujeme bez problémů víza za 35$ na počkání. Úřednice se ptáme na OVIR (registrační razítko v pasu) a ta nás přesvědčuje, že opravdu registrace již není potřeba. Toto jsme si zjišťovali asi na pěti různých místech a všude nám bylo sděleno, že od 1. 7. 2008 platí pro občany ČR cestující do Kyrgyzstánu vízová povinnost a tím odpadá povinnost OVIRu. Dokonce i všechna naše bagáž dorazila v pořádku a maršrutkář domluvený již dopředu z Čech na nás opravdu hned na letišti čeká – prostě příjezd do Kyrgízie naprosto bezproblémový! Maršrutka nás odváží přes tržnici v Biškeku, kde doplňujeme potraviny, až do doliny Ala Archa do výšky 2200 m. Zde jsme před 10. h.
Vítá nás tu polojasné počasí, jsme unaveni z cesty a tak stavíme stan a odpočíváme. Odpoledne jdeme na obhlídku okolí, v Kafe Baru dáváme jačí ocas a pivo Baltiku. Hned naproti je dokonce prodejna The North Face za třetinové ceny než u nás! Zítra nás čeká výstup do 3300 m do bivaku Raceka – to bude náš base camp na další dny.
Neděle 20. 7. 2008 Ráno vycházíme v 9:30h vzhůru. Je super počasí, váha báglů už tak super není (23 kg). Po 1 h stoupání mizí stromy i naše síly (přímá úměra). Cesta se na chvíli pokládá takřka na vrstevnici vedoucí k vodopádu, který je zdaleka vidět. U něho jsme ve 12 h. Vpravo bouří divoký potok vedoucí z ledovce Ak-Sai. Odtud nás čeká strmé stoupání vedoucí nejdříve po staré moréně a později i po nové. V tomto úseku nás zastihují dvě hodinové dešťové přeháňky, které přečkáváme s Fandou nejdříve pod tropikem stanu a pak v jeskyňce. Konec výstupu k Racekovi se ohromně táhne, ale v 16:30h jsme konečně v bivaku. Čeká tu na nás milé překvapení – je zde možnost spát na palandě v boudě za 250 Somů/noc (cca 120 Kč), čehož využíváme. Dále je možnost spát ve stanu nebo v chatce. Vaříme čaj a večeři a jdeme spát, zítra chceme dát první vrchol – Pik Boks (4264 m).
Pik Boks 4264 m
Tůra na Pik Boks, který je za námi.
Pondělí 21. 7. 2008 Vstáváme v 6 h natěšení na první štít. Cesta vede při pohledu zespoda po levé moréně ledovce Ak-Sai přímo po jejím hřbetu. Po moréně stoupáme až do výšky 3750 m (velmi nepříjemná nestabilní suťová moréna), kde přecházíme ledovec Ak-Sai napříč z východu na západ. Na konci ledovce necháváme mačky, cepíny a lana, protože vidíme, že nebudou k výstupu zapotřebí. Další část cesty vede středem východní stěny Boksu suťovým žlabem, který je velice nestabilní a jsou zde obrovské volné lokry. Musíme si dávat bacha, abychom neshazovali šutry na sebe navzájem. Cesta tímto tankodromem trvá 2 h a je docela vysilující, což je zapříčiněno i tím, že se jedná o náš první výstup a aklimatizaci. Počasí se pomalu ale jistě zhoršuje. Na vrchol (4264 m) vylézáme v 11:30 h a přinášíme sebou mlhu a po chvíli i sněžení. Výhledy tedy nejsou žádné. Ale páv s klokanem slyšet je Cesta dolů jde naštěstí rychle, sjíždíme po kamenné suti jako na lyžích. Do 3700 m sněží, níže pak prší. Cesta po moréně k Racekovi je nebezpečná, kameny nejen že ujíždí pod nohama ale navíc ještě extrémně kloužou. V bivaku jsme ve 14 h. Odpočíváme ve spacáku, večer vaříme čaj, večeři, hrajeme karty. Usínáme ve 23 h. Máme první vrchol!
Úterý 22. 7. 2008 Další den jsme již dopředu zvolili za relaxační, protože předevčírem jsme sem vynesli kompletní bagáž a včera jsme byli na Boksu. Od rána je krásné počasí, bez mráčků. Chataře učíme karty a náramně se mu ďáblovy obrázky zamlouvají. Hygiena celého těla v ledovcové bystřině nás kouzelně vzpružuje. Fotíme okolí a plánujeme zítřejší výstup na Pik Učitěl (4530 m).
Pik Učitěl 4530 m
Vrcholovka z Piku Učitěl, 4545 m.
Středa 23. 7. 2008 Budíček v 5:30 h, super počasí, nálada bojová. Vycházíme v 6 h. Za stanovým táborem u balvanu s pomníčky zahýbáme ostře doleva a cesta stoupá vzhůru kolem cvičných lezeckých věží, které máme po levé ruce. Stoupáme po pevné suti, po chvíli vlevo na hřebínek 3750 m (sem je to cca 1:15 h z bivaku). Nyní se cesta stáčí vpravo a vede přímo po ostří hřebene vzhůru. Po další 1 h přicházíme ke skalním věžím (4000 m), které obcházíme zleva a další skupinu věží zase zprava. Zde začíná sníh, ale na mačky to není. Cesta se zařezává do stráně a směřuje mírně vpravo na vrcholový hřeben (4300 m). Nyní nás čeká již jen cesta po hřebeni. Vlevo sněhová návěj, vpravo skála. Na vrcholu (4530 m) jsme s Fandou dneska první v 9:40 h. Super výhledy na Pik Korona, Izyskatěl, Semonova Tianshanskogo, Svobodnaja Korea, Ak-too, Těketor, Boks, dolinu Adygene a je vidět i tábor v Ala-Archa. Čekáme na další, fotíme vrcholovky. Cesta dolů je rychlá, za 1 h již odpočíváme kousek nad táborem a sluníme se. Do tábora přicházíme ve 14 h a vychutnáváme si krásné pocity. Až do 16 h je krásné počasí, pak přichází déšť a mlha.
Pik Izyskatěl 4570 m
Čtvrtek 24. 7. 2008 Dnes a zítra máme největší cíl – Pik Izyskatěl (4570 m). Už doma v Čechách, když jsem viděl fotku jeho severní stěny, tak jsem věděl, že na tenhle štít rozhodně chci. Bohužel od rána je špatné počasí, mlha, každou hodinu dešťová přeháňka a poměrně i chladno. Počítám s tím, že bychom dnes vystoupali morénou ledovce Ak-Sai do výšky 3750 m do míst, kde jsme přecházeli ledovec při výstupu na Pik Boks, a tam zabivakovali. Tudíž dnešní cestu známe, je to tak na 2-3 h.
Náš tábor ve výšce 3750 m při výstupu na Pik Izyskatěl.
Dešťové přeháňky náš odchod z bivaku pozdrželi až na 16:30 h, ale hlavně že jdeme! Po 40 minutách stoupání morénou nás přepadá sněhová vánice jako blázen! Cesta se stává nebezpečnější a vidět je na pár kroků. V jednom momentu, kdy začalo v dáli hřmít se část naší skupiny rozhoduje pro sestup. Nálada v týmu je špatná. Já se modlím, abych přemluvil alespoň jednoho člověka, aby šel se mnou nahoru. V tomto opět nezklamal kamarád Fanda – jeho klokaní povyk značí, že jde nahoru! Po 15 minutách stoupání se ohlížím dolů a vidím, že i ti, co se před chvílí rozhodli pro sestup si to rozmysleli a jdou s námi nahoru – to je dobře – jsme kompletní! Navíc počasí se začíná umoudřovat a sněžení polevuje, mlha se rozpadá. Kolem 19 h přicházíme na ledovec Ak-Sai a rozděláváme ve výšce 3750 m tábor. Mračna na severu jsou černá, ale já jsem optimista. V noci je vlezlá zima a vlhko.
Pátek 25. 7. 2008 Dle domluvy vstáváme v 5:30 h. Počasí ze severu zamračené, nálada v týmu špatná, ale já očekávám protrhávání z jihovýchodu (náš směr výstupu na Izyskatěl), což i mračna naznačují. Přesto se dohadujeme, že odchod od stanu pozdržíme ještě o 2 h. Ve stanu se modlím, aby jsme šli nahoru. Nakonec k mé velké radosti vycházíme v 8 h, počasí vypadá nevyzpitatelně – na jihovýchodu opravdu protrhávání oblačnosti, ale ze severu jdou černé mraky. Já jsem však stále optimista.
S Vladimírem stoupáme ze sedla na Pik Izyskatěl, Gou se vrací do BC.
Vedle počasí se hned od startu jeví jako další velký problém čerstvý sníh, který napadl včera a přes noc. Jeho výška je cca 25-30 cm a prošlapávání cesty je tím pádem obtížnější než za optimálních podmínek. Moje návleky kvůli logistické chybě zůstali v Čechách, a tak vypomáhá všemocná kobercovka (bez ní bych byl už několikrát v háji). Na úrovni Koronského bivaku ve výšce 3850 m jsme po 40 minutách. Odtud ostré stoupání Koronským ledovcem na plato ve výšce 4100 m. Čerstvý sníh zakryl všechny trhliny v ledovci, což je velmi nebezpečné. Nově vytvořené mosty přes trhliny jsou zrádné. V 11 h se na začátku plata navazujeme na lano 2 x 3 lidi, prošlapávání cesty se stává úmornější a úmornější. Počasí zatím dobré, ale na severu pořád straší černé mraky.
Nyní nás čeká přechod ledovce ze severu na jih pod sedlo. Jediným problémem této partie jsou čerstvě zasněžené trhliny v ledovci. Střídáme se v prošlapávání čerstvého sněhu. Celou cestu napříč ledovcem studujeme klíčové místo výstupu, což je 50° strmý a 90 metrů vysoký ledový výšvih do sedla, a cestu dál hřebínkem na vrchol. Pod sedlem jsme ve 12 h.
Začínám lézt vzhůru. Cepíny Raveltik Demon Mountain v obou rukách mile překvapují, jak festově drží v ledové stěně, stejně tak přední hroty Griveláckých maček. První 50° délka ve výšce 4300 m jde překvapivě hladce. Ani nezakládám mezijištění a po 40 m jsem u erární štandovací smyce, kterou raději ještě pojišťuji jedním friendem. Zde dobírám Rudu a pokračuji v tahání druhé délky, která je již mírnější a v podstatě „choďák“. Dolézám do sedla, zde je další fixní smyce. Opět dobírám Rudu a házíme lano dolů. Nahoru k nám do sedla se nakonec dostává ještě Vladimír. Zbytek výpravy zůstává dole a po chvíli sestupují zpátky dolů ke stanům a dále do bivaku Raceka. Dle průvodce to má být nahoru 90 minut po lehkém skalním hřebínku. Mě se to zdá na první pohled blížeji ale zase nesouhlasím s „lehkým skalním hřebínkem“, vidím velice nepříjemné, strmé a ostré sněhové ostří s velkou převějí otočenou na jih. Rudovi se tato cesta nezamlouvá a raději se rozhoduje pro sestup dolů – slaňuje dolů a pokračuje do Raceka jako ostatní. My s Vladimírem pokus o vrchol rozhodně dáme! Počasí se začíná kazit, přichází mraky a krásné výhledy na okolní štíty mizí.
S Pik Izyskatěl v pozadí.
Jdeme bez jištění, které by nás enormně zdržovalo, každý máme jeden demoňácký cepín od Raveltiku. Prošlapávám cestu. První skalky obcházíme zleva a dostáváme se na sněhový ostrý hřbet s velkou převějí, který jsem viděl ze sedla. Jde to vcelku dobře. Vladimír stoupá asi 20 m za mnou. Kvůli převěji volím cestu 1,5 m vpravo od hrany převěje. Zhruba po 50 m se najednou z ničeho nic pod námi převěj propadá! V první vteřině nevím, co se to děje, naštěstí držím cepín v pravé ruce, převěj je na levou stranu, cepínem se reflexivně zachytávám vpravo v ledové stěně, stejně tak Vladimír. Nohama teď visíme nad propastí a pozorujeme lavinu, kterou jsme strhli a letí celou jižní stěnou Izyskatělu. Tohle byla opravdu klika! Po krátkém oklepání pokračujeme dále. Již nevolíme cestu přímo po hřebeni ale scházíme vlevo do jižní stěny a stoupáme vzhůru asi 20 m od hřebene. Za chvíli vidím kříž značící vrchol! Máme to, jsme na Izyskatělu! Velká radost! Čas 14:00 h. Škoda, že jsme nestihly lepší počasí, nyní je tu mlha, ale dali jsme velice hodnotný vrchol. Fotíme vrcholové foto. Ze sedla nám to trvalo na vrchol 30 minut. A teď bacha na sestup, do sedla to ještě nebude zadarmo. Dolů lezeme opatrně. Fotím si místo odtrhnuté převěje. Ze sedla slaňuje Vladimír na jednoduchém dlouhém laně až dolů, já na dvojitém přes štand v polovině, abych lano stáhl. Počítám s tím, že lano nestačí až dolů a že poslední metry budu muset seskakovat do návěje, ale nakonec lano vychází naprosto přesně. Pod sedlem (15 h) máme již nejhorší za sebou a čeká nás už jen seběhnutí po ledovci ke stanům, kde jsme v 16 h. Zde na nás čeká Ruda a vaří nám čaj. Balíme stany a sestupujeme za zbytkem výpravy na Raceka, kam přicházíme v 18:30 h. Dnešek byl dlouhý a náročný, ale velice úspěšný. Izyskatěl je velice hodnotnou a krásnou čtyřtisícovkou!
Sobota 26. 7. 2008 V noci jsem měl halucinace, vůbec nevím, co se dělo, ale bylo to hrozné. Ráno jsem to zjistil. Včera na ledovci a v sedle pod Izyskatělem jsem si položil slušný základ pro solidní zánět spojivek, který v noci propukl. Navíc mám totálně spálený obličej. Od Jadetky fasuji oční kapky, bolest očí je dost šílená. Navíc venku je jako na potvoru vymeteno, sluníčko, prostě nádherné počasí, přímo ideál pro člověka se zánětem spojivek. Musím to zkousnout.
Již dříve jsme se rozhodli, že po Izyskatělu sestoupíme z Raceka a pojedeme do jiné oblasti. V 10 h balíme věci a fičíme dolů. Kousek pod Racekem narážíme na Martina z Brna, který jde nahoru a v Kyrgízii je sám. Říkáme mu naše plány, že v dalších dnech chceme poznat jezero Issyk-Kul a další oblasti Tian-Shanu. Ihned se k nám přidává a máme o člena víc. Cesta dolů je o poznání rychlejší než nahoru a po 12. h již sedíme v Kafe Baru v Ala Arche. Slavíme tři čtyřtisícovky, které jsme dali v uplynulých dnech a družíme se s místními domorodci. Od jednoho z nich dostává Fanda krásnou přezdívku „Kung-fu Fanda“, která se ho drží po zbytek výletu. Našel jsem medicínu na moje oči – bolest odeznívá přímoúměrně se vzrůstajícím počtem vypitých piv Baltika5. Děti majitelky Kafe Baru si hrají na vedlejším stole s našimi prázdnými flaškami od piva a nevěřícně kroutí hlavami, že je možné vypít tolik piv Večer probíhá ve vedlejší místnosti jakási schůze místních, dávají nám napít jejich tradiční pití – nějaký prazvláštní vývar z bůhví čeho, ale tyto tradice já rád. Po vypití veškerých zásob piva stavíme stany hned vedle Kafe Baru a jdeme spát.
Neděle 27. 7. 2008 Ráno jsme sehnali odvoz do Biškeku – pojedeme nadvakrát osobákem. Jedna skupina odjíždí v 10 h, já s Rudou, Gouem a Jadetkou čekáme v Kafe Baru na druhý turnus. Bolest očí opravdu včera odešla! Teď už mám tedy jen spálený obličej. V Biškeku jsme kompletní ve 13:30 h. Hned na autobusáku se na nás vrhli maršrutkáři s nabídkami odvozu do Talaského Alatau do oblasti Sary Čelek (úžasný národní park s přírodními lesy ořechovníků, jabloní, mandloní, jezero atd.) za 25000 Somů. To usmlouvávám po chvíli na 6000 Somů, ale i to je dost. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme do Karakolu (2800 Somů za naši skupinu), město 400 km východně od Biškeku, centrum podhůří Terskey Alatau. V 15 h nasedáme do maršrutky. Počet cestujících během cesty kolísá mezi 12 a 18. Projíždíme horami východního Kyrgyz Alatau, později podél celého severního pobřeží kyrgyzského moře Issyk-Kul – nádherné jezero s mírně slanou vodou, jedno z největších horských jezer na světě, hladina ve výšce 1600 m. V Karakolu jsme v 22 h. Vladimír tu zná kemp Turkestan a tam se také ubytováváme. Po týdnu sprchy! Večer jdeme do Fakíra na pivo.
Džety Oguz
Džety Oguz – lázně kousek od města Karakol na východním pobřeží jezera Issyk Kul.
Pondělí 28. 7. 2008 Ráno vstáváme v poklidu, na tržišti doplňujeme zásoby. Fanda splácává na co přijde – karbanátek, broskve, sušenky, manty, pelmeň a vyvrcholením je dršťkový salát. Tento pokrm bude mít vliv na jeho chování/sraní dalších pár dnů. Já kupuji slušivou kšiltovku s nápisem „Issyk-Kul“ především ze zdravotních důvodů – aby mi nasvítilo slunce na ksicht (ihned mi ji posral pták, v čemž vidím znamení brzkého štestí), v lékárně pořizuji mast Panthenol na můj spálený obličej, hodně mi pomáhá. Odpoledne odjíždíme do doliny Džety Oguz (Sedm býků podle červených skalních útvarů nad vesnicí). Slunce svítí, ani mráčku. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny – Vladimír, Ruda a Martin jdou již dnes nahoru na Poľanu Cvetov (Louku květů), která je odtud vzdálena asi 4-5 h chůze. My se rozhodujeme, že dnešní večer strávíme v Džety Oguz a budeme se věnovat kultuře a okolí. Jdeme se podívat na červené skály Sedmi býků a Rozbitoje Serdce. Jedná se o tvrdší slepenec. Musíme též zkusit zdejší všudypřítomný tradiční nápoj kumyz – zkvašené kobylí mléko, které tu pijí všichni domorodci. V jurtě objednáváme 1 litr tohoto moku a hned po prvním loku zjišťujeme, že tohle fakt nepůjde. Chuť je identická se žaludečními šťávami při zvracení. Já jakožto milovník místních zvyků se přemlouvám a dvoudecku do sebe klopím, ale s největším sebezapřením. Chuť si zpravujeme další místní pochutinou – Ajrakem – trochu připomíná naše jogurtové mléko, velice dobré. Večer u stanu karty a Baltika.
Úterý 29. 7. 2008 Vstáváme v 9 h, jdeme do nejbližší jurty na manty (tradiční jídlo, těstovinové kapsy plněné masem, výborné). Dnešní cíl je Poľana Cvetov. Počasí je nádherné. V magazínu kupujeme pití a ve 12 h vycházíme. Hned u vstupu do doliny, kterou vede naše cesta stojí na cestě Kamaz. Cvičně se ptáme, zda by nás hodili nahoru. Máme opravdu štěstí, prý to není problém a za nás čtyři platíme 500 Somů. Na korbě náklaďáku se dostáváme až k soutoku Džety Oguz a Telety, což je dobrých 12 km a jít to s 25ti kilovými bágly není žádný med. Pěšky pokračujeme ještě asi 1 h vzhůru dolinou k soutoku Bajtoru a Ajlanyše. Zde stavíme stany. Krásná louka s famózními výhledy na pětitisícovku Oguz Baši (Hlava Býka). Večer se u nás stavují pastevci na koních, říkají nám, že kousek od nás jsou Ruda s Vladimírem a Martinem. Jednomu z pastevců se líbí Fandův nůž a zkouší, jestli to není „padarok“. Nakonec dohadujeme výměnu nože za ranní mléko. Celý den má Fanda střevní problémy – svaluje to na dršťkový salát z Karakolu. Kolem stáda koní, krav a ovcí a hejna hovad.
Oguz Baši – Hlava býka.
Středa 30. 7. 2008 Ráno je počasí opět super. V 9:30 h přijíždí pastevci s vynikajícím čerstvě podojeným mlékem, kam se hrabe na tohle naše smetana! Dnes se chystáme na trek pod Oguz Baši. Fandovi stále není dobře a zůstává u stanu. Vycházíme v 11 h, jdeme dále dolinou podél Ajlanyše nejprve po louce, později hájem. Přecházíme divoký potok Arčalytoru a po chvíli se nám otevírá úžasný pohled na skupinu Oguz Baši z blízka. Obrovská louka se stovkou krav a koní, nádherné řečiště Ajlanyše a nad tím vším bílá hradba pětitisícové Hlavy býka. Jakmile se na chvíli zastavíme okamžitě na nás útočí stovky hovad. Před začátkem ledovce se otáčíme a scházíme zpátky ke stanu. Odpoledne se koupeme v říčce Ajlanyš. Večer k nám přichází domorodý pastevec – veterán elitního sovětského armádního sboru, který sloužil v Afghánistánu, Kambodže, Laosu a Keni. Velice příjemná a obohacující diskuze, ukazoval nám bojová umění, která přijdou na řadu, když vojákovi dojde samopal, automat, pistole i nůž…zážitek. A mě říkal, že „bogatstvo“ nejsou peníze, ale děti. A proto jich má 5 a hromadu vnoučat
Čtvrtek 31. 7. 2008 Opět krásné počasí bez mráčků. V 10:30 h vycházíme dolů do Džety Oguz. Dnes chceme sestoupit dolů a domluvit dopravu k jezeru Issyk-Kul, kde plánujeme relax. Cesta s těžkým batohem se táhne, ale dole jsme už kolem 14. h. V magazínu kupujeme Baltiky a domlouváme dopravu do města Čolpon-Ata (jezerní letovisko na severním pobřeží Issyk-Kul) na zítřek. V jurtě dáváme výborné manty a pelmeň a asi po dvou hodinách se u nás objevuje Ruda! Trhl se od kluků, kteří dělají nahoře ještě jeden trek. Náš plán další dny si užívat u Issyk-Kul se mu náramně líbí. Večer slavíme v jurtě, kde nakonec i spíme. Issyk-Kul
U jezera Issyk Kul přišla na řadu zasloužená kulturní část zájezdu.
Pátek 1. 8. 2008 Přesně v domluvený čas v 8:30 h před jurtou na nás čeká odvoz do Čolpon-Aty, kde jsme v 11:30 h. Stále super počasí. Dáváme na rady průvodce a ubytováváme se v soukromí za 200 Somů na osobu a noc (cca 85 Kč). Bágly necháváme v domě a okamžitě směřujeme na pláž. Čekali jsme hodně, ale skutečnost je ještě fantastičtější – krásná pláž, nádherný holky všude kolem, naprosto čistá a teplá (25°C) voda, zmrzlina, pivo…co víc si přát! Všude kolem restaurace s vynikajícími pokrmy. Odpoledne sledujeme zatmění slunce. Večer jdeme za kulturou – disko, děláme družbu se zápasníkem wrestlingu a studentkami z Biškeku.
Sobota 2. 8. 2008 – Nedelě 3. 8. 2008 Oba dny si užíváme na pláži. Hrajeme s Kyrgyzsko-kazaškým výběrem fotbal, volejbal, jezdíme s Kazaškami na banánu taženém člunem, družba s holkami z Biškeku. Kontinuálně doplňujeme tekutiny. Večer paříme na výtečné letní diskotéce Relax, kde se stáváme od prvních chvil velice respektovanými tanečními mistry.
Pondělí 4. 8. 2008 – Úterý 5. 8. 2008 V 9 h odjíždíme maršrutkou do Biškeku. Procházíme toto naprosto nezajímavé město a večer odjíždíme taxikem na letiště Manas, které je z města vzdáleno asi 30 km. Zde trávíme dlouhou noc, letadlo nám letí až v 6:30 h. Kolem 5. h se chystáme na odbavení, ale nastává problém. Úředníkovi se nelíbí, že v pase nemáme OVIR!!! Registrační razítko, na které jsme se ptali na pěti různých místech a všude nám bylo řečeno, že stačí pouze vízum a registrace již není potřeba! Trochu infarktová situace. Nakonec vše řeší úplatek 550$ za naši skupinu. Úřednice na pasové kontrole ještě nemůže uvěřit, že já jsem opravdu ten típek na fotce v pasu, ale po chvilce mě pouští i tato překážka a už čekáme na letadlo. Let do Moskvy trvá 4,5 h. V Moskvě čekáme 1 h na odlet do Prahy, naštěstí již bez větších komplikací. V Praze dokonce nacházíme veškerou bagáž a návrat z Asie se tedy zdařil bez ztráty kytičky.
Literatura
Kleslo, M. (2005): Horolezecký, trekový a turistický průvodce TIAN SHAN, vlastním nákladem
Na Roháče jsem se již několikrát chystal, nakonec moje premiéra v Západních Tatrách vyšla na prosinec 2008. Vyráželi jsme v šesti lidech – já, Fána, Housin, Gou, Erik a Mára ve čtvrtek 18. 12. 2008 vlakem z Prahy. V Ružomberoku jsme v pátek ráno a busem se dostáváme až nad Zuberec pod Bielu skalu (12 h).
Odtud (900 m) vyrážíme již po svých do strmého kopce po červené turistické značce. Sněží a je lehce podn nulou, viditelnost špatná. U Radových skal ve výšce asi 1500 m končí pás lesa a začíná jeˇště hustší mlha, vidět je už jen na pár metrů. Po 3. h nalézáme ve výšce 1650 m slušné místo pro naše stany v kryté dolince. Kolem 16. h uleháme do stanů, stále sněží a fouká vítr. Kolem půlnoci máme stan již zcela zafoukán čerstvým sněhem a Fandu už irituje tlak sněhu ze všech stan – stan se nám změnšil na polovinu – a tak jde vyhazovat sníh kolem stanu. Ráno vstáváme kolme 8. h, balíme věci a pokračujeme směrem na Sivý vrch.
Viditelnost je stejná jako včera, když jsme sem přišli – pár metrů, sněží a fouká silný vítr. Cestu pouze odhadujeme. Naštěstí Housin tudy šel před dvěma měsíci, tak alespoň zhruba ví, kudy máme jít. Při traverzu pod vrcholem využíváme cepíny, výšvih po řetězech na skalní hřbet a po něm dál vzhůru. Na vrcholu Sivého vrchu (1805 m) jsme kolem 10. h.
Sestupujeme do sedla Pálenica (1600 m). Kousek před sedlem se rozhodujeme kvůli počasí pro sestup Bobroveckou a Jaloveckou dolinou do civilizace. Stříháme to kolmo dolů jihovýchodní strání do Bobrovecké doliny, značnou část sešupu sjíždíme po zadku, což cestu dost zrychluje. Konečně jsme na žluté turistické stezce, střídáme se v prošlapávání čerstvého sněhu a sestupujeme podél Polianského a později Jalovského potoka až do výšky 850 m, kde začíná civilizace – kousek odtud je vesnička Jalovec. Od procházejících se lidí dostáváme tip na horský hotel Mnich kousek odtud. Neváháme a razíme tam. Hotel vypadá velice honosně jak zvenku, tak vevnitř. Velice milá recepční nám dělá cenu 500 Sk/noc/osobu a my využíváme této nabídky. Na pokoji sušíme věci, dáváme si zaslouženou večeři, pivko, borovičku, tancujeme na diskotéce, zpíváme karaoke show…
V neděli dopoledne opouštíme horský hotel Mnich a vracíme se kousek zpět po včerejší trase ke křižovatce žluté a červené turistické stezky. Jdeme doprava po Tatranské magistrále, opět sněží ale zde dole je cítit obleva. Po 2 h se dostáváme na chatu Kožiar, dáváme pivko a busem se odtud dostáváme do Liptovského Mikuláše. Večer odjíždíme do Prahy.
Dobrá akce, dobrá parta lidí. Kvůli počasí se nepodařil delší přechod hlavního hřebene Roháčů. Důvod pro brzký návrat do oblasti.
S kamarády jsme se už koncem zimy rozhodli pro nám dobře známou oblast Walliských Alp na letní výlet. Postupem času naše skupina nabobtnala až na devět osob, těsně před odjezdem se z pochopitelných i nepochopitelných důvodů smrskla na šest kusů masa.
Půjčeným Fordem Tranzit jsme v sobotu 16. 6. 2007 vyrazili směr Švajc. Den předtím jsem zjistil, že můj pas je přes rok prošlý. Na chvíli jsem se zaradoval, když jsem na netu našel informaci, že do země helvetského kříže se Čech dostane i na občanku, ale když jsem větu dočetl, opět jsem znervózněl. Stálo tam, že občanka sice stačí, ale musí to být nový OP se strojově čitelnou zónou, kterou moje občanka z roku 2000 nedisponuje. Nu což, teď už si nový cestovní doklad nestihnu ani vyřídit ani vyrobit, tak to holt risknu. Při nejhorším si zahraji na Krále Šumavy.
Hranice ČR – D bez problémů – nikdo nic nechtěl vidět. Za to přátelé ze Švýcar si nás odstavili ihned a doklady samozřejmě vidět chtěli. Při podávání pěti pasů a mé stařičké občanky bez čitelného strojopisného kódu celníkovi dokonce moje kartička upadla na zem. To jsem si v duchu říkal, že je se mnou dočista dočista ámen a už jsem si pomalu vyhlížel kudy celnici obejdu zu Fuß. Celník se se všemi našimi doklady na chvíli vzdálil, pak nám je přišel vrátit a dal pokyn „OK“. Na řadu přišla poměrně značná detonace, to jak mi spadl kámen ze srdce. Jsme ve Švajcu! A hurá přes Furku a Grimsel do Mattertalu, kam dojíždíme před půlnocí. Spíme pod širákem v lese před Taschem.
Matterhorn v pozadí.
Druhý den fičíme taxálem do Zermattu. Matterhorn je totálně bílý, což jsme věděli už z live kamery. Hornlihutte je ještě zavřená. Podmínky pro výstup jsou prý dost špatné. To mi je jasný – za těchto podmínek je to extrémní zimní výstup. Navíc před pár dny se na Mattu zabili 3 Bulhaři. Zjišťujeme předpověď počasí na 3 dny dopředu. Dnes průměr, zítra lepší a pozítří sluníčko. Vzhledem k okolnostem Matterhorn přesouváme na jindy a jako alternativu volíme Dom. Dnes aklimatizace směrem na Mettelhorn, zítra výstup na Domhutte a pozítří pokus o vrchol.
Z Zermattu stoupáme na výletní knajpičku Edelweiss a dále na ještě zavřenou chatu Trift. Odtud pokračujeme vzhůru směrem na Mettelhorn. Počasí se kolem 15h začíná kazit a asi hodinu před vrcholem ve výšce cca 3100 m se otáčíme a mažeme dolů do Zermattu. Spíme v seníku v Taschi.
Ráno vyrážíme z Randy na chatu Domhutte. Pozor – v Randě je pouze jedno parkoviště (podzemní, přímo pod budouvou Informací) a vejde se tam jen auto do 2,2 m výšky, což náš tranzit nesplňuje, proto musíme nechat auto u Tasche. Cesta na Domhutte strmě stoupá z Randy lesem vzhůru. Ukazatel hlásí Domhutte 4:30h. Stromy končí na hranici 2 200 m n. m. a právě v této výšce stojí chata Europahutte. Zde svačíme a nabíráme síly na druhou – zajímavější část cesty. Cesta odtud pokračuje stoupáním nejprve po louce, posléze již po skalách, řetězech a kramlích. Rychle nabíráme výškové metry a po 4h z Randy přicházíme na Domhutte. Chata žije ještě zimním režimem – tzn. bez chataře ale otevřená, kasička je v chodbě. Zabydlujeme se a zbytek dne trávíme pozorováním okolních vršků, kterým vévodí Matterhorn na konci údolí, přímo naproti nám Weisshorn a nad námi Dom, který je z počátku v mracích ale v pozdním odpoledni se nám ukazuje v celé své kráse. Dom nemám extra nastudovaný (což bude mít zítra fatální následky) – tohle jsem nečekal, budí respekt, je to velká hora. Fanda si dává vepřenku a já se rozhoduji, že se pokusím tento týden vydržet na studené stravě – bez vařiče, takový pokus. Mám s sebou hodně sýrů a hlavně Šmakouna – výborná náhražka masa.
Ráno vstáváme ve 4h a dole před chatou slyšíme lidské hlasy. Je to pět Slováků, kteří bivakovali 300 m nad chatou ve stanech. Prý je vystrašila „bůrka“ a proto sešli k chatě. Nebe je jasné a bylo celou noc, ale dobrá, beru, měli halucinace, to se může stát každému. Další výmluva, proč nejdou na vrchol je ještě dokonalejší – zjistili, že nejsou do páru! Překvapuje mě, že si toho všimli až když se navazovali a ne hned dole Fanda jim nabízí kooperaci – nás je taky pět, takže problém párování (když musí být tedy do páru) by se vyřešil. Nakonec kápli božskou – na vrchol se jim zkrátka nechce.
Vrcholový hřebínek Bishornu.
Po půl páté vyrážíme od chaty po moréně, po půlhodině docházíme na ledovec a nasazujeme mačky. Odtud musíme jít podél ledovce vlevo a cca po 1,5h výšvihem do sedla Festijoch. Stoupáme po ledovci, po levé ruce se vypíná skalnatý hřeben na jehož konci je sedlo Festijoch, kde začíná nástup na Festigrat, za námi se tyčí gigantický Weisshorn jehož východní stěnu právě probouzí první sluneční paprsky dnešního dne – neskutečná podívaná. Po necelé hodině ledovcového stoupání se otevírá vlevo sněhovoledový kuloár, kterým bychom se zjevně mohli dostat na hřeben, po kterém bychom mohli dojít až do sedla. Takže uhýbáme z ledovce a valíme to strmým kuloárem přímo nahoru až na hřeben. Místy je stoupání poměrně výživné. Hřeben je pokrytý tvrdým sněhem a jde se po něm již dobře, blížíme se k Festijochu a máme možnost sledovat kudy vede cesta přes Festigrat – nádherná linie. Po necelé půlhodině putování po hřebeni se dostáváme na falešný vrchol Hohgwächte do výšky 3740 m. Plán je jasný: sejít po skalnatém hřebeni do sedla Festijoch a pokračovat Festigratem na vrchol.
Teorie super. Ovšem v momentě, kdy se ocitáme na Hoghwächte – nejvyšším bodě skalnatého hřebenu vedoucího od Festijochu na západ – vidíme mezi námi a sedlem asi 70 m vysokou kolmou stěnu a členitý hřebínek ostrý jako břitva! S tím jsme nepočítali. Předpokládal jsem, že se odtud snadným terénem dostaneme do sedla a budeme pokračovat ve výstupu. Vzniklá situace nám překazila všechny plány. Marně obhlížíme možnosti slanění a pokračování v cestě – stěna je extrémně lámavá, je to hromada kamení držících pohromadě jen silou vůle. Po chvíli mlčení někdo pronese větu, kterou měl na jazyku každý z nás, ale pořád si nepřipouštěl, že je to pravda: „Tudy se do sedla nedostaneme a na vrácení se zpátky na ledovec Festigletscher a pokračování správnou cestou je již pozdě.“ Nyní je nám už jasné, že jsme odbočili z ledovce příliš brzy a cesta sněhovoledovým kuloárem byla špatná volba. Správná cesta pokračuje stále po levém kraje ledovce až přímo pod Festijoch a výšvihem do sedla. Dost mě tenhle pytel mrzí, protože podmínky jsou dnes výtečné, formu cítím taky dobrou a Dom mě okouzlil. Ohromně jsem podcenil nastudování cesty dopředu. Velké poučení pro příště…
Fotíme alespoň fotky do alba – Weisshorn, Matterhorn, Mattertall, Taschhorn a přímo nad námi nádherný Dom! Festigrat máme odtud jako na dlani, báječná linie. Vidíme, jak z Festijochu traverzují normálkou, která vede po ledovci Hohgletscher velkým pravotočivým obloukem na druhou stranu ledovce a poté stoupá severozápadní stěnou Domu, dva horolezci. Jejich postup se nám zdá ohromně pomalý. Za půl hodiny ušli snad jen 50 m! Tímto tempem se nemůžou na vrchol v přijatelném čase dostat.
Vrcholovka z Bishornu s Fandou.
Na chatu scházíme stejnou cestou a v dolních pasážích ledovce se už začínáme nepříjemně bořit. Na chatě si dáváme jídlo a pití – já Šmakouna, Fanda vepřenku a zbytek výpravy roztodivné potraviny. Odpoledne vedle chaty přistává vrtulník – to chatař zaváží chatu na sezonu. Počasí se začíná kazit, přesně podle předpovědi, další dva dny má být špatně. Osobně mě mrzí, že jsme Dom takto stupidně zapytlili, ale pro příště už vím kudy zcela přesně. Přemýšlím nad naším dalším plánem. Naštěstí jsem mistr v improvizaci a ihned mě napadají scénáře dalšího postupu. Teď na dva dny rozhodně vypadnout dolů k nějakému jezeru a pak doufat, že se počasí umoudří a povolí nám alespoň nějaký výstup. Okamžitě mě napadají lehčí walliské vrcholy jako Weissmies, Laginhorn, Bishorn, ale také Bernské Alpy a na moment jsem zapřemýšlel i nad Zugspitzi, která je při cestě domů. Po 15 h se balíme a sestupujeme dolů do Randy, kde jsme za 2,5 h. Večer spíme v seníku v Taschi.
Ráno ujíždíme před špatným počasím dolů k Rhóně – do Sierre k jezeru. Tady je příjemně, koupeme se, jíme (já Šmakouna, Fanda vepřenku) a chlastáme zdejší levné víno a českou Plzeň. Zato noc u jezera je ta nejhorší noc – žabí orchestr hraje ostošest a když už konečně kolem 05 h tato estráda končí, začínají jezdit auta na nedalekém hlavním tahu – opravdu jsme se moc nevyspali.
Další den se přesně vyplňuje předpověď – prší a leje a chčije. Ale zítra už má být líp a pozítří ideál. Po poledni se přesunujeme do Val de Zinal – údolí vedle Mattertalu. Cíl je Bishorn.
Celé údolí je úplně jiné než Mattertal – daleko „mrtvější“ – ale to mě právě okouzluje. Takřka žádní turisti, infrastruktura cestovního ruchu také odpovídá daleko méně navštěvované oblasti – prostě fantazie. Zinal je vesnice úplně na konci údolí. Objevujeme zde kemp, kde přespíme, ceny jsou lidové – 6,5 SFR za osobu/noc. Zde je to francouzská část kantonu Wallis a jak je u francouzsky mluvících lidí zvykem, ti se prostě cizí řeč učit nebudou. Takže s domluvou to tu je sranda. Ale kempík je to bezvadný, vše potřebné. Chladíme naši Plzeň jíme Šmakouna a vepřenku a rozkoukáváme se tu. Počasí se uklidnilo, neprší, mraky se honí a občas se ukazují okolní horské jehly, kterým vévodí Dent Blanche a Zinalrothorn.
Ráno mrholí. Čekáme do poledne, jestli nepřestane a když vidíme, že situace je pořád stejná, tak si balíme věci a vyrážíme za mírného letního deště na chatu Cab. de Tracuit. Dle směrových cedulí to je nahoru 5h, převýšení 1550 m (Zinal 1700 m, chata 3250 m). Na informacích v Zinalu jsme si zjistili, že na chatu nepotřebujeme spacáky ani karimatky, jsou tam totiž deky. Proto naše bágly mají nesrovnatelně menší objem i hmotnost a stoupá se o poznání lehčeji.
Zinalrothorn.
Cesta vede nejprve lesem, pak stromy ubývají a procházíme květnatou loukou. Počasí se zklidňuje a mraky před námi ustupují. Po dvou hodinách jsme ve výšce cca 2500 u vodopádu, který byl vidět od stanu. Pokračujeme kolem chatky Combautanna, později po kamenné suti až do sedla Col de Tracuit. Zde se dělí svět na království ledu a sněhu na východě (Turtmanngletscher) a kamenné panství na západě odkud přicházíme my. Ze sedla je to k chatě už jen 150 m po sněhu. Z Zinalu nám to sem trvalo 4,5h. Chatař se tu právě zabydluje, jazyková bariéra opět viditelná – mluví francouzsky ale po chvíli pochopil naše posunky i v němčině. Cena za noclech 30 SFR je seriózní. Spí tu s námi ještě pár skupin, jejichž cíl je stejný jako náš – Bishorn 4153 m. Pro posilnění na zítřejší výstup volíme Šmakouna a vepřenku. Deky tu mají překvapivě teplé a noc je příjemná.
Ráno vstáváme v 5h 30min, na vrchol by to mělo být cca 3h a převýšení 900 m takže pohoda. Počasí se jeví, že bude opravdu ideální. Nyní se sice po okolních štítech válejí sem tam mraky, ale je znát, že si s nimi vítr co nevidět poradí.
Cesta je jasná – od chaty vede kousek dolů na ledovec a pak stoupá napříč Turtmanngletscherem doleva do falešného sedla pod kótu 3591 m a přímo nahoru do sedla mezi východním (vyšším) a západním (nižší) vrcholem. Ostatní skupiny volí cestu obklikou až úplně nalevo na hranu a odtud do sedla mezi vrcholy, kam přijdou z prava. My si chceme cestu zpestřit ostřejším stoupáním a volíme „diretisimu“ kdy nejdeme obloukem doleva ale rovně velkým srázem přímo do sedla mezi vrcholy. Je to klasická ledovcová tůra, počasí nám přeje, sluníčko svítí, kolem nás okouzlují úžasné pohledy na walliské velikány a je dokonce vidět i Mont Blanc. Jen poměrně silný západní vítr způsobuje, že mi mrznou prsty na nohou.
Konečně dorážíme po 2,5h do sedla a otevírá se úžasný pohled na severozápadní stěnu a severní hřeben Weisshornu – tohle opravdu bere dech!!! Čeká nás už je výšvih na sněhovou čepici východního vrcholu Bishornu (4153 m) – dnes jsme na vrcholu první! Volbou diretisimy jsme předešli všechny tři skupiny lezců, kteří vyráželi před námi. Vychutnáváme si vrcholové pocity. Jižnímu pohledu vévodí majestátní Weisshorn, který je v naší těsné blízkosti, dále za ním Liskamm a masiv Monte Rosy, na východě stolová hora Alphubel, Taschhorn, Dom, Lenzspitze a na západ úžasná pyramida Dent Blanche. Rozhodujeme se, že si vylezeme ještě na nižší východní vrchol Bishornu (4135 m), který zdobí skalní špička.
Sestup je fantasticky rychlý, na chatě jsme z vrcholu za necelou 1,5 h. Na chatě se posilňujeme – já si vychutnávám posledního Šmakouna, Fanda poslední vepřovku a zbytek poslední zásoby co batoh dal. Za další 2,5 h už stojíme před naším autem v Zinalu a odjíždíme dolů do Sierre k jezeru. Tady se osvěžujeme koupáním a nabíráme síly na cestu domů, protože chceme jet přes noc na jeden zátah.
I přes nesplnění žádného z cílů (Matterhorn či Dom) jsem s letošním walliským výletem spokojen. Jedna čtyřka dala, Bishorn se mi líbí a další zkušenosti mám v tělese. HoreZdar!
Pohled při usínání nad Velkou Jizerou byl famózní.
Když jsem pod stromečkem letos našel u Ježíška dopředu objednanou knížku „Tři Iseriny“ a ponořil se do četby a pozorování fotografií známého Honzy Pikouse, okamžitě se zrodil v mé mysli nápad. Dost zřetelný a jasný, a sice solo putování za Iseriny. Postupem pár minut jsem ukoval plán pro solo přechod Jizerek převážně polskou stranou, kdy navštívím dva ze tří Iserinů – Orle a Groß-Iser. Tak jsem se tři dny po štědrém dni sbalil a vydal se na cestu…
Z Tanvaldu vlakem do Harrachova a odtud po zeleně značené cestě vzhůru, přes hranice a dále po zelené do Orle. Cesta se vine takřka po vrstevnici smrkovým hájem, na zemi je místy sníh, ale na roční dobu prachmálo. Sluníčko prosvítá přes stromy, skrz které je vidět blankytně modrá obloha. Scházím k Orle a cítím, jak mě zdejší kultovní hospa láká do svých útrob. Moje vůle však naléhá na splnění mého dílčího úkolu – nalezení překrásné skalní modly Graniczniku, která mě uchvátila na první pohled v několik knihách. Dle mapy tuším směr a vydávám se na průzkum rovnou za nosem cesta necesta. Otevírá se mi okouzlující pohled na Bukovec z pro mě neznámé strany – polské. Intuice mi napovídá mírně změnit směr, po chvíli narážím na cestu, po které přicházím k vytouženému Graniczniku. Skála je to opravdu skvostná, nabízející výborné možnosti pro lezení. Z druhé strany od cesty lze poměrně snadno vylézt na vrchol, který nabízí překvapivý výhled na východní část našich českých hor a jsou vidět i stavení na Jizerce. Granicznik jsem našel, tedy mám nárok vyslyšet vábení hospody v Orle. Pozdní oběd vyplňuji pivem, výbornou klobásou a čajem s rumem, který mi dodává sílu do dalšího putování. Moje cesta pokračuje cestou zařezávající se do vrchu, na kterém se nachází další můj dnešní cíl – skály Pelikan. Po půl hodině cesty se mi toto prosluněné skalisko objevuje po mé pravici na pasece. Stoupám vzhůru, nejprve bez problémů, později se bořím do stále hlubšího sněhu, ale u Pelikana se ocitám poměrně záhy. Rýsuje se mi jasná linie na výstup, který ihned realizuji. Skála je chladná, ne však vymrzlá, jak by se na konec prosince dalo očekávat. Z vrcholu je famózní výhled na všechny strany – na jihu dominuje silueta Bukovce, pokračujeme-li severněji, rozpoznáváme Pytlácké kameny na Středním jizerském hřebenu, ještě severněji mě fascinuje svým velkým kouzlem Velká Jizera a nad ní obzor zakončuje masiv Smrku. Na druhé straně naplňují mé vjemy neméně okouzlující polské kraje.
Z Pelikanu slézám a scházím na cestu vedoucí na Rozdroze pod Cicha Równie, kde se mi otevírá obzor Krkonoš – Szrenice a Tvarožníku. Zde se již slunce loučí s krajinou a já se začínám poohlížet po vhodném místě pro bivak. Pokračuji cestou na Velkou Jizeru a po zhruba půl hodině, kdy se slunce již s Jizerkami pro dnešek nadobro rozloučilo, ustýlám si pod mohutným smrkem. Cestou ke spánku mě doprovází úžasný pohled na celý obzor českých Jizerek.
Ráno mě vítájí sluneční paprsky, avšak na Velkou Jizeru proudí masy mlhy a mraků. Když přicházím na Groß-Iser, mlha tuto krajinu nadobro pohltila a tím umocnila genius loci tohoto místa, které tu stříká na všechny strany. Před sto lety tu sídlilo několik stovek domorodců, nyní tu je liduprázdno, pouze obrysy základů stavení připomínají dávnou slávu místa. Síla a hloubka zážitku doléhající na mou duši je však nesmírná. Toto je opravdové srdce Jizerek…
Moje putování pokračuje po cestě kopírující tok Jizery až do míst, kde cesta tvoří hranice mezi Čechy a Polskem. Zde – v oblasti tzv. Sporného území uhýbám doleva a směřuji do Českých zemí. Přes rašeliniště Jizery v oblasti Ruských křížů, kde by se dala mlha krájet, přecházím tok Jizery a jdu dále až na cestu vedoucí z Předělu k Nebeskému žebříku pod Smrk. Podél Hájeného potoka scházím divočinou až k Bártlově boudě, kde svůj výlet za dvěma Iseriny důstojně zakončuji.
Babička v Nové Sedlici – nejvýchodnější vesnici bývalé ČSSR.
Reportáž z Bukovských vrchů zpracoval Ing. Milan Hejkrlík MBA.
O své podzimní dovolené mluvil Zdenda již v červenci v Tatrách. Původním plánem byla romantická dovolená s Evou někde u Černého moře. Nakonec se Eva alespoň projela autobusem kolem slovenského moře – Zemplínké Šíravy. Romantika se také nekonala, neboť jsem se ke Zdeňkovi s Evou přidal i já – socan Milan. Sraz byl naplánován na úterý 26. 9. 2006 v Olomouci, odjížděli jsme nočním rychlíkem Laborec minutu před jednou hodinou ranní směr Humenné. Napřed jsme si užívali jízdu v lůžkovém kupé po koridoru a po té jsme cítili každou výhybku Železnic Slovenské republiky.
27. 9. 2006 – Středa
Olomouc (00:59h) – Humenné (10:00h) (vlak), Humenné – Nová Sedlica (14:00h) (bus), Nová Sedlica – Temný vršok (16:15h) – Stužická rieka (16:45h) – Kremenec (18:45h).
Ve středu dopoledne jsme konečně dorazili do Humenného a po chvíli přesedli do autobusu směr Snina. Ve Snině jsme se pokoušeli od domorodkyně zjistit, ze kterého nástupiště odjíždí autobus do Nové Sedlice. Měli jsme však smůlu, babka se s námi dala do řeči, která nám však nepřipomínala žádný ze známých jazyků. Pochopili jsme, že rusínština má toho se slovenštinou, neřkuli češtinou, společného asi jako klasická řečtina s finštinou. Po několika minutách monologu jsme kapitulovali, babku začali ignorovat, a nespolečensky jsme se zeptali vedle stojícího podstatně mladšího slováka, který se napřed zděsil, kam to máme namířeno (cituji „Cože, veď v Nové Sedlici nič nie je.“), ale alepoň nás správně nasměroval. Následně jsme měli asi dvě hodiny čas na obdivování krásy historické Sniny, ve které je nejstarší dům z roku kolem 1960. Po prohlídce centra jsme zbylou hodinu a třičtvrtě strávili v jediné otevřené restauraci, kde se evidentně báli upírů, podle množství česneku v polévce. Kolem druhé hodiny jsem dorazili do vytoužené Nové Sedlice, nejvýchodnější obce Slovenska. Překvapivě v obci s cca 350 obyvateli byly otevřeny dva obchody a tři hostince, z toho jeden s penzionem. V jednom z krámků jsme si dali „jedno“ a nedbali rad místních, abychom na Kremenec nechodili, že je to moc daleko a v kopcích žijou medvědi.
Cesta po chvíli začala mírně stoupat, bohužel po ještě kratší chvíli přestala stoupat jen mírně. Naštěstí jsme si vychutnávali stín bukových lesů. Asi za třičtvrtě hodiny přišla první zastávka – rozcestí pod Kýčerou, odkud to do dnešního cíle mělo být slabých dvě a půl hodiny. Slovenští značkaři jsou buď vytrvalostní běžci nebo jim jdou pomalu hodinky, protože jsme měli co dělat, abychom do cíle dorazili ještě za světla (cca 4,5 hodiny normální chůze z Nové Sedlice namísto udávaných cca tří a čtvrt).
Po vystoupání asi šestiset výškových metrů na Temný Vršok (838 m. n. m) nás překvapilo prudklé klesání ke Stužické řece (odhadem ztraceno 200 výškových metrů) a následně opětovné stoupání, stoupání a stoupání cestou necestou stužickým pralesem. Ke komické situaci došlo, v závěru etapy, kdy jsme vyšli z lesa na bývalou signálku a nevěděli zda jít doleva nebo doprava. Vrchol Kremence byl podle GPS chvíli vlevo, chvíli vpravo. Na okamžik to mezi námi vypadalo jako ve sněmovně, jeden pravičák, jeden levičák a jeden neutrál. Kýženou budoucnost nám však zaručilo směrování doleva a po závěrečném krátkém, o to prudším, stoupání jsme stanuli na nejvýchodnějším bodě bývalé federace, na Kremenci. V roce 2002 zde byl vztyčen trojboký hraniční kámen, který vymezuje hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny.
Na Slovenské straně jsme nedaleko studánky zabivakovali, rozdělali pastýřský ohýnek a užívali si krásný západ slunce. V osm hodin byla již pěkná tma, tak jsme zalehli a spali a spali a spali. Tedy listí někdy až nepříjemně šustilo, cestou jsme viděli stopy, které nejen vzdáleně připomínali stopy medvěda, tak někteří jedinci zase tak lehce nespali. Naštěstí jeden prozíravý jedinec nic neponechával náhodě svírajíc v jedné ruce evropský zbrojní průkaz a v druhé skvělý uhersko hradišťský výrobek ČZ 550 Lux .308 Win.
Svítání druhého dne jsme úspěšně zaspali, po snídani kolem deváté hodiny jsme vyrazili na západ (jinam to bez překročení státní hranice ani nešlo). Po mírně klesající pěšině, která byla zprava lemována polskými a zleva slovenskými hraničními kameny, jsme došli přes Kamenou lúku do sedla Čiertaž. Podle původního plánu jsme chtěli dojít až do sedla Ďurkovec a sejít do vesnice Runina, ze které nám asi v půl třetí jel jediný autobus do Sniny. Po včerejším zjištění, že místní značkaři jsou schopni čas podhodnotit až o 50% jsme vyhonotili časové rezervy a raději po modré zamířili do Nové Sedlice. Čas do odjezdu našeho autobusu jsme věnovali doplnění energie a ochutnávce domácí hruškovice v restauraci u penzionu Kremenec.
Ve Snině Zdenda s Evou dokoupili zásoby v Lidlu (protože je levnější) a náhodně se setkali se spolužáky z jablonecké obchodní akademie. Pak jsme zamířili na východ směrem na Sninské rybníky, kde jsme chtěli přenocovat. Podle mapy se zde mělo nacházet několik ubytovacích zařízení. První hotel Kamei jsme ihned zamítli a pokračovali dále směrem k dětskému rekreačnímu středisku. Bohužel bylo již mimo provoz a otevřen byl pouze stánek s občerstvením. Majitel nám však obratem doporučil a zajistil ubytování v nedaleké zotavovně Čiernanič. Než jsme se tam stačili vydat, tak stánek navštívila skupinka havířů z košického U.S. Steel (bývalé Východoslovenské železárny), kteří nás začali hostit místní hruškovicí… Každý si vzal za čest nás pozvat na panáka a bohužel skupinka nebyla zrovna nejmenší L Nicméně k naší cti jsme zotavovnu na druhé straně rybníka uprostřed temné noci úspěšni našli, byť to chvíli s námi vypadalo černě. Něžná část naší výpravy uvítala sprchu s teplou vodou, méně něžná část se vydala taktéž osprchovat a pan Puch sprchu úspěšně bojkotoval.
Probudili jsme se do ranní mlhy, která se naštěstí dopoledne začala trhat. V zotavovně jsme srovnali účty a posnídali v nedalekém hotelu. Zlatým hřbetem dnešního dne byl výstup na Sninský kámen, což představovalo vystoupat asi 700 výškových metrů. Proklínám Zdendu a jeho zkratky. Nechápu, jak je to možné, ale ze včerejšího večera si zapamatoval, že na Sninský kámen se nemusí jít po značce, která stoupá jen pomalu, ale je možné to vzít kolmo na vrstevnice hned nahoru. Prvních deset metrů kopec nestoupal proudce, následující hodinu a půl měl sklon více či méně se blížící k pravému úhlu. Nejslabší část výpravy (Milan) značně zaostávala a snažila se svou dýchavičnost maskovat kocháním se nádhernou přírodou a hledáním vlastních plicních sklípků někde po zemi. Nicméně po zhruba dvouhodinách jsme všichni stanuli na vrcholu a zapsali se do novotou vonicí vrcholové knihy. Z vrcholu by byl nádherný výhled, kdyby se nad Zemplínem nevznášel opar.Dalším cílem bylo romantické jezero mořské oko, ke kterému jsme asi hodinu klesali a pak asi tři hodiny sice mírného ale nesmírně ubíjejícího klesání šli po asfaltce do Remetských Hámrů. Jediné zpříjemnění cesty byly hrozny ostružin. V Remetských Hámrech jsme se okamžitě vrhli do první objevené hospody (u konečné autobusu), kde jsme startovali kombinací šariš, kofola a hruškovice (14 SKK). Opět se potvrdilo pravidlo, čím menší a zapadlejší vesnice, tím lepší hospody. V druhé hospodě – Polovnické reštaurácii – i výborně vařili, navečer jsme pokračovali, šarišem (14 SKK) a hruškovicí (15 SKK), a pak opět šariš a hruškovice, … , hruškovice a šariš. Ještě ve stavu schopném vnímat reakce okolí jsme se poptali po ubytování a hostinský nás odkázal na paní starostku, která nám překvapivě poskytla klíče od ubytovny v budově obecního úřadu. Ještě jsme párkrát otočili šariš a hruškovici a šli jsme do hajan. Před spaním po inspiraci skleněnou vitrínou byla kolegyni Vlastě zaslána SMS, jejíž význam do teď nikdo nepochopil: „Vlasto, Vlasto, Vlasto, máš tady terárium.“
Šariš i hruškovice asi byly kvalitní, nebo antiethanol opravdu zabírá, ale druhý den jsme bez problémů zvládli snídani ze zásob místní samoobsluhy. Dnešním úkolem bylo probojovat se skrz vojenský prostor na pověstmi opředený vrchol Vihorlat. Ještě ve vesnici nás zaujal kamerový systém, vybudovaný z prostředků Evropské unie. Působil zajímavě v obci s cca 650 obyvateli. Zároveň střecha několika domů byla „ozdobena“ směrovou wifi anténou. Opět překvapení, že v zapadlém koutě východního Slovenska jsou na tom s pokrytím líp, než na některých místech v Praze.
Překvapivě cesta na vihorlat byla mírnější, než jsme očekávali, žádná dlouhá táhlá stoupání jako na Kremenec nebo vražedně prudké stoupání jako na včerejší Sninský kámen. Cesta příjemně ubýhala až jsme došli k Poľaně pod Vihorlatom. Tam turisty od pokračování odrazuje novotou zářící cedule vymezující vojenský prostor, která zakazuje další vstup, nicméně turistická značka dál pokračovala až na vrchol, na který to je od turistického přístřešku na Poľaně slabých dvacet minut.
Vihorlat opět nezklamal a nabízel krásný výhled na Zemplínskou Šíravu, kterou kazil jenom přítomný mírný opar. Počet turistů na vrcholu ostře kontrastoval s naprosto liduprázdnými Bukovskými vrchy a téměř liduprázdným Sninským kamenem. Bohužel těsně po nás dorazila skupina asi třiceti mladých křesťanů, kteří se snažili nahoře sloužit mši, či co to vyváděli.
Zpět jsme šli stejnou cestou, vyzvedli věci z ubytovny, vrátili klíče paní starostce a před odjezdem autobusu jsme ještě stihli v Polovnické řeštaurácii polévku. Obsluha byla bezvadná, přestože v restauraci probíhala svatební hostina, věnovala se i nám.
Cestou v atuobuse jsme opět narazili na skupinu modlících se křesťanů, natolik zaplnili celej autobus, že jsme málem nestihli vystoupit v zastávce Mědvědí hora, kde jsme zašli do Salaše, kterou nám doporučil Howadoor na vrcholu Vihorlatu. Tedy nejsem si jistej, jestli to byl pravý Howadoor (viz www.howadoor.wz.cz), ale potkali jsme nahoře jednoho týpka, kterej by jím mohl být. Salaš byla normální komerční hospoda se stylovou výbavou, která nenadchne ani neurazí. Byli jsme blíž civilizaci, tak host zde nebyl takovou vzácností a obsluha to dávala dostatečně najevo. Tedy spíš obsluha se nám nevěnovala vůbec, ani nevím, zda nám někdo odpověděl na pozdrav. Původně jsme mysleli, že se na Salaši ubytujeme, ale shledali jsme, že nás nejsou hodni. I když tím nám nastal problém, kde přenocujem, protože na Šíravě bylo již po sezóně, kempy a penziony byly už uzavřené.
Hledajíc ubytování jsme narazili na jeden rodinný domek, který avizoval „volné pokoje“. Po zazvonění vyšel ven nerudný dědek, který si nás chvíli prohlížel a po té prohlasil „nemám nič upratané, choďte dalej“. Tak jsme šli dál až jsme došli k penzionu Felicia, kde nás recepční, shodou okolností z Remetských Hámrů ubytovala. Na její počest jsme si dali několik hruškovic Vilmosz.
Probuzení bylo opět nečekaně příjemné, snídani jsme absolvovali opět v Salaši, protože nikde jinde neměli po ránu otevřeno. Dále jsme pokračovali do Vinného, které nám doporučil kolega. Zdenda neustále básnil o historickém centru města založeném ve 12. století, desítkách vinných sklepů, výborném vínku. Dokonce z Vinného jezdí zhruba každou půlhodinu autobus do Michalovců, kde naše putování po východním Slovensku mělo být zakončeno.
Cestou jsme obešli Vinianské jezero (fakt pěkný, ale obkolopený chatkama, pár hotelů, prostě komerce) a pokračovali celí natěšení do Vinného. Cestou opět přednáška Zdendy, opěvující místní víno. Tedy do Vinného jsme došli. Jediné co o něm mohu říci, že opravdu existuje. Divil bych se, kdyby tedy bylo opravdu městem, o vinném sklepě tam snad nikdy neslyšeli, historické jádro bylo tvořeno panelovým nákupním střediskem. Když jsme se snažili najít alespoň hospodu, tak nás místní odkázali směrem k nějaké hnusné betonové špeluňce, do které bych nevlezl, ani kdyby měla otevřeno. Naštěstí byla ve Vinném autobusová zastávka (alepoň v něčem měl Zdeněk pravdu), a ke Zdeňkový smůle tam visel i jídná řád. Pravdou je, že z Vinného autobusy jezdí, dokonce a to i do Michalovců. Intervaly měly však asi šestihodinové a jeden nám zrovna ujel a další měl jet v době, kdy náš vlak měl být někde u Košic. Ještě, že jsem měl kulovnici rozebranou a náboje společně se závěrem byly hluboko v batohu.
Nezbylo nám nic jiného než to vzít do Michalovců hezky po svých, z toho asi 8 km po dálnici. Slovenské dálnice, alespoň ta u Michalovců, nejsou ohraničeny krajnicí, takže jsme husím pochodem míjeli auta jedoucí rychlostí asi tak dvacetkrát vyšší, než byla ta naše. Ale přežili jsme a zdrávy dorazili do Michalovců, prohlídli jsme si skutečné historické centrum a občerstvili se ve vikingské restauraci.
Vlak jsme stihli v pohodě a až na občasnou Zdeňkovou rádoby hudební vložku „Komáří se ženili, bzum, bzum, ženili…“ jsme se prospali až do Prahy. Eva tedy jen do Olomouce, naše dvojka se probudila až někde v Hloubětíně
Závěrem je možno říct, že pět dní na východním Slovensku se opravdu vydařilo. Bezvadný počasí, liduprázdná krajina Bukovských vrchů a Vihorlatu, bezvadní pohostinní místní obyvatelé… Určitě tahle oblast stojí za další návštěvy (třeba Bukovská hřebenovka z Kremence až Duklu).
Pátek – 7. 7. – Příjezd na Štrbské pleso, sraz s Písčim (spolulezec), tůra na Chatu pod Rysy, večer vyběhnutí na Rysy.
Sobota – 8. 7. – Ráno jdeme na nástup na Východní hřeben III na Žabího koně, počasí je zamračené, již na nástup je lezení II-III, k samotnému nástupu slanění 15 m do sedla, po hraně přes 3 štandy na vrchol – krásné trojkové exponované lezení (expozice jako prase!), poslední délku lezeme za deště, slanění.
Počasí se vybírá a přemísťujeme se k nástupu Häberleinovy cesty IV na Žabího koně, přes 3 štandy na Východní hřeben, krásné lezení – už vážnější čtyřkový kroky, opět úžasná expozice, tlučeme první skoby, poslední délka opět za deště, slanění a sestup, cestou začíná poměrně vydatně pršet a tak se ukrýváme v jednom bivaku, kde jsou s námi další tři Češi. Ve vedlejší stěně bojují dva lezci (lezec s lezkyní) na nástupu na Žabího koně (tam co jsme šli ráno). My přečkáváme nejhorší slejvák v bivaku. Déšť ustává a vidíme jak lezkyně z té dvojky stojí ve strmém sněhovém poli na stejném místě už 20 minut (za slabého deště). Je asi 300 m od nás, tak se k ní vydáváme. Říká nám, že kousek nad ní (50 m) je v trhlině její parťák, prý spadl ze štandu, když ho sejmul kámen. Horskou už prý zavolala. Dostáváme se ke zraněnému, nehýbe se, nereaguje, v ústech i nose krev, polovina helmy rozdrcená. Je to dost blbé místo – musíme sami rychle zaštandovat, tak si od něj beru kladivo a zatloukám skobu. Vytváříme pro záchranný tým alespoň plošinku na lepší manipulaci. Do chvíle už slyšíme vrtulník. Postojem do “Y” ukazujeme pilotovi inkriminované místo (později se ukázalo, že jsme tímto horské službě dost pomohli, protože lezkyně jim do telefonu v šoku říkala jiné místo). Vrtulník tu nemůže přistát, tak spouští jednoho borce k nám dolů ke zraněnému. Bohužel musí konstatovat, že jemu už nepomůže. Posílá vrtulník dolů k Žabím plesům, ať sedne. Zatím připravujeme s členem horské služby slanění mrtvého níže – do místa, kde si ho vrtulník nabere. Smutná zkušenost. Celé to bylo takto: dvojku zastihlo špatné počasí na nástupu Východního hřebene a tak začali sestupovat, když byli na štandu, tak chlap nebyl přidělanej ke skobě a v ten okamžik ho sejmul padající kámen, holka slanila do míst, kam spadl a volala horskou – tam jsme ji spatřili my a šli k ní. v podvečer jsme šli na chatu pod rysy, kde jsme spali.
Neděle – 9. 7. – Ráno vyrážíme s věcmi opět do Žabí doliny – cíl vylézt Štáflovku na Voliu vežu (prý lahůdka). Cestou vidíme, že po Polácích zůstaly dvě lana ve štandu, tak si pro ně dolézáme (když ne my, tak by si je vzal někdo jiný…). Kolem 10h se však obloha zatahuje a začíná vydatně pršet. Leje s přestávkami až do 15h – lezení musíme stopnout. Přečkáváme déšť v jednom bivaku u Žabích plies a odpoledne scházíme dolů k Popradskému plesu a električkou jedeme do Tatranské Lomnice, kde máme sraz s naší druhou polovinou týmu – turisti – Fanda a Milan. Kalíme v Lavíně na nádraží a spíme pod širákem u bazénu v Tatranské Lomnici.
Pondělí – 10. 7. – Jdeme všichni společně na Terinu, kde jsme v 13h. Turisti (Fanda a Milan) pokračují přes Priečné sedlo na Zbojandu a dolů zpátky do Smokovce. Já s Písčim odpoledne vylézáme Žlutou stěnu Východní stěnou III (6 délek, 3 z toho krásný trojkový lezení, 3 délky v zarostlém terénu). Spíme na Teryně.
Úterý – 11. 7. – Chceme jít na Brnčálův pilíř V na Ľadový štít, ale netrefujeme nástup a lezeme 10-ti délkovou kombinaci cest “Levou částí pilíře” a “Groszovu cestu” – výsledkem je parádní lezení s pětkovými délkami, avšak také špatně zajistitelné štandy. Velká cesta, velká zkušenost. Sestup z Ľadového štítu též zajímavý (II) ale již pohodový.
Středa – 12. 7. – Cíl – vylézt nejkrásnější cestu celé výpravy – Korosadowiczovu cestu V na Žlutou stěnu – super linie v pevné skále. 5 délek na Východní hřeben Žlutky. 3. a 4. délka klíčová – nejprve koutová spára, pak traverz v hladkých plotnách doleva – šluchta dolů kolem přes 100 m. Paráda! Na Terině se balíme a jdeme přes Priečné sedlo na Zbojandu a dolů do Tatranské Lomnice. Večer kalba v Lavíně.
Čtvrtek – 13. 7. – Návštěva Belianské jaskyně a večer odjezd přes Poprad do Prahy lůžkovým vlakem.
Tak tedy stručná reportáž aby si někdo nemyslel, že jsme tam jenom nezřízeně chlastali a mluvili hanebně. Milé děti, usaďte se pohodlně a vyslechněte jak to tenkrát na jaře léta páně 2005 bylo.
Jak bylo domluveno sjeli jsme se před kostelem v Hejnicích. Z Prahy dorazili T-MAX, BOBR a SPOOK, z Krkonoš já, z Dánska BOUDAK a místní DEATHER (Zdenda Bouda z Hutě) to všechno řídil. Přesunuli jsme se na chalupu jednoho zpřízněného lezce do obce Bílý Potok.
Vybalili jsme a vyrazili poznávat místní kolorit. Doufali jsme, že se s místními domorodci lehce domluvíme a za lesklé korálky a sklíčka získáme něco na zub a zahnání žízně. S pomocí nejmodernější satelitní navigační technologie jsme v brzku nalezli restauraci s pro nás nevyslovitelným domorodým názvem Bártlova bouda.
Lesklé korálky v Jizerských horách nikdo nechce, naštěstí se majitel boudy spokojil s barevnými papírky. Učinili jsme důstojnou útratu. Poznávání koloritu se mírně zvrhlo v pivní smršť. Nepochopením krajového nářečí se T-MAXovi podařilo urazit hospodského, ale vyžehlili jsme to další mohutnou objednávkou tradičního sladkého piva Vratislav.
Z nějakého mě nepochopitelného důvodu jsme byli z restaurace odejiti a vydali jsme se na další průzkum místních pamětihodností. Nebylo moc dobře vidět, a víte proč milé děti? To byste neuhodli – v Jizerských horách je dvě hodiny po půlnoci úplná tma! Opravdu, to není jako u nás ve městě. Není větší dobrodružství než objevovat cizí kraje.
Nalezli jsme však brzy, vydatně do kraje svítící, doupě pravého jizerskohorského šamana – indiána. Jeho tee-pee “U srdíčka” nás vlídně přijalo a několik domorodých polonahých žen nás vtáhlo do víru smyslných tanců kol obřadních ohňů. Z počátku jsme se pochopitelně zdráhali, ale báli jsme se, že bychom je mohli nějak urazit a tak jsme velmi nesměle přistoupili na pomalé kývání tělem do rytmů typické jizerskohorské bubnové hudby. Silná magie místa, pot neřesti, omamné nápoje a dým vonných trav nás brzy ulovily do svých tenat. Naštestí se nám podařilo uprchnouti a nebyli jsme tak vystaveni ponížení při znásilnění domorodými divoženkami. Museli jsme však na útěku vykopnout dveře, protože zlotřilý indián si již již brousil dýku na náš skalp.
Zvon.
Všechno však dobře dopadlo a většina účastníků výpravy byla příliš vyděšena předchozími událostmi a ulehla rychle k posilujícímu spánku. Ne tak ovšem DEATHER a BOUDAK, kteří místní mentalitu znají nejlépe a ničeho se jen tak neleknou. Rozhodli se tedy ještě neprodleně přinést oběť místnímu skalnímu božstvu a to nočním výstupem na Mechovou věž. Tohle jsem si opravdu nemohl nechat ujít a vyrazil s nimi. Však to není daleko a noc je ještě mladá.
Nebyly ještě ani čtyři hodiny po půlnoci když jsme ve tmě, mlze a dešti jako zázrakem nalezli na příkré stráni majestátní věž jejíž vrchol se ztrácel v mracích. DEATHER jako nejodvážnější člen naší malé výpravy nedbal deště a blesků a s čelovkou cestu vynesl. Vydal jsem se za ním a u slaňáku jsme počkali na BOUDAKa. Nahore v mracích nás chytl slušný slejvák, ale nedbali jsme protivenství a velmi si to užili. Za svítání jsme už promočení deštěm a utlučení krupobitím uléhali do spacáků, abychom urvali alespoň chvilku posilujícího spánku.
Dopoledne jsme vyrazili směrem k Frýdlanstkému cimbuří abychom se podívali po nějaké té jizerskohorské lezbě. Nikomu se po včerejším dobrodružství příliš nechtělo, ale skály jsou tam, děti, krásné a tak už jsme brzo pobíhali po vrcholcích věží i malých skalek. Vypravili jsme se na Hajnický kostel, Kazatelnu a Zevlouna.
Fotky se ten den vůbec nedařiliy a to zejména kvůli špatnému počasí, zimě a včerejšímu objevitelskému nadšení. První cestu dne si pro sebe opět urval lezbický sensej DEATHER, ostatní jej brzy následovali a s místní lezbou jsme si všichni velmi užili. Dokonce i já, který jsem se obával návratu obtíží se zády jsem si dal pár cest na druhým a děsně se mi to líbilo. T-MAX vyhrožoval, že dokud nebude alespoň 20 stupnu ve stínu, že nepoleze, pak ale dával ty největší prásky. BOBR, který tvrdil, že bude jen fotit a ani neměl lezečky se taky nechal zlákat a v pohorách prásknul cestičku na Zevlouna. Dokonce se i pokoušel létat! Magický to kraj. Prostě den jak malovaný a polezení jak v ráji.
DEATHER nás pak, milé děti, naučil pokřik díkuvzdání v místním horském nářečí. Volně do češtiny přeloženo to má zhruba tento význam: “Děkujeme ti ó veliký bože Jizerských hor žes nám zahynouti na skalách nedal a že počasí jenž jsi nám seslal celý den velice přívětivé bylo” V jizerskohorském obskurním dialektu to znělo: “Mrdka pičo, mrdkááá pičó, mrdka pííčóóó”. Abychom projevili dostatek respektu k místní tradici křičeli jsme tento spirituál celou cestu divočinou téměř až na hranici civilizovaného světa.
Když jsme dosáhli základního tábora byli jsme všichni už dost zhuntovaní a shodli jsme se, že dnes už nebudeme podléhat objevitelské mánii a půjdeme brzy spát. Shodli jsme se, že dnes se velkým oblokem vyhneme wigwamu velkého šamana a raději se přesuneme do Oldřichova kde je pravá nefalšovaná jizerskohorská salaš SantaFé, kterou vede světoznámý Josef Heindorfer, což v místním nářečí znamená Koza. Najedli jsme se a tu nám bylo poznati další záludnosti jizerskohorské mluvy. Dozvěděli jsme se například, že věta: “Včera toho bylo fakt dost, dneska nechlastáme a jdeme brzo spát” znamená ve skutečnosti: “Ty pičo, vožereme se jak hovada a všechno poblijemeeee”. My cizinci jsme skutečně nepochopili skrytý význam a šli brzy spát. Místní borci, BOUDAK, DEATHER, SOKOL, MARA a další však dobře věděli co jest jejich úkolem a zhostili se jej na výbornou. Tolik řevu, smradu a hromad zvratků se dnes už, milé děti, v civilizovaném světě nevidí.
Ráno nás probudilo sněhovou nadílkou a tak z plánované lezby v nové oblasti nic nebylo. Pražáci zvolil kvapný ústup do civilizace, protože už nemohli dále snášet jho svobodomyslného venkova. Já jsem se taktéž tiše vytratil do Krkonoš, jelikož mě po rituálních tancích a lezbě minulého dne bolely asi úplně všechny svaly na těle a bál jsem se, že usnu cestou domů. Doma jsem se najedl a upadnul do totálního bezvědomí ))
Objevitelská cesta v bohem zapomenutých končinách drsného severu v nás zanechala hluboké stopy a nikdo kdo jí podstoupil již nebude nikdy týž jako dříve. Nicméně jistě to nebyla poslední cesta a na další se opět velice těšíme.
O co přišla letošní zima déle, tím je vydatnější. Skvělé zimní podmínky se stalými teplotami pod bodem mrazu a přebohatou nadílkou sněhu jsme využili první březnový víkend k přechodu Jizerek na běžkách. Z měsíc starých zkušeností z přechodu Krkonoš si nebereme stan, budeme spát v záhrobu, který si vykutáme do sněhové závěje.
V sobotu vylézáme z autobusu MHD na Bedřichově v 11 h já, Fanda a Gou. Nasazujeme lyže a vydáváme se po kvalitně upravených stopách jizerskohorské magistrály vzhůru K Buku a dále sjíždíme na Novou louku, kde si dáváme gulášovku, Gou jako zapřísáhlý vegetarián neodolává sýrovým toustíkům, vše splachujeme Gambrinusem 10°. Počasí je zatím slibné – sice pod mrakem, ale nepadá a je příjemně. Ovšem zástupy lidí nejsou zrovna líbezné. Odtud pokračujeme na Hřebínek, mě se utrhlo nenávratně poutko u hůlky, tudíž se v mírnější formě opakuje situace s mými hůlkami z Krkonoš (tam jsem jednu hůlku zlomil). Za Gregorovým křížem chlapci ukazují kolemjedoucím turistům své lyžařské umění a berou na sebe roli bavičů, což jim jde výtečně. Nejprve se Gou snaží napodobit můj bruslařský um, ale již po pár krocích padá prapodivně na zem. Do minuty – když ztrácím svou postiženou bezpoutkovou hůl a prosím Fandu, aby mi ji sebral – padá úžasným způsobem i tento borec a lidé aplaudují J. Nutno podotknout, že s těžkými bágly na zádech se není zase až tak čemu divit.
Na Hřebínku si prohlížíme ohořelé zbytky kiosku, který vyhořel před par dny – opět paralela s Krkonoši, Špindlerovka vyhořela dva dny před naším přechodem Krkonoš. Odtud stoupáme pod Ptačí kupy, chvílemi prosvítá sluníčko a lidí znatelně ubývá, což vítáme. Brzy míjíme po levé ruce zajímavý boulder Vajíčko a již se nám ukazují divoké severní svahy milovaných Jizerek. Na Krásné Máří se kocháme pohledem do údolí Štolpichu. Jedeme dále kolem Tetřevky na Štolpišskou silnici. Budíme důvěru party lidí, kteří v nás vidí záchranu jedné jejich slečny. Prý když máme tak velké batohy, určitě máme i náplast na puchýře. To se sice mýlí, ale mají štěstí, že jsme zdatnými improvizátory. Vyndávám izolepu, kterou mám na smotání lyží k sobě a pomocí papírového kapesníku vyrábíme polštářkovou náplast. Sklízíme zasloužené díky.
Za chvíli dojíždíme Na Ždárek a na tomto místě se loučíme s magistrálou a tím pádem i s lidmi. Odbočujeme vlevo směrem na Vlčí louku a dále na Horní Polední kameny. Až k Emilovce je trochu prošlápnutá stopa. Svah se láme a jedeme z kopce již divokou krajinou směrem k Frýdlantskému Cimbuří. Teď začíná dračí sjezd plný nevyhnutelných držkopádů. Jedeme vždy pár metrů po ledové krustě, kde nabíráme slušnou rychlost, a pak se najednou v rychlosti zaboříme po kolena do prašanu, který nás prudce zabrzdí a rypáčky se boříme do sněhové peřiny – super zábava J, jen to sbírání se zpět na nohy je s báglem horší. Kousek nad Frýdlantským Cimbuří nalézáme dostatečně velkou sněhovou návěj, kterou volíme pro stavbu našeho záhrobu.
Kutáme noru do závěje, začíná padat sníh, je 16 h. Asi po 20 minutách vrtání záhrobu narážím na skálu. To je blbé,protože dál to nepůjde a začít stavět nový záhrob by znamenalo, že dosavadní práce byla zbytečná. Naštěstí skála překáží pouze v rovném směru, proto stáčím náš tunel doleva. Po chvíli už máme poměrně slušný bunkr. V tom ovšem Gou naráží na další překážku – větve stromu, které zamezují rozšíření této místnosti do dostatečné šíře pro tři osoby. Musíme vyhloubit ještě jednu podobnou místnost napravo od vchodu. To se po několika desítkách minut daří a my máme luxusně velký záhrob 2+kk. Stěhujeme se do našeho nového bejváku. Gou si bere místo v levé místnosti, která je menší, já s Fánou si pokládáme karimatky do pravého hangáru. Vchod zatarasujeme batohy a máme ubytování vyřešeno. Mezi oběmi částmi záhrobu máme kuchyň, kde vaříme teplou griotku, a další věci – boty, jídlo. Stavba záhrobu trvala poměrně dlouho – odhadem 1,5 h.
Po načerpání energie z teplé griotky, probrání politické situace v Ugandě a ryze chlapských záležitostí týkajících se ryze ženského pohlaví pomalu usínáme. Fanda si stěžuje, že má na sobě mokré věci. Já též nespím v úplném suchu, rukavice mám promočené a celkově se mi zdá, že je v záhrobu větší vlhkost než třeba minule v Krkonoších.
Kolem 01 h Fanda vykonává potřebu – samozřejmě přímo v záhrobu do stěny. To je jedna velká výhoda tohoto spaní ve sněhu, člověk nemusí s každým drtkem ven. Najednou slyším jak Fanda nadává, že si nachcal do spacáku . Již tak své mokré věci ještě „pomočil“ . Navíc si pochcal bolák do masa na palci u ruky a prý to pálí – ale je to přeci ta nejlepší desinfekce . Hned se ospravedlňuje a popisuje teorii močení v záhrabu – prý je nejtěžší to naráz utnout, což se mu právě při tomto pokusu nepovedlo a následky jsou zřejmé. Mě se vykonání potřeby daří na jedničku, přesně podle výše zmíněné teorii – takřka čítankový příklad. Rukavice mi už vyschly a opět usínám. K ránu je docela zima na nohy od kotníků dolů – nejzranitelnější místo při spatní v zimě – to už mám ozkoušené. Přitom bylo jen kolem –12°C, ale vlhkost v záhrabu byla vyšší než je obvyklé.
Ráno se nám samozřejmě ze spacáků do vymrzlých bot moc nechce, ale nic jiného se nedá dělat. Venku napadlo 20 cm nového sněhu a stále vytrvale sněží. Kolem 8:30 h se balíme a vyrážíme na běžkách vstříc dalším dobrodružstvím.
Za chvilku jsme u Frýdlantského Cimbuří a odtud přímo lesem, prudkým kopcem dolů na zeleně značenou cestu, která vede údolím Černého potoka do Hejnic a Bílého Potoka. V létě tu jsou schody, protože krpál tu je skutečně strmý. My to sjíždíme s bágly a na běžkách – výborný zážitek! Počet pádů se nám již daří minimalizovat. Gouovi se bohužel rozbilo vázání a musí šlapat pěšky. Já s Fandou pokračujeme ve sjezdu, na zeleně značené cestě jsou vyšlapány stopy, ve kterých to jede bezvadně. Tady si už jízdu vychutnáváme. U vodopádu Černého potoka čekáme na Goua asi 20 minut. Volám co se děje. Pěšky to jde pomaleji, domlouváme se, že se sejdeme v Hejnicích v hospě.
Pokračujeme směrem do Hejnic, kam dojíždíme za chvíli. Chumelí a na lyžích dojíždíme až před hejnický chrám. Na faře je výstava obrázků malovaných na sklo, tak se jdeme podívat. Na recepci nás vítá nejen velice příjemná mladá slečna, která nám i radí do které hospy zajít – podle referencí vyhrává Ořešák kousíček od náměstí. Do otevíračky, která je v 11 h zbývá ještě pět minut a ty využíváme k přezutí z lyžařských bot do pohorek. Za chvíli přichází i Gou a zakončujeme super akci u piva.
Cesta dolů jde naštěstí rychle, sjíždíme po kamenné suti jako na lyžích. Do 3700 m sněží, níže pak prší. Cesta po moréně k Racekovi je nebezpečná, kameny nejen že ujíždí pod nohama ale navíc ještě extrémně kloužou. V bivaku jsme ve 14 h. Odpočíváme ve spacáku, večer vaříme čaj, večeři, hrajeme karty. Usínáme ve 23 h. Máme první vrchol!
Překvapuje mě, že si toho všimli až když se navazovali a ne hned dole 
