Články, výstavy, promítání výstupů z našich výprav.

2013 Írán

• Článek v Pěnčínském Zpravodaji 12/2013 – zde.

2012 Írán

• Článek v Pěnčínském Zpravodaji 6/2012 – zde.

2011 HUMI OUTDOOR – PAMIR – GORY BAGUSH

• Článek v časopise Lidé a Hory 2/2012 zde.
• Článek na serveru Pohora zde.
• Článek na webu HUMI OUTDOOR zde.
• Článek v Pěnčínském Zpravodaji 12/2011 – zde.

2010 HUMI OUTDOOR – TIAN SHAN – CHONG AK SUU

• Článek v časopise Vertigo jaro/léto 2011 – strana 1, strana 2.
• Článek na serveru Pohora zde.
• Článek v Pěnčínském Zpravodaji 12/2011 – zde.
• Článek v časopise Lidé a Hory 4/2011 zde.

2009 HUMI OUTDOOR – PAMIR – SARYŠITCHARV

• Článek v American Alpine Journal zde.
• Vystoupení Zdendy Boudy v pořadu CZeška na cestách v televizi Public TV (14. díl, druhá polovina pořadu věnována naší výpravě).
• Dne 7. 8. 2009 vyšel článek o naší expedici na serveru Hedvábná stezka – článek naleznete zde.
• Článek na serveru Horydoly zde.
• Promítání fotek z naší výpravy na Posledním slanění HO Loko Liberec 21. 11. 2009.
• Článek v prosincovém vydání Pěnčínského Zpravodaje – strana 1, strana 2.
• Článek v časopise Lidé a Hory 6/2009 – strana 1, strana 2.
• Článek v časopise Vertigo podzim/zima 2009 – strana 1, strana 2, strana 3.
• Výstava fotografií z naší výpravy – Výstavní síň OS Osm na Palmovce v Praze (25. 3. 2010 – 25. 4. 2010).
• Promítání filmu a fotografií z naší výpravy – zasedací místnost OÚ Pěnčín, 9. 4. 2010, 18:00 hodin.
• Promítání filmu a fogografií z naší výpravy – Klub Cestovatelů v Praze, 12. 4. 2010, 18:30 hodin.
• Výstava fotografií z naší výpravy – zasedací místnost OÚ Pěnčín – květen 2010.
• Promo video značky Jurek od Lumíra Pecolda zde.

Zpět na cestopis „Írán 2013“

Veškeré informace zde uvedené se vztahují k období červen-červenec 2013 a obsahují mé subjektivní dojmy a pocity. Doporučuji přečíst si článek z minulého roku zde, kde uvádím další informace včetně mých pocitů z Íránu a Íránců.

Víza – časový sled formalit:

Březen-duben 2013 Komunikace s íránskou cestovní kanceláří Touran Zamin, získání referenčního čísla, poplatek 50 €/osobu, 40€ poplatek švýcarské bance za doplnění informací o majiteli účtu (ať mi někdo říká, že české banky mají vysoké poplatky)

11. 6. 2013 Osobní podání žádostí o vízum na íránské ambasádě v Praze, poplatek 50 €/osobu, placeno osobně na ČSOB na Dejvické, odevzdání pasů

13. 6. 2013 Telefonát z íránské ambasády v Praze, že víza jsou připravené, vyzvednutí pasů s vízem, oslava prvního dílčího úspěchu

Aktuální podmínky pro získání víz se často mění, takže doporučuji sledovat diskuze např. na www.hedvabnastezka.cz.

Rozpočet:

Letenka Praha – Minsk – Tehran 25. 6. – 13. 7. 2013, Belavia 10 500 Kč

Poplatek za zprostředkování ref. čísla pro získání víza íránské CK Touran Zamin (50 €), poplatek švýcarské bance (20 €) 1 750 Kč

Poplatek za vystavení víza íránské ambasádě v Praze (50 €) 1 250 Kč

Cestovní pojištění u pojišťovny AXA 333 Kč

Útrata v Íránu 260 €/ osobu 6 500 Kč

__________________________________________________________________

CELKEM 20 333 Kč

Ceny

Kurz: 1 € = 42 000 Rials, tzn. při 25 Kč/€ cca 1000 Rials = 0,60 Kč (kurz se mění každý den a během našeho pobytu se pohyboval mezi 41 000 – 43 000 Rials/€).

Za ubytování jsme platili od 200 000 Rials do 700 000 Rials za doubleroom (více viz níže). Jídlo v restauraci začíná v intervalu 30 000 až 50 000 Rials, ovocné pivo malé 7 000 Rials, velké (1,5 l) 15 000 – 20 000 Rials.

Ubytování

Hotely jsme volili ty nejlevnější, ceny za double room se pohybovali v rozmezí 200 000 Rials až 700 000 Rials.

Hamadan – Hotel Ordibehesht – 500 000 Rials/dvě lůžka ve čtyřlůžáku, na pokoji jsme byli sami, pokoj průměrně čistý, klimatizace (!), slušné soc. zař. společné na chodbě
Sanandaj – Hotel Nehro – 350 000 Rials/double room se záchodem + 50 000 Rials za možnost použití společné sprchy na chodbě, pokoj poměrně prostorný, ale ne moc čistý, okno do chodby
Zanjan – Amir Kabir Hotel – 500 000 Rials, čistota postelí průměr, okno do chodby, soc. zař. společné na chodbě nic moc, vzhledem ke kvalitě cena vysoká
Tabriz – Ramsar Hotel – 1 000 000 Rials/pětilůžák, slušný pokoj, velmi slušný záchod se sprchou na pokoji, okno do tichého dvora, poměr cena/výkon na průměru
Jolfa – Hotel Azerbaijan – 200 000 Rials/double room, pokoj průměrně čistý, soc. zař. na chodbě, cena odpovídá kvalitě, přežít se to dalo 🙂
Qazvín – Nehro Hotel – 300 000 Rials/double room, pokoj naprosto čistý, stejně tak společné soc. zař. na chodbě, uklízečka denně čistí, chodby a soc. zař. nově zrekonstruované, krásné ubytovaní za výbornou (až nepochopitelnou) cenu
Kashan – Khan-e Ehsan Hotel (www.ehsanhouse.com) – 700 000 Rials/double room se snídaní, pokoj naprosto čistý, společné soc. zař. na chodbě také čisté, navíc hotel je ve starém stylovém domě, uvnitř velký dvůr s posezením a restaurací, krásné ubytování, za 1 000 000 Rials lze pořídit double room se soc. zař. na pokoji

Zpět na cestopis „Írán 2013“

Výškograf

Šitcharv 2750 m 1. tábor – soutor Sary- a Rosto-Šitcharv 3330 m 2. tábor – druhý pravý přítok 3600 m 3. tábor – pod prvním přítokem 4000 m Base camp 4350 m C1 4950 m Vrchol 5883 m

Počasí

Takřka konstantní počasí (červenec 2009) – přes den slunečné, větrné, minimum oblačnosti, během 14 dnů 2x krátká sněhová srážka v BC (4350m). Teplota přes den na slunci přes 30°C, po západu rychle klesá lehce nad 0°C, v noci v BC -8 až -5°C. V BC dopadaly první sluneční paprsky na náš stan v 8:00h a poslední v 16:30h.

Doprava

Dušanbe – Khorong = 350 Somoni/hlavu včetně 1 dne čekání v Dušanbe, auto Toyota Land Cruiser (stáři cca 10 let), 4 lidi + 2 řidiči, 25h. Khorong – Šitcharv = 200 Somoni/hlavu (stejné obsazení), 2h. Šitcharv – Dušanbe = 450 Somoni/hlavu, auto starý UAZ, 6 lidí + 2 řidiči, 33h. Kurz: 1 Somoni = cca 4,33 Kč (léto 2009).

Zpět na cestopis „Írán 2012“

Všechny informace zde uvedené jsou mým subjektivním pohledem a vztahují se k období duben-květen 2012 (21/4-10/5/2012).
AKTUALIZACE: Postřehy a rady z roku 2013 si můžete přečíst zde.

Víza

Žádost o víza jsem podával v Praze na íránské ambasádě (http://www.iranemb.cz) 20/2/2012 a do odletu 10/5/2012 jsme je nedostali. Dvě osobní návštěvy na ambasádě ani desítky telefonů nepomohly, stále jsem slyšel, že musím čekat. Jen alláh ví, zda mladý úředník ambasády naše žádosti vůbec poslal do Tehranu, případně zda dosud leží kdesi nebo zda byly zamítnuty. Později jsem se dozvěděl, že zamítnutí víza je na pražské ambasádě poměrně běžná záležitost. Zbytečně jsme přišli o 50 EUR/osobu.

Naštěstí jsem zjistil, že existuje možnost získat víza na 15 dní přímo na letišti v Tehranu. Takže jsme to riskli. Na Imam Khomeini International Airport jsme přiletěli v neděli ráno v 05:00 h. Hned z letadla jsme prošli chobotem a následovali jsme značky “Visa” doleva. Vyplnili jsme formuláře (foto nebylo potřeba, chce to mít ale zabookovaný hotel alespoň na první noc pro vyplnění kolonky “Sponzor”, prý si to mohou po telefonu ověřit, já z domova po mailu rezervoval nejlevnější tehranský Mashhad hotel na Amir Kabir street – mashhadhotel@yahoo.com), které jsme dostali u okénka, zaplatili 50 EUR/osobu a čekali asi 30 minut. Víza jsme dostali na 15 dní a šli jsme na pasovou kontrolu a dále k vyzvednutí bagáže. Jelikož uplynula od našeho příletu asi hodina, naše batohy byly na páse už samy.

POZOR AKTUALIZACE 1. 2. 2013: Výše uvedené platilo na jaře 2012, od léta 2012 je situace přísnější, dle více zdrojů je zapotřebí minimálně referenční číslo od íránské cestovní kanceláře.

Prodloužení víz jsme řešili v Shirazu (dle Lonely Planet nejlepší místo pro prodloužení). Asi 400 m od Valiasr square směrem ven z města na airport je policejní stanice, kde je Affairs Foreign Police (třetí patro). Tam jsme dostali lístek s účtem v Melli Bank Iran, na který je nutné zaplatit 300 000 Rials/osobu (o něco více než 300 Kč). Nejbližší Melli Bank je 200 m od Valiasr sq. po hlavní třídě Zand na pravé straně. Měli jsme štěstí na milou asi 50-ti letou bankovní úřednici, která uměla anglicky. S potvrzením o zaplacení jsme se vrátili na policejní stanici, nechali se tam za 40 000 Rials/osobu vyfotit (Zuzku fotili v čádoru a byla to docela sranda), vyplnili formuláře, nechali si u paní v přízemí okopírovat pasy a šli s tím vším opět do třetího patra. Tam jsme to předali příslušnému úředníkovi. Ten se začal ohromně smát nad Zuzčinou fotkou – tou běžnou pasovou – tzn. bez čádoru. My se zase pro změnu smáli fotce v čádoru (nevěřil, že to je ona). Za 30 minut a dalších 5 000 Rials/osobu jako nějaký administrativní poplatek za fyzickou námahu úředníka při razítkování bylo vízum prodlouženo o dalších 15 dní! A šlo se oslavovat. Úředníci v Shirazu byli v pohodě a je fajn, že kopírka a focení je možno využít přímo na místě policejní stanice. Chce se to usmívat a být příjemný, pak jde všechno snadněji.

Ubytování

Níže uvádím naše ubytování v hotelích včetně cen. Ty se mohou dost výrazně lišit v sezóně. Několikrát jsme spali ve stanu nebo pod širákem a pár nocí jsme strávili cestou buď ve vlaku nebo v autobuse.

Tehran – Hotel Mashhad (mashhadhotel@yahoo.com), mapa, ulice Amir Kabir – asi 700 m vpravo cestou z Imam Khomeini sq. – stanice metra, cena za double room/noc: 180 000 Rials, malý pokoj, okna do velmi rušné ulice Amir Kabir (chtějte back room), záchod na patře.

Mashhad – Vali´s non-smoking homestay (http://www.valishomestay.com), mapy, asi 150 m od stanice metra Imam Khomeini vlevo před mešitou, cena za osobu/noc v pokoji na koberci ve vlastním spacáku: 150 000 Rials, záchod společný.

Yazd – Hotel Behesti, asi 200 m vlevo cena za double room/noc: 250 000 Rials, čistý a poměrně velký pokoj s lednicí, okna na staré hliněné město, záchody a sprcha na patře, jedno z nejlepších našich ubytování.

Shiraz – Saadi hotel, mapa, cena za double room/noc: 250 000 Rials, poprvé jsme měli čistý a prostorný pokoj s lednicí, sprchou a záchodem a okny do dvora (ticho), jedno z nejlepších ubytování. Podruhé jsme dostali za stejnou cenu menší pokoj pouze s umyvadlem, okna do velmi rušné ulice, bez lednice, záchod společný.

Busher – Pars hotel, cena za double room/noc: 250 000 Rials, prostorný a čistý pokoj s klimatizací (opravdu se v Busheru hodí) a umyvadlem, záchody a sprcha společné.

Esfahan – Amir Kabir hostel, cena za double room/noc: 350 000 Rials, čistý pokoj s lednicí a umyvadlem, okna do dvora (ticho), záchody a sprcha společné.

Ceny, placení – ceny oproti stavu uvedenému v Lonely Planet (2008) jsou zhruba 2-3x vyšší, kurz je 2x vyšší a pořád to roste 🙁 Kurz duben-květen 2012: 1 USD = 16 000 – 17 650 Rials (Mellot Banka v Shirazu nabízela 1 USD = 12 250 Rials). Oficiální měna je Rial, ale v drtivé většině počítají obchodníci v Tomanech (10 Rials = 1 Toman), takže je pak sranda, když si zvyknete na Tomany a prodavač na Vás vybalí částku v Rialech(hlavně ze začátku byla sranda, cena byla třeba “ten” a myslel tím 100 000 Rials). Platební karty VISA a Master Card nejsou akceptovány (kromě vyjímky, kterou jsme viděli v Yazdu – dvě prodejny koberců ve starém městě).

Rozpočet (na osobu)
◾zpáteční jízdenka na bus Student agency Praha-Vídeň 920 Kč
◾zpáteční letenka Vídeň-Ankara-Tehran s Turkish Airlines 8 836 Kč
◾víza na letišti v Tehranu 50 € = 1 250 Kč
◾útrata v Íránu (ubytování, jízdné, jídlo a pití, suvenýry atd.) 400 $ = 7 600 Kč
◾celkem: 18 606 Kč

Jídlo – fast foody (pizza je menšího průměru ale vyšší – cena 45 000 – 65 000 Rials, burger – cena 15 000 – 30 000 Rials, bageta – cena 20 000 – 30 000 Rials), kebabčárny (klasika chello kebab – dva kousky kebabu, dvě grilovaná rajčata a rýže – cena 40 000 – 60 000 Rials), luxusní Ghavan restaurant v Busheru (salát formou švédského stolu – cena 50 000 Rials, velký skopový a kuřecí kebab s rýží – cena 150 000 – 200 000 Rials),

Pití – v pouličních krámcích, fastfoodech či běžných restauracích: Zam Zam cola 0,33 l – 5 000 Rials, 1-1,5 l – 10 000 Rials, nealko pivo (ovocné příchutě) 0,33 l – 5 000 Rials, 1 l – 10 000 Rials, voda 0,5 l – 4 000 Rials, 1 l – 6 000 Rials.

Mobilní telefony – občas bylo nutné ručně vyhledat síť, ale fungoval.

Politika – s mnoha lidmi jsem se bavil o politice. Narazil jsem jak na zastánce monarchie (posledního šáha Pahlavího), tak na jednoznačné příznivce revoluce. Většinový názor íránské společnosti je podle toho co jsem slyšel takový, že návrat krále (v extrémní případě nejstaršího potomka Pahlavího, který nyní žije v USA) si lidé nepřejí. Islámská revoluce započatá v letech 1978-1979 byla dobrá věc, ale postupem času se začaly dělat chyby a lidi štve ve velké míře korupce a samozřejmě i současné ekonomické problémy (vysoká nezaměstnanost – hlavně u mladých – snad 40%?, vysoká inflace 25%, devalvující Rial, průměrná mzda kolem 450 USD…). Mladý Shirazan mi to shrnul takto: “Za šáha vláda upřednostňovala a vyzdvihovala vlastenecké tradice předislámské Persie a lidé preferovali více náboženství. Současná vláda ajatoláhů zase naopak klade příliš velký důraz na náboženská pravidla a striktní výklad Koránu a lidé zase inklinují více k perským tradicím z doby před rozšířením islámu.” Zajímavý bude vývoj, protože íránská společnost je velice mladá (snad 2/3 lidí je mladších 35 let).

Mýtus íránské nenávisti k Americe (západu) a všemu americkému – i přesto, že objektivně mají Íránci spoustu důvodů Ameriku nenávidět (namátkou:
◾v roce 1953 CIA pomohla svrhnout demokraticky zvoleného premiéra Mossadegha, protože znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost – dnešní British Petrol. Íránci měli do znárodnění z těžby ropy pouze 20% podíl, zbytek měli Britové.
◾USA podporovaly šáhův režim, proti kterému se v Íránu postupně zvětšovala opozice. To by mohlo vadit protišáhovským skupinám.
◾Nakonec se USA za prezidentování Jimmyho Cartera na šáha vykašlali a nechali ho padnout. To by mohlo vadit prošáhovským skupinám.
◾Během irácko-íránské války, která stála Írán stovky tisíc obětí, USA podporovaly Írák.)

skutečnost je zcela jiná a žádná nenávist vůči západu není cítit. Právě naopak! K cizincům se Íránci chovají skvěle a pořád nabízejí svou pomoc. Dnešní Íránci milují Apple, iPhone je tu oblíben stejně jako na druhé straně zeměkoule, životopisná knížka o Stevu Jobsovi je bestsellerem i v perštině. Coca-cola a Pepsi už taky (bohužel) drtí místní produkci Zam Zam coly. V Esfahánu jsem viděl ve výloze Shreka.

Mýtus země teroristů – již po x-té se mi potvrdilo, že naše západní “nezávislá” média nám poskytují zcela zkreslený obrázek o situaci ve vzdálenější krajině. V roce 2010 to byly poplašné zprávy z jižní části Kyrgyzstánu, kde byly na jaře demonstrace proti režimu. Novináři podávali tamní situaci jako naprosto katastrofální. Kvůli tomu jsme změnili naše plány a zaměřili jsme se na severní část Kyrgyzstánu (i to byl v tehdejší atmosféře vyvolané médii dost divoký nápad). Domorodci, se kterými jsme se potom bavili přímo v Kyrgyzstánu, nám potvrzovali, že jih je již dávno klidný a klidně jsme nemuseli žádné plány měnit.

Dost podobné je to i s Íránem, který je u nás vykreslován jako součást osy zla, semeniště terorismu a kdoví co ještě. Opak je pravdou. Lidé jsou v Íránu laskaví, cizincovi se snaží vyjít vstříc a pomoci. Kriminalita je tu vzhledem k islámu velmi nízká. Párkrát jsme spali ve městě v parku a zcela bez problémů.

Mýtus utlačovaných žen – především jsou mladé Íránky moc pěkné holky. Nějakého omezování jsem si nikde nevšiml. Viděli jsme řidičku autobusu, prodavačky, bankovní úřednice, studentky vysokých škol, v Íránu jsou ženy v parlamentu… Že by byly nějaké puťky, to teda ne. S cizinci se začnou bavit stejně jako Íránci. A své partnery umí dirigovat stejně jako u nás 🙂 Samozřejmě budou existovat výjimky, ale ty jsou i u nás.

V městských autobusech je zadní část určená pouze pro ženy oddělená od přední kovovou tyčí. V přední části jezdí muži, případně páry (my jsme jezdili oba vpředu). Stejně je to v metru, kde jsou většinou dva až tři zadní vagóny “only for women”. Žena si může vybrat, muž nikoliv. V dálkových autobusech mohou spolu sedět páry nebo dvě cizí ženy (případně dva cizí muži).

Co je striktně vyžadováno i policií je odívání. Žena musí být zahalená od kotníků po krk včetně a na hlavě šátek. Pokud tomu tak není, alespoň ve městě dost rychle ženu taktně napomene policista případně sami domorodci. Sandále jsou OK a šátky nosí mladé íránské krásky hodně “halabala”. Navíc z nošení pestrobarevných šátků si Íránky udělaly moc hezkou módu a opravdu jim sluší (samozřejmě i Evropankám).

Zpět na cestopis „Írán 2012“

Zpět na Zdendův deník

Tian Shan 2010 – Rudův deník

Tak se nakonec rozhodujeme do Kyrgyzstánu přeci jen vyrazit …..

17. 7. 2010

Předávám ségře klíče od bytu, sedáme ke Zdenálovi do dodávky a v 10:18 razíme směr letiště. Vážení zavazadel docela hlídají, naštěstí máme všichni bágly +/- 20 kg (Aeroflot). Klasicky dáváme na Zdendovu kartu jídlo, let do Moskvy v pohodě. Na letišti v Moskvě objevujeme Budvar 0,3l za 1,50 EUR, začíná se nebezpečně kalit J Nálada dobrá. Kalíme s dalšími Čechy. Let opožděn. Celý let z Mosky jsem prospal.

18.7.2010

Na letišti víza 70 USD! (minule 30 USD), čeká nás zástupkyně cestovky s řidičem. To je dobře, máme cca 2 hodiny zpoždění proti plánu. Měníme peníze (46,60 S/200 USD; 60 S/1 EUR), vše tedy násobíme krát 0,4. Jedeme do sídla cestovky, protože jsou to zároveň majitelé Redfoxu. Tak kupujeme kartuše, tuším 150 S/kartuši. Kartuše se později osvědčí, made in korea. Diara se s námi loučí, jedeme s řidičem Sergejem směr jezero. Sergej je z Karakolu, tak to nezná v Biškeku, je schopen nás hodit jenom k nějakému nóbl magazínu, nákup produktů na tržišti se tak nekoná. Jedeme s větrem o závod, v Čolpon Atě kupujeme alespoň chleba, za ČA dáváme na půl hodiny koupačku. Koupačka nás po cestě ohromně osvěží. V Grygorjevce odbočujeme směr údolí, jedeme k 1. bariéře, jak to nazvala Diara v mailu. 1. bariéra je bohužel závora na začátku údolí, k našemu cíli je to ještě pořádný kus! Přebalujeme věci, Jajka se fotí za bakšiš s orlem, mezitím mi potulný pes sežral piroh. Fána dohodnul odvoz stařičkou Ladou k „jezeru“, chlapík chce 2.400S! Zdá se nám to moc, ale Fána už rozjel akci. 20 S/hlavu vstup a 100 S za auto. Cesta 6 lidí+řidič+jeho kámoš+naše batohy v malém, rozpadajícím se autě, to je boj! Auto nás ale vezme pěkný kus, jít to pěšky by bylo děsný, ani neprotestujeme a dáváme dalších 500 S za odvoz k druhému jezeru. Počasí nic moc. Rozděláváme stany, něco k jídlu a spát.

19.7.2010

Přebalujeme batohy a razíme hlouběji do údolí řeky Čong Aksu. Batohy jsou děsně těžké, občas prší. V cca 3.000 m.n.m. stavíme stany. Místní pastevec nám prodává kumys, domlouváme se, že nám příští den naloží batohy a odveze na koních o kus výše. To se nám moc líbí! Fotíme kytky, krávy, Jajka uvařila prima baštu. Počasí se vybralo, opláchnu se v řece. Večer čtu knížku.

20.7.2010

Čekáme na Fandu se Zdendou, kteří stanovali o kus níže. Přijel pastevec, ukazujeme na mapě, kam chceme hodit, čekáme na jeho kámoše. Fotíme se. Pastevci chtějí 3.000 S!! To je fakt moc! Nasazujeme 600 S, „náš“ chlapík klesá na 1.000 S, což jsme schopni dát, druhý pastevec ale nechce, a tak odjíždí a my bereme na záda těžké „hajtry“. Jdeme cca 2 hodiny údolím a pak odbočujeme do naší doliny. Nejdříve musíme přebrodit řeku. Já a Fána se koupeme, já jsem si navíc velmi bolestivě narazil koleno. Jdeme dolinou, i v ní skot, stopy a trus dobytka jsou až na konec zeleného pásma v cca 3.500 m.n.m., kde i my rozděláváme poblíž pramene stany. Po několikáté nás chytá bouřka. Vaříme výborný kus-kus, lezeme do stanu, vítr a déšť, sníme baštu, dáváme příděl salámu navíc, pak sladká tečka, píšu deníček. Večer čtu knížku, do noci diskutujeme s Jajkou.

21.7.2010

Ráno brzy vstáváme, venku prší. „A chčije a chčije“. V přestávkách vaříme, po obědě se chvíli vyčasilo, jdeme na morénu obhlédnout cestu. Krásné kytky, fotíme panoramata. Vaříme, opět se kazí počasí. Jajka sjíždí lovečák jako divá a už plánuje vyjezení a vyloupení Čolpon Aty J Večer přijde na návštěvu Eva s Vladimírem, hrajeme karty, učím je kozla, jdeme spát.

22.7.2010

Ráno to zase vypadá s počasím bledě, nakonec ale vyrazíme v 8 hod na kopec Pik Kantbastau. Nepříjemné suťovisko, kousek po ledovci, do kopce po suti a sněhu a otvírá se před námi sněhové plato. Jj trochu zaostává, jdu mezi ní a hlavní skupinou jako spojka. Stáčíme se vlevo k cca 60 m vysokému, poměrně prudkému ledovému prahu. Vydupeme ho nahoru, pak nás čeká dlouhý, příkrý sněhový svah. Vladimír vyšlapává stopu v hlubokém sněhu v prudkém svahu, jede jako mašina. Konečně v sedýlku. Dáváme čaj a tyčinku. Strmý štít vzbuzuje velký respekt. Na pravou sněhovou pyramidu se určitě nedostaneme. Jdeme na východní vrchol. Sklon svahu je po překročení trhliny prudký, místy velmi prudký! Sníh je naštěstí dost hluboký na to, aby se dalo relativně bezpečně postupovat. Čeká nás cca 200 m adrenalinu. Konečně nahoře! Děláme vrcholové foto, s obavami hledíme do hlubiny pod námi. Mám z toho strach. První jde Fanda, druhý Zdenda. Nejhorší úsek je nahoře, pod sněhem a ledem se skrývá skála. Na sestupu se nechávám první úsek odjistit Jajkou, pak už pěkně na svoje triko. Snažím se být maximálně opatrný, trvá mi to relativně dlouho. Překračuji trhlinu, konečně sedýlko. Pálí mě oči, nechal jsem brýle u Jj a slunce nám začalo svítit. Počasí nám vůbec překvapivě přálo. Koukám na Ryžský pereval, vzpomínám, jak jsem tam před lety stál. Jj se nechce zastavit, aby mi dala brýle, vybuchnu! Možná je to zbytečné, ale nechci dopadnout jako Zdenda před dvěma roky na Isiskatělu. Další prudký svah jedeme po prdeli, strhnu na Jajku a Evu slušnou lavinku! Mám strach, zda se něco nestalo, koukají nám ze sněhu jenom hlavy, vše OK, smějeme se jako blázni!!! Proč my to děláme?! Vladimír jede rozvážně po zadku za námi. Fotíme se. Pokračujeme v sestupu, na ledovém prahu mě Jajka opět zajistí, ale je to spíše k vzteku než užitku. Nedohodneme se, kdo bere lano, jestli já ho stáhnu, nebo jak to vlastně bude, lezu pro lano, abych ho stáhnul, Jajce mrznou ruce, krátká výměna názorů, hned mě moje prudká reakce zamrzí. Dole naštěstí čeká Eva a Vladimír, zahřejí Jajce ruce, rozmotáváme a smotáváme lano. Je docela těžké, Eva si s ním na vrchol fakt mákla! Cesta přes plató, suť, ledovec, pak dlouhý traverz přes suťovisko, to je děsnej opruz, bere člověku sílu i náladu. Přicházím s Jajkou v 19 hod. Cítím se trochu unavený, ale jsem celkem OK. Jajka se jde mýt, připravuji vařič. Vaříme bramborovou kaši s cibulí a lovečákem. Fakt dobrý! Večer se mi ani nechce spát, nakonec ale usnu a spím spokojeně až do rána.

24.7.2010

V noci výrazná změna počasí. Zima a žádný déšť. Ve stanu 4°C. Budík zvoní v 6:10. Lezu ven, vše omrzlé, ale azuro. Chystáme se na výstup, Fanda se Zdendou ještě spí, dnes mají jenom sestup. Razíme v 7:30. Začátek opět protivné suťovisko, pak lezeme na ledovec, po něm se chodí dobře. Ale ouha! Výše je ledovec pokryt sněhem, začínáme se bořit. Jajka u toho brblá a má nějaké řeči, kazí mi to náladu. Vstupujeme na žebro, i zde hluboký sníh. Cestu opět prošlapuje Vladimír. Chvíli ho střídá Eva. Já se po nich bořím, štve mě to, nadávám! Fyzicky se cítím až překvapivě dobře, ale nebaví mě to, nemám dnes ten správný drajv! V 13:45 jsme na vrcholu ve výši cca 4.300 m.n.m. Krásné rozhledy. Vrcholová fota. Kantbastou vypadá z této strany jako vznešená pyramida. V cca 14 hod jdeme dolů po svých stopách. Zase se bořím, nic moc úleva. Za hodinu jsme nicméně u paty ledovce. Sestup po ledovci. Za hodinu jsme tam, odkud nám výstup trval 4 hodiny. Cesta po ledovci, odpočinek, ohavná suť. V 16:50 jsme v táboře. Sušení věcí, koupání, večeře, hodně pití. Večer hrajeme karty. Dnes budu spát dobře. Ještě chvíli povídám s Jj, spánek. V noci nahoře bouřka. Úchvatné představení!!

p.s.

Vrchol jsme pojmenovali Pik Pikule Prince Jaromíra, pikule = po kule ve sněhu, princ Jaromír = přezdívka Vladimíra

25.7.2010

Vstáváme v 8 hod. Počasí nic moc, ale neprší. Postupně se vykopáváme ze stanu. Balíme. Začíná svítit slunce. Pálíme odpadky. Je jich hromada, hlavně Zdenda s Fánou vyprodukovali smetí jako město Dillí za jeden měsíc J Pálení nám zabere čas, vyrážíme cca v 11:30. Probijeme se k řece, tentokrát brodíme v sandálech a s vykasanými gatěmi. Proud je prudký, ale dáváme to celkem v pohodě. Pádíme dál. V místě našeho stanování velká diskuse, zda ještě nepůjdeme na „Bílý klobouk“, kam šel Zdenda s Fandou. Já jsem proti, Vladimír se také netváří, Jajka by asi šla, Eva by šla, kdyby byl nějaký tahoun. Diskuse k ničemu nevede!, shazuji batoh a jdu na kopec obhlédnout dolinu. Je 14:45, batohy jako kráva, dolina dlouhá jako šlak, jídlo a palivo dochází, já bych šel dolů. Ostatní se připojují. Šlapeme dál údolím, u jednoho pastevce kupujeme chleba, smetanu, kumys. Vše za 100 S + 1 USD na panáka + 50 S ještě na jednoho panáka. Nelíbí se mi to, to by v TJK nebylo. Pořádně se nacpeme a jdeme dál, asi v 18 hod nacházíme pěkný plac na stanování. Udělali jsme oheň, vaříme na ohni, romantika jako prase. Uvidíme, co se mnou udělá zvýšená dávka kumysu.

26.7.2010

Vstáváme pozdě, vaříme čaj z mateřídoušky, myjeme se v řece, cca v 10 hod přicházejí z vrchu Fanda se Zdendou, radostné shledání. Kopec dali! Drhnu ešus, balíme, jdeme dolů. O kus níže Fanda, Zdenda a Eva kupují u pastevkyně mléko, smetanu. Jdu s Jj napřed, před námi jde Vladimír. Těsně před jezerem nás dojíždí gazík, v něm F+Z+E, dohodli odvoz za 2.000 S až do Grygorjevky. Nastupujeme, cestou u jezera nabíráme V, musíme přeorganizovat batohy, jde to. Jedeme jako sardinky v gazu údolím, ještě i stačíme fotit. Jsme jak zájezd fakírů a hadích žen J V Grygorjevce vystupujeme a Fanda hned dohodnul odvoz 2 vozy za 1.400 S do Bostery. Jedu s Jajkou a Vladimírem, oba hučí, že je to děsně vysoká cena, Jajka do mě vartuje, sice s nimi souhlasím, ale jsem unavenej, nechce se mi reagovat. Ať si všichni trhnou. Za půl hoďky jsme v Bostery, odmítáme nabídku na zprostředkování ubytování, nálada je napjatá. Hned po výlezu z aut nám nabízí nějaká ženská ubytování, 3 pokojová kvartýra za 1.200 S. Jdeme to omrknout, lepší než v Čolpon Atě. Bereme, nálada se uklidňuje, zatím platíme jeden den. Teplá voda, záchod, lednice, elektřina, Fanda se Zdendou za chvílí vypálí do víru velkoměsta, my se ještě pacifikujeme. Nakonec i my vyrážíme. První pivo, pirožky, cestou v restauraci „Zolotaja rybka“ královsky pojíme a popijeme za 1.600 S. Koupačka v jezeru Issyk Kull taky bezva. Večer nakupujeme jídlo, meloun. Děláme si posezení na verandě. Večer přijde Fanda a Zdenda, oba na sračky J Je to sranda, koukáme s nimi do foťáku na fotky a rekonstruujeme tak jejich den, který si úplně nepamatujíJ Jdeme spát s dobrou náladou.

27.7.2010

Spíme dlouho, snídaně, karty, nikam nespěcháme. Platíme ještě jeden den, po 12 hodině vyrážíme, Fanda se Zdendou už jsou pryč, kupujeme jídlo, nacházíme internet. Koupačka, karty na pláži, zmrzlina, uzená ryba, ruské kolo, prostě bezvadně proflákanej den! Večer ještě šašlik a blíny s medem a tvarohem, holky jsou spokojený, já též J Večer dohadujeme odjezd směr druhá strana jezera.

28.7.2010

Ráno balíme, v 10 hodin vyrážíme, hned seženeme maršrutku za 250 S/osobu do Balikči. Nakupujeme produkty. Maršrutka staví v Čolpon Atě na autobusáku, tam přibírá další lidi do Biškeku. Jedeme. V Balikči nás vysazují, hned seženeme za 1.300 S/výpravu odvozy do Aksay na druhé straně jezera. Řidič veselý chlapík, co byl v Praze a Varšavě, cesta rychle ubíhá. V Aksay je sotva magazín, dokupujeme rybičky a sušenky. Cesta nahoru? Jak tam pojedeme? Nakonec nás řidič bere dolinou až k vesnici Koksay ve výšce 2.100 m.n.m. na břehu stejnojmenné říčky, tato dolina je naším cílem. Je to fakt borec, ani si za to nic neřekl, když nad ním nebděl jeho šéf, dohodli jsme se s ním, že mu dáme alespoň 200 S na cigára. Vesnice nevzhledná, pěstování brambor a píce, zemědělský charakter. Jdeme kus nad vesnici k řece. Fanda se Zdendou v špatném rozpoložení, už není pivo a děvočky. Chtějí rychle stavět stan, my ale pokračujeme výše. Stavíme stan v 2.500 m.n.m. Není zde tolik stád a nejsou tu žádné stromy, jenom keře planých růží! Večer vaříme, déšť, karty. Spím jako zabitý, i když řeka hučí.

29.7.2010

Vstáváme a razíme po 8 hodině nahoru údolím. Já s Jajkou jdeme napřed, asi 20 minut za námi Eva a Vladimír. První kyšlak, opět změna, není to jurta, ale zděný dům. Paní je vyplašená, nabízí kumys, bavíme se s jejím synem. Cesta vede po bývalé zpevněné cestě pro terénní auta, zřejmě tudy ale už dlouho žádné auto nejelo. Druhý kyšlak, po cca 3 hodinách poslední kyšlak. Čekáme na Z+F, ale po půl hodině nám idylu pokazil déšť! Balíme se a jdeme vzhůru k moréně. Prší! Diskuse nad místem pro stavění stanů. Nakonec je stavíme na první moréně ve výši cca 3.100 m.n.m. Jdeme se podívat z hrany morény do údolí, kluky nevidíme. Asi postavili stan, jakmile začalo pršet. Nemáme mapu, tu má Zdenda. Nemá tedy smysl nějak dumat, kam půjdeme zítra. Asi na kluky počkáme a povyneseme batohy buď doprava, nebo doleva do výšky cca 3.500 m.n.m., kde končí zelené plató. Večer standardně vaříme a hrajeme karty. Ostatní se dohadují, jestli to kluci nezabalili, tomu moc nevěřím.

30.7.2010

Prší! Nikam se neženeme. Po 8 hodině nás však budí lovci. Je jich cca 8, v maskáčích a s nábojovými pásy vypadají nebezpečně. Bavíme se s nimi já s Vladimírem, Eva s Jajkou raději zůstávají ve stanu. Chlapi nemají benzín do vařiče, vaříme jim čaj. Obhlíží se zájmem naše věci, jsou v tábořišti jako doma. Snad nebude průser!? Naštěstí není. Pokecáme, dají si čaj, jdou. Loví v údolí horské kozy. Mají krásné psy. Turisty tu neviděli, neví, kam nás zařadit. Za půl hoďky přijedou už s plnou parádou, Na koních, pušky se zaměřovačem, fakt ostří hoši. Vladimír s Evou a Jajkou nicméně fotí, pak fotím Vladimíra s puškou na koni, nakonec fotíme Evu a Jajku na koni J Jeden lovec mi dává adresu, slibuji, že pošlu fotky. Hoši odjíždí, jedna skupina však jede na protější sráz, holky mají dilema, kam na hajzlík, protože na ně musí se svými dalekohledy vidět. Pastevec z horního kyšlaku nám přinesl zprávu od Fandy a Zdendy, že prý to balí kvůli počasí, a že jedou k jezeru a z Čolpon Aty budou dělat výlety do hor!? No nic, kdyby alespoň mapu poslali! Děkujeme pastevci, balíme věci a jdeme vlevo od čela hlavní morény údolím potoka vzhůru. Krásné bílé hořce! Za 1,5 hodiny dáme převýšení 400 m, jsme 3.500 m.n.m. u pramene vody schováni pod bokem morény, stavíme stany, vaříme, děláme inventuru zásob. Je pořád mlhavo, ale prosvítá slunce. Hezký den v horách! Plánujeme. Karty.

31.7.2010

Jdeme vzhůru údolím na suťovou morénu. Rozhodujeme se vylézt na ni. Když jsme na ní, jdeme sutí dolů na sníh, Když jsme na sněhu, jdeme po ledovci nahoru ke konci údolí. A kopcem na horu. Je cca 15:10, když máme před sebou závěrečný hang. Vyšli jsme totiž dost pozdě, zdrželo nás počasí. Po dobu cesty ale počasí docela dobrý. Na hraně vrcholového kopce nasazuji já s Evou mačky, sedáky, bereme cepíny. Vladimír razí vepředu tvrdošíjně cestu. Nasazování výstroje nám zabere čas, doráží Jajka. Eva následuje Vladimíra. S Jajkou sledujeme, jak jde Vladimír přes lavinózní svah. Přešel ho k skalnatému žebírku, Eva následuje jeho stopy. Vladimír vyleze výšvih po skále, Eva kus obleze s cepínem po sněhu a zbytek také doleze po skále. Vladimír si nad skalním žebírkem nasazuje mačky na posledních 100 m. S Jajkou to sledujeme, říkala, že nechce jít dál, ale byl to jen manévr, abych na ní počkal, než si nasadí výstroj, pak otáčí, že by to možná šla. Trochu brblám, traverzujeme. U skály nechci sundávat mačky, volím způsob Evy, tj. začátek s cepínem, zbytek po mačkách po skále. Skála se drobí, je to nepříjemné, ale dá se to. Pak už zbylých 100 m svahem a jsme v sedýlku. Výškoměr ukazuje 4.050 m.n.m. Nádherný výhled na protilehlou ledovou stěnu a ledovec pod ní. Fotíme. Nad námi proletí orel. Paráda! Kazí se počasí, musíme dolů. Přes skálu se rozhodneme jistit, tentokrát je to jednomyslné rozhodnutí celé skupiny. Jajka jistí, jde Eva, pak já, dole připravím štand z cepínu a ledovcového šroubu. Vladimír sleze, jdou s Evou dál, já odjistím Jajku, sleze to úplně v pohodě, já jsem tam tak v klidu rozhodně nebyl. Slézání se už koná za silného větru a sněžení. Mrznou mi nohy. Rychle traverz a dolů z kopce na ledovec, přes ledovec a pak 1,5 hodiny protivnou sutí. Suť mi bere veškerou duševní energii a i síly fyzické. Stojí mi tohle za to? Stály ty výhledy za to? Kolikrát jsem už něco podobného viděl a absolvoval!? Už se mi nechce! Tohle se mi nechce! Asi dám pauzu, začínají mě lákat spíše jiné aktivity! Návrat v cca 19 hod. Večer vaříme, rýže ne a ne se uvařit, tak jíme až pozdě večer. Je mi zima, v devět už i tma, jsem hladovej i zmrzlej a nerudnej. Jíme ve stanu, rýže se sojovým masem zažehná všechny chmury. Dnes žádné karty, jdeme spát. V noci změna počasí, velká zima!

1.8.2010

Venku zima, ale vidím, že přes kopec k nám dnes zavítá sluníčko. Jajka ale už nechce čekat a budí mne, ještě když je v údolí kosa! Ty voe, to je neděle! Jsem nepříjemnej, dnes se mi nechce nikam honit! Nicméně vyrážíme po snídani, alespoň že už je teploučko. Jdeme se mrknout do pravé větve údolí. Šourám se za ostatními sutí. Fotím. Nespěchám. Sejdeme přes suť do malého, zeleného údolíčka, za ním jdeme přes zeleno-suťové hřbítky nahoru na obzor. Cesta stoupá, ale je docela dobrá. Na vrcholu morény opět fotím. Dále už dnes nepůjdu. Dorazili ostatní, tlacháme, pijeme čaj a dáváme sušenky. Vychutnáváme slunce. Vladimír s Evou pak pokračují, my jdeme pomalu zpět. v 14:30 jsme u stanů. Sušíme, sluníme se, i když chvílemi nepříjemný vítr, plánujeme další dny, protože já už v údolí nechci být. V 17:45 přišli Vladimír s Evou, zkoušeli vylézt jeden kopec, ale skála byla rozdrolená, tak to nedolezli. To se mě mohli zeptat. Vaříme, domlouváme další program, večer karty. Zítra jdu s Jajkou dolů, Eva s Vladimírem půjdou na „zelený“ kopec.

2.8.2010

Je opět krásný den. Vydatně snídáme, Eva s Vladimírem odbočují doleva, my jdeme dolů. Cesta rychle ubíhá. Trochu se dohadujeme ohledně cesty, jdeme totiž po druhé straně řeky do vesnice Toguz Bulak. Nad hlavou nám krouží orel. Cestou dolů potkáváme pastevce, zve nás k sobě domů na kumys. Přijímáme. Doma jeho žena a vnučka. Příjemné překvapení! Velmi prostý příbytek. Máslo, marmeláda z černého rybízu, černý čaj s mlékem, chléb, vše velmi dobré. Pastevec velmi příjemný. Informace čerpá z rádia. Nalévá nám na cestu kumys, velmi dobrý, filtrovaný. Nechce žádné peníze, dáváme vnučce 50 S. Rozdíl proti některým jiným pastevcům. Nepije, rozumný, netahá z turistů peníze (oni tady tedy žádní nejsou). Ještě mě posadil na svého koněJ Scházíme dolů do vesnice, je 14 hod. Cesta nám trvala se zastávkou u pastevce necelých 5 hodin. Toguz Bulak děsná, nepěkná díra. Stavíme na kraji vesnice na cestě k hlavnímu tahu kolem jezera. Vypadá to nedobře, žádný provoz. Nějaký výlupek se ptá, kolik dáme, když sežene mašinu. Nemáme na něj náladu, chceme se posunout o něco dále. Po několika krocích nám náhle zastavuje „tabletka“, starý dobrý UAZ. Ukazuje se, že je to parta seizmologů z Biškeku, kterou vede Andrej. Andrej mluví anglicky, vše jsou to velmi vzdělaní lidé. Jedou dále k jezeru, s vděkem přijímáme možnost se přidat. Andrej zná mnoho zajímavého o okolí, nakonec nás vysazuje v dolině „Skázka“ (pohádka) společně s jeho kolegou Tuligenem. Tuligen vypadá trochu jako pastevec, ale má obrovský přehled a smysl pro humor. Dolina Skázka – usazeniny síry a jiných barevných nerostů vyvrásněné a zerodované do úžasných tvarů připomínajících postavy z pohádek. Fotíme, je to velmi působivé. Scházíme pěšky k jezeru, kde v jedné ze zapadlých zátočin u městečka Kadži-Saj kempuje výprava seizmologů. Stavíme stan, večerní koupačka, potom družba. Výborný lagman. potom mnoho přípitků vodkou, koňakem a pivem, nakonec přijde v noci na řadu šampaňské. Kecám ještě s Andrejem a Tuligenem na pláži, úžasná hvězdná obloha.

3.8.2010

Budí mě šramocení Jajky a šumění vln „ moře“. Jajka jde fotit na pobřeží, já skáču do vln jezera. Studené, ale osvěžující. Klube se opět krásný den! Snídaně, čaj, další diskuse. Pomaličku balíme. Tuligen má dnes 60. narozeniny, my jsme včera všechno vypili. Jak tomu rozumím, nemají moc peněz v rozpočtu na nový alkohol pro oslavu. Nejsou to ovšem žádní sprostí ochmelové! Vezmou nás dále ještě asi 25 km podél břehu jezera, kde chtějí opět u vody postavit tábor a oslavit narozky. V místním magazínu skoro nic není, ale kupujeme alespoň něco sladkostí a vodku a pivo a dáváme je na rozloučenou naším novým přátelům. Ti nám dojednali za 50 S odvoz do města Kyzil-Suu na stojánku taxi a maršrutek. Dojemné a srdečné loučení, jedeme. Na místě taxikář nezklamal, říká, že je to 50 S za jednoho! Nehádám se s ním a tahám druhou pajdu. A nějaký taxikář už nám nabízí odvoz do Karakolu za 300 S. Odháníme ho, za chvilku sedíme v maršrutce do Karakolu za 30 S/osobu. Cesta rychle uběhne. V městě Karakol se chvíli orientuji, razíme směr Jurta kemp. Cestou se zastavujeme v Info centru, od roku 2008 opět o něco vybavenější (mapy, pohlednice, tištěné informace)! Paráda! Kupujeme mapu za 300 S, získáváme potřebné informace. Ubytování v Jurta kempu – nakonec bereme jurtu za 250 S/osobu. Potkáváme zde Čechy, jedou vlakem přes Rusko a střední Asii do Číny a pak do JV Asie. Bavíme se spolu, pak vyrážíme do města. Navštěvujeme pravoslavnou katedrálu, pak Yak Travel. Zítra možná budeme mít odvoz do Arašanu, už se ptali dva turisti před námi. Domlouváme sraz na zítra v 8:30. Jdeme se mrknout na čínskou mešitu, zajímavé. A potom do restaurace na šašlik, staropramen, salát, … Obsluha trochu zabržděná, ale jídlo moc dobré. Večer návrat do kempu. Chceme více informací o Pik Převalského, mladý kluk z kempu neví. Večer přijede guide, ten nám prý info dá. Jíme pamlsky, večer opravdu přijede guide, Chceme se ho zeptat, přeruší nás však a předem říká, že když jsme si ho nepronajali, za každou konzultaci musíme zaplatit 10 EUR, že už má po pracovní době, ble ble!!!! Koukáme jako blázen! Hmmm, tak nic! Totálně mi to zkazilo náladu! Blbec! Už tu bydlet nebudu! Alespoň že je horká sprcha. Jsme rozladěni. Jdeme spát.

4.8.2010

Jdeme do Yaktravelu, tam nás potěšili, lidí je dost, s námi 6. V 8:30dle plánu přijede auto UAZ, nasedáme a jedem pro lidi. Jsou to 4 lidi z GER, ale jak se ukazuje, původem jsou z Karakolu. Vyjíždíme z Karakolu a za cca 15 minut odbočujeme směr lázně Altin Arašan. Cesta je fakt pekelná, je to spíše koryto řeky, kameny … Ve 12 hod po cca 2,5 hodinách cesty jsme nahoře. Vítá nás Valentýn, ptá se, zda nemáme slivovici, hostí nás čajem. Ukazuje se, že trénoval motokros ve Strakonicích, tak má k Čechům kladný vztah. Jdeme se koupat do jeskyňky dole u řeky, co Valentýn vybudoval, je to paráda! Voda 40°C, Jajka, pivo Baltika 7, co jsem si na tu příležitost koupil. Vydržíme se ráchat hodinu. Valentýn nám zatím připravil oběd. lagman a plněnou papriku. Je to výtečné! Ještě s ním chvíli klábosíme, platíme 1.000 S dohromady za odvoz a jídlo, fotka na památku, vyrážíme. Cesta vede přes most, zrovna zde očkují ovce a kozy. Část stáda zaženou na most, ten následně z obou stran uzavřou, a už to jede. Fotíme. Přecházíme řeku a jdeme jejím údolím. Pak se cesta stáčí podél přítoku vpravo nahoru. Po cca 2 hodinách cesty máme za sebou 200 výškových metrů, jsme v 2.800 m.n.m. na hranici lesa. Stavíme stan, děláme si ohníček, romantika. Cítím ale, že se mi dělá vřed na zadku! L OJ OJ!

5.8.2010

Ráno je opět krásně, akorát nám trochu znepříjemňují život ovádi, což řešíme repelentem. Bolí mě zadek. Vyrážíme v cca 9 hod, dolina se neuvěřitelně táhne, jen pomalu nabíráme výšku, což vzhledem k těžkým batohům moc netěší. Jde to pomaleji, než jsem čekal. Po několika hodinách vidíme pereval (průsmyk). Vypadá jako halda hlušiny. Musíme dát těch 200 m sypké drobné suti a nejhorší bude za námi. Výstup je fakt pakárna, těžké bágly vše umocňují. Jajku bolí pata, co si odrazila v dolině Skázka. Chvilku na ní čekám, v 15 hodin dolézáme do sedla 3.860 m.n.m. Výhled vynahrazuje celé naše martýrium. Nádherné zelené ledovcové jezero Alakol, štíty hor, ledovec pod Pik Palátka (palátka = stan). Pik vypadá opravdu jako postavené klasické „áčko“. Fotíme, odpočíváme, dáváme čaj. Počasí nám přeje. Nádhera! Traverz severním úbočím jezera je opět docela náročný a trvá nám cca 2 hodiny. Na konci jezera se rozhodujeme, že zítra oproti plánu na Pik Převalského nemůžeme. Únava, zanícený zadek, bolavá pata. Rezignujeme tedy na další sestup a stavíme v závětří stan. Jdu pro vodu k ústí jezera, myju se, vaříme výborný kuskus a k tomu ještě ovesnou kaši s ovocem. Jezero je krásné. Přichází 4 Frantíci, bavíme se. Naplněný den! Jdeme spát. Bolí mě zadek, nemůžu spát, nejhorší je, že mám zničená záda a nejde si přitom lehnout na záda a protáhnout se. Nakonec však usínám.

6.8.2010

Mlha. Je mi špatně. Jajka se jde koupat, užije si ledovou vodu jezera, které již podle místních začíná v srpnu zamrzat, pak se o mě stará. Nikam nespěcháme, v 9:45 začínáme balit, Někdo se nás snaží vystrašit házením kamínků a vytím, ukáže se, že je to Vladimír s Evou. Včera dorazili dle původního plánu do bivaku Sirota, což jsme my s Jajkou nedali. Vítání! Chvíli vyprávíme. Výprava na zelený kopec prý nakonec perfektní, výhledy na horská jezera a skalní jehly. Vladimíra s Evou YakTravel pěkně vypekl, domluvený transport nedopadl dle plánu. Eva je z toho naštvaná, myslím, že je naštvaná i na nás, chtěla jít na Pik a my se válíme u jezera. Eva s Vladimírem pokračují nahoru na pereval, my pomalu scházíme dolů. Pohodička. U vodopádů při ústí jezera si děláme přestávku, fotíme. Jajka si čte. Poslední dny v horách. Scházíme k bivaku Sirota. Cesta nic moc, suť. Bivak tvoří srub s ohništěm a dvě velká otevřená venkovní ohniště. U bivaku vaříme, stavíme stan. Odpočívám, není mi dobře. Večer zase vaříme, Vladimír s Evou nikde. Máme obavu. Nakonec v cca 21 hod dorazili, „šaškovali“ někde na ledovci. Nemůžu pořádně spát ….

7.8.2010

Pomalu se balíme, není mi nic moc. Pálíme „musor“. Jdeme dolů. Cesta přes vrbičky a později i keře nic moc. Prší. Prší vydatně a neustále. Klesáme dolů. Bohužel moc prudce. Míjíme v lese nepříliš výraznou cestu k mostu, což já s Jakou nemůžeme vědět, protože jsme to nešli nahoru. Sejdeme u řeky, Vladimír už brodil, nesedí mi to, z kopce bylo dále vidět i velký, hlavní tok řeky!? Samozřejmě jsme blbě, brodíme úplně zbytečně, navíc mi při brodění praskl vřed. Jsme mokří, prší na nás a Jajka mi čistí prdel. Fakt síla! Brodíme zpět a hledáme cestu k mostu. Nakonec musíme celkem dost nastoupat, ale cestu najdeme. Jdeme k mostu, přecházíme na hlavní cestu údolím. Jdeme za deště dolů. Po cca 3,5 hodinách jsme u jurt pastevců. Nabízí nám taxi za 300 S za všechny do centra. Ukáže se, že je to bezva cena. Míjíme závoru vstupu do národního parku, strážce tam není, tak ušetříme s Jajkou 250 S/osobu vlezného do NP. Taxi nás vysadí přímo u kempu, dobrá cesta v prostorné audině za výbornou cenu. V jurta kempu klasicky 250 S/osobu v jurtě. Prší stále, ve městě výpadek proudu, hospody zavřené, šašlik nebude! Jedna hospoda otevřená, ale výběr velmi omezený kvůli té elektrice. Dávám si čaj a 2x boršč, to šašlik nenahradí. Nakupujeme si jídlo a s Jajkou kupujeme pečené kuře za 330 S. V jurtě jedeme druhý chod, Vladimír nám pomohl s kuřetem, celé padlo! Sušíme, jsme vykoupaní a máme nacpané břicho! Můžu ležet na zádech, to je paráda. Hrajeme skoro do půlnoci kozla.

8.8.2010

Ráno nespěcháme. Sušíme, sprcha, ranní převaz, pak jdeme do města na snídani a na čaj. Navštěvujeme tržiště, kupujeme pár drobností. V kempu dobalujeme věci a jdeme na bus, měl by jet v 13:20. Na vokzálu (nádraží) sedáme do minibusu, cena 260 S + 40 S/ osobu + batoh, tj. suma sumárum 300 S/osobu. Pěkná cena! Jedeme. Cesta ubíhá. Dvě zastávky, počasí dobré, maršrutka taky docela dobrá, nijak nacpaná …. Cestou fotíme prodavačky meruněk a místní hřbitovy, po 7 hodinách jsme v Biškeku na nádraží-sever. Jdeme do hospody, kyrgyzská klasika, nic moc výběr, šašliky nakonec nemají. Co se dá dělat? Před desátou platíme a jdeme k vokzálu, hned dohadujeme odvoz za 500 S za všechny na letiště. V 22:30 jsme bez problémů na letišti. Asi za hodinu dorazí Zdenda s Fandou, podle zjevu a nálady je jasné, že i oni si to užiliJ Vyprávíme zážitky, chvíli spíme na sedačkách.

9.8.2010

Brzy ráno se odbavujeme, tentokrát žádný problém s milicioněry, vše bez problémů. V Moskvě smog a smrad z lesních požárů, Šeremeťovo ale funguje. Opět vše bez problémů. Přílet do Prahy, bágly dorazily v pořádku, loučíme se se Zdendou a Fandou, přijel pro nás Zdenál, vysazuje Vladimíra na Dejvický, nás hází před barák, ještě chvilku kecáme, konec zvonec, výprava úspěšně dokončena.

Zpět na Zdendův deník

Základní tábor ve výšce 3500 m na jižním úbočí Kantbastau. Samotný výstup trval 6 hodin, sestup 2,5 hodiny.

3500-3600m (45 minut) – nejprve stoupání v pevné suti, později traverz JV úbočím Kantbastau v nestabilní suti na ledovec
3600-3650m (15 minut) – bezpečná chůze po ledovci
3650-3850m (1 hodina) – suťovou strání z hlavního ledovce k ledovci Kantbastau
3850-4050m (1 hodina) – ledovcová tůra, měkký sníh (první pochodující se boří cca 20 cm)
4050-4200m (45 minut) – místy 45° ledový sráz
4200-4300m (30 minut) – ledovcová tůra, otevírají se úžasné pohledy na hlavní a východní vrchol Kantbastau
4300-4500m (45 minut) – severní stěna východního vrcholu, 40° sráz, tvrdý ufoukaný sníh

Doprava, ceny

Kurz: 100 Somů = cca 40 Kč.

Maršrutka Biškek – Cholpon-Ata (Bosteri) 300 Somů, Cholpon-Ata – Balikchi 150 Somů, Balikchi – Bakenbayevo 150 Somů.

Taxi Bosteri – Cholpon-Ata 100 Somů.

Jídlo: šašlik 100-150 Somů, plov 100-130 Somů, pečené hovězí nebo skopové (200g) 130-170 Somů, salát 40-80 Somů, pivo 30-60 Somů.

Horská dráha v Bosteri 300 Somů, ruské kolo v Bosteri 100 Somů, šlapadlo na 1 hodinu 100 Somů.

Zpět na Zdendův deník

Pamír 2009: Rudův deník

M – Mára; L – Láďa; R – Ruda; Z – Zdenda; F – Fána; V – Vladimír

1.-3.7. Odlet přes Istanbul do Dušanbe. Turkish Airlines naštěstí limit 25 kg bagáž. V Istanbulu chlemtáme drahé pivo za peníze Izotry. Výměna peněz 100 EUR = cca 600 Somoni (S). V Dušanbe kluci (M, L) na OVIR pro GBAO. Vízum přímo na letišti za 57 USD, OVIR není potřeba, ale sehnat GBAO je velký problém, nakonec po pár dnech sehnáno za 1.000 Somoni na 2 lidi, a to prostřednictvím taxikářů. Z toho vyplývá, GBAO skutečně rozhodně raději přes ambasádu! Dohadování taxi, nakonec R+Z+V+F jedou do Khorogu, přes průsmyk není možné jet kvůli přestřelkám s Talibánci, tak je z toho objížďka a 700 km štreka! Cena 350 S na osobu v Toyota Land Cruiser. Dalších 200 km do Šitcharvu v pohodě, v dobrém rozmaru jsme dali 200 S/osobu (šlo by levněji). Celkem tedy štreka 900 km a pár drobných, cesta až na objížďku překvapivě dobrá (převážně asfalt), cesta trvala cca 24 hodin s 3 h pauzou na spánek. Cesta údolím hraniční řeky Pjandž (Amudarja), úžasné výhledy do afgánského Hindúkuše a na vrcholky Pamíru. Taxi nás vyklopilo před magazínem (bylo pivo!) asi ve 4 hod odpoledne a jelo pryč. Nás se ujal Alik, místní učitel a ředitel místní neziskové organizace. Dal nám najíst, napít a rozložil nás v hostinském pokoji – SUPER!

4.7. Pivo v magazinu (6 S), den oddychu. Výlet nalehko do doliny, abychom našli cestu. Opět nás hostí! Odpočíváme. V noci příjezd M+L, taxikář je oškubal, ještě chce za něco 500 S, dávám mu 100 S, ať vypadne. L zjevně ne v moc dobré kondici.

5.7. Dokupujeme věci v magazínu (chalva, oříšky, hrozinky, nudle) a po osmé vyrážíme. Výška 2.730 m.n.m. Cesta s batohem fakt strašná! K prvnímu soutoku ve výši cca 3.300 m.n.m. se vlečeme cca 8 hodin! F o 40 min dříve, pak V a R, další hodina Z a za dalších pár hodin kluci. Vaříme jídlo a čaj, L je na tom špatně.

6.7. Odpočíváme. Děláme snídani, pak spíme, ve 12 hod vaříme oběd, v 14 hod vyrážíme a zhruba za 2 hodiny jsme u dalšího soutoku ve výši cca 3.600 m.n.m. Vaříme a stavíme stany u řeky.

7.7. Tentokrát jsme na cestě déle, asi 4 hodiny. L + M nás však nedostihli!

8.7. Cesta až pod ledovec. Už máme všichni té hrozné cesty korytem řeky a zejména těch hrozně těžkých batohů plné zuby! Nacházíme dobré místo na stan v cca 4 300 m.n.m. Mám hroznou rýmu a cítím výšku! Slunce mi dalo taky zabrat. Je mi zle a špatně spím!

9.7. Ráno bavím kluky konstrukcí maček, vymýšlel je asi nějaký fanoušek stavebnice Merkur pro pokročilé. Jdeme na lehko aklimatizačku na vrcholovou morénu a pak po ledovci. Zaostávám! Necítím se moc dobře. V 4 800 m.n.m. to otáčím a jdu dolů, kluci pokračují do cca 5 000 m.n.m. Dole uvařím čaj do termosky, vyčistím si zuby… Pak se jdu podívat kus dolů, jestli nepotkám na cestě L + M. Pořád nás nedošli! Večer čaj atd., velké plány na příští den. Pik Ozbrojených Sil po obhlédnutí situace zavrhujeme, na řadě je Olympiáda.

10.7. Nejen já jsem unaven. V šel na boční suťovisko hledat nástup na Pik Moskevské Olympiády, kluci spíše obhlédnou cestu z protilehlé morény. Cestu asi máme! Všichni odpočíváme. Na velkém kameni v táboře rubíny! Fotíme to. Najednou se odkrývá pohled do Pakoše na vrcholy Gašebrumu a Broad Peak! SUPER! NÁDHERA! Fotíme, pak děláme jedno naše společné foto. Večer klasické věci a jdeme do stanu. Zítra jdeme na to!!

11.7. Ráno slyším hlasy, ale je moc brzy!? Našel nás L, který se zatím zcela zotavil a je sám v dobré kondici. M je prý totálně K. O.! Balím věci a jdu dolů s L. Stejně tak F. V a Z byli jmenováni jako útočné družstvo a půjdou nahoru. Scházíme k M, asi 100 výškových metrů pod naším posledním postupným táborem. M je opravdu K. O. Děláme čaj, dáváme mu léky, smektu, čoko atd. Celý den na jednom místě. Uspořádávám si myšlenky, koukám, zda ve stěně neuvidím kluky. Ráchám se ve vodě.

12.7. M je stále K. O., jdu dolů sehnat ajrak a nějakou případnou pomoc. Cesta na zelené plato podél řeky celkem ujde, pak jdu na druhou stranu řeky a mířím směr kyšlak. Vcházím do údolí, přede mnou se otvírá pohled na vysokou morénu, je mi až do pláče. Jdu ale nahoru, v 3 800 m.n.m. mě vřele vítají pastevci, neumí ale skoro nic rusky. Domluva ruce, nohy. Dávají mi žirčaj, čaj, mléko. Nabízejí rubíny. Seznamuji se se zájmem s konstrukcí jejich obydlí. Beru od nich chléb, mléko, a chci jít dolů. Pastýř bere můj ruksak, že mi pomůže. Běží dolů se svým synem a psem, pro mě hrozné tempo drží až k ljatniku. Tam se loučíme, dávám mu nějaké drobné. S vděkem přijímá, celuje mě a říká, že od teď jsem jeho „druhem“. Smrdíme přibližně stejně, jeho snahu skrýt před manželkou pár somíků na vodku taky chápu, beru to! Potkávám dva týpky s kalašnikovem. Jednomu ošetřím nohu, jsou nakonec v pohodě, jak se později ukázalo, byli to lovci. Na ljatniku zjevně velký pohyb pastevců a oslíci, odsud už M dolů určitě dostaneme! To mě uklidňuje. Otázkou ovšem zůstává, jak ho dostaneme velmi obtížným a i nebezpečným terénem až sem?!?! Úchvatná hvězdná obloha! Spím sám pod širákem uprostřed Pamíru. Jeden den samoty ve vysokých horách může změnit celý tvůj pohled na život…

13.7. Ráno brzy vstávám a jdu nahoru přes zelené plato. HUMUS cesta! Přicházím za cca 3 hodiny, jsem unaven. F se o mě stará. M vytahujeme ze stanu, aby si došel na WC. Pak ho usazujeme u ohniště, jí! Má hlad! Dobré znamení! Přichází V, Z, L. V a Z dali vrchol! SUPER! Chtěl bych to zažít taky. Šli celé sólo, led 45 až 50 stupňů (více ví Z). Všechno tedy dobře dopadlo, i když je 13. V 15. hod. jdu s V do BC, přespíme tam a druhý den sneseme stan a poslední věci. Cesta obtížná, je moc vody! Nabírám při brodu, do toho prudké ochlazení. Rychle jídlo, čaj, zuby a na kutě.

14.7. Spalo se mi dobře. Nechám se vzbudit až sluníčkem v 8:15 hod. Teplota 14 0C. Vše je zamrzlé, rozkvetly krásné kytky u potoka. Fajn den! Děláme kafe a puding, potom čaj a oběd. Protahuji nohy, v pravém stehnu křeč. Pálíme zbytky odpadků za pomoci benzínu z vařiče. Holt ekologové! Cesta dolů zase opruz, hodně vody v korytu. Přicházíme v cca 16:00 hod. F + Z již pryč, odnesli většinu těžkých věcí a zítra se vrátí, abychom se pokusili přesunout M. L trochu naštvaný, zřejmě chtěl jít s nimi, což mu překazil náš pozdní příchod. M chodí za pomoci opory v podobě cepínu! Vidím ho jen chvilku, spí, je unaven. Fotím pár kytek. Vyčůrat, vyčistit zuby, pár řádek deníku a spát.

15.7. Balíme a pálíme odpadky, Z + F přichází v 11:15 hod. a jsou naštvaní, že M nešel napřed. Berou mu batoh, jdeme. M jde za pomoci mých holí, docela mu to jde. Jdu s ním a s námi L. Šlape opravdu dobře, chvíle svačiny na zeleném platu, kopec dolů, za 2,5 hod. to stihneme jako prd. Rozhodnutí: Na lehko do další doliny k jezeru/ledovci, M zatím pomalu sestupovat směr Šitcharv. Chceme s V spát výše na ljatniku, brodíme řeku, trochu jsem si přitom zranil pravé chodidlo. Standardně vaříme čaj, rajskou polívku, čumíme do mapy a kecáme, zuby vyčištěny. Tak zítra na lehko další údolí!

16.7. V 8:00 hod. nás budí slunce. Jdu k řece dát M hůlky, zpět na plac se mi jde všelijak. Přebytečné věci schováváme do jeskyně. V 10:00 hod. vycházíme. Údolí začíná prudkým stoupáním. Funím! Pak se údolí více rozevírá, je více otevřené, pozvolné než to „naše“. Cesta je stále trochu zřejmá, nabíráme výšku přes několik suťových bariér. Jezero nikde! Až ve výšce cca 4 300 m.n.m. se objevuje polovyschlé ve velké kotlině hor. Cesta nám trvala cca 3 hodiny, ale je tu krásně! Jdeme přes polštáře travin, nacházíme si místo na stan na horní planince, kudy protéká přes zelený trávník potok. Vyhříváme se na slunci, pak děláme pár záběrů pro mystifikující dokument o boulderingu v TJK na Lezce, ta myšlenka nás hodně baví. Jdu vařit, slunce zapadá za okrajový štít před 16:00 hod. Koloběh slunce – teplo – západ slunce – zima se opakuje každý den, přechody jsou tristní. Jdu na čaj, zítra na lehko vyrazíme ještě o kousek výše.

17.7. Ráno nás v 7:00 hod. budí slunce. Pomalu vstáváme a dáváme se do kupy. V cca 9:00 hod. vyrážíme úplně na lehko. Z + F jdou dolů. Jdu s L, vidíme z blízka vypaseného sviště značné velikosti, takový místo nor hrabe metro. Na vrcholu morény se mi už nikam nechce. L + V pokračují ještě dále. Jdu dolů, potkávám pastevce, ztratila se jim kráva. Řikám, že jsem žádnou neviděl. Ani u jezera není? Zbystřuji pozornost, zdá se, že nejsme u jezera, které jsme hledali. Později přijde L a potvrzuje, že ještě o notný kus v zadu je jezero. Klasické, ledovcové, veliké. Žádné stromy, nic, jen stěna hor. Vladimír přijde ještě později, snažil se najít nástup na Olympiádu z této strany, ale nic kloudného nenašel, z této strany zřejmě nejde pořádně nastoupit. Válíme se na slunci, děláme oběd a pak razíme do údolí. Uf, tolik jsme toho vystoupali? Dole jsou starý alpinista (náš známý z Šitcharvu) a dva další lidi. Bavíme se, dělají nám čaj. Byli na lovu, ale vůbec nic neviděli. Přitom pastevci nahoře říkali, že je tam hodně horských koz. My viděli jen skalpy v řece. Po čaji chlapíčci odešli, my stavíme stan, vaříme hrachovku a čaj. Došel benzín. Je asi nejvyšší čas sejít do údolí.

18.7. Balíme všechny věci a jdeme do Šitcharvu. Vyrážíme v 9:50 hod., cesta nám trvá 4 hodiny. Jak jsme to dali za 1 den k soutoku opravdu nevím!? I sestup je hrozný. Traverz suťovisek, prudké svahy, brodění. Projít vesnicí už je skoro nad moje síly. U magazinu se setkáváme. F, Z, já a L, později M. Dáváme pivo, vše je O. K. Přichází Alik. Jdeme k němu, později naši hostitelé přivezou V, kterému šli naproti. Večer dobrá nálada, diskutujeme, vyprávíme, spí se skvěle.

Alik řekl večer M, že on „baleť“ (je nemocný), to se okamžitě ujímá a M dostává přezdívku „baletka“. Tomu napomáhá i to, že po nemoci ho stále bolí nohy a špatně chodí jakoby tanečním krokem. Myslím, že ho to štve, ale ani já si nemohu pomoci a tuto přezdívku rád používám. M si holt má tuhle výpravu vyžrat se vším všudy!

19.7. Válíme se, pak dostaneme snídani, jdeme si prohlédnout městečko. Pivo, odpočinek. Večer mě odchytí chlapíček (alpinistův syn) co jsem mu v horách ošetřil nohu. Pije se vodka. FUJ! Táhnou mě do městečka, tam po mně jde milicioňér, mám mu druhý den dovalit doklady. Ať už jedeme.

20.7. Jedeme k pramenům. Špatná dohoda! Vezou nás bůhví jak daleko do hor za Vrangem, jsou to studené minerální prameny, sice hezká vesnička (kyšlak) se stromy, ale nikde magazin. Kluci chtějí hned pryč. Musím to zase domlouvat, jsem z toho už unavený!! Jedeme do Vrangu, kupujeme zásoby, potom nás zase vezou do hor (cca 3 200 m.n.m.), tam je sanatorium a horké prameny. Můžeme postavit stany u budovy tvořící vstup k prameni. Koupeme se, vlez 10 S, voda cca 43 0C, SUPER! Venku, ale hrozné vedro. Návštěva místní zříceniny pevnosti (jak jsem se dočetl později, nazýváno pevnost uctívačů ohně, velmi stará). Jinak se tu nedá nic dělat a jsme vystaveni slunci. Přijíždí naši domorodci se vykoupat, domlouváme odvoz už na příští den. Večer se koupeme, zase super. Hrajeme s L + M karty, večerní výhledy do AFG jsou nádherné!

21.7. Jedeme z Jamčunu zpět. Alik je v pohodě. Kecáme s rodinou. Milicioňér prý dostal od jednoho místního přes hubu, že otravuje cizince sídlící u Alika, a raději odjel do Iškašimu. Tak pas už nikam nosit nemusím J

22.7. Výlet do Iškašimu. Ošklivé provinční město s historií spojenou s Hedvábnou stezkou, prázdný bazar, hezká restaurace, ale výběr omezený. Škoda, že není víkend, na neutrálním kousku půdy zde probíhá trh, jehož se účastní Afgánci, v Iškašimu je totiž hraniční přechod. To by mohlo být zajímavé. Výměna valut. Pronájem auta stál tam a zpět 30 S/osobu. Viděl jsem dudky. Večer kecáme. F se opil a choval se trošku divoce, tím mě naštval, ale Alik to bral v pohodě, tak asi v pohodě.

23.7. a 24.7. Odjezd. Loučení s rodinou Alika. Dáváme mu nějaké peníze, důležité je však pro něj zejména to, že odcházíme jako spokojení hosté, bez jakékoliv zášti k jeho rodině. Úcta k hostu a pohostinnost zde dosud nejsou prázdným pojmem! Brali nás jako součást svojí rodiny. Dozvěděli jsme se hodně o pravidlech soužití i každodenním životě ve východním Pamíru, o místní ismajlistické víře, o činnosti M.S.D.S.P. a duchovním vůdci Agachánovi. Ochutnali jsme žirčaj (slaný čaj s mlékem a máslem, v němž si máčí chléb), viděli jsme na vlastní oči místní rubíny. Dozvěděli jsme se více o nedávné občanské válce i o pašování narkotik přes hranici. Alik se stal 7. členem naší výpravy.

Kluci si koupili za cca 70 S místní pokrývky hlavy (skit (místně), tabaturka (zbytek TJK)), které nosí místní muži i ženy, těmi pak později budili pozornost ve zbytku TJK. Na jednom z nich jsou symboly svastiky, ale i zde to znamená něco jiného, byť se místní považují za Árijskou rasu a tudíž i příbuzné Němců. Dle vysvětlení jde zde o symboliku spojení 4 živlů (oheň, vítr, voda, země). Právě v odkazu na jejich původ se nachází to jediné, čím mě štvou, neboť jsem se opakovaně setkal s názorem, že Hitler nebyl tak špatný, protože dobývání jedněch národů druhým je historicky celkem přirozené … Nabyl jsem dojmu, že i ten Bush je zřejmě štve více tím, že údajně zahájil ofenzívu v Iráku za Ramadánu, což je zbabělé, než útokem samotným. A pak byl zajímavý opakovaný názor, že USA bojuje v AFG proto, že v době krize si chce sáhnout na velké peníze z obchodu s narkotiky. Ale to už je na jiný deníček ……

Cesta do Khorogu hrozná. Hned za Šitcharvem 3 defekty! Měníme duše v Iškašimu. Tam domlouváme cenu za odvoz, což jsme neudělali předtím, protože nám to domluvil Alik. Velké dohadování, málem vystupujeme, nakonec cena 450 S za osobu. Auto jede hrozně, uvažujeme vystoupit v Khorogu. Pak jedeme dále. I v noci pokračují problémy, rozpadla se převodovka, kus nás táhne Pajero (jak jsme se později dozvěděli, naše auto cestu nepřežilo, zlomila se karoserie). Jedeme celou noc, tentokrát jedeme přes průsmyk (3 200 m.n.m.), kde zatím armáda postřílela členy narkomafie, takže se dá projet. Před vjezdem do průsmyku se opět zapisujeme na jednom z mnoha vojenských check pointů, vojáci nás naštěstí vždy pouze zapíší, prohodí pár vět a bez problémů pouští dále. Průsmyk přejíždíme ve 4:00 hod. ráno, prý právě v těchto místech zuřila i v minulosti válka, vojenská základna, hlídky, cedule „Pozor miny“ a trosky tanku v řece tomu nasvědčují. Pod průsmykem děláme zastávku na cca 3 hodiny spánku. Jedeme celý den, cesta je špatná, byť se jedná o hlavní tah do Dušanbe. Potkáváme kluky z Brna, jedou Žigulem do Mongolska. Potkáváme je u brodu, kde jsme vystoupili, aby naše auto projelo. Pomáháme jim vytlačit jejich žigula z vody. Před Dušanbe navštěvujeme horké prameny. I zde je to požitek za 10 S. Další check point a registrace, voják se ptá, zda na nás v průsmyku nestříleli, tak asi na těch zkazkách něco bude … V 19:00 hod., tj. zhruba po 36 hodinách jsme v Dušanbe, řidiče pořád staví a kasírují milicioňéři, tak raději „uklízíme“ maršrutku a pokračujeme taxíky do bytu, který jsme s vlastníkem auta uhádali na 600 S. Spíme.

25.7. Dušanbe. Holič (úžasný zážitek, již jsem prožil před 2 lety), bazar, internet, koupání, focení, šašliky, zmrzlina, večeře, vodní dýmka, pivo, přicházíme po půlnoci. V malém knihkupectví na třídě Rudaki kupuji za 33 S reedici z roku 2006 průvodce „Travel through Tajikistan“ v angličtině, tádžičtí autoři „have tried to make the information as accurate as possible“, což se jim zjevně povedlo. Výborný, mohu-li posoudit nezkreslený a systematicky řazený bohatý zdroj informací o TJK ve všech směrech (od historie po úroveň toalet)!

26.7. Dušanbe. Opět vedro přes 40 0C. Chceme domů. L večerní výprava na komín skončila zatčením, museli jsme ho vyplatit 20 Eur, milice ho dovezla až do bytu.

27.7. Ráno vstáváme ve 2:00 hod., balíme a padáme. Ismail (brácha vlastníka bytu, který nás měl na starosti) s námi nakonec nešel, kurva jedna. Bereme první projíždějící taxi, nastupuje F + L + M. Čekám z V a L na další, ale místo toho nás sbalila policejní Lada na blízkou policejní stanici. Velmi nepříjemná záležitost, nějakej ožrala v civilu nás dotáhnul na služebnu, dotíral, chtěl vybalit batohy, projet foťáky, mobily. Prý jsme teroristi a máme v báglech zbraně. Nakonec nás jen zapíší a padáme. Hned bereme taxi a hurá na letiště (30 S). U odbavení jim zase chybí nějaké razítko, Z vzali nějaké Somony. Nakonec ale letíme směr Praha. Z ještě dělá poslední záběry v letištní hale, následně tam kameru zapomíná, naštěstí L kameru bere. Přílet do Prahy pak již bez komplikací. M mi poděkoval za pomoc, potěšilo mě to.

Ruda Černý, vojin.cerny@seznam.cz

Zpět na Zdendův deník