Minulý rok jsme v početné grupě (až moc veselé) absolvovali tzn. brojleří Tatry. Jednalo se o výlet do Tater, kdy jsme vylezli v Tatranské Lomnici z vlaku a nejdřív ze všeho jsme se šli ubytovat k Martě (skvělé levné osvědčené ubytování). Oficiální důvod bylo počasí. Samozřejmě, že jsme měli stany, samozřejmě že jsme měli plány jít do hor, ale po brutální kalbě v hospodě v Praze a pokračování v nočním vlaku nás hlavy bolely tak, že jsme nebyli ničeho schopni. Tak jsme celé dopoledne po příjezdu do Tater prochrápali. Pak následovala pro změnu hospoda, lanovka na Lomničák, kde jsme kvůli počasí stejně prakticky nic neviděli, pro velký úspěch znovu hospoda, večer nejlepší diskotéka v Tatrách – Humno. Druhý den nemlich to samé – teda bez toho Lomničáku. Třetí den pomlázka… No, zkrátka letos jsme si řekli, že takhle rozhodně NE!
Příprava v pražské putice byla střídmá, ve vlaku jsme se hezky vyspinkali a v 6:30 ve Štrbě všichni tři vypadáme, že fakt máme našlápnuto. Náladu nám na Štrbském plese nekazí ani vlezlá zima a mlha. Za hodinku jsme na Jamském plese a šněrujeme si to vzhůru po modré nejprve lesem, později klečemi a nakonec zcela bez vegetace přímo pod suťovisko Malého Kriváně. Tady nám navíc vlévá do žil optimismus i občasná díra v mracích. Sem tam vidíme na západě Roháče a na východe Sedielkovou kopu. Na začátku strmého stoupání na Malý Kriváň necháváme své batohy na kameni a dále pokračujeme nalehko. Přeci jen je to první den a na fyzičce to je znát. Do kopce funíme jak lokomotivy. V sedle mezi Kriváni se k nám přidávají dva kamzíci. Na závěrečný výšvih bereme mačky a po pár krocích si klepu na čelo, proč jsme s nimi nešli už odspodu, jde to přeci jen líp. Bohužel viditelnost je teď konstatně pouze na pár desítek metrů. Ve 14:00 se dostáváme na vrchol Slovenské národní hory. Teplo a mlha, výhledy žádné. Sbíháme dolů pod Malý Kriváň k batohům a přemýšlíme co dál.
Chvíli zvažujeme, jestli se nevydáme přes Važeckou dolinu traverzem pod Sedielkovu kopu, tam přespat a ráno se překulit přes sedlo do Furkotské doliny. Jelikož už je kolem 16. hodiny, viditelnost mizerná a pravděpodobnost pomalého a nudného postupu přes zasněžené kleče vysoká, nakonec se rozhodujeme, že stany si postavíme přímo zde pod Malým Kriváněm a zítra se uvidí. Já si stavím svůj fungl nový Jurek Dome 2.
Už v noci se začíná potvrzovat slibná předpověď počasí. Přituhlo a oblačnost odešla. Ráno nás vítá naprosto perfektní slunečná obloha. Tohle je za odměnu, pro tohle jezdíme do hor! Na západě se kocháme pohledem na zasněžené Roháče, přímo pod námi je moře mraků ze kterých na jihu vylézá hradba Nízkých Tater. Ani nám netrvá moc dlouho, abychom zavrhli původní plány přechodu do Furkotské doliny, protože bychom se dost dlouho plácali v hlubokém sněhu a klečích ve stínu. Rychle se shodujeme, že si Kriváň dáme ještě jednou, tentokrát s jistotou úžasných výhledů.
Na rozdíl od včerejška stoupáme výrazně rychleji, nadopováni sluncem. Na vrcholu to opravdu stojí za to, udělali jsme dobře. Dva Slováci na snowboardu – pro mě dost nepochopitelně – sjíždí JZ srázy Kriváně, borci. I ta vrcholová Plzeň chutná dnes líp. Když sbíháme dolů ke stanům, tak se pár mraků snaží zakrýt slunce, ale po pár chvílích slunce vyhrává i tento poslední boj. Balíme stany a sestupujeme stejnou cestou přes Jamské pleso na Štrbské pleso, kde jsme lehce po 16:00. Takticky si necháváme ujet vlak do Tatranské Lomnice, abychom měli důvod dát si pivko a večeři tady.
Navečer se přesouváme do Lomnice a ubytováváme se v námi odzkoušeném privátu, kde jsme milulý rok zadrhli na celý víkend. Večer probíhá standardně na diskotéce v Humnu a další den už jen zlehka procházka na Bilíkovu chatu a večerním vlakem do Čech. První test nového stanu vyšel na výbornou a stejně jako celý výlet.