Irán 2012: rady, postřehy, ceny, mýty a fakta

Zpět na cestopis „Írán 2012“

Všechny informace zde uvedené jsou mým subjektivním pohledem a vztahují se k období duben-květen 2012 (21/4-10/5/2012).
AKTUALIZACE: Postřehy a rady z roku 2013 si můžete přečíst zde.

Víza

Žádost o víza jsem podával v Praze na íránské ambasádě (http://www.iranemb.cz) 20/2/2012 a do odletu 10/5/2012 jsme je nedostali. Dvě osobní návštěvy na ambasádě ani desítky telefonů nepomohly, stále jsem slyšel, že musím čekat. Jen alláh ví, zda mladý úředník ambasády naše žádosti vůbec poslal do Tehranu, případně zda dosud leží kdesi nebo zda byly zamítnuty. Později jsem se dozvěděl, že zamítnutí víza je na pražské ambasádě poměrně běžná záležitost. Zbytečně jsme přišli o 50 EUR/osobu.

Naštěstí jsem zjistil, že existuje možnost získat víza na 15 dní přímo na letišti v Tehranu. Takže jsme to riskli. Na Imam Khomeini International Airport jsme přiletěli v neděli ráno v 05:00 h. Hned z letadla jsme prošli chobotem a následovali jsme značky “Visa” doleva. Vyplnili jsme formuláře (foto nebylo potřeba, chce to mít ale zabookovaný hotel alespoň na první noc pro vyplnění kolonky “Sponzor”, prý si to mohou po telefonu ověřit, já z domova po mailu rezervoval nejlevnější tehranský Mashhad hotel na Amir Kabir street – mashhadhotel@yahoo.com), které jsme dostali u okénka, zaplatili 50 EUR/osobu a čekali asi 30 minut. Víza jsme dostali na 15 dní a šli jsme na pasovou kontrolu a dále k vyzvednutí bagáže. Jelikož uplynula od našeho příletu asi hodina, naše batohy byly na páse už samy.

POZOR AKTUALIZACE 1. 2. 2013: Výše uvedené platilo na jaře 2012, od léta 2012 je situace přísnější, dle více zdrojů je zapotřebí minimálně referenční číslo od íránské cestovní kanceláře.

Prodloužení víz jsme řešili v Shirazu (dle Lonely Planet nejlepší místo pro prodloužení). Asi 400 m od Valiasr square směrem ven z města na airport je policejní stanice, kde je Affairs Foreign Police (třetí patro). Tam jsme dostali lístek s účtem v Melli Bank Iran, na který je nutné zaplatit 300 000 Rials/osobu (o něco více než 300 Kč). Nejbližší Melli Bank je 200 m od Valiasr sq. po hlavní třídě Zand na pravé straně. Měli jsme štěstí na milou asi 50-ti letou bankovní úřednici, která uměla anglicky. S potvrzením o zaplacení jsme se vrátili na policejní stanici, nechali se tam za 40 000 Rials/osobu vyfotit (Zuzku fotili v čádoru a byla to docela sranda), vyplnili formuláře, nechali si u paní v přízemí okopírovat pasy a šli s tím vším opět do třetího patra. Tam jsme to předali příslušnému úředníkovi. Ten se začal ohromně smát nad Zuzčinou fotkou – tou běžnou pasovou – tzn. bez čádoru. My se zase pro změnu smáli fotce v čádoru (nevěřil, že to je ona). Za 30 minut a dalších 5 000 Rials/osobu jako nějaký administrativní poplatek za fyzickou námahu úředníka při razítkování bylo vízum prodlouženo o dalších 15 dní! A šlo se oslavovat. Úředníci v Shirazu byli v pohodě a je fajn, že kopírka a focení je možno využít přímo na místě policejní stanice. Chce se to usmívat a být příjemný, pak jde všechno snadněji.

Ubytování

Níže uvádím naše ubytování v hotelích včetně cen. Ty se mohou dost výrazně lišit v sezóně. Několikrát jsme spali ve stanu nebo pod širákem a pár nocí jsme strávili cestou buď ve vlaku nebo v autobuse.

Tehran – Hotel Mashhad (mashhadhotel@yahoo.com), mapa, ulice Amir Kabir – asi 700 m vpravo cestou z Imam Khomeini sq. – stanice metra, cena za double room/noc: 180 000 Rials, malý pokoj, okna do velmi rušné ulice Amir Kabir (chtějte back room), záchod na patře.

Mashhad – Vali´s non-smoking homestay (http://www.valishomestay.com), mapy, asi 150 m od stanice metra Imam Khomeini vlevo před mešitou, cena za osobu/noc v pokoji na koberci ve vlastním spacáku: 150 000 Rials, záchod společný.

Yazd – Hotel Behesti, asi 200 m vlevo cena za double room/noc: 250 000 Rials, čistý a poměrně velký pokoj s lednicí, okna na staré hliněné město, záchody a sprcha na patře, jedno z nejlepších našich ubytování.

Shiraz – Saadi hotel, mapa, cena za double room/noc: 250 000 Rials, poprvé jsme měli čistý a prostorný pokoj s lednicí, sprchou a záchodem a okny do dvora (ticho), jedno z nejlepších ubytování. Podruhé jsme dostali za stejnou cenu menší pokoj pouze s umyvadlem, okna do velmi rušné ulice, bez lednice, záchod společný.

Busher – Pars hotel, cena za double room/noc: 250 000 Rials, prostorný a čistý pokoj s klimatizací (opravdu se v Busheru hodí) a umyvadlem, záchody a sprcha společné.

Esfahan – Amir Kabir hostel, cena za double room/noc: 350 000 Rials, čistý pokoj s lednicí a umyvadlem, okna do dvora (ticho), záchody a sprcha společné.

Ceny, placení – ceny oproti stavu uvedenému v Lonely Planet (2008) jsou zhruba 2-3x vyšší, kurz je 2x vyšší a pořád to roste 🙁 Kurz duben-květen 2012: 1 USD = 16 000 – 17 650 Rials (Mellot Banka v Shirazu nabízela 1 USD = 12 250 Rials). Oficiální měna je Rial, ale v drtivé většině počítají obchodníci v Tomanech (10 Rials = 1 Toman), takže je pak sranda, když si zvyknete na Tomany a prodavač na Vás vybalí částku v Rialech(hlavně ze začátku byla sranda, cena byla třeba “ten” a myslel tím 100 000 Rials). Platební karty VISA a Master Card nejsou akceptovány (kromě vyjímky, kterou jsme viděli v Yazdu – dvě prodejny koberců ve starém městě).

Rozpočet (na osobu)
◾zpáteční jízdenka na bus Student agency Praha-Vídeň 920 Kč
◾zpáteční letenka Vídeň-Ankara-Tehran s Turkish Airlines 8 836 Kč
◾víza na letišti v Tehranu 50 € = 1 250 Kč
◾útrata v Íránu (ubytování, jízdné, jídlo a pití, suvenýry atd.) 400 $ = 7 600 Kč
◾celkem: 18 606 Kč

Jídlo – fast foody (pizza je menšího průměru ale vyšší – cena 45 000 – 65 000 Rials, burger – cena 15 000 – 30 000 Rials, bageta – cena 20 000 – 30 000 Rials), kebabčárny (klasika chello kebab – dva kousky kebabu, dvě grilovaná rajčata a rýže – cena 40 000 – 60 000 Rials), luxusní Ghavan restaurant v Busheru (salát formou švédského stolu – cena 50 000 Rials, velký skopový a kuřecí kebab s rýží – cena 150 000 – 200 000 Rials),

Pití – v pouličních krámcích, fastfoodech či běžných restauracích: Zam Zam cola 0,33 l – 5 000 Rials, 1-1,5 l – 10 000 Rials, nealko pivo (ovocné příchutě) 0,33 l – 5 000 Rials, 1 l – 10 000 Rials, voda 0,5 l – 4 000 Rials, 1 l – 6 000 Rials.

Mobilní telefony – občas bylo nutné ručně vyhledat síť, ale fungoval.

Politika – s mnoha lidmi jsem se bavil o politice. Narazil jsem jak na zastánce monarchie (posledního šáha Pahlavího), tak na jednoznačné příznivce revoluce. Většinový názor íránské společnosti je podle toho co jsem slyšel takový, že návrat krále (v extrémní případě nejstaršího potomka Pahlavího, který nyní žije v USA) si lidé nepřejí. Islámská revoluce započatá v letech 1978-1979 byla dobrá věc, ale postupem času se začaly dělat chyby a lidi štve ve velké míře korupce a samozřejmě i současné ekonomické problémy (vysoká nezaměstnanost – hlavně u mladých – snad 40%?, vysoká inflace 25%, devalvující Rial, průměrná mzda kolem 450 USD…). Mladý Shirazan mi to shrnul takto: “Za šáha vláda upřednostňovala a vyzdvihovala vlastenecké tradice předislámské Persie a lidé preferovali více náboženství. Současná vláda ajatoláhů zase naopak klade příliš velký důraz na náboženská pravidla a striktní výklad Koránu a lidé zase inklinují více k perským tradicím z doby před rozšířením islámu.” Zajímavý bude vývoj, protože íránská společnost je velice mladá (snad 2/3 lidí je mladších 35 let).

Mýtus íránské nenávisti k Americe (západu) a všemu americkému – i přesto, že objektivně mají Íránci spoustu důvodů Ameriku nenávidět (namátkou:
◾v roce 1953 CIA pomohla svrhnout demokraticky zvoleného premiéra Mossadegha, protože znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost – dnešní British Petrol. Íránci měli do znárodnění z těžby ropy pouze 20% podíl, zbytek měli Britové.
◾USA podporovaly šáhův režim, proti kterému se v Íránu postupně zvětšovala opozice. To by mohlo vadit protišáhovským skupinám.
◾Nakonec se USA za prezidentování Jimmyho Cartera na šáha vykašlali a nechali ho padnout. To by mohlo vadit prošáhovským skupinám.
◾Během irácko-íránské války, která stála Írán stovky tisíc obětí, USA podporovaly Írák.)

skutečnost je zcela jiná a žádná nenávist vůči západu není cítit. Právě naopak! K cizincům se Íránci chovají skvěle a pořád nabízejí svou pomoc. Dnešní Íránci milují Apple, iPhone je tu oblíben stejně jako na druhé straně zeměkoule, životopisná knížka o Stevu Jobsovi je bestsellerem i v perštině. Coca-cola a Pepsi už taky (bohužel) drtí místní produkci Zam Zam coly. V Esfahánu jsem viděl ve výloze Shreka.

Mýtus země teroristů – již po x-té se mi potvrdilo, že naše západní “nezávislá” média nám poskytují zcela zkreslený obrázek o situaci ve vzdálenější krajině. V roce 2010 to byly poplašné zprávy z jižní části Kyrgyzstánu, kde byly na jaře demonstrace proti režimu. Novináři podávali tamní situaci jako naprosto katastrofální. Kvůli tomu jsme změnili naše plány a zaměřili jsme se na severní část Kyrgyzstánu (i to byl v tehdejší atmosféře vyvolané médii dost divoký nápad). Domorodci, se kterými jsme se potom bavili přímo v Kyrgyzstánu, nám potvrzovali, že jih je již dávno klidný a klidně jsme nemuseli žádné plány měnit.

Dost podobné je to i s Íránem, který je u nás vykreslován jako součást osy zla, semeniště terorismu a kdoví co ještě. Opak je pravdou. Lidé jsou v Íránu laskaví, cizincovi se snaží vyjít vstříc a pomoci. Kriminalita je tu vzhledem k islámu velmi nízká. Párkrát jsme spali ve městě v parku a zcela bez problémů.

Mýtus utlačovaných žen – především jsou mladé Íránky moc pěkné holky. Nějakého omezování jsem si nikde nevšiml. Viděli jsme řidičku autobusu, prodavačky, bankovní úřednice, studentky vysokých škol, v Íránu jsou ženy v parlamentu… Že by byly nějaké puťky, to teda ne. S cizinci se začnou bavit stejně jako Íránci. A své partnery umí dirigovat stejně jako u nás 🙂 Samozřejmě budou existovat výjimky, ale ty jsou i u nás.

V městských autobusech je zadní část určená pouze pro ženy oddělená od přední kovovou tyčí. V přední části jezdí muži, případně páry (my jsme jezdili oba vpředu). Stejně je to v metru, kde jsou většinou dva až tři zadní vagóny “only for women”. Žena si může vybrat, muž nikoliv. V dálkových autobusech mohou spolu sedět páry nebo dvě cizí ženy (případně dva cizí muži).

Co je striktně vyžadováno i policií je odívání. Žena musí být zahalená od kotníků po krk včetně a na hlavě šátek. Pokud tomu tak není, alespoň ve městě dost rychle ženu taktně napomene policista případně sami domorodci. Sandále jsou OK a šátky nosí mladé íránské krásky hodně “halabala”. Navíc z nošení pestrobarevných šátků si Íránky udělaly moc hezkou módu a opravdu jim sluší (samozřejmě i Evropankám).

Zpět na cestopis „Írán 2012“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.