Pamír 2009 – Rudův deník

Zpět na Zdendův deník

Pamír 2009: Rudův deník

M – Mára; L – Láďa; R – Ruda; Z – Zdenda; F – Fána; V – Vladimír

1.-3.7. Odlet přes Istanbul do Dušanbe. Turkish Airlines naštěstí limit 25 kg bagáž. V Istanbulu chlemtáme drahé pivo za peníze Izotry. Výměna peněz 100 EUR = cca 600 Somoni (S). V Dušanbe kluci (M, L) na OVIR pro GBAO. Vízum přímo na letišti za 57 USD, OVIR není potřeba, ale sehnat GBAO je velký problém, nakonec po pár dnech sehnáno za 1.000 Somoni na 2 lidi, a to prostřednictvím taxikářů. Z toho vyplývá, GBAO skutečně rozhodně raději přes ambasádu! Dohadování taxi, nakonec R+Z+V+F jedou do Khorogu, přes průsmyk není možné jet kvůli přestřelkám s Talibánci, tak je z toho objížďka a 700 km štreka! Cena 350 S na osobu v Toyota Land Cruiser. Dalších 200 km do Šitcharvu v pohodě, v dobrém rozmaru jsme dali 200 S/osobu (šlo by levněji). Celkem tedy štreka 900 km a pár drobných, cesta až na objížďku překvapivě dobrá (převážně asfalt), cesta trvala cca 24 hodin s 3 h pauzou na spánek. Cesta údolím hraniční řeky Pjandž (Amudarja), úžasné výhledy do afgánského Hindúkuše a na vrcholky Pamíru. Taxi nás vyklopilo před magazínem (bylo pivo!) asi ve 4 hod odpoledne a jelo pryč. Nás se ujal Alik, místní učitel a ředitel místní neziskové organizace. Dal nám najíst, napít a rozložil nás v hostinském pokoji – SUPER!

4.7. Pivo v magazinu (6 S), den oddychu. Výlet nalehko do doliny, abychom našli cestu. Opět nás hostí! Odpočíváme. V noci příjezd M+L, taxikář je oškubal, ještě chce za něco 500 S, dávám mu 100 S, ať vypadne. L zjevně ne v moc dobré kondici.

5.7. Dokupujeme věci v magazínu (chalva, oříšky, hrozinky, nudle) a po osmé vyrážíme. Výška 2.730 m.n.m. Cesta s batohem fakt strašná! K prvnímu soutoku ve výši cca 3.300 m.n.m. se vlečeme cca 8 hodin! F o 40 min dříve, pak V a R, další hodina Z a za dalších pár hodin kluci. Vaříme jídlo a čaj, L je na tom špatně.

6.7. Odpočíváme. Děláme snídani, pak spíme, ve 12 hod vaříme oběd, v 14 hod vyrážíme a zhruba za 2 hodiny jsme u dalšího soutoku ve výši cca 3.600 m.n.m. Vaříme a stavíme stany u řeky.

7.7. Tentokrát jsme na cestě déle, asi 4 hodiny. L + M nás však nedostihli!

8.7. Cesta až pod ledovec. Už máme všichni té hrozné cesty korytem řeky a zejména těch hrozně těžkých batohů plné zuby! Nacházíme dobré místo na stan v cca 4 300 m.n.m. Mám hroznou rýmu a cítím výšku! Slunce mi dalo taky zabrat. Je mi zle a špatně spím!

9.7. Ráno bavím kluky konstrukcí maček, vymýšlel je asi nějaký fanoušek stavebnice Merkur pro pokročilé. Jdeme na lehko aklimatizačku na vrcholovou morénu a pak po ledovci. Zaostávám! Necítím se moc dobře. V 4 800 m.n.m. to otáčím a jdu dolů, kluci pokračují do cca 5 000 m.n.m. Dole uvařím čaj do termosky, vyčistím si zuby… Pak se jdu podívat kus dolů, jestli nepotkám na cestě L + M. Pořád nás nedošli! Večer čaj atd., velké plány na příští den. Pik Ozbrojených Sil po obhlédnutí situace zavrhujeme, na řadě je Olympiáda.

10.7. Nejen já jsem unaven. V šel na boční suťovisko hledat nástup na Pik Moskevské Olympiády, kluci spíše obhlédnou cestu z protilehlé morény. Cestu asi máme! Všichni odpočíváme. Na velkém kameni v táboře rubíny! Fotíme to. Najednou se odkrývá pohled do Pakoše na vrcholy Gašebrumu a Broad Peak! SUPER! NÁDHERA! Fotíme, pak děláme jedno naše společné foto. Večer klasické věci a jdeme do stanu. Zítra jdeme na to!!

11.7. Ráno slyším hlasy, ale je moc brzy!? Našel nás L, který se zatím zcela zotavil a je sám v dobré kondici. M je prý totálně K. O.! Balím věci a jdu dolů s L. Stejně tak F. V a Z byli jmenováni jako útočné družstvo a půjdou nahoru. Scházíme k M, asi 100 výškových metrů pod naším posledním postupným táborem. M je opravdu K. O. Děláme čaj, dáváme mu léky, smektu, čoko atd. Celý den na jednom místě. Uspořádávám si myšlenky, koukám, zda ve stěně neuvidím kluky. Ráchám se ve vodě.

12.7. M je stále K. O., jdu dolů sehnat ajrak a nějakou případnou pomoc. Cesta na zelené plato podél řeky celkem ujde, pak jdu na druhou stranu řeky a mířím směr kyšlak. Vcházím do údolí, přede mnou se otvírá pohled na vysokou morénu, je mi až do pláče. Jdu ale nahoru, v 3 800 m.n.m. mě vřele vítají pastevci, neumí ale skoro nic rusky. Domluva ruce, nohy. Dávají mi žirčaj, čaj, mléko. Nabízejí rubíny. Seznamuji se se zájmem s konstrukcí jejich obydlí. Beru od nich chléb, mléko, a chci jít dolů. Pastýř bere můj ruksak, že mi pomůže. Běží dolů se svým synem a psem, pro mě hrozné tempo drží až k ljatniku. Tam se loučíme, dávám mu nějaké drobné. S vděkem přijímá, celuje mě a říká, že od teď jsem jeho „druhem“. Smrdíme přibližně stejně, jeho snahu skrýt před manželkou pár somíků na vodku taky chápu, beru to! Potkávám dva týpky s kalašnikovem. Jednomu ošetřím nohu, jsou nakonec v pohodě, jak se později ukázalo, byli to lovci. Na ljatniku zjevně velký pohyb pastevců a oslíci, odsud už M dolů určitě dostaneme! To mě uklidňuje. Otázkou ovšem zůstává, jak ho dostaneme velmi obtížným a i nebezpečným terénem až sem?!?! Úchvatná hvězdná obloha! Spím sám pod širákem uprostřed Pamíru. Jeden den samoty ve vysokých horách může změnit celý tvůj pohled na život…

13.7. Ráno brzy vstávám a jdu nahoru přes zelené plato. HUMUS cesta! Přicházím za cca 3 hodiny, jsem unaven. F se o mě stará. M vytahujeme ze stanu, aby si došel na WC. Pak ho usazujeme u ohniště, jí! Má hlad! Dobré znamení! Přichází V, Z, L. V a Z dali vrchol! SUPER! Chtěl bych to zažít taky. Šli celé sólo, led 45 až 50 stupňů (více ví Z). Všechno tedy dobře dopadlo, i když je 13. V 15. hod. jdu s V do BC, přespíme tam a druhý den sneseme stan a poslední věci. Cesta obtížná, je moc vody! Nabírám při brodu, do toho prudké ochlazení. Rychle jídlo, čaj, zuby a na kutě.

14.7. Spalo se mi dobře. Nechám se vzbudit až sluníčkem v 8:15 hod. Teplota 14 0C. Vše je zamrzlé, rozkvetly krásné kytky u potoka. Fajn den! Děláme kafe a puding, potom čaj a oběd. Protahuji nohy, v pravém stehnu křeč. Pálíme zbytky odpadků za pomoci benzínu z vařiče. Holt ekologové! Cesta dolů zase opruz, hodně vody v korytu. Přicházíme v cca 16:00 hod. F + Z již pryč, odnesli většinu těžkých věcí a zítra se vrátí, abychom se pokusili přesunout M. L trochu naštvaný, zřejmě chtěl jít s nimi, což mu překazil náš pozdní příchod. M chodí za pomoci opory v podobě cepínu! Vidím ho jen chvilku, spí, je unaven. Fotím pár kytek. Vyčůrat, vyčistit zuby, pár řádek deníku a spát.

15.7. Balíme a pálíme odpadky, Z + F přichází v 11:15 hod. a jsou naštvaní, že M nešel napřed. Berou mu batoh, jdeme. M jde za pomoci mých holí, docela mu to jde. Jdu s ním a s námi L. Šlape opravdu dobře, chvíle svačiny na zeleném platu, kopec dolů, za 2,5 hod. to stihneme jako prd. Rozhodnutí: Na lehko do další doliny k jezeru/ledovci, M zatím pomalu sestupovat směr Šitcharv. Chceme s V spát výše na ljatniku, brodíme řeku, trochu jsem si přitom zranil pravé chodidlo. Standardně vaříme čaj, rajskou polívku, čumíme do mapy a kecáme, zuby vyčištěny. Tak zítra na lehko další údolí!

16.7. V 8:00 hod. nás budí slunce. Jdu k řece dát M hůlky, zpět na plac se mi jde všelijak. Přebytečné věci schováváme do jeskyně. V 10:00 hod. vycházíme. Údolí začíná prudkým stoupáním. Funím! Pak se údolí více rozevírá, je více otevřené, pozvolné než to „naše“. Cesta je stále trochu zřejmá, nabíráme výšku přes několik suťových bariér. Jezero nikde! Až ve výšce cca 4 300 m.n.m. se objevuje polovyschlé ve velké kotlině hor. Cesta nám trvala cca 3 hodiny, ale je tu krásně! Jdeme přes polštáře travin, nacházíme si místo na stan na horní planince, kudy protéká přes zelený trávník potok. Vyhříváme se na slunci, pak děláme pár záběrů pro mystifikující dokument o boulderingu v TJK na Lezce, ta myšlenka nás hodně baví. Jdu vařit, slunce zapadá za okrajový štít před 16:00 hod. Koloběh slunce – teplo – západ slunce – zima se opakuje každý den, přechody jsou tristní. Jdu na čaj, zítra na lehko vyrazíme ještě o kousek výše.

17.7. Ráno nás v 7:00 hod. budí slunce. Pomalu vstáváme a dáváme se do kupy. V cca 9:00 hod. vyrážíme úplně na lehko. Z + F jdou dolů. Jdu s L, vidíme z blízka vypaseného sviště značné velikosti, takový místo nor hrabe metro. Na vrcholu morény se mi už nikam nechce. L + V pokračují ještě dále. Jdu dolů, potkávám pastevce, ztratila se jim kráva. Řikám, že jsem žádnou neviděl. Ani u jezera není? Zbystřuji pozornost, zdá se, že nejsme u jezera, které jsme hledali. Později přijde L a potvrzuje, že ještě o notný kus v zadu je jezero. Klasické, ledovcové, veliké. Žádné stromy, nic, jen stěna hor. Vladimír přijde ještě později, snažil se najít nástup na Olympiádu z této strany, ale nic kloudného nenašel, z této strany zřejmě nejde pořádně nastoupit. Válíme se na slunci, děláme oběd a pak razíme do údolí. Uf, tolik jsme toho vystoupali? Dole jsou starý alpinista (náš známý z Šitcharvu) a dva další lidi. Bavíme se, dělají nám čaj. Byli na lovu, ale vůbec nic neviděli. Přitom pastevci nahoře říkali, že je tam hodně horských koz. My viděli jen skalpy v řece. Po čaji chlapíčci odešli, my stavíme stan, vaříme hrachovku a čaj. Došel benzín. Je asi nejvyšší čas sejít do údolí.

18.7. Balíme všechny věci a jdeme do Šitcharvu. Vyrážíme v 9:50 hod., cesta nám trvá 4 hodiny. Jak jsme to dali za 1 den k soutoku opravdu nevím!? I sestup je hrozný. Traverz suťovisek, prudké svahy, brodění. Projít vesnicí už je skoro nad moje síly. U magazinu se setkáváme. F, Z, já a L, později M. Dáváme pivo, vše je O. K. Přichází Alik. Jdeme k němu, později naši hostitelé přivezou V, kterému šli naproti. Večer dobrá nálada, diskutujeme, vyprávíme, spí se skvěle.

Alik řekl večer M, že on „baleť“ (je nemocný), to se okamžitě ujímá a M dostává přezdívku „baletka“. Tomu napomáhá i to, že po nemoci ho stále bolí nohy a špatně chodí jakoby tanečním krokem. Myslím, že ho to štve, ale ani já si nemohu pomoci a tuto přezdívku rád používám. M si holt má tuhle výpravu vyžrat se vším všudy!

19.7. Válíme se, pak dostaneme snídani, jdeme si prohlédnout městečko. Pivo, odpočinek. Večer mě odchytí chlapíček (alpinistův syn) co jsem mu v horách ošetřil nohu. Pije se vodka. FUJ! Táhnou mě do městečka, tam po mně jde milicioňér, mám mu druhý den dovalit doklady. Ať už jedeme.

20.7. Jedeme k pramenům. Špatná dohoda! Vezou nás bůhví jak daleko do hor za Vrangem, jsou to studené minerální prameny, sice hezká vesnička (kyšlak) se stromy, ale nikde magazin. Kluci chtějí hned pryč. Musím to zase domlouvat, jsem z toho už unavený!! Jedeme do Vrangu, kupujeme zásoby, potom nás zase vezou do hor (cca 3 200 m.n.m.), tam je sanatorium a horké prameny. Můžeme postavit stany u budovy tvořící vstup k prameni. Koupeme se, vlez 10 S, voda cca 43 0C, SUPER! Venku, ale hrozné vedro. Návštěva místní zříceniny pevnosti (jak jsem se dočetl později, nazýváno pevnost uctívačů ohně, velmi stará). Jinak se tu nedá nic dělat a jsme vystaveni slunci. Přijíždí naši domorodci se vykoupat, domlouváme odvoz už na příští den. Večer se koupeme, zase super. Hrajeme s L + M karty, večerní výhledy do AFG jsou nádherné!

21.7. Jedeme z Jamčunu zpět. Alik je v pohodě. Kecáme s rodinou. Milicioňér prý dostal od jednoho místního přes hubu, že otravuje cizince sídlící u Alika, a raději odjel do Iškašimu. Tak pas už nikam nosit nemusím J

22.7. Výlet do Iškašimu. Ošklivé provinční město s historií spojenou s Hedvábnou stezkou, prázdný bazar, hezká restaurace, ale výběr omezený. Škoda, že není víkend, na neutrálním kousku půdy zde probíhá trh, jehož se účastní Afgánci, v Iškašimu je totiž hraniční přechod. To by mohlo být zajímavé. Výměna valut. Pronájem auta stál tam a zpět 30 S/osobu. Viděl jsem dudky. Večer kecáme. F se opil a choval se trošku divoce, tím mě naštval, ale Alik to bral v pohodě, tak asi v pohodě.

23.7. a 24.7. Odjezd. Loučení s rodinou Alika. Dáváme mu nějaké peníze, důležité je však pro něj zejména to, že odcházíme jako spokojení hosté, bez jakékoliv zášti k jeho rodině. Úcta k hostu a pohostinnost zde dosud nejsou prázdným pojmem! Brali nás jako součást svojí rodiny. Dozvěděli jsme se hodně o pravidlech soužití i každodenním životě ve východním Pamíru, o místní ismajlistické víře, o činnosti M.S.D.S.P. a duchovním vůdci Agachánovi. Ochutnali jsme žirčaj (slaný čaj s mlékem a máslem, v němž si máčí chléb), viděli jsme na vlastní oči místní rubíny. Dozvěděli jsme se více o nedávné občanské válce i o pašování narkotik přes hranici. Alik se stal 7. členem naší výpravy.

Kluci si koupili za cca 70 S místní pokrývky hlavy (skit (místně), tabaturka (zbytek TJK)), které nosí místní muži i ženy, těmi pak později budili pozornost ve zbytku TJK. Na jednom z nich jsou symboly svastiky, ale i zde to znamená něco jiného, byť se místní považují za Árijskou rasu a tudíž i příbuzné Němců. Dle vysvětlení jde zde o symboliku spojení 4 živlů (oheň, vítr, voda, země). Právě v odkazu na jejich původ se nachází to jediné, čím mě štvou, neboť jsem se opakovaně setkal s názorem, že Hitler nebyl tak špatný, protože dobývání jedněch národů druhým je historicky celkem přirozené … Nabyl jsem dojmu, že i ten Bush je zřejmě štve více tím, že údajně zahájil ofenzívu v Iráku za Ramadánu, což je zbabělé, než útokem samotným. A pak byl zajímavý opakovaný názor, že USA bojuje v AFG proto, že v době krize si chce sáhnout na velké peníze z obchodu s narkotiky. Ale to už je na jiný deníček ……

Cesta do Khorogu hrozná. Hned za Šitcharvem 3 defekty! Měníme duše v Iškašimu. Tam domlouváme cenu za odvoz, což jsme neudělali předtím, protože nám to domluvil Alik. Velké dohadování, málem vystupujeme, nakonec cena 450 S za osobu. Auto jede hrozně, uvažujeme vystoupit v Khorogu. Pak jedeme dále. I v noci pokračují problémy, rozpadla se převodovka, kus nás táhne Pajero (jak jsme se později dozvěděli, naše auto cestu nepřežilo, zlomila se karoserie). Jedeme celou noc, tentokrát jedeme přes průsmyk (3 200 m.n.m.), kde zatím armáda postřílela členy narkomafie, takže se dá projet. Před vjezdem do průsmyku se opět zapisujeme na jednom z mnoha vojenských check pointů, vojáci nás naštěstí vždy pouze zapíší, prohodí pár vět a bez problémů pouští dále. Průsmyk přejíždíme ve 4:00 hod. ráno, prý právě v těchto místech zuřila i v minulosti válka, vojenská základna, hlídky, cedule „Pozor miny“ a trosky tanku v řece tomu nasvědčují. Pod průsmykem děláme zastávku na cca 3 hodiny spánku. Jedeme celý den, cesta je špatná, byť se jedná o hlavní tah do Dušanbe. Potkáváme kluky z Brna, jedou Žigulem do Mongolska. Potkáváme je u brodu, kde jsme vystoupili, aby naše auto projelo. Pomáháme jim vytlačit jejich žigula z vody. Před Dušanbe navštěvujeme horké prameny. I zde je to požitek za 10 S. Další check point a registrace, voják se ptá, zda na nás v průsmyku nestříleli, tak asi na těch zkazkách něco bude … V 19:00 hod., tj. zhruba po 36 hodinách jsme v Dušanbe, řidiče pořád staví a kasírují milicioňéři, tak raději „uklízíme“ maršrutku a pokračujeme taxíky do bytu, který jsme s vlastníkem auta uhádali na 600 S. Spíme.

25.7. Dušanbe. Holič (úžasný zážitek, již jsem prožil před 2 lety), bazar, internet, koupání, focení, šašliky, zmrzlina, večeře, vodní dýmka, pivo, přicházíme po půlnoci. V malém knihkupectví na třídě Rudaki kupuji za 33 S reedici z roku 2006 průvodce „Travel through Tajikistan“ v angličtině, tádžičtí autoři „have tried to make the information as accurate as possible“, což se jim zjevně povedlo. Výborný, mohu-li posoudit nezkreslený a systematicky řazený bohatý zdroj informací o TJK ve všech směrech (od historie po úroveň toalet)!

26.7. Dušanbe. Opět vedro přes 40 0C. Chceme domů. L večerní výprava na komín skončila zatčením, museli jsme ho vyplatit 20 Eur, milice ho dovezla až do bytu.

27.7. Ráno vstáváme ve 2:00 hod., balíme a padáme. Ismail (brácha vlastníka bytu, který nás měl na starosti) s námi nakonec nešel, kurva jedna. Bereme první projíždějící taxi, nastupuje F + L + M. Čekám z V a L na další, ale místo toho nás sbalila policejní Lada na blízkou policejní stanici. Velmi nepříjemná záležitost, nějakej ožrala v civilu nás dotáhnul na služebnu, dotíral, chtěl vybalit batohy, projet foťáky, mobily. Prý jsme teroristi a máme v báglech zbraně. Nakonec nás jen zapíší a padáme. Hned bereme taxi a hurá na letiště (30 S). U odbavení jim zase chybí nějaké razítko, Z vzali nějaké Somony. Nakonec ale letíme směr Praha. Z ještě dělá poslední záběry v letištní hale, následně tam kameru zapomíná, naštěstí L kameru bere. Přílet do Prahy pak již bez komplikací. M mi poděkoval za pomoc, potěšilo mě to.

Ruda Černý, vojin.cerny@seznam.cz

Zpět na Zdendův deník

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Pokud chceš zadat komentář vyplň tento filtr proti spamovým robotům Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.