Írán – poprvé v Persii 2012

mashhad1

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Naším plánem na jaro 2012 je návštěva Iránu

Žádost o víza jsem podával na pražské ambásádě Iránské islámské republiky 20. února 2012. Bohužel do odletu jsme víza nedostali, takže jsme zbytečně přišly o 50 €/osobu. Riskneme to s žádostí o víza přímo na letišti v Tehranu.
Plánovaný odlet: 21. dubna 2012 z Vídně přes Ankaru do Tehranu
Plánovaný přílet: 10. května 2012

22-23/4/2012 Tehran, Tochal

iran2012_1
Teherán.

S radostí se hlásíme z Tehranu. Dnes ráno v 03:30 h místního času jsme přistáli na tehranském letišti a už za necelou hodinu jsme získali víza na 15 dní /50 EUR na osobu/. Takže nás bude ještě čekat prodloužení, protože zpáteční letenku máme na 10/5/2012. Taxíkem jsme se dostali do předem po mailu zabookovaného hotelu Mashhad na Amir Kabir Street, rezervace funguje, ubytování máme. Celé dopoledne jsme prospali, protože únava po cestování byla veliká.

Po poledni jsme začali objevovat Tehran. Metro je jednoduché a rychlé, ve špičce hodně nacpané. Objevili jsme pro nás zcela nový sport – přebíhaní čtyř (i více) proudé silnice, kde všichni jedou jak o život. Opravdu zážitek. Ochutnali jsme místní pivo, samozřejmě “non alcoholic”, je to taková ovocná limonáda všech chutí (jako u nás Bernard Švestka atd.). Zajímavý zážitek je vidět bývalou US ambasádu, kde před 33 lety iránští studentští revolucionáři drželi jako rukojmí 56 amerických pracovníků ambasády 1,5 roku. Na zdech bývalé ambasády jsou stále nakreslena protiamerická hesla. Počasí je super, +30°C, slunečno. Alespoň tady v Tehranu to především mladí zase tak nehrotí, už jsme jich pár viděli jak se vodí za ruce. Šátky tu holky mají hlavně jako módní doplněk, který je opravdu dokonale zdobí. Zuza si koupila dva krásné šátky a praktický a módní drdol (clips pofi), černý šátek přes hlavu a krk (maghnaeh), který jí moc sluší a já mapu Tehranu, takže nyní nemáme problém cokoliv najít 🙂

První den večer jsme strávili v Park-e Laleh, což je velký příjemný park v centru Tehranu, kde je možnost sportovního vyžití i relaxu. S íránskou omladinou jsem si zapinkal volejbal a nakonec jsme s nimi skončili na zmrzlině v cukrárně. Velmi příjemní mlaďoši, dva kluci a dvě holky. Nejen z nich mi nějak vůbec nepřijde, že by tu byly ženy nějak utlačované, to opravdu ne. Pravě naopak, pohledná Shiva to celé řádně dirigovala. Íranci jsou k cizincům mimořádné přívětiví a moc rádi se s nimi dávají do řeči. Prakticky se nedá ujít delší kus po ulici, aniž by Vás někdo neoslovil.

Další den se přesouváme metrem na sever Tehranu do čtvrti Tajrish a taxíkem dále ke stanici lanovky (1900m) na výletní kopec Tochal /3960m/. Lanovka je bohužel zavřená (v provozu od středy do pátku). Lehkou procházkou se dostáváme k druhé stanici (2500m). Zde začíná silně foukat a lehce pršet, směrem dále do hor je dost zamračeno a sněží. Otáčíme to a sbíháme zpátky do Tehranu až na metro.

24-25/4/2012 Kaspické moře, Babolsar

iran2012_2
Kaspické moře u Babolsaru.

Balíme se v hotelu, já jdu vyměnit ještě peníze (1 USD = 17 650 Rials = 1 765 Tomans, tzn. zjednodušeně 1 000 Rials = 1 Kč) a metrem a taxíkem fičíme na Tehran Bus Terminal East. Zde mám možnost zapojit do praxe svou brilantní ruštinu, protože angličtinu tu zrovna teď nikdo neovládá a rusky umí dispečer.

Během chvíle sedíme v autobuse a jízdenku máme do horské vesnice Reyneh přímo pod Damavandem (40 000 Rials/osobu). Čím blíž do hor, tím se výrazně horší počasí, viditelnost 100 m a přechází to až v regulérní chumelenici i v autobuse (bohužel sedím pod pootevřeným střešním okénkem, které nejde zavřít). Za této situace se nám ven opravdu nechce.

Když na nás stevard pokyvuje, ze náš čas přisel, tak se ho snažím přesvědčit, že jsme změnili planý a že pokračujeme dál až na konečnou ke Kaspickému moři. On vůbec nechápe, která bije, ale naštěstí paní přes uličku umí anglicky a tak mi tlumočí. Bez problému si dokupujeme za 25 000 Rials/hlavu cestu ke Kaspiku. Vypadá to (a lidé to potvrzují), že duben není na Damavand vhodná doba. Sníh je už od 3000 m a hlavně hory v tomto jarním období drzí mraky jako magnet. V každém případě jsme za těchto podmínek udělali asi to nejlepší, co jsme udělat mohli. Ztrácet čas ve špatném počasí v horách a přijít tak o iránskou kulturu, by byla velká škoda.

Dávám se do řeči s paní, co mi tlumočila a říká, že nás zve na návštěvu k sobě domů do Babolsaru (konečná stanice na pobřeží Kaspického moře). Po chvilce už jedeme opět v nížině a po 4 hodinách jízdy jsme u Kaspiku. Návštěva v letovisku Babolsar u paní Jani je super. Jedná se o luxusní rekreační čtvrt přímo na pobřeží vybudovanou za posledního šáha Pahlavího v 70. letech minulého století. S Jani dávám zajímavou debatu na téma Khomeini versus Pahlavi. Po čaji nám Jani ukazuje městečko a já zkouším teplotu Kaspického moře. Vodu tipuji na 19°C. Na večer se loučíme a odjíždíme na druhý konec města koupit jízdenky na autobus na zítra do Mashhadu (140 000 Rials/osobu). Nakonec spíme pod stanem kousek od moře.

Další den dopoledne trávíme u moře, kde potkávame místního Travoltu. Sice umí pouze Farsi (persky), ale i přes to jsem se s ním vydržel bavit půl hodiny, aniž bychom si rozuměli jediné slovo. Neuvěřitelné…až tady jsem zjistil pravé kouzlo krásného českého přísloví ”jeden o koze, druhý o voze”. Další borec zase pracoval v Berlíně a minulý rok lyžoval ve Špindlerově Mlýně J No, je to tady legrace.

V poledne se přesouváme poblíž k autobusovému nádraží a oběd si dáváme v místním fastfoodu, kterých jsou v celém Iránu na každém rohu mraky. V 16:00 h konečně odjíždíme směr Mashhad. Cesta trvá dlouhých 14 h a v 06:00 h ráno jsme konečně na místě.

26-27/4/2012 Mashhad

iran2012_3
Mashhad, Haram-e Razavi.

Ubytováváme se dle Lonely Planet v nejlevnějším místním hostelu – Vali’s non-smoking homestay (http://www.valishomestay.com). Asi to už není pravda, protože cena je poměrně vysoká 150 000 Rials/osobu/noc a je zde docela bordel. Je to byt asi 6+1 plný koberců, na kterých je možno spát. Vede to milý chlápek jménem Vali a jeho rodina. Hostů je tu teď mimo sezonu málo, s námi šest. Pravě odtud píši tento příspěvek.

Dopoledne jsme prospali, protože jsme byli zmlácení po dlouhé cestě autobusem. Hned po poledni jsme vyrazili na prohlídku města. Mashhad je druhé největší iránské město (takřka 3 mil. obyvatel) a nejposvátnější místo pro Iránce, protože je tu hrobka 8. imáma – Imáma Rezy. Komplex této svatyně se nazývá Haram-e Razavi a jedna se de facto o město ve městě. Na ploše cca 700 x 700 m se nachází několik budov a minaretů a obrovských náměstí, sloužících k hromadným modlitbám. Haram je od našeho hostelu asi 30 minut pešky. Od prvních chvil v Mashhadu je vidět, že se jedná o konzervativnější město než Tehran. Ženy tu chodí v 90% komplet v černých čádorech, ale i zde na nás vše působí nenásilně a přirozené, žádné tlaky. Zde stejně jako v Tehranu jsou lidé ohromně ochotní cizinci s čímkoliv pomoci a velmi často nás zastavují a dávají se do řeči. Všichni se usmívají a je tu prostě fajn. Někdy ta iránská přívětivost je až unavující, protože začátek konverzace (“Where are you from?” “We are from Czechoslovakia” – protože Czech republic zná jen málokdo – “and we want to see bla bla bla”) bych si mohl nahrát a pouštět dokola.

Dovnitř do Haramu je možný vstup pouze bez fotoaparátu a ženy musí být zahalené komplet v čádoru. Takže Zuzka fasuje čádor a paní průvodkyně nám ukazuje místa, která může navštívit i nemuslim. Opravdu to stojí za to, jedná se o jeden z vrcholů islámského stavitelství. Škoda, že se nedá uvnitř fotit. Průvodkyně nám doporučila, abychom přišli ještě večer na hromadnou modlitbu.

Mezičas jsme si zkrátili prohlídkou Reza Bazaru a konečně jsme navštívili opravdovou iránskou restauraci a skvělým kebabem s dokonalou rýží. Takovou pochoutku jsem už dlouho neměl. Navečer jsme se vrátili do Haramu, Zuza opět nafasovala čádor a tentokrát jsme se dostali s další průvodkyní do podzemí do obrovského zrcadlového sálu. Vrcholem večera byla slibovaná hromadná modlitba na náměstí Razavi. Tipuji minimálně 50 000 muslimů pohromadě na koberci. Do tlampačů vyvolavá duchovní modlitbu a věřící se klanějí. Celé se to odehrává již večer, celé náměstí osvětlené lampami. My stojíme s naši průvodkyní opodál a vše sledujeme. Velmi hluboky zážitek, tohle je opravdu energie.

Další den dopoledne hledáme železniční nádraží a po obejití celého Haramu, jednoho bazaru, vypití čtyř piv (aktuálně u mě vítězí ananasové) konečně úspěšné nacházíme. Milá slečna na informacích se nás ujímá a po chvíli nám zařizuje jízdenky na dnešní večer do Tabasu (40 000 Rials/osobu), což je město uprostřed pouště Dast-e Kavir na poloviční cestě do Yazdu (asi 500 km od Mashhadu).

Odpoledne reál v parku Mellat poblíž Ferdosi University a omrknutí Kuhestan parku, což je na okraji města na konečné stanici metra a vypadá to jako v Praze na Černaku (takže opravdu nestoji za řeč). Balíme se v hostelu, večer prší a je cca +15°C, docela zima. Cestou na vlak se stavujeme ještě v jednom z mnoha mashhadských fastfoodů. Vlak nám odjíždí v 22:15 h. Cena zde odpovídá kvalitě. Když stojí jízdenka na vlak na trasu dlouhou 500 km 40 Kč, tak něco nění dobře J

Vagon je totálně narvaný, teplota přes +30°C a topí na plno!, na nohy děsně málo místa, Iránci živvě diskutují a nás v tomhle čeka asi 7 hodinová cesta. Zasedl jsem místo nějaké babě, která mě vytrvale atakuje, ale s klidem Angličana ji ignoruji. Nakonec ji seřve jeden Iránec a je klid. Druhou polovinu cesty je pro změnu docela zima, protože přestali topit a zase se vydatně větrá.

V 5:00 h jsme konečně na místě – uprostřed pouště v oáze Tabas. Na nádraží se ihned ptám na možnost koupě jízdenky na dnešní odpoledne do Yazdu. Koupit můžeme po 7:00 h, takže se jdeme dospat přímo do parčíku před nádražím. Po 7. h skutečně úspěšně kupuji jízdenky na vlak, který nám jede zítra v 4:55 h ráno. Celý den tedy máme na prohlídku Tabasu. Už umím číslovky v perštině, takže luštím, že máme 1. třídu (i cena je někde jinde 140 000 Rials/osobu), takže jsme zvědavi jak bude vypadat tato cesta.

28/4/2012 Tabas

iran2012_4
Tabas, Bagh-e Golshan.

Pouštní oáza Tabas leží uprostřed pouště Dart-e Kavir, má kolem 35 000 obyvatel a v roce 1978 velkou část města zlikvidovalo zemětřesení. Hlavní atrakcí je Bagh-e Golshan, což je krásné čtvercové náměstí /250 x 250 m/, uprostřed je umístěna velká mešita, v každém rohu vysoký minaret a uvnitř řada vodotrysků, kašen a zeleně /hlavně vzrostlé palmy poskytující příjemný stín před horkým sluncem, teplota hodně přes +30°C.

Vstup pro muže bez omezení, ženy musí mít čádor, takže Zuzce místní personál půjčuje slušivý hadr. Po vyřešeni nedorozumění s úschovou bagáže si vychutnáváme zdejší příjemné klima. Neuvěřitelné, ze jsme uprostřed suché pouště. Přímo naproti komplexu je ulička obchodů a občerstvení, takže o pivo není nouze. Odpoledne trávíme v dalším přilehlém parku a na večer si vychutnáváme chello kebab. V přírodní posilovně, kterých je po celém Iránu mraky, protahujeme své těla a kolem 22 h usínáme pod širým nebem ve spacáku přímo pod jedním rohovým minaretem.

V noci je moc příjemně, teplota kolem +23°C. Škoda, ze budík nás otravuje už v 3 h ráno. Balíme se a pochodujeme 2 km na nádraží. Vlak má bohužel 1,5 h zpoždění, takže odjíždíme za v 6:30 h. První třida je však za odměnu. Kupé je pro čtyři lidi a je lůžkové! Paráda a většinu cesty spíme. Dostáváme i občerstvení. Když zrovna nespíme, tak pozorujeme poušti krajinu, která dokáže být také velmi zajímavá. V Yazdu jsme ve 13:40 h.

29-30/4/2012 Yazd

iran2012_5
Pouštní město Yazd.

Yazd je centrum zoroastrismu, což bylo zřejmě prvním náboženstvím uznávajícím jednoho boha. Za své největší slávy bylo rozšířeno od Středozemního moře až po dnešní Afghánistán. Poté jej vytlačilo křesťanství a později v této oblasti vše převálcoval islám. Dnes je stoupenců tohoto náboženství asi 150 000 na celém světě z toho na 30 000 v Yazdu.

Nás tu vítá velmi teplé počasí, teplota přes +30°C, polojasno. Přeci jen jsme obklopeni pouští. Taxíka tentokrát nebereme a pochodujeme pešky. Úspěšné nacházíme ulici Khomeiniho (ostatně v každém městě je jedna z hlavni tříd a náměstí zcela zaručené pojmenovaná po tomto zakladateli iránské islámské revoluce). Od náměstí Behesti má být nalevo stejnojmenný hotel. Všude jsou ale nápisy pouze v perštině a to fakt moc nedávám. U jednoho vchodu kamsi se ptám na hotel Behesti. Týpek neumí ani slovo anglicky, takže domluva je legrační, ale po chvíli s radostí zjištuji, že jsem v hotel Behesti. Ubytování je zatím nejlepší (okna do klidné ulice, lednička na pokoji!, čistý záchod na chodbě a super cena 100 000 Rials/osobu). Navíc je náš hotel umístěn na začátku starého města, což je hlavní turistické lákadlo Yazdu. Z okna se koukáme na část starého města, které je postavené komplet celé z hlíny.

Vyrážíme na prohlídku starým městem. Hliněné uličky jsou velmi zajímavé a pro Evropana něčím hodně netradičním. Začínáme vynikajícím banánovým koktejlem u mešity Amir Chakhmag, procházíme kolem mešity Hazirech a po chvíli jsme u jedné z nejatraktivnějších zdejších staveb – užasné Jameh Mosque (Páteční mešita). Dále Alexandrova věznice, hrobka 12 imámů… Hodně zajímavé jsou zdejší krámy s perskými koberci. Mezi všemi pamětihodnostmi procházíme malebnými útulnými hliněnými uličkami někdy užšími než auto, proto tu většina místních jezdí na motorce. Staré domy mají pověstné větrné věže, které chytají vítr a důmyslným systémem jej rozvádějí uvnitř domu. Jeden místní pán nás vede na střechu Hosseinova domu, odkud se nam nabízí fantastický pohled na celý starý Yazd. Velká bomba! Večer si dáváme výbornou iránskou pizzu, což je blíže k buchtě, protože je cca 3 cm vysoká.

Další den (30/4) vstaváme po 8 h a první naše kroky vedou k zoroastriánskému komplexu Ateschkadeh, kde hoří oheň zapálený roku 470 n. l. Poté jedeme taxíkem na autobusový terminál (asi 5 km za městem u letište), kde kupujeme jízdenky na dnešní večer (9:00 h) do Shirazu. Odtud s taxikářem Alim frčíme na Towers of Silence (Dakhmeh-ze Zartoshtiyun). Jedná se o dvě věže umístěné na dvou kopcích za městem, kde Zoroastriánci pohřbívali členy své víry. Jelikož upálením by znečistili oheň i ovzduší, nechávali jejich těla zetlít a sežrat supy. Toto se zde údajně praktikovalo do roku 1950.

Kolem 14. h se balíme v hotelu, ale bagáž si tu ještě necháváme. Odpoledne couráme po starém hliněném městě, dáváme výborné koktejly a loučíme se s Yazdem – zatím nejkrásnějším iránským městem, které jsme navštívili. Dnes jsme toho nachodili poměrně dost. V 19:30 h odjíždíme taxíkem za město na autobusový terminál a v 21 h odjíždíme do Shirazu, další naší zastávky.

1-3/5/2012 Shiraz, Persepolis

iran2012_6
Bájná Persepole.

Do Shirazu přijíždíme autobusem v 3:30 h. Oproti Yazdu je tu docela zima, tipuji tak +15°C. Opět se na nás vrhají taxikáři, kteří nechtějí pochopit, ze jejich služeb využít netoužíme. Po krátkém zorientovaní se správně identifikuji směr na Valiasr sq., za kterým je krásny park – nás první shirazský cíl. Přímo v parku stavíme stan a dospáváme. Už po 7. h ranní nás budí uklízeč parku, protože chce pustit zavlažování a nechce nás pokropit. Balíme svých pár švestek a jdeme hledat do centra města hotel.

Po necelé hodině nalézáme konečně místo, kde dle Lonely planet má byt nejlevnější hotel. Bohužel informace z roku 2008 (vydání LP) je stará, místo hotelu je tu muzeum. V dalším nejbližším hotelu chtějí za double room 40USD, což je nesmysl. Vsázíme na další tip Lonely Planet – hotel Saadi Hotel na Piruz Street. Velmi dobry tip – cena za double room 250 000 Rials/noc a navíc je na pokoji sprcha a záchod! Po hygieně celého těla jdeme zařídit nejdůležitější dnešní úkol – prodlouženi víz. Naše víza vydaná na letišti v Tehranu mají platnost pouze do 5/5 a naše letenka domů je na 10/5.

Kousek od hotelu je stánek Tourist Information, bohužel nikdo v něm. Kousek dál sídli Tourist Police. Zdejší policista je sice moc milý a sympatický, ale neumí ani slovo anglicky. Pomocí jedné mladé Íránky se dozvídáme nemilou věc – tady nám víza rozhodně neprodlouží. Zkoušíme to tedy dle informaci z Lonely Planet na výpadovce za Valiasr sq. směrem na letiště. Opět přichází pomoc od jednoho mladého Iránce, který umí anglicky a ten nám domlouvá odvoz taxíkem přímo na policejní stanici (11:00 h). Tam nám sdělují, co vše je zapotřebí k prodloužení víz: složit 300 000 Rials/osobu v bance Melli Bank Iran a s potvrzením se vrátit na policejní stanici, vyplnit žádost, přiložit 2 ks fotek a čekat.

Fičíme tedy do banky. Bohužel nemáme Rials, takže potřebujeme směnit dolary. To však není v Iránu možné na kterékoliv bance, pouze ve vybraných pobočkách. A zrovna v této ne. Takže jdeme hledat Exchange. V jedné bance nabízí velmi spatný kurz 1 USD=12 250 Rials. Sám pan bankéř nám reka, ať jdeme jinam (běžný kurz ve smenárnách je nyní zhruba 1 USD=17 000 Rials). Na druhém konci města konečně směnujeme dolary a pospícháme do banky Melli uhradit poplatek za prodlouženi víz a dále na policejní stanici. Zde nás jedna paní fotí. To je docela sranda hlavně v Zuzčině případě, protože paní ji balí komplet do čádoru. Na fotce musí být člověk vážný, což ale v tomto případě jde jen stěží, protože Zuza vypadá fakt divoce J Další sranda je u policistů, kteří mají na starosti naše žádosti – oni se ohromně baví nad Zuzčinou fotkou bez čádoru (tu kterou má v pase) a my zase nad tou v čádoru. Nicméně v půl druhé dostáváme prodloužená víza až do 23/5/2012! Paráda! Škoda, že máme letenky už na 10/5 L Spadl nám kámen ze srdce a máme opravdu velkou radost.

Teď si konečně můžeme užívat Shiraz, tak hurá do toho! Dnes odpoledne jdeme přes starý kamenný most Esfahan gate bridge na severní břeh nyní takřka vyschlé řeky Khosk, která rozděluje Shiraz na dvě části. Kolem mešity Immamyadeh-ye Ali Ebn-e Hamze začínáme stoupat ke Quran gate – takový vítězný oblouk ve zmenšeném. Cestou se stavujeme v Melli parku. Nad Quran gate jsou krásné vodopády, asi 80 m vysoké, a hned naproti stojí ”iránský zlatý kopeček” (podobný tomu v Mikulově), odkud je super výhled na celé město. Už jsme si zvykli, že nás denně zastavuje na pár vět velké množství lidí, ale jeden týpek zde všechny trumfnul: pozdravil nás a okamžitě zadal telefonovat svému kamarádovi, který uměl anglicky a přes tohoto přítele na telefonu jsme se spolu bavili 🙂

Sbíháme zpět dolů do města, dáváme si pizzu a pokračujeme k Háfézově hrobce. Jelikož je už tma, tak je celý komplex hrobky s kolonadou užasne nasvícen. Je tu poměrně dost lidi (vstup 5 000 Rials/osobu). Jeden starší pán, když zjistil odkud jsme, ihned začal vyjmenovávat československé prezidenty od Beneše za po Havla, znal Dubčeka a pražské jaro! Rozebrali jsme politickou situaci u nás i v Iránu. Jako překladatel nám posloužil mladý Mohammed, který nás na zítra pozval k sobě domů. Dnes to byl krásný a úspěšný den.

Persepolis

Dnes máme v plánu jeden ze zlatých hřebu celého našeho putovaní po Iránu – návštěvu bájné Persepole (50 km od Shirazu). Ráno vstáváme po 8 h a jdeme na Carandish bus terminal. Cestou přes město se nechávám oholit od zdejšího mistra. Včera jsme si zjišťovali ceny za taxi Shiraz – Persepolis – Shiraz a vychází to na poměrně dost – 400 000 Rials. Proto volíme levnější variantu minibusem do města Marvdash (40 km) a odtud již místním taxi (10 km, 50 000 Rials). Kousek před samotnou Persepolí se ještě zastavujeme na prohlídku dvou památek: Naqsh-e Rostam a Naqsh-e Rajab. V prvním případě se jedna se o hrobky perských králů (Artaxerxes I., Xerxes, Dareios I. Veliky a Dareios II.) vytesané do skály. Pod samotnými hrobkami jsou vytesaný reliéfy zachycující okamžiky z perských dějin. Druhá památka vyobrazuje na reliefech vytesaných do skály perské krále.

Samotná Persepole je úžasná. Prohlídka nám trvala asi 3 hodiny. Je vidět, že je to velkým turistickým magnetem jak pro samotné Iránce, tak samozřejmě pro cestovatele z celého světa. Ceny občerstveni jsou tu lehce nadsazené, ale nic nehorázného (vyšší asi o 30%), vstupné je směšných 5 000 Rials/osobu.

Bývalé hlavní město staroperské říše leží na velké plošině pod strání, což se hodilo při obrané města. Založení města je spojeno s prvním perským králem z Achamejovské dynastie – Kyrem Velikým (6. st. př. n. l.) a s podstatným rozšířením celé říše. Za svého zenitu byla Persepole vrcholem tehdejší architektury. Ve 30. letech 4. st. n. l. byla Persie dobita Alexandrem Velikým a hlavní město zapáleno. V dalších stoletích lidé používali kameny z paláců Persepole na stavbu svých domů a trosky pomalu ale jistě rozebírali. Do toho se přidalo několik zemětřesení, ale komplex přes to všechno nebyl zlikvidován zcela. Archeologické práce byly zahájeny v 18. st. Dodnes se zachovaly podstatné stavební prvky (brány, schodiště, sloupy, reliéfy).

Po prohlídce ihned domlouváme taxi zpátky do Marvdashe. Jede s námi jeden sólista z Thajska, my platíme za nás dva 30 000 Rials, on 20 000 Rials. V Marvdashi přesedáme na minibus do Shirazu (15 000 Rials za oba) a jdeme se najíst. V 18 h máme domluvenou schůzku s Mohammedem, kterého jsme potkali včera večer u Hafézovi hrobky. A skutečně se setkáváme. Ves platí a jedeme taxíkem k němu domů. Je s námi ještě jeho bratranec Amir, který umí dobřé anglicky. Zjevně se jedná o bohatší rodinu, protože dům, ve kterém bydlí se spíše podobá malému paláci. Návštěva je moc fajn a se Zuzkou si připadáme spíše jako na státní návštěvě hlav obou států. Jsme posazeni na krásnou pohovku zdobenou perskými motivy, připomínající trůn. Kolem nás si pomalu sedají všichni členové celé velké rodiny (maminka, tři bráchové, bratranec a dvě sestry, tatínek přichazí později z práce). Zajímavé je, že my sedíme celou dobu na stejném místě, ale naši iránští hostitelé si během večera přesedají a mění navzájem svá místa dle systému, kterému jsem nepřisel na kloub. Probrali jsme politiku, obyčejný život, vzdělávací systém v obou zemích a rozdíly mezi nimi atd. Moc příjemná návštěva, která nám dala možnost nahlédnout do života Shirazanu. Kolem 21. hodiny nás odvážejí k našemu hotelu a my si jdeme ještě courat chvíli po městě.

Shiraz

Další den ráno jedeme na autobusový terminal Amir Kabir koupit lístky na dnešní večer do Busheru (110 000 Rials pro oba) a pak se věnujeme dalšímu průzkumu města. Začínáme pevností Arg-e Karim Khan (Citadela) přímo v centru města, což bylo sídlo dynastie Zand, která učinila Shiraz na chvíli hlavním městem Persie. Z venčí vypadá jako čtvercový hrad zhruba 200 x 200 m, v každém rohu široká kulatá věž, mezi věžemi hradby 14 m vysoké. Vstup je 5 000 Rials/osobu. Uvnitř se nachází krásna zahrada s citrusovníky a bazénem, uvnitř hradeb jsou pak k viděni například staré lázně. Dále si procházíme Bazaar-e Vakil (Shirazské bazary jsou pověstné) a Vakil mosque (velká mešita). Poté si dáváme v Gavana Restaurant oběd – iránský khoresht, což je taková slýchat z bylinek a zeleniny, v tom kus masa a k tomu rýže (asi to má nejblíže k našemu guláši, ale moc dobré to nebylo, skoro bez chuti, nějaká hmota s uho). Odpoledne máme na programu jeden z hlavnich magnetů Shirazu – Aramgah-e Shah-e Cheragh, což je mausoleum Sayyeda Mir Ahmada (jeden z bratrů Imama Rezy pochovaného v Mashhadu), který zemřel roku 835. Tato stavba pochází z 12 st. n. l. a patří k největším svatyním v Iránu. Zuzce hned u vstupu půjčují čádor, já musím nechat batoh s foťákem a kamerou v úschovně. Komplex tvoří obrovské náměstí v jehož čele stojí samotné mausoleum uvnitř zdobené miliony malých zrcadel, které tvoří užasný interiér. Opravdu paráda. Dále navštěvujeme Bach-e Nazar a Pars muzeum, kde jsou památky hlavně po éře dynastie Zand, ale i dalších. Kolem je pěkná zahrada. Odtud jdeme na kebab a ještě jeden bazaar. Po 18 h se přesouváme na autobusový terminal Amir Kabir a v 19:20 h odjíždíme do Busheru.

4-5/5/2012 Busher, Perský záliv

iran2012_7
Perský záliv v Busheru.

Cesta busem z Shirazu do Busheru trvá 6 hodin a řidič opět dokazuje (stejně jako při jízdě z Babolsaru do Mashhadu), že s klimatizací není kamarád. První půlku cesty je vedro a druhou pro změnu kosa jako blázen. Když v 1:30 h ráno vystupujeme v Busheru na novém terminálu, tak nás šlehne přes ksicht +35°C! Terminál je 6 km od města, takže využíváme taxi a jedeme za 40 000 Rials do centra.

Taxikář je druhý člověk v Íránu, co zná Václava Havla. Doporučuje nám (stejně jako Lonely planet) hotel Mosaferkhaneh-ze Pars přímo v centru starého města. Na zvonek nikdo nereaguje, tak nám pomáhá jeden místní týpek a hazí kamínek do okna. Po chvíli vychazí starý děda – majitel hotelu a domlouváme se na ubytování (250 000 Rials/noc/double room). Na pokoji je i klimatizace, což ve zdejším vedru je výborná zpráva.

Děda-hotelier je zjevně velký skrblík, skoro ještě na ulici chce prachy. Později, když platíme druhou noc zase asi 5 minut zkoumá jestli bankovka 500 000 Rials je pravá. Ale nakonec je docela fajn. Sbírá věci od turistu ze všech koutu světa. Ukazuje nám pohled Prahy, tak mu dávám pohled moji Huti a kupuje si ode mne dvě české pětikoruny.

Druhý den vyrážíme objevovat toto přístavní město, které má cca 170 000 obyvatel. Je pátek, což je jako u nás neděle, takže je takřka všude zavřeno a v ulicích mrtvo. Vedro neuvěřitelné, minimálně +45°C. Asi 300 m od hotelu nás zastavuje policista na motorce, kterému se nelibí Zuzčina sukně (sahá nad kotníky). Ještěže má Zuzka v batohu kalhoty. Tento nedostatek je tedy vyřešen přímo na místě a pokračujeme po hlavní třidě Engalab k moři. Za chvíli se nám otevírá super výhled na Persky zaliv, na pobřeží palmová alej a staré chátrající přístavní budovy. Trochu nepochopitelné se tu nikdo nekoupe. Dále nalézáme menší plaž, kde je zhruba 50 lidí ve vodě. Chlapy v pohodě v plavkách, ženy samozřejmě v čádorech nebo normalně v džínách. Neprodlužujeme to a též se jdeme koupat! Zuzka komplet oblečená, pro mě dost sranda, ona to vidi jinak J Teplota vody je minimálně +26°C a voda je krásně průzračná.

Kousek dále na jih po pobřeží je asi jediná zajimavá stavba Busheru – bývalý britský konzulát, který je opuštěny od roku 1951, kdy premiér Mohammad Mossadeq znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost (později po operaci CIA Ajax a odstraněni Mossadeqa a návratu šáha v roce 1953 byla tato společnost – dnes známá pod jménem BP – opět předaná z části do britského vlastnictví, ale konzulát v Busheru se již neobnovil).

Směnárny jsou zavřené a my máme v kapse posledních 250 000 Rials. Do cesty se nám připletla Ghavan Restaurace, která je v průvodčíkovi vychvalovaná, jako nejlepší restaurace na celém iránském pobřeží Perského zálivu. Inu, jdeme na věc. Uvnitř je úplně jiny svět – žije to tam, je tu spousta lidi a ohromně příjemné klima, narodíl od situace venku. Vzhledem k naší finanční situaci (dolary ani eura neberou a kartou VISA se v Iránu nedá platit) se opovažujeme jít pouze do dvou salátu a pití. Saláty jsou výborné, ale nějak si to ani nedokážeme vychutnat, protože se děsíme okamžiku placení J Při placení nám padá kámen ze srdce a Ghavan restaurant nás mile překvapuje – naše útrata je 103 000 Rials (což je na Iránské poměry kotel, ale vzhledem k předvedenému OK, přeci jen je to restaurace pro místní snoby).

Cestou na hotel nás opět zastavuje policajt na motorce. Možná naštěstí neumí ani slovo anglicky. Ale jeho gestikulace a výraz rozhodně není příjemná. Vůbec netuším, co nám chce. Ukazuji mu svůj pas, ale na víza ani nenalistuje. Zjevně chce někoho buzerovat a my jsme zrovna na ráně. Hraju proto svoji oblíbenou hru v podobných případech – to jest hra na hodného debila. Naštěstí moje hra vychází a stejně rychle jako se policajt zjevil, tak rychle i mizí. Přesto se tu v Busheru začínáme cítit trochu divně.

Všechna iránská města, která jsme do teď navštívili byla úžasná a hlavně naše dosavadní zkušenosti s Iránci jsou jen a jen pozitivní. Pořád se s námi chce někdo dát do řeči (i když my neumíme Farsi a oni třeba neumí anglicky), nabízí nám pomoc s čímkoliv, vyměňujeme si navzájem kontakty (už jsem rozdal asi 50 pohledů své rodné vesnice)… vše super. Nikoliv však v Busheru. Zde jako bychom ani nebyli v Iránu. Zatím se k nám nikdo nehlásí, koukají na nás jak na vetřelce, dvakrát nás buzeruje policajt (podruhé vůbec nevím za co). Jediné, co stoji v Busheru za to je skvělé moře, skvělá restaurace Ghavan a ruiny britského konzulátu. Nakonec i děda skrblík z hotelu je fajn a pokec s nim je dobrý (umí anglicky). To je vše. Lidi a zbytek města nedoporučujeme. Busher už nikdy více.

Večer trávíme na pobřeží, kde se shlukují lidé, jak kdyby vylezli z nor. Sedíme tu na trávníku a během dvou hodin s námi nikdo nezačal hovořit. Tohle by se nám nikde jinde v Iránu nestalo. Ne, že by nám to vadilo, docela rádi si odpočineme a vychutnaváme si večerní přímořské klima (pořád je +35°C), ale na Irán je to prostě divné město.

Další den už je sobota, takže v ulicích je rušno. Vyměňujeme dalších 100 USD a jsme opět v balíku. Koupeme se v moři a jdeme na oběd do Ghavan restaurant. Nyni si to jdeme už řádně vychutnat. Zuza jede ve výborných salátech, já zkouším Excellent Busher Kabab a je skutečně excelentní! Musím říct, že zatím nejluxusnější kabab, jaký jsem kdy měl. Však je to znát na účtu – 304 000 Rials je kosmická částka, ale nám vrásky na čele nedělá. Doteď jsme jedli s rozpočtem 25 000 – 70 000 Rials/jídlo pro dva, tak jsme si teď vytrhli z kopýtka.

Loučíme se s Busherem, bereme taxi a před 16. hodinou odjíždíme busem do Shirazu. Cesta je zajímavá a jelikož velkou část jedeme za denního světla, tak obdivujeme hory a skály podél cesty. V Shirazu jsme lehce 21. hodině.

6/5/2012 Shiraz

iran2012_8
Shiraz.

Hned po příjezdu z Busheru jedeme docela divokým taxíkem, který jede jako kretén i na místní poměry, do našeho známého hotelu Saadi na Piruz street. Škoda, dostáváme pokoj bez záchodu a sprchy a ke všemu navíc okna do ulice 🙁

Ráno jdeme na autobusový terminál Carandish koupit lístky na dnešní večer do Esfahanu. Cena je vysoká (250 000 Rials pro oba), čekal jsem půlku. Paní říká, že je to VIP, tak jsem zvědav, asi bude na palubě busu bazén…uvidíme. Odjezd je dnes ve 23:45 hodin, čeká nás přes 600 km.

Z autobusáku jdeme do Bagh-e Naranjastan (Orange garden) – jedna z nejhezčích shirázských zahrad. A opravdu, stoji to za to. Na zdech obrázky na keramických kachličkách a zrcadlová síň. Dávám se do řeci se studenty zdejší univerzity. Prý mi moc sluší moje bílé vlasy, to mé rozesmalo J Hned vedle Orange garden je ještě jedna pěkná zahrada s muzeem, kde jsou voskové figuríny všech podstatných osobnosti perských dějin.

Odpoledne jsme znaveni a dáváme kratší siestu na hotelu. Balíme se a odhlašujeme se z pokoje. Bagáž necháváme na recepci a jdeme nasávat poslední chvilky shirázského života.

Vedu další z dlouhé řady rozhovorů s domorodci, teď právě s mladým Iráncem, který umí anglicky. Už mám tolik kontaktů na místňáky, že v tom mám slušný guláš, která adresa patří jaké tváři. Večer se už s bagáži přemisťujeme do parku Valiasr. Iránci tu už piknikuji a my se přidáváme. Od jedné rodinky dostáváme čaj a meloun, my nabízíme naše poslední bonbony. Po 22:30 h se přesunujeme na autobusové nádraží Carandish a v 23:45 h odjíždíme VIP busem do Esfahanu. Bus je opravdu luxusní, v rady jsou jen 3 křesla /2x vpravo, 1x vlevo/, místa na nohy hodně a dá se udělat slušná lůžková úprava. Jen ta klimatizace…opět kosa jako blázen.

7-8/5/2012 Esfahan

Esfahan nesf-e jahan / Esfahan je polovina světa

iran2012_9
Esfahan – druhé největší náměstí na světě.

Do Esfahanu přijíždíme po 6. hodině ranní na autobusový terminál Kavah na severu města. Taxíkem se dostáváme do 6 km vzdáleného dříve vytipovaného hostelu Amir Kabir. Trochu nás překvapuje vyšší cena – 350 000 Rials/double room, ale co se da dělat. Měla by to být jedna z nejlevnějších ubytoven ve městě. Holt Esfahan je velké turistické centrum a lákadlo. Do 10 h dospáváme deficit a poté vyrážíme objevovat ”polovinu světa”.

Z hlavní ulice Chahar Bang Abbas, na které stojí náš hotel se malými uličkami proplétáme jihovýchodním směrem k nejstarší Esfahanské mešitě Hakim mosque. Pravé zde probíhá tryzna za zemřelého mladého vojáka. Kousek od mešity vcházíme do bludiště Bazar-e Bozorg (Velky bazar). Přijde mi snad největší, jaký jsme tu v Iránu dosud viděli. Do řeči se s námi dává místní starší chlapík jménem Mahmood. Ten nám děla skvělého průvodce po další dvě hodiny (šel s nákupem z bazaru domů, asi z něj měla manželka radost, když se vrátil po dvou hodinách). Když se dozvídá, ze jsme z ČR, tak na nás vybaluje s krásným přízvukem ”Ahoj, jak se maš” 🙂 Ostatně tuto větu jsme tu později v Esfahanu slyšeli několikrát (hlavně od prodejců koberců, kteří nás lákali do svého obchodu na čaj). Mahmood nás vysvobozuje ze změti uliček bazaru a vede nás přímo k mauzoleu Harum Vilazet, které je z venčí zdobeno velkými mozaikami vůdce revoluce Khomeiniho i jeho pokračovatele Khameneiho.

Hned vedle mauzolea je 48 m vysoký minaret of the Mosque of Ali. Pokračujeme dál k největší iránské mešitě – Jameh mosque (rozloha 20 000 m2, vstup 5 000 Rials/osobu). Mahmood nám ukazuje většinu zvláštnosti a pozoruhodností – kaligramy na zdech, citace z koránu vyryté do kamenných desek, stropy stavěné různými technikami, část mešity která byla za irácko-iránské války zničena atd. Měli jsme kliku, protože po našem odchodu po 12:00 h, se mešita zavírá na odpolední siestu.

Vracíme se zpátky přes bazar. Mahmood mi ukazuje náboženskou školu, kde chlapíci rozebírají korán a zamýšlejí se nad tím, jako to vlastně ten Mohammed myslel (Zuzka čeká před vchodem, ženy sem nesmí). Směrujeme k největšímu lákadlu celého Esfahanu – k druhému největšímu náměstí na světě – Imam square. Už ho pomaličku ale jisté začínáme vidět z úzké uličky bazaru, ale ještě nás Mahmood láka na ukázku tradiční výroby tištených koberců/ubrusů. Poté již nic nebráni, abychom spatřili krásu Imam sq. A je to fakt bomba! Na náměstí, které je 160 m široké a přes 0,5 km dlouhé, vcházíme branou Quesarieh. Uprostřed je park s bazénem a vodotrysky, nalevo Ali Sapu palace, vpravo Sheik Lotfollah mosque a všemu vévodí naproti nám přes celou délku náměstí mešita Imam mosque. Jelikož je po poledni, tak jsou tyto pamětihodnosti zavřené. Nevadí, protože my toho máme docela dost a jdeme se najíst.

Program na odpoledne jsme zvolili na jihu města, kde nás cekají Esfahanské mosty přes řeku Zayandeh a arménská čtvrt Jolfa. Od Ferdousího mostu, který slouží městské dopravě jdeme po proudu řeky k mostu Chubi z roku 1665 (150 m dlouhý, 21 oblouku). Podél obou břehů řeky je rozlehlý park, který činí naši procházku příjemnější. Další most se jméně Khaju a je z roku 1650. Je dvoupatrový a dle počtu lidí je vyhledávanou atrakcí pro turisty i příjemným místem k tráveni volného času pro domorodce. Přes něj se dostáváme na pravý břeh a po něm se vracíme na západ. Tam nás čeká krásny Si-o seh bridge (298 m dlouhý, 33 oblouku), postaveny v letech 1599-1602.

Pokračujeme do čtvrti Jolfa, kterou založil král Abbas tím, že sem přesídlil arménskou komunitu ze stejnojmenného města na severu Iránu. Místo je zajímavé tím, že tu dodnes žijí arménští křesťane a stojí tu tři kostely (persky “kelisa”). Hodinu hledáme největší a nejznámější z nich – Kelisa-ze Vank. Před 18. hodinou se nám to konečně daří. Z venčí vypadá jako mešita a křesťanství připomíná jen kříž na kopuli. Uvnitř je bohatá obrazová výzdoba. Velmi zajímavé uprostřed islámského světa navštívit křesťansky svatostánek. Vstupné je 30 000 Rials/osobu. Celkové musím říct, že jsem nabyl dojmu, že muslimové křesťany hodně uznávají. Když se kdykoliv naše diskuze s domorodci (platí pro celý Irán) stočila na otázku víry a my řekli, ze jsme Christiana, tak ihned zpozorněli a projevili hluboký respekt.

Pro dnešek už dost pamětihodnosti, aby se nám nezavařila hlava. Jdeme vyměnit posledních 50 EUR a vychutnat si noční Imam sq. Cestou se k nám připojuje dvojice mladých Íránců a opět diskuze o rozdílech v iránské a středoevropské kultuře. Nyní se dozvídám zajímavosti o balení holek-Íránek a o tom, jak jsou ženy v Iránu chráněny před sňatkovými podvodníky. Podmínky sňatku si prý v drtivé většině případu diktuje žena. Prý existuje přislib určité finanční částky, kterou by musel muž zaplatit v případě, že by se s ženou rozvedl. Kluci nás zvou na zdejší sladkou specialitu – Sohan – sladký “koláč” z tuku, cukru, oříšků, pistácie atd.

Další den ráno vstáváme po 9. hodině. U nás doma se slaví osvobození (8/5) a my se loučíme s Esfahanem a pomalu s celým Íránem. Přímo na hotelu kupujeme jízdenky na zítra na autobus do Teheránu (150 000 Rials/2 osoby). Za poplatek 20 000 Rials nám jízdenky vystavuje pán přímo z recepce hostelu Amir Kabir. Jdeme na Imam sq. a dále dovnitř jedné z nejkrásnějších mešit na světe: Imam mosque (vstup 5 000 Rials/osobu). Obrovská a krásná mešita. Dá se tu fotit. Venku procházíme náměstí, obědváme na Hafez street kousek od náměstí.

Tato ulice je typická ukázka íránské koncentrace obchodů jednoho oboru na jednom místě – v této ulici je kupříkladu na 50 metrech šest obchodů nabízejících svatební oznámení. Pamatuji si, že naše první bydlení před takřka třemi týdny v Tehranu bylo v ulici Amir Kabir, což byla “ulice náhradních dílů”, protože nic jiného než náhradními díly na cokoliv se tam nedalo koupit. Stejně tak tehranská ulice Ferdowsi, shirázská ulice Zand v místech asi 200 m vpravo od Shohada sq. směrem na Imam Hossein sq. nebo esfahanska Sepah street 100 m od Imam sq. je zase domovem směnáren (jinde je budete shánět horko těžko). Jinde zase na pár metrech naleznete několik obchodů se svatebními šaty.

Děláme sčot zbývajících peněz a za poslední Riály si Zuzka kupuje vycpaného Pata (Ajeťáci Pat a Mat jsou v Íránu velmi oblíbení), já volím esfahánský kovotepecký talíř s perským motivem. Na náměstí si dávám íránskou pochoutku faludeh, což jsou dlouhé hubené bílé nudle se zmrzlinou polité limetkovou šťávou, velmi zajímavé, osvěžující a chutné. Podvečer trávíme jako mnoho Íránců na trávníku na náměstí, meditujeme uprostřed Perské říše a mě se v hlavě promítá celý náš skvělý výlet po této krásné zemi s výbornými lidmi. Vůbec se mi odtud nechce.

9-10/5/2012 Tehran, Imam Khomeini & Behest-e Zahra, odjezd domů

iran2012_10
Hrobka Imáma Khomeiniho, Behest-e Zahra.

Je středa, 9. května 2012, 8:00 h ráno a my pomalu opouštíme esfahánský domov většiny baťůžkářů – Hostel Amir Kabir. Taxikem za 30 000 Rials jedeme na 6 km vzdálený Kaveh Bus Terminal, odkud v 9:00 h odjíždíme do Tehranu. Cesta je zajímavá, z okna autobusu pozoruji pro středoevropana netradiční suché pouštní hory, které vypadají jako namalované. Různě zbarvené zeminy od žluté přes hnědou po takřka černou tvoří zajímavé zemské textury. Asi 100 km před Tehranem po pravé straně vidím obrovskou bílou plochu solného jezera Hoz-e Soltan. Vedle se pase stádo velbloudů.

Kousek před Tehranem vystupujeme přímo před hrobkou Imáme Khomeiniho. Začátkem června 1989 se na tomto místě odehrál jeden z největších pohřbů na světě. Poslední rozloučení se zakladatelem islámské revoluce Ayatollahem Sayyed Ruhollah Musavi Khomeinim se zúčastnilo podle některých zdrojů až 10 000 000 Íránců. Nyní tu stojí jeho mauzoleum. Je zajímavé, že 23 let po smrti revolucionáře je celý komplex stále nedostavěný a hlavně uvnitř na člověka působí hodně mírně řečeno provizorním dojmem. Na to, že by se mělo jednat o jedno z neposvátnějších míst pro Íránce to tu působí hodně zvláštně. Dovnitř je vstup zdarma, ženy pouze v čádoru, který je možno půjčit, batožina se nechává v buňce před vchodem. Kolem komplexu jsou obchody se suvenýry s motivy Khomeiniho, fastfoody atd. Asi 500 m od komplexu je předposlední stanice tehranského metra Haram-e Motahhar.

Dalších zhruba 500 m odtud začíná obrovský hřbitov Behest-e Zahra, což je hlavní místo odpočinku íránských obětí írácko-íránské války. Tento obrovský hřbitov na mě zapůsobil hodně zvláštní depresivní atmosférou.

Jelikož je teprve 16:30 h, rozhodujeme se, že pojedeme metrem do centra Tehranu. Za 40 minut vylézáme kousek od Imam Khomeini sq., kousek odtud je náš první hotel. Dávám si nejhnusnější kabab co jsem tu zatím měl a v park-e Shahr se loučíme s Tehranem. Po 20 h jsme opět u hrobky Khomeiniho, vyzvedáváme si batohy, zpravuji si chuť hamburgerem 🙂 a jdeme na taxik. Jelikož mám v kapse posledních 130 000 Rials a 20 USD, tak se řidiče ani neptám, kolik to stojí na letiště. Za těch 30 km si nakonec bere 100 000 Rials a 10 USD, což je dost, ale mě už to nějak netrápí. Taxikáři jsou holt svině všude a já si nenechám kazit náladu jedním blbcem.

Náš výlet je u konce. Opět nás čeká dlouhá noc na letišti, protože naše letadlo odlétá v 5:00 h ráno (ostatně jako vždy – Biškek, Dušanbe…). V Ankaře jdeme na pivo (dá se tu platit kartou). Efes za 130 Kč/0,33 l mi vůbec nechutná (a není to kvůli ceně). Až Pilsner Urquell z plechovky zakoupený v Bille na letišti ve Vídni mi dává důkaz, že mě Írán aspoň v jedné věci nezměnil – chuť k dobrému českému ležáku mi zaplaťalláh zůstala!

Khoda hafez va motashakkeram Iran / Nashledanou a děkujeme Íránu

Moje postřehy a rady z Íránu si můžete přečíst zde. Článek o tomto našem výletě vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 6/2012 zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.