Členové: Zdenda Bouda, Zuzka Doubková, Radim Robur Friedrich, Jarek Kurpiewski
Ceny (léto 2011):
Kurz – léto 2011
1 € 6,70-6,90 Somoni
1 € 24,30 Kč
1 Somoni 3,60 Kč
Orientační ceny – léto 2011 (Somoni/Kč):
Doprava Dušanbe – Khorog (1 osoba v terénním voze) 250-300 S/900-1080 Kč
Doprava Khorog – Iškašim 35-40 S/126-144 Kč
Orientační cena dopravy na Pamíru (1 osoba / 1 km) 1 S/3,60 Kč
Plov (rýže, mrkev, maso), Damlama (brambory, zelí, mrkev, paprika, kopr, hovězí) 7-10 S/25-36 Kč
Lagman (vývar s nudlemi), šarpo (vývar, cibule) 5-8 S/18-29 Kč
Skopový šašlik, Dušanbe 13 S/47 Kč
Pivo (Baltika 7) 8-10 S/29-36 Kč
Čaj 2 S/7 Kč
Ubytování v lázních Audž, osoba/noc 30 S/108 Kč
Ubytování v hotelu v Audži (naproti lázním), osoba/noc 35 S/126 Kč
Ubytování v Dušanbe v hotelu Vachš, osoba/noc 60 S/216 Kč
1 litr benzinu 6,5 S/23,40 Kč
3. 8. 2011 Středa
Odlet v 11:55h z Prahy, v Istanbulu ve 14:30h. V 17:30h se setkáváme s Jarkem, který přiletěl z Varšavy. Ve 20:45h odlet do Dušanbe. Turkish Airlines chválíme za super jídlo.
4. 8. 2011 Čtvrtek
Ve 3:20h přílet do Dušanbe. Všechny zavazadla dorazila – první úspěch! Před letištěm hromada lidí, co nabízejí odvoz kamkoliv. My jedeme taxikem na dušanbejskou autostanici (z letiště do 10minut jízdy), odkud každý den ráno vyjíždí auta do celého Tádžikistánu. Je ještě tma (4:30h ráno). Já s Roburem a naším taxikářem jedeme do města na trh koupit zeleninu, Zuzka s Jarkem čekají na autostanici u našich věcí. Snaha sehnat plynovou bombu na vařič se ukázala marná, řidič nepochopil co chceme (my o koze, on o voze) a akorát jsme najezdili x km zbytečně. Na autostanici se vracíme už za světla, lehce před 7:00h. Už je tu čilý ruch a jednotlivý řidiči se předhánějí v nabídkách. Nejlevnější nabídka na cestu do Khorogu zní 180 S/osobu, což je hodně podezřelé. Ceny se pohybují mezi 200-300 S/osobu. Nakonec bereme nabídku 300 S až do Garmchashmy (lázně asi 40km za Khorogem). Řidič vypadá seriózně (což se později potvrdilo), auto taky a jedeme jen v šesti lidech+řidič (tzn. že na zadní „falešné“ sedačce sedíme pouze ve dvou, což je OK). Vyjíždíme v 7:15h, kromě nás čtyřech s námi jedou ještě dva Tádžici (jeden se vrací domů po 9ti letech strávených v Moskvě).
Jedeme přes průsmyk Khaburabot (3200m), tzn. hlavní cestou (nikoliv jižní variantou přes Kulab). Do Khorogu je to lehce přes 600 km, do Garmchashmy cca 640 km. Dvakrát stavíme na jídlo, náš řidič a jeden spolucestující dodržují ramadán, tudíž přes den nejí. U řeky Pjandž kousek za Kula-i-Khumb jsme píchly pneumatiku, během opravy se koupeme v Pjandži. V Garmchashmě jsme v 3:00h ráno, spíme přímo před vchodem do lázní pod širákem.
5. 8. 2011 Pátek
Ráno se koupeme v lázeňských bazénech, voda kolem 40°C, paráda. Bez problémů jsme našli řidiče, který nás odveze do Bagushe – horský kišlak (vesnice) asi 40 km odtud, cena 100 S za nás čtyři. Bagush je konec světa, malinká pastevecká vesnička 2850m n. m. a pro nás začátek tůry. Kolem 8:30h jsme na konci sjízdné cesty, kus za samotným kišlakem. Dál už to půjde jen po svých. Po dvou dnech strávených na cestách si potřebujeme nejdřív odpočinout. Válíme se u řeky Dargaureš. Slunce pálí, 38°C a podle mých zkušeností z této oblasti z roku 2009 toto počasí můžeme čekat den co den. Ve 14:30h vyrážíme do hor. Procházíme Horní Bagush (asi tři pastevecké příbytky) a pokračujeme podél řeky Dargaureš na JV po pastevecké stezce. Naše batohy váží přes 30 kg, hrůza! V 17:30h jsme konečně na soutoku ve výšce 3200m, kde jsme si naplánovali 1. bivak. Se Zuzkou si vybíráme místo pro stan v prostoru pasteveckého příbytku (letovka) přímo pod skalní stěnou. Kluci přichází asi půl hodiny po nás.
6. 8. 2011 Sobota
Ráno jako první z party mám dokonale řídký průjem. Se „chcaním prdelí“ počítám, to mám na podobných akcích vždy první dva tři dny a pak se aklimatizuji, takže mě to nechává ledově klidným. Ráno vyrážíme v 10:30h, slunce pálí, 38°C. Cesta podél říčky se stává komplikovanou, protože pastevecká stezka zmizela. Prodíráme se trnitým křovím, dolina je úzká a abychom mohli pokračovat v cestě, musíme mnohokrát přeskakovat potok na druhý břeh, což se těžkým batohem činí problémy. Takřka po 6 hodinách hodinách se dostáváme zatím jedinému možnému místu (3400m) na přespání. Uprostřed rybízového a šípkového keře je po menších úpravách místo tak akorát pro čtyři spacáky. Šetříme benzín a jídlo vaříme na ohni. Během dne se střevní disproporce projevili u nás všech. Kupříkladu já musím jít v noci na záchod 10x.
7. 8. 2011 Neděle
Po 10:00 h máme sbaleno a vyrážíme. Počasí stabilní – jasno, 37°C. Já, Zuzka a Robur přeskakujeme říčku na pravý břeh a obtížně stoupáme strmou sutí, abychom se vyhnuli křoví podél vody. Jarek volí cestu po levém břehu vysoko nad vodou (100m výškových). Počáteční výšvih má těžký, ale pak už traverzuje stráň vcelku dobrým terénem. My bojujeme přímo podél řeky s trnitým křovím a skalními soutěskami a několikrát přeskakujeme říčku na druhý břeh.Počasí je stabilní – krásné, jen občas foukne silný poryv větru. Při jednom zafoukání mi to bere moji Pilsner Urquell čepici a ta končí nenávratně v řece. Ještěže mi Zuzka půjčuje náhradní kšiltovku (při tomto počasí – stále slunce – je to poměrně podstatný doplněk oblečení). Jarka občas vidíme vysoko nad námi na protilehlém břehu. Od výšky 3500m už konečně končí křoví a dolina se začíná otvírat. Sem tam se objevují i travnatá místa a hned s nimi i krávy. Ve výšce 3650m potkáváme dva pastevecké kluky, kteří chytají sviště. Rusky bohužel neumí ani slovo.
V 17:00h konečně přicházíme k soutoku dvou potoků (3750m), kde jsme si řekli, že budeme dnes spát (mapa nelhala, dolina je zde široká a svah mírný). Dokonce je zde i krásné travnaté místo pro naše stany přímo před čelem staré ledovcové morény. Dnes se poměrně zadařilo, dali jsme 350m výškových a hlavně už snad skončily problémy se špatně prostupným terénem. Teď nás čeká výšvih ke dvěma jezerům do výšky 4200m, nevím, zda jít podél říčky nebo zprava po suťovisku, uvidíme zítra. Jediné co mi dělá starosti, je intenzivní sračka, kterou trpíme všichni. Mě dnes navíc bolí hlava z výšky a nechce se mi jíst.
8. 8. 2011 Pondělí
Počasí stabilní, dole pod námi opar. Poprvé jsem se opravdu dobře vyspal. Zato Zuzce je od rána blbě – bolí ji hlava. Střeva beze změny, tzn.chcaní prdelí pokračuje. Domlouváme se, že dnes si vyneseme zbytné věci co nejvýš směrem k jezerům a vrátíme se zpět sem. Bude to dobrá aklimatizace a prozkoumáme terén, který mi je při pozorování mapy a reálu zatím nejasný.
S polovičním batohem se jde o poznání lépe. Po staré moréně jdeme takřka po rovině asi 20 minut a pak začínáme stoupat podél potoka. Po chvíli je stoupání hodně ostré (od 3850m do 4050m). Nad kótou 4000m vidíme, že pokračovat dál podél potoka je nesmysl – nad námi je asi 20m vysoký vodopád a nad ním ještě jeden a kolem kolmé skály. Traverzujeme tedy vpravo do lehčího terénu suťových strání. Na to, že Zuzka ráno naříkala, jak jí je blbě, tak teď nám všem dává na frak. Věci necháváme ve výšce zhruba 4200m. Terén se narovnává (přesně podle mapy), ale jezera nevidíme. Podle mapy by měli být obě jezera kousek odtud, tak snad to tak bude a zítra k nim dorazíme. Dnes jsme se dobře aklimatizovali na výšku a rekognoskovali terén. Sestup dolů ke stanu (3750m) nám trvá něco přes hodinu a dole jsme v 17:45h. Střevní problémy přetrvávají a začíná se z toho stávat začarovaný kruh: původcem je zjevně špatná voda z potoka (kravská lejna?), v horkém počasí máme žízeň, veškerá voda se převařovat z kapacitních důvodů nemůže, dezinfekci na vodu nemáme (protože jsem ji nikdy nepotřeboval), tím pádem sračku přikrmujeme, sračka nás dehydruje a jsme zase žízniví.
9. 8. 2011 Úterý
Počasí neměnné, pod námi opar. Ráno nepospícháme a vyrážíme až v 11:00h. Nejdeme jako včera podél potoka, ale po stopách včerejšího sestupu. Docela to jde a za 3,5h jsme u naši vynášky (4200m). Dolina tu podle sovětské mapy tvoří náhorní plošinu ohraničenou skalní hradbou na J a JZ. Skalní hradba sedí, ale ta rovina tu jaksi není. Sovětští kartografové asi šetřili vrstevnicemi. Jelikož jsme dnes šli celou cestu mimo potok a zásoby vody už došly, všichni máme velkou žízeň. Proto doufáme, že k jezerům je to už jen kousek. Pokračujeme dále směrem na SV. Zhruba po hodině úmorné chůze vystupuji na nejvyšší místo široko daleko a konečně vidím kousek pod sebou jezero! Velká radost. Už jsme opravdu začali pochybovat o správnosti a aktuálnosti mapy a nálada byla pokleslá. Jezero vypadá skvěle, bivak bude dobrý. Máme toho dnes všichni dost. Jelikož jsem dnes skoro nejedl, tak to se záchodem docela šlo.
10. 8. 2011 Středa
Jarka od rána bolí hlava, Zuzka s Roburem si stěžují na zesílení průjmu, já vcelku v pohodě. Z těchto důvodů zůstáváme ještě jednu noc tady u jezera (4200m). Dnes uděláme průzkum cesty do sedla Bagush (4750m) a vynášku zbytných věcí alespoň do 4300m. Jdeme podél potoka (přítok jezera) asi 20 minut takřka po rovině až pod suťovisko (Zuzka se necítí dobře a tak tady zůstává a čeká na nás), kterým stoupáme k začátku ledovce (4300m) stékajícího po SZ stěně Piku Bagush (4904m). Odtud se nám konečně ukazuje klíčové místo našeho přechodu z GorBagush do doliny řeky Daraigandara – sedlo Bagush (4750m). Čeká nás traverz ledovce na skalní ostrov, dále ledovcová tůra pod sedlo a suťový 200m vysoký výšvih přímo do sedla Bagush. Až na závěrečný výšvih cesta vypadá vcelku dobře, závěr bude záviset na sklonu, který odtud není možné odhadnout a stabilitě sutě. Uvidíme zítra. Sbíháme dolů k jezeru. Zuzka se necítí dobře a v noci má vysokou horečku, k tomu chodí každou půlhodinu na záchod. Bere si paralen a já dělám hodně čaje. Zřejmě střevní chřipka. Podle plánu bychom měli udělat přechod sedla a spát už konečně v dolině Daraigandara (a vidět konečně Pik Majakovského a další vysoké hory), ale Zuzčin aktuální zdravotní stav není dobrý.
11. 8. 2011 Čtvrtek
Ráno vypadá Zuzka relativně dobře, což sice nechápu, ale je to každopádně dobrá zpráva. Dnes nás čeká podle plánu klíčový den – chceme po takřka týdnu opustit Gory Bagush, s 30ti kg batohy přejít sedlo (4750m) a spát už v dolině Daraigandara. Všichni se těšíme, že dnes uvidíme Pik Majakovského a další vrcholy.
Po necelé hodině přicházíme k místu naší včerejší vynášky na začátek ledovce. Traverz příkrého ledovcového srázu je OK. Dále stoupáme asi hodinu po tvrdém sněhu na začátek suťoviska vedoucího až do sedla Bagush (4750m). Výšvih do sedla vypadá zblízka slibně, ale záhul to bude, přeci jen je to 200m výškových strmě do kopce s těžkým batohem. Každých pár metrů odpočíváme, ale postupujeme vzhůru. Poslední metry jsou nepříjemné, protože jsou tvořeny jemnými kamínky, které ujíždějí pod botami, takže člověk udělá jeden krok vzhůru a hned půl kroku sjede dolů.
Ve 14:30h se konečně dohrabávám do sedla! Ostatní ještě bojují pode mnou. Otvírá se mi naprosto fantastický výhled na velikány doliny Daraigandara – zcela vlevo dominuje Pik 5150, ve prostřed vykukuje za skalním hřebenem majestátní Pik Majakovskij, dále poznávám z fotek známý Pik Tower (neboli Pik Nielse Bohra, na který poprvé vylezl Čechoslovák František Janouch v roce 1963), zcela vpravo vyčnívá zřejmě Pik Imast, Pik Ambarku a další bezejmenní krasavci. Přímo pode mnou vidím jezero, které vyloženě vybízí k tomu, abychom dnes spali na jeho břehu. Oproti monotónním Gorám Bagush se nám konečně ukazuje pestrý svět krásných velehor. Ostrý skalní hřeben vedoucí ze sedla vlevo (tzn. na S) končí Pikem 5150, vpravo (tzn. na J) ubíhá tupější hřbet Piku Bagush (4904m) pokrytý sněhem. Napadá mě, když už jsme tady, vylézt na tento vrchol. V 15:00h stojíme v sedle všichni a kocháme se výhledy. Sestup ze sedla do doliny Daraigandara vypadá strměji a docela divoce. Proto jdu na průzkum, kudy to bude nejlepší. Ideálně se jeví traverzovat asi 150m podél hřebene na sever a pak po skalních stupních klesat ke žlabu a jím by to opatrně mělo jít až do bezpečných partií.
Já, Robur a Jarek se rozhodujeme, že si „vyběhneme“ na Pik Bagush (4904m), Zuzka počká v sedle (vzhledem k noční horečce, kterou prodělala se jí vůbec nedivím a obdivuji ji, že to dnes zvládá tak skvěle). Výstup ze sedla na vrchol vypadá triviálněji než ve skutečnosti je. Nejprve po skále, později po sněhu přes tři výšvihy. Sníh tu tvoří zajímavé šupiny (odborně zvané kalgaspory, až 0,5m vysoké a cca 10cm široké). Ze sedla nám to trvá hodinu a máme toho nahoře dost. Ale stálo to za to, výhledy jsou ještě lepší než ze sedla a Majakovského vidíme v celé své kráse, nezakrytého skalním hřebenem. Dlouho se na vrcholu nezdržujeme, protože už je pozdní odpoledne. Zpátky v sedle jsme v 17:30h a začínáme sestupovat směrem, který jsem vytipoval. Je zapotřebí dávat bacha na pohyblivé kameny, pád by byl fatální. Všichni toho po dnešku už mám plné brejle. Se Zuzkou jdeme napřed a v 18:45h jsme u jezera (4550m). Vypadá to na super bivak. Slunce už zapadá a teplota jde rapidně dolů. Žízniví rozděláváme vařič na čaj a stavíme stan. Kluci přicházejí po 20 minutách.
Dnes se nám podařil dobrý výkon, jsme rádi, že jsme přešli sedlo. Šlo se mi zatím nejlíp, měl jsem celý den dobrou „bojovou“ náladu. Střevní problémy však přetrvávají, už 6. den, pevně věřím, že to v této dolině bude lepší.
12. 8. 2011 Pátek
Dopoledne odpočíváme po včerejším vyšťavení a užíváme si krásných výhledů. Možností na kvalitní výstupy tu jsou všude. Kromě známých Pik Schpil, Pik Majakovskij a Pik Tower jsou tu na JV úžasné vrcholy 5300-5900m vysoké. Dnes scházíme po suťovém svahu na pěkné travnaté místo (4200m), k soutoku dvou přítoků, které odtud tvoří řeku Daraigandaru. Nad námi se tyčí Pik 5395, který tvoří klín mezi Majakovským a Pik Tower. I když dnes pouze scházíme o 350m níž, máme toho dost. Důvody jsou dva – včerejší poctivá tůra a stále trvající střevní problémy. To nám ubírá na optimismu.
13. 8. 2011 Sobota
Setrváváme v táboře pod Pikem 5395 ve výšce 4200m. Zvažujeme naše možnosti. Shodujeme se na jediném možném řešení, které visí ve vzduchu. Bohužel vzhledem k našemu fyzickému stavu musíme střízlivě zavrhnout pokus o některý z velkých vrcholů a nechat si ho na jindy. Střevní problémy neustávají, pokud zítra začneme scházet dolinou k řece Pjandž, bude nám sestup trvat minimálně tři dny, tzn. celkově 14 dní v horách. Na tuto dobu máme vypočítány zásoby jídla a benzinu. Odpoledne bouldruji na obrovském šutru u řeky.
14. 8. 2011 Neděle
Začínáme sestupovat dolinou Daraigandara. Dolina je široká a jsou zde pastevecké stezky podél řeky (po jejím pravém břehu), takže terén daleko příjemnější než v Gorách Bagush. Dnes scházíme do výšky cca 3700m na krásný travnatý plácek přímo u řeky.
15. 8. 2011 Pondělí
Ráno se koupeme v řece, po delší době očista celého těla, velmi osvěžující. Dnešní cesta vede vysoko nad řekou (stále po jejím pravém břehu) a míst na načerpání vody je málo. Cestou procházíme kolem několika letovek (pastevecká sídliště). U jedné narážíme na ochotniky (lovce) – po dlouhé době vidíme lidi! Po 16:00h konečně přicházíme na soutok řek Daraigandara, Daraichubusk a Daraizenb. Odtud se řeka nazývá Daraiobcharv. Kolem soutoku je krásná zelená oáza pastvin, na kterých se pasou krávy a u velké letovky vidíme skupinku pastevců. Je zde možnost přejít po mostě na druhou stranu a pokračovat přes sedlo Abcharv (5000m) do doliny řeky Daraidarshai. Roburovi se už dál nechce a chce tu přespat. Já bych ještě chvíli šel. Nakonec zůstáváme a družíme se s pastevci. Dávají nám večeři (vařené těstoviny). Naše zásoby se tenčí, takže to vítáme. Roburovi pastevecký pes rozkousl hodinky. Dnes je to první den, kdy pociťuji zlepšení střevních problémů.
16. 8. 2011 Úterý
Ráno mi vypovídá službu vařič (benzin, MSR, Summerlite) – zřejmě zadělaná triska, ještěže to nepřišlo dříve. Dnes nás čeká dlouhá tůra, protože chceme spát dole u hraniční řeky TJK-AFG (řeka Pjandž). Podle mapy vede cesta vysoko nad řekou (200-300m) po pravém břehu, minimum možností nabrat vodu z pravých přítoků a minimum míst pro případný bivak, kdybychom nestihli sejít až k vytyčenému cíli. Vše se potvrzuje. K hraniční řece Pjandž přicházíme vyčerpaní a hladoví po 18:00h. Když stojím na silnici Khorog-Iškašim, promítají se mi v hlavě ty dva týdny strávené v Pamírských horách. Ještě na chvíli vyplave na povrch zklamání z toho, že jsme nedali žádný velký Pik, ale vzápětí se dostavuje dobrý pocit z překrásného horského přechodu a optimistická nálada ve mně ztvrzuje nápad, že se sem vrátím a budu objevovat zdejší hory z druhé strany – z jihu z kišlaku Daršaj.
Kolem ani živáčka, pouze polorozbořený opuštěný dům. Kousek za ním na slušné rovině konečně shazujeme batohy a na Roburově vařiči děláme poslední zbytky jídla. Na mě např. zbyly celé dvě (2!) ovesné kaše. Zuzka si pochutnává na poslední polévce, Robur s Jarkem končí s těstovinami. Voda, kterou ohříváme je zakalená a vypadá jak nescaffe.
17. 8. 2011 – Středa
Ráno vidíme kousek od silnice zemědělce, od kterého se dozvídáme, že nejbližší kišlak je odsud 5 km a jmenuje se Semčin. Za hodinu jsme ve vesnici. V magazínu kupujeme jediné pivo a sušenky, které se za normálních okolností nedají jíst. Teď jsou ale ty nejlepší na světě! Hlad je opravdu občas zapotřebí. Sympatických žen se ptáme, jestli tu má někdo mašinu, která by nás odvezla do Audže – lázně asi 30 km odtud směrem do Khorogu. Během chvíle se soukáme do bílého žiguliku a po poledni jsme v Audži (60 Somů/auto)! Vlevo od silnice (směrem k Pjandži) je lázeňský areál, vpravo hotel s restaurací. Ubytováváme se v hotelu (35 Somoni/osobu/noc) a dáváme si zasloužené pivko a výborný plov. Koupání v lázních je za 5 Somů/osobu, voda 30°C a po dvou týdnech v horách skvělá regenerace. Večer pokec s Australankou a Polkou, které chtějí do Afghánistánu přes Iškašimský přechod. Dnes jim to nevyšlo, další pokus dají zítra.
18. 8. 2011 – Čtvrtek
Skvělá snídaně – vajíčka! Koupání v lázních. Odpoledne výlet nad kišlak k pohraniční strážnici, protože v těchto místech je hraniční řeka Pjandž poměrně úzká a reálně hrozí nedovolené překročení hranice TJK-AFG. Voják nám nevybíravým způsobem (míří na nás samopalem a nabíjí ho) dává najevo, že tady nemáme co dělat, tak se raději klidíme.
19. 8. 2011 – Pátek
Brzo ráno balíme a včera domluvený řidič nás odváží zeleným moskvičem do Iškašimu (60 Somoni/auto). Jedna píchlá pneumatika. Ubytováváme se hned na začátku města v Hani´s Guest House (45 Somoni/osobu/noc). Je zde ubytováno asi 10 cizinců. Iškašim mě mile překvapuje, docela to tu žije. Před dvěma lety na mě toto město zapůsobilo jako zcela nezajímavé a mrtvé (možná jsme tu byli ve špatnou dobu), letos se mi tu líbí. Bazar funguje (před dvěma lety tu za nás fungovaly 2-3 stánky, nyní 15-20), kupujeme tradiční čepice (skidy) á 35-70 Somoni. Přijde mi, že i restaurací je tu daleko víc. V kafe Sarez moc milé setkání s krajanem Kubou z Ostravy a Ianem ze Švýcarska (oba solo cestovatelé). Odpoledne se nachomejtáme u zkoušky Iškašimské hudební školy na zítřejší koncert. Zvou nás na něj, ale to my už chceme být v Khorogu. Asi jsme pro ně stejně zajímaví jako oni pro nás a narychlo dělají koncert pouze a jen pro nás – skvělý a neopakovatelný zážitek s místní vachánsko-afghánsko-tádžickou hudbou.
20. 8. 2011 – Sobota
Dopoledne domlouvám na hlavní třídě odvoz žigulikem do Khorogu (200 Somoni/auto). Cesta trvá 3 h, a ani jednou jsme nepíchly! Ve 13:30h jsme v Khorogu. Ubytování v Pamir Lodge (nad Afghánským konzulátem, u fotbalového hřiště) ve stanu dle dobrý rady Kuby (19 Somoni/noc/osobu), kluci jdou na pokoj (40 Somoni/osobu/noc). Pěšky je to k hlavní ulici do 10 minut, odtud maršrutkou do centra 5 minut (1,5 Somoni/osobu). Středně velký bazar, hodně jídla, dají se sehnat i suvenýry (čepice, ponožky, levnější než v Iškašimu). Problém s výměnou peněz – je víkend, banky jsou zavřené. Nakonec měníme peníze kousek od západního vchodu do Centrálního parku v krámku Snow-Leopard-Tour (cestovka, suvenýry, mapy), je zde i internet. Centrální park je nezvykle evropský (vybudován v roce 2009), možnost koupání v nádrži 30×25 metrů. Večer kalba v hospě nad řekou Šachdarou.
21. 8. 2011 – Neděle
Celé město je poloprázdné (nedělní klid), bazar zcela prázdný. Jdeme se projít na letiště (2 km od města). Kde se prodávají lístky jsme nenašli, letištní budova zavřená. Kousek od letiště si dáváme v zahradní gastinici výborný svěží salát. Zuzka to trochu přehnala a nacpala se jako jitrnice – je jí blbě až do noci. I teď večer se nám nabízejí řidiči do Dušanbe.
22. 8. 2011 – Pondělí
Opouštíme Khorog a jedeme do Dušanbe. V 8:30h jsme na autostancii v centru Khorogu. Je tu už plno lidí a tři řidiči nás odmítli, že už mají plno. Pracovní den (kór v pondělí) to tady chce být dříve (7:00h). Nakonec má volno řidič jménem Dušanbe. S ním ani nikam jinam než do Dušanbe jet nemůžeme. Jedeme v 7 lidech + řidič (tzn. na zadní “falešné” sedačce jsme tři – hrůza!, cena 320 Somoni/osobu). Vyjíždíme v 9:00h, auto Ssang Yong Musso. Řidič je totální blázen, asi jede na rekord tratě. Opravdu se chvílemi dost bojím. V průsmyku (zhruba polovina cesty) máme skvělý čas, je 16:00h. Cestou dolů první píchnutí pneu. Díra je na lepení velká, ale máme ještě rezervu. Horší je to, když kolem 22:00h píchneme podruhé. Lepení moc nepomáhá, pořád uchází. Nakonec jedeme stylem napumpovat kolo, ujet 3-4km než kolo ujde a zase nepumpovat. Takhle to jde asi deset cyklů až to našeho temperamentního řidiče přestane bavit a během několika km sjede pneumatiku na disk. Další 3h oprav již jednou píchnuté pneumatiky, ale lepení na velkou díru nepomáhá. Přesně nám není jasné, co Dušanbe dělá. Nakonec nám jeden řidič půjčuje duši (samozřejmě zcela jiných rozměrů, než má naše kolo). Dušanbemu se ji po několika marných pokusech daří nacpat do píchlé bezdušové pneumatiky. K velkému překvapení našeho řidiče ani tato varianta není schůdná a kolo nedrží. V Asii je vše možné, ale nic není jednoduché. Štěstí se na nás usmálo – v 2:00h ráno kolem projíždí Dušanbeův kamarád z Iškašimu a ten nám půjčuje celou rezervu. V Dušanbe jsme v 7:00h.
23. 8. 2011 – Úterý
Ubytováváme se v hotelu Vachš hned vedle Dušanbejské Opery (60 Somoni/osobu). Koupání v Komsomolském ozeru, ve výborné restauraci ROCHAT kousek od Prezidentského paláce na hlavní třídě Rudaki si dáváme kompot, pivko, výborný šašlik. V íranském baru (hned vedle Rochatu) koktejly. Zelený bazar.
24.-25. 8. 2011 – Středa-Čtvrtek
Návštěva zoologické zahrady, relax v parku před Národním domem u vodotrysků, hodně koktejlů. Večer se balíme a v 2:30h ráno odjíždíme taxikem (30 Somoni/auto) na letiště. Odbavení bez problémů. Odlétáme v 5:10h, v 8:30h jsme v Istanbulu. Máme 7h mezi lety, dost na prohlídku Cařihradu. Metrem a tramvají se dostáváme za 50minut na Sultanahmed. Prohlídka Modré mešity, kebab, pivko. Istanbul stojí za to! Výborně vyplněná přestávka. Odpoledne odlétáme do Prahy a je po dovolené.
Opět – jak jinak – nádherné tři neděle. Dávno před návratem domů mi bylo jasné, že do Vachánu se chci vrátit!