Nejvýchodnější cíp bývalé 1. ČSR mě lákal už před 15 lety, kdy jsem si koupil stručného průvodce, ale cestu jsem pořád odkládal. Čas uzrál konečně zjara 2013, kdy jsem plánoval kam vyrazit na májové svátky. A tak jsme se Zuzkou odjeli večer na Čarodějnice vlakem do Michalovců a První Máj jsme slavili v Užhorodě.
Cesta pod hory
Praha se s námi loučí o filipojakubské noci poměrně chladným a mokrým počasím, zato Michalovce nás na Svátek práce vítají sluncem a teplem. Zaplať pánbůh, že jsem si vzal sandále a ne jen pohory, jak jsem doma chvíli uvažoval! V těch by se mi upekly nohy a smrad po vyzutí by měl jistě na svědomí vícero obětí na životech. Pauzu v Michalovcích trávíme na prvomájové demonstraci místních komunistů. Chvílemi mě jejich kecy upřímně rozesmívají, ale jsou i chvíle, kdy mi jde z jejich výblitků až mráz po zádech. Hned vedle se připravují maratonci na šíravský maraton.
Ve 14:10 h odjíždíme ukrajinským busem do Užhorodu (platíme 4 EUR/osobu). Ve Vyšném Nemeckém na hranicích Schengenu trvá kontrola něco přes hodinu a v hlavním městě dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti (za 1. ČSR Podkarpatská Rus) jsme chvíli po 17. h kijevského času (český čas + 1 h). Zjišťujeme, že autobus do Rachova (a dále na Ivanofrankovsk) jede ve 20:00 h, ale pokladní už nemá lístky. Zkusíme to tedy přímo u řidiče. V pauze vybírám peníze z bankomatu (poplatek za výběr z účtu u Raiffeisenbank v bankomatu ukrajinské Privatbank je snesitelných 112 Kč).
Čekání na autobusáku nám zpříjemňuje místní cikánský harmonikář. Za hraní po nás chce eura, na to se mu samozřejmě vysměju, ale jelikož usrkávám dost hrozné pivo, tak mu jej nabízím jako náhražku za eura. Jednou dvakrát odmítá – že prý je abstinent, ale na potřetí nepohrdá touto mou velkorysou nabídkou. Nutno podotknout, že i jemu se křiví huba při pití toho patoku. Pár minut před 20:00 h přijíždí náš autobus. Hrnu se k řidiči a ptám se ho, zda má dvě místa do Rachova. Máme kliku a řidič nám dělá místo v zádu na pětce. Pár lidí takové štěstí nemá a budou muset jet až ráno. Cesta z Užhorodu do Rachova je dlouhá asi 230 km, silnice do Mukačeva je OK, pak se kvalita vozovky zhoršuje. Mezi Mukačevem a Velkým Bočkovem je největší fluktuace lidí a autobus nejnarvanější. Do Rachova přijíždíme po šesti hodinách jízdy v 02:00 h. Na autobusáku je provoz nonstop (!) a paní pokladní nám radí, kde najdeme hotel. Ubytováváme se v krásném nově zrekonstruovaném hotelu Olenka na hlavní ulici Míru, 400 m od centra vpravo (100 m za hotelem Evropa, bývalý hotel Praha). Cena za double room 250 Hr je na místní poměry vysoká, ale nové pokoje včetně soc. zař. a pokročilá noční hodina nás přesvědčují, že je to dobrá volba.
Únava z cestování má za následek, že vstáváme až před 10. h. Snídani si dáváme v hotelové restauraci na terase, pivo je daleko lepší než ten lahvový patok v Užhorodu, venku je krásné letní teplé počasí. Rachov má asi 15 000 obyvatel a je to příjemné podhorské městečko. Za 1. ČSR mu byla předpovídána velká budoucnost a říkalo se mu karpatský Davos.
Odpoledne (14:00 h) odjíždíme busem do 12 km vzdálených Kvasů (již před 1. sv válkou tu byly a dosud jsou lázně) – našeho výchozího bodu do hor. Autobus nás vyhazuje přímo u rozcestníku v Kvasech (535 m), který říká: “Petros – 17 km, Hoverla 26 km”. Hned u zastávky autobusu je prodejna/hospoda a pár set metrů odtud prý kempík (neověřoval jsem). My se nezdržujeme, počasí nám přeje, vzhůru do hor!
Tůra na Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m)
Červená turistická stezka, kterou máme namířeno, kopíruje původní tzv. Jubilejní turistickou stezku vyznačenou Klubem Československých turistů v roce 1928. Za 1. ČSR tato hlavní turistická cesta vedla přes celou Podkarpatskou Rus a měřila takřka 350 km, dnes se postupně znovu obnovuje.
Za mostem přes Tisu podcházíme železniční viadukt, procházíme kolem rozestavěné turbázi z 80. let, která už nikdy dokončená nebude, a míjíme chatku místní Stráže přírody. V sezoně se zde platí symbolický poplatek za vstup do hor, dnes tu ještě nikdo není. Cesta začíná dost strmě stoupat kolem posledních domků a po chvíli se drápeme do kopce bukovým hájem. Listy začínájí právě pučet. Počasí je slunečné a teplé, potím se jak dveře od chlíva. Na pastvině zvané Džordževa Preluka (1150 m) se nám otevírají první pohledy na protější masiv Bliznice. Nad touto poloninou vcházíme opět do bukového háje a cesta se narovnává. Asi po 1,5 km přicházíme na poloninu Menčul a odtud vidíme Kopycju (1689 m) a Šešul (1728 m). Procházíme kolem ruin prvorepublikové státní sýrárny, u které má postavené stany skupinka ukrajinských turistů. My pokračujeme ještě kousek dál a traverzujeme severní stráně Šešulu. Jelikož na této straně kopce jsou občas vidět zbytky sněhu, tak je cesta poměrně dost podmáčená. Ale sandále už měnit za pohory nebudu. Kolem 19. h přicházíme k vhodnému místu k táboření – pěkná loučka posetá krokusy, je tu pár ohnišť a přístřešek. Stavíme stan a zapalujeme pastýřský ohýnek. Po západu se výrazně ochlazuje, přeci jen jsme ve výšce 1550 m.
Ráno nás vítá opět hezké počasí a vyrážíme po 9. h. Dnes nás čeká dlouhá tůra, chceme dát Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m) a spát na hřebenu pod nejvyšší ukrajinskou horou. Cesta mírně stoupá a zařezává se do severních srázů Šešulu. Po chvíli tvoří na polonině Šumnieska dlouhou pravotočivou serpentínu, kterou si zkracujeme přímým výšvihem pěšinkou vzhůru a najednou se nám otevírá krásný pohled na Petros a za ním vykukuje Hoverla. Cestu na Petros odhaduji na hodinu a kousek. Z této (západní) strany je výstup nejpohodlnější a jde o mírné táhlé stoupání. Ovšem Hoverla se odtud zdá ještě dost daleko. Přecházíme poslední sněhová políčka, Zuzka řeší první puchýře (10:15 h), mezi trávou vykukují krokusy. Za zády máme Šešul. Pod vrcholem míjíme početnou skupinu ukrajinských turistů. Posledních 100 m překvapivě rychle utíká a po 12. h stojíme na vrcholu Petrose (2020 m).
Krásné výhledy k severu na Jasini, na naši dosud zvládnutou trasu k Šešulu ale jednoznačně největší pecka je pohled na Hoverlu a dále celý hřeben Černé hory až po Pop Ivan (za 1. ČSR nejvýchodnější bod země). Petros a Hoverlu odděluje 500 m hluboké sedlo, z Hoverly pokračuje hřebenovka už velmi přívětivě a neztrácí výšku (stále se jde v nadmořské výšce 1800 – 2000 m). Sestup z Petrose na východ je daleko prudší než co jsme my dupali nahoru. V protisměru potkáváme spousty turistů. Na polonině Skopeska (1545 m) si dáváme oběd, je tu krásné tábořiště a parta ukrajinců tu také hoduje. Cesta odtud vede takřka po vrstevnici smrkovým hájem. Jelikož je to ve stínu, drží se tu zbytky sněhu, boříme se a postup je namáhavější. Tu a tam vykoukne Hoverla.
V sedle Peremyčka (1537 m, 15:30 h) nabíráme vodu (dřevená studánka 150 m před rozcestím). Kempuje tu pár Ukrajinců. Odtud již stoupáme nejprve lesem po sněhu, později již suchou nohou mezi klečemi. V 16:45 h přicházíme na rozcestí Pod Hoverlou. Sluní se tu pár turistů. Hoverla vypadá z tohoto místa jako spící dinosaurus a výstupová trasa vede po jeho hřbetě. Na nejvyšším vrcholu Ukrajiny jsme v 17:30 h a spolu s námi kvanta Ukrajinců. Půl hodiny si vychutnáváme pocity z dobré tůry – oba dnešní cíle – Petros i Hoverla splněny. Máme toho tak akorát. Rozhodujeme se, že k původně plánovanému místu pro dnešní bivak – Něsamovitému jezero pod Turkulem (1933 m) – je to ještě dost daleko. Raději zabivakujeme z našeho pohledu v sedélku za Breskulem (1911 m). Značně unaveni sbíháme z Hoverly. Po tomto hřebeni vedla hranice mezi 1. ČSR a Polskem, což dosvědčují staré hraniční kameny z roku 1920. Fungují jako dobré orientační body, protože jsou očíslovány a čísla jsou zaneseny v mapě. Na vrcholu Breskulu se loučíme s Hoverlou a všímám si, že začíná sílit vítr od západu. Já už toho mám plný brejle, Zuzka je ještě použitelná. Mezi Breskulem a Požiževskou jsou dvě malá jezírka od tajícího sněhu. V těchto místech probíhali za 1. světové války tuhé boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Němými svědky jsou dodnes viditelné zbytky zákopů a vedle jednoho takového si po 19. h stavíme náš stan. Kvůli větru volíme místo kousek pod hřebenem, abychom byli aspoň trochu chráněni. Vítr nám nedovoluje uvařit polévku venku, tak vaříme uvnitř stanu. Uleháme znaveni, ale spokojeni, protože dnes to byla krásná a hodnotná tůra.
Dramatická noc na hřebenu pod Hoverlou
Kolem 22. h v mikrospánku vnímám v dáli bouřku. Jelikož mezi blesky a hromy je fůra času, tak mě to nechává klidným. Zuzka zatím spí. Za necelou půlhodinku už nespí a já už vůbec nejsem klidný. Bouřka je přímo nad námi, díky bleskům vídíme i uvnitř stanu pomalu jak ve dne, leje jako z konve a co mě přijde nejhorší je silná vichřice. Se Zuzkou se snažíme držet stan, ale moc se nám to nedaří. Asi budu muset pro příště přehodnotit moje celoživotní ignorování kolíků ke stanu. Vždy je nechávám doma, protože mi přijde, že je to zcela zbytečná zátěž. V každém případě si náš nepřikolíkovaný stan Jurek zasluhuje palec nahoru! Hodinovou bouřku zvládl i bez kolíků na jedničku. O půlnoci je klid po bouři, dokonce je takřka bezvětří a my můžeme spát. Usínám s dobrým pocitem, že jsme si zažili vzrůšo a ráno bude určitě nebe vymetené a my budeme moci pokračovat po hlavním hřebeni Černé hory na Pop Ivana.
Kolem 2. h ranní je všechno jinak. Už opět nespíme a držíme stan, aby nám ho ta vichřice, co zuří venku, neodnesla do údolí. Rychlost větru je ještě větší než při předchozí bouřce. Alespoň že teď už neleje a nebouří. Po necelé hodině povoluje konstrukce stanu a my jsme doslova a do písmene “pod stanem”, za pár okamžiků jsme už přikrytí jen vnitřním stanem, protože tropiko odnáší vichřice. Nezbývá nám nic jiného, než se zavrtat do spacáků, vykašlat se na stan a přečkat do svítání a pak se uvidí. Zuza celou situaci snáší statečně a oba dva alespoň na dvě hodinky usínáme do mikrospánku.
Po 5. h ranní se rozhodujeme, že nemá cenu tady dál ležet. Pokusíme se sbalit všechny naše věci a seběhnout z hřebene, protože tohle je fakt o hubu. Pokračovat v přechodu hřebene Černé hory dle původního plánu je zcela nereálné. Těm lidem, kteří mě trochu znají nechť poslouží jako důkaz vážnosti situace tato brzká hodina vstávání, tohle bych normálně nedělal 
Balení věcí v rozbořeném stanu je zajímavá kratochvíle. Fičí pořád bez přestávky. Když se dostaneme ven ze “stanu”, zjišťujeme, že je navíc mlha jako mlíko, viditelnost 20 metrů. Zcela nepochopitelně nacházím naše tropiko plápolajíc zašmodrchané na zbořené tyčce od stanu. Vracíme se na cestu a ve vichřici jdeme zpátky přes Breskul pod Hoverlu, protože podle mapy by tam měla být pěšinka dolů a měli bysme se tudy dostat až do vesnice Luhy. Pěšinku nacházíme a už pár desítek metrů pod hřebenem je vichřice daleko snesitelnější, mlha pořád stejná. Po chvíli ztrácíme cestu ve sněhovém poli a v klečích. Moc dlouho jsme si dobré cesty neužili.
Začínáme bloudit a boříme se v mokrém sněhu. Podle mapy musíme dřív nebo později (záleží jak to trefíme) narazit na cestu vedoucí z vesnice Luhy pod Hoverlu. Tam už budeme mít vyhráno. Sestupujeme podél potůčku s logikou, že nás zavede na cestu. Dle mapy by to měla být pravda, ale jsou tu dvě koryta. Při pohledu dolů bychom potřebovali být u toho pravého, protože podél něj je turistická cesta blíže, asi 500 m. Pokud jsme natrefili na ten levý potok, tak nás čeká poctivý boj v pravém nefalšovaném karpatském pralese v délce asi 5 km.
Zkuste hádat, podél jakého potoku sestupujeme… samozřejmě, že podél levého Teď s odstupem je to legrační vzpomínka, ale na místě to taková prča nebyla. Kolem 1600 m konečně skončil sníh a boření v něm. Postup pralesem byl ale i tak pomalý a dost vyčerpávající. Před 9. h se nad námi trhá obloha a hned je veseleji. Slunce dodává optimismus. Potok už se dávno změnil v říčku a její přeskakování na terénně příznivější břeh se stává čím dál tím komplikovanější. Nakonec dochází i na brodění a procvičujeme si i chůzi po kladině na několika kmenech přes řeku. Konečně po 10. h přicházíme na dřevařskou cestu, která nás dovádí na tu správnou turistickou, vedoucí až do vesnice Luhy. V karpatském pralese jsme si po probdělé noci užili takřka pětihodinový boj. Kolem 13. h scházíme do vesnice a máme opravdu velkou radost. V horách se mraky drží, ale tady dole svítí slunce a vše se obrací zase na správnou stranu. Ve vesnici před obchodem začínáme sušit naše promočené věci, dáváme si pivko a s radostí zjišťujeme, že nám za 40 minut jede autobus do dvacet kilometrů vzdáleného Rachova! To máme kliku! V Rachově se ubytováváme v již prověřeném hotelu Olenka, protože dnes si ten luxus zasloužíme Večer si užíváme procházkou po městě a v místních hospodách.
Jasiňa a poloniny pod Jablunickým průsmykem
Další den odjíždíme z Rachova autobusem do Jasině, což byla nejvýchodnější rychlíková stanice 1. ČSR a dosud je centrem Huculů (etnikum v rámci národa Rusínů, v roce 1919 zde byla na pár měsíců vyhlášena tzv. Huculská republika). Jasiňa má asi 8 000 obyvatel a na rozdíl od Rachova má vesnickou zástavbu. Centrum je spíše návsí než náměstím. Ve středu je autobusové nádraží a podél hlavní silnice pár obchodů a hospod, přes řeku Tisu (5 minut chůze) stojí nejstarší turbáza (turistická ubytovna) na Podkarpatské Rusi – turbáza Edelvajs, kde se ubytováváme (120 Hr/double room). Mezi léty 1738 a 1745 v okolí Jasině působil slavný zbojník Oleksa Dovbuš, předchůdce Nikoly Šuhaje z Koločavy.
Dnešním cílem je procházka do Jablunického průsmyku, asi 9 km z Jasině po poloninách (=horských loukách a pastvinách). Tímto strategickým sedlem prochází hlavní tah Užhorod – Jasiňa – Ivano-Frankovsk a v 1. sv. válce zde probíhaly kruté boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Dnes zde prochází hranice mezi Zakarpatskou a Ivano-frankovskou oblastí. Počasí je dobré, ale v horách se drží oblačnost a dominanty Petros a Hoverlu zprvu jen tušíme v mracích. Až po poledni se nám na chvíli ukáží v celé své kráse. Celý výlet se nám nabízejí krásné výhledy jak na masiv Černé hory na jihu tak na poloninu Bratkivskou na severozápadě. V průsmyku vládne poměrně chaotická výstavba horských chat. Bohužel je neděle a není kde si dát pivko, všude je zavřeno. Máme štěstí, protože z průsmyku chytáme autobus zpátky do Jasině. V pozdním odpoledni se jdeme projít k jasiňské atrakci – dřevěnému kostelíku Strukivské cerkve. Večer si vychutnáváme dobré víno Chardonnay z Oděsské oblasti v baru na hlavní silnici, hrajeme dámu a pak jdeme spát do našeho pokoje v turbáze Edelvajs.
Mukačevo a Užhorod
Ráno v 9:50 h odjíždíme autobusem do Buštiny. Podle mapy by odtud mohly jezdit spoje do Koločavy. Je pondělí a náš vlak z Michalovců odjíždí až ve středu v 20:00 h, takže času máme ještě dost. Kousek za Rachovem je u silnice atrakce – jeden z geografických středů Evropy. Autobus je narvaný a jsme rádi, když po 2,5 h jízdy vystupujeme do letního počasí v Buštině. Bohužel dost rychle zjišťujeme, že paní, která nám v Jasini prodávala lístky na autobus do této prdele světa s tím, že odtud do Koločavy to bude v pohodě, neměla tak docela pravdu. No, vlastně pravdu neměla vůbec. Odtud do Koločavy se zkrátka určitě nedostaneme. Po hodině se nám daří stopnout maršrutku do Chustu (14:30 h), odkud už zaručeně spoje do Koločavy jezdí. Další nemilá zpráva je od paní na autobusáku v Chustu, že do Koločavy jede maršrutka až zítra v 8:20 h. U piva v nedaleké nálevně měníme plány. Koločavu musíme nechat na příště, protože zítra bysme se do působiště Nikoly Šuhaje dostali v poledne a to je už dost pozdě. Další den musíme být v Michalovcích a to by smrdělo problémy. Z Chustu tedy jedeme do Mukačeva (to je hlavní tah a spoje tu jezdí až do večera) a úterý a středu věnujeme tomuto městu a Užhorodu.
Do Mukačeva (asi 60 000 obyvatel) přijíždíme kolem 20. h a vystupujeme na kruhové křižovatce u památníku tanku osvoboditele (asi 300 m od autobusového nádraží). Jdeme směrem do centra po ulici Míru a po 100 m vidím nalevo hotel. Za double room chce paní 300 Hr, tak se ptám, jestli neví o nějakém levnějším ubytování. Jde tedy s cenou na 200 Hr a to už akceptujeme. Pokoj je prostorný, čistý a se soc. zař., pro nás luxus. Večer si procházíme pěkné mukačevské centrum – náměstí Míru a pěší zóny kolem. Večeříme v dobré restauraci na náměstí, dávám si maso po huculsku (vepřová kýta, hodně cibule a uzené maso), moc dobré.
Úterní dopoledne trávíme prohlídkou mukačevského hradu Palanok, odkud je pěkný výhled na celé město, protože stojí na kopci 100 m nad městem. Odpoledne si procházíme část města ležící na pravém břehu Latorice, ve které se koupu. Jelikož v Mukačevu máme dobré ubytování a řešit hotel v Užhorodu se nám nechce, tak přespíme ještě jednu noc zde.
Do Užhorodu odjíždíme ve středu v 10:00 h, maršrutky jezdí každou chvíli. Cesta trvá necelou hodinu. Na autobusáku kupujeme lístky (lze platit kartou) na autobus do Michalovců na 14:50 h a jdeme do centra. Škoda, že máme na Užhorod málo času, protože je to – stejně jako Mukačevo – moc pěkné město, kde se dá najít hodně odkazů na 1. ČSR (budovy českých architektů, české nápisy na fasádách z doby 1. ČSR atd.). Na jedné zahrádce si dáváme polední menu za 25 Hr (výborný boršč a pelmeně), procházíme si pěší zónu a pomalu se pakujeme zpátky na autobusové nádraží. Harmonikář s betonovýma ušima, kterému jsem dával před týdnem pivo, tu stále hraje. Loučíme se s krásnou Podkarpatskou Rusí. Na hranicích jsou opět ukrajinští celníci zcela v pohodě, za to Slováci prudí, šacují naše věci a vše zbytečně prodlužují.
V Michalovcích stíháme večeři a pivko a v 20:00 h odjíždíme vlakem Šírava do Prahy. Hodně povedený výlet!
Článek vyšel na portálu treking.cz.
Doporučuji:
O Hoverle na webu Duše Karpat