Podkarpatská Rus – údolí řeky Už 2016

FOTOGALERIE

Aktuální kurz (červen 2016): 1 hřivna = 1 Kč.

Volba mezi Gambrinusem a Šarišem je jasná – Šariš. Sice se jedná o kvalitativně stejný patok, ale jelikož sedím na zahrádce příjemné hospůdky v centru východoslovenské Sniny, tak dát si tu Géčko se podle mě prostě nesluší. Pirožky s brynzou jsou povedené a já se dostávám do té správné čundrácké pohody. Autobusem se dopravuji do Ubl’y, kde se loučím se slovenským pivem v místní zahulené čtyřkové knajpě a pěšky pokračuji na hraniční přechod. Provoz je tu minimální a za deset minut jsem na ukrajinském území. Po silnici přicházím do Malého Berezného a dále do Velkého Berezného. Na náměsti si vyměňuji 100€ za 2700 Hřiven (tzn. 1 Kč = 1 UAH). Ukrajinská měna neustále slábne, pamatuji si, že před třemi lety byl kurz 1,7 Kč = 1 UAH. Po nasátí místní atmosféry pomocí Oboloňe (ukrajinské pivo) pokračuji proti proudu řeky Už za městečko, po lávce přecházím na druhý břeh řeky a na paloučku si stavím stan.

Patník na Javorníku.

Ráno nejsem zbrklý (to mi jde), v poklidu balím své bydlení a kolem 10h vyrážím na další pouť. Můj dnešní cíl je přechod masivu Javorníku (1017 m) a vesnice Kostryna. Trasa vede po červené turistické stezce, kterou tu vyznačovali v letech 2007-2009 čeští dobrovolníci z www.karpaty.net. Cesta lesem se po chvíli začíná prudce zvedat a tady začíná mě dobře známý karpatský problém – džungle, spadané stromy a totálně neprostupný terén. Samotnou cestu po pár metrech nevidím a přelézání ležících stromů dramaticky ztěžuje postup kupředu. Navíc správný směr pouze intuitivně tuším podle mapy. Takhle to nepůjde! Vracím se na místo, kde ještě byla cesta znatelná a odtud pokračuji přímo korytem potoka, který je jasnou orientační linií. Postup je pomalý, ale co se dá dělat. Po více než hodině se díky svému neobyčejně vyvinutému orientačnímu smyslu dostávám na silnici vedoucí do jednoho z největších zapadákovů, které jsem kdy poznal, do Ruského Močaru. Jako v mnoha podobných vesnicích i zde je mrtvo. Ve vesnici jsem viděl všehovšudy pět živáčků, z nichž nadpoloviční většina byla totálně na mol. Lesní cesta plná serpentin mě za další hodinu přivádí nejprve k vysílači na Javorníku a po pár stech metrech i na samotný vrchol Javorníku. Na rozkvetlé louce dopřávám svému tělesu zasloužený odpočinek a mysl vypínám do standby režimu.

Nyní mě čeká 6 km prudký sestup lesem do vesnice Kostryna (300 m n. m.). Kolena sestupem trpí a hold to už není jako ve dvaceti. Koupačka v potoce kousek před vesnicí je příjemným osvěžením. Hned v prvním magazínu si kupuji pivko a už tak krásný svět je hned ještě hezčí. Pozdní odpoledne trávím u zdejší perly – dřevěného kostelíku původně postaveného roku 1645 ve vedlejší vesnici a v roce 1703 přemístěného sem. Odvážnému štěstí přeje a když je člověk navíc hladový, tak má odvahy ještě o kus víc. V místní nálevně si dávám párky, které jsou hluboce zamrazené a datum výroby stejně jako složení opravdu nechci znát. Hlad je úspěšně zažehnán. Stan si stavím u řeky Už v blízkosti vlakového přejezdu a odbočky na Kostrynskou Rostoku.

Ranní probuzení v Kostryni.

Ráno mě budí kráva pasoucí se u mého stanu. Balím věci a jdu poprvé zkusit místní vlak. Širokorozchodnou železnicí se přepravuji do vesnice Stavné. V magazínu naproti vlakové stanici řeším snídani a ve vedlejší knajpě uvolňuji atmosféru do sfér všeobecného míru a pohody místním pivkem „Zakarpatskym“. Hned mi jde daleko lépe plánovat dnešní program. Tok myšlenek se stává přímočarým a mizí poslední stopy pochybností. Za pár okamžiků si to štráduji po svých údolím říčky Lubňa do stejnojmenné horské vesničky, která leží v údolí mezi horami Čeremčou (1130 m) na západě a Pliškou (1050 m) na východě, na severu tvoří hráz hraniční hřeben s Polskem.

Polomrtvá vesnice na mě nepůsobí vůbec přívětivě. Jeden domorodec mě upozorňuje na hady v lese. Další bláznivá divoženka ve středních letech mě zase pro změnu mermomocí zve do svého obydlí a tvrdí, že do lesa sám jít nemůžu, protože tam před týdnem zastřelili turistu. Cíl jejího počínání ani nechci domýšlet. Korunu tomu dává místní opilec, který mi chce dělat průvodce a chce po mě samozřejmě peníze. Je dost neodbytný a pořád mě pronásleduje. Toto místo mi není vůbec příjemné a proto měním plány na cestu přes horu Plišku do Verchoviny Bystré. Rychle se pakuji a sbíhám 3 km zpátky na hlavní silnici a pokračuji do vesnice Luh. V magazínku si s chutí dávám pivko a mysl je zase v pohodě. Podvečerní slunce příjemně hřeje a dle místních lidí mi za chvilku pojede vlak, kterým se dostanu do Užoku. A skutečně tomu tak je, při západu slunce vystupuji nad viaduktem na zastávce v Užoku.  K mé velké radosti mě mezi Užokem a Volosjankou de facto přímo pod železničním viaduktem, který je místním symbolem, vítá srub s hospodou a ubytováním (Hotel LiAn, 200 UAH/pokoj). Neváhám ani vteřinu. Po pár propocených dnech si s chutí dopřeji postel a sprchu.

Dřevěný kostelík v Užoku.

Další dva dny trávím v okolí Užoku. Kousek za viaduktem je pěkný dřevěný kostelík a přímo ve středu vesnice je policejní check-point, protože kousek nad vesnicí probíhá po hřebeni hranice s Polskem a pohyb podél hranice je omezený. Největší místní atrakce je karpatský semmering z roku 1905, což je systém železničních mostů a tunelů, díky kterému na 19 km vlak nabere 362 m výškových.

Hned za nádražím ve Volosiance vlak vjíždí do tunelu a za ním jde po vysokém viaduktu nad údolím Uhu, dvakrát se vrací nad Volosianku, vždy o několik set m výše, spojuje mosty a viadukty hluboké s trže a propasti. Je to jedinečná trať v celé ČSR a nikdo by si neměl dát ujíti tuto jedinečnou podívanou.  [DOSTÁL, Jaroslav. 1936. Podkarpatská Rus, II. vydání, Knižnice KČT, s. 168.]

Od pohraničníků dostávám instrukce, kde se smím a kde se nesmím pohybovat a výlet mi usnadňují tím, že mě svým UAZem vyváží na hřeben nad vesnici a dále už po svých pochoduji do Užockého průsmyku. Toto karpatské sedlo bylo dějištěm krutých bojů během první tuhé válečné zimy 1914-15 a dodnes tyto události připomíná hřbitov vojáků. Do Užoku scházím již po silnici a hned na začátku vesnice mě překvapuje rekreační středisko pro ukrajinskou smetánku s bazénem a restaurací. Hlad mám, vedro vybízí ke koupeli a pivo tu taky mají, takže není moc co řešit.

Hrad Něvické a přicházející oblačnost.

Další dny se naváží do hor mraky a s nimi pořádné lijáky a proto zvedám kotvy a cestuji chvíli vlakem chvíli po svých přes Sil‘ do Perečína, kde je slunce a teplo. Městečko pod horami na soutoku Uže a Turji, které se může pochlubit údajně jedinou sochou listonoše na světě nabízí například velice solidní restauraci Podkovu kousek od železniční stanice, řadu náleven, slušné ubytování v hotelu Berizka (200 UAH/pokoj) a maršrutkou se odtud lze dostat údolím Turji pod poloninu Runa. Cestou zpátky do Užhorodu ještě navštěvuji hrad Něvické z 13. století a jelikož mě tu dostihuje déšť postupující z Karpat, je nejvyšší čas na návrat domů.

Tento článek vyšel ne serveru treking.cz.

FOTOGALERIE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.