Írán – severozápad země, Kurdistán 2013

iran2013_titul

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

25-27/6/2013 – Salam aleikum – TEHRAN, TOCHAL

iran2013_01
Azadi Tower – jedna z teheránských ikon.

Cesta z Prahy přes Minsk do Tehranu byla v pohodě, v Minsku jsme degustovali místní pivka a na letišti Imama Khomeiniho jsme přistáli dnes ráno v 03:40 h. Jelikož víza máme zařízené již z Prahy, tak jsme šli rovnou k pasové kontrole a bez problemů prošli. Veškerá naše bagáž též doputovala a po 4. h ranní jsme se před letištěm setkali s naší kamarádkou z Čech, která tu pracuje. U ní máme azyl na první dny v Íránu na severu města poblíž parku Niyavaran. Počasí je slunečné a teplé (30°C). Dopoledne jsme prospali, pak nás kamarádka báječně pohostila mistním kebabem.
Za 400 EUR jsme dostali 16 400 000 Rials, tzn. 1 EUR = 41 000 Rials, 1 000 Rials = cca 0,6 Kč (platné k dnešnímu dni 26/6/2013).

První podvečer v Íránu trávíme s našimi íránskými přáteli z minulého roku. Dali jsme si spicha v centru města v 17 h u Parku Laleh a jak jsme se dohodli, tak se stalo. Taxikem na Tajrish (100 000 Rials) a odtud již metrem (one way ticket 5 000 Rials) s jedním přestupem na stanici Meydan-e Enghalab Eslami. A je to fakt dobrý mejdan 🙂 Po roce se vidíme s Shivou, jejím bratrem a dalšími. Milé setkání. Stejně jako před rokem nás zvou na zdejší výtečný zmrzlinový koktejl a ochutnáváme místní polévku aš e rešt připomínající hodně vzdáleně naše kyselo. Spíme u naší kamarádky.

Další den – středa – vstáváme v 8:30 h a naplněným taxikem (50 000 Rials) se dostáváme na Tajrish a dalším taxi (70 000 Rials) k startovací stanici telekabinky na Tochal, což je něco jako Ještěd pro Liberec. Lanovka začíná v 1800 m ve 1st station, v 2500 m je další – 2nd station. Potud vše OK. Další stanice je ve výšce 3000 m a její název je 5th station a konečná je ve výšce 3600 m a jedná se o 7th station. Názvy a počítání stanic nechápu, ale to je můj problém. V každém případě jsme za 300 000 Rials po 10. h na konečné stanici a čeká nás 400 m výškových po svých na vrchol Tochalu (3957 m).

Počasí je krásné slunečné, peče to jak kráva, rychlý přechod do vysoké nadmořské výšky je znát – funíme jako lokomotivy. Po široké kamenité cestě se jde pohodlně a kromě výšky nejsou problémy. Na vrcholu jsme před polednem, je to zřejmě moje první čtyřtisícovka v sandálích 🙂 Je tu hodně místních turistů a dokonce i jeden Polák. Dolů scházíme v 13:30 a bereme to ještě přes vedlejší západní vrchol. Přidává se k nám dvojice místních kluků a společně rozebíráme světovou politiku 🙂 Poslední úsek telekabinky scházíme po svých. Slunce pálí a zřejmě to má u mě za následek v kombinací s výškou začínající bolesti hlavy. V 3000 m jsem rád, že můžeme jet lanovkou. Dole hned kupujeme pití, které nám už dávno došlo. Místním hromadným taxi savari (mikrobus do 10 lidí) se dostáváme levně na Tajrish (15 000 Rials pro oba), odtud taxi k Niyavaran parku (100 000 Rials). Já jsem rád, že jsem “doma”, protože mě hlava bolí. Dostávám se z toho až po hodince spánku. Ksichty máme slušně sežehnuté.

28/6/2013 – Výlet kousek za Tehran – SHEMSHAK

iran2013_02
Hory kousek za Teheránem.

Pátek je v Íránu víkendový den, takže naše kamarádka má volno. Od lidí, kteří včera odjedli na Damavand a dnes jsou v táboře ve 4200 m máme informaci, že tam dneska sněží, fouká silný vítr a je poměrně zima (-10°C). Proto se rozhodujeme pro jiný cíl – zimní středisko Shemshak asi 40 km severně od Tehranu. Odtud je možné vyjít přes shelter v 3500 m na vrchol Sarakchal (4100 m). Hodně rozvážně odjíždíme po poledni z Tehranu. Doprava je dnes extra “íránská”, rozuměj džungle jako blázen. Naštěstí kamarádka Klára je opravdu zdatná řidička a ve zdejší dopravní džungli je jako ryba ve vodě.

Kus za Tehranem se stavujeme ve velmi dobré restauraci, kde si vychutnáváme kebab a pstruha v třešňovém sadu. Odtud nás čeká pár kilometrů jízda v zácpě. Po 16. h jsme v Shemshaku a začíná poprchávat. V horách je mlha a vrcholky nejsou vidět. Přesto alespoň malý výlet dáme. Auto máme zaparkované v 2700 m a za necelé dvě hodiny tůry jsme ve 3300 m. Vzhledem k počasí a pokročilému času to otáčíme a sbíháme za hromobití k autu. Cestou do Tehranu se dostáváme opět do zácpy. Kam se hrabe pondělní Štěrboholská radiála. Po tomto zážitku s na pražském okruhu budu v koloně smát. Po dvou hodinách takřka na místě to vzdáváme a jdeme si dát čaj do restaurace při cestě. Silnice je plná aut. Do Tehranu se dostáváme před půlnocí. I to je Írán 🙂

29-30/6/2013 – HAMADAN neboli ECTABANA, nejstarší město světa

iran2013_03
Pouliční prodej v Hamadanu.

Dnes opouštíme komfort Klářina azylu a odjíždíme z Tehranu. Po “typicky” íránském obědě (řízek s bramborovou kaší) jedeme metrem do stanice Mosalla a odtud taxikem na Terminal-e Arzhantin. V 17:00 h odjíždíme VIP busem do Hamadanu (190 000 Rials/os), dříve zvaného Ectabana, údajně nejstaršího města starověké Persie a jednoho z nejstarších měst na světě (první zmínky cca 4000 let př. n. l.). V Hamadanu jsme v 21:00 h, taxikem se dopravujeme do centra na naměstí Imama Khomeiniho (jak jinak). Nejlevnější ubytovna má plno, tak zkoušíme o kousek vedle druhou nejlevnější možnost ubytování – Hotel Ordibehesti. Naštestí se tu chytáme (500 000 Rials/2 os.), pokoj ma 4 lůžka, překvapivě i klimatizaci a je docela čistý. Stíhame ještě noční couračku kolem Imam Khomeini sq.

Ráno vstáváme po 9. h a vyrážíme do města. Bágly necháváme na recepci v hotelu, recepční Ali umí anglicky. Začínáme hned vedle hotelu v mešitě místního významu – Imamzadeh-ye Hossein. Pokračujeme Páteční mešitou – Jameh mosque s bazénem na dvoře. Chvíli marně hledáme asi největší magnet města – hrobku Ester a Mordecai. Po chvíli nám mladý Íránec ochotně ukazuje cestu. Jedná se o jednu z nejznámějších židovských památek na území Íránu pochazející ze 14. st. n. l. Průvodce nám dělá židovský rabín Rajat. Otevírá 400 kg vážící kamenné dveře do samotné hrobky a vcházíme dovnitř. Na zdech jsou nápisy v hebrejštině i farsí. V další místnosti jsou samotné hrobky Ester a Mordecai a dále malá židovská synagoga. Žid Mordecai byl poradce perského krále a jeho neteř Ester se stala manželkoku krále Xerxese I. Průvodce Rajat je sběratel propisek, což jsem se dočetl a tak jsem na to patřičně vybaven jedním hezkým českým pisátkem, ze kterého má velkou radost. Žid se nezapře, hned nás obírá o 2 x 50 000 Rials za průvodcovskou službu.

Další zajimavostí Hamadanu, kterou máme v plánu je hrobka Buali Sina (středověký lekař a autor prvních lékařských učebnic) a stojí na stejnojmenném náměstí. Zvažujeme ještě možnost jet s travel agency Ali Sadr (sídlí kousek od Buali Sina sq.) za 500 000 Rials na jeskyně Ali Sadr vzdálené asi 60 km odtud, ale je už dost pozdě (poledne) a tak to zavrhujeme. Místo toho jdeme do restaurace Kaktus na lehký oběd. Jídlo dobré, ale mě tato restaurace zůstane v paměti kvůli nečemu jinému: hned u prvního sousta mi vypadla moje starodávná zlatá korunka z pětky vpravo dole. Naštěstí to zatím nebolí, tak doufam, že to tak vydrží. Ale diru tam teď mám s prominutím jak do prdele.

Další bod našeho zájmu je muzeum Hamadanského osídlení na severu města a hned vedle křesťanský kostelík. Vstup do tohoto arealu je na místní poměry dost drahý (150 000 Rials). Poté relaxujeme v parku Baba Taher, kde je hrobka Baba Tahera – vůbec netuším, kdo to byl, ale hrobka vypadá jak raketa pripravena na start na Mars, takže asi nějaký perský Gagarin J Cestou do hotelu jdeme kolem další – tentokrát rodinné – hrobky Alavian z 12 st. n. l.

V hotelu nabíráme batožinu a taxikem jedeme na severní okraj města odkud mají jezdit občasné spoje do hlavního města íránského Kurdistanu – Sanandaje. Máme kliku, zastavujeme na místě a taxikář ještě na poslední chvilí dobíhá autobus, který ma namířeno právě do kurdského centra. Z Hamadanu tedy odjíždíme busem v 16:00 h (60 000 Rials/os) a projíždíme zajímavou krajinou pohoří Zagros. Okolí se začíná zelenat, což je po pouštním charakteru vítaná změna. V Sanandaji jsme pred 19. h, taxi do centra (cca 4 km) stojí 30 000 Rials, coz je méně než např. v Tehranu a i ostatní ceny jsou zde nižší. Hotel Nehro (350 000 Rials) je hodně levný a je to znát i na kvalitě – sice máme zachod na pokoji, ale okno je jen do chodby, trochu to připomíná Ruzyňské vězení, ale tam maji okno ven. Ještě že mame svoje spacáky, pod touto dekou bych opravdu spát nechtěl 🙂 Večer ještě procházíme centrum. Kurdové jsou ještě vstřícnější k cizincum, než samotní Íránci a to je co říct. Do řeči se chce s námi dávat takřka každý. V restauraci Jahannama výborná večeře.

1-2/7/2013 – V srdci íránského Kurdistánu v SANANDAJI, MARIVANU a HOWRAMANU

iran2013_04
V srdci íránského Kurdistánu – horská vesnička Howraman, pár kilometrů od iráckých hranic.

Ráno zjišťujeme, že zdejší kurdské muzeum je bohužel zavřené, což je škoda, prý je opravdu dobré. Páteční mešitu využíváme včetně záchodu, prohlížíme starodávný rodinný dům Moshir Divan ze 14. st. n. l., který by ale potřeboval opravit. Na hotelu se pokouším vysvětlit, že i když máme zaplacenou další noc, tak měníme plány a chceme odjet do Marivanu – cca 120 km vzdáleného regionalniho centra. Ze začátku to vypadá bledě, ale po chvíli opravdu recepční přichází sám k nám na pokoj a vrací nám peníze. Přesouváme na severní okraj města, odkud jezdí sdílené taxi do Marivanu.

Dvě ženy právě shánějí další dva pasažéry, takže jsme čtyři do auta a jedeme (100 000 Rials/os.). Horská krajina pohoří Zagros je zajímavá, skalnaté štíty, krásné výhledy. Jedna spolupasažérka umí anglicky a po příjezdu do Marivanu nás zve k sobe domů. Vyklubala se z ní paní Parvin, sestřička v místní nemocnici. Můžeme u ní přespat, což s radostí využíváme. Pěkný vzdušný byt s krásnými perskými koberci z Mashadu. Paní nám dělá průvodkyni po Marivanu, příjemné kurdské město. Kurdi tu nosí, stejně jako v Sanandaji, trochu jiné oblečení než ve zbytku Íránu – muži srandovní široké kalhoty a ženy jsou daleko pestřeji oblékané. Zcela bez chyby je relaxační zóna 2 km od města u jezera Zarivar – restaurace, krámky, lavičky, park, lodičky, šlapadla… Kousek nad jezerem jsou bungalovy k ubytování turistů a restaurace. Pár km odtud jsou hranice s Írákem. Cestou domů nás paní Parvin zve na kebab. Bohužel ještě netušíme, co se bude dít doma. Tam nastávají hotové gurmánské orgie a nám praská břicho ve švech. Do půlnoci do nás naše hostitelka láduje hlava nehlava kurdské pochutiny. Spát moc nejde kvůli narvanosti, navíc ve 4:40 h začíná halekat svolavač k modlitbě – muezín, námi familiérně přejmenovaný na Jirku Halekala.

Další den 2/7/2013 nás čeká opět velká snídaně. Paní Parvin nám domlouvila taxi na výlet do kurdské vesnice v horách Howraman (asi 40 km od Marivanu). Vyjíždíme v 9:20 h, cesta přes hory je opravdu zajímavá. V 11 h jsme ve vesnici. S řidičem jsme domluveni, že pro nás sjede v 16:00 h. Procházíme si celou vesnici. Domky jsou zde zapuštěné do svahu a celé sídlo vypada exoticky. Na konci vesnice je hřbitov, odkud je Howraman asi nejfotogeničtějši. Slunce palí ostošest. Před 18. h jsme opět v Marivanu. Domlouváme se, že tu ještě jednu noc přespíme. Paní Parvin jde na noční šichtu do nemocnice, my jdeme k jezeru na šlapadla, do restaurace (rybí kebab z místní ryby Amur). Cestou zpátky se stavujeme v nemocnici pro paní Parvin a to je zažitek. I přes pozdní noční hodinu tu je hodně živo. Zuzka jako zástupce českého zdravotnictví může porovnávat. Nechtěl bych tu skončit, ale to v žadné nemocnici. Pro doktory jsme stejná atrakce jako pro nás celá nemocnice. Večer opět hody.

3-4/7/2013 – U nožířů v ZANDJANU

iran2013_05
Nožířství v Zanjanu.

Ráno se loučíme s naší hostitelkou paní Parvin a celým Marivanem, potažmo Kurdistánem. Krásná oblast a velmi pohostinní lidé. Jaký kontrast s tím, co o Kurdistánu slyšíme v našich médiích (týká se samozřejmě celého Íránu). V 11 h odjíždíme minibusem (35 000 Rials/os.) do Sanandaje a odtud v 15 h busem do Zandjanu. První dva hotely jsou plné, ve třetím se naštěstí chytáme – Hotel Amir Kabir na Imam Khomeini street, jak jinak 🙂 Pokoj opět s oknem do chodby, navíc bez záchodu, zato poměrně čistý. Celý den jsme nejedli, tak fičíme do vychvalované restaurace Karavansa Sangi. Cestou nakukujeme do pár obchůdků se zdejšími vyhlášenými noži, ceny začínají na 50 000 Rials a nože vypadají opravdu dobře, poctivá ruční práce.

Budova restaurace Karavansa Sangri je 400 let stará, dříve sloužila jako zastávka pro karavany velbloudů, klenuté stropy, místa pro válení se na koberci i normalní stoly. Živá perská hudba dodává příjemnou nikoliv kýčovitou atmosféru. Kuchyně nezaostává, naopak. Slyšel jsem, že místní specialitou je kashki bademjun, což by měla být kaše z “eggplant”. Jelikož toto anglické slovo neznám, tak Zuzce slibuji něco s vejci. Jaké překvapení, že vejce jídlo nevidělo ani z rychlíku. Eggplant je totiž lilek 🙂 Nic to nemění na tom, že jídlo je velmi chutné a poměr cena/výkon opět výborný (s pitím platíme 275 000 Rials).

Pomalu se lepší i naše jazyková vybavenost perštinou, i když sem tam se nějaké to nedorozumnění stále vyskytne – např. když číšníkovi říkám “iranian beer”, on to odkývá, že je vše jasné a přinese mi kolu, pak řeknu “sab zamini” (brambory) a on přinese rýži, jindy zase Zuzka chce “potatoes” a přinesou jí rajčata. Ale to jsou detaily 🙂

Další den 4/7/2013 chceme jet do 120 km vzdáleného Takht-e Soleiman, ale cena je 1 000 000 Rials za cestu tam a zpátky. Přehodnocujeme plány, nechce se nám celý den být na cestách a tak dnešní den věnujeme Zanjanu.

Začínáme páteční mešitou (Jameh mosque), pokračujeme prohlídkou rozsáhlého zastřešeného bazaru a na hlavní ulici (samozřejmě Imam Khomeini street) vybíráme z nepřeberného množství krámků se zdejším nejtradičnějším artiklem – noži. Zajímavá je i další mešita Khanum mosque (která je v průvodci blbě značena) a mešita Rasul Ullah mosque u hlavního náměstí (Engalab sq.), které dominují dva extra vysoké minarety. Večeříme opět v osvědčené restauraci Karavansara Sangi. Tentokrát si dáváme abgusht (dizi), což je jehněčí vývar, cisrna, rajče a brambora, která se rozmačká sólo v hmoždíři a pojídá se s vývarem. Kuchař opět exceloval a my velmi chválíme.

5/7/2013 – Kosmopolitní TABRIZ

iran2013_06
Dopravní situace v Tabrízu.

Dopoledne se loučíme se Zanjanem a stíháme ještě hezkou mešitu Seyid Ibrahim mosque. V poledne jsme na autobusáku a ve 13 h odjíždíme busem do Tabrizu. Společnost nám dělá jeden mladý zanjanský právník. Dávám mu do sluchátek na poslech Black Sabbath a uznale pokyvuje. Naoplátku mi dává přednášku o různorodé perské hudbě s praktickými ukázkami. Zajímavé je pozorovat ubíhající krajinu. Z polopouštního charakteru, kdy jedna barva střídá druhou díky různorodosti nerostů, se pomaličku dostáváme konečně i k zeleným loukám a pastvinám. V Tabrizu jsme v 16:30 h, právník a jeho bratranec nám pomáhají najít hotel. Chytáme se až v pátém, čtyři jsou plné. Ramsar hotel (samozřejmě na Imam Khomeini street) nám nabízí celkem čistý pěti lůžák se slušnou koupelnou na pokoji za 1 000 000 Rials. Vzhledem k situaci bereme všemi deseti, jedná se o náš zatím nejlepší hotel. Navíc dnes budeme ve třech, protože v 19:30 h má dorazit kamarádka Klára z Tehranu na autobusák a stráví s námi dva dny (íránský víkend – pátek a sobotu).

Bohužel jsme se dopustili školácké chyby a na Kláru čekáme na autobusovém terminálu sice ve správný čas ale na blbém místě. Holt Tabriz se svými 1,5 mil. obyvatel nemá jen jeden autobusák a čekat na člověka na Zličíně, když přijede na Černý Most, je prostě blbost i v Praze 🙂 Mobilní telefonie je však zázrak a tak se již ve 20:30 h setkáváme k velké radosti všech zůčastněných. Jakoby však smůla byla na nás dneska opravdu přilepená – oslava setkání se koná ve špatné a navíc drahé restauraci. Tak snad zítra bude lépe a seznamování s kosmopolitním Tabrízem se vydaří. Již dnes jsme poznali, že toto třetí největší íránské město na severozápadě země je minimálně co do oblékání žen liberálnější než řada míst, které jsme navštívili dosud (např. minimum žen má na sobě černý čádor).

6-7/7/2013 – KANDOVAN – vesnice vydlabaná ve skále

iran2013_07
Kandovan – vesnice vydlabaná ve skále.

Dopoledne trávíme prohlídkou Tabrizu. Bágly necháváme na hotelu. Anglican church jako ukázka existující křesťanské minority je zvenčí zajímavý, ale bohužel zavřený. Kousek dále je zajímavá obrovská brána Arch-e Tabriz ze 14. st. n. l., ze které byli schazováni zločinci (tipuji 60 m výška, takže dost bez šancí). Procházíme kolem nové páteční mešity a cílem je Blue mosque (Modrá mešita). Jedná se o největší magnet Tabrizu – prostorná mešita z roku 1465 přežila velké zemětřesení, které zničilo většinu města v roce 1727, ale bohužel byla z velké části zbořena menším zemětřesením v roce 1773. V roce 1951 začala rozsáhlá rekonstrukce do původní podoby.

Zajímavá je Municipal hall postavená v německé stylu, což zde působí jako pěst na oko. Dále stará požární věž a Poet´s mausoleum. Zvláštní tabrizskou kapitolou je extrémně velký zastřešený bazar. Zde si kupujeme tortilu plněnou bramborou, vajíčkem a kořením. Člověk by nevěřil, kolik to udělá radosti – brambory jsme neviděli hodně dlouho a navíc máme opravdu hlad. Přišlo hodně k chuti.

Odpoledne máme naplánovanou cestu do Kandovanu – velmi zajímavé vesničky asi 1,5 h cesty z Tabrizu, odkud pochází světoznámé kandované ovoce 🙂 Kromě toho je zajímavá z toho důvodu, že příbytky mají domorodci vytesané do slepencových skalních věží, které připomínají obrovské porce točené zmrzliny. Po lehkých peripetiích v Tabrizu s hledáním spoje do Kandovanu a všudypřítomné snaze Íránců pomoci nám – cizincům v čemkoliv, se místní dopravou (minibusem do Osku – 30 000 Rials, a dále taxikem – 150 000 Rials) dostáváme do našeho dnešního cíle.

Podle fotek je Kandovan úžasný, v reálu ještě daleko lepší. Domlouváme si ubytování v jedné místní jeskyňce – typickém domečku vydlabaném ve slepenci a jdeme na protější stráň. Teď v zapadajícím slunci je Kandovan ideálně fotogenický právě odtud. Večer super večeře abgusht (dizi), který známe ze Zanjanu, v zahradní restauraci a v místní “putice” si konečně dopřáváme pravou íránskou vodní dýmku (40 000 Rials). Společnost nám dělá jeden týpek z Bandar Abbas – rozený komik, kterého učíme s rozpornými výsledky český jazyk, a dva borci z Pakistánu. Oni neumí anglicky, my neumíme farsi, ale zábava je veliká na obou stranách.

Ráno snídáme v zahradní restauraci, poté procházka za vesnici ke starým příbytkům v jeskyních, které už nejsou obydlené nebo slouží domácím zvířatům. Slunce dnes pálí snad ještě více než obvykle.

Ve 14 h odjíždíme z Kandovanu, který se nám opravdu moc líbil, s jednou bohatší íránskou rodinou, která má pronajatý transit do Osku a odtud již řádnou místní dopravou – minibusem do Tabrizu. Zde se loučíme s Klárou, která letí do Tehranu, my se Zuzkou pokračujeme busem (40 000 Rials/os) na sever k íránsko-azerbajdžánským hranicím do města Jolfa.

Před 19 h přijíždíme do Hagi Sharu, odtud ještě 10 km taxikem do Jolfy. Město je to hrozné, jsme rádi, že vůbec nalézáme v tomto zapadákově ubytování v hotelu Azerbaijan – double room za 200 000 Rials, cena odpovídá, špinavý záchod a sprcha na patře. Jolfa je dnes malé příhraniční město, celé rozkopané, možná za pár let – až to, co je dnes rozkopané, bude dodělané – nebude působit tak hrozivě jako dnes. Historická zajímavost: král Abbas v roce 1604 přesídlil místní křesťanskou komunitu do Esfahánu, kde tito lidé vybudovali dodnes existující čtvrť Jolfa (navštívili jsme minulý rok včetně esfahánských křesťanských kostelů).

8/7/2013 – Arménský křesťanský kostel ST. STEPHANOS

iran2013_08
Křesťanský kostelík na íránsko-azerbajdžánských hranicích.

Ráno se rychle balíme a vyloženě pospícháme z nesympatického hotelu Azerbaijan a celé nesympatické Jolfy. Taxikem jedeme k arménskému kostelu v horách nad údolím hraniční řeky Aras – St. Stephanos – kvůli kterému jsme do těchto končin jeli. Kostel je asi 20 km od Jolfy (taxi tam a zpět 300 000 Rials), je nově zrekonstruován (2008) a vstup je pro cizince 100 000 Rials. Stojí to za to, stavba je to velmi povedená a v horské scenérii působí úžasně až magicky. První zmínky pochází z roku 62 n. l., dnešní podoba je ze 14. st. n. l. Celé údolí hraniční řeky Aras je úchvatné. Cestou zpátky do Jolfy nám taxikář ukazuje ještě jeden menší kostelíček.

Z Jolfy rychle zpátky do Hagi Sharu a odtud chytáme bus do Tabrizu. Pokračujeme dále až do Qazvínu (VIP bus, 6 h jízdy, 260 000 Rials/os), kde jsme v 20 h poměrně dost znaveni. Ubytováváme se v nově zrekonstruovaném hotelu Khaksar v Khaleqi Alley hned u hlavní Talegani street (300 000 Rials/double room). Poměr cena/výkon zatím nejlepší, určitě doporučujeme, velice čisté záchody a sprchy na patře, stejně tak samotné pokoje a chodby. Celý den jsme nejedli, tak jdeme na večeři do poměrně drahé ale dobré restaurace Eghbali kousek od našeho hotelu. Místní specialita gheymeh nasser – něco jako jehněčí guláš s pistáciemi a rýží s brusinkami je chutný.

9/7/2013 – QAZVÍN

iran2013_09
Qazvín.

Poznávání Qazvínu začínáme kostelem Kantur Church nedaleko našeho hotelu, pak se pěšky přesouváme přes Amineh Khatun Shrine (středně velká hrobka nějakého významného místního muslima ze 14. st. n. l.) na jihovýchodní okraj města, kde je malá Tehran Gate. V Qazvínu je několik starých zásobáren vody. Jednu z nich – Sardar Big Cistern si prohlížíme na jihu města, nedaleko rozhlehlé pěkné hrobky Imamzadeh-ye Hossein. Před ní je hřbitov qazvínských obětí íránsko-írácké války. Páteční mešita není niktera atraktivní, ale záchody se hodí. Následuje qazvínský bazar, opět velký a zastřešený. Uvnitř v restauraci Nobahar si dáváme místní polévku a salát s chlebem k obědu. S bazarem sousedí Nabi mosque. Jdeme pro batohy do hotelu a přesouváme se na autobusák a krásným starým Mercedesem (snad pamatuje ještě šáha) odjíždíme v 15:30 h do Tehranu.

V podvečerním slunci stíháme ještě nafotit tehranskou ikonu Azadi Tower – betonový monolit skoro 100 m vysoký. Metrem na Tajrish, taxikem k Niavaran Parku. Taxikáři se nelíbí, že 80 000 Rials chci platit 500 000 Rials bankovkou, holt jinou nemám. Svým arogantním chováním mě tak nasral, že jsem měl sto chutí mu jednu napálit (za celou dobu jediný kokot, všichni ostatní nám chtějí pomoci, chtějí se s námi bavit, až je to občas únavné), ale nakonec vše dobře dopadlo a v 20 h jsme zpátky v azylu u Kláry.

10/7/013 – Začátek Ramadánu v QOMU

iran2013_13
Druhé nejposvátnější místo Íránu – svaté město Qom.

Dnes začíná Ramadán, tak jsme ho u Kláry oslavili vydatnou snídaní 🙂 Jedeme do Kashanu a cestou se stavujeme v Qomu – město zhruba 1 h jižně od Tehranu, kde se rozhořela v roce 1978 islámská revoluce. Na poutníky se ramadan nevztahuje, což vidíme na autobusovém terminálu Jonoob na jihu Tehranu. Ve zdejším fastfoodovém stánku je narváno a myslím si, že tu na kus dlabance nestojí jen cestující 🙂 Cesta do Qomu trvá asi 1,5 hodiny a dálnice projíždí pouští Dasht-e Kavir, vidět je i slané jezero Hoz-e Soltan. Qom má takřka 1 mil. obyvatel a je nejrychleji se rozvíjejícím íránským sídlem, od revoluce se počet obyvatel zdvojnásobil. Sídlí zde náboženské školy a vlivná klika kleriků, která vládne zemi (v čele s ajatolláhem Khameneím). Hodně lidí mě od návštěvy Qomu odrazovalo, že tu není co k vidění a na lidech je tu znát, že se jedná o hodně ortodoxní a konzervativní město. Opak je pravdou! Město rozhodně má co nabídnout.

Qom je pro íránské šíitské muslimy druhé nejposvátnější město díky tomu, že v 9. st. n. l. zde zemřela Fatemeh – sestra 8. imáma Rezy (ten je pohřben v Mashhadu – íránské nejposvátnější město). Její qomská hrobka Hazrat-e Masumeh je sice o něco menší než mashhadská hrobka Haram-e Razavi, ale co do krásy se jí rozhodně vyrovná. Jedná se o obrovský komplex několika mešit a dvorců, kam den co den přichází tisíce Šíitů vzdát holt Fatemeh – přímému potomku proroka Mohameda.

Samotné město mi rovněž připomíná návštěvu Mashhadu z minulého roku. Místo je rozhodně konzervativnější než zbytek íránu, ale nikterak špatný pocit to ve mě nevzbuzuje. Zvýšená koncentrace kleriků (duchovních) s dlouhými vousy, turbanem a košilí po kotníky, ženy takřka výhradně v černých čádorech.

Není to na celý den, ale rozhodně jsem rád, že jsme Qom krátce navštívili. Naše cesta pokračuje dále na jih do Kashanu.

11/7/2013 – KASHAN

iran2013_11
Krásné pouštní město Kashan.

Krásné město Kashan objevujeme druhý a třetí den Ramadánu. Ubytování si dopřáváme ve stylovém hotelu Khan-e Ehsan (www.ehsanhouse.com) ve starém hliněném domě je skvělá volba. Nejlepší hotel na naší letošní cestě po Persii. Čistý záchod se sprchou hned vedle na chodbě, samotný pokoj upravený, cena 700 000 Rials/double room se snídaní (double room se soc. zař. za 1 000 000 Rials). Jen v noci je opravdu velké teplo, protože klimatizace dělá velký rámus a proto ji máme vypnutou. Kashan hodně připomíná Yazd – hliněné město uprostřed pouště s romantickými uličkami, pro nás Středoevropany hodně exotické. Po příjezdu z Qomu stíháme večer návštěvu Masjad-e Agha Bozorg – velká mešita z 19. st. n. l. s osově souměrným zdobením a velkým podúrovňovým nádvořím.

Druhý den po výtečné snídani v našem hotelu jdeme poznávat kashanské skvosty. Začínáme na jihozápadě města krásným a dobře udržovaným rodinným domem Khan-e Tabatabei z roku 1880 a hned vedle mešita Imamzadeh-ye Sultan Mir Ahmad. Další dva rodinné paláce (Khan-e Borujerdi a Khan-e Abbasian) jsou hned vedle. Zajímavé jsou 500 let staré lázně Hammam-e Sultan Mir Ahmad a hlavně jejich střecha ze které je vidět z výšky část Kashanu. Kousek odtud jsou staré městské hradby.

Slunce peče, je poledne a my se schováváme ve všech možných stinných místech. Zdejší prostorný krytý bazar si procházíme v čase odpolední siesty, takřka všechny obchůdky jsou zavřené, v části z nich sami prodejci chrápou na zemi, uličky jsou prázdné, jen sem tam někdo projede na motorce nebo projde pěšky. Má to své kouzlo. Loučíme se s krásným Kashanem, moc se nám tu líbilo a lidé tu byly obzvlášť milí a usměvaví, nikoliv vlezlí.

Autobusem odjíždíme v 15 h do Tehranu. Cestou do Klářina bytu na severu města se stavujeme ještě v centru. Nasáváme zvláštní atmosféru u bývalého amerického velvyslanectví, které se stalo svědkem dramatického přepadení v revolučním podzimu 1979 a následného 444 dní trvajícího držení amerických rukojmích – pracovníků ambasády. Dodnes jsou na zdi propagandistické protiamerické symboly, které si opatrně fotím. Ještě nás čeká komické intermezzo s taxikářem, který nás odváží z Tajrishe k Nyavaran parku. Nelíbí se mu, že platím 80 000 Rials bankovkou 500 000 Rials. Jinou bankovku nemám. Zjevně jsme natrefili na jednoho z mála kokotů. Naše dohadování je bouřlivé a v jednu chvíli to vypadá na pěstní souboj, ale přeci ze sebe nebudu dělat vola. K mému velkému štěstí (kokot má asi tak dvakrát tolik kg co já) k boji nedochází a rozcházíme se pouze hlučnými nadávkami (já česky, on persky).

12/7/2013 – Khoda hafez – TEHRAN

iran2013_12
Zeď bývalé americké ambasády v Teheránu zdobí propagandistické obrázky proti Západu.

Poslední den našeho pobytu v Íránu, bohužel. S Klárou a Honzou navštěvujeme muzejní komplex Sa´d Abad na severu Tehranu. Před jedním ze zdejších paláců (White palace) z roku 1931 je torzo sochy Rezy Šáha – otce Mohammada Rezy Šáha a zakladatele královské dynastie Pahlavi – přes 2 m vysoké vojenské boty, socha byla zničena během islámské revoluce. Odpoledne trávíme v Nyavaran palace, kde rodina posledního šáha bydlela do posledních dní před odletem do exilu 16. ledna 1979. Budova paláce pochází z 60. let 20. st. a jedná se o krásné linie funkcionalismu. Vevnitř ohromuje návštěvníky obrovský vstupní sál a kolem jsou pokoje, kde rodina bydlela. Vše je takřka beze změny od útěku rodiny Pahlavi v roce 1979 a je vidět, že Mohammad Reza Šáh a jeho žena Farah Diba viděli vzor v Evropě a Americe. Tomu odpovídá i sbírka obrazů, které královská rodina získala při zahraničních návštěvách a jsou zde k vidění (Picasso, Warhol, Miró, Dalí).

Írán a Íránci nám ukázali již podruhé své úžasné kouzlo. Tahle země a zdejší lidé si mě prostě získali a hodně mě baví. Persie a Peršané mají v mém srdci významné místo.

Khoda hafez / Nashledanou

Článek ve zkrácené verzi vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 12/2013 – zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

2 komentáře u „Írán – severozápad země, Kurdistán 2013

  1. Ahoj Zdendo,
    četla jsem tvé stánky o Iránu, fakt se mi moc líbily, spousta užitečných informací a zábavné cestopisy. líbil se mi hlavně ten první. z r. 2012.
    Chystám se sem začátkem května, chtěla bych se zeptat, pokud nevadí, na pár věci.
    Pojedeme klasiku od Teheranu dolů až po Shiraz, Yazd. Přemýšlím, jestli zajet i do Mashhadu, je to trochu zajížďka ale to město mě docela láká. Stojí to za to, líbilo se vám tam? Nebo ho mám vynechat? Zaujala mě taky oaza Tabas, stála to za to? A taky mě zaujal Perský záliv – Busher, mám se tam jet podívat? Nebo vynechat? Vnímám to spíše jako ten pocit, že jsem byla u Perského zálivu :-D. Jaká tam byla atmosféra? Budeme 2 holky.
    Ještě četla jsem, že v Iránu nefungují moc české SIM a je zablokovaný facebook a seznam. Jak to bylo?
    Díky moc za odpověď a nezlob se, že otravuji.
    Ať se daří a hodně štěstí na cestách. Zuza

    1. Ahoj!
      Írán na mě hodně zapůsobil, krásná země a Íránci super lidi. Zcela odlišná realita od mediálního obrázku, který se nám snaží o Íránu ukázat naše rádoby objektivní západní média. I když i to se mění k lepšímu. Ale spousta lidí se na Írán pořád dívá zkrs prsty.
      Klasika Tehran – Esfahan – Shiraz – Yazd doporučuju. To jsme viděli minulý rok a letos jsme k tomu přidali na této trase ještě Qom a Kashan. Od Qomu mě pár lidí odrazovalo, ale já jsem moc rád, že jsem ho viděl. K Íránu to patří, je to duchovní centrum Šíitů a zdejší komplex hrobky Fatimy Hazrat-e Masumeh podle mě rozhodně stojí za to. S tím souvisí Mashhad. Ten je hodně z ruky. Z Tehranu asi 900 km. Záleží kolik máte času. Ve spojení s Tabasem a hrobkou Ferdowsiho poblíž Mashhadu (Tus, tam jsem ale nebyl) možná OK, ale ztratíš tím 3-4 dny a budeš hodně na cestách. Já osobně jsem rád, že jsem Mashhad viděl, hodně na mě zapůsobila hromadná večerní modlitba, kdy na náměstí v komplexu hrobky 8. imáma Rezy bylo asi 50 000 muslimů. Opravdu silný zážitek. Výše uvedeným chci říci, že Qom můžeš mít jako alternativu Mashhadu, máš to při cestě. Tabas byl moc pěkný, ale taky, je to na jeden den a hodně daleko. Rozhodně však doporučuji nevynechat Kashan. To je v menším Yazd a moc se mi tam líbilo, hodně přátelské město. A z Kashanu se dá vycestovat do pouště
      nebo do vesničky Abyaneh – prý stojí za to. My byli na venkově ve 2013 v Kurdistánu (Howraman, Marivan) a kousek od Tabrízu (Kandovan) a je to zase něco jiného než velká města.
      Busher a Perský záliv…no, musím říct, že já bych tam už nejel. Lidi úplně jiní než ve zbytku Íránu (asi dáno tím, že tam je jaderná elektrárna a možná přítomní zahraniční špióni?) – nikdo se s námi nedal do řeči, buzerovali nás tam dva policajti na motorce a vůbec to nevypadalo dobře. Koupání v moři – ty jako holka samozřejmě celá oblečená, polorozpadlá bývalá britská ambasáda a super restaurace Ghavan. Co by asi stálo za to v Perském zálivu jsou ostrovy Kish a Qeshm. První je spíš na koupání, nové letoviska. Druhý má letoviska starší ale také staré vesnice a osídlení. Prý stojí za to. Lze se tam dostat letecky z větších měst a íránské místní spoje jsou dost levné. Možná ještě Bandar Abbas…
      My s českou SIMkou problém neměli žádný, mobil nám fungoval bez problémů. S internetem ve větších městech není problém – net kavárny tam jsou, ale s českými stránkami to je fakt horší. Konkrétně Seznam nevím, ale Centrum.cz šel jen někde, jelikož mám svou doménu .net tak můj webmail fungoval všude. FB co vím, nejde. Toto vše platí ve veřejných internetových kavárnách. Jiné je to, když se dostaneš domů k Íráncům – drtivá většina z nich má softwarové odblokovače, takže tam ty filtry nefungují. I když je pravda, že kamarádka-Íránka říkala, že FB nyní vláda zablokoval nějakou novou metodou, takže ani ona doma se nyní na FB nedostane. Chvíli potrvá, než někdo vymyslí prolomení 🙂
      Toť asi vše ode mne. Pokud Tě ještě něco zajímá, není problém, napiš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.