Archiv autora: Zdenda Bouda z Hutě

Írán – severozápad země, Kurdistán 2013

iran2013_titul

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

25-27/6/2013 – Salam aleikum – TEHRAN, TOCHAL

iran2013_01
Azadi Tower – jedna z teheránských ikon.

Cesta z Prahy přes Minsk do Tehranu byla v pohodě, v Minsku jsme degustovali místní pivka a na letišti Imama Khomeiniho jsme přistáli dnes ráno v 03:40 h. Jelikož víza máme zařízené již z Prahy, tak jsme šli rovnou k pasové kontrole a bez problemů prošli. Veškerá naše bagáž též doputovala a po 4. h ranní jsme se před letištěm setkali s naší kamarádkou z Čech, která tu pracuje. U ní máme azyl na první dny v Íránu na severu města poblíž parku Niyavaran. Počasí je slunečné a teplé (30°C). Dopoledne jsme prospali, pak nás kamarádka báječně pohostila mistním kebabem.
Za 400 EUR jsme dostali 16 400 000 Rials, tzn. 1 EUR = 41 000 Rials, 1 000 Rials = cca 0,6 Kč (platné k dnešnímu dni 26/6/2013).

První podvečer v Íránu trávíme s našimi íránskými přáteli z minulého roku. Dali jsme si spicha v centru města v 17 h u Parku Laleh a jak jsme se dohodli, tak se stalo. Taxikem na Tajrish (100 000 Rials) a odtud již metrem (one way ticket 5 000 Rials) s jedním přestupem na stanici Meydan-e Enghalab Eslami. A je to fakt dobrý mejdan 🙂 Po roce se vidíme s Shivou, jejím bratrem a dalšími. Milé setkání. Stejně jako před rokem nás zvou na zdejší výtečný zmrzlinový koktejl a ochutnáváme místní polévku aš e rešt připomínající hodně vzdáleně naše kyselo. Spíme u naší kamarádky.

Další den – středa – vstáváme v 8:30 h a naplněným taxikem (50 000 Rials) se dostáváme na Tajrish a dalším taxi (70 000 Rials) k startovací stanici telekabinky na Tochal, což je něco jako Ještěd pro Liberec. Lanovka začíná v 1800 m ve 1st station, v 2500 m je další – 2nd station. Potud vše OK. Další stanice je ve výšce 3000 m a její název je 5th station a konečná je ve výšce 3600 m a jedná se o 7th station. Názvy a počítání stanic nechápu, ale to je můj problém. V každém případě jsme za 300 000 Rials po 10. h na konečné stanici a čeká nás 400 m výškových po svých na vrchol Tochalu (3957 m).

Počasí je krásné slunečné, peče to jak kráva, rychlý přechod do vysoké nadmořské výšky je znát – funíme jako lokomotivy. Po široké kamenité cestě se jde pohodlně a kromě výšky nejsou problémy. Na vrcholu jsme před polednem, je to zřejmě moje první čtyřtisícovka v sandálích 🙂 Je tu hodně místních turistů a dokonce i jeden Polák. Dolů scházíme v 13:30 a bereme to ještě přes vedlejší západní vrchol. Přidává se k nám dvojice místních kluků a společně rozebíráme světovou politiku 🙂 Poslední úsek telekabinky scházíme po svých. Slunce pálí a zřejmě to má u mě za následek v kombinací s výškou začínající bolesti hlavy. V 3000 m jsem rád, že můžeme jet lanovkou. Dole hned kupujeme pití, které nám už dávno došlo. Místním hromadným taxi savari (mikrobus do 10 lidí) se dostáváme levně na Tajrish (15 000 Rials pro oba), odtud taxi k Niyavaran parku (100 000 Rials). Já jsem rád, že jsem “doma”, protože mě hlava bolí. Dostávám se z toho až po hodince spánku. Ksichty máme slušně sežehnuté.

28/6/2013 – Výlet kousek za Tehran – SHEMSHAK

iran2013_02
Hory kousek za Teheránem.

Pátek je v Íránu víkendový den, takže naše kamarádka má volno. Od lidí, kteří včera odjedli na Damavand a dnes jsou v táboře ve 4200 m máme informaci, že tam dneska sněží, fouká silný vítr a je poměrně zima (-10°C). Proto se rozhodujeme pro jiný cíl – zimní středisko Shemshak asi 40 km severně od Tehranu. Odtud je možné vyjít přes shelter v 3500 m na vrchol Sarakchal (4100 m). Hodně rozvážně odjíždíme po poledni z Tehranu. Doprava je dnes extra “íránská”, rozuměj džungle jako blázen. Naštěstí kamarádka Klára je opravdu zdatná řidička a ve zdejší dopravní džungli je jako ryba ve vodě.

Kus za Tehranem se stavujeme ve velmi dobré restauraci, kde si vychutnáváme kebab a pstruha v třešňovém sadu. Odtud nás čeká pár kilometrů jízda v zácpě. Po 16. h jsme v Shemshaku a začíná poprchávat. V horách je mlha a vrcholky nejsou vidět. Přesto alespoň malý výlet dáme. Auto máme zaparkované v 2700 m a za necelé dvě hodiny tůry jsme ve 3300 m. Vzhledem k počasí a pokročilému času to otáčíme a sbíháme za hromobití k autu. Cestou do Tehranu se dostáváme opět do zácpy. Kam se hrabe pondělní Štěrboholská radiála. Po tomto zážitku s na pražském okruhu budu v koloně smát. Po dvou hodinách takřka na místě to vzdáváme a jdeme si dát čaj do restaurace při cestě. Silnice je plná aut. Do Tehranu se dostáváme před půlnocí. I to je Írán 🙂

29-30/6/2013 – HAMADAN neboli ECTABANA, nejstarší město světa

iran2013_03
Pouliční prodej v Hamadanu.

Dnes opouštíme komfort Klářina azylu a odjíždíme z Tehranu. Po “typicky” íránském obědě (řízek s bramborovou kaší) jedeme metrem do stanice Mosalla a odtud taxikem na Terminal-e Arzhantin. V 17:00 h odjíždíme VIP busem do Hamadanu (190 000 Rials/os), dříve zvaného Ectabana, údajně nejstaršího města starověké Persie a jednoho z nejstarších měst na světě (první zmínky cca 4000 let př. n. l.). V Hamadanu jsme v 21:00 h, taxikem se dopravujeme do centra na naměstí Imama Khomeiniho (jak jinak). Nejlevnější ubytovna má plno, tak zkoušíme o kousek vedle druhou nejlevnější možnost ubytování – Hotel Ordibehesti. Naštestí se tu chytáme (500 000 Rials/2 os.), pokoj ma 4 lůžka, překvapivě i klimatizaci a je docela čistý. Stíhame ještě noční couračku kolem Imam Khomeini sq.

Ráno vstáváme po 9. h a vyrážíme do města. Bágly necháváme na recepci v hotelu, recepční Ali umí anglicky. Začínáme hned vedle hotelu v mešitě místního významu – Imamzadeh-ye Hossein. Pokračujeme Páteční mešitou – Jameh mosque s bazénem na dvoře. Chvíli marně hledáme asi největší magnet města – hrobku Ester a Mordecai. Po chvíli nám mladý Íránec ochotně ukazuje cestu. Jedná se o jednu z nejznámějších židovských památek na území Íránu pochazející ze 14. st. n. l. Průvodce nám dělá židovský rabín Rajat. Otevírá 400 kg vážící kamenné dveře do samotné hrobky a vcházíme dovnitř. Na zdech jsou nápisy v hebrejštině i farsí. V další místnosti jsou samotné hrobky Ester a Mordecai a dále malá židovská synagoga. Žid Mordecai byl poradce perského krále a jeho neteř Ester se stala manželkoku krále Xerxese I. Průvodce Rajat je sběratel propisek, což jsem se dočetl a tak jsem na to patřičně vybaven jedním hezkým českým pisátkem, ze kterého má velkou radost. Žid se nezapře, hned nás obírá o 2 x 50 000 Rials za průvodcovskou službu.

Další zajimavostí Hamadanu, kterou máme v plánu je hrobka Buali Sina (středověký lekař a autor prvních lékařských učebnic) a stojí na stejnojmenném náměstí. Zvažujeme ještě možnost jet s travel agency Ali Sadr (sídlí kousek od Buali Sina sq.) za 500 000 Rials na jeskyně Ali Sadr vzdálené asi 60 km odtud, ale je už dost pozdě (poledne) a tak to zavrhujeme. Místo toho jdeme do restaurace Kaktus na lehký oběd. Jídlo dobré, ale mě tato restaurace zůstane v paměti kvůli nečemu jinému: hned u prvního sousta mi vypadla moje starodávná zlatá korunka z pětky vpravo dole. Naštěstí to zatím nebolí, tak doufam, že to tak vydrží. Ale diru tam teď mám s prominutím jak do prdele.

Další bod našeho zájmu je muzeum Hamadanského osídlení na severu města a hned vedle křesťanský kostelík. Vstup do tohoto arealu je na místní poměry dost drahý (150 000 Rials). Poté relaxujeme v parku Baba Taher, kde je hrobka Baba Tahera – vůbec netuším, kdo to byl, ale hrobka vypadá jak raketa pripravena na start na Mars, takže asi nějaký perský Gagarin J Cestou do hotelu jdeme kolem další – tentokrát rodinné – hrobky Alavian z 12 st. n. l.

V hotelu nabíráme batožinu a taxikem jedeme na severní okraj města odkud mají jezdit občasné spoje do hlavního města íránského Kurdistanu – Sanandaje. Máme kliku, zastavujeme na místě a taxikář ještě na poslední chvilí dobíhá autobus, který ma namířeno právě do kurdského centra. Z Hamadanu tedy odjíždíme busem v 16:00 h (60 000 Rials/os) a projíždíme zajímavou krajinou pohoří Zagros. Okolí se začíná zelenat, což je po pouštním charakteru vítaná změna. V Sanandaji jsme pred 19. h, taxi do centra (cca 4 km) stojí 30 000 Rials, coz je méně než např. v Tehranu a i ostatní ceny jsou zde nižší. Hotel Nehro (350 000 Rials) je hodně levný a je to znát i na kvalitě – sice máme zachod na pokoji, ale okno je jen do chodby, trochu to připomíná Ruzyňské vězení, ale tam maji okno ven. Ještě že mame svoje spacáky, pod touto dekou bych opravdu spát nechtěl 🙂 Večer ještě procházíme centrum. Kurdové jsou ještě vstřícnější k cizincum, než samotní Íránci a to je co říct. Do řeči se chce s námi dávat takřka každý. V restauraci Jahannama výborná večeře.

1-2/7/2013 – V srdci íránského Kurdistánu v SANANDAJI, MARIVANU a HOWRAMANU

iran2013_04
V srdci íránského Kurdistánu – horská vesnička Howraman, pár kilometrů od iráckých hranic.

Ráno zjišťujeme, že zdejší kurdské muzeum je bohužel zavřené, což je škoda, prý je opravdu dobré. Páteční mešitu využíváme včetně záchodu, prohlížíme starodávný rodinný dům Moshir Divan ze 14. st. n. l., který by ale potřeboval opravit. Na hotelu se pokouším vysvětlit, že i když máme zaplacenou další noc, tak měníme plány a chceme odjet do Marivanu – cca 120 km vzdáleného regionalniho centra. Ze začátku to vypadá bledě, ale po chvíli opravdu recepční přichází sám k nám na pokoj a vrací nám peníze. Přesouváme na severní okraj města, odkud jezdí sdílené taxi do Marivanu.

Dvě ženy právě shánějí další dva pasažéry, takže jsme čtyři do auta a jedeme (100 000 Rials/os.). Horská krajina pohoří Zagros je zajímavá, skalnaté štíty, krásné výhledy. Jedna spolupasažérka umí anglicky a po příjezdu do Marivanu nás zve k sobe domů. Vyklubala se z ní paní Parvin, sestřička v místní nemocnici. Můžeme u ní přespat, což s radostí využíváme. Pěkný vzdušný byt s krásnými perskými koberci z Mashadu. Paní nám dělá průvodkyni po Marivanu, příjemné kurdské město. Kurdi tu nosí, stejně jako v Sanandaji, trochu jiné oblečení než ve zbytku Íránu – muži srandovní široké kalhoty a ženy jsou daleko pestřeji oblékané. Zcela bez chyby je relaxační zóna 2 km od města u jezera Zarivar – restaurace, krámky, lavičky, park, lodičky, šlapadla… Kousek nad jezerem jsou bungalovy k ubytování turistů a restaurace. Pár km odtud jsou hranice s Írákem. Cestou domů nás paní Parvin zve na kebab. Bohužel ještě netušíme, co se bude dít doma. Tam nastávají hotové gurmánské orgie a nám praská břicho ve švech. Do půlnoci do nás naše hostitelka láduje hlava nehlava kurdské pochutiny. Spát moc nejde kvůli narvanosti, navíc ve 4:40 h začíná halekat svolavač k modlitbě – muezín, námi familiérně přejmenovaný na Jirku Halekala.

Další den 2/7/2013 nás čeká opět velká snídaně. Paní Parvin nám domlouvila taxi na výlet do kurdské vesnice v horách Howraman (asi 40 km od Marivanu). Vyjíždíme v 9:20 h, cesta přes hory je opravdu zajímavá. V 11 h jsme ve vesnici. S řidičem jsme domluveni, že pro nás sjede v 16:00 h. Procházíme si celou vesnici. Domky jsou zde zapuštěné do svahu a celé sídlo vypada exoticky. Na konci vesnice je hřbitov, odkud je Howraman asi nejfotogeničtějši. Slunce palí ostošest. Před 18. h jsme opět v Marivanu. Domlouváme se, že tu ještě jednu noc přespíme. Paní Parvin jde na noční šichtu do nemocnice, my jdeme k jezeru na šlapadla, do restaurace (rybí kebab z místní ryby Amur). Cestou zpátky se stavujeme v nemocnici pro paní Parvin a to je zažitek. I přes pozdní noční hodinu tu je hodně živo. Zuzka jako zástupce českého zdravotnictví může porovnávat. Nechtěl bych tu skončit, ale to v žadné nemocnici. Pro doktory jsme stejná atrakce jako pro nás celá nemocnice. Večer opět hody.

3-4/7/2013 – U nožířů v ZANDJANU

iran2013_05
Nožířství v Zanjanu.

Ráno se loučíme s naší hostitelkou paní Parvin a celým Marivanem, potažmo Kurdistánem. Krásná oblast a velmi pohostinní lidé. Jaký kontrast s tím, co o Kurdistánu slyšíme v našich médiích (týká se samozřejmě celého Íránu). V 11 h odjíždíme minibusem (35 000 Rials/os.) do Sanandaje a odtud v 15 h busem do Zandjanu. První dva hotely jsou plné, ve třetím se naštěstí chytáme – Hotel Amir Kabir na Imam Khomeini street, jak jinak 🙂 Pokoj opět s oknem do chodby, navíc bez záchodu, zato poměrně čistý. Celý den jsme nejedli, tak fičíme do vychvalované restaurace Karavansa Sangi. Cestou nakukujeme do pár obchůdků se zdejšími vyhlášenými noži, ceny začínají na 50 000 Rials a nože vypadají opravdu dobře, poctivá ruční práce.

Budova restaurace Karavansa Sangri je 400 let stará, dříve sloužila jako zastávka pro karavany velbloudů, klenuté stropy, místa pro válení se na koberci i normalní stoly. Živá perská hudba dodává příjemnou nikoliv kýčovitou atmosféru. Kuchyně nezaostává, naopak. Slyšel jsem, že místní specialitou je kashki bademjun, což by měla být kaše z “eggplant”. Jelikož toto anglické slovo neznám, tak Zuzce slibuji něco s vejci. Jaké překvapení, že vejce jídlo nevidělo ani z rychlíku. Eggplant je totiž lilek 🙂 Nic to nemění na tom, že jídlo je velmi chutné a poměr cena/výkon opět výborný (s pitím platíme 275 000 Rials).

Pomalu se lepší i naše jazyková vybavenost perštinou, i když sem tam se nějaké to nedorozumnění stále vyskytne – např. když číšníkovi říkám “iranian beer”, on to odkývá, že je vše jasné a přinese mi kolu, pak řeknu “sab zamini” (brambory) a on přinese rýži, jindy zase Zuzka chce “potatoes” a přinesou jí rajčata. Ale to jsou detaily 🙂

Další den 4/7/2013 chceme jet do 120 km vzdáleného Takht-e Soleiman, ale cena je 1 000 000 Rials za cestu tam a zpátky. Přehodnocujeme plány, nechce se nám celý den být na cestách a tak dnešní den věnujeme Zanjanu.

Začínáme páteční mešitou (Jameh mosque), pokračujeme prohlídkou rozsáhlého zastřešeného bazaru a na hlavní ulici (samozřejmě Imam Khomeini street) vybíráme z nepřeberného množství krámků se zdejším nejtradičnějším artiklem – noži. Zajímavá je i další mešita Khanum mosque (která je v průvodci blbě značena) a mešita Rasul Ullah mosque u hlavního náměstí (Engalab sq.), které dominují dva extra vysoké minarety. Večeříme opět v osvědčené restauraci Karavansara Sangi. Tentokrát si dáváme abgusht (dizi), což je jehněčí vývar, cisrna, rajče a brambora, která se rozmačká sólo v hmoždíři a pojídá se s vývarem. Kuchař opět exceloval a my velmi chválíme.

5/7/2013 – Kosmopolitní TABRIZ

iran2013_06
Dopravní situace v Tabrízu.

Dopoledne se loučíme se Zanjanem a stíháme ještě hezkou mešitu Seyid Ibrahim mosque. V poledne jsme na autobusáku a ve 13 h odjíždíme busem do Tabrizu. Společnost nám dělá jeden mladý zanjanský právník. Dávám mu do sluchátek na poslech Black Sabbath a uznale pokyvuje. Naoplátku mi dává přednášku o různorodé perské hudbě s praktickými ukázkami. Zajímavé je pozorovat ubíhající krajinu. Z polopouštního charakteru, kdy jedna barva střídá druhou díky různorodosti nerostů, se pomaličku dostáváme konečně i k zeleným loukám a pastvinám. V Tabrizu jsme v 16:30 h, právník a jeho bratranec nám pomáhají najít hotel. Chytáme se až v pátém, čtyři jsou plné. Ramsar hotel (samozřejmě na Imam Khomeini street) nám nabízí celkem čistý pěti lůžák se slušnou koupelnou na pokoji za 1 000 000 Rials. Vzhledem k situaci bereme všemi deseti, jedná se o náš zatím nejlepší hotel. Navíc dnes budeme ve třech, protože v 19:30 h má dorazit kamarádka Klára z Tehranu na autobusák a stráví s námi dva dny (íránský víkend – pátek a sobotu).

Bohužel jsme se dopustili školácké chyby a na Kláru čekáme na autobusovém terminálu sice ve správný čas ale na blbém místě. Holt Tabriz se svými 1,5 mil. obyvatel nemá jen jeden autobusák a čekat na člověka na Zličíně, když přijede na Černý Most, je prostě blbost i v Praze 🙂 Mobilní telefonie je však zázrak a tak se již ve 20:30 h setkáváme k velké radosti všech zůčastněných. Jakoby však smůla byla na nás dneska opravdu přilepená – oslava setkání se koná ve špatné a navíc drahé restauraci. Tak snad zítra bude lépe a seznamování s kosmopolitním Tabrízem se vydaří. Již dnes jsme poznali, že toto třetí největší íránské město na severozápadě země je minimálně co do oblékání žen liberálnější než řada míst, které jsme navštívili dosud (např. minimum žen má na sobě černý čádor).

6-7/7/2013 – KANDOVAN – vesnice vydlabaná ve skále

iran2013_07
Kandovan – vesnice vydlabaná ve skále.

Dopoledne trávíme prohlídkou Tabrizu. Bágly necháváme na hotelu. Anglican church jako ukázka existující křesťanské minority je zvenčí zajímavý, ale bohužel zavřený. Kousek dále je zajímavá obrovská brána Arch-e Tabriz ze 14. st. n. l., ze které byli schazováni zločinci (tipuji 60 m výška, takže dost bez šancí). Procházíme kolem nové páteční mešity a cílem je Blue mosque (Modrá mešita). Jedná se o největší magnet Tabrizu – prostorná mešita z roku 1465 přežila velké zemětřesení, které zničilo většinu města v roce 1727, ale bohužel byla z velké části zbořena menším zemětřesením v roce 1773. V roce 1951 začala rozsáhlá rekonstrukce do původní podoby.

Zajímavá je Municipal hall postavená v německé stylu, což zde působí jako pěst na oko. Dále stará požární věž a Poet´s mausoleum. Zvláštní tabrizskou kapitolou je extrémně velký zastřešený bazar. Zde si kupujeme tortilu plněnou bramborou, vajíčkem a kořením. Člověk by nevěřil, kolik to udělá radosti – brambory jsme neviděli hodně dlouho a navíc máme opravdu hlad. Přišlo hodně k chuti.

Odpoledne máme naplánovanou cestu do Kandovanu – velmi zajímavé vesničky asi 1,5 h cesty z Tabrizu, odkud pochází světoznámé kandované ovoce 🙂 Kromě toho je zajímavá z toho důvodu, že příbytky mají domorodci vytesané do slepencových skalních věží, které připomínají obrovské porce točené zmrzliny. Po lehkých peripetiích v Tabrizu s hledáním spoje do Kandovanu a všudypřítomné snaze Íránců pomoci nám – cizincům v čemkoliv, se místní dopravou (minibusem do Osku – 30 000 Rials, a dále taxikem – 150 000 Rials) dostáváme do našeho dnešního cíle.

Podle fotek je Kandovan úžasný, v reálu ještě daleko lepší. Domlouváme si ubytování v jedné místní jeskyňce – typickém domečku vydlabaném ve slepenci a jdeme na protější stráň. Teď v zapadajícím slunci je Kandovan ideálně fotogenický právě odtud. Večer super večeře abgusht (dizi), který známe ze Zanjanu, v zahradní restauraci a v místní “putice” si konečně dopřáváme pravou íránskou vodní dýmku (40 000 Rials). Společnost nám dělá jeden týpek z Bandar Abbas – rozený komik, kterého učíme s rozpornými výsledky český jazyk, a dva borci z Pakistánu. Oni neumí anglicky, my neumíme farsi, ale zábava je veliká na obou stranách.

Ráno snídáme v zahradní restauraci, poté procházka za vesnici ke starým příbytkům v jeskyních, které už nejsou obydlené nebo slouží domácím zvířatům. Slunce dnes pálí snad ještě více než obvykle.

Ve 14 h odjíždíme z Kandovanu, který se nám opravdu moc líbil, s jednou bohatší íránskou rodinou, která má pronajatý transit do Osku a odtud již řádnou místní dopravou – minibusem do Tabrizu. Zde se loučíme s Klárou, která letí do Tehranu, my se Zuzkou pokračujeme busem (40 000 Rials/os) na sever k íránsko-azerbajdžánským hranicím do města Jolfa.

Před 19 h přijíždíme do Hagi Sharu, odtud ještě 10 km taxikem do Jolfy. Město je to hrozné, jsme rádi, že vůbec nalézáme v tomto zapadákově ubytování v hotelu Azerbaijan – double room za 200 000 Rials, cena odpovídá, špinavý záchod a sprcha na patře. Jolfa je dnes malé příhraniční město, celé rozkopané, možná za pár let – až to, co je dnes rozkopané, bude dodělané – nebude působit tak hrozivě jako dnes. Historická zajímavost: král Abbas v roce 1604 přesídlil místní křesťanskou komunitu do Esfahánu, kde tito lidé vybudovali dodnes existující čtvrť Jolfa (navštívili jsme minulý rok včetně esfahánských křesťanských kostelů).

8/7/2013 – Arménský křesťanský kostel ST. STEPHANOS

iran2013_08
Křesťanský kostelík na íránsko-azerbajdžánských hranicích.

Ráno se rychle balíme a vyloženě pospícháme z nesympatického hotelu Azerbaijan a celé nesympatické Jolfy. Taxikem jedeme k arménskému kostelu v horách nad údolím hraniční řeky Aras – St. Stephanos – kvůli kterému jsme do těchto končin jeli. Kostel je asi 20 km od Jolfy (taxi tam a zpět 300 000 Rials), je nově zrekonstruován (2008) a vstup je pro cizince 100 000 Rials. Stojí to za to, stavba je to velmi povedená a v horské scenérii působí úžasně až magicky. První zmínky pochází z roku 62 n. l., dnešní podoba je ze 14. st. n. l. Celé údolí hraniční řeky Aras je úchvatné. Cestou zpátky do Jolfy nám taxikář ukazuje ještě jeden menší kostelíček.

Z Jolfy rychle zpátky do Hagi Sharu a odtud chytáme bus do Tabrizu. Pokračujeme dále až do Qazvínu (VIP bus, 6 h jízdy, 260 000 Rials/os), kde jsme v 20 h poměrně dost znaveni. Ubytováváme se v nově zrekonstruovaném hotelu Khaksar v Khaleqi Alley hned u hlavní Talegani street (300 000 Rials/double room). Poměr cena/výkon zatím nejlepší, určitě doporučujeme, velice čisté záchody a sprchy na patře, stejně tak samotné pokoje a chodby. Celý den jsme nejedli, tak jdeme na večeři do poměrně drahé ale dobré restaurace Eghbali kousek od našeho hotelu. Místní specialita gheymeh nasser – něco jako jehněčí guláš s pistáciemi a rýží s brusinkami je chutný.

9/7/2013 – QAZVÍN

iran2013_09
Qazvín.

Poznávání Qazvínu začínáme kostelem Kantur Church nedaleko našeho hotelu, pak se pěšky přesouváme přes Amineh Khatun Shrine (středně velká hrobka nějakého významného místního muslima ze 14. st. n. l.) na jihovýchodní okraj města, kde je malá Tehran Gate. V Qazvínu je několik starých zásobáren vody. Jednu z nich – Sardar Big Cistern si prohlížíme na jihu města, nedaleko rozhlehlé pěkné hrobky Imamzadeh-ye Hossein. Před ní je hřbitov qazvínských obětí íránsko-írácké války. Páteční mešita není niktera atraktivní, ale záchody se hodí. Následuje qazvínský bazar, opět velký a zastřešený. Uvnitř v restauraci Nobahar si dáváme místní polévku a salát s chlebem k obědu. S bazarem sousedí Nabi mosque. Jdeme pro batohy do hotelu a přesouváme se na autobusák a krásným starým Mercedesem (snad pamatuje ještě šáha) odjíždíme v 15:30 h do Tehranu.

V podvečerním slunci stíháme ještě nafotit tehranskou ikonu Azadi Tower – betonový monolit skoro 100 m vysoký. Metrem na Tajrish, taxikem k Niavaran Parku. Taxikáři se nelíbí, že 80 000 Rials chci platit 500 000 Rials bankovkou, holt jinou nemám. Svým arogantním chováním mě tak nasral, že jsem měl sto chutí mu jednu napálit (za celou dobu jediný kokot, všichni ostatní nám chtějí pomoci, chtějí se s námi bavit, až je to občas únavné), ale nakonec vše dobře dopadlo a v 20 h jsme zpátky v azylu u Kláry.

10/7/013 – Začátek Ramadánu v QOMU

iran2013_13
Druhé nejposvátnější místo Íránu – svaté město Qom.

Dnes začíná Ramadán, tak jsme ho u Kláry oslavili vydatnou snídaní 🙂 Jedeme do Kashanu a cestou se stavujeme v Qomu – město zhruba 1 h jižně od Tehranu, kde se rozhořela v roce 1978 islámská revoluce. Na poutníky se ramadan nevztahuje, což vidíme na autobusovém terminálu Jonoob na jihu Tehranu. Ve zdejším fastfoodovém stánku je narváno a myslím si, že tu na kus dlabance nestojí jen cestující 🙂 Cesta do Qomu trvá asi 1,5 hodiny a dálnice projíždí pouští Dasht-e Kavir, vidět je i slané jezero Hoz-e Soltan. Qom má takřka 1 mil. obyvatel a je nejrychleji se rozvíjejícím íránským sídlem, od revoluce se počet obyvatel zdvojnásobil. Sídlí zde náboženské školy a vlivná klika kleriků, která vládne zemi (v čele s ajatolláhem Khameneím). Hodně lidí mě od návštěvy Qomu odrazovalo, že tu není co k vidění a na lidech je tu znát, že se jedná o hodně ortodoxní a konzervativní město. Opak je pravdou! Město rozhodně má co nabídnout.

Qom je pro íránské šíitské muslimy druhé nejposvátnější město díky tomu, že v 9. st. n. l. zde zemřela Fatemeh – sestra 8. imáma Rezy (ten je pohřben v Mashhadu – íránské nejposvátnější město). Její qomská hrobka Hazrat-e Masumeh je sice o něco menší než mashhadská hrobka Haram-e Razavi, ale co do krásy se jí rozhodně vyrovná. Jedná se o obrovský komplex několika mešit a dvorců, kam den co den přichází tisíce Šíitů vzdát holt Fatemeh – přímému potomku proroka Mohameda.

Samotné město mi rovněž připomíná návštěvu Mashhadu z minulého roku. Místo je rozhodně konzervativnější než zbytek íránu, ale nikterak špatný pocit to ve mě nevzbuzuje. Zvýšená koncentrace kleriků (duchovních) s dlouhými vousy, turbanem a košilí po kotníky, ženy takřka výhradně v černých čádorech.

Není to na celý den, ale rozhodně jsem rád, že jsme Qom krátce navštívili. Naše cesta pokračuje dále na jih do Kashanu.

11/7/2013 – KASHAN

iran2013_11
Krásné pouštní město Kashan.

Krásné město Kashan objevujeme druhý a třetí den Ramadánu. Ubytování si dopřáváme ve stylovém hotelu Khan-e Ehsan (www.ehsanhouse.com) ve starém hliněném domě je skvělá volba. Nejlepší hotel na naší letošní cestě po Persii. Čistý záchod se sprchou hned vedle na chodbě, samotný pokoj upravený, cena 700 000 Rials/double room se snídaní (double room se soc. zař. za 1 000 000 Rials). Jen v noci je opravdu velké teplo, protože klimatizace dělá velký rámus a proto ji máme vypnutou. Kashan hodně připomíná Yazd – hliněné město uprostřed pouště s romantickými uličkami, pro nás Středoevropany hodně exotické. Po příjezdu z Qomu stíháme večer návštěvu Masjad-e Agha Bozorg – velká mešita z 19. st. n. l. s osově souměrným zdobením a velkým podúrovňovým nádvořím.

Druhý den po výtečné snídani v našem hotelu jdeme poznávat kashanské skvosty. Začínáme na jihozápadě města krásným a dobře udržovaným rodinným domem Khan-e Tabatabei z roku 1880 a hned vedle mešita Imamzadeh-ye Sultan Mir Ahmad. Další dva rodinné paláce (Khan-e Borujerdi a Khan-e Abbasian) jsou hned vedle. Zajímavé jsou 500 let staré lázně Hammam-e Sultan Mir Ahmad a hlavně jejich střecha ze které je vidět z výšky část Kashanu. Kousek odtud jsou staré městské hradby.

Slunce peče, je poledne a my se schováváme ve všech možných stinných místech. Zdejší prostorný krytý bazar si procházíme v čase odpolední siesty, takřka všechny obchůdky jsou zavřené, v části z nich sami prodejci chrápou na zemi, uličky jsou prázdné, jen sem tam někdo projede na motorce nebo projde pěšky. Má to své kouzlo. Loučíme se s krásným Kashanem, moc se nám tu líbilo a lidé tu byly obzvlášť milí a usměvaví, nikoliv vlezlí.

Autobusem odjíždíme v 15 h do Tehranu. Cestou do Klářina bytu na severu města se stavujeme ještě v centru. Nasáváme zvláštní atmosféru u bývalého amerického velvyslanectví, které se stalo svědkem dramatického přepadení v revolučním podzimu 1979 a následného 444 dní trvajícího držení amerických rukojmích – pracovníků ambasády. Dodnes jsou na zdi propagandistické protiamerické symboly, které si opatrně fotím. Ještě nás čeká komické intermezzo s taxikářem, který nás odváží z Tajrishe k Nyavaran parku. Nelíbí se mu, že platím 80 000 Rials bankovkou 500 000 Rials. Jinou bankovku nemám. Zjevně jsme natrefili na jednoho z mála kokotů. Naše dohadování je bouřlivé a v jednu chvíli to vypadá na pěstní souboj, ale přeci ze sebe nebudu dělat vola. K mému velkému štěstí (kokot má asi tak dvakrát tolik kg co já) k boji nedochází a rozcházíme se pouze hlučnými nadávkami (já česky, on persky).

12/7/2013 – Khoda hafez – TEHRAN

iran2013_12
Zeď bývalé americké ambasády v Teheránu zdobí propagandistické obrázky proti Západu.

Poslední den našeho pobytu v Íránu, bohužel. S Klárou a Honzou navštěvujeme muzejní komplex Sa´d Abad na severu Tehranu. Před jedním ze zdejších paláců (White palace) z roku 1931 je torzo sochy Rezy Šáha – otce Mohammada Rezy Šáha a zakladatele královské dynastie Pahlavi – přes 2 m vysoké vojenské boty, socha byla zničena během islámské revoluce. Odpoledne trávíme v Nyavaran palace, kde rodina posledního šáha bydlela do posledních dní před odletem do exilu 16. ledna 1979. Budova paláce pochází z 60. let 20. st. a jedná se o krásné linie funkcionalismu. Vevnitř ohromuje návštěvníky obrovský vstupní sál a kolem jsou pokoje, kde rodina bydlela. Vše je takřka beze změny od útěku rodiny Pahlavi v roce 1979 a je vidět, že Mohammad Reza Šáh a jeho žena Farah Diba viděli vzor v Evropě a Americe. Tomu odpovídá i sbírka obrazů, které královská rodina získala při zahraničních návštěvách a jsou zde k vidění (Picasso, Warhol, Miró, Dalí).

Írán a Íránci nám ukázali již podruhé své úžasné kouzlo. Tahle země a zdejší lidé si mě prostě získali a hodně mě baví. Persie a Peršané mají v mém srdci významné místo.

Khoda hafez / Nashledanou

Článek ve zkrácené verzi vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 12/2013 – zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Irán 2013: rady, postřehy, ceny

Zpět na cestopis „Írán 2013“

Veškeré informace zde uvedené se vztahují k období červen-červenec 2013 a obsahují mé subjektivní dojmy a pocity. Doporučuji přečíst si článek z minulého roku zde, kde uvádím další informace včetně mých pocitů z Íránu a Íránců.

Víza – časový sled formalit:

Březen-duben 2013 Komunikace s íránskou cestovní kanceláří Touran Zamin, získání referenčního čísla, poplatek 50 €/osobu, 40€ poplatek švýcarské bance za doplnění informací o majiteli účtu (ať mi někdo říká, že české banky mají vysoké poplatky)

11. 6. 2013 Osobní podání žádostí o vízum na íránské ambasádě v Praze, poplatek 50 €/osobu, placeno osobně na ČSOB na Dejvické, odevzdání pasů

13. 6. 2013 Telefonát z íránské ambasády v Praze, že víza jsou připravené, vyzvednutí pasů s vízem, oslava prvního dílčího úspěchu

Aktuální podmínky pro získání víz se často mění, takže doporučuji sledovat diskuze např. na www.hedvabnastezka.cz.

Rozpočet:

Letenka Praha – Minsk – Tehran 25. 6. – 13. 7. 2013, Belavia 10 500 Kč

Poplatek za zprostředkování ref. čísla pro získání víza íránské CK Touran Zamin (50 €), poplatek švýcarské bance (20 €) 1 750 Kč

Poplatek za vystavení víza íránské ambasádě v Praze (50 €) 1 250 Kč

Cestovní pojištění u pojišťovny AXA 333 Kč

Útrata v Íránu 260 €/ osobu 6 500 Kč

__________________________________________________________________

CELKEM 20 333 Kč

Ceny

Kurz: 1 € = 42 000 Rials, tzn. při 25 Kč/€ cca 1000 Rials = 0,60 Kč (kurz se mění každý den a během našeho pobytu se pohyboval mezi 41 000 – 43 000 Rials/€).

Za ubytování jsme platili od 200 000 Rials do 700 000 Rials za doubleroom (více viz níže). Jídlo v restauraci začíná v intervalu 30 000 až 50 000 Rials, ovocné pivo malé 7 000 Rials, velké (1,5 l) 15 000 – 20 000 Rials.

Ubytování

Hotely jsme volili ty nejlevnější, ceny za double room se pohybovali v rozmezí 200 000 Rials až 700 000 Rials.

Hamadan – Hotel Ordibehesht – 500 000 Rials/dvě lůžka ve čtyřlůžáku, na pokoji jsme byli sami, pokoj průměrně čistý, klimatizace (!), slušné soc. zař. společné na chodbě
Sanandaj – Hotel Nehro – 350 000 Rials/double room se záchodem + 50 000 Rials za možnost použití společné sprchy na chodbě, pokoj poměrně prostorný, ale ne moc čistý, okno do chodby
Zanjan – Amir Kabir Hotel – 500 000 Rials, čistota postelí průměr, okno do chodby, soc. zař. společné na chodbě nic moc, vzhledem ke kvalitě cena vysoká
Tabriz – Ramsar Hotel – 1 000 000 Rials/pětilůžák, slušný pokoj, velmi slušný záchod se sprchou na pokoji, okno do tichého dvora, poměr cena/výkon na průměru
Jolfa – Hotel Azerbaijan – 200 000 Rials/double room, pokoj průměrně čistý, soc. zař. na chodbě, cena odpovídá kvalitě, přežít se to dalo 🙂
Qazvín – Nehro Hotel – 300 000 Rials/double room, pokoj naprosto čistý, stejně tak společné soc. zař. na chodbě, uklízečka denně čistí, chodby a soc. zař. nově zrekonstruované, krásné ubytovaní za výbornou (až nepochopitelnou) cenu
Kashan – Khan-e Ehsan Hotel (www.ehsanhouse.com) – 700 000 Rials/double room se snídaní, pokoj naprosto čistý, společné soc. zař. na chodbě také čisté, navíc hotel je ve starém stylovém domě, uvnitř velký dvůr s posezením a restaurací, krásné ubytování, za 1 000 000 Rials lze pořídit double room se soc. zař. na pokoji

Zpět na cestopis „Írán 2013“

Pamír 2009 – základní informace

Výškograf

Šitcharv 2750 m 1. tábor – soutor Sary- a Rosto-Šitcharv 3330 m 2. tábor – druhý pravý přítok 3600 m 3. tábor – pod prvním přítokem 4000 m Base camp 4350 m C1 4950 m Vrchol 5883 m

2009_graf_vyska

2009_schema_vystupu

Počasí

Takřka konstantní počasí (červenec 2009) – přes den slunečné, větrné, minimum oblačnosti, během 14 dnů 2x krátká sněhová srážka v BC (4350m). Teplota přes den na slunci přes 30°C, po západu rychle klesá lehce nad 0°C, v noci v BC -8 až -5°C. V BC dopadaly první sluneční paprsky na náš stan v 8:00h a poslední v 16:30h.

Doprava

Dušanbe – Khorong = 350 Somoni/hlavu včetně 1 dne čekání v Dušanbe, auto Toyota Land Cruiser (stáři cca 10 let), 4 lidi + 2 řidiči, 25h. Khorong – Šitcharv = 200 Somoni/hlavu (stejné obsazení), 2h. Šitcharv – Dušanbe = 450 Somoni/hlavu, auto starý UAZ, 6 lidí + 2 řidiči, 33h. Kurz: 1 Somoni = cca 4,33 Kč (léto 2009).

Podkarpatská Rus – Hoverla 2013

FOTOGALERIE

Nejvýchodnější cíp bývalé 1. ČSR mě lákal už před 15 lety, kdy jsem si koupil stručného průvodce, ale cestu jsem pořád odkládal. Čas uzrál konečně zjara 2013, kdy jsem plánoval kam vyrazit na májové svátky. A tak jsme se Zuzkou odjeli večer na Čarodějnice vlakem do Michalovců a První Máj jsme slavili v Užhorodě.

Cesta pod hory

Praha se s námi loučí o filipojakubské noci poměrně chladným a mokrým počasím, zato Michalovce nás na Svátek práce vítají sluncem a teplem. Zaplať pánbůh, že jsem si vzal sandále a ne jen pohory, jak jsem doma chvíli uvažoval! V těch by se mi upekly nohy a smrad po vyzutí by měl jistě na svědomí vícero obětí na životech. Pauzu v Michalovcích trávíme na prvomájové demonstraci místních komunistů. Chvílemi mě jejich kecy upřímně rozesmívají, ale jsou i chvíle, kdy mi jde z jejich výblitků až mráz po zádech. Hned vedle se připravují maratonci na šíravský maraton.

uzghorod
Autobusové nádraží v Užhorodě.

Ve 14:10 h odjíždíme ukrajinským busem do Užhorodu (platíme 4 EUR/osobu). Ve Vyšném Nemeckém na hranicích Schengenu trvá kontrola něco přes hodinu a v hlavním městě dnešní ukrajinské Zakarpatské oblasti (za 1. ČSR Podkarpatská Rus) jsme chvíli po 17. h kijevského času (český čas + 1 h). Zjišťujeme, že autobus do Rachova (a dále na Ivanofrankovsk) jede ve 20:00 h, ale pokladní už nemá lístky. Zkusíme to tedy přímo u řidiče. V pauze vybírám peníze z bankomatu (poplatek za výběr z účtu u Raiffeisenbank v bankomatu ukrajinské Privatbank je snesitelných 112 Kč).

Čekání na autobusáku nám zpříjemňuje místní cikánský harmonikář. Za hraní po nás chce eura, na to se mu samozřejmě vysměju, ale jelikož usrkávám dost hrozné pivo, tak mu jej nabízím jako náhražku za eura. Jednou dvakrát odmítá – že prý je abstinent, ale na potřetí nepohrdá touto mou velkorysou nabídkou. Nutno podotknout, že i jemu se křiví huba při pití toho patoku. Pár minut před 20:00 h přijíždí náš autobus. Hrnu se k řidiči a ptám se ho, zda má dvě místa do Rachova. Máme kliku a řidič nám dělá místo v zádu na pětce. Pár lidí takové štěstí nemá a budou muset jet až ráno. Cesta z Užhorodu do Rachova je dlouhá asi 230 km, silnice do Mukačeva je OK, pak se kvalita vozovky zhoršuje. Mezi Mukačevem a Velkým Bočkovem je největší fluktuace lidí a autobus nejnarvanější. Do Rachova přijíždíme po šesti hodinách jízdy v 02:00 h. Na autobusáku je provoz nonstop (!) a paní pokladní nám radí, kde najdeme hotel. Ubytováváme se v krásném nově zrekonstruovaném hotelu Olenka na hlavní ulici Míru, 400 m od centra vpravo (100 m za hotelem Evropa, bývalý hotel Praha). Cena za double room 250 Hr je na místní poměry vysoká, ale nové pokoje včetně soc. zař. a pokročilá noční hodina nás přesvědčují, že je to dobrá volba.

Únava z cestování má za následek, že vstáváme až před 10. h. Snídani si dáváme v hotelové restauraci na terase, pivo je daleko lepší než ten lahvový patok v Užhorodu, venku je krásné letní teplé počasí. Rachov má asi 15 000 obyvatel a je to příjemné podhorské městečko. Za 1. ČSR mu byla předpovídána velká budoucnost a říkalo se mu karpatský Davos.

Odpoledne (14:00 h) odjíždíme busem do 12 km vzdálených Kvasů (již před 1. sv válkou tu byly a dosud jsou lázně) – našeho výchozího bodu do hor. Autobus nás vyhazuje přímo u rozcestníku v Kvasech (535 m), který říká: “Petros – 17 km, Hoverla 26 km”. Hned u zastávky autobusu je prodejna/hospoda a pár set metrů odtud prý kempík (neověřoval jsem). My se nezdržujeme, počasí nám přeje, vzhůru do hor!

Tůra na Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m)

sesul
Vrchol Šešul při tůře na Petros.

Červená turistická stezka, kterou máme namířeno, kopíruje původní tzv. Jubilejní turistickou stezku vyznačenou Klubem Československých turistů v roce 1928. Za 1. ČSR tato hlavní turistická cesta vedla přes celou Podkarpatskou Rus a měřila takřka 350 km, dnes se postupně znovu obnovuje.

Za mostem přes Tisu podcházíme železniční viadukt, procházíme kolem rozestavěné turbázi z 80. let, která už nikdy dokončená nebude, a míjíme chatku místní Stráže přírody. V sezoně se zde platí symbolický poplatek za vstup do hor, dnes tu ještě nikdo není. Cesta začíná dost strmě stoupat kolem posledních domků a po chvíli se drápeme do kopce bukovým hájem. Listy začínájí právě pučet. Počasí je slunečné a teplé, potím se jak dveře od chlíva. Na pastvině zvané Džordževa Preluka (1150 m) se nám otevírají první pohledy na protější masiv Bliznice. Nad touto poloninou vcházíme opět do bukového háje a cesta se narovnává. Asi po 1,5 km přicházíme na poloninu Menčul a odtud vidíme Kopycju (1689 m) a Šešul (1728 m). Procházíme kolem ruin prvorepublikové státní sýrárny, u které má postavené stany skupinka ukrajinských turistů. My pokračujeme ještě kousek dál a traverzujeme severní stráně Šešulu. Jelikož na této straně kopce jsou občas vidět zbytky sněhu, tak je cesta poměrně dost podmáčená. Ale sandále už měnit za pohory nebudu. Kolem 19. h přicházíme k vhodnému místu k táboření – pěkná loučka posetá krokusy, je tu pár ohnišť a přístřešek. Stavíme stan a zapalujeme pastýřský ohýnek. Po západu se výrazně ochlazuje, přeci jen jsme ve výšce 1550 m.

Ráno nás vítá opět hezké počasí a vyrážíme po 9. h. Dnes nás čeká dlouhá tůra, chceme dát Petros (2020 m) a Hoverlu (2061 m) a spát na hřebenu pod nejvyšší ukrajinskou horou. Cesta mírně stoupá a zařezává se do severních srázů Šešulu. Po chvíli tvoří na polonině Šumnieska dlouhou pravotočivou serpentínu, kterou si zkracujeme přímým výšvihem pěšinkou vzhůru a najednou se nám otevírá krásný pohled na Petros a za ním vykukuje Hoverla. Cestu na Petros odhaduji na hodinu a kousek. Z této (západní) strany je výstup nejpohodlnější a jde o mírné táhlé stoupání. Ovšem Hoverla se odtud zdá ještě dost daleko. Přecházíme poslední sněhová políčka, Zuzka řeší první puchýře (10:15 h), mezi trávou vykukují krokusy. Za zády máme Šešul. Pod vrcholem míjíme početnou skupinu ukrajinských turistů. Posledních 100 m překvapivě rychle utíká a po 12. h stojíme na vrcholu Petrose (2020 m).

petros
Petros.

Krásné výhledy k severu na Jasini, na naši dosud zvládnutou trasu k Šešulu ale jednoznačně největší pecka je pohled na Hoverlu a dále celý hřeben Černé hory až po Pop Ivan (za 1. ČSR nejvýchodnější bod země). Petros a Hoverlu odděluje 500 m hluboké sedlo, z Hoverly pokračuje hřebenovka už velmi přívětivě a neztrácí výšku (stále se jde v nadmořské výšce 1800 – 2000 m). Sestup z Petrose na východ je daleko prudší než co jsme my dupali nahoru. V protisměru potkáváme spousty turistů. Na polonině Skopeska (1545 m) si dáváme oběd, je tu krásné tábořiště a parta ukrajinců tu také hoduje. Cesta odtud vede takřka po vrstevnici smrkovým hájem. Jelikož je to ve stínu, drží se tu zbytky sněhu, boříme se a postup je namáhavější. Tu a tam vykoukne Hoverla.

V sedle Peremyčka (1537 m, 15:30 h) nabíráme vodu (dřevená studánka 150 m před rozcestím). Kempuje tu pár Ukrajinců. Odtud již stoupáme nejprve lesem po sněhu, později již suchou nohou mezi klečemi. V 16:45 h přicházíme na rozcestí Pod Hoverlou. Sluní se tu pár turistů. Hoverla vypadá z tohoto místa jako spící dinosaurus a výstupová trasa vede po jeho hřbetě. Na nejvyšším vrcholu Ukrajiny jsme v 17:30 h a spolu s námi kvanta Ukrajinců. Půl hodiny si vychutnáváme pocity z dobré tůry – oba dnešní cíle – Petros i Hoverla splněny. Máme toho tak akorát. Rozhodujeme se, že k původně plánovanému místu pro dnešní bivak – Něsamovitému jezero pod Turkulem (1933 m) – je to ještě dost daleko. Raději zabivakujeme z našeho pohledu v sedélku za Breskulem (1911 m). Značně unaveni sbíháme z Hoverly. Po tomto hřebeni vedla hranice mezi 1. ČSR a Polskem, což dosvědčují staré hraniční kameny z roku 1920. Fungují jako dobré orientační body, protože jsou očíslovány a čísla jsou zaneseny v mapě. Na vrcholu Breskulu se loučíme s Hoverlou a všímám si, že začíná sílit vítr od západu. Já už toho mám plný brejle, Zuzka je ještě použitelná. Mezi Breskulem a Požiževskou jsou dvě malá jezírka od tajícího sněhu. V těchto místech probíhali za 1. světové války tuhé boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Němými svědky jsou dodnes viditelné zbytky zákopů a vedle jednoho takového si po 19. h stavíme náš stan. Kvůli větru volíme místo kousek pod hřebenem, abychom byli aspoň trochu chráněni. Vítr nám nedovoluje uvařit polévku venku, tak vaříme uvnitř stanu. Uleháme znaveni, ale spokojeni, protože dnes to byla krásná a hodnotná tůra.

Dramatická noc na hřebenu pod Hoverlou

hoverla
Hoverla se starým hraničním kamenem oddělujícím ČSR od Polska.

Kolem 22. h v mikrospánku vnímám v dáli bouřku. Jelikož mezi blesky a hromy je fůra času, tak mě to nechává klidným. Zuzka zatím spí. Za necelou půlhodinku už nespí a já už vůbec nejsem klidný. Bouřka je přímo nad námi, díky bleskům vídíme i uvnitř stanu pomalu jak ve dne, leje jako z konve a co mě přijde nejhorší je silná vichřice. Se Zuzkou se snažíme držet stan, ale moc se nám to nedaří. Asi budu muset pro příště přehodnotit moje celoživotní ignorování kolíků ke stanu. Vždy je nechávám doma, protože mi přijde, že je to zcela zbytečná zátěž. V každém případě si náš nepřikolíkovaný stan Jurek zasluhuje palec nahoru! Hodinovou bouřku zvládl i bez kolíků na jedničku. O půlnoci je klid po bouři, dokonce je takřka bezvětří a my můžeme spát. Usínám s dobrým pocitem, že jsme si zažili vzrůšo a ráno bude určitě nebe vymetené a my budeme moci pokračovat po hlavním hřebeni Černé hory na Pop Ivana.

Kolem 2. h ranní je všechno jinak. Už opět nespíme a držíme stan, aby nám ho ta vichřice, co zuří venku, neodnesla do údolí. Rychlost větru je ještě větší než při předchozí bouřce. Alespoň že teď už neleje a nebouří. Po necelé hodině povoluje konstrukce stanu a my jsme doslova a do písmene “pod stanem”, za pár okamžiků jsme už přikrytí jen vnitřním stanem, protože tropiko odnáší vichřice. Nezbývá nám nic jiného, než se zavrtat do spacáků, vykašlat se na stan a přečkat do svítání a pak se uvidí. Zuza celou situaci snáší statečně a oba dva alespoň na dvě hodinky usínáme do mikrospánku.

Po 5. h ranní se rozhodujeme, že nemá cenu tady dál ležet. Pokusíme se sbalit všechny naše věci a seběhnout z hřebene, protože tohle je fakt o hubu. Pokračovat v přechodu hřebene Černé hory dle původního plánu je zcela nereálné. Těm lidem, kteří mě trochu znají nechť poslouží jako důkaz vážnosti situace tato brzká hodina vstávání, tohle bych normálně nedělal :-)  Balení věcí v rozbořeném stanu je zajímavá kratochvíle. Fičí pořád bez přestávky. Když se dostaneme ven ze “stanu”, zjišťujeme, že je navíc mlha jako mlíko, viditelnost 20 metrů. Zcela nepochopitelně nacházím naše tropiko plápolajíc zašmodrchané na zbořené tyčce od stanu. Vracíme se na cestu a ve vichřici jdeme zpátky přes Breskul pod Hoverlu, protože podle mapy by tam měla být pěšinka dolů a měli bysme se tudy dostat až do vesnice Luhy. Pěšinku nacházíme a už pár desítek metrů pod hřebenem je vichřice daleko snesitelnější, mlha pořád stejná. Po chvíli ztrácíme cestu ve sněhovém poli a v klečích. Moc dlouho jsme si dobré cesty neužili.

Začínáme bloudit a boříme se v mokrém sněhu. Podle mapy musíme dřív nebo později (záleží jak to trefíme) narazit na cestu vedoucí z vesnice Luhy pod Hoverlu. Tam už budeme mít vyhráno. Sestupujeme podél potůčku s logikou, že nás zavede na cestu. Dle mapy by to měla být pravda, ale jsou tu dvě koryta. Při pohledu dolů bychom potřebovali být u toho pravého, protože podél něj je turistická cesta blíže, asi 500 m. Pokud jsme natrefili na ten levý potok, tak nás čeká poctivý boj v pravém nefalšovaném karpatském pralese v délce asi 5 km.

Zkuste hádat, podél jakého potoku sestupujeme… samozřejmě, že podél levého :-)  Teď s odstupem je to legrační vzpomínka, ale na místě to taková prča nebyla. Kolem 1600 m konečně skončil sníh a boření v něm. Postup pralesem byl ale i tak pomalý a dost vyčerpávající. Před 9. h se nad námi trhá obloha a hned je veseleji. Slunce dodává optimismus. Potok už se dávno změnil v říčku a její přeskakování na terénně příznivější břeh se stává čím dál tím komplikovanější. Nakonec dochází i na brodění a procvičujeme si i chůzi po kladině na několika kmenech přes řeku. Konečně po 10. h přicházíme na dřevařskou cestu, která nás dovádí na tu správnou turistickou, vedoucí až do vesnice Luhy. V karpatském pralese jsme si po probdělé noci užili takřka pětihodinový boj. Kolem 13. h scházíme do vesnice a máme opravdu velkou radost. V horách se mraky drží, ale tady dole svítí slunce a vše se obrací zase na správnou stranu. Ve vesnici před obchodem začínáme sušit naše promočené věci, dáváme si pivko a s radostí zjišťujeme, že nám za 40 minut jede autobus do dvacet kilometrů vzdáleného Rachova! To máme kliku! V Rachově se ubytováváme v již prověřeném hotelu Olenka, protože dnes si ten luxus zasloužíme :-)  Večer si užíváme procházkou po městě a v místních hospodách.

Jasiňa a poloniny pod Jablunickým průsmykem

jasina
Poloniny nad Jasiní.

Další den odjíždíme z Rachova autobusem do Jasině, což byla nejvýchodnější rychlíková stanice 1. ČSR a dosud je centrem Huculů (etnikum v rámci národa Rusínů, v roce 1919 zde byla na pár měsíců vyhlášena tzv. Huculská republika). Jasiňa má asi 8 000 obyvatel a na rozdíl od Rachova má vesnickou zástavbu. Centrum je spíše návsí než náměstím. Ve středu je autobusové nádraží a podél hlavní silnice pár obchodů a hospod, přes řeku Tisu (5 minut chůze) stojí nejstarší turbáza (turistická ubytovna) na Podkarpatské Rusi – turbáza Edelvajs, kde se ubytováváme (120 Hr/double room). Mezi léty 1738  a 1745 v okolí Jasině působil slavný zbojník Oleksa Dovbuš, předchůdce Nikoly Šuhaje z Koločavy.

Dnešním cílem je procházka do Jablunického průsmyku, asi 9 km z Jasině po poloninách (=horských loukách a pastvinách). Tímto strategickým sedlem prochází hlavní tah Užhorod – Jasiňa – Ivano-Frankovsk a v 1. sv. válce zde probíhaly kruté boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Dnes zde prochází hranice mezi Zakarpatskou a Ivano-frankovskou oblastí. Počasí je dobré, ale v horách se drží oblačnost a dominanty Petros a Hoverlu zprvu jen tušíme v mracích. Až po poledni se nám na chvíli ukáží v celé své kráse. Celý výlet se nám nabízejí krásné výhledy jak na masiv Černé hory na jihu tak na poloninu Bratkivskou na severozápadě. V průsmyku vládne poměrně chaotická výstavba horských chat. Bohužel je neděle a není kde si dát pivko, všude je zavřeno. Máme štěstí, protože z průsmyku chytáme autobus zpátky do Jasině. V pozdním odpoledni se jdeme projít k jasiňské atrakci – dřevěnému kostelíku Strukivské cerkve. Večer si vychutnáváme dobré víno Chardonnay z Oděsské oblasti v baru na hlavní silnici, hrajeme dámu a pak jdeme spát do našeho pokoje v turbáze Edelvajs.

Mukačevo a Užhorod

mukacevo
Mukačevský hrad Palanok.

Ráno v 9:50 h odjíždíme autobusem do Buštiny. Podle mapy by odtud mohly jezdit spoje do Koločavy. Je pondělí a náš vlak z Michalovců odjíždí až ve středu v 20:00 h, takže času máme ještě dost. Kousek za Rachovem je u silnice atrakce – jeden z geografických středů Evropy. Autobus je narvaný a jsme rádi, když po 2,5 h jízdy vystupujeme do letního počasí v Buštině. Bohužel dost rychle zjišťujeme, že paní, která nám v Jasini prodávala lístky na autobus do této prdele světa s tím, že odtud do Koločavy to bude v pohodě, neměla tak docela pravdu. No, vlastně pravdu neměla vůbec. Odtud do Koločavy se zkrátka určitě nedostaneme. Po hodině se nám daří stopnout maršrutku do Chustu (14:30 h), odkud už zaručeně spoje do Koločavy jezdí. Další nemilá zpráva je od paní na autobusáku v Chustu, že do Koločavy jede maršrutka až zítra v 8:20 h. U piva v nedaleké nálevně měníme plány. Koločavu musíme nechat na příště, protože zítra bysme se do působiště Nikoly Šuhaje dostali v poledne a to je už dost pozdě. Další den musíme být v Michalovcích a to by smrdělo problémy. Z Chustu tedy jedeme do Mukačeva (to je hlavní tah a spoje tu jezdí až do večera) a úterý a středu věnujeme tomuto městu a Užhorodu.

Do Mukačeva (asi 60 000 obyvatel) přijíždíme kolem 20. h a vystupujeme na kruhové křižovatce u památníku tanku osvoboditele (asi 300 m od autobusového nádraží). Jdeme směrem do centra po ulici Míru a po 100 m vidím nalevo hotel. Za double room chce paní 300 Hr, tak se ptám, jestli neví o nějakém levnějším ubytování. Jde tedy s cenou na 200 Hr a to už akceptujeme. Pokoj je prostorný, čistý a se soc. zař., pro nás luxus. Večer si procházíme pěkné mukačevské centrum – náměstí Míru a pěší zóny kolem. Večeříme v dobré restauraci na náměstí, dávám si maso po huculsku (vepřová kýta, hodně cibule a uzené maso), moc dobré.

Úterní dopoledne trávíme prohlídkou mukačevského hradu Palanok, odkud je pěkný výhled na celé město, protože stojí na kopci 100 m nad městem. Odpoledne si procházíme část města ležící na pravém břehu Latorice, ve které se koupu. Jelikož v Mukačevu máme dobré ubytování a řešit hotel v Užhorodu se nám nechce, tak přespíme ještě jednu noc zde.

Do Užhorodu odjíždíme ve středu v 10:00 h, maršrutky jezdí každou chvíli. Cesta trvá necelou hodinu. Na autobusáku kupujeme lístky (lze platit kartou) na autobus do Michalovců na 14:50 h a jdeme do centra. Škoda, že máme na Užhorod málo času, protože je to – stejně jako Mukačevo – moc pěkné město, kde se dá najít hodně odkazů na 1. ČSR (budovy českých architektů, české nápisy na fasádách z doby 1. ČSR atd.). Na jedné zahrádce si dáváme polední menu za 25 Hr (výborný boršč a pelmeně), procházíme si pěší zónu a pomalu se pakujeme zpátky na autobusové nádraží. Harmonikář s betonovýma ušima, kterému jsem dával před týdnem pivo, tu stále hraje. Loučíme se s krásnou Podkarpatskou Rusí. Na hranicích jsou opět ukrajinští celníci zcela v pohodě, za to Slováci prudí, šacují naše věci a vše zbytečně prodlužují.

V Michalovcích stíháme večeři a pivko a v 20:00 h odjíždíme vlakem Šírava do Prahy. Hodně povedený výlet!

Článek vyšel na portálu treking.cz.

Doporučuji:
O Hoverle na webu Duše Karpat

FOTOGALERIE

DYSANGELIUM: Maniachrist (názor na debutové album)

dysangelium
Vycházející hvězda na deathmetalovém nebi – Dysangelium.

K napsání těchto řádků mě vyprovokovala recenze na debutní album skupiny DYSANGELIUM publikovaná v časopise PAŘÁT. Tato nová kapela si zasloužila mou pozornost hlavně proto, že na bicí zde hraje Ctibor, kterého znám ze SABATHORY, a ty zase osobně znám z našeho spícího držkovském festivalu DEATH A. D. Recenze nevyzněla moc dobře, album se umístilo v druhé polovině tabulky. A přitom už když jsem slyšel pár skladeb na bandzone, tak mi přišla tahle muzika hooodně našlápnutá!

Muzika je přesně moje krevní skupina, po ohromně dlouhé době mě moc potěšila nová kapela (a ke všemu česká!), zcela nečekaně a o to je to milejší. Už jsem skoro zapomněl ten radostný vzrušující pocit, který jsem x-krát zažíval při prvních posleších legendárních kapel. A teď jsem si po letech oprášil paměť. Čistokrevný deathmetal, bicí jedou přesně jako hodinky, zpěv brutální jak se patří, kytary sem tam zabrouzdají do melodií – ani moc ani málo, zkrátka tak akorát. U mě nejvíc boduje druhá v pořadí “Infection”, kde melodickou kytaru střídá brutální řešeto, a poslední osmá a titulní ”Maniachrist”.

Celkovou atmosférou je to pro mě – a nebojím se to napsat – pokračování KRABATHORu!!! A teď myslím navázání na pro mě nejlepší album Chrise a Bruna z roku 1998 “Orthodox”, protože KRABATHOR bez Bruna byl pro mě poloviční. Takže já jsem se vlastně dočkal zmrtvých vstání této české deathmetalové ikony. Je fakt, že na skutečný reunion původní sestavy KRABATHORu (Bruno & Chris) věřím stále, dřív nebo později to dokupy stejně dají. Zahrají si na Brutal Assaultu před 10 000 fanoušky a bude hotovo. Jen aby to nenatahovali moc a neprošvihli ten nejideálnější okamžik, aby na ně byl ještě někdo kromě mě zvědavý… No, a když to náhodou nevyjde, tak pro tuto situaci je tu DYSANGELIUM, kteří oblékají správný dres (a to doslova a do písmene – viz profilová fotka). Takže hurááá na koncert!

Na časopis PAŘÁT samozřejmě kvůli odlišnému názoru nezanevřu, je to super profi časopis mapující náš zcela okrajový hudební žánr. Ale tady podle mě recenzenti jednoznačně ustřelili a podcenili neznámou kapelu. Jeden poslech nepřesvědčil, tak se tím víc nezaobírali. Docela by mě zajímalo, jak by redaktoři známkovali, kdyby nad názvem alba Maniachrist viselo logo KRABATHOR :-)  Dovoluji si s PAŘÁTem nesouhlasit ve dvou zásadních věcech: nemyslím si, že bych (společně s DYSANGELIUM) uvízl v době před patnácti lety a nemyslím si, že tahle placka je abnormálně podobná s tunami dalších kapel.

AKTUALIZACE 17. 3. 2013: S radostí mohu konstatovat, že na výše uvedených chvalozpěvech na kapelu Dysangelium musím trvat i po včerejším koncertu v Liberci, kdy jsem měl konečně možnost tuto novou českou deathmetalovou superstar vidět naživo. Kluci odehráli komplet debutovou desku plus přidali cover od Sodom. Kvalitu z CD s přehledem obhájili a já se raduji z nové hvězdy. Klukům přeji a věštím velké úspěchy.

Profil kapely na bandzone
Recenze na Fobiazine

10. XI. 2012: Sosnová

Cílové foto – Sosnová 2012.

V Sosnové jsem odstartoval v roce 2008 svůj běžecký comeback na půlmaratonu, o rok později jsem si tu zaběhl svůj první maraton, v roce 2010 a 2011 jsem tu taky nechyběl (oba dva roky maraton). Letos to po mém leteckém představení na Kalichu vypadalo, že budu v Sosnové chybět, ale nakonec to šlo alespoň na 10,5 km trati.

Přesně tři neděle od leteckého dne a 2,5 týdne od operace a s odlehčenou sádrou po rameno jsem komickým stylem doběhl v úsměvném čase 47:27 překvapivě nikoliv poslední. Vítězstvím pro mě byl fakt, že jsem se postavil na start. Poprvé jsem běžel za jiný tým než za svůj DEATH A. D. HUŤ a sice za IVO DOMANSKÝ IN MEMORIAM na počest tohoto nestora českého vytrvaleckého běhání, který zemřel necelý týden před Sosnovou. Ivo nechyběl na žádných větších závodech v roli trenéra či moderátora a jeho neúnavné povzbuzování každého závodníka i jeho články o běhání a budou scházet.

13. X. 2012: Pojizerský maraton v Benešově u Semil

Cílové foto.
Cílové foto.

V sobotu ráno nás v Benešově uvítalo krásné počasí (slunce, 10°C), což bylo po deštivém pátku a celé noci velmi příjemné překvapení. I přes slušně zaběhnutou krosovou desítku před týdnem u nás v Huti jsem před Benešovským maratonem neměl žádný ambiciózní cíl – spokojen bych byl s časem do 3:45:00. Již tradiční předzávodový absťák jsme porušili v úterý na pivku a ve čtvrtek lahvinkou vína, což značí, jak pohodově jsme k závodu přistupovali. A ono to tak je asi nejlepší.

Od startu jsem běžel ukázněně, mezičas na 10,5 km 48:30 a dobrá nálada. Druhá čtvrtina po obrátku před Jabloncem n. J. byla trochu pomalejší, ale závod rozběhnutý slušně (21,1 km, 1:43:30). Celou první polovinu běžím společně se Zuzkou a Janou Víchovou. Po obrátce si dávám půlku gelu, který mám v kapse. Holky a Pepa Průcha mě trhli, ale pořád je mám na dosah před sebou (50-200 m). Na 23. km přijíždí support v podobě bráchy Zuzky a dává mi plechovku Prazdroje. Mezi 23. a 27. km do sebe liju asi 2dcl zlatavého moku a evidentně mi to pomáhá! Jde i o velkou psychickou pomoc, protože kontakt s Tomášem teď máme každé 2-3 km a člověk má zábavu a nenudí se, což je při maratonu důležité. Na 36. km mám přesně 3:00:00. Síly ubívají, ale i přesto cítím, že čas není vůbec špatný a když se hodně kousnu, tak by to mohl být boj o osobák (3:34:52). Jenže vím, že jsem už ne jednou totálně vytuhl právě na posledních 2-3 km.

Zuzku vidím pořád před sebou a chvílemi se mi zdá, že ji i dobíhám. Kolem 38. km se ve mě něco láme a cítím, že to asi půjde zrychlit! Pro mě zcela neznámý pocit na konci maratonu. V 11 maratonech, které mám za sebou se mi toto ještě nikdy nestalo. Vždy v tomto závěru jsem mlel z posledního a o nějaké seriózní závodění už moc nemohla být řeč. Teď je to úplně jiné. Na 39. km už se mi to nezdá, ale je to realita – k Zuze se opravdu přibližuji. U poslední občerstvovačky ji dobíhám a zcela překvapivě svištím kolem ní. I tento okamžik mě vlívá do žil další energii. Nepochopitelně nabírám tempo a dotahuji se na Pepu Průchu a dále na Janu Víchovou. Oba nechávám bez šancí za sebou a pokračuji v hodně slušném tempu k cíli. Poslední stoupáček. Při sbíhání k cíli na metě 1 km do cíle v rychlosti kontroluji čas – 3:25:50 – osobák to bude určitě, ale pod 3,5 hodiny to nepůjde, to bych musel mít v prdeli vrtuli. Ale když to jde, tak půjdu na krev až do cíle. Opravdu sprintuji, takový závěr jsem snad neběžel nikdy ani na destíce. Dobíhám v obrovské euforii a připadám si jako bájný Feidippidés. Naštěstí narozdíl od něj v cíli neumírám, ale s ještě větší radostí zjišťuji, že jsem to stihl pod 3,5 hodiny – přesně 3:29:53! Tak tenhle pocit je přesně to, proč stojí za to se trápit na maratonu. Nepopsatelné, nádherné. Pln radosti ani nepociťuji bolest nohou, kdyby šlo tyto situace umět nasimulovat, kdykoliv člověk potřebuje…

Dnešní paráda nemá konce – zcela nečekaně si odnáším za svůj výkon bronzovou medaily z kategorie do 35 let! Dnes jsem měl kua dobrý den – osobák, pod 3,5 hodiny a ještě medaile! Tak teď je přede mnou laťka 3:20:00 :-)

Dokud to mám v hlavě, tak zkusím sesumírovat, co bylo v Benešově jinak než obvykle: 1) rozumně rozebehnutá 1. polovina – nepřepálená, 2) ionťák jsem si dával na každé občerstvovačce a v druhé půlce jsem přidal vždy i perník, 3) vzal jsem si energetický gel, 4) Pilsner Urquell, 5) žádné ambice před startem, 6) žádný absťák pár dnů před závodem, 7) poslední 2 km rychlost lehce přes 4 min/km.

Výsledky zde.

km čas kumul. čas interval. min/km a-b min/km start-a

10,5

0:48:30

0:48:30

0:04:37

0:04:37

21,1

1:43:00

0:54:30

0:05:08

0:04:53

31,5

2:35:30

0:52:30

0:05:03

0:04:56

36

3:00:00

0:24:30

0:05:27

0:05:00

42,2

3:29:53

0:29:53

0:04:49

0:04:58


 

FILM The Nose: Přelez legendární cesty v (českých) Yosemitech

Delší dobu jsem nosil v hlavě myšlenku vzít kameru do zřejmě nejznámnější horolezecké cesty v Jizerkách. Ale když to je taková legenda, tak by byla škoda, udělat video jen jako holý dokument. Tohle si zaslouží víc, chce to nějaký příběh a název skály si o něj sám říká… :-)

Jistým limitujícím prvkem byl fakt, že jsme na všechno herectví, kamerování, výrobu rekvizit atd. byli jen dva – já a Zuzka. Především kamera přímo ve stěně, když jeden leze a druhý jistí, se ukázal jako největší problém. Ale celkově jsme si celou práci řádně užili a hlavně u “hraných” scén byla opravdu legrace. Doufám, že se alespoň někomu bude trochu líbit. Zvláštní poděkování patří liberecké kapele HUSH, která dala souhlas k použití hudby.

Článek o filmu na Lezci.cz zde.

Video v originální velikosti si můžete stáhnout zde (*.avi, 713 MB).

Vysoké Tatry – Gerlachovský štít 2012

FOTOGALERIE

gerlach
Vrcholovka z Gerlachovského štítu.

Svatý Václav v pátek = prodloužený víkend, předpověď počasí slibná – jede se do Tatééér! Letos nás Tatry dvakrát dost nekompromisně nakopali do zadku (v únoru výprask v jižních svazích Lomničáku a v březnu zkrácený přechod Belanek), tak třeba třetí pokus vyjde.

Pár dnů před odjezdem se domlouváme s Jorgem a Zuzkou a jedeme ve čtyřech. Cesta v totálně přeplněné Šíravě byla hustá. Probojovat se na záchod přes bariéru černých spoluobčanů okupujících celou uličku byl boj. V kupé opičárna jak v ZOO. Nás však čeká hezký víkend a ke všemu jsme vybaveni pivkem a vínem, cesta nám utíká.

V 9:30h začínáme ve stanici Vyšné Hágy a stoupáme po žluté vzhůru lesem, později klečovou loukou k Batizovskému plesu (12:00 h). Stezkou pokračujeme ještě výš do Batizovské doliny až na první terasu pod Kostolíkom. Zde si necháváme věci nepotřebné k výstupu a již nalehko nastupujeme (14:00 h) do Batizovské próby. Po 15 minutách překonáváme asi 15 m vysokou kolmou stěnku osazenou kramlemy a pokračujeme korytem, které vede do Gerlachovské štrbiny – sedélko které odděluje Gerlachovský štít a Gerlachovskou vežu. Na hřebeni se nám otevírá úžasný pohled do Velické doliny. Už jen kousek doleva po exponovaném hřebínku a jsme na střeše Karpat (15:30 h, 2655 m). Nádherné pohledy na celé Tatry.

Cesta dolů nám trvá 1 h a dole jsme již ve stínu a je to znát na teplotě. Stany si stavíme přímo pod nástupem ve výšce 2100 m. Po náročném a povedeném dni a bídné noci z vlaku toho máme dost a zaslouženě brzy usínáme.

Ráno se zdá, že jsme měli velkou kliku s počasím, protože se začíná zatahovat. Sestupujeme k Batizovskému plesu a s Jorgem se tu koupeme. Po 10. h už snídáme na Sliezském domě a počasí se zlepšuje. Velickou dolinou stoupáme na Polský hřeben a dále putujeme přes Prielom na Zbojandu (16 h). Od Prielomu se už definitivně zatáhlo a na chatu dorážíme již za mírného deštíku. V noci prší solidně a fouká silný vítr. Dobře, že tuto noc trávíme v bezpečí horské chaty, ve stanu by to nebylo ono.

Ráno je mlha, ale zdá se, že by se to časem mohlo roztrhat. Scházíme na Zámkovského chatu a naděje na protrhávání bere za své – každým metrem níž je mlha hustší a hustší. Cestu do Lomnice si prodlužujeme ještě traverzem přes Tumovu strž, kde vzpomínáme se Zuzkou na naše únorové drama. Kousek před Skalnatou chatou podél sjezdovky sbíháme do Tatranské Lomnice.

Známá hospoda Stará Mama se nám stává – jako vždy – dobrým zázemím po tůře po horách. V Popradu pak přichází na řadu Tatranský čaj a jím nastartovaná veselice. Tatry nás zase jednou moc potěšily a pobavily. Díky!

FOTOGALERIE

16. IX. 2012: Ústecký půlmaraton

ustecky_pulmaraton11
Ústecký půlmaraton 2012.

Počasí na 2. ročník Ústeckého půlmaratonu vyšlo skvěle – slunečno a teplota kolem 20°C. Na jaře, kdy jsem se přihlašoval, jsem měl na Ústí – nabuzen slušnými časy z 1/2PIM a Pardubic – ambiciózní cíl určitě pod 1:33:00. Po Miřejovickém výprasku a s tím souvisejícím tréninkovým výpadkem ambice opadly do střízlivých úrovní.

Prvních 5 km jsem rozběhl dobře (4:28min/km). První krize přišla v polovině závodu a trvala do 12. km – přišla známá bolest úponu vnějšího kolenního vazu na pravé noze. S tím mám zkušenosti, takže jsem počítal, že během jednoho dvou km bolest opadne. A taky že jo. Druhá krize – už únavová – přišla po druhém proběhnutí chemičkou (skvělý nápad – dobrá atrakce závodu) mezi 14. a 16. km, kdy se trať motala samým centrem Ústí. Po občerstvovačce na 16. km mě to nakoplo a zrychlil jsem tempo. To mi vydrželo až cca na 18,5. km. Poslední 2 km jsem už v nohách cítil a je to vidět na poklesu rychlosti. Samotný doběh do cíle jsem si užíval v celkem slušném tempu. Čas 1:38:39 je trochu zklamáním, ale zjevně na víc v současnosti nemám. Celkově krásný závod za nádherného počasí a skvělé divácké kulisy. Musím změnit svůj názor na Ústí n. L., doteď jsem měl toto město zafixované jako špinavou cikánskou díru. To však platí jen pro okraje, užší centrum je moc pěkné.

km čas kumul. čas interval. min/km a-b min/km start-a
5 0:22:19 0:22:19 0:04:28 0:04:28
10 0:45:16 0:22:57 0:04:35 0:04:32
15 1:09:06 0:23:50 0:04:46 0:04:36
21 1:38:39 0:29:33 0:04:51 0:04:41
Real time: 1:38:35

Foto výše (c) http://amaka.rajce.idnes.cz