Tohle je můj rumový favorit numero uno. Takřka všechny recenze tento poklad chválí a já nemůžu jinak. Tohle je fakt žrádlo! Zakoupil jsem dárkové balení se dvěma krásnými sklenkami. Čekal jsem hodně, a přesto mě dvanáctileté El Dorado stačilo moc mile překvapit.
Hustý, hodně tmavý rum, výrazné „kožené“ aroma, cítím tam rozmačkané rozinky, takhle si představuji vůni kvalitního rumu. Sladké to já rád a tohle je opravdu třtinový nektar, v chuti objevuji jasný karamel. Na jazyku dlouhý dojezd, ani známka po alkoholové pálivosti. Chuťově pro mě kategorie stejná jako Zacapa. Guayanské El Dorado 12 je ještě o trochu sladší, a u mě vede i před rumovým králem Zacapou.
Tuhle flašku musím mít neustále ve své rumotéce po ruce a jakmile bude hrozit dočerpání, okamžitě musím objednávat další zásoby. Pro mě KING.
Tento rum z Kostariky jsem zakoupil přes Slevomat za 399 Kč na dobrutka.eu. Je to trochu zklamání, čekal jsem víc. Barva je hodně světlá, což evokuje chcanky a už tady jsem si začal říkat, že z tohodle si na prdel asi nesednu. Ve vůni jsou cítit agresivní stopy alkoholu. To samé je cítit na jazyku, který mě trochu pálí po alkoholu. Chuť poměrně nevýrazná. Dojezd je krátký. Vyloženě špatný rum to není, ale druhou flašku si už kupovat nebudu. Nevím, jak jsou na tom starší bráchové (9 yo, 20 yo a 30 yo). Mám raději chuťově výraznější, sladší rumy. Za podobnou cenu bych preferoval jednoznačně např. Legendario Elixir de Cuba 7 yo.
Tento rum byl pro mě vstupní branou do rumové říše, tak na něj vzpomínám jen a pouze v dobrém. Při jednom povedeném pivním večeru jsme končili v osvědčené kavárně, dal jsem na radu pana kavárníka a měl pravdu – doporučil nám krásnou tečku vydařeného večera. Netrvalo dlouho a koupil jsem si celou flašku, abych mohl prozkoumat všechny taje této kubánské „legendy“.
Tmavší barva, hustší konzistence, krásná sladká a hodně výrazná rumová vůně. Chuť už není tak výrazná, trochu sušší, ale pořád tam cítím sladkost, prostě lahoda, babské pití. Žádné stopy po pálení alkoholu na jazyku. Středně dlouhý dojezd.
Aktuální kurz (květen 2014, při výběru z bankomatu, jednorázový poplatek za výběr 100 Kč): 1 hřivna = 1,70 Kč.
Po roce jsme se opět rozhodli strávit začátek května na Podkarpatské Rusi. Na východ jak jinak než nočním vlakem Šírava z Prahy… k tomuto způsobu teleportace se u mě vyvinula už pravá nefalšovaná láska. Michalovce nás přivítaly deštivým sobotním dopolednem 3. května 2014. Záhy však mračna přešla dále na východ a my se radovali na zahrádce u pivka a pirožek.
Ve 14:10 h z Michalovců busem do Užhorodu. Cesta trvá včetně hraniční kontroly 2 hodiny, k tomu připočíst 1 h časového posunu a v Užhorodu na nás svítí na hodinách 17:00 h. Rovnou kupuji lístky do Jasině na 20. hodinu. Mezičas trávíme progulkou centrem tohoto pěkného města. Autobus nás vyhazuje v Jasini lehce po 2. hodině ranní, je po dešti a poměrně chladno. Do stanu se nám nechce a proto se jdeme zeptat na přespání do turbázy Edelvajs. Zprvu se mladé ospalé recepční asi moc nezdáme, protože se vymlouvá, že má všechny pokoje plné. Zuzka se ale nenechává odradit a druhý pokus už padá na úrodnou půdu. Najednou máme hezký dvoulůžák (50 Hr/osobu).
Perla Jasině, dřevěný kostelík z r. 1824.
Neděle 4. května. Počasí přesně podle předpovědi – občas sprchne, zima. Z postele nás tedy nic netáhne. Zvládáme aspoň okruh kolem Jasině, centra huculské menšiny na Ukrajině a za 1. ČSR nejvýchodnější rychlíkové stanice naší republiky (odtud rčení „Od Jasině do Aše, republika je naše“). V lékárně kupujeme doporučené sádlo z borzuka (jezevce), ukrajinská medicína na kašel a nachlazení. Povinností je zdejší perla – dřevěný kostelík Strukivské cerkve z roku 1824 na jižním konci vesnice. Přes železniční nádraží přecházíme na protější hřebínek a kopec Kostyrivka (771 m), hezké pohledy na sever na Gorgany a pod námi na kdysi nejvýchodnější vesnici 1. ČSR Lazeščinu. Podvečer trávíme ve skvělé restauraci Mango. Čepované pivo Oboloň nedělá ostudu a jídlo je výtečné – nejlepší boršč, pelmeně a maso po huculsku. Večer degustujeme krymské víno ve zdejší vinárně. Zajímavá situace, víno vyrobené v roce 2013 ještě na Ukrajině je nyní vlastně dovozové. Spíme opět v Edevajsu.
Pondělí 5. května. Od rána to vypadá s počasím výrazně lépe, opět vychází předpověď počasí. Je sice chladno, ale oblačnost se protrhává. Chytáme maršrutku do Kvasů a v 10 hodin si to už šněrujeme z části obce Trostjanec (550 m) vzhůru po červeně značené turistické značce (za 1. ČSR tzv. Jubilejní stezce) na hlavní hřeben poloniny Svidovec. To už slunce svítí na plný koule. V poledne jsme na polonině Braivka (1200 m). Tady končí pásmo lesa a nás už čeká pouze pravá poloninská tůra.
Stoupáme kolem božích muk a s námi několik ukrajinských turistů. Za chvíli máme krásný výhled na náš dnešní dílčí cíl – nejvyšší horu Svidovce – Bliznicu. Její masiv tvoří tři vrcholy, které jsou teď pocukrované námrazou. Oblohu teď zatemňují mraky, přesto si slunce sem tam prorazí cestu a v kombinaci s námrazou a křišťálově ostrou viditelností je to pastva pro oči. Je tu docela kosa. Petros a Hoverla na východě, kde jsme šlapali před rokem, jsou pokryté souvislou vrstvou sněhu.
Nejvyšší hora poloniny Svidovec – Bliznica.
Na Malé Bliznici jsme kolem 13. hodiny, pokračujeme na Bliznici (1872 m) a přes sedélko konečně na Velkou Bliznici (1881 m). Počasí se tu láme a je vidět, že nás čeká na západě slunečno, zatímco na východě budou vládnout mraky. Z Bliznice zdobené fantastickou jinovatkou, sestupujeme přes vyhlídkové místo Žandarm (1763 m) do sedla Peremyčka (1560 m). Zde je konečná stanice vleků startujících na Dragobratu – lyžařského střediska, které je vidět 200 m výškových pod námi. Je 16:30 h a počasí krásné, ještě můžeme dlouho pochodovat. To taky budeme muset, protože do Usť Čorné, to je dle ukazatele odtud ještě dlouhých 35,5 km. Musíme si z této porce ukrojit co nejvíc ještě dnes, aby to zítra bylo snesitelné. Po deseti minutách chůze odtud po červené turistické značce máme možnost ve stráni hory Stih načepovat vodu. Naším cílem je jezero Gerišaska, u kterého chceme postavit stan. Od Peremyčky je to ještě necelých 10 km, takže dnes to bude poctivá takřka 30-ti km tůra.
Stan stavíme v 18:30 h půl kilometru od jezera 100 m pod hřebenem. Stíháme poslední sluneční paprsky. S přicházejícím stínem rapidně klesá teplota. K jezeru přichází početná skupinka ukrajinských turistů, ti už staví stany ve stínu a tedy i v řádné zimě. Ze stanu pozorujeme magickou Bliznici a vaříme si polévku. Noc je zcela bez větru a hvězdná, teplota pod nulou.
Úterý 6. května. Ráno nás vítá naprosto vymetená obloha. Balíme stan a věci a stoupáme zpátky na hřeben a na vrchol Gerišasky přímo nad jezerem. Odtud vidíme skoro celou dnešní tůru až na poslední vrchol, který nás čeká – vrchol Tempy na konci hlavního hřebene. Je to štreka, ale počasí slibuje krásný výlet. Sbíháme na rozcestí Trojaska, odkud pokračujeme stále po červené po hlavní hřebeni. Druhá možnost je jít odtud na sever do tajemných hor Gorgan po modré až do Bystrice. Na Tempě stojíme v 14:30 h a už nám dochází, že to ještě nebude úplně zadarmo. Ukazatel říká, že do Usť-Čorné je to ještě dlouhých 14 km a pohled naším směrem naznačuje, že to čistě jen z kopce ještě zdaleka nebude.
Náš stan u jezera Gerišaska.
Pod Stohami lehce obědváme a fičíme dál. Procházíme krásným bukovým hájem a za chvíli už opět stoupáme na poloninu Menčul. Ještě pár stoupání na cestě prostě je. S přibývajícím časem toho mám už poměrně dost. Závěrečný padák do vesnice pořád ne a ne přijít. K tomu máme žízeň jako prase a voda nikde. Psí štěkot je slyšet hodně daleko před samotnou vesnicí a už mě to docela irituje 🙂
V 18:30 h konečně sedíme na trávníku v Usť-Čorné. Hned na začátku vesnice se v první nalévárně domlouváme na ubytování v privátu za 70 Hr/osobu. Po zkulturnění jdeme do centra vesnice do baru U Taťány na zaslouženou večeři. Všem vřele doporučuji, dvě milé ženštiny udělají pro zákazníka vše. V našem případě to byl skvělý boršč, pelmeně a pivko. Po dnešní náročné tůře se na velkou pařbu necítíme a jdeme brzy spát.
Středa 7. května. Snídáme U Taťány, naproti v jednom baru otevíráme krásný sluneční den ranním pivkem. Dnes je to dokonce na kraťasy! Usť Čorná nezapře své německé zakladatele (stejně jako další vesnice dále v údolí Těresvy – Ruská a Německá Mokrá). Upraveností a architekturou je to jinde než místní slovanská sídla. Toto zvláštní genius loci tu je cítit na každém kroku, pro mě jednoznačně zatím jedno z nejinteresantnějších míst na Podkarpatské Rusi.
Německá Mokrá.
Dnes máme v plánu asi 25-ti kilometrový pochod přes Ruskou a Německou Mokrou do sedla Prislop a dále do Koločavy. Před polednem se konečně vykopáváme. Obě „Mokré“ jsou typické silnicovky – dlouhé vesnice podél hlavní cesty údolím. V místních nálevnách osvěžujeme svá hrdla a na konci Německé Mokré se s námi dává do řeči bývalý major sovětské armády. Neskrývá smutek ze současné politické situace na Ukrajině, kdy se tato velká země drobí. Major má však před námi náskok minimálně jedné flašky vodky, tak komunikace trochu vázne.
Hned za Německou Mokrou odbočujeme přes říčku Těresvu po mostě doleva a po žluté stoupáme do sedla Prislop. Máme velkou kliku, že tu je sucho, protože jinak bychom se zde topili v blátě. Cesta několikrát brodí potok a v období dešťů to musí stát za to. V sedle Prislop jsme kolem 16. hodiny. Stanuje tu pár místních turistů, vybrali si krásné klidné místo – famózní výhledy na jih na poloninu Krásna a na sever na vrchol Strimba.
Odtud už vidíme první domky rozlehlé Koločavy, ale do středu vesnice to je ještě dlouhých 11 km. Na rozdíl od včerejška na Tempě to je opravdu už jen z kopce dolů. Ubytování volíme v profláklé Četnické Stanici za 80 Hr/osobu. Později jsem se dal do řeči s dvěma bábuškami přímo naproti Četnické Stanici, které nabízejí ubytování za polovinu (na domcích cedule „Levné ubytování“). To bude moje volba příště, krásně se s nimi povídalo. Četnickou Stanici provozuje obchodně velmi schopná Natálka a je dobré, že tady tahle „jistota“ je. Večer kvalitně a jistě zaslouženě kalíme.
Hrob Nikoly Šuhaje Loupežníka.
Čtvrtek 8. května. Je pod mrakem, sem tam mrholí. Nám to vůbec nevadí, protože po třech krásných dnech strávených v horách se chceme věnovat místní kultuře. První cíl je jasný, jsme v Koločavě, takže hurá k hrobu Nikoly Šuhaje Loupežníka! Na hlavním hřbitově kousek nad návsí ho po chvíli nalézáme. Navštěvujeme muzeum české a sovětské školy a skanzen. Sem tam pivko a večer dochází na místní vážně ohromně dobrou vodku. Paříme do pozdních (nebo brzkých?) hodin s lidmi z ČT, kteří tu pro objektiv točí reportáž.
Pátek a sobota 9. – 10. května. Na pátek vychází Den Osvobození. Brzy ráno nás a další ukrajinské turisty hází týpek z Četnické stanice autem do Chustu. Odtud již autobusem do Mukačeva, kde jsme po poledni. Bohužel místní turbáza Latorica je zavřená a tak se ubytováváme – stejně jako minulý rok – v hotelu Barva kousek od autobusáku. Cenu – stejně jako minulý rok – ukecáváme z 300 Hr na 200 Hr/double room.
V sobotu ráno chytáme maršrutku do Užhorodu hned před naším hotelem. V hlavním městě Podkarpatské Rusi – dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny – jsme před 11. hodinou a máme čas až do 16:00 h, kdy nám jeden autobus do Michalovců. Bágly necháváme v úschovně přímo na autobusovém nádraží (8 Hr/2 batohy) a vyrážíme si užít Užhorod – nejdelší lipovou álej podél obou břehů Uže, hrad, synagogu, prvorepublikovou atmosféru v zapadlých uličkách s českými názvy atd.
Užhorod, ulice Ivana Olbrachta.
Slunečný podvečer v Michalovcích nabízí ještě definitivní tečku za povedeným výletem. A je to dokonalá třešnička na dortu v podobě skvělého Pilsner Urquell od Master Bartender 2012 (mistr v čepování Plzeňského piva) v místní hospodě U Grolla! V nabídce neodolatelná hladinka, pro baby mlíko nebo závěrečný šnyt, vše přesně podle plzeňských norem. Klobouk dolů.
Minulý rok jsme v početné grupě (až moc veselé) absolvovali tzn. brojleří Tatry. Jednalo se o výlet do Tater, kdy jsme vylezli v Tatranské Lomnici z vlaku a nejdřív ze všeho jsme se šli ubytovat k Martě (skvělé levné osvědčené ubytování). Oficiální důvod bylo počasí. Samozřejmě, že jsme měli stany, samozřejmě že jsme měli plány jít do hor, ale po brutální kalbě v hospodě v Praze a pokračování v nočním vlaku nás hlavy bolely tak, že jsme nebyli ničeho schopni. Tak jsme celé dopoledne po příjezdu do Tater prochrápali. Pak následovala pro změnu hospoda, lanovka na Lomničák, kde jsme kvůli počasí stejně prakticky nic neviděli, pro velký úspěch znovu hospoda, večer nejlepší diskotéka v Tatrách – Humno. Druhý den nemlich to samé – teda bez toho Lomničáku. Třetí den pomlázka… No, zkrátka letos jsme si řekli, že takhle rozhodně NE!
Náš bivak pod Malým Kriváněm.
Příprava v pražské putice byla střídmá, ve vlaku jsme se hezky vyspinkali a v 6:30 ve Štrbě všichni tři vypadáme, že fakt máme našlápnuto. Náladu nám na Štrbském plese nekazí ani vlezlá zima a mlha. Za hodinku jsme na Jamském plese a šněrujeme si to vzhůru po modré nejprve lesem, později klečemi a nakonec zcela bez vegetace přímo pod suťovisko Malého Kriváně. Tady nám navíc vlévá do žil optimismus i občasná díra v mracích. Sem tam vidíme na západě Roháče a na východe Sedielkovou kopu. Na začátku strmého stoupání na Malý Kriváň necháváme své batohy na kameni a dále pokračujeme nalehko. Přeci jen je to první den a na fyzičce to je znát. Do kopce funíme jak lokomotivy. V sedle mezi Kriváni se k nám přidávají dva kamzíci. Na závěrečný výšvih bereme mačky a po pár krocích si klepu na čelo, proč jsme s nimi nešli už odspodu, jde to přeci jen líp. Bohužel viditelnost je teď konstatně pouze na pár desítek metrů. Ve 14:00 se dostáváme na vrchol Slovenské národní hory. Teplo a mlha, výhledy žádné. Sbíháme dolů pod Malý Kriváň k batohům a přemýšlíme co dál.
Chvíli zvažujeme, jestli se nevydáme přes Važeckou dolinu traverzem pod Sedielkovu kopu, tam přespat a ráno se překulit přes sedlo do Furkotské doliny. Jelikož už je kolem 16. hodiny, viditelnost mizerná a pravděpodobnost pomalého a nudného postupu přes zasněžené kleče vysoká, nakonec se rozhodujeme, že stany si postavíme přímo zde pod Malým Kriváněm a zítra se uvidí. Já si stavím svůj fungl nový Jurek Dome 2.
Už v noci se začíná potvrzovat slibná předpověď počasí. Přituhlo a oblačnost odešla. Ráno nás vítá naprosto perfektní slunečná obloha. Tohle je za odměnu, pro tohle jezdíme do hor! Na západě se kocháme pohledem na zasněžené Roháče, přímo pod námi je moře mraků ze kterých na jihu vylézá hradba Nízkých Tater. Ani nám netrvá moc dlouho, abychom zavrhli původní plány přechodu do Furkotské doliny, protože bychom se dost dlouho plácali v hlubokém sněhu a klečích ve stínu. Rychle se shodujeme, že si Kriváň dáme ještě jednou, tentokrát s jistotou úžasných výhledů.
Vrcholovka z Kriváně.
Na rozdíl od včerejška stoupáme výrazně rychleji, nadopováni sluncem. Na vrcholu to opravdu stojí za to, udělali jsme dobře. Dva Slováci na snowboardu – pro mě dost nepochopitelně – sjíždí JZ srázy Kriváně, borci. I ta vrcholová Plzeň chutná dnes líp. Když sbíháme dolů ke stanům, tak se pár mraků snaží zakrýt slunce, ale po pár chvílích slunce vyhrává i tento poslední boj. Balíme stany a sestupujeme stejnou cestou přes Jamské pleso na Štrbské pleso, kde jsme lehce po 16:00. Takticky si necháváme ujet vlak do Tatranské Lomnice, abychom měli důvod dát si pivko a večeři tady.
Navečer se přesouváme do Lomnice a ubytováváme se v námi odzkoušeném privátu, kde jsme milulý rok zadrhli na celý víkend. Večer probíhá standardně na diskotéce v Humnu a další den už jen zlehka procházka na Bilíkovu chatu a večerním vlakem do Čech. První test nového stanu vyšel na výbornou a stejně jako celý výlet.
Před vánoci 2013 jsme si prohřáli kosti na Tenerife, ostrově věčného jara. Byl to výborný nápad, opuštění české sychravé šedi bodlo. Bohužel jsem si tam prožil nepěkný zánět spojivek a dokonce jsem musel vyhledat lékařskou pomoc. Ta spočívala ve dvou návštěvách doktorky Camelie Nela Sasu v Puerto de Santiago.
První návštěva vypadala tak, že doktorka celých 60 vteřin prohlížela mé oko a dalších devět minut vypisovala účet na 84 EUR za její službu a recept na oční kapky a mast. Za medikamenty jsem v lékárně zaplatil 6,12 EUR a opravdu pomohly. Druhá závěrečná návštěva doktorky se konala o tři dny později. Trvala rovněž deset minut. Stav mého oka doktorka tentokrát zhodnotila z pohodlí svého křesílka na dálku. Pak už se vrhla na vypisování lékařské zprávy pro pojišťovnu a účtu v celkové výši 210 EUR.
Cestovní pojištění u pojišťovny AXA mě přišlo na 168 Kč. Pojistnou událost jsem po telefonu nahlásil a popsal asistenční službě pojišťovny před první návštěvou lékaře. Výdaje u doktorky jsem platil na místě platební kartou, platbu v lékárně jsem provedl v hotovosti. Celková cena za 20 minut svých služeb si doktorka naúčtovala 294 EUR. Pojišťovna AXA mi zpětně proplatila veškeré zdokladované výdaje ve výši 8 234 Kč.
Jednoduchou násobilkou se dostáváme k hodinové sazbě doktorky na Tenerife ve výši 882 EUR. Při standardní pracovní době 7,5 hodiny/den a 21 dnech/měsíc to vychází na pěkných 138 915 EUR (při kurzu 27,50 Kč/EUR pak 3 820 163 Kč/měsíc nebo 45 841 950 Kč/rok). Myslím, že doktorka na Tenerife se může směle porovnávat s průměrným fotbalistou v bundeslize nebo průměrným hokejistou v NHL 🙂 Ceny doktorky Camelie mi nepřijdou normální. Ten svět se řídí do pr*ele, tento systém se nemůže dlouhodobě udržet životaschopným.
Doplnění: doktorku Camelii Nela Sasu v Puerto de Santiago prostě nebrat! Recenze na tripadvisor.
Na cestě do práce mě zaujal billboard inzerující pro mě neznámý časopis Moje Šťastná Hvězda. Dominantní nápis „Týdeník, který vás naladí DO POHODY“ doplňuje titulní stránka staršího čísla časopisu s výrazným textem „Bezcitný boj o majetek“.
Tohle spojení mi přišlo natolik absurdní, že mě to donutilo zapřemýšlet, kdo je tady vlastně debil. Díky svému vrozenému optimismu chci stále věřit, že nejsme národ plný debilů a že se jedná pouze o debilitu inzerenta. Suverénně nejčtenější plátek je u nás Blesk (cca 1,3 milionu výtisků denně!). To trochu nabourává můj optimismus, ale jsem mladý a k mládí patří i trochu té naivity. Jinak bych musel racionálně dojít k závěru, že pro takovýto národ se opravdu nehodí všeobecné rovné volební právo.
No řekněte, naladí Vás tohle do pohody? Mě tedy rozhodně NE!
V časopisu E15 ze dne 6. listopadu 2013 mě zaujal článek, ve kterém autor popisuje rozšiřování drogy nasvay ze střední Asie do Evropy. Okamžitě jsem si vzpomněl na rok 2009 a náš výlet do Tádžikistánu, kde jsme měli tu čest okusit tento sajrajt. Po kliknutí na článek se Vám zobrazí v čitelném rozlišení.
O celém našem tádžickém výletu se můžete více dočíst v tomto cestopisu. Tenkrát se nám povedl výstup na Pik Moskevské Olympiády ve Váchánské oblasti a tak bylo co slavit. V hlavním městě Dušanbe jsme si před odletem domů řádně užívali poslední chvíle v Tádžikistánu. Už dříve jsme si všimli, že mnoho domorodců žvýká v puse nějakou hmotu nevalné tmavězeleno-hnědé barvy. Od řidiče, který nás vezl přes Pamír z Vachánu do Dušanbe a celou cestu poctivě žvýkal tenhle zázrak, jsme se dozvěděli, že to je jakýsi žvýkací tabák.
Když jsme pak s kamarádem Fandou viděli na ulici v hlavním tádžickém městě prodávat igelitové pytlíčky s touto kouzelnou hmotou nevábné barvy, museli jsme to také vyzkoušet. Cena jednoho igeliťáčku o rozměrech cca 4×8 cm byla v přepočtu asi 3 Kč. Obsah sáčku vypadal jako rozdrcené seno. Poslední večer před odletem přišla velká chvíle zakoupeného žvýkacího tabáku.
Odvahu vyzkoušet nepoznané mám jen já s Fandou, v tomto Fána nikdy nezklame. Sypu si do dlaně zhruba polévkovou lžíci tabáku, vůně není věru ohromující – zkrátka koncentrované seno. Jakmile si to nasypu do pusy, tak mě hned začíná pálit celá huba. Nevím, jak dlouho jsem to mohl vydržet, ale maximálně po půl minutě flušu všechen slavný žvýkací tabák z okna. Stačím si ještě vypláchnout pusu vodou a to je tak všechno, co stíhám za plného vědomí. Svět se začíná točit jako na Matějský a jsem rád, že pád na zem ustávám bez zranění. Ležím na podlaze, absolutně nejsem schopný najít pevný bod, hlava je jak rotující kedluben. K tomu mi brutálně tluče srdce, jak kdyby chtělo vypochodovat skrz žebra ven, krevní tlak může být zhruba 370 na 260. Do toho se přidává studený mrtvolný pot, kterým se orosilo celé mé tělo. Ať to beru z jakékoliv strany, tak marně hledám pozitiva. Tohle už nikdy v životě! Všechno jen ne příjemné pocity. Po necelé půlhodině působení tabáku naštěstí opadá a já se vracím do normálního života na pozemský svět. Zaplaťpánbůh! Vždyť za pár hodin odlétáme domů. Fanda si prožil v menším měřítku podobné pocity, přeci jen je o několik desítek kilo těžší, tudíž víc vydrží. Jak tohle mohl žvýkat celou cestu z Pamíru do Dušanbe náš řidič?
Po letech se tedy dozvídám, že se tenhle žvýkací tabák jmenuje nasvay, zkráceně nas, já ho mám zafixovaný jako žvýkací sajrajt. Když si na to i po těch letech vzpomenu, tak se mi zvedá žaludek z odporné štiplavé chuti, ale jinak to hodnotím jako legrační zkušenost. Tohle je taky Tádžikistán! Ale opakovat to už nebudu. Zůstanu raději u osvědčené Plzně, sice je několikanásobně dražší, ale taky mi navozuje několikanásobně příjemnější pocity.
Záplava “akčních” záběrů pořízených outdoorovou kamerou na youtube, vimeo a dalších serverech spláchla i takovou konzervu jako jsem já. Sesbíral jsem si dostupné informace o dostupných kamerách, které splňovaly mé požadavky, a vyšli mi z toho tito konkurenti: GOPRO Hero 3, ISAW Extreme, MAGICAM 21SD a ACTIONPRO X7, ze kterých jsem začal vybírat tu pravou.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
ACTIONPRO X7.
Proti zakladateli tohoto segmentu trhu (GOPRO) v mých očích hrála příliš velká cenová prémie za značku. V základu je to holátko a cena volitelného příslušenství je hodně nadsazená (chybí display, nutnost mít “chytrý” telefon s wifi – nemám a mít nechci). MAGICAM 21SD znamená hodně muziky za dobrou cenu. ISAW Extreme a ACTION X7 u mě měli navrh hlavně za funkci timelapse video (bez nutnosti úpravy v počítači obě kamery rovnou ukládají časosběrné video).
Podle svých zažitých zvyků jsem se moc dlouho nerozhodoval a volba padla na ACTIONPRO X7. Technické specifikace jsou k dispozici všude možně (např. na stránkách Cel-Tec.cz), takže je zde nebudu rozebírat. Mě přesvědčily zejména tyto parametry: display, již zmíněné timelapse video, kvalitní objektiv (8 asferických skel), “líbivé” podání barev (pro někoho možná moc saturované). Je škoda, že kamera nemá stativový závit přímo na svém těle. Přišroubování na stativ je řešeno zvláštní redukcí namontovanou na základní kryt – zde. Toto příslušenství je v základním balení, takže to není výtka, jen nerozumím, proč to výrobce neudělal rovnou na těle kamery. K základnímu balení jsem přikoupil ještě držák typu čelovka a držák na sklo. Zde se soustředím na své vlastní zkušenosti s touto kamerou.
První výlet s novou kamerou jsme podnikli v krásném babím létě 29. září 2013 a bez větších příprav z toho vypadla tahle rychlovka ve dvou verzích – barevné a čb. Editováno v Pinnacle Studio Ultimate 12, záběry z kola jsou v tomto programu zrychlené na 200-250%, lezení na Sněžnou hlavičku je pořízeno funkcí timelapse video (obrázek/1 sekundu).
Další pokus s kamerou ACTIONPRO X7 jsem udělal 17. listopadu 2013. Vyšlo krásné počasí, tak jsme natáhli v Huti lajnu a vzali s sebou i kameru, abychom natočili naše slacline začátky. Většina záběrů je natočená kamerou ACTIONPRO X7, pár detailů Sony HDR-TG3.
Začátek prosince 2013 jsme strávili na ostrově věčného jara – Tenerife. Další seznamování s kamerkou Actionpro X7, detaily točeny Sony HDR-TG3. Napadlo mě pojmout film jako vzpomínku z daleké budoucnosti, de facto moje první sci-fi 🙂
Dostal jsem nápad natočit roadmovie klip ke skladbě „Orthodox“ mé oblíbené kapely KRABATHOR. Nápadů na záběry jsem pár měl, ale ve finále jsem jich stihl kvůli zapadajícímu slunci realizovat jen část. Jde spíš o experiment, kde jsem si chtěl vyzkoušet pár věcí. Při generování jsem pozapoměl zkontrolovat finální parametry, takže nakonec to není v HD kvalitě ale jen 700 x 400 px. Za zmínku stojí datum natáčení 19. ledna 2014. Vypadá to spíš na jaro. Kamera: ACTIONPRO X7, detaily SONY HDR-TG3.
Krátké video z našeho double výstupu na Kriváň z března 2014. Opět kombinace kamer Actionpro X7 a Sony HDR-TG3.
Tohle je můj rumový favorit numero uno. Takřka všechny recenze tento poklad chválí a já nemůžu jinak. Tohle je fakt žrádlo! Zakoupil jsem dárkové balení se dvěma krásnými sklenkami. Čekal jsem hodně, a přesto mě dvanáctileté El Dorado stačilo moc mile překvapit.
