FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Naším plánem na jaro 2012 je návštěva Iránu

Žádost o víza jsem podával na pražské ambásádě Iránské islámské republiky 20. února 2012. Bohužel do odletu jsme víza nedostali, takže jsme zbytečně přišly o 50 €/osobu. Riskneme to s žádostí o víza přímo na letišti v Tehranu.
Plánovaný odlet: 21. dubna 2012 z Vídně přes Ankaru do Tehranu
Plánovaný přílet: 10. května 2012

22-23/4/2012 Tehran, Tochal

S radostí se hlásíme z Tehranu. Dnes ráno v 03:30 h místního času jsme přistáli na tehranském letišti a už za necelou hodinu jsme získali víza na 15 dní /50 EUR na osobu/. Takže nás bude ještě čekat prodloužení, protože zpáteční letenku máme na 10/5/2012. Taxíkem jsme se dostali do předem po mailu zabookovaného hotelu Mashhad na Amir Kabir Street, rezervace funguje, ubytování máme. Celé dopoledne jsme prospali, protože únava po cestování byla veliká.

Po poledni jsme začali objevovat Tehran. Metro je jednoduché a rychlé, ve špičce hodně nacpané. Objevili jsme pro nás zcela nový sport – přebíhaní čtyř (i více) proudé silnice, kde všichni jedou jak o život. Opravdu zážitek. Ochutnali jsme místní pivo, samozřejmě “non alcoholic”, je to taková ovocná limonáda všech chutí (jako u nás Bernard Švestka atd.). Zajímavý zážitek je vidět bývalou US ambasádu, kde před 33 lety iránští studentští revolucionáři drželi jako rukojmí 56 amerických pracovníků ambasády 1,5 roku. Na zdech bývalé ambasády jsou stále nakreslena protiamerická hesla. Počasí je super, +30°C, slunečno. Alespoň tady v Tehranu to především mladí zase tak nehrotí, už jsme jich pár viděli jak se vodí za ruce. Šátky tu holky mají hlavně jako módní doplněk, který je opravdu dokonale zdobí. Zuza si koupila dva krásné šátky a praktický a módní drdol (clips pofi), černý šátek přes hlavu a krk (maghnaeh), který jí moc sluší a já mapu Tehranu, takže nyní nemáme problém cokoliv najít 🙂

První den večer jsme strávili v Park-e Laleh, což je velký příjemný park v centru Tehranu, kde je možnost sportovního vyžití i relaxu. S íránskou omladinou jsem si zapinkal volejbal a nakonec jsme s nimi skončili na zmrzlině v cukrárně. Velmi příjemní mlaďoši, dva kluci a dvě holky. Nejen z nich mi nějak vůbec nepřijde, že by tu byly ženy nějak utlačované, to opravdu ne. Pravě naopak, pohledná Shiva to celé řádně dirigovala. Íranci jsou k cizincům mimořádné přívětiví a moc rádi se s nimi dávají do řeči. Prakticky se nedá ujít delší kus po ulici, aniž by Vás někdo neoslovil.

Další den se přesouváme metrem na sever Tehranu do čtvrti Tajrish a taxíkem dále ke stanici lanovky (1900m) na výletní kopec Tochal /3960m/. Lanovka je bohužel zavřená (v provozu od středy do pátku). Lehkou procházkou se dostáváme k druhé stanici (2500m). Zde začíná silně foukat a lehce pršet, směrem dále do hor je dost zamračeno a sněží. Otáčíme to a sbíháme zpátky do Tehranu až na metro.

24-25/4/2012 Kaspické moře, Babolsar

Balíme se v hotelu, já jdu vyměnit ještě peníze (1 USD = 17 650 Rials = 1 765 Tomans, tzn. zjednodušeně 1 000 Rials = 1 Kč) a metrem a taxíkem fičíme na Tehran Bus Terminal East. Zde mám možnost zapojit do praxe svou brilantní ruštinu, protože angličtinu tu zrovna teď nikdo neovládá a rusky umí dispečer.

Během chvíle sedíme v autobuse a jízdenku máme do horské vesnice Reyneh přímo pod Damavandem (40 000 Rials/osobu). Čím blíž do hor, tím se výrazně horší počasí, viditelnost 100 m a přechází to až v regulérní chumelenici i v autobuse (bohužel sedím pod pootevřeným střešním okénkem, které nejde zavřít). Za této situace se nám ven opravdu nechce.

Když na nás stevard pokyvuje, ze náš čas přisel, tak se ho snažím přesvědčit, že jsme změnili planý a že pokračujeme dál až na konečnou ke Kaspickému moři. On vůbec nechápe, která bije, ale naštěstí paní přes uličku umí anglicky a tak mi tlumočí. Bez problému si dokupujeme za 25 000 Rials/hlavu cestu ke Kaspiku. Vypadá to (a lidé to potvrzují), že duben není na Damavand vhodná doba. Sníh je už od 3000 m a hlavně hory v tomto jarním období drzí mraky jako magnet. V každém případě jsme za těchto podmínek udělali asi to nejlepší, co jsme udělat mohli. Ztrácet čas ve špatném počasí v horách a přijít tak o iránskou kulturu, by byla velká škoda.

Dávám se do řeči s paní, co mi tlumočila a říká, že nás zve na návštěvu k sobě domů do Babolsaru (konečná stanice na pobřeží Kaspického moře). Po chvilce už jedeme opět v nížině a po 4 hodinách jízdy jsme u Kaspiku. Návštěva v letovisku Babolsar u paní Jani je super. Jedná se o luxusní rekreační čtvrt přímo na pobřeží vybudovanou za posledního šáha Pahlavího v 70. letech minulého století. S Jani dávám zajímavou debatu na téma Khomeini versus Pahlavi. Po čaji nám Jani ukazuje městečko a já zkouším teplotu Kaspického moře. Vodu tipuji na 19°C. Na večer se loučíme a odjíždíme na druhý konec města koupit jízdenky na autobus na zítra do Mashhadu (140 000 Rials/osobu). Nakonec spíme pod stanem kousek od moře.

Další den dopoledne trávíme u moře, kde potkávame místního Travoltu. Sice umí pouze Farsi (persky), ale i přes to jsem se s ním vydržel bavit půl hodiny, aniž bychom si rozuměli jediné slovo. Neuvěřitelné…až tady jsem zjistil pravé kouzlo krásného českého přísloví ”jeden o koze, druhý o voze”. Další borec zase pracoval v Berlíně a minulý rok lyžoval ve Špindlerově Mlýně J No, je to tady legrace.

V poledne se přesouváme poblíž k autobusovému nádraží a oběd si dáváme v místním fastfoodu, kterých jsou v celém Iránu na každém rohu mraky. V 16:00 h konečně odjíždíme směr Mashhad. Cesta trvá dlouhých 14 h a v 06:00 h ráno jsme konečně na místě.

26-27/4/2012 Mashhad

Ubytováváme se dle Lonely Planet v nejlevnějším místním hostelu – Vali’s non-smoking homestay (http://www.valishomestay.com). Asi to už není pravda, protože cena je poměrně vysoká 150 000 Rials/osobu/noc a je zde docela bordel. Je to byt asi 6+1 plný koberců, na kterých je možno spát. Vede to milý chlápek jménem Vali a jeho rodina. Hostů je tu teď mimo sezonu málo, s námi šest. Pravě odtud píši tento příspěvek.

Dopoledne jsme prospali, protože jsme byli zmlácení po dlouhé cestě autobusem. Hned po poledni jsme vyrazili na prohlídku města. Mashhad je druhé největší iránské město (takřka 3 mil. obyvatel) a nejposvátnější místo pro Iránce, protože je tu hrobka 8. imáma – Imáma Rezy. Komplex této svatyně se nazývá Haram-e Razavi a jedna se de facto o město ve městě. Na ploše cca 700 x 700 m se nachází několik budov a minaretů a obrovských náměstí, sloužících k hromadným modlitbám. Haram je od našeho hostelu asi 30 minut pešky. Od prvních chvil v Mashhadu je vidět, že se jedná o konzervativnější město než Tehran. Ženy tu chodí v 90% komplet v černých čádorech, ale i zde na nás vše působí nenásilně a přirozené, žádné tlaky. Zde stejně jako v Tehranu jsou lidé ohromně ochotní cizinci s čímkoliv pomoci a velmi často nás zastavují a dávají se do řeči. Všichni se usmívají a je tu prostě fajn. Někdy ta iránská přívětivost je až unavující, protože začátek konverzace (“Where are you from?” “We are from Czechoslovakia” – protože Czech republic zná jen málokdo – “and we want to see bla bla bla”) bych si mohl nahrát a pouštět dokola.

Dovnitř do Haramu je možný vstup pouze bez fotoaparátu a ženy musí být zahalené komplet v čádoru. Takže Zuzka fasuje čádor a paní průvodkyně nám ukazuje místa, která může navštívit i nemuslim. Opravdu to stojí za to, jedná se o jeden z vrcholů islámského stavitelství. Škoda, že se nedá uvnitř fotit. Průvodkyně nám doporučila, abychom přišli ještě večer na hromadnou modlitbu.

Mezičas jsme si zkrátili prohlídkou Reza Bazaru a konečně jsme navštívili opravdovou iránskou restauraci a skvělým kebabem s dokonalou rýží. Takovou pochoutku jsem už dlouho neměl. Navečer jsme se vrátili do Haramu, Zuza opět nafasovala čádor a tentokrát jsme se dostali s další průvodkyní do podzemí do obrovského zrcadlového sálu. Vrcholem večera byla slibovaná hromadná modlitba na náměstí Razavi. Tipuji minimálně 50 000 muslimů pohromadě na koberci. Do tlampačů vyvolavá duchovní modlitbu a věřící se klanějí. Celé se to odehrává již večer, celé náměstí osvětlené lampami. My stojíme s naši průvodkyní opodál a vše sledujeme. Velmi hluboky zážitek, tohle je opravdu energie.

Další den dopoledne hledáme železniční nádraží a po obejití celého Haramu, jednoho bazaru, vypití čtyř piv (aktuálně u mě vítězí ananasové) konečně úspěšné nacházíme. Milá slečna na informacích se nás ujímá a po chvíli nám zařizuje jízdenky na dnešní večer do Tabasu (40 000 Rials/osobu), což je město uprostřed pouště Dast-e Kavir na poloviční cestě do Yazdu (asi 500 km od Mashhadu).

Odpoledne reál v parku Mellat poblíž Ferdosi University a omrknutí Kuhestan parku, což je na okraji města na konečné stanici metra a vypadá to jako v Praze na Černaku (takže opravdu nestoji za řeč). Balíme se v hostelu, večer prší a je cca +15°C, docela zima. Cestou na vlak se stavujeme ještě v jednom z mnoha mashhadských fastfoodů. Vlak nám odjíždí v 22:15 h. Cena zde odpovídá kvalitě. Když stojí jízdenka na vlak na trasu dlouhou 500 km 40 Kč, tak něco nění dobře J

Vagon je totálně narvaný, teplota přes +30°C a topí na plno!, na nohy děsně málo místa, Iránci živvě diskutují a nás v tomhle čeka asi 7 hodinová cesta. Zasedl jsem místo nějaké babě, která mě vytrvale atakuje, ale s klidem Angličana ji ignoruji. Nakonec ji seřve jeden Iránec a je klid. Druhou polovinu cesty je pro změnu docela zima, protože přestali topit a zase se vydatně větrá.

V 5:00 h jsme konečně na místě – uprostřed pouště v oáze Tabas. Na nádraží se ihned ptám na možnost koupě jízdenky na dnešní odpoledne do Yazdu. Koupit můžeme po 7:00 h, takže se jdeme dospat přímo do parčíku před nádražím. Po 7. h skutečně úspěšně kupuji jízdenky na vlak, který nám jede zítra v 4:55 h ráno. Celý den tedy máme na prohlídku Tabasu. Už umím číslovky v perštině, takže luštím, že máme 1. třídu (i cena je někde jinde 140 000 Rials/osobu), takže jsme zvědavi jak bude vypadat tato cesta.

28/4/2012 Tabas

Pouštní oáza Tabas leží uprostřed pouště Dart-e Kavir, má kolem 35 000 obyvatel a v roce 1978 velkou část města zlikvidovalo zemětřesení. Hlavní atrakcí je Bagh-e Golshan, což je krásné čtvercové náměstí /250 x 250 m/, uprostřed je umístěna velká mešita, v každém rohu vysoký minaret a uvnitř řada vodotrysků, kašen a zeleně /hlavně vzrostlé palmy poskytující příjemný stín před horkým sluncem, teplota hodně přes +30°C.

Vstup pro muže bez omezení, ženy musí mít čádor, takže Zuzce místní personál půjčuje slušivý hadr. Po vyřešeni nedorozumění s úschovou bagáže si vychutnáváme zdejší příjemné klima. Neuvěřitelné, ze jsme uprostřed suché pouště. Přímo naproti komplexu je ulička obchodů a občerstvení, takže o pivo není nouze. Odpoledne trávíme v dalším přilehlém parku a na večer si vychutnáváme chello kebab. V přírodní posilovně, kterých je po celém Iránu mraky, protahujeme své těla a kolem 22 h usínáme pod širým nebem ve spacáku přímo pod jedním rohovým minaretem.

V noci je moc příjemně, teplota kolem +23°C. Škoda, ze budík nás otravuje už v 3 h ráno. Balíme se a pochodujeme 2 km na nádraží. Vlak má bohužel 1,5 h zpoždění, takže odjíždíme za v 6:30 h. První třida je však za odměnu. Kupé je pro čtyři lidi a je lůžkové! Paráda a většinu cesty spíme. Dostáváme i občerstvení. Když zrovna nespíme, tak pozorujeme poušti krajinu, která dokáže být také velmi zajímavá. V Yazdu jsme ve 13:40 h.

29-30/4/2012 Yazd

Yazd je centrum zoroastrismu, což bylo zřejmě prvním náboženstvím uznávajícím jednoho boha. Za své největší slávy bylo rozšířeno od Středozemního moře až po dnešní Afghánistán. Poté jej vytlačilo křesťanství a později v této oblasti vše převálcoval islám. Dnes je stoupenců tohoto náboženství asi 150 000 na celém světě z toho na 30 000 v Yazdu.

Nás tu vítá velmi teplé počasí, teplota přes +30°C, polojasno. Přeci jen jsme obklopeni pouští. Taxíka tentokrát nebereme a pochodujeme pešky. Úspěšné nacházíme ulici Khomeiniho (ostatně v každém městě je jedna z hlavni tříd a náměstí zcela zaručené pojmenovaná po tomto zakladateli iránské islámské revoluce). Od náměstí Behesti má být nalevo stejnojmenný hotel. Všude jsou ale nápisy pouze v perštině a to fakt moc nedávám. U jednoho vchodu kamsi se ptám na hotel Behesti. Týpek neumí ani slovo anglicky, takže domluva je legrační, ale po chvíli s radostí zjištuji, že jsem v hotel Behesti. Ubytování je zatím nejlepší (okna do klidné ulice, lednička na pokoji!, čistý záchod na chodbě a super cena 100 000 Rials/osobu). Navíc je náš hotel umístěn na začátku starého města, což je hlavní turistické lákadlo Yazdu. Z okna se koukáme na část starého města, které je postavené komplet celé z hlíny.

Vyrážíme na prohlídku starým městem. Hliněné uličky jsou velmi zajímavé a pro Evropana něčím hodně netradičním. Začínáme vynikajícím banánovým koktejlem u mešity Amir Chakhmag, procházíme kolem mešity Hazirech a po chvíli jsme u jedné z nejatraktivnějších zdejších staveb – užasné Jameh Mosque (Páteční mešita). Dále Alexandrova věznice, hrobka 12 imámů… Hodně zajímavé jsou zdejší krámy s perskými koberci. Mezi všemi pamětihodnostmi procházíme malebnými útulnými hliněnými uličkami někdy užšími než auto, proto tu většina místních jezdí na motorce. Staré domy mají pověstné větrné věže, které chytají vítr a důmyslným systémem jej rozvádějí uvnitř domu. Jeden místní pán nás vede na střechu Hosseinova domu, odkud se nam nabízí fantastický pohled na celý starý Yazd. Velká bomba! Večer si dáváme výbornou iránskou pizzu, což je blíže k buchtě, protože je cca 3 cm vysoká.

Další den (30/4) vstaváme po 8 h a první naše kroky vedou k zoroastriánskému komplexu Ateschkadeh, kde hoří oheň zapálený roku 470 n. l. Poté jedeme taxíkem na autobusový terminál (asi 5 km za městem u letište), kde kupujeme jízdenky na dnešní večer (9:00 h) do Shirazu. Odtud s taxikářem Alim frčíme na Towers of Silence (Dakhmeh-ze Zartoshtiyun). Jedná se o dvě věže umístěné na dvou kopcích za městem, kde Zoroastriánci pohřbívali členy své víry. Jelikož upálením by znečistili oheň i ovzduší, nechávali jejich těla zetlít a sežrat supy. Toto se zde údajně praktikovalo do roku 1950.

Kolem 14. h se balíme v hotelu, ale bagáž si tu ještě necháváme. Odpoledne couráme po starém hliněném městě, dáváme výborné koktejly a loučíme se s Yazdem – zatím nejkrásnějším iránským městem, které jsme navštívili. Dnes jsme toho nachodili poměrně dost. V 19:30 h odjíždíme taxíkem za město na autobusový terminál a v 21 h odjíždíme do Shirazu, další naší zastávky.

1-3/5/2012 Shiraz, Persepolis

Do Shirazu přijíždíme autobusem v 3:30 h. Oproti Yazdu je tu docela zima, tipuji tak +15°C. Opět se na nás vrhají taxikáři, kteří nechtějí pochopit, ze jejich služeb využít netoužíme. Po krátkém zorientovaní se správně identifikuji směr na Valiasr sq., za kterým je krásny park – nás první shirazský cíl. Přímo v parku stavíme stan a dospáváme. Už po 7. h ranní nás budí uklízeč parku, protože chce pustit zavlažování a nechce nás pokropit. Balíme svých pár švestek a jdeme hledat do centra města hotel.

Po necelé hodině nalézáme konečně místo, kde dle Lonely planet má byt nejlevnější hotel. Bohužel informace z roku 2008 (vydání LP) je stará, místo hotelu je tu muzeum. V dalším nejbližším hotelu chtějí za double room 40USD, což je nesmysl. Vsázíme na další tip Lonely Planet – hotel Saadi Hotel na Piruz Street. Velmi dobry tip – cena za double room 250 000 Rials/noc a navíc je na pokoji sprcha a záchod! Po hygieně celého těla jdeme zařídit nejdůležitější dnešní úkol – prodlouženi víz. Naše víza vydaná na letišti v Tehranu mají platnost pouze do 5/5 a naše letenka domů je na 10/5.

Kousek od hotelu je stánek Tourist Information, bohužel nikdo v něm. Kousek dál sídli Tourist Police. Zdejší policista je sice moc milý a sympatický, ale neumí ani slovo anglicky. Pomocí jedné mladé Íránky se dozvídáme nemilou věc – tady nám víza rozhodně neprodlouží. Zkoušíme to tedy dle informaci z Lonely Planet na výpadovce za Valiasr sq. směrem na letiště. Opět přichází pomoc od jednoho mladého Iránce, který umí anglicky a ten nám domlouvá odvoz taxíkem přímo na policejní stanici (11:00 h). Tam nám sdělují, co vše je zapotřebí k prodloužení víz: složit 300 000 Rials/osobu v bance Melli Bank Iran a s potvrzením se vrátit na policejní stanici, vyplnit žádost, přiložit 2 ks fotek a čekat.

Fičíme tedy do banky. Bohužel nemáme Rials, takže potřebujeme směnit dolary. To však není v Iránu možné na kterékoliv bance, pouze ve vybraných pobočkách. A zrovna v této ne. Takže jdeme hledat Exchange. V jedné bance nabízí velmi spatný kurz 1 USD=12 250 Rials. Sám pan bankéř nám reka, ať jdeme jinam (běžný kurz ve smenárnách je nyní zhruba 1 USD=17 000 Rials). Na druhém konci města konečně směnujeme dolary a pospícháme do banky Melli uhradit poplatek za prodlouženi víz a dále na policejní stanici. Zde nás jedna paní fotí. To je docela sranda hlavně v Zuzčině případě, protože paní ji balí komplet do čádoru. Na fotce musí být člověk vážný, což ale v tomto případě jde jen stěží, protože Zuza vypadá fakt divoce J Další sranda je u policistů, kteří mají na starosti naše žádosti – oni se ohromně baví nad Zuzčinou fotkou bez čádoru (tu kterou má v pase) a my zase nad tou v čádoru. Nicméně v půl druhé dostáváme prodloužená víza až do 23/5/2012! Paráda! Škoda, že máme letenky už na 10/5 L Spadl nám kámen ze srdce a máme opravdu velkou radost.

Teď si konečně můžeme užívat Shiraz, tak hurá do toho! Dnes odpoledne jdeme přes starý kamenný most Esfahan gate bridge na severní břeh nyní takřka vyschlé řeky Khosk, která rozděluje Shiraz na dvě části. Kolem mešity Immamyadeh-ye Ali Ebn-e Hamze začínáme stoupat ke Quran gate – takový vítězný oblouk ve zmenšeném. Cestou se stavujeme v Melli parku. Nad Quran gate jsou krásné vodopády, asi 80 m vysoké, a hned naproti stojí ”iránský zlatý kopeček” (podobný tomu v Mikulově), odkud je super výhled na celé město. Už jsme si zvykli, že nás denně zastavuje na pár vět velké množství lidí, ale jeden týpek zde všechny trumfnul: pozdravil nás a okamžitě zadal telefonovat svému kamarádovi, který uměl anglicky a přes tohoto přítele na telefonu jsme se spolu bavili 🙂

Sbíháme zpět dolů do města, dáváme si pizzu a pokračujeme k Háfézově hrobce. Jelikož je už tma, tak je celý komplex hrobky s kolonadou užasne nasvícen. Je tu poměrně dost lidi (vstup 5 000 Rials/osobu). Jeden starší pán, když zjistil odkud jsme, ihned začal vyjmenovávat československé prezidenty od Beneše za po Havla, znal Dubčeka a pražské jaro! Rozebrali jsme politickou situaci u nás i v Iránu. Jako překladatel nám posloužil mladý Mohammed, který nás na zítra pozval k sobě domů. Dnes to byl krásný a úspěšný den.

Persepolis

Dnes máme v plánu jeden ze zlatých hřebu celého našeho putovaní po Iránu – návštěvu bájné Persepole (50 km od Shirazu). Ráno vstáváme po 8 h a jdeme na Carandish bus terminal. Cestou přes město se nechávám oholit od zdejšího mistra. Včera jsme si zjišťovali ceny za taxi Shiraz – Persepolis – Shiraz a vychází to na poměrně dost – 400 000 Rials. Proto volíme levnější variantu minibusem do města Marvdash (40 km) a odtud již místním taxi (10 km, 50 000 Rials). Kousek před samotnou Persepolí se ještě zastavujeme na prohlídku dvou památek: Naqsh-e Rostam a Naqsh-e Rajab. V prvním případě se jedna se o hrobky perských králů (Artaxerxes I., Xerxes, Dareios I. Veliky a Dareios II.) vytesané do skály. Pod samotnými hrobkami jsou vytesaný reliéfy zachycující okamžiky z perských dějin. Druhá památka vyobrazuje na reliefech vytesaných do skály perské krále.

Samotná Persepole je úžasná. Prohlídka nám trvala asi 3 hodiny. Je vidět, že je to velkým turistickým magnetem jak pro samotné Iránce, tak samozřejmě pro cestovatele z celého světa. Ceny občerstveni jsou tu lehce nadsazené, ale nic nehorázného (vyšší asi o 30%), vstupné je směšných 5 000 Rials/osobu.

Bývalé hlavní město staroperské říše leží na velké plošině pod strání, což se hodilo při obrané města. Založení města je spojeno s prvním perským králem z Achamejovské dynastie – Kyrem Velikým (6. st. př. n. l.) a s podstatným rozšířením celé říše. Za svého zenitu byla Persepole vrcholem tehdejší architektury. Ve 30. letech 4. st. n. l. byla Persie dobita Alexandrem Velikým a hlavní město zapáleno. V dalších stoletích lidé používali kameny z paláců Persepole na stavbu svých domů a trosky pomalu ale jistě rozebírali. Do toho se přidalo několik zemětřesení, ale komplex přes to všechno nebyl zlikvidován zcela. Archeologické práce byly zahájeny v 18. st. Dodnes se zachovaly podstatné stavební prvky (brány, schodiště, sloupy, reliéfy).

Po prohlídce ihned domlouváme taxi zpátky do Marvdashe. Jede s námi jeden sólista z Thajska, my platíme za nás dva 30 000 Rials, on 20 000 Rials. V Marvdashi přesedáme na minibus do Shirazu (15 000 Rials za oba) a jdeme se najíst. V 18 h máme domluvenou schůzku s Mohammedem, kterého jsme potkali včera večer u Hafézovi hrobky. A skutečně se setkáváme. Ves platí a jedeme taxíkem k němu domů. Je s námi ještě jeho bratranec Amir, který umí dobřé anglicky. Zjevně se jedná o bohatší rodinu, protože dům, ve kterém bydlí se spíše podobá malému paláci. Návštěva je moc fajn a se Zuzkou si připadáme spíše jako na státní návštěvě hlav obou států. Jsme posazeni na krásnou pohovku zdobenou perskými motivy, připomínající trůn. Kolem nás si pomalu sedají všichni členové celé velké rodiny (maminka, tři bráchové, bratranec a dvě sestry, tatínek přichazí později z práce). Zajímavé je, že my sedíme celou dobu na stejném místě, ale naši iránští hostitelé si během večera přesedají a mění navzájem svá místa dle systému, kterému jsem nepřisel na kloub. Probrali jsme politiku, obyčejný život, vzdělávací systém v obou zemích a rozdíly mezi nimi atd. Moc příjemná návštěva, která nám dala možnost nahlédnout do života Shirazanu. Kolem 21. hodiny nás odvážejí k našemu hotelu a my si jdeme ještě courat chvíli po městě.

Shiraz

Další den ráno jedeme na autobusový terminal Amir Kabir koupit lístky na dnešní večer do Busheru (110 000 Rials pro oba) a pak se věnujeme dalšímu průzkumu města. Začínáme pevností Arg-e Karim Khan (Citadela) přímo v centru města, což bylo sídlo dynastie Zand, která učinila Shiraz na chvíli hlavním městem Persie. Z venčí vypadá jako čtvercový hrad zhruba 200 x 200 m, v každém rohu široká kulatá věž, mezi věžemi hradby 14 m vysoké. Vstup je 5 000 Rials/osobu. Uvnitř se nachází krásna zahrada s citrusovníky a bazénem, uvnitř hradeb jsou pak k viděni například staré lázně. Dále si procházíme Bazaar-e Vakil (Shirazské bazary jsou pověstné) a Vakil mosque (velká mešita). Poté si dáváme v Gavana Restaurant oběd – iránský khoresht, což je taková slýchat z bylinek a zeleniny, v tom kus masa a k tomu rýže (asi to má nejblíže k našemu guláši, ale moc dobré to nebylo, skoro bez chuti, nějaká hmota s uho). Odpoledne máme na programu jeden z hlavnich magnetů Shirazu – Aramgah-e Shah-e Cheragh, což je mausoleum Sayyeda Mir Ahmada (jeden z bratrů Imama Rezy pochovaného v Mashhadu), který zemřel roku 835. Tato stavba pochází z 12 st. n. l. a patří k největším svatyním v Iránu. Zuzce hned u vstupu půjčují čádor, já musím nechat batoh s foťákem a kamerou v úschovně. Komplex tvoří obrovské náměstí v jehož čele stojí samotné mausoleum uvnitř zdobené miliony malých zrcadel, které tvoří užasný interiér. Opravdu paráda. Dále navštěvujeme Bach-e Nazar a Pars muzeum, kde jsou památky hlavně po éře dynastie Zand, ale i dalších. Kolem je pěkná zahrada. Odtud jdeme na kebab a ještě jeden bazaar. Po 18 h se přesouváme na autobusový terminal Amir Kabir a v 19:20 h odjíždíme do Busheru.

4-5/5/2012 Busher, Perský záliv

Cesta busem z Shirazu do Busheru trvá 6 hodin a řidič opět dokazuje (stejně jako při jízdě z Babolsaru do Mashhadu), že s klimatizací není kamarád. První půlku cesty je vedro a druhou pro změnu kosa jako blázen. Když v 1:30 h ráno vystupujeme v Busheru na novém terminálu, tak nás šlehne přes ksicht +35°C! Terminál je 6 km od města, takže využíváme taxi a jedeme za 40 000 Rials do centra.

Taxikář je druhý člověk v Íránu, co zná Václava Havla. Doporučuje nám (stejně jako Lonely planet) hotel Mosaferkhaneh-ze Pars přímo v centru starého města. Na zvonek nikdo nereaguje, tak nám pomáhá jeden místní týpek a hazí kamínek do okna. Po chvíli vychazí starý děda – majitel hotelu a domlouváme se na ubytování (250 000 Rials/noc/double room). Na pokoji je i klimatizace, což ve zdejším vedru je výborná zpráva.

Děda-hotelier je zjevně velký skrblík, skoro ještě na ulici chce prachy. Později, když platíme druhou noc zase asi 5 minut zkoumá jestli bankovka 500 000 Rials je pravá. Ale nakonec je docela fajn. Sbírá věci od turistu ze všech koutu světa. Ukazuje nám pohled Prahy, tak mu dávám pohled moji Huti a kupuje si ode mne dvě české pětikoruny.

Druhý den vyrážíme objevovat toto přístavní město, které má cca 170 000 obyvatel. Je pátek, což je jako u nás neděle, takže je takřka všude zavřeno a v ulicích mrtvo. Vedro neuvěřitelné, minimálně +45°C. Asi 300 m od hotelu nás zastavuje policista na motorce, kterému se nelibí Zuzčina sukně (sahá nad kotníky). Ještěže má Zuzka v batohu kalhoty. Tento nedostatek je tedy vyřešen přímo na místě a pokračujeme po hlavní třidě Engalab k moři. Za chvíli se nám otevírá super výhled na Persky zaliv, na pobřeží palmová alej a staré chátrající přístavní budovy. Trochu nepochopitelné se tu nikdo nekoupe. Dále nalézáme menší plaž, kde je zhruba 50 lidí ve vodě. Chlapy v pohodě v plavkách, ženy samozřejmě v čádorech nebo normalně v džínách. Neprodlužujeme to a též se jdeme koupat! Zuzka komplet oblečená, pro mě dost sranda, ona to vidi jinak J Teplota vody je minimálně +26°C a voda je krásně průzračná.

Kousek dále na jih po pobřeží je asi jediná zajimavá stavba Busheru – bývalý britský konzulát, který je opuštěny od roku 1951, kdy premiér Mohammad Mossadeq znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost (později po operaci CIA Ajax a odstraněni Mossadeqa a návratu šáha v roce 1953 byla tato společnost – dnes známá pod jménem BP – opět předaná z části do britského vlastnictví, ale konzulát v Busheru se již neobnovil).

Směnárny jsou zavřené a my máme v kapse posledních 250 000 Rials. Do cesty se nám připletla Ghavan Restaurace, která je v průvodčíkovi vychvalovaná, jako nejlepší restaurace na celém iránském pobřeží Perského zálivu. Inu, jdeme na věc. Uvnitř je úplně jiny svět – žije to tam, je tu spousta lidi a ohromně příjemné klima, narodíl od situace venku. Vzhledem k naší finanční situaci (dolary ani eura neberou a kartou VISA se v Iránu nedá platit) se opovažujeme jít pouze do dvou salátu a pití. Saláty jsou výborné, ale nějak si to ani nedokážeme vychutnat, protože se děsíme okamžiku placení J Při placení nám padá kámen ze srdce a Ghavan restaurant nás mile překvapuje – naše útrata je 103 000 Rials (což je na Iránské poměry kotel, ale vzhledem k předvedenému OK, přeci jen je to restaurace pro místní snoby).

Cestou na hotel nás opět zastavuje policajt na motorce. Možná naštěstí neumí ani slovo anglicky. Ale jeho gestikulace a výraz rozhodně není příjemná. Vůbec netuším, co nám chce. Ukazuji mu svůj pas, ale na víza ani nenalistuje. Zjevně chce někoho buzerovat a my jsme zrovna na ráně. Hraju proto svoji oblíbenou hru v podobných případech – to jest hra na hodného debila. Naštěstí moje hra vychází a stejně rychle jako se policajt zjevil, tak rychle i mizí. Přesto se tu v Busheru začínáme cítit trochu divně.

Všechna iránská města, která jsme do teď navštívili byla úžasná a hlavně naše dosavadní zkušenosti s Iránci jsou jen a jen pozitivní. Pořád se s námi chce někdo dát do řeči (i když my neumíme Farsi a oni třeba neumí anglicky), nabízí nám pomoc s čímkoliv, vyměňujeme si navzájem kontakty (už jsem rozdal asi 50 pohledů své rodné vesnice)… vše super. Nikoliv však v Busheru. Zde jako bychom ani nebyli v Iránu. Zatím se k nám nikdo nehlásí, koukají na nás jak na vetřelce, dvakrát nás buzeruje policajt (podruhé vůbec nevím za co). Jediné, co stoji v Busheru za to je skvělé moře, skvělá restaurace Ghavan a ruiny britského konzulátu. Nakonec i děda skrblík z hotelu je fajn a pokec s nim je dobrý (umí anglicky). To je vše. Lidi a zbytek města nedoporučujeme. Busher už nikdy více.

Večer trávíme na pobřeží, kde se shlukují lidé, jak kdyby vylezli z nor. Sedíme tu na trávníku a během dvou hodin s námi nikdo nezačal hovořit. Tohle by se nám nikde jinde v Iránu nestalo. Ne, že by nám to vadilo, docela rádi si odpočineme a vychutnaváme si večerní přímořské klima (pořád je +35°C), ale na Irán je to prostě divné město.

Další den už je sobota, takže v ulicích je rušno. Vyměňujeme dalších 100 USD a jsme opět v balíku. Koupeme se v moři a jdeme na oběd do Ghavan restaurant. Nyni si to jdeme už řádně vychutnat. Zuza jede ve výborných salátech, já zkouším Excellent Busher Kabab a je skutečně excelentní! Musím říct, že zatím nejluxusnější kabab, jaký jsem kdy měl. Však je to znát na účtu – 304 000 Rials je kosmická částka, ale nám vrásky na čele nedělá. Doteď jsme jedli s rozpočtem 25 000 – 70 000 Rials/jídlo pro dva, tak jsme si teď vytrhli z kopýtka.

Loučíme se s Busherem, bereme taxi a před 16. hodinou odjíždíme busem do Shirazu. Cesta je zajímavá a jelikož velkou část jedeme za denního světla, tak obdivujeme hory a skály podél cesty. V Shirazu jsme lehce 21. hodině.

6/5/2012 Shiraz

Hned po příjezdu z Busheru jedeme docela divokým taxíkem, který jede jako kretén i na místní poměry, do našeho známého hotelu Saadi na Piruz street. Škoda, dostáváme pokoj bez záchodu a sprchy a ke všemu navíc okna do ulice 🙁

Ráno jdeme na autobusový terminál Carandish koupit lístky na dnešní večer do Esfahanu. Cena je vysoká (250 000 Rials pro oba), čekal jsem půlku. Paní říká, že je to VIP, tak jsem zvědav, asi bude na palubě busu bazén…uvidíme. Odjezd je dnes ve 23:45 hodin, čeká nás přes 600 km.

Z autobusáku jdeme do Bagh-e Naranjastan (Orange garden) – jedna z nejhezčích shirázských zahrad. A opravdu, stoji to za to. Na zdech obrázky na keramických kachličkách a zrcadlová síň. Dávám se do řeci se studenty zdejší univerzity. Prý mi moc sluší moje bílé vlasy, to mé rozesmalo J Hned vedle Orange garden je ještě jedna pěkná zahrada s muzeem, kde jsou voskové figuríny všech podstatných osobnosti perských dějin.

Odpoledne jsme znaveni a dáváme kratší siestu na hotelu. Balíme se a odhlašujeme se z pokoje. Bagáž necháváme na recepci a jdeme nasávat poslední chvilky shirázského života.

Vedu další z dlouhé řady rozhovorů s domorodci, teď právě s mladým Iráncem, který umí anglicky. Už mám tolik kontaktů na místňáky, že v tom mám slušný guláš, která adresa patří jaké tváři. Večer se už s bagáži přemisťujeme do parku Valiasr. Iránci tu už piknikuji a my se přidáváme. Od jedné rodinky dostáváme čaj a meloun, my nabízíme naše poslední bonbony. Po 22:30 h se přesunujeme na autobusové nádraží Carandish a v 23:45 h odjíždíme VIP busem do Esfahanu. Bus je opravdu luxusní, v rady jsou jen 3 křesla /2x vpravo, 1x vlevo/, místa na nohy hodně a dá se udělat slušná lůžková úprava. Jen ta klimatizace…opět kosa jako blázen.

7-8/5/2012 Esfahan

Esfahan nesf-e jahan / Esfahan je polovina světa

Do Esfahanu přijíždíme po 6. hodině ranní na autobusový terminál Kavah na severu města. Taxíkem se dostáváme do 6 km vzdáleného dříve vytipovaného hostelu Amir Kabir. Trochu nás překvapuje vyšší cena – 350 000 Rials/double room, ale co se da dělat. Měla by to být jedna z nejlevnějších ubytoven ve městě. Holt Esfahan je velké turistické centrum a lákadlo. Do 10 h dospáváme deficit a poté vyrážíme objevovat ”polovinu světa”.

Z hlavní ulice Chahar Bang Abbas, na které stojí náš hotel se malými uličkami proplétáme jihovýchodním směrem k nejstarší Esfahanské mešitě Hakim mosque. Pravé zde probíhá tryzna za zemřelého mladého vojáka. Kousek od mešity vcházíme do bludiště Bazar-e Bozorg (Velky bazar). Přijde mi snad největší, jaký jsme tu v Iránu dosud viděli. Do řeči se s námi dává místní starší chlapík jménem Mahmood. Ten nám děla skvělého průvodce po další dvě hodiny (šel s nákupem z bazaru domů, asi z něj měla manželka radost, když se vrátil po dvou hodinách). Když se dozvídá, ze jsme z ČR, tak na nás vybaluje s krásným přízvukem ”Ahoj, jak se maš” 🙂 Ostatně tuto větu jsme tu později v Esfahanu slyšeli několikrát (hlavně od prodejců koberců, kteří nás lákali do svého obchodu na čaj). Mahmood nás vysvobozuje ze změti uliček bazaru a vede nás přímo k mauzoleu Harum Vilazet, které je z venčí zdobeno velkými mozaikami vůdce revoluce Khomeiniho i jeho pokračovatele Khameneiho.

Hned vedle mauzolea je 48 m vysoký minaret of the Mosque of Ali. Pokračujeme dál k největší iránské mešitě – Jameh mosque (rozloha 20 000 m2, vstup 5 000 Rials/osobu). Mahmood nám ukazuje většinu zvláštnosti a pozoruhodností – kaligramy na zdech, citace z koránu vyryté do kamenných desek, stropy stavěné různými technikami, část mešity která byla za irácko-iránské války zničena atd. Měli jsme kliku, protože po našem odchodu po 12:00 h, se mešita zavírá na odpolední siestu.

Vracíme se zpátky přes bazar. Mahmood mi ukazuje náboženskou školu, kde chlapíci rozebírají korán a zamýšlejí se nad tím, jako to vlastně ten Mohammed myslel (Zuzka čeká před vchodem, ženy sem nesmí). Směrujeme k největšímu lákadlu celého Esfahanu – k druhému největšímu náměstí na světě – Imam square. Už ho pomaličku ale jisté začínáme vidět z úzké uličky bazaru, ale ještě nás Mahmood láka na ukázku tradiční výroby tištených koberců/ubrusů. Poté již nic nebráni, abychom spatřili krásu Imam sq. A je to fakt bomba! Na náměstí, které je 160 m široké a přes 0,5 km dlouhé, vcházíme branou Quesarieh. Uprostřed je park s bazénem a vodotrysky, nalevo Ali Sapu palace, vpravo Sheik Lotfollah mosque a všemu vévodí naproti nám přes celou délku náměstí mešita Imam mosque. Jelikož je po poledni, tak jsou tyto pamětihodnosti zavřené. Nevadí, protože my toho máme docela dost a jdeme se najíst.

Program na odpoledne jsme zvolili na jihu města, kde nás cekají Esfahanské mosty přes řeku Zayandeh a arménská čtvrt Jolfa. Od Ferdousího mostu, který slouží městské dopravě jdeme po proudu řeky k mostu Chubi z roku 1665 (150 m dlouhý, 21 oblouku). Podél obou břehů řeky je rozlehlý park, který činí naši procházku příjemnější. Další most se jméně Khaju a je z roku 1650. Je dvoupatrový a dle počtu lidí je vyhledávanou atrakcí pro turisty i příjemným místem k tráveni volného času pro domorodce. Přes něj se dostáváme na pravý břeh a po něm se vracíme na západ. Tam nás čeká krásny Si-o seh bridge (298 m dlouhý, 33 oblouku), postaveny v letech 1599-1602.

Pokračujeme do čtvrti Jolfa, kterou založil král Abbas tím, že sem přesídlil arménskou komunitu ze stejnojmenného města na severu Iránu. Místo je zajímavé tím, že tu dodnes žijí arménští křesťane a stojí tu tři kostely (persky “kelisa”). Hodinu hledáme největší a nejznámější z nich – Kelisa-ze Vank. Před 18. hodinou se nám to konečně daří. Z venčí vypadá jako mešita a křesťanství připomíná jen kříž na kopuli. Uvnitř je bohatá obrazová výzdoba. Velmi zajímavé uprostřed islámského světa navštívit křesťansky svatostánek. Vstupné je 30 000 Rials/osobu. Celkové musím říct, že jsem nabyl dojmu, že muslimové křesťany hodně uznávají. Když se kdykoliv naše diskuze s domorodci (platí pro celý Irán) stočila na otázku víry a my řekli, ze jsme Christiana, tak ihned zpozorněli a projevili hluboký respekt.

Pro dnešek už dost pamětihodnosti, aby se nám nezavařila hlava. Jdeme vyměnit posledních 50 EUR a vychutnat si noční Imam sq. Cestou se k nám připojuje dvojice mladých Íránců a opět diskuze o rozdílech v iránské a středoevropské kultuře. Nyní se dozvídám zajímavosti o balení holek-Íránek a o tom, jak jsou ženy v Iránu chráněny před sňatkovými podvodníky. Podmínky sňatku si prý v drtivé většině případu diktuje žena. Prý existuje přislib určité finanční částky, kterou by musel muž zaplatit v případě, že by se s ženou rozvedl. Kluci nás zvou na zdejší sladkou specialitu – Sohan – sladký “koláč” z tuku, cukru, oříšků, pistácie atd.

Další den ráno vstáváme po 9. hodině. U nás doma se slaví osvobození (8/5) a my se loučíme s Esfahanem a pomalu s celým Íránem. Přímo na hotelu kupujeme jízdenky na zítra na autobus do Teheránu (150 000 Rials/2 osoby). Za poplatek 20 000 Rials nám jízdenky vystavuje pán přímo z recepce hostelu Amir Kabir. Jdeme na Imam sq. a dále dovnitř jedné z nejkrásnějších mešit na světe: Imam mosque (vstup 5 000 Rials/osobu). Obrovská a krásná mešita. Dá se tu fotit. Venku procházíme náměstí, obědváme na Hafez street kousek od náměstí.

Tato ulice je typická ukázka íránské koncentrace obchodů jednoho oboru na jednom místě – v této ulici je kupříkladu na 50 metrech šest obchodů nabízejících svatební oznámení. Pamatuji si, že naše první bydlení před takřka třemi týdny v Tehranu bylo v ulici Amir Kabir, což byla “ulice náhradních dílů”, protože nic jiného než náhradními díly na cokoliv se tam nedalo koupit. Stejně tak tehranská ulice Ferdowsi, shirázská ulice Zand v místech asi 200 m vpravo od Shohada sq. směrem na Imam Hossein sq. nebo esfahanska Sepah street 100 m od Imam sq. je zase domovem směnáren (jinde je budete shánět horko těžko). Jinde zase na pár metrech naleznete několik obchodů se svatebními šaty.

Děláme sčot zbývajících peněz a za poslední Riály si Zuzka kupuje vycpaného Pata (Ajeťáci Pat a Mat jsou v Íránu velmi oblíbení), já volím esfahánský kovotepecký talíř s perským motivem. Na náměstí si dávám íránskou pochoutku faludeh, což jsou dlouhé hubené bílé nudle se zmrzlinou polité limetkovou šťávou, velmi zajímavé, osvěžující a chutné. Podvečer trávíme jako mnoho Íránců na trávníku na náměstí, meditujeme uprostřed Perské říše a mě se v hlavě promítá celý náš skvělý výlet po této krásné zemi s výbornými lidmi. Vůbec se mi odtud nechce.

9-10/5/2012 Tehran, Imam Khomeini & Behest-e Zahra, odjezd domů

Je středa, 9. května 2012, 8:00 h ráno a my pomalu opouštíme esfahánský domov většiny baťůžkářů – Hostel Amir Kabir. Taxikem za 30 000 Rials jedeme na 6 km vzdálený Kaveh Bus Terminal, odkud v 9:00 h odjíždíme do Tehranu. Cesta je zajímavá, z okna autobusu pozoruji pro středoevropana netradiční suché pouštní hory, které vypadají jako namalované. Různě zbarvené zeminy od žluté přes hnědou po takřka černou tvoří zajímavé zemské textury. Asi 100 km před Tehranem po pravé straně vidím obrovskou bílou plochu solného jezera Hoz-e Soltan. Vedle se pase stádo velbloudů.

Kousek před Tehranem vystupujeme přímo před hrobkou Imáme Khomeiniho. Začátkem června 1989 se na tomto místě odehrál jeden z největších pohřbů na světě. Poslední rozloučení se zakladatelem islámské revoluce Ayatollahem Sayyed Ruhollah Musavi Khomeinim se zúčastnilo podle některých zdrojů až 10 000 000 Íránců. Nyní tu stojí jeho mauzoleum. Je zajímavé, že 23 let po smrti revolucionáře je celý komplex stále nedostavěný a hlavně uvnitř na člověka působí hodně mírně řečeno provizorním dojmem. Na to, že by se mělo jednat o jedno z neposvátnějších míst pro Íránce to tu působí hodně zvláštně. Dovnitř je vstup zdarma, ženy pouze v čádoru, který je možno půjčit, batožina se nechává v buňce před vchodem. Kolem komplexu jsou obchody se suvenýry s motivy Khomeiniho, fastfoody atd. Asi 500 m od komplexu je předposlední stanice tehranského metra Haram-e Motahhar.

Dalších zhruba 500 m odtud začíná obrovský hřbitov Behest-e Zahra, což je hlavní místo odpočinku íránských obětí írácko-íránské války. Tento obrovský hřbitov na mě zapůsobil hodně zvláštní depresivní atmosférou.

Jelikož je teprve 16:30 h, rozhodujeme se, že pojedeme metrem do centra Tehranu. Za 40 minut vylézáme kousek od Imam Khomeini sq., kousek odtud je náš první hotel. Dávám si nejhnusnější kabab co jsem tu zatím měl a v park-e Shahr se loučíme s Tehranem. Po 20 h jsme opět u hrobky Khomeiniho, vyzvedáváme si batohy, zpravuji si chuť hamburgerem 🙂 a jdeme na taxik. Jelikož mám v kapse posledních 130 000 Rials a 20 USD, tak se řidiče ani neptám, kolik to stojí na letiště. Za těch 30 km si nakonec bere 100 000 Rials a 10 USD, což je dost, ale mě už to nějak netrápí. Taxikáři jsou holt svině všude a já si nenechám kazit náladu jedním blbcem.

Náš výlet je u konce. Opět nás čeká dlouhá noc na letišti, protože naše letadlo odlétá v 5:00 h ráno (ostatně jako vždy – Biškek, Dušanbe…). V Ankaře jdeme na pivo (dá se tu platit kartou). Efes za 130 Kč/0,33 l mi vůbec nechutná (a není to kvůli ceně). Až Pilsner Urquell z plechovky zakoupený v Bille na letišti ve Vídni mi dává důkaz, že mě Írán aspoň v jedné věci nezměnil – chuť k dobrému českému ležáku mi zaplaťalláh zůstala!

Khoda hafez va motashakkeram Iran / Nashledanou a děkujeme Íránu

Moje postřehy a rady z Íránu si můžete přečíst zde. Článek o tomto našem výletě vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 6/2012 zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Členové: Zdenda Bouda, Zuzka Doubková, Radim Robur Friedrich, Jarek Kurpiewski

FOTOGALERIE          Propagace

Ceny (léto 2011):
Kurz – léto 2011
1 € 6,70-6,90 Somoni
1 € 24,30 Kč
1 Somoni 3,60 Kč

Orientační ceny – léto 2011 (Somoni/Kč):
Doprava Dušanbe – Khorog (1 osoba v terénním voze) 250-300 S/900-1080 Kč
Doprava Khorog – Iškašim 35-40 S/126-144 Kč
Orientační cena dopravy na Pamíru (1 osoba / 1 km) 1 S/3,60 Kč
Plov (rýže, mrkev, maso), Damlama (brambory, zelí, mrkev, paprika, kopr, hovězí) 7-10 S/25-36 Kč
Lagman (vývar s nudlemi), šarpo (vývar, cibule) 5-8 S/18-29 Kč
Skopový šašlik, Dušanbe 13 S/47 Kč
Pivo (Baltika 7) 8-10 S/29-36 Kč
Čaj 2 S/7 Kč
Ubytování v lázních Audž, osoba/noc 30 S/108 Kč
Ubytování v hotelu v Audži (naproti lázním), osoba/noc 35 S/126 Kč
Ubytování v Dušanbe v hotelu Vachš, osoba/noc 60 S/216 Kč
1 litr benzinu 6,5 S/23,40 Kč

3. 8. 2011 Středa
Odlet v 11:55h z Prahy, v Istanbulu ve 14:30h. V 17:30h se setkáváme s Jarkem, který přiletěl z Varšavy. Ve 20:45h odlet do Dušanbe. Turkish Airlines chválíme za super jídlo.

4. 8. 2011 Čtvrtek
Ve 3:20h přílet do Dušanbe. Všechny zavazadla dorazila – první úspěch! Před letištěm hromada lidí, co nabízejí odvoz kamkoliv. My jedeme taxikem na dušanbejskou autostanici (z letiště do 10minut jízdy), odkud každý den ráno vyjíždí auta do celého Tádžikistánu. Je ještě tma (4:30h ráno). Já s Roburem a naším taxikářem jedeme do města na trh koupit zeleninu, Zuzka s Jarkem čekají na autostanici u našich věcí. Snaha sehnat plynovou bombu na vařič se ukázala marná, řidič nepochopil co chceme (my o koze, on o voze) a akorát jsme najezdili x km zbytečně. Na autostanici se vracíme už za světla, lehce před 7:00h. Už je tu čilý ruch a jednotlivý řidiči se předhánějí v nabídkách. Nejlevnější nabídka na cestu do Khorogu zní 180 S/osobu, což je hodně podezřelé. Ceny se pohybují mezi 200-300 S/osobu. Nakonec bereme nabídku 300 S až do Garmchashmy (lázně asi 40km za Khorogem). Řidič vypadá seriózně (což se později potvrdilo), auto taky a jedeme jen v šesti lidech+řidič (tzn. že na zadní „falešné“ sedačce sedíme pouze ve dvou, což je OK). Vyjíždíme v 7:15h, kromě nás čtyřech s námi jedou ještě dva Tádžici (jeden se vrací domů po 9ti letech strávených v Moskvě).

Jedeme přes průsmyk Khaburabot (3200m), tzn. hlavní cestou (nikoliv jižní variantou přes Kulab). Do Khorogu je to lehce přes 600 km, do Garmchashmy cca 640 km. Dvakrát stavíme na jídlo, náš řidič a jeden spolucestující dodržují ramadán, tudíž přes den nejí. U řeky Pjandž kousek za Kula-i-Khumb jsme píchly pneumatiku, během opravy se koupeme v Pjandži. V Garmchashmě jsme v 3:00h ráno, spíme přímo před vchodem do lázní pod širákem.

5. 8. 2011 Pátek
Ráno se koupeme v lázeňských bazénech, voda kolem 40°C, paráda. Bez problémů jsme našli řidiče, který nás odveze do Bagushe – horský kišlak (vesnice) asi 40 km odtud, cena 100 S za nás čtyři. Bagush je konec světa, malinká pastevecká vesnička 2850m n. m. a pro nás začátek tůry. Kolem 8:30h jsme na konci sjízdné cesty, kus za samotným kišlakem. Dál už to půjde jen po svých. Po dvou dnech strávených na cestách si potřebujeme nejdřív odpočinout. Válíme se u řeky Dargaureš. Slunce pálí, 38°C a podle mých zkušeností z této oblasti z roku 2009 toto počasí můžeme čekat den co den. Ve 14:30h vyrážíme do hor. Procházíme Horní Bagush (asi tři pastevecké příbytky) a pokračujeme podél řeky Dargaureš na JV po pastevecké stezce. Naše batohy váží přes 30 kg, hrůza! V 17:30h jsme konečně na soutoku ve výšce 3200m, kde jsme si naplánovali 1. bivak. Se Zuzkou si vybíráme místo pro stan v prostoru pasteveckého příbytku (letovka) přímo pod skalní stěnou. Kluci přichází asi půl hodiny po nás.

6. 8. 2011 Sobota
Ráno jako první z party mám dokonale řídký průjem. Se „chcaním prdelí“ počítám, to mám na podobných akcích vždy první dva tři dny a pak se aklimatizuji, takže mě to nechává ledově klidným. Ráno vyrážíme v 10:30h, slunce pálí, 38°C. Cesta podél říčky se stává komplikovanou, protože pastevecká stezka zmizela. Prodíráme se trnitým křovím, dolina je úzká a abychom mohli pokračovat v cestě, musíme mnohokrát přeskakovat potok na druhý břeh, což se těžkým batohem činí problémy. Takřka po 6 hodinách hodinách se dostáváme zatím jedinému možnému místu (3400m) na přespání. Uprostřed rybízového a šípkového keře je po menších úpravách místo tak akorát pro čtyři spacáky. Šetříme benzín a jídlo vaříme na ohni. Během dne se střevní disproporce projevili u nás všech. Kupříkladu já musím jít v noci na záchod 10x.

7. 8. 2011 Neděle
Po 10:00 h máme sbaleno a vyrážíme. Počasí stabilní – jasno, 37°C. Já, Zuzka a Robur přeskakujeme říčku na pravý břeh a obtížně stoupáme strmou sutí, abychom se vyhnuli křoví podél vody. Jarek volí cestu po levém břehu vysoko nad vodou (100m výškových). Počáteční výšvih má těžký, ale pak už traverzuje stráň vcelku dobrým terénem. My bojujeme přímo podél řeky s trnitým křovím a skalními soutěskami a několikrát přeskakujeme říčku na druhý břeh.Počasí je stabilní – krásné, jen občas foukne silný poryv větru. Při jednom zafoukání mi to bere moji Pilsner Urquell čepici a ta končí nenávratně v řece. Ještěže mi Zuzka půjčuje náhradní kšiltovku (při tomto počasí – stále slunce – je to poměrně podstatný doplněk oblečení). Jarka občas vidíme vysoko nad námi na protilehlém břehu. Od výšky 3500m už konečně končí křoví a dolina se začíná otvírat. Sem tam se objevují i travnatá místa a hned s nimi i krávy. Ve výšce 3650m potkáváme dva pastevecké kluky, kteří chytají sviště. Rusky bohužel neumí ani slovo.

V 17:00h konečně přicházíme k soutoku dvou potoků (3750m), kde jsme si řekli, že budeme dnes spát (mapa nelhala, dolina je zde široká a svah mírný). Dokonce je zde i krásné travnaté místo pro naše stany přímo před čelem staré ledovcové morény. Dnes se poměrně zadařilo, dali jsme 350m výškových a hlavně už snad skončily problémy se špatně prostupným terénem. Teď nás čeká výšvih ke dvěma jezerům do výšky 4200m, nevím, zda jít podél říčky nebo zprava po suťovisku, uvidíme zítra. Jediné co mi dělá starosti, je intenzivní sračka, kterou trpíme všichni. Mě dnes navíc bolí hlava z výšky a nechce se mi jíst.

8. 8. 2011 Pondělí
Počasí stabilní, dole pod námi opar. Poprvé jsem se opravdu dobře vyspal. Zato Zuzce je od rána blbě – bolí ji hlava. Střeva beze změny, tzn.chcaní prdelí pokračuje. Domlouváme se, že dnes si vyneseme zbytné věci co nejvýš směrem k jezerům a vrátíme se zpět sem. Bude to dobrá aklimatizace a prozkoumáme terén, který mi je při pozorování mapy a reálu zatím nejasný.

S polovičním batohem se jde o poznání lépe. Po staré moréně jdeme takřka po rovině asi 20 minut a pak začínáme stoupat podél potoka. Po chvíli je stoupání hodně ostré (od 3850m do 4050m). Nad kótou 4000m vidíme, že pokračovat dál podél potoka je nesmysl – nad námi je asi 20m vysoký vodopád a nad ním ještě jeden a kolem kolmé skály. Traverzujeme tedy vpravo do lehčího terénu suťových strání. Na to, že Zuzka ráno naříkala, jak jí je blbě, tak teď nám všem dává na frak. Věci necháváme ve výšce zhruba 4200m. Terén se narovnává (přesně podle mapy), ale jezera nevidíme. Podle mapy by měli být obě jezera kousek odtud, tak snad to tak bude a zítra k nim dorazíme. Dnes jsme se dobře aklimatizovali na výšku a rekognoskovali terén. Sestup dolů ke stanu (3750m) nám trvá něco přes hodinu a dole jsme v 17:45h. Střevní problémy přetrvávají a začíná se z toho stávat začarovaný kruh: původcem je zjevně špatná voda z potoka (kravská lejna?), v horkém počasí máme žízeň, veškerá voda se převařovat z kapacitních důvodů nemůže, dezinfekci na vodu nemáme (protože jsem ji nikdy nepotřeboval), tím pádem sračku přikrmujeme, sračka nás dehydruje a jsme zase žízniví.

9. 8. 2011 Úterý
Počasí neměnné, pod námi opar. Ráno nepospícháme a vyrážíme až v 11:00h. Nejdeme jako včera podél potoka, ale po stopách včerejšího sestupu. Docela to jde a za 3,5h jsme u naši vynášky (4200m). Dolina tu podle sovětské mapy tvoří náhorní plošinu ohraničenou skalní hradbou na J a JZ. Skalní hradba sedí, ale ta rovina tu jaksi není. Sovětští kartografové asi šetřili vrstevnicemi. Jelikož jsme dnes šli celou cestu mimo potok a zásoby vody už došly, všichni máme velkou žízeň. Proto doufáme, že k jezerům je to už jen kousek. Pokračujeme dále směrem na SV. Zhruba po hodině úmorné chůze vystupuji na nejvyšší místo široko daleko a konečně vidím kousek pod sebou jezero! Velká radost. Už jsme opravdu začali pochybovat o správnosti a aktuálnosti mapy a nálada byla pokleslá. Jezero vypadá skvěle, bivak bude dobrý. Máme toho dnes všichni dost. Jelikož jsem dnes skoro nejedl, tak to se záchodem docela šlo.

10. 8. 2011 Středa
Jarka od rána bolí hlava, Zuzka s Roburem si stěžují na zesílení průjmu, já vcelku v pohodě. Z těchto důvodů zůstáváme ještě jednu noc tady u jezera (4200m). Dnes uděláme průzkum cesty do sedla Bagush (4750m) a vynášku zbytných věcí alespoň do 4300m. Jdeme podél potoka (přítok jezera) asi 20 minut takřka po rovině až pod suťovisko (Zuzka se necítí dobře a tak tady zůstává a čeká na nás), kterým stoupáme k začátku ledovce (4300m) stékajícího po SZ stěně Piku Bagush (4904m). Odtud se nám konečně ukazuje klíčové místo našeho přechodu z GorBagush do doliny řeky Daraigandara – sedlo Bagush (4750m). Čeká nás traverz ledovce na skalní ostrov, dále ledovcová tůra pod sedlo a suťový 200m vysoký výšvih přímo do sedla Bagush. Až na závěrečný výšvih cesta vypadá vcelku dobře, závěr bude záviset na sklonu, který odtud není možné odhadnout a stabilitě sutě. Uvidíme zítra. Sbíháme dolů k jezeru. Zuzka se necítí dobře a v noci má vysokou horečku, k tomu chodí každou půlhodinu na záchod. Bere si paralen a já dělám hodně čaje. Zřejmě střevní chřipka. Podle plánu bychom měli udělat přechod sedla a spát už konečně v dolině Daraigandara (a vidět konečně Pik Majakovského a další vysoké hory), ale Zuzčin aktuální zdravotní stav není dobrý.

11. 8. 2011 Čtvrtek
Ráno vypadá Zuzka relativně dobře, což sice nechápu, ale je to každopádně dobrá zpráva. Dnes nás čeká podle plánu klíčový den – chceme po takřka týdnu opustit Gory Bagush, s 30ti kg batohy přejít sedlo (4750m) a spát už v dolině Daraigandara. Všichni se těšíme, že dnes uvidíme Pik Majakovského a další vrcholy.

Po necelé hodině přicházíme k místu naší včerejší vynášky na začátek ledovce. Traverz příkrého ledovcového srázu je OK. Dále stoupáme asi hodinu po tvrdém sněhu na začátek suťoviska vedoucího až do sedla Bagush (4750m). Výšvih do sedla vypadá zblízka slibně, ale záhul to bude, přeci jen je to 200m výškových strmě do kopce s těžkým batohem. Každých pár metrů odpočíváme, ale postupujeme vzhůru. Poslední metry jsou nepříjemné, protože jsou tvořeny jemnými kamínky, které ujíždějí pod botami, takže člověk udělá jeden krok vzhůru a hned půl kroku sjede dolů.

Ve 14:30h se konečně dohrabávám do sedla! Ostatní ještě bojují pode mnou. Otvírá se mi naprosto fantastický výhled na velikány doliny Daraigandara – zcela vlevo dominuje Pik 5150, ve prostřed vykukuje za skalním hřebenem majestátní Pik Majakovskij, dále poznávám z fotek známý Pik Tower (neboli Pik Nielse Bohra, na který poprvé vylezl Čechoslovák František Janouch v roce 1963), zcela vpravo vyčnívá zřejmě Pik Imast, Pik Ambarku a další bezejmenní krasavci. Přímo pode mnou vidím jezero, které vyloženě vybízí k tomu, abychom dnes spali na jeho břehu. Oproti monotónním Gorám Bagush se nám konečně ukazuje pestrý svět krásných velehor. Ostrý skalní hřeben vedoucí ze sedla vlevo (tzn. na S) končí Pikem 5150, vpravo (tzn. na J) ubíhá tupější hřbet Piku Bagush (4904m) pokrytý sněhem. Napadá mě, když už jsme tady, vylézt na tento vrchol. V 15:00h stojíme v sedle všichni a kocháme se výhledy. Sestup ze sedla do doliny Daraigandara vypadá strměji a docela divoce. Proto jdu na průzkum, kudy to bude nejlepší. Ideálně se jeví traverzovat asi 150m podél hřebene na sever a pak po skalních stupních klesat ke žlabu a jím by to opatrně mělo jít až do bezpečných partií.

Já, Robur a Jarek se rozhodujeme, že si „vyběhneme“ na Pik Bagush (4904m), Zuzka počká v sedle (vzhledem k noční horečce, kterou prodělala se jí vůbec nedivím a obdivuji ji, že to dnes zvládá tak skvěle). Výstup ze sedla na vrchol vypadá triviálněji než ve skutečnosti je. Nejprve po skále, později po sněhu přes tři výšvihy. Sníh tu tvoří zajímavé šupiny (odborně zvané kalgaspory, až 0,5m vysoké a cca 10cm široké). Ze sedla nám to trvá hodinu a máme toho nahoře dost. Ale stálo to za to, výhledy jsou ještě lepší než ze sedla a Majakovského vidíme v celé své kráse, nezakrytého skalním hřebenem. Dlouho se na vrcholu nezdržujeme, protože už je pozdní odpoledne. Zpátky v sedle jsme v 17:30h a začínáme sestupovat směrem, který jsem vytipoval. Je zapotřebí dávat bacha na pohyblivé kameny, pád by byl fatální. Všichni toho po dnešku už mám plné brejle. Se Zuzkou jdeme napřed a v 18:45h jsme u jezera (4550m). Vypadá to na super bivak. Slunce už zapadá a teplota jde rapidně dolů. Žízniví rozděláváme vařič na čaj a stavíme stan. Kluci přicházejí po 20 minutách.

Dnes se nám podařil dobrý výkon, jsme rádi, že jsme přešli sedlo. Šlo se mi zatím nejlíp, měl jsem celý den dobrou „bojovou“ náladu. Střevní problémy však přetrvávají, už 6. den, pevně věřím, že to v této dolině bude lepší.

12. 8. 2011 Pátek
Dopoledne odpočíváme po včerejším vyšťavení a užíváme si krásných výhledů. Možností na kvalitní výstupy tu jsou všude. Kromě známých Pik Schpil, Pik Majakovskij a Pik Tower jsou tu na JV úžasné vrcholy 5300-5900m vysoké. Dnes scházíme po suťovém svahu na pěkné travnaté místo (4200m), k soutoku dvou přítoků, které odtud tvoří řeku Daraigandaru. Nad námi se tyčí Pik 5395, který tvoří klín mezi Majakovským a Pik Tower. I když dnes pouze scházíme o 350m níž, máme toho dost. Důvody jsou dva – včerejší poctivá tůra a stále trvající střevní problémy. To nám ubírá na optimismu.

13. 8. 2011 Sobota
Setrváváme v táboře pod Pikem 5395 ve výšce 4200m. Zvažujeme naše možnosti. Shodujeme se na jediném možném řešení, které visí ve vzduchu. Bohužel vzhledem k našemu fyzickému stavu musíme střízlivě zavrhnout pokus o některý z velkých vrcholů a nechat si ho na jindy. Střevní problémy neustávají, pokud zítra začneme scházet dolinou k řece Pjandž, bude nám sestup trvat minimálně tři dny, tzn. celkově 14 dní v horách. Na tuto dobu máme vypočítány zásoby jídla a benzinu. Odpoledne bouldruji na obrovském šutru u řeky.

14. 8. 2011 Neděle
Začínáme sestupovat dolinou Daraigandara. Dolina je široká a jsou zde pastevecké stezky podél řeky (po jejím pravém břehu), takže terén daleko příjemnější než v Gorách Bagush. Dnes scházíme do výšky cca 3700m na krásný travnatý plácek přímo u řeky.

15. 8. 2011 Pondělí
Ráno se koupeme v řece, po delší době očista celého těla, velmi osvěžující. Dnešní cesta vede vysoko nad řekou (stále po jejím pravém břehu) a míst na načerpání vody je málo. Cestou procházíme kolem několika letovek (pastevecká sídliště). U jedné narážíme na ochotniky (lovce) – po dlouhé době vidíme lidi! Po 16:00h konečně přicházíme na soutok řek Daraigandara, Daraichubusk a Daraizenb. Odtud se řeka nazývá Daraiobcharv. Kolem soutoku je krásná zelená oáza pastvin, na kterých se pasou krávy a u velké letovky vidíme skupinku pastevců. Je zde možnost přejít po mostě na druhou stranu a pokračovat přes sedlo Abcharv (5000m) do doliny řeky Daraidarshai. Roburovi se už dál nechce a chce tu přespat. Já bych ještě chvíli šel. Nakonec zůstáváme a družíme se s pastevci. Dávají nám večeři (vařené těstoviny). Naše zásoby se tenčí, takže to vítáme. Roburovi pastevecký pes rozkousl hodinky. Dnes je to první den, kdy pociťuji zlepšení střevních problémů.

16. 8. 2011 Úterý
Ráno mi vypovídá službu vařič (benzin, MSR, Summerlite) – zřejmě zadělaná triska, ještěže to nepřišlo dříve. Dnes nás čeká dlouhá tůra, protože chceme spát dole u hraniční řeky TJK-AFG (řeka Pjandž). Podle mapy vede cesta vysoko nad řekou (200-300m) po pravém břehu, minimum možností nabrat vodu z pravých přítoků a minimum míst pro případný bivak, kdybychom nestihli sejít až k vytyčenému cíli. Vše se potvrzuje. K hraniční řece Pjandž přicházíme vyčerpaní a hladoví po 18:00h. Když stojím na silnici Khorog-Iškašim, promítají se mi v hlavě ty dva týdny strávené v Pamírských horách. Ještě na chvíli vyplave na povrch zklamání z toho, že jsme nedali žádný velký Pik, ale vzápětí se dostavuje dobrý pocit z překrásného horského přechodu a optimistická nálada ve mně ztvrzuje nápad, že se sem vrátím a budu objevovat zdejší hory z druhé strany – z jihu z kišlaku Daršaj.

Kolem ani živáčka, pouze polorozbořený opuštěný dům. Kousek za ním na slušné rovině konečně shazujeme batohy a na Roburově vařiči děláme poslední zbytky jídla. Na mě např. zbyly celé dvě (2!) ovesné kaše. Zuzka si pochutnává na poslední polévce, Robur s Jarkem končí s těstovinami. Voda, kterou ohříváme je zakalená a vypadá jak nescaffe.

17. 8. 2011 – Středa
Ráno vidíme kousek od silnice zemědělce, od kterého se dozvídáme, že nejbližší kišlak je odsud 5 km a jmenuje se Semčin. Za hodinu jsme ve vesnici. V magazínu kupujeme jediné pivo a sušenky, které se za normálních okolností nedají jíst. Teď jsou ale ty nejlepší na světě! Hlad je opravdu občas zapotřebí. Sympatických žen se ptáme, jestli tu má někdo mašinu, která by nás odvezla do Audže – lázně asi 30 km odtud směrem do Khorogu. Během chvíle se soukáme do bílého žiguliku a po poledni jsme v Audži (60 Somů/auto)! Vlevo od silnice (směrem k Pjandži) je lázeňský areál, vpravo hotel s restaurací. Ubytováváme se v hotelu (35 Somoni/osobu/noc) a dáváme si zasloužené pivko a výborný plov. Koupání v lázních je za 5 Somů/osobu, voda 30°C a po dvou týdnech v horách skvělá regenerace. Večer pokec s Australankou a Polkou, které chtějí do Afghánistánu přes Iškašimský přechod. Dnes jim to nevyšlo, další pokus dají zítra.

18. 8. 2011 – Čtvrtek
Skvělá snídaně – vajíčka! Koupání v lázních. Odpoledne výlet nad kišlak k pohraniční strážnici, protože v těchto místech je hraniční řeka Pjandž poměrně úzká a reálně hrozí nedovolené překročení hranice TJK-AFG. Voják nám nevybíravým způsobem (míří na nás samopalem a nabíjí ho) dává najevo, že tady nemáme co dělat, tak se raději klidíme.

19. 8. 2011 – Pátek
Brzo ráno balíme a včera domluvený řidič nás odváží zeleným moskvičem do Iškašimu (60 Somoni/auto). Jedna píchlá pneumatika. Ubytováváme se hned na začátku města v Hani´s Guest House (45 Somoni/osobu/noc). Je zde ubytováno asi 10 cizinců. Iškašim mě mile překvapuje, docela to tu žije. Před dvěma lety na mě toto město zapůsobilo jako zcela nezajímavé a mrtvé (možná jsme tu byli ve špatnou dobu), letos se mi tu líbí. Bazar funguje (před dvěma lety tu za nás fungovaly 2-3 stánky, nyní 15-20), kupujeme tradiční čepice (skidy) á 35-70 Somoni. Přijde mi, že i restaurací je tu daleko víc. V kafe Sarez moc milé setkání s krajanem Kubou z Ostravy a Ianem ze Švýcarska (oba solo cestovatelé). Odpoledne se nachomejtáme u zkoušky Iškašimské hudební školy na zítřejší koncert. Zvou nás na něj, ale to my už chceme být v Khorogu. Asi jsme pro ně stejně zajímaví jako oni pro nás a narychlo dělají koncert pouze a jen pro nás – skvělý a neopakovatelný zážitek s místní vachánsko-afghánsko-tádžickou hudbou.

20. 8. 2011 – Sobota
Dopoledne domlouvám na hlavní třídě odvoz žigulikem do Khorogu (200 Somoni/auto). Cesta trvá 3 h, a ani jednou jsme nepíchly! Ve 13:30h jsme v Khorogu. Ubytování v Pamir Lodge (nad Afghánským konzulátem, u fotbalového hřiště) ve stanu dle dobrý rady Kuby (19 Somoni/noc/osobu), kluci jdou na pokoj (40 Somoni/osobu/noc). Pěšky je to k hlavní ulici do 10 minut, odtud maršrutkou do centra 5 minut (1,5 Somoni/osobu). Středně velký bazar, hodně jídla, dají se sehnat i suvenýry (čepice, ponožky, levnější než v Iškašimu). Problém s výměnou peněz – je víkend, banky jsou zavřené. Nakonec měníme peníze kousek od západního vchodu do Centrálního parku v krámku Snow-Leopard-Tour (cestovka, suvenýry, mapy), je zde i internet. Centrální park je nezvykle evropský (vybudován v roce 2009), možnost koupání v nádrži 30×25 metrů. Večer kalba v hospě nad řekou Šachdarou.

21. 8. 2011 – Neděle
Celé město je poloprázdné (nedělní klid), bazar zcela prázdný. Jdeme se projít na letiště (2 km od města). Kde se prodávají lístky jsme nenašli, letištní budova zavřená. Kousek od letiště si dáváme v zahradní gastinici výborný svěží salát. Zuzka to trochu přehnala a nacpala se jako jitrnice – je jí blbě až do noci. I teď večer se nám nabízejí řidiči do Dušanbe.

22. 8. 2011 – Pondělí
Opouštíme Khorog a jedeme do Dušanbe. V 8:30h jsme na autostancii v centru Khorogu. Je tu už plno lidí a tři řidiči nás odmítli, že už mají plno. Pracovní den (kór v pondělí) to tady chce být dříve (7:00h). Nakonec má volno řidič jménem Dušanbe. S ním ani nikam jinam než do Dušanbe jet nemůžeme. Jedeme v 7 lidech + řidič (tzn. na zadní “falešné” sedačce jsme tři – hrůza!, cena 320 Somoni/osobu). Vyjíždíme v 9:00h, auto Ssang Yong Musso. Řidič je totální blázen, asi jede na rekord tratě. Opravdu se chvílemi dost bojím. V průsmyku (zhruba polovina cesty) máme skvělý čas, je 16:00h. Cestou dolů první píchnutí pneu. Díra je na lepení velká, ale máme ještě rezervu. Horší je to, když kolem 22:00h píchneme podruhé. Lepení moc nepomáhá, pořád uchází. Nakonec jedeme stylem napumpovat kolo, ujet 3-4km než kolo ujde a zase nepumpovat. Takhle to jde asi deset cyklů až to našeho temperamentního řidiče přestane bavit a během několika km sjede pneumatiku na disk. Další 3h oprav již jednou píchnuté pneumatiky, ale lepení na velkou díru nepomáhá. Přesně nám není jasné, co Dušanbe dělá. Nakonec nám jeden řidič půjčuje duši (samozřejmě zcela jiných rozměrů, než má naše kolo). Dušanbemu se ji po několika marných pokusech daří nacpat do píchlé bezdušové pneumatiky. K velkému překvapení našeho řidiče ani tato varianta není schůdná a kolo nedrží. V Asii je vše možné, ale nic není jednoduché. Štěstí se na nás usmálo – v 2:00h ráno kolem projíždí Dušanbeův kamarád z Iškašimu a ten nám půjčuje celou rezervu. V Dušanbe jsme v 7:00h.

23. 8. 2011 – Úterý
Ubytováváme se v hotelu Vachš hned vedle Dušanbejské Opery (60 Somoni/osobu). Koupání v Komsomolském ozeru, ve výborné restauraci ROCHAT kousek od Prezidentského paláce na hlavní třídě Rudaki si dáváme kompot, pivko, výborný šašlik. V íranském baru (hned vedle Rochatu) koktejly. Zelený bazar.

24.-25. 8. 2011 – Středa-Čtvrtek
Návštěva zoologické zahrady, relax v parku před Národním domem u vodotrysků, hodně koktejlů. Večer se balíme a v 2:30h ráno odjíždíme taxikem (30 Somoni/auto) na letiště. Odbavení bez problémů. Odlétáme v 5:10h, v 8:30h jsme v Istanbulu. Máme 7h mezi lety, dost na prohlídku Cařihradu. Metrem a tramvají se dostáváme za 50minut na Sultanahmed. Prohlídka Modré mešity, kebab, pivko. Istanbul stojí za to! Výborně vyplněná přestávka. Odpoledne odlétáme do Prahy a je po dovolené.

Opět – jak jinak – nádherné tři neděle. Dávno před návratem domů mi bylo jasné, že do Vachánu se chci vrátit!

FOTOGALERIE          Propagace

Propagace této výpravy:

• Článek v časopise Lidé a Hory 2/2012 zde.
• Článek na serveru Pohora zde.
• Článek na webu HUMI OUTDOOR zde.
• Článek v Pěnčínském Zpravodaji 12/2011 – zde.