25-26. VIII. 2012: Přechod Jizerek (dětská varianta)

FOTOGALERIE

1
Smrkový kámen a cesta Tu Solus od Zorky.

Přejít celé Jizerky a občas si u toho něco vylézt asi napadlo každého, kdo má ty naše hory rád a sem tam nějaký metr pohybu po vertikále mu dělá dobře. Na jeden zátah je to masakr, ve dvou dnech by to mělo být pěkné a reálné. Poslední srpnový víkend – týden po přímém zásahu mých beder nefalšovaným českým houserem – jsem si vyčlenil na nasátí atmosféry přechodu Jizerek. Podnikl jsem alespoň tzv. dětskou verzi přechodu, tj. Oldřichov-Hejnice (chcete-li Koza-Tetřev). Dospělácká verze je Oldřichov-Bílý Potok (chcete-li Koza-Bártlovka).

V sobotu ráno vstávám – jak je mým dobrým zvykem – rozumně, tzn. lehce před 9. hodinou. Ve čtvrt na jedenáct startuji z Oldřichova v Hájích. První mou věžičkou je PRALINKA (1), odkud stoupám k PYRAMIDĚ (2). Tady se zapisuji do knížky, kterou jsem sem dával před pěti lety – to je hrůza, jak ten čas letí… Pamatuji si, že kvůli malé anténě jsem nechal udělat atypickou krabici “na šířku” a jako vzor nákresu věže mi posloužilo naprosto detailní schéma od Petra Prachtela. V dáli slyším hřmění, ale tady svítí nádherně slunce.

Po letech se dostávám na KAPLIČKU (3), JAVOROVOU VĚŽ (4) a MOROUSE (5), poprvé se zapisuji i na novém objektu KOPROLIT (6). Traverzem se dostávám k ROZEKLANÉ SKÁLE (7) a vzhůru k SRDCI (8) a ještě výš na ŽRALOKA (9). Přes pás jehličnanů k oblíbené PANENCE (10) a HRADBÁM (11). Po Dříčáku na UHLÍŘOVU ČAPKU (12) si zasloužím housku s hermelínem. Je asi jedna hodina a zdá se mi, že se vleču dosti pomalu. Nějak mi chybí elán, snad se to zlepší. Sbíhám ke SMRKOVÉMU KAMENI (13) a vychutnávám si nádhernou plotýnku od Zorky Prachtelové. Tahle cesta mi udělá vždy radost a i dnes funguje jako zlepšovatel nálady. Na ŽELVĚ (14) si již po několikáté vyměňuji v zápisu do vrcholovky pozdravy s Petrem Prachtelem, který je zde opravdu často. Přes KOVADLINU (15) si to šinu na MALOU FRÝDLANTSKOU VĚŽ (16) a dále na BUKOVOU VĚŽ (17) a VELKOU FRÝDLANTSKOU VĚŽ (18). Na HORNÍ LYSÉ SKÁLE (19) už je obloha zatažená a dokonce začíná poprchávat. Rychle na KOBLÍŽEK (20) a DOLNÍ LYSOU SKÁLU (21). Naštěstí u SKALNÍ BRÁNY (22) už je zase klid a po dešti ani památky. Povinné vrcholky ROZEKLANÉ (23) a MORČOUNA (24) už znamenají pořadová čísla věžiček, která mě dělají radost. Sokolík na OLDŘÍŠKA (25) už lezu po mnohokráté, ale pořád mě baví. Odskok na PIC 60. VÝROČÍ VŘSR (26) a už stojím na GORILE (27), kde se nedávno odštípl hrot v normálce. Ještě je znát rána v kmeni přilehlého smrku. Ze SNĚHULÁKA (28) vidím první turisty po mnoha hodinách. Po 17. hodině sbíhám ke Kozovi a totálně dehydrátovaný do sebe klopím litr Kofoly. Pomáhá hodně, stejně jako pohled na křivky vždy sympatické legendární jizerskohorské sexbomby Kozodcery. Ale jelikož chci ještě něco stihnout, tak musím pádit dál. Po pár stech metrech chůze po Viničné cestě nabírám vodu do flašek, protože dále už možnosti nebudou.

Stoupám známou pěšinkou vzhůru a už stojím před nejkrásnější věží Jizerských hor. Na ZVON (29) si vybírám Dvojspáru. Nástup po krystalech, natáhnout se do dobrého chytu a po pár tempech už drtím samotnou dvojspáru, jeden výšvih, druhý výšvih a jsem u cepínu. Zapisovat se do vrcholovky na Zvonu je vždy radost, dnes dvojnásobná – nikým nerušená chvilka sólolezce. Příjemný vlažný větřík krásně zapadá do tohoto krásného obrazu.

Zvon za zády, SEDLO (30) přede mnou. Soustava vnitřních komínů znamená snadnou cestu vzhůru, ale moje tělesná schránka už hlásí jistou míru opotřebovanosti. Následuje trio OSTRÁ STĚNA (31), ŽÁBA (32) a ŽABÍ KŮŇ (33). Mladým bukovým hájem procházím k PEVNOSTI (34) a odtud si to šněruji serpentýnami vzhůru k OSTRÉMU ROHU (35), kde mě čeká oblíbený šikmý spárokomín. Zde se už znatelně šeří. Rychle si odškrtnout HLÁSKU (36) a stezkou pádím ke SVINÍMU KAMENI (37). Když nastupuji jeskyní do normálky, tak už nevidím zhola nic. Na vrcholu se se mnou loučí dnešní den a na NETOPÝŘÍ VĚŽIČCE (38) je už osvětlení méně než skromné. Hned pod touto mou poslední dnešní věžičkou si stavím stan. Sice to vypadá, že bude vlažná letní noc, ale co kdyby…

Žízeň hasím vodou z Viničné cesty a láduju do sebe zbytek hermelínu s houskou. V 21 hodin ulehám k zaslouženému spánku a promítám si zážitky od rána až do teď. Mám opravdu dobrý pocit ze smysluplně prožitého dne. Těžko říct po jak dlouhé chvíli mě z lehkého spánku vyvádí hřmění a kapky klepající na stan. Intervaly mezi blesky a hromy značí epicentrum bouřky velmi blízko. Netrvá však dlouho a elektrika z atmosféry se přesouvá jinam. Prší však celou noc.

Ráno cítím záda jako kdyby mě někdo alespoň půl hodiny mlátil klackem přes bedra – ozvěny housera z minulého týdne. Za mírného mrholení balím stan a vydávám se hledat Jízdenku. Na jejím vrcholu jsem byl naposledy tak před deseti lety. Dnes tomu tak nebude, protože hledání vzdávám po 20 minutách naprosto durch mokrý z prodírání se mladým bukovým hájem. Stoupám na Poledník, kde mě vítá mlha, kterou prostupují sem tam paprsky slunce.

Vzhledem k pokročilému času a ne zrovna extra bojové náladě se na Bílé kuchyni rozhoduji pro taktický ústup Malým Štolpichem do Hejnic. Původně jsem měl v plánu ještě chvíli pokračovat v dospělácké variantě a dát Čarostřelce a Mařeny, ale pro tentokrát se spokojím s pokusem ve stádiu “dětský”. Do Ferdinandova přicházím již za pěkného počasí a mé kroky vedou do příjemné hospůdky U Tetřeva, kde si dávám za malý peníz moc dobrý oběd v pravé poledne. Tečkou za hezkým jizerskohorským výletem je kafíčko v kavárně před hejnickým chrámem Navštívení Panny Marie.

Na hejnickém nádraží mě ještě láká vyzkoušet v nádražce Vratislav 11°, vůbec netuším, že se ještě tahle značka vaří. Bohužel vlak nepočká, tak si musím nechat zajít chuť. Tradáá zpět do Oldřichova a autem domů. Příště už to bude dospělácký přechod Jizerek a třeba dojde i na Vratislav 11°.

FOTOGALERIE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.