Tento v tuzemsku hodně známý dvanáctiletý venezuelský rum s etiketou i tubusem zbarveným do zelena je u nás rozšířen stejně jako Zacapa a jeho dostupnost je opravdu snadná. Mnohokrát jsem u něj skončil v hospě, protože to byla jediná tutová volba. Ale láhev mám doma až nyní a proto se tato legenda dostává na mé stránky až jako devatenáctý rum.
Barva je poctivě tmavší a vůně výrazně hutná, při hlubokém přičichnutí je cítit mírná štiplavost. Na jazyku rozeznávám čokoládu, citrusy. Tak sladký, jak skoro všichni tvrdí, pro mě rozhodně není. El Dorado a Presidente Marti je se sladkostí o kategorii výš. Hned v druhé řadě se u mě hlásí nějaké lehce ostré koření, které neumím rozpoznat a jazyk začíná cítit mírné štípání, které pramení právě z této lehce kořenité chutě v kombinaci se štiplavostí alkoholu. Tuto charakteristiku mám u Diplomatica pro sebe zafixovanou a přetrvává i po polknutí. Dojezd je spíš kratší.
Celkově se jedná o velice dobrý rum, takovou jistou volbu. Řekl bych, že to je takový nejjednodušší vstup do elitní kategorie rumů.
Moje cesta k tomuto rumu byla dlouhá. Již před dvěma lety v pražské hospodě U Zábranských jsem v nápojovém lístku s radostí našel položku s názvem „Dos Maderas“. Bohužel vrchní mě zklamal odpovědí, že dnes ho zrovna nemají. Při mé další návštěvě stejného podniku po x měsících jsem šel už najisto. Nápoják nezměněn, moje volba stejná, vrchního odpověď bohužel také identická. Když jsem se slušně ptal, proč ho tedy mají pořád v nápojáku, tak jsem se dočkal arogantního výstřiku „nebyl, není a už nikdy nebude!“. OK tedy, po čase přišla chvíle a já si Dos Maderas obstaral standardní cestou z obchodu.
Láhev je ukrytá v krásném papírovém válci, z něhož se dočteme, že se jedná o směs karibských rumů z Guyany a Barbadosu, kde si zrály pět let. Pak byly převezeny do Španělska, kde si to zopakovali stejnou dobu v sudech po sherry (konkrétně 3 roky po 20ti leté Palo Cortado a 2 roky po 20ti letém Pedro Ximenéz). Barva je sympaticky tmavší, vůně je hutná, sladká, medová, trochu je cítit předzvěst štiplavosti alkoholu. Na jazyku si alkohol při prvním doušku vypálí, co mu překáží, ale vzápětí je už cítit sladkost ale i příjemná dřevní trpkost a nějaké koření. Zajímavý rum, pro mě dost originální, nevím k čemu přirovnat. Alkohol je cítit hlavně při prvním smočení jazyku, pak už si člověk v klidu vychutnává jednotlivé komponenty chutí. Překvapuje mě, že nejprve vždycky cítím jasné sladké tóny, ale později přijde suchý dojezd a se sladkostí je konec a objevují se i ovocné chutě, možná rozinky ale ne vyloženě jejich cukr. Jo, tohle mě baví, dost zajímavé.
Skalice u Držkova je břidlicová mírně převislá zeď nabízející zajímavé kratší stěnové lezení po dobrých chytech. Výška výstupů je kolem 12-ti metrů, délka stěny asi 25 metrů. Spodní část tvoří kvalitní pevný materiál, vršek vyžaduje trochu citu a něhy pro decentní lámavost skály. Lezecky objevil v 80. letech A. Jaluška, v létě 2016 borháky osadil Z. Bouda v domnění, že jde o prvovýstupy. Stěna je umístěna ve stínu statných buků. Lézt se zde dá bez omezení za deště i v zimě. Sektor se dělí na Křížovou stěnu (vlevo), Střední stěnu a Hlavní stěnu (vpravo).
Auto nechte u kapličky nad Držkovem. Chůze po oblém hřebeni přes pole do lesíku ke skále Vám zabere 10 minut. GPS: 50.6832344N, 15.3088519E.
Křížová stěna
První část stěny, která lezce uvítá hned po příchodu. Stěnou se linou dvě výrazné diagonální spáry tvořící kříž.
DIAGONÁLA II Nástup vlevo a diagonální spárou snadno na vrchol. SYPAČKA HNOJOVÁ III Nástup ve středu Křížové stěny, přímo vzhůru, ve středu „kříže“ horní doleva ubýhající šikmou policí a v její polovině přímo na vrchol kolem smrčku.
Střední stěna
Prostřední objekt, u kterého oko lezcovo zaujme především vrchní převislé trojúhelníkové patro.
BURČÁKOVÁ SEZÓNA IV Nástup přímo ve spádnici vrcholové borovice (uprostřed Střední stěny), vzhůru na první polici, zprava snadno na druhou polici (jištění) a přímo středem převislé stěnky na vrchol (slaňák).
Hlavní stěna
Lezecky nejhodnotnější část, která je tvořena mírně převislou stěnou s dobrými chyty i stupy. Členitost skály nabízí různé varianty výstupů.
LVÍ NAROZENINY III Nástup 3 m vpravo od hrany po dobrých chytech šikmo vlevo vzhůru na hranu a po ní doprava na vrchol.
VARIANTA PO HRANĚ III Nástup hranou a tou až na vrchol. MECHEM A KAPRADÍM IV-V Nástup 2 m vlevo od Cesty pro malého Ozzyho podél koutku po dobrých chytech k BH. Mírně vlevo na vrchol. CESTA PRO MALÉHO OZZYHO V Nástup z nejvyššího bodu balvanu u buku, podél křídla středem stěny k BH a šikmo vpravo na polici ke knížce. Zprava přes převis (hodiny) na vrchol. DRŽKOVSKÁ V Nástup vpravo od Cesty pro malého Ozzyho stěnou pod střechu, vlevo přes převis (BH) a přímo jako Cesta pro malého Ozzyho na polici ke knížce.
VARIANTA DRŽKOVSKÁ DÝNĚ V Od BH Držkovské šikmo doprava k BH Dýňobraní a touto cestou ke slaňáku. DÝŇOBRANÍ V Výrazným sokolíkem v pravé části stěny pod převis (hrot), výšvihem přes BH přímo na polici ke slaňáku.
Volba mezi Gambrinusem a Šarišem je jasná – Šariš. Sice se jedná o kvalitativně stejný patok, ale jelikož sedím na zahrádce příjemné hospůdky v centru východoslovenské Sniny, tak dát si tu Géčko se podle mě prostě nesluší. Pirožky s brynzou jsou povedené a já se dostávám do té správné čundrácké pohody. Autobusem se dopravuji do Ubl’y, kde se loučím se slovenským pivem v místní zahulené čtyřkové knajpě a pěšky pokračuji na hraniční přechod. Provoz je tu minimální a za deset minut jsem na ukrajinském území. Po silnici přicházím do Malého Berezného a dále do Velkého Berezného. Na náměsti si vyměňuji 100€ za 2700 Hřiven (tzn. 1 Kč = 1 UAH). Ukrajinská měna neustále slábne, pamatuji si, že před třemi lety byl kurz 1,7 Kč = 1 UAH. Po nasátí místní atmosféry pomocí Oboloňe (ukrajinské pivo) pokračuji proti proudu řeky Už za městečko, po lávce přecházím na druhý břeh řeky a na paloučku si stavím stan.
Patník na Javorníku.
Ráno nejsem zbrklý (to mi jde), v poklidu balím své bydlení a kolem 10h vyrážím na další pouť. Můj dnešní cíl je přechod masivu Javorníku (1017 m) a vesnice Kostryna. Trasa vede po červené turistické stezce, kterou tu vyznačovali v letech 2007-2009 čeští dobrovolníci z www.karpaty.net. Cesta lesem se po chvíli začíná prudce zvedat a tady začíná mě dobře známý karpatský problém – džungle, spadané stromy a totálně neprostupný terén. Samotnou cestu po pár metrech nevidím a přelézání ležících stromů dramaticky ztěžuje postup kupředu. Navíc správný směr pouze intuitivně tuším podle mapy. Takhle to nepůjde! Vracím se na místo, kde ještě byla cesta znatelná a odtud pokračuji přímo korytem potoka, který je jasnou orientační linií. Postup je pomalý, ale co se dá dělat. Po více než hodině se díky svému neobyčejně vyvinutému orientačnímu smyslu dostávám na silnici vedoucí do jednoho z největších zapadákovů, které jsem kdy poznal, do Ruského Močaru. Jako v mnoha podobných vesnicích i zde je mrtvo. Ve vesnici jsem viděl všehovšudy pět živáčků, z nichž nadpoloviční většina byla totálně na mol. Lesní cesta plná serpentin mě za další hodinu přivádí nejprve k vysílači na Javorníku a po pár stech metrech i na samotný vrchol Javorníku. Na rozkvetlé louce dopřávám svému tělesu zasloužený odpočinek a mysl vypínám do standby režimu.
Nyní mě čeká 6 km prudký sestup lesem do vesnice Kostryna (300 m n. m.). Kolena sestupem trpí a hold to už není jako ve dvaceti. Koupačka v potoce kousek před vesnicí je příjemným osvěžením. Hned v prvním magazínu si kupuji pivko a už tak krásný svět je hned ještě hezčí. Pozdní odpoledne trávím u zdejší perly – dřevěného kostelíku původně postaveného roku 1645 ve vedlejší vesnici a v roce 1703 přemístěného sem. Odvážnému štěstí přeje a když je člověk navíc hladový, tak má odvahy ještě o kus víc. V místní nálevně si dávám párky, které jsou hluboce zamrazené a datum výroby stejně jako složení opravdu nechci znát. Hlad je úspěšně zažehnán. Stan si stavím u řeky Už v blízkosti vlakového přejezdu a odbočky na Kostrynskou Rostoku.
Ranní probuzení v Kostryni.
Ráno mě budí kráva pasoucí se u mého stanu. Balím věci a jdu poprvé zkusit místní vlak. Širokorozchodnou železnicí se přepravuji do vesnice Stavné. V magazínu naproti vlakové stanici řeším snídani a ve vedlejší knajpě uvolňuji atmosféru do sfér všeobecného míru a pohody místním pivkem „Zakarpatskym“. Hned mi jde daleko lépe plánovat dnešní program. Tok myšlenek se stává přímočarým a mizí poslední stopy pochybností. Za pár okamžiků si to štráduji po svých údolím říčky Lubňa do stejnojmenné horské vesničky, která leží v údolí mezi horami Čeremčou (1130 m) na západě a Pliškou (1050 m) na východě, na severu tvoří hráz hraniční hřeben s Polskem.
Polomrtvá vesnice na mě nepůsobí vůbec přívětivě. Jeden domorodec mě upozorňuje na hady v lese. Další bláznivá divoženka ve středních letech mě zase pro změnu mermomocí zve do svého obydlí a tvrdí, že do lesa sám jít nemůžu, protože tam před týdnem zastřelili turistu. Cíl jejího počínání ani nechci domýšlet. Korunu tomu dává místní opilec, který mi chce dělat průvodce a chce po mě samozřejmě peníze. Je dost neodbytný a pořád mě pronásleduje. Toto místo mi není vůbec příjemné a proto měním plány na cestu přes horu Plišku do Verchoviny Bystré. Rychle se pakuji a sbíhám 3 km zpátky na hlavní silnici a pokračuji do vesnice Luh. V magazínku si s chutí dávám pivko a mysl je zase v pohodě. Podvečerní slunce příjemně hřeje a dle místních lidí mi za chvilku pojede vlak, kterým se dostanu do Užoku. A skutečně tomu tak je, při západu slunce vystupuji nad viaduktem na zastávce v Užoku. K mé velké radosti mě mezi Užokem a Volosjankou de facto přímo pod železničním viaduktem, který je místním symbolem, vítá srub s hospodou a ubytováním (Hotel LiAn, 200 UAH/pokoj). Neváhám ani vteřinu. Po pár propocených dnech si s chutí dopřeji postel a sprchu.
Dřevěný kostelík v Užoku.
Další dva dny trávím v okolí Užoku. Kousek za viaduktem je pěkný dřevěný kostelík a přímo ve středu vesnice je policejní check-point, protože kousek nad vesnicí probíhá po hřebeni hranice s Polskem a pohyb podél hranice je omezený. Největší místní atrakce je karpatský semmering z roku 1905, což je systém železničních mostů a tunelů, díky kterému na 19 km vlak nabere 362 m výškových.
Hned za nádražím ve Volosiance vlak vjíždí do tunelu a za ním jde po vysokém viaduktu nad údolím Uhu, dvakrát se vrací nad Volosianku, vždy o několik set m výše, spojuje mosty a viadukty hluboké s trže a propasti. Je to jedinečná trať v celé ČSR a nikdo by si neměl dát ujíti tuto jedinečnou podívanou. [DOSTÁL, Jaroslav. 1936. Podkarpatská Rus, II. vydání, Knižnice KČT, s. 168.]
Od pohraničníků dostávám instrukce, kde se smím a kde se nesmím pohybovat a výlet mi usnadňují tím, že mě svým UAZem vyváží na hřeben nad vesnici a dále už po svých pochoduji do Užockého průsmyku. Toto karpatské sedlo bylo dějištěm krutých bojů během první tuhé válečné zimy 1914-15 a dodnes tyto události připomíná hřbitov vojáků. Do Užoku scházím již po silnici a hned na začátku vesnice mě překvapuje rekreační středisko pro ukrajinskou smetánku s bazénem a restaurací. Hlad mám, vedro vybízí ke koupeli a pivo tu taky mají, takže není moc co řešit.
Hrad Něvické a přicházející oblačnost.
Další dny se naváží do hor mraky a s nimi pořádné lijáky a proto zvedám kotvy a cestuji chvíli vlakem chvíli po svých přes Sil‘ do Perečína, kde je slunce a teplo. Městečko pod horami na soutoku Uže a Turji, které se může pochlubit údajně jedinou sochou listonoše na světě nabízí například velice solidní restauraci Podkovu kousek od železniční stanice, řadu náleven, slušné ubytování v hotelu Berizka (200 UAH/pokoj) a maršrutkou se odtud lze dostat údolím Turji pod poloninu Runa. Cestou zpátky do Užhorodu ještě navštěvuji hrad Něvické z 13. století a jelikož mě tu dostihuje déšť postupující z Karpat, je nejvyšší čas na návrat domů.
Nástupem do nočního vlaku z Čech do Michalovců začíná můj sólo výlet na krásnou Boržavu přímo do srdce Podkarpatské Rusi. V Michalovcích si užívám osvědčené plzeňské restaurace U Grolla, kde je hladinka srovnatelná s plzeňským Parkánem, protože tu čepuje Master Bartender Pilsner Urquell. Ve 14:10 h známým busem do Užhorodu (17:20 h, místní čas je o hodinu více než SEČ) a dále maršrutkou do Volovce (17:40 h z Užhorodu, ve 20:00 h ve Volovci). Měním € na hřivny u domorodkyně (100 EUR = 2 480 Hr, tzn. 1 Hr = 1,1 Kč při 1 EUR = 27 Kč). Ubytování ve středu městečka v nově zrekonstruovaném hotelu Viktoria za 120 Hr a hurá na večeři a Černigovské pivko. Počasí je opravdu letní, polovina července je znát, pivo zpříjemňuje náladu a uklidňuje mysl. Dostávám se do té správné poutní atmosféry.
Hlavní hřeben poloniny Boržava.
Jak je mým dobrým zvykem kašlu na všechna pravidla, včetně pravidel horalů. Brzké ranní vstávání nechávám jiným, méně zkušeným a mladším ambiciózním borcům 🙂 Po snídani s rozvahou vyrážím z Volovce po 10. hodině po žluté turistické značce na hlavní hřeben Boržavy. Jedná se o kratší ze dvou nástupových variant. Ta delší – po červené – vede přes vrchol Temnatik a včera večer u piva jsem měl za to, že půjdu tudy, protože podle mapy vypadá atraktivněji. Jenže já jsem flexibilní, perspektivní, inteligentní… takže když jsem viděl při vylézání z postele, kolik je hodin, tak bylo během vteřiny rozhodnuto o nástupu kratší variantou. Stejně ta delší cesta nebude tak pěkná, jak se mi jevila včera večer z mapy, že ano? 🙂
Od nádraží přes tržnici a doleva pod železničním mostem, kolem kostela a vzhůru nejprve pastvinami, později lesem stoupám po cestě 3 hodiny až na začátek poloniny. Tady mě překvapují dva ZILy plné sběračů borůvek, kteří už mají svou denní šichtu za sebou. U Staré sýrárny jsem kolem 14. hodiny a borůvkářů je tu ještě dost. Boržava je známá svými borůvkovými plantážemi, kterými je pokrytá velká část nižších partií hlavního hřebene. Přes vrchol Plaj s meteorologickou stanicí pokračuji dále na Veliký Vrch. Vpravo se mi ukazuje nejvyšší vrchol Boržavy – Stij, který je obklíčen mračny. Na Velikém Vrchu potkávám pár mladých Ukrajinců, kteří jdou stejnou tůru v opačném směru. Odtud je krásný výhled na celý hlavní hřeben Boržavy, který se vlní jako had. Při sestupu z Velikého Vrchu začíná pršet. Najdřív sem tam kapka, po čtvrt hodině už to je vážnější a pod kopcem Gymba se rozhoduji, že to tady pro dnešek zapíchnu. Bylo to dobré rozhodnutí, protože se dost rozpršelo a ve stanu je lépe než na dešti.
Vrchol Židovské Magury.
Ráno je nádherné počasí, naprosto bez mráčku a výhledy na celou Boržavu famózní. Pokračuji v pochodu po hlavním hřebeni přes Gymbu (1491 m). Roli osamělého poutníka si vychutnávám plnými doušky. Samotu občas naruší skupinky sběračů borůvek, které sem na hřeben vyvezly náklaďáky z vesnic v údolí. Dle ukazatele na Židovské Maguře (1517 m) to je do Mižgirje přes 13 hodin, začíná mi docházet, že dnes ještě určitě nebudu spát v tomto městečku. Hřebenová cesta začíná výrazněji klesat přes Grab (1378 m), Široký verch (1257 m) a Kruhlu (1209 m), za kterou se ztrátou výšky začíná pásmo lesa a já se pouštím do sbírání borůvek. Voda mi už došla a vzhledem k teplému slunečnému počasí jsou borůvky alespoň částečným osvěžením jazyka. Pod vrchem Opolonok (1171 m) se mi z malé paseky otevírá pohled na pokračování hřebene Boržavy a já doufám, že sedlo pode mnou bude už Prislop (938 m) a za ní dominuje polonina Kuk. Po 20 minutách chůze mě kamenný kříž postavený na počest zmrzlých vojáků v bojích 1. světové války ujišťuje, že jsem opravdu v sedle Prislop. Zde se dá pokračovat vzhůru na poloninu Kuk a dále do Mižgirje. Já však nemám žádnou vodu a volím ústupovou variantu z hřebene lesem do první vesnice Ťuška, jejíž kostel je ze sedla vidět. K mé velké radosti pár metrů pod hřebenem teče potůček a moje hrdlo je zachráněno. Kousek níž využívám tůňku k očistné koupeli. Po dvou propocených dnech je to balzám pro mé tělo. Pokračuji po lesní cestě lesem, později již po pastvinách až k prvním obydlím.
Ťuška je klasická karpatská vesnice, domy jsou roztahané kolem silnice i vysoko do kopců kolem a k mé velké radosti tu nalézám i magazín, kde si dávám zasloužené pivo a doplňuji zásoby jídla. Bohužel dnes už žádná maršrutka odtud nejede, takže se rozhoduji sejít k hlavní silnici vedoucí z Volovce do Mižgirje po svých. Cestou se stavuji na pivu v turistickém komplexu Rička a přímo na křižovatce s hlavní silnicí si stavím stan.
Pomník obětem afghánské války.
Další den je opět krásné slunečné počasí a pastevci koz a krav mě zvou na snídani. To se nedá odmítnout. Moje pouť vede přes vesnici Repinné, kde probíhá v dřevěném kostele mše a dále přes osadu Sojmy, kde je super místo na říční koupání. Tady se moje pouť přirozeně překlápí do kulturní části a začínám si plnými doušky užívat místní karpatské civilizace a jejích výdobytků. Odpoledne přicházím do Mižgirje, okresního centra jihovýchodní části Boržavy.
V dalších dnech se přesouvám maršrutkou z deštivých hor do prosluněné tisské nížiny, konkrétně do centra maďarské menšiny na Podkarpatské Rusi a střediska místního vinařství – Berehova. Pěkné město s příjemným historickým jádrem a termály doporučuji k navštívení po tůrách v horách každému, kdo chce poznat tuto krásnou zemi i z jiné stránky než pouze jako místo liduprázdných polonin a drsných Karpat.
Strašnický Bar Vesna je mým oblíbeným místem pro občasné objevování nových rumů. Dvanáctileté Ultimatum, které by mělo být směsí až 12-ti letých rumů z Guayany, Trinidadu a Jamajky jsem tu měl celkem dvakrát a už nikdy více. První návštěvě předcházela důkladná pivní procházka, takže paměť zcela nesloužila. To se ukázalo jako zásadní, protože jsem si pak vzpomněl jen na to, že jsme měli Flor de Cana Centenario 12 z Nikaraguy a Ultimatum Infinitum 12 yo. Dále mi v hlavě zůstalo, že jeden rum byl dobrý a chci se k němu vrátit a druhý už rozhodně nikdy více!
Při další návštěvě Vesny jsem byl v lepší formě a zjistil jsem, že ten druhý, tzn. nepoužitelný, je právě Ultimatum 12. Barva světlější, podobná chcankám, nic hustého. Už vůně značí, že to bude štípat a půjde o nějakou chemii. Chuť na jazyku je pokračováním strašidelného zážitku, alkohol štípe moc, nic pěkného mi to nepřipomíná, jen šílenou chemii. Jsem si jistý, že tohoto vypít trochu víc, tak druhý den mě praskne hlava a hlavně bych to dost brzo vyklopil. Ono víc bych toho ani vypít nemohl, protože mi tohle vážně vůbec nechutná. Navíc pachuť v ústech přetrvává a až lok piva značky Medvěd mě z toho dostává. S pivem Medvěd moc společného nemá, jedná se o pivo s výrazným ovocným nádechem (něco jako Bernard Švestka), ale po Ultimatu to je balzám na mé chuťové buňky.
Zlatá Havana Club 7, o Centenario 7 ani nemluvě. Důvod, proč tu chybí moje originální fotografie flašky je po uvedených řádcích zřejmý.
Žádné recenze na tento rum jsem si nečetl, ale nějak podvědomně jsem ho zkusit chtěl už dlouho. Přecijen „Presidente“ není název pro něco průměrného…
Hned po otevření a přičichnutí můj optimismus ještě poposkočil nahoru, protože přesně tuhle vůni mám na rumech rád – sladká, výrazně rumová, kůže… Barva ve sklenici je hodně tmavá a celkově je rum hustý. Vypadá prostě poctivě.
Na jazyku pokračuje v koncertu sladkých chutí. To co jsem před chvílí cítil nosem, tak se potvrzuje i v ústech a je to naprostá paráda. Mírné štípnutí alkoholu, ale zcela v rámci příjemnosti, jen abych věděl, že k volantu teď cesta nevede. Cítím rozinky, možná lehce čokoládu, kakao a hlavně sladký rum, který tolik miluji. Hned se mi asociuje El Dorado, které mám na úplném vrcholu svého rumového žebříčku a hned mohu dodat, že Presidente je jeho rovnocenný soupeř… spíš kamarád, protože tyhle dva týpci si budou u mě hodně rozumět. Dojezd je dlouhý a výrazný. Vždy když musím nečekaně měnit svoje medailové pozice v rumovém pelotonu, tak to je moc příjemný okamžik. A ten teď právě nastal.
Tento rum pochází z karibského Martiniku. U nás poměrně raritní značka, v obchodech se moc nevidí.
Barva není ani tmavá, ani světlá, prostě střed. Vůně na mě trošičku umělá, ale rum tam poznat je. Na jazyku začíná okamžitě drsně pálit alkohol, takže na jakékoliv chutě zatím není čas. Po chvilce pálení ustává a přeci jenom rozpoznávám rum, hodně suchý rum, marně hledám rumovou sladkost, kterou mám tak rád. Asociuje ve mě staré suché dřevo, hodně zlehka v dálce citrusy a ke konci přeci jen tam možná někde hluboko na dně bude nepatrná sladká stopa.
Tohle pro mě vůbec není typický rum! Přijde mi, že je někde na cestě k whiskey, které vůbec nerozumím a ke které mě čeká ještě velký kus cesty. Já na rumech prostě mám rad, že jsou z cukrové třtiny a ta sladkost tam je. Tady jsem rumové stopy hledal a často nenacházel. Ten suchý výraz mě nakonec i začal bavit, proto dávám 50%, ale hodnocení je tu pro mě složité.
Na tento rum jsem slyšel prakticky samou chválu a s vánocemi na něj konečně uzrál ten pravý čas.
Nádherná flaška, barva o malinko světlejší než např. Zacapa. Krásně rumová vůně je předzvěstí opravdového požitku. Na jazyku potvrzuje kvality, jemný, alkohol škrkábe tak akorát, chuťově poctivý čistokrevný rum. Cítím chuť medu, ale pro mě – sladkomila – možná malinko méně sladký (ve srovnání s El Doradem samozřejmě velký rozdíl), o to ortodoxnější rumová chuť. Takhle si představuji rumovou extraligu, opravdový klenot. Jemný dlouhý dozvuk na jazyku. Nemám co vytknout (snad kromě vyšší ceny), labužnická paráda.
Materiál – Everest Softshell Hmotnost: 826 g Cena: 1 590 Kč
Pánská lehká softshellová bunda. Celopropínací bunda se zipem bez kapuce. Dvě velkoprostorové boční kapsy, uzamykatelné zipem . Jedna malá kapsa v horní části rukávu uzamykatelná zipem. Rukávy zakončené manžetou s nastavitelným suchým zipem. Obvod v dolním kraji zakončen pružnou gumou.
Tato fešácká lehká bunda je právě teď aktuálním doplňkem do šatníku, protože se ideálně hodí na podzimní procházky po českých horách a rozhodně v ní příjemně zaujmete okolí i při korzování po městě.
Bunda je vyrobena ze 40% z černého Everest Softshellu a ze 60% z černobílé pleteniny, která připomíná norské svetry. Konce rukávů se dají regulovat gumovou stahovačkou se suchým zipem, dolní obvod je protažený gumou, krk obepíná vyšší límec. Na bocích jsou dvě prostorné kapsy s vertikálním zipem, jedna kapsa na levém rameni na telefon/peněženku atd.
Ze zvolené kombinace materiálů (pletenina a softshell) plyne, že se nejedná o oblečení do nejnáročnějších horských podmínek. HUMI OUTDOOR v této své novince směřuje na lehčí turistiku a běžné nošení. Pletenina svou podstatou není vhodná jako vrchní vrstva do deště, takže použití buď pokud neprší nebo pod nepromokavou bundu. Silnou stránkou CASUARu je nezvyklá kombinace tradiční pleteniny a moderního softshellu, která působí originálně a v záplavě všech těch pestrobarevných kombinací „kosmických“ textilních materiálů zaujme konzervativním pojetím, což podtrhuje i střídmá černobílá kombinace.
Humi CASUAR zaplňuje místo na trhu lehkých outdoorových bund a zaujme originální volbou materiálu. Ideální volba na výlety po cestách zaplavených šustícím podzimním listím.
Tento v tuzemsku hodně známý dvanáctiletý venezuelský rum s etiketou i tubusem zbarveným do zelena je u nás rozšířen stejně jako Zacapa a jeho dostupnost je opravdu snadná. Mnohokrát jsem u něj skončil v hospě, protože to byla jediná tutová volba. Ale láhev mám doma až nyní a proto se tato legenda dostává na mé stránky až jako devatenáctý rum.
Na tento rum jsem slyšel prakticky samou chválu a s vánocemi na něj konečně uzrál ten pravý čas.
