Prodloužený sváteční červencový víkend jsme měli dlouho dopředu zabookovaný buď na Tatry nebo Alpy. Rozhodla za nás dost jednoznačně předpověď počasí, ve třech lidech (já, Zuzka a Robur) míříme do Švýcarka do Saastalu (východní brácha Mattertalu).
Sobota 2. 7. 2011 – Weissmieshütte
Dopoledne přijíždíme do Saas Grundu (1560m), obloha jasná, ale poměrně chladno (14°C). Náš dnešní cíl je Weissmieshütte (2750m). Pěšky s bágly to představuje zhruba tříhodinovou procházku. Tuto zahřívací variantu volím já se Zuzkou. Robur, jelikož bere antibiotika a navíc odřídil celou cestu z Čech, se rozhoduje pro lanovku na Kreuzboden (2400m, zpáteční jízdenka 25 CHF) a odtud 45minutovou tůru k chatě.
Ale zatím máme poledne, den je dlouhý, sluníčko pálí a proto jdeme nasát švýcarskou atmosféru na terasu místní knajpičky. Milá obsluha nám ochotně detailně popisuje předmět našeho bádání – místní pivo Saas Bier. Času máme dost, poslední lanovka jede Roburovi v 16h a mě se Zuzkou stačí být u chaty v 21h. Na antibiotika se alkohol nesmí, ale Robur přesto dělá výjimku (která potvrzuje pravidlo). Postupně degustujeme klasický Pils, pšenici i velmi chutné zakouřené tmavé pivo. Zábava se rozjíždí a nám se v Alpách začíná tuze líbit Jeden geniální nápad okamžitě střídá další, ještě geniálnější…
Zhruba v půl čtvrté s hrůzou zjišťujeme přesný čas. V momentě utíkáme k autu, Robur se rychle balí a pospíchá na poslední lanovku. Naštěstí stíhá. Já se Zuzkou se můžeme sbalit v klidu, ale později se ukáže, že víc než klid zapůsobil na kvalitu balení chmelový nápoj. Stoupáme od lanovky kousek po asfaltové cestě, později již lesní pěšinou klikatící se strmým srázem. Moc pěkné jsou výhledy na celý Mischabel – Alalinhorn, Alphubel, Dom, Täschhorn, Nadelhorn… Po hodině stoupání procházíme malou osadou Triftalp (2100m), kde pastevci právě zahánějí domů krávy. Konečně se nám otevírá pohled na trojčata Weissmies, Lagginhorn a Fletschorn. Další necelou hodinu jdeme již po pastvinách, kde nám dělají společnost svišti, až na stanici lanovky Kreuzboden (2400m). Sem vyjel před dvěma hodinami Robur. Od Weissmieshütte (2750m) nás dělí ještě asi 50min chůze po dobré cestě (v zimě sjezdovka dle množství sněžných děl). Se zapadajícím sluncem jde teplota výrazně dolů.
V 20:30h dorážíme k chatě. Hned nad ní jsou dobrá místa pro stany, chatař je naprosto v pohodě a výslovně mu stanování vedle chaty nečiní problémy. Vítáme se s Roburem a dozvídáme se první zajímavosti vzniklé ne příliš zvládnutým balením dole ve vesnici. Robur nechal dole antibiotika (ostatně stejně by je nemohl brát na alkohol) a polovinu jídla. Já jsem dole zapomněl přibalit do batohu vzorně zpracovaný materiál o výstupu na Weissmies. V každém případě ničeho nelitujeme, kulturní vložka za to jistě stála. Jdeme spát, zítra nás čeká dlouhý den.
Zuzka odpočívá pod vrcholem Weissmiesu.
Neděle 3. 7. 2011 Weissmies
Vzhledem k tomu, že jsme minulou noc strávili jízdou v autě a noc před tím jsem absolvoval budování týmu v práci, tak s klidem ignorujeme všechny pravidla a vstáváme až v 6:30h, kdy už drtivá většina zbrklých turistů je dávno na cestě k vrcholu Weissmiesu. Bez spěchu snídáme a pomalinku vycházíme od stanu po cestě na horní stanici lanovky Hohsaas (3200m, 8:00h). Počasí je dobré, obloha vymetená, v noci bylo odhadem -7°C, potoky jsou zamrzlé.
Na Hohsaasu již funguje lanovka a pár lidí toužících po instantním zážitku se nechá vyvézt až sem (zpáteční jízdenka 39 CHF). Odtud je to dle informací na vrchol 3-4 hodiny ledovcové tůry. Nikam nepospícháme a vychutnáváme si famózní pohledy na kompletní hřeben Mischabel naproti přes údolí Saastal. Z Hohsaasu jdeme širokou cestou mírně dolů na ledovec Triftgletscher (5min), spolu s námi ještě pár alpinistů. Čeká nás přechod ledovce pod SZ stěnu Weissmiesu. Nasazujeme mačky a navazujeme se na lano, protože ledovcové masy jsou zde protkány četnými trhlinami. Cesta je vyšlapaná od našich předchůdců a není prostor na alternativní řešení. Vlevo je znatelná stopa po lavině v SZ stěně. Tůra začíná být zajímavá v momentě, kdy sráz nabírá na sklonu (místy max. 40°). Zhruba v polovině stěny (3600m) traverzujeme pár set metrů vpravo a procházíme kolem velkých seraků. Zajímavá a atraktivní pasáž s velkými trhlinami. Na konci traverzu překračujeme širokou trhlinu a prudkým výšvihem přímo stěnou se dostáváme na plató do 3700m. Další trochu únavný výšvih vede pod vrcholovou hlavu Weissmiesu do sedélka (3900m) a třetí na samotný vrchol.
V sedélku se Robur rozhoduje, že na vrchol nepůjde (přitom antibiotika nechal dole ) a počká na nás v kryté jamce, protože tu dost fičí. V závěrečném výšvihu vítr sílí a chvílemi je i docela zima. Po poledni konečně nemáme kam stoupat. Vychutnáváme si vrchol Weissmiesu (4023m) jako poslední lidé tento den. Výhledy jsou perfektní. Vítr a zima nám nedovolují zdržet se déle. Sestup do sedélka je rychlý, Robur trpělivě čeká a společně sbíháme přes strmější část k serakovišti. Zde je už tepleji a pozdní odpolední čas je znát i na kvalitě sněhu. Na trhliny si musíme dávat bedlivý pozor. Ke konci se sestup zdá být již zdlouhavý. Kolem 15. hodiny sundáváme na konci ledovce mačky a jdeme relaxovat na Hohsaas. Doplňujeme tekutiny a do těla se vrací energie. V pozdním odpoledni scházíme ke stanu (2750m) a vyhříváme se na sluníčku. Při večeři hodnotíme úspěšný výstup. Večer je teplejší než včera, ale stále v porovnání s minulými zkušenostmi z Alp chladný. Dnes se nám bude dobře spát s hlubokými zážitky.
Pro fotografa povinnost v Zermattu.
Pondělí 4. 7. 2011 – Zermatt
Od rána je už opravdu letní teplota, ale mraky značí, že ideální výstupový den byl včera. Původně jsme chtěli zkusit ještě Laginhorn, ale měníme plány (prostě se nám nechce) a sestupujeme na Kreuzboden (2400m). Zkoušíme zde Walliser Bier a není to věru špatné pivo. Já s Roburem si půjčujeme koloběžku (15 CHF) na které jedeme až do Saas Grundu a Zuzka jede dolů lanovkou na Roborův lístek a bere nám batohy.
Autem se přemisťujeme do vedlejší doliny Mattertal, parkujeme v Täschi a vláčkem se jedeme povinně podívat na Matterhorn. Schneider Bier mi nejede. S Roburem a s Matterhornem v pozadí dáváme dýmku. Zpátky do Täsche jdeme pěšky a autem pokračujeme do údolí Rhóny. V jednom malém kempíku nocujeme (31 CHF, auto+stan+tři osoby).
Úterý 5. 7. 2011, středa 6. 7. 2011 – Leukerbad, Husova Kostnice
Prohlídka lázeňského městečka Leukerbad (1400m) v Bernských Alpách. Výlet na jezírko Mitjasee (1800m), koupačka v ledovcové vodě. Odjezd přes celé Švýcarsko k Bodamskému jezeru. Luxusní nocleh u Roburových známých v Kreuzingenu.
Na den přesně 496 let po upálení našeho Mistra Jana Husa uctíváme jeho památku u Husova kamene v Kostnici (údajné místo upálení) a návštěvou muzea v domě, kde byl Hus ubytován během Kostnického koncilu (vstup volný).
Moc pěkný prodloužený víkend, pro Zuzku první čtyřtisícovka a pro celou partu soustředění před výletem do Tádžikistánu. Povedlo se.
V únoru a březnu jsme podnikly přípravu v zimních Tatrách na letní výpravy do vysokých hor. První výpad k bratrům na Slovensko mířil do Velické doliny, které vévodí na západě nejvyšší vrchol bývalého Československa – Gerlachovský štít (2654 m).
Odjíždíme jak je zvykem při všech výletech do slovenských kopců nočním vlakem z Prahy. Tento způsob dopravy má několik výhod: vlak odjíždí v půlnoci, takže družina může ladit formu celý večer v některé z pražských hospod, nenasytní zájemci mohou ladit formu i v kupé, ve vlaku se člověk celkem slušně vyspí a ráno je čilý na tůru. Tak nějak to probíhalo i tentokrát.
Ráno vystupujeme ve Štrbě, zubačka nás vyváží na Štrbské pleso a další vláček do Tatranské Polianky. Odtud již stoupáme po svých. Celkově je letos v Tatrách velice málo sněhu, sněhová pokrývka začíná být celistvá až od 1500 m. Zhruba po 1,5h přicházíme k Sliezskému domu (1670 m). Mírný déšť se střídá se sněhem a vítr nám ukazuje co umí. Jdeme se usušit a občerstvit dovnitř. Horský hotel Sliezský dom je právě měsíc v provozu po důkladné a zjevně nákladné rekonstrukci. Novotou to tu ještě smrdí.
Po 14. hodině vyrážíme vzhůru do Velické doliny, dnes chceme postavit stany v místě zvaném Kvetnica cca 2000 m n. m. Vítr sílí a postup začíná být nepříjemný. Za chvíli se dostáváme ke strmému výšvihu do místa zvaného Večný dážď. Zde nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. Kousek traverzujeme ve strmém srázu, poté pokračujeme již lehčím terénem vzhůru. Zde se výšvih narovnává a vítr zde dosahuje maxima, viditelnost tak 20 m a chumelí. Je docela problém postupovat kupředu. Tady stan rozhodně nerozděláme. Pokračujeme dále do doliny. Kolem 16. hodiny nacházíme vhodné místo pro stan kryté skálou. Rychle stavíme stany a zmrzlí vlézáme do spacáků. Noc je dlouhá a vítr nás nenechává moc spát. Navíc stany nám do rána z poloviny zapadali sněhem, který na nás tlačí ze všech stran. Ani ráno se počasí nezlepšuje a v rychlosti se shodujeme, že pokračovat výš je blbost. Sestupujeme na Sliezský dom a tam počkáme, vždyť ne nadarmo se na horách říká, že jedenáctá rozhodne.
Staré pravidlo se opět potvrdilo – kolem poledne se vyklubalo z mraků slunce a počasí se rychle začíná vylepšovat. Vítr sice neustává, ale odpoledne je již jasno! Podnikáme hezký výlet pod stěnu Velických Granátů kousek od chaty a zkoušíme lehké lezení s cepíny. Jelikož stále fouká, rozhodujeme se, že přenocujeme na Sliezském domě a zítra se pokusíme o výstup na Východní Vysokou (2428 m).
Ráno se potvrzuje optimistická předpověď počasí, i vítr se zklidňuje. Rychle nabíráme výškové metry vzhůru Velickou dolinou, kolem 10. hodiny jsme již pod jižní stěnou Východní Vysoké. Volíme krásný firnový žlab, sklon místy 45°, lezení si užíváme. Závěr výstupu je shodný s turistickou cestou vedoucí z Polského hřebenu. Na Vrcholu jsme před polednem a Tatry se nám odvděčují fantastickým výhledem na celé pohoří – Zbojnická chata ve vedlejší dolině, Lomničák, Gerlachy, Veľký Žabí štít…prostě fantazie. Seběh zpátky na Sliezský dom je rychlý. Odpoledne se začíná zatahovat, ale to nám už vrásky na čele nedělá, protože my odjíždíme zpátky domů.
Druhý náš výpad do zimních Tater směřoval do Furkotské doliny, konkrétně na Chatu Pod Soliskom s úžasným pozadím Kriváně. Cestou vlakem jsme to přehnali s lahvovým Šarišem, což mělo za následek bolesti hlavy a břicha všech členů družiny po celý oblačný pátek. I přesto jsme dali hezkou tůru na Sedielkovu kopu (2061 m) s přechodem do Sedielkového priechodu. Další již sluneční den jsme vylezli firnový žlab vedoucí do Nižné Soliskové Štrbiny v hřebeni Solisek. Nádherné výhledy na náš včerejší cíl a do Mlýnické doliny na majestátní pyramidu Satana. Zde jsme již použili i lano, sklon místy dosahoval přes 50°. Navečer jsme si vyběhli nad chatu na Predné Solisko (2093 m). Poslední den jsme vybrali za cíl Mlýnické Solisko a jeho jihozápadní firnový svah. Po poledni se již sníh hodně lepí na mačky a jaro se i zde ve vysokých horách hlásí o slovo. Nejvyšší čas to zabalit a jet domů. Ve Štrbě na nádraží nám nezůstává skrytý ChmiChmo bar a točený Janáček. Bez pravé slovenské hrušky by to taky nebyly řádné Tatry, takže je veselo
17. 7. 2010 Sobota
Odlet z Prahy ve 13:00h, bagáž vyšla na gram přesně, v Moskvě jsme v 17:30h místního času. Malý Budvar za 1,5€ usnadňuje čekání na let do Biškeku. Odlétáme s hodinovým zpožděním chvíli před půlnocí.
18. 7. 2010 Neděle
Přílet do Biškeku v 6:00h, vyřizujeme víza (60€/osobu, v roce 2008 to bylo 30€!). V letištní hale na nás již dvě hodiny čeká Dinara – dívka z Aksai Travel (www.ak-sai.com, info@ak-sai.com), se kterou jsem dopředu po mailu domluvil odvoz tranzitem z Biškeku do Grigoryevky. Později se ukázalo, že shánění dopravy předem pod mediálním tlakem nepříznivých zpráv o špatné vnitropolitické situaci v Kyrgyzstánu, bylo zbytečné a drahé (doprava Biškek – Grigoryevka 30€/osobu, maršrutka by stála cca 6-7€). Vyšší cena byla daní za jistotu a klid. V Biškeku se stavujeme v supermarketu zcela evropského konzumního stylu. V Cholpon-Atě jsme za 4 hodiny jízdy (12:00h), koupačka v Issyk-Kulu (hladina 1600m). Ve 13:00h nás řidič vyhazuje na předem smluveném místě (1700m) – vstup do doliny Chong-Ak-Suu kousek nad městem Grigoryevka.
Bílý Klobouk, 4209 m, jeden z našich cílů.
Je tu brána a za vstup do doliny se vybírá 20 Somů/osobu (100 Somů = cca 40 Kč). První polovina doliny (do 2300m) slouží místním jako místo pro oblíbené pikniky v přírodě, dále se rozprostírají pastviny pro koně a dobytek (do 3100m) a konec doliny je již skalnatý. Na jihu u jezera svítí slunce, na severu v dolině je zamračeno a prší. S Fandou domlouváme odvoz dolinou nahoru až ke druhému jezeru (2500m). Cena 3000 Somů/auto se hlavně Jajce zdá vysoká, ale později se ukazuje, že zcela odpovídá poskytnuté službě. Do malého gaziku se vměstnává nás šest i s batohy+řidič+jeden pastevec, nezapomenutelný sardinkový zážitek. V 15:00h jsme u druhého jezera (2500m), auto nám ušetřilo den a půl tvrdého pochodu. Je po dešti, stavíme stany a jdeme brzo spát. Únava po dlouhém cestování je znát.
19. 7. 2010 Pondělí
V 9:00h vyrážíme již po svých dolinou vzhůru, stoupání je pozvolné. Počasí proměnlivé, každou půlhodinu dešťová přeháňka. Míjíme pastevecké jurty, stáda koní a dobytka, brodíme několik pravých přítoků Chong-Ak-Suu. Nalézám podkovu – štěstí. V 15:00h stavíme s Fánou stan na krásné rovné travnaté ploše (3000m) přímo u řeky. Kousek od nás je pastevecké stavení a stádo koní, nad námi se tyčí Pik Aj-Ťor a bezejmenný Pik 4209, který se nabízí svým charakteristickým tvarem k pojmenování „Bílý Klobouk“. Společnost nám do večera dělají dva pastevečtí kluci. Ruda s Jajkou a Vladimír s Evou stavějí stany kousek dál. Počasí se na večer vylepšuje a svítí slunce.
Ruda se nedobrovolně koupe při přeskakování říčky Chong Ak Suu.
20. 7. 2010 Úterý
V 9:00h po sbalení vyrážíme dál k ostatním (30minut). V hlavě mám více plánů: 1) Bílý Klobouk přímo nad námi, 2) pokračovat dolinou dále na východ až pod pereval Ak-Suu a najmout si na bagáž koně, 3) dle původního plánu pokračovat dolinou na severo-východ pod Pik Kantbastau. Pastevci požadují za koně nesmyslných 3000 Somů, což samozřejmě odmítáme a přehodnocujeme svůj pohled na ně – asi to nebudou takový chudáci, když ohrnují nos nad námi nabízených 600 Somů. Rozhodujeme se tedy pokračovat dle původního plánu pod Pik Kantbastau. Ve 12:00h přecházíme řeku Chong-Ak-Suu z pravého na levý břeh. Fána, Eva a Ruda se nedobrovolně koupají. Začíná již několikátá dešťová přeháňka s bouřkou. Stoupáme dolinou na sever pod Pik Kantbastau, nejdříve podél potoka tekoucího z ledovce, později se tok ztrácí a jdeme podél staré morény. S 30ti kilovými bágly je to záhul. V 15:30h stavíme tábor (3500m), ledovec je na dohled, nad námi se tyčí úžasný Pik Kantbastau (4570m) a vodu máme 5minut od stanu. Pěkné místo na poslední trávě, zde budeme mít další dny náš základní tábor. Všichni toho máme po dnešku dost, mě a Fánu bolí hlava (kombinace výšky a málo pití), ostatní těží z alpské aklimatizace, kterou absolvovali před dvěma týdny. Jen co si vlezeme do stanů, začíná pršet a prší až do noci.
Fanda v táboře pod Kantbastau, asi 3000 m.
21. 7. 2010 Středa
Ráno už hlava nebolí, ale déšť nepřestává. Čtvrt hodiny prší, čtvrt hodiny neprší a tak se to pořád střídá. S Fandou vaříme bramborovou kaši – první velké jídlo po dvou dnech. Ve 14:00h konečně vysvítá sluníčko (25°C) a my si před stanem stavíme luxusní kuchyň z kamení. Počasí drží tak se jdeme podívat blížeji k ledovci, abychom prozkoumali možnosti výstupu na Pik Kantbastau, který plánujeme na zítra. Na ledovec je to cca 40minut traverzování po suti, výstupová východní stěna Kantbastau je zakryta za rohem, ale nástup je jasný. Zajímavě se jeví i hřeben čtyřtisícových vrcholů přímo naproti našemu zítřejšímu cíli a dolinka přímo nad našimi stany. V 17:00h přicházejí mraky, teplota klesá na 5°C a opět „jedou s vodou“.
22. 7. 2010 Čtvrtek
Ráno překvapivě neprší, vypadá to slibně. Vstáváme v 7:00h, vaříme čaj, balíme věci na tůru a v 8:00h vyrážíme na Pik Kantbastau. Cestou na ledovec nejprve stoupáme pevnou později traverzujeme velmi nestabilní sutí, kdy ujíždějící kamení ovládá naše pohyby. V 9:00h již stojíme na ledovci. Pár stovek metrů po něm mírně stoupáme severním směrem a pak uhýbáme doleva (3650m) a již strměji stoupáme suťovou strání východní stěny Kantbastau ke stejnojmennému ledovci (3800m). Otevírá se nám pohled na sedlo Ryžskij a východní vrchol Kantbastau (4500m). Vypadá to reálně, počasí nám přeje. Cestu přes ledovec nejprve vyšlapává Fána, střídám ho já a Vladimír, první to má nejtěžší, protože se boří 20cm do sněhu.
Jajka stoupá na Kantbastau – východní vrchol.
Ve výšce 4000m se rozhodujeme, že nebudeme postupovat do sedla, protože by to znamenalo delší cestu, ale narovnáváme linii přímo směrem k východnímu vrcholu přes sněhovoledovou 50° strmou stěnu. Je to asi 150m výšvih, poté se terén opět narovnává a nám se odhaluje celá severní stěna východního vrcholu a famózní pyramida hlavního vrcholu. Hlavní vrchol z této strany vypadá nedobytně – cesta přes ledovec k vrcholové pyramidě vysoké přes 300m je roztrhaná četnými trhlinami a seraky a finální výstup po hraně by byl extrémním lezeckým podnikem. Zvažujeme možnosti a vyhodnocujeme pokus o hlavní vrchol jako příliš riskantní kvůli vysokým objektivním rizikům.
Rozhodujeme se pro výstup severní stěnou východního vrcholu Kantbastau. Čeká nás ještě asi 100m výškových po ledovci pod stěnu a tou pak ještě dalších 200m výškových. Slunce svítí a výhledy na celý Tian Shan jsou úžasné. Cestu pod stěnu vyšlapává Vladimír, po pár metrech výstupu stěnou (sklon 35° – 40°) ho střídám já. Přes 200m výškových lezení severní stěnou nám trvá skoro hodinu a ke konci mi už přijde dlouhé a únavné. Ve 14:30h konečně není kam stoupat!!! Vrchol!!! 4500m nad mořem, východní vrchol Kantbastau! Ledová pyramida hlavního vrcholu je od nás kousek, ale vypadá nedobytně.
Po půlhodince strávené na vrcholu začínáme opatrně sestupovat. Bez jištění je to trochu o hubu, ale za 20 minut jsme již na ledovcovém plató pod severní stěnou východního vrcholu Kantbastau. Místy sestup urychlujeme jízdou po zadku, ledová stěna pod sedlem jde taktéž rychleji než nahoru, ale únava se již ozývá. S Fandou máme před ostatními trochu náskok, užíváme si kouzelnou samotu uprostřed velehor. Závěrečný traverz sutí je boj. Ke stanu dorážíme kolem 18. hodiny, máme toho plné zuby. Dvacet minut jen tak ležíme a v duchu si promítáme dnešní na zážitky bohatý den, podkova nám přinesla štěstí – celý den počasí vydrželo. Za hodinu přichází ostatní.
Vrcholové foto na Východním vrcholu Kantbastau.
23. 7. 2010 – Pátek
Celý den relax, dopoledne slunečné počasí. Focení květeny, stavba mužíka před stanem, po x dnech dobré jídlo – smažená cibulka se salámem a bramborovou kaší, slivovice. Odpoledne déšť, navečer velice fotogenické čisté počasí. Plánujeme program na příští dny. S Fánou chceme zítra sejít dolů k řece Chong-Ak-Suu a vystoupat pod Bílý Klobouk a další den zkusit vrchol. Holky s Rudou a Vladimírem žehrají, že nemají dostatek jídla (přitom námi nabízené bramborové kaše nechtějí). Chtějí zítra zkusit bezejmenný Pik 4375 v hřebeni naproti Kantbastau a poté seběhnout dolinou k jezeru Issyk-Kul, kde bychom se všichni měli sejít. Podle nás zbytečně pospíchají z hor.
24. 7. 2010 – Sobota
V noci bylo jasno a je to znát na teplotě (-5°C). Ráno nás vítá famózní počasí – poprvé je od rána zcela jasno. Ruda s Vladimírem a holkami vyrážejí v 8h za svým cílem. Já s Fandou se pomalu balíme a loučíme se s táborem. Sestup k brodu přes řeku Chong-Ak-Suu nám trvá 40 minut, počasí úžasné, užíváme si to. Brod řeky vzhledem k časnému dopoledni je bezproblémový. Pokračujeme po pravém břehu řeky, kudy jsme šli v protisměru před pár dny. Neztrácíme výšku a traverzujeme S svah až do míst, kde říčka Teretěr zasekává své údolí. Odtud stoupáme podél říčky vzhůru.
Vlevo nás fascinuje S stěna Aj-Ťoru (místní Matterhorn). V dálce již vykukuje charakteristický bochník našeho bodu zájmu – Bílý Klobouk (4209m). Říčka za chvíli mizí v pravém svahu (3150m), my pokračujeme dolinou až do výšky 3300m, kde je travnatý koberec utnut suťovou morénou. Na posledním travnatém plácku stavíme náš stan (13:30h). Je to fajn místo (3300m), až na stádo krav, což způsobuje velké množství kravinců a much a stan je mírně z kopce. Voda z ledovce teče hned vedle. Slunce pálí, využíváme čas k celkové hygieně těla, po týdnu neskutečná paráda. V noci se přes nás přehání ohromná hodinová bouřka, nejprve kroupy a pak déšť. Potoky vody proudí přímo pod naším stanem, Jurek zaslouží pochvalu.
Tian Shan z vrcholu Bílého Klobouku.
25. 7. 2010 – Neděle
Ráno vstáváme v 6:30h, počasí pod mrakem, ale zdá se, že oblačnost je vysoká. Vaříme čaj a v 7h vyrážíme. Stoupáme vzhůru sutí a po 40 minutách se nám otevírá pohled na Klobouk a naší dnešní tůru. Pod námi je ledovcové jezero, nad ním ledovec Klobouku. Scházíme k jezeru a opět stoupáme podél ledovcového potoka. V 8:15h již kráčíme po ledovci, který je měkký a občas se boříme. Po necelé hodině mírného stoupání po ledovci přichází výšvih ke skalám. Bláhově si myslíme, že tyto skály již označují sedlo. Zjišťujeme, že nás čeká do sedla ještě nepříjemných 30 minut cesty, navíc po kolena ve sněhu. Když se dostáváme konečně do sedla (4000m), odměna je veliká – počasí se zlepšuje, mraky se trhají a nám se otevírá fantastický pohled na blankytně modré jezero Issyk-Kul. Už tento pohled stál za tu námahu, velký zážitek. Na severním břehu rozpoznáváme vesnice a městečka necelých 20 km od nás. Jsou vidět i bílé štíty Terskey Alatau na jihu jezera vzdálené takřka 100 km! Teď nás už čeká jen 200m výškových lehkým kamenitým hřebínkem.
V 11:15h jsme na rozložitém vrcholu! Na jih sbíhají srázy Klobouku do skalnatých stěn, na S teče ledovec, po kterém jsme vystoupali my. Na S poznáváme Kantbastau – výrazná dvouvrcholová dominanta. Bohužel počasí nám na vrcholu ukázalo méně přívětivou tvář než v sedle. Na jezero už nevidíme. Chvíli tu hrajeme karty, občerstvujeme se, fotíme a ve 12:15h scházíme dolů stejnou cestou. U ledovcového jezera nad naším stanem jsme ve 13:20h a u stanu ve 14h. Počasí už opět slunečné. Užíváme si dobrých pocitů po úspěšném výstupu, koupeme se v ledovcové říčce, doplňujeme tekutiny a energii. V 16:30h se balíme a scházíme k řece Chong-Ak-Suu do míst, kde jsme stanovali při výstupu dolinou vzhůru před týdnem (3000m). Ihned nás navštěvují známí pastevečtí kluci. Toto místo má výhodu oproti bivaku pod Kloboukem, že je stan na rovině. Po několika dnech, kdy jsme spali na hrbolaté zemi je toto velká odměna.
Balíme se pod Kloboukem a hurá na pivo!
26. 7. 2010 – Pondělí
Vycházíme v 9h a scházíme dolinou do civilizace. Po 70 minutách narážíme na zbytek naší party, kteří tu táboří. Kousek odtud je malá osada pasteveckých jurt. V jedné z nich ochutnáváme vynikající mléko a poctivou smetanu. Pastevci nám sami nabízí, že nás svezou autem dolů do Grigoryevky za 2000 Somů za celou partu. Nabídku využíváme po 13. hodině jsme již ve městě u jezera Issyk-Kul! Další auto nás dováží do rekreačního letoviska Bosteri, kde hned u silnice nabízejí místní ženy pokoje k pronájmu. Za 200 Somů/člověka/noc bereme kvartýr hned u hlavní silnice. Počasí je skvělé a nic nebrání tomu, abychom se začali oddávat plnými doušky veškerým požitkům kyrgyzské země. Začínají dva dny plné hodování, pití a skvělých zážitků (horská dráha, ruské kolo, střelba na terč, šlapadlo). Piv a šašliků nepočítaně, prostě jsem povolili ventily utáhnuté v horách 🙂 Překvapivě jsme k ránu správně trefili do bytu, kde z nás měli ostatní upřímnou radost 🙂
27. 7. 2010 – Úterý
Nemlich to samé co o dva řádky výše 🙂 Přesné detaily těchto dvou dnů zjišťujeme až zpětně z fotek 🙂
Večer se shodujeme, že obžérství bylo již dost a plánujeme, co podnikneme příští dny. Shoda panuje na pohoří Terskey Alatau, které je přímo naproti přes jezero, volba padá na dolinu Koksai (na mapě vypadá hezky 🙂 ).
Fanda na velbloudovi u jezera Issyk Kul. Tam jsme si to užívali…
28. 7. 2010 – Středa
Z Bosteri odjíždíme maršrutkou do Balikchi (město na západním pobřeží jezera), cena 250 Somů/osobu, cca 130 km) a odtud do Koksai na jihu jezera, cena (1400 Somů/6 lidí), cca 150 km. Cestu do Balikchi známe – frekventovaná silnice přímo po S pobřeží jezera Issyk-Kul. Cesta po jižním pobřeží je jiná – krajina je daleko sušší – polopouštní až pouštní charakter, vesnice chudší a zaostalejší, daleko méně aut a silnice vede od vody 2-3 km. Ve vesnici Ak-sai vyzvídáme od místních jak se dostaneme do vesnice Koksai, která je směrem do hor do vnitrozemí, a doplňujeme zásoby v chudém magazínku. Koksai je velmi chudé a neupravené sídlo zemědělců v údolí mezi pohořím Akbakši na severu a Terskey Alatau na jihu. Vesnice roku to zřejmě nebude. Cesta do naší doliny Koksai nad vesnicí není zcela jednoduchá, motáme se po zarostlých polích a Fanda si vybírá svou slabší (nasranější) chvilku. Po 1h konečně přicházíme do ústí doliny a pokračujeme vzhůru podél stejnojmenné říčky. S Fandou stavíme stan ve výšci 2350m (17:00h), ostatní pokračují ještě výš. V noci déšt.
29. 7. 2010 – Čtvrtek
Po půl desáté vycházíme vzhůru podél řeky Koksai. Za 1 h a 15 min nabíráme 300m výškových, velké dusno. Zbytek party v nedohlednu. Od 2700m se dolina pokládá a metry nabíhají pomalu, jde se téměř po rovině. Míjíme dvě pastevecká stavení a u třetího (2950m) stavíme stan (13:00h), protože začíná pršet. Déšť trvá do půl páté, hory nad námi pouze tušíme, přes mraky není nic vidět. Vaříme jídlo. Přichází k nám pastevec z blízkého stavení, vyměnujeme s ním instatní polévky a bramborovou kaši (s odborným výkladem přípravy) za vynikající ajran a klasický kumyz (na něj si fakt už asi nikdy nezvyknu, tenhle je ještě horší než obvykle). Po chvíli se u nás stavují další dva pastevci, bavíme se o našich plánech, jejich životě atd. Vozím se na koni jednoho z nich. Od pastevců se dozvídáme, že naši druzi jsou cca 40 minut nad námi. Večer opět začíná pršet a leje celou noc.
S pastevci v horách nad vesnicí Koksai.
30. 7. 2010 – Pátek
Počasí stabilní – buď prší nebo leje. Hory nejsou přes barikádu mraků vidět. Nebaví nás to tu. Rozhodujeme se, že náš pobyt v dolině Koksai rychle ukončíme. Nevidíme smysl dalšího setrvání na tomto místě. Místnímu pastevci dáváme dopis pro naše druhy, kde jim dáváme na vědomí naše plány. Sejdeme se buď u jezera nebo až v Biškeku na letišti.
Dolů sbíháme podél důmyslného aquaduktu, který zásobuje vodou usedlosti v údolí, do vesnice Toguzbulak. Kousek nad vesnicí nám jeden domorodý pastevec nabízí kumyz, ale po včerejší zkušenosti s radostí odmítáme. Kolem 13:30h jsme konečně ve vesnici. Ve skromném magazínku kupujeme zmrzlinu, pivo je teplé. Zastavujeme projíždějící auto a ihned domlouváme odvoz do 30km vzdáleného Tonu k jezeru Issyk-Kul (cena 600 Somů za 2 osoby). Těsně za vesnicí naše auto Ford Charisma selhává, řidič volá pro druhé auto. Audi 80 nás již bez problémů odváží k jezeru. Dokonce se mi zdá, že nový řidič chce smazat časovou ztrátu vzniklou poruchou prvního vozu, protože opravdu kvaltuje.
Jižní pobřeží jezera nás u vesnice Ton vítá písčitou pláží s několika jurtami, kde je možné sehnat jídlo a pití. Koupel osvěžuje, výborné manty dodávají síly. Z hor přicházející déšť nás nutí k přesunu do vesnice. Schováváme se pod střechou místní „sokolovny“. Po chvíli se zde scházejí místní kluci a uvnitř budovy začíná turnaj ve stolním tenise, kterého se pochopitelně jako zahraniční hosté rádi zúčastňujeme. Po této sportovní vložce a pivku v místním magazínku se rozhodujeme, že půjdeme do Bakenbayeva, regionálního centra na jižním pobřeží Issyk-Kul, které je vzdáleno asi 7 km. Aniž bychom stopovali, zastavuje nám milý Kyrgyz, průvodce místní cestovky CBT. Odváží nás do města a doporučuje nám hotel Pachat. Ubytování se sprchou výborné a levné (200 Somů/osobu/noc). Prohlídka typicky sovětsky neuspořádaného města, večeře v místním bistru, výborné čerstvé pyrožky a zdejší NAŠA PIVO. Večer na balkóně přemýšlíme u piva nad plány dalších dnů.
Jižní pobřeží jezera Issyk Kul.
31. 7. 2010 – Sobota
Ráno prohlídka místního bazaru, nákup čepic, v 10:30 h odjezd maršrutkou do Balikchi (200 Somů/osobu), kde jsme v poledne. Přesedáme na další maršrutku do Cholpon-Aty (150 Somů/osobu). Ubytování zde nabízí spousta lidí, my máme pěkný dvoulůžkový kvartýr kousek od stanice maršrutek za 200 Somů/osobu/noc. Prohlídka města nás velice překvapuje, od roku 2008, kdy jsme zde byli poprvé, se Cholpon-Ata hodně rozrostla. Počasí chladnější, ani se nekoupeme, večeříme ve známé hospě u hlavní silnice. Odpoledne velká dešťová přeháňka s bouřkou. V podvečer se dostáváme na místní fotbalové hřiště, kde se odehrává finálový zápas poháru mezi Bosteri a Čon Orjuktu. Skvělá podívaná, nakonec na penalty vyhrává Čon-Orjuktu. Jeden místní fanoušek nám přibližuje místní složitou politickou situaci. Večer diskotéka u našeho kvartýru, pivko a uzená ryba.
1. 8. 2010 – Neděle
Dopoledne zjišťujeme v muzeu v Cholpon-Atě, kde najdeme nad městem petroglyfy, kam se chystáme zítra. Odpoledne navštěvujeme zdejší skanzen zaměřený na přehled všech hlavních světových náboženství a kyrgyzské kultury. Po včerejší bouřce se voda v jezeře ochladila na 20°C, na pláži focení s hadem. Večer ve znamení vodky s džusem – paráda 🙂
2. 8. 2010 – Pondělí
Ráno vyrážíme na výlet k petroglyfům. U sídla místní policie ve východní části města odbočuje silnice vzhůru na sever. Po cca 3 km se dostáváme na okraj města a před sebou vidíme vyprahlou louku posetou kameny (30 cm až 3 m v průměru), na kterých jsou více či méně patrné vytesané symboly (kozy, kříže, kola atd.) pocházející z 8. – 5. st. před n. l. Mají je na svědomí místní pastevci, kteří si tímto způsobem krátili dlouhou chvíli při pasení svého dobytka. Vstup k petroglyfům 50 Somů/osobu.
Petroglyfy nad Cholpon Atou, asi 8. st. před n. l.
Po prohlídce petroglyfů pokračujeme vzhůru do hor podél řeky Čolpon-Ata, později podél jejího levého přítoku Kaška-suu. Dostáváme se na bezejmenný vrchol 750 m nad Čolpon-Atou (15:00h, 2375m). Parádní výhled na J na jezero a S na hlavní hřeben Kjungey Alatau. Dolů scházíme vedlejší dolinou vyschlého potoka a v 16:30h jsme zpět ve městě. Večerní koupání na Z pláži u hotelových komplexů, výtečná točená Baltika 7 a evropské jidlo – vepřové. Večer se družíme s dvěmi milými Ruskami z Uralu na pivku.
3. 8. 2010 – Úterý
Vstáváme takřka v poledne, asi těch Baltik bylo více, než je zdrávo. Celý den ospalý. U jezera vyzvídáme od mladé kyrgyzky pocházející z Džalalabádu, jaká je situace na jihu Kyrgyzstánu. Potvrzuje nám to, co jsme se dozvěděli doteď – západní média situaci nafoukli. Oš je z poloviny zdevastované město, ale v současné době je na jihu již klid. Večer navštěvujeme špičkovou restauraci Sambuca, která by snesla nejpřísnější evropská kritéria.
4. 8. 2010 – Středa
Celý den pod mrakem, návštěva léčebného bazénu v lázeňské části města (vstup 100 Somů/osobu). Plán na další dny – vrchol Boz-Ata-Taš 3177m.
Náš stan v sedle Boz Ata Taš, 3050 m.
5. 8. 2010 – Čtvrtek
Ráno (9:00h) jedeme taxíkem do vedlejší vesnice Progres a kousek nad vesnici do výšky 1700m. Počasí polojasné. Odtud putujeme pěšky podél říčky Baktuu-Dolon-Ata po cestě mezi pastvinami. Náš cíl vidíme od začátku dnešního treku před sebou, vrchol Boz-Ata-Taš. Na úpatí dorážíme po 2,5 hodinách pochodu, u potoka se posilňujeme pyrožkou a doplňujeme všechny tři butylky vodou (2100m), protože až do zítřka budeme na sucho. Stoupáme ostře vzhůru po málo zřetelném hřebínku na SV. Krávy jsou stálým společníkem. Obloha se zatahuje. Po necelých 2 hodinách (14:00h) se nám ukazuje Z předvrchol, který zdobí velmi zajímavě zvětralé skalní útvary až mysteriózního ducha. Na předvrcholu jsme za chvíli a v 14:30 h již stavíme stan v 3050m v sedle mezi hlavním vrcholem a Z předvrcholem Boz-Ata-Taš. Hrajeme karty, pozorujeme občas se ukazující vrcholy hlavního hřebene Kjungey Alatau (i Bilý klobouk se nám na chvíli ukáže) na severu a jezero v oparu s letovisky Cholpon-Ata a Bosteri na jihu. Zatažená obloha, bezvětří a teplota 28°C značí brzký déšt, který se dostavuje s odcházejícím dnem a trvá až do rána. Ruské kolo v Bosteri v noci úžasně koloruje.
6. 8. 2010 – Pátek
Ráno (8:30 h) poprchává, výhledy mizerné, balíme věci a scházíme dolů přes kamenitý hlavní vrchol Boz-Ata-Taš (3177m) JV hřebenem k řece Orto-Dolan-Ata. Namířeno máme dolinou do Bosteri (1600m), kde jsme již před více než týdnem užívali darů kyrgyzské kultury. Cesta se táhne, navíc nevede přímo ale motá se po polích sem a tam. Do Bosteri se dostáváme v poledne. Naše kroky vedou na pláž do gastinice U Lesnika na zasloužený výborný šašlik a pivo.
7. 8. 2010 – Sobota
Objevujeme uličky vedoucí na západní část pláže kousek od našeho ubytování. Dosud jsme chodili k jezeru na hlavní pláž. Odpoledne a večer vyklepávám Fandu ve stolním tenise. Užíváme si poslední večer v Cholpon Atě.
Cholpon Ata. Tady jsme dělali velké nákupy 🙂
8. 8. 2010 – Neděle
Dopoledne se loučíme s Cholpon-Atou, poslední koupání v jezeře. Kolem 14:00h vyrovnáváme ubytování a odcházíme sehnat maršrutku do Biškeku (300 Somů/osobu). V půl třetí již odjíždíme a cesta je to opravdu zábavná. Řidič zřejmě ladí formu na Paříž-Dakar, bojí se i Fanda (což už je na pováženou), naprosto bez keců mám strach o život především při předjíždění do zatáček. Navíc první polovinu cesty vedle mě sedí zcela opilý Rus, kterému je zjevně špatně od žaludku. Druhou polovinu cesty ho jako partnera vedle sebe vyfasoval Fanda a kousek před Biškekem se tento nesympatický Rusák vyblil těsně Fandovi nohy. Naštěstí do našeho cíle to je již kousek a po 4,5 hodinách cesty opravdu velice rád opouštíme palubu maršrutky na biškekském avtovakzalu.
Okolí známe z roku 2008, zde nic zajímavého není, je lehce po 18. hodině, letadlo nám odlétá až ráno, tak se rozhodujeme, že letos vyzkoušíme centrum Biškeku. V hlavách máme dle zkušenosti z 2008 zakódováno, že Biškek je ošklivé město, ale po 10-ti minutové jízdě autobusem se dostáváme do centra a tento náš názor velice rádi měníme. Široké čisté bulváry, zelené upravené parky, vodotrysky, hospůdky, kavárny, sympatické tváře – obrovské milé překvapení. Večeříme na střeše obchodního centra Rosija, odkud je skvělý výhled na město. Večer vychutnáváme pivko (mají i Bernarda a Budvar!) v parku a seznamujeme se s místním lezčíkem Žéňou a jeho ženou (krom jiného znají Dinaru z Aksai Travel, se kterou jsem dohadoval zajištění pár služeb pro naši výpravu). Vypravuje nám o Chan Tengri, Leninovi a dalších jeho výletech a nakonec nám zajišťují dopravu do Manasu, kam se dostáváme před půlnocí, což nám ušetřilo nudné hodiny strávené na letišti.
Letos je odbavení bez problémů (před dvěma lety jsme museli zaplatit gumážku 550$, abychom se dostali do letadla) a odlétáme z Kyrgyzstánu. Přes Moskvu letíme do Prahy a náš výlet je u konce.
Plán na první únorový prodloužený víkend je dopředu dán – zimní přechod Malé Fatry. Před dvěma lety jsme přešli první část hlavního hřebene ze Strečna přes Suchý vrch, Malý a Velký Kriváň do Vrátné. Letos máme v plánu přechod dokončit.
V pátek 5. února kolem 20. h se postupně všichni (já – Zdenda, Bouďák, Fána, Erik, Lukáš, Gou a Mára) scházíme v pražské hospodě Hybernia a začínáme zde příjemný výlet u Plzeňského moku. Když vidí šéf restaurace, jak se činíme, každý dostáváme poctivý plzeňský skleněný tácek pod pivo jako dárek za vytříbenou konzumaci přesně dle pokynů Guth-Jarkovského. Před půlnocí již máme všichni řádně nakoupeno a opouštíme restaurační zařízení vláčným krokem. Za pár okamžiků se již něžnými údery pohorek dobýváme do lehátkových kupé na pražském hlavním nádraží. Našemu spolucestujícímu decentně vysvětluji, že chrápe jako prase a dál to takhle nepůjde. I přesto, že má ramena zhruba třikrát širší než já, neodporuje a až do Žiliny – naší cílové destinace – je ticho.
V Žilině vystupujeme z vlaku v děsivých 07:00 h ráno. Naštěstí za volant nikdo z nás nemusí. Další kus se dopravujeme busem. Ve Vrátné jsme v 09:00 h. Jako na potvoru je hospoda již otevřena. Ať chceme nebo ne, dovnitř musíme. Po vydatné snídani už je zase vše v nejlepší pořádku. S příchodem 11. h dopolední vychází i slunko a to je jasné znamení, že na řadu konečně přichází sportovní část výletu.
Lanovka nás vyhazuje do Snilovského sedla (takřka 1600 m). Fantastické pohledy nabízí především východním směrem Poĺudňový Grúň, Stoh a v dáli Velký Rozsutec – máme tak možnost nastudovat naši cestu. Sluníčko pálí, sníh na hřebeni je vyfoukaný a tak sněžnice zatím nejsou potřeba. Cesta po hřebeni bez výraznějších stoupání a klesání ubíhá rychle a my si ji užíváme. Hlava ještě občas hlásí dozvuky včerejšího rozšafného večera, ale jinak je vše v nejlepším pořádku. Kolem 17. h sbíháme mírným svahem z Poľudňového Grůnu do sedla pod Stohem. Zde stavíme stany takřka na trávě – sníh je v tomto místě zcela vyfoukaný. Zítra nás čeká náročný přechod Stohu (1608 m) a Velkého Rozsutce (1609 m). Slunko zapadá a okamžitě rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu.
Ráno je oblačno a tuhá zima -20°C. Fandovi dochází plyn a Bouďákův benziňák na technický benzín v této teplotě taky nedělá zázraky. Dnes plánujeme dlouhý pochod a veškeré naše pití ja zmrzlé na kost! Již dopředu víme, že dnes půjdeme hodně na sucho. Navíc si jedním blbým pohybem zad přivozuji nepěkného housera. Balíme se a hned stoupáme na Stoh. Za hodinu (kolem 10. h) jsme na vrcholu (1608 m).
Konečně se začíná oblačnost protrhávat a sluneční paprsky se derou skrz mračna. Sestup do sedla Medziholie je delší, než jsem čekal. Kolem poledne zde nasazujeme mačky před výstupem na Velký Rozsutec. Fána s Lukášem s námi nahoru nejdou a tuto krásnou dominantu Malé Fatry obcházejí po zelené turistické značce. Sejdeme se večer v Zazrivé. Housera jsem stále bohužel nerozešel a tak mi Bouďák dává nějakou tabletku proti bolesti. Nedá se nic dělat, záda bolí a tohle je v současné chvíli jediný účinný recept.
Ze sedla stoupáme po vyfoukané mrazivé louce a vcházíme do lesa, který zanedlouho řídne a přechází v klečový porost. Sluníčko svítí a vlivem strmého pochodu vzhůru ze mě leje pot jako z konve i přes stále trvající mráz. Ve druhé polovině výstupu se sem tam objevují řetězy, které však vzhledem k vynikajícím podmínkám, které dnes panují, nejsou nezbytné. Kolem 14. h se scházíme na 1609 m vysokém vrcholu Velkého Rozsutce. Výhledy jsou famózní na všechny strany, dech bere především pohled na zasněžené Vysoké Tatry.
Vrcholové foto z Velkého Rozsutce.
Dále naše cesta vede po SV skalnatém hřebeni Velkého Rozsutce do sedla Medzirozsutce (15:30 h). Tady toho máme všichni už poměrně dost především zásluhou totální dehydratace. Kluci (Fána s Lukášem) nám právě píší, že už sedí v hospodě v Petrové. To je naštěstí nejbližší vesnice od nás po červené turistické značce. Čeká nás ještě poslední stoupání, kde využíváme i sněžnice a pak doslova a do písmene padák do sedla Prislop nad Bielou. Nohy se nám už motají únavou, ale do hospody je to už jen kousek.
Dveře Jánošíkova Dvora v Petrové otevíráme právě včas – venku už se šeří a našimi hrdly za celý den proteklo minimum tekutin. To okamžitě napravujeme nejdříve Kofolou a pak přichází na řadu Zlatý Bažant. Příjemná mladá servírka Veronika se nám věnuje takřka s mateřskou láskou i po celý pondělní den, který tu trávíme. Večer nám zajišťuje odvoz maršrutkou do Žiliny.
Zdejší Svijanská hospoda je krásnou tečkou za vydařeným výletem. V 21:30 h nastupujeme spořádaně do vlaku a průvodčí nás vítá slovy: Keď sa budete chovať ako doteraz, vystupujete v Čadce“. Snažíme se ho umravnit, ale zdá se, že ho někdo vyloženě podráždil. Po chvíli se rozhoduji, že na sebe vezmu zodpovědnost za celou naši skupinu a vyrážím za průvodcem do jeho kabinky. Můj vytříbený bonton a neoddiskutovatelné diplomatické schopnosti sklízí zasloužený úspěch. Výsledkem je udobření si průvodčího a jako bonus zakoupené lahváče na dobrou noc. Poklidně hajáme až do Prahy, kde se ocitáme již ve 4 h ráno a všichni se již těšíme do rachoty. Dnes nás čeká dlouhý den…
První myšlenky o letošním letním výletu ve mě zrály už v létě 2008 na Tian-Shanu. Chtěl jsem něco velkého a hlavně panenského. Již dříve jsem viděl okouzlující fotku Piku Karla Marxe a Bedřicha Engelse v JZ Pamíru, tak proč nezkusit toto? Po návratu z Kyrgyzstánu jsem se začal pídit po informacích o této oblasti a zjistil jsem, že právě v létě 2008 na oba tyto vrcholy byli podniknuty první české výstupy. Tím pro mě oblast ztratila panenskost a začal jsem hledat alternativu.
Zůstal jsem v JZ Pamíru a našel jsem dolinu Sary-Šitcharv (Сарышитхарв), které vévodí Pik Moskevské Olympiády (5883m) (Пик Московской олимпиады), Maršál Grečko (6105m), Bajkonur (6038m) a Pik Ozbrojených sil (6236m). Byla by to první česká návštěva doliny. Na ruském netu jsem našel cestopis popisující průstup doliny z roku 2003 s výstupem na Pik Ozbrojených sil. Dle fotek a vyprávění to vypadá úžasně. Kontaktoval jsem moskevského horolezce Vladimíra Shaetayeva, který v 70. letech dolinu objevoval horolezecky a ten mi dodal velmi cenné dobové fotografie a mapky. K naší základní čtveřici – Zdenda, Fána, Vladimír a Ruda se přidal ještě Mára s Láďou a mohli jsme se připravovat.
Bazar v Dušanbe.
Do Tádžikistánu je zapotřebí pro Českého občana vízum, na Pamir do oblasti Horního Badachšánu (GBAO) pak ještě zvláštní permit. Obojí nám pro jistotu vyřizuje kamarádka Jajka na Vídeňské ambasádě před odletem. Bohužel Mára s Láďou mají krátkou platnost pasu (je nutná minimálně 6 měsíců po skončení platnosti víza) a tak vízum a permit nedostávají a vsázejí na to, že tyto formality získají v Dušanbe (prý by to mělo jít).
Nejsme žádní extrémní lezci, jsme parta obyčejných milovníků přírody, hor obzvláště a chceme si užít neopakovatelné zážitky bez komerčních a konzumních zlozvyků.
Cesta do hor
1-3/7/009 Odlet z Prahy ve 14:00h, v Istanbulu v 17:30h (místního času, +1h). Na letišti Ataturk máme 3h času, tak dáváme pár piv (á 8 €) a ve 20:40h už sedíme v letadle do Dušanbe. Na tádžickou půdu dosedáme v 03:30h (místního času, +3h). Bagáž dorazila kompletní. Přímo před letištěm domlouváme dopravu do hor.
Celý den čekáme na udělení permitu pro vstup do GBAO pro Láďu a Máru, víza dostali bezproblémů přímo na letišti. Vladimír s klukama projel půlku Dušanbe, bohužel bezvýsledně. Možná prý zítra, ale kdo ví… V pozdním odpoledni se rozhodujeme, že my čtyři (Zdenda, Fána, Ruda a Vladimír) pojedeme do hor nyní a s klukama se sejdeme na místě (buď v Šitcharvu nebo na místě plánovaného Base campu) až budou mít permit vyřízený (což může být zítra nebo taky nikdy). Cenu za dopravu a jednodenní čekání řidiče domlouváme na 350 Somoni/hlavu do Khorongu, dále do kyšlaku (vesnice) Šitcharvu se uvidí (ani jeden ze dvou našich řidičů tam nikdy nebyl), máme štěstí na dobrou mašinu – asi 10 let stará Toyota Land Cruiser.
Pamir Highway, cesta do hor kolem řeky Pjandž před Khoroghem.
Hlavní cesta mezi Dušanbe a Khorongem je uzavřená kvůli skupince loupeživých mudžahedínů, kteří se usídlili v průsmyku na polovině trasy. Proto musíme jet oklikou na jih přes Kulab. Je to sice o 200km delší, ale za to horší cestou. V noci přejíždíme přítok Pjandže přes děravý most, u kterého spíme asi 3h. Odtud již cesta kopíruje hraniční řeku Pjandž, na druhém břehu pozorujeme afghánské kyšlaky. Do Khorongu přijíždíme v 16:30h, z Dušanbe sem 700 km. Domlouváme se na příplatku 200 Somoni za dopravu až do Šitcharvu. Silnice už je krásná, asfaltová a cesta utíká.
Konečně v 19:00h dojíždíme do Šitcharvu – naší základny na cestě do hor. V místním magazínu dáváme první pivko na Pamíru – Baltika 7, moc hezká prodavačka. Ihned se nás ujímá místní učitel Alik, který nám nabízí ubytování ve svém domě. Velice rádi přijímáme pozvání. Rodina Alika se nás velice mile ujímá a hostí nás bohatou a výbornou večeří (plov – něco na způsob rizota). Po třech dnech cestování nás konečně čeká vydatný spánek.
4/7/009 Ráno snídaně s Alikem a jeho rodinou, ochutnáváme místní širčaj (slaný čaj s mlékem a máslem, do kterého se drobí domácí chléb), ale doma si ho nikdo z nás dělat nebude. Dopoledne obhlídka nástupu do doliny Sary-Šitcharv, která začíná na východním konci kyšlaku, počasí polojasné a větrné, dostáváme se do 3150m. Velmi cenný průzkum pro zítřejší tůru do hor. Odpoledne relax a snaha o šíření české pivní kultury na Pamíru – pro pivo do 500m vzdáleného magazínu jezdíme autem s bráchou Alika. Tato misionářská činnost se z části daří, ale dá to ještě práci.
Řeka Pjandž zde tvoří hranici mezi Tádžikistánem a Afghánistánem.
5/7/009 V noci v 01:00h nás budí Alik s tím, že „Vaši druzia prijechali“! Kluci dorazili, řidič je natáhl a jsou bez peněz, ale jsme opět kompletní. Ráno vyrážíme v 08:30h od našich hostitelů v plné polní (30 kg batoh) do hor. U Alika si necháváme pár věcí, které nebudeme v horách potřebovat a domlouváme se, že zhruba za 14 dní se vrátíme. Slunce pálí. Po 30min chůze na konci vesnice za mostkem přes řeku Sary-Šitcharv (2750m) uhýbáme ze silnice doleva a stoupáme kamenitou strání vzhůru (známe ze včerejšího průzkumu), řeku máme po levé straně hluboko pod námi.
Po dalších 30min scházíme z útesu přímo k řece a jdeme proti proudu přímo po břehu. Po 15min stojí v cestě soutěska, která nelze projít – stezka obchází toto místo přes skalní ostroh – strmé stoupání (80m výškových) a poté opět klesá k řece. Dalších 20min podél řeky, poté se stezka zařezává do levého suťového břehu a opět stoupá (100m výškových). Před 13h jsme u prvního mostku (3000m) přes řeku (kolem je osamocený lesík), po kterém se dostáváme na pravý břeh. Zde odpočíváme. Stezka odtud pokračuje mírně stoupajícím traverzem asi 100m nad řekou. Po hodině se dostáváme opět přímo ke korytu řeky a stále po pravém břehu pokračujeme dále až k soutoku (3300m) Sary- a Rosto-Šitcharv (pravý přítok), přes který vede druhý mostek. Hned za ním je travnatý palouček, kde si stavíme stany. Mezi 16:00h a 18:00h se tu objevuje kompletní naše parta. Po dnešní startovní tůře s těžkými bágly toho máme všichni plné zuby, obzvlášť Láďa, který zjevně doplácí na vyčerpanost z cesty z Dušanbe.
Druhý tábor ve výšce 3600 m.
6/7/009 Dopoledne relax, hygiena celého těla a nabírání sil. Dnes se chceme krátkou 2h tůrou posunout k druhému pravému přítoku (3600m). Polojasno. Láďa je stále vyčerpán. Klukům doporučuji, aby zde den zůstali a odpočinuli si, dorazit za námi mohou později, cesta až do Base campu (BC) je jasná. Nakonec vyrážíme po poledni všichni. Cesta od soutoku vede vzhůru na plato, kde stojí rozvaliny pasteveckých obydlí. traverz pravého břehu řeky, po 1h stezka sbíhá přímo k řece. Zde je most. Chybně přecházíme na levý břeh, kde není stezka, a zbytečně se další 1h plahočíme po suťovém svahu. Lepší cesta je po pravém břehu, kde vede pastevecká pěšina. V 16:00h dorážíme k soutoku s druhým pravým přítokem. Je zde místo akorát pro naše tři stany přímo u řeky.
7/7009 Ráno balíme věci a v 09:30h už stoupáme strání levého břehu vzhůru, abychom obešli úzkou soutěsku, kterou není možné projít. Slunce svítí. Stezka se tu místy ztrácí, nestabilní suť. Za soutěskou (1,5h) sestupujeme k řece a odtud již po stabilní suti přímo po levém břehu. Poprvé se nám ukazují J svahy Moskevské Olympiády (5883m) a Maršála Grečka (6105m) – famózní! Z tohoto pohledu se jeví jako první reálná možnost k výstupu právě J stěna Moskevské Olympiády – suťoviskem zhruba do výšky 5000m a pak se zdá klíčové místo – ledovcový výšvih (cca 300-400m výškových) zakončený zleva ze dvou třetin šíře velkou převějí (té bychom se museli vyhnout po pravé části), těžko odhadovat sklon. Po překonání výšvihu se odtud jeví již snadný postup po zasněženém hřebeni.
Láďa s Márou jdou svým tempem, jsme dohodnuti, že tábor postavíme před prvním pravým přítokem, takže mohou využít na tůru celý den. Ve výšce 4000m se řečiště rozšiřuje a levý břeh zdobí ideální palouček pro stan – náš třetí tábor na cestě do BC. Ve zbytku dne hygiena těla, večeře, focení a odpočinek. Slunce úmorně praží. Kluci do večera nepřišli, počítáme, že zakempovali níže a jdou si svým tempem, dle dohody plán znají – BC před ledovcem ve výšce cca 4300m, takže není problém a sejdeme se tam.
Base camp
Vladimír stoupá podél říčky Saryšitcharv.
8/7/009 Vstáváme s prvními slunečními paprsky v 08:00h, protože teplota v našem stanu okamžitě prudce stoupá. Startujeme v 09:30h, stezka v těchto místech už není znatelná a jdeme přímo podél řeky vzhůru. První 2h pouze po levém břehu, potom přeskakujeme říčku dle libosti podle toho, na kterém břehu se nám zdá lepší terén. Celá dnešní cesta se nevzdaluje od koryta, šlapeme tu po stabilnější, tu po nestabilnější suti. Kolem 12h se nad námi otevírá pohled na monstrózní Pik Ozbrojených sil! Jeho jižní stěny zakončené převěji až na vrcholovém platu budí obrovský respekt. Po 3h cesty bychom měli být v místě prvního pravého přítoku řeky Sary-Šitcharv vytékajícího z jižní stěny Moskevské Olympiády, ale vidíme tu jen vyschlý žlab. Dále (4250m) se dolina otevírá a stoupání je již mírné. Po další hodině (13:30h) nalézáme vhodné místo na stanování – nejdříve na levém břehu (travnatý palouček) a po dalších 10min na pravém břehu (kamínčí), kde stavíme náš BC (4350m). Přímo nad námi se tyčí JV stěny Moskevské Olympiády. Odpoledne vaříme jídlo, odpočíváme. Kolem 16h přichází krátká sněhová přeháňka, jinak celý den slunečné počasí.
9/7/009 Vstáváme opět do sluníčka, ale potok je zamrzlý a stan pokrytý jinovatkou (v noci teplota -10°C). Dnešní plán je vystoupat co nejvýš na ledovec a zjistit výstupové možnosti a zároveň se aklimatizovat na vyšší nadmořskou výšku. Vyrážíme nalehko v 09:45h, kolem říčky stoupáme sutí k hranici sněhu (4500m).
Otvírá se pohled na JV stěnu Moskevské Olympiády, který naznačuje, že tudy to nepůjde – v první třetině stěny je po celé šířce kolmý skalní prah (asi 10-20m vysoký), který přechází v ledovou stěnu.
Uprostřed údolí tvoří zasněžená moréna hřbet, po kterém stoupáme pozvolna až na nejvyšší bod (4870m) – na polovině spojnice vrcholů Olympiády a Piku Ozbrojených sil. Tento bezejmenný vrchol nazýváme Pik Sary-Šitcharv. Jsou odtud nádherné výhledy na nejvyšší část doliny – podkovu vrcholů začínající V a S stěnou Piku Moskevské Olympiády a pokračující JV stěnou Piku Maršála Grečka, perevalem Uzbeckých turistů, Pikem Bajkonur, perevalem Medyr a končící Z stěnami Piku Ozbrojených sil. Famózní podívaná.
Potvrzují se slova domorodců, že letos ledovec drží hodně sněhu (a tím teče na tuto dobu v řece méně vody). Cesta pod sedlo Medyr k nástupu do SZ stěny Piku Ozbrojených sil je v těchto podmínkách velice náročná – bořící se sníh a značné množství trhlin. Jižní stěna Piku Maršála Grečka má podobný lezecký problém jako JV stěna Moskevské Olympiády – v první třetině těžký kolmý skalní prah a S stěnu Olympiády známe již z fotek – zdaleka nejextrémnější výstup oblasti. Po tomto průzkumu již víme, že v našich silách je pokus o výstup SV stěnou Piku Ozbrojených sil a J stěnou Olympiády.
Slunce celou dobu pálí, ale Hindúkuš na jihu je zahalen v mracích. Jen obrysy naznačují jeho famózní rozměry. V BC jsme za hodinu (15:00h). Kluci stále nedorazili, zřejmě volí svůj program. Slunce přestává svítit na naše stany kolem 16:30h a ihned se prudce ochlazuje k 0°C.
Pik Moskevské Olympiády (5883 m) od jihu.
10/7/009 Po pěti dnech zápřahu už na sobě všichni cítíme únavu a proto dnešní den volíme odpočinek a průzkum J stěny Olympiády. Já s Fánou vyrážíme v 11:00h po proudu řeky a po 15min se od koryta odpoutáváme a stoupáme levým suťovým svahem do výšky 4450m, abychom viděli J stěnu Olympiády.
Potvrzují se mi domněnky, že tudy – J stěnou – by to mohlo jít. Suťoviskem podél prvního pravého přítoku to bude makačka a otrava, ale s tím se počítá. Zde na hranici sněhu (cca 5000m) to vypadá na výškový tábor C1. Klíčový sněhovo-ledový výšvih (300-400m) z tohoto pohledu vypadá snesitelně, otázkou zůstává jaká je převěj na konci výšvihu. To bude možné vidět až přímo pod výšvihem. Další postup po hřebeni by již neměl činit problémy.
Další varianta – výstup dolinou druhého pravého přítoku a Z stěnou na vrchol – se alespoň dle mapy jeví jako nejsnadnější cesta na Olympiádu, ale pro nás by byla v současné situaci náročná na přesun k nástupu. Museli bychom sejít zpátky k soutoku s druhým pravým přítokem a jím vystoupat, což by zabralo k nástupu minimálně 2 dny. V BC se dohadujeme, že zítra zkusíme výstupovou trasu J stěnou a v dalších dnech bude možnost dát pokus na Pik Ozbrojených sil.
V pozdním odpoledni nasávám neopakovatelnou atmosféru pamírských velehor na šutru nad naším táborem. Sedím si tu sám, tábor maje na dlani, řeka si hučí, Ozbrojené síly a Olympiáda nade mnou mě fascinují svou grandiózností, slunce mě občas zahřeje, občas mě ochladí poletující sníh… a já na to všechno čumím jako tele na nový vrata s otevřenou hubou… Uprostřed Pamíru, daleko od civilizace si tu připadám jak největší prdek na zeměkouli…a je mi tak fajn. Kvůli těmto pocitům jezdím rád do hor. Dnešní krásný den mě dobil energií a už se moc těším na zítřejší pokus o výstup na Olympiádu. Večer se konečně plně otevírá pohled na Karakoram a Hindúkuš (Gasherbrumy). Z toho máme všichni plný trencle.
Klíčové rozhodnutí a Pik Moskevské Olympiády
Vladimír vyráží z BC do C1 při výstupu na Pik Moskevské Olympiády.
11/7/009 Před 06:00h nás budí Láďa, kterého vidíme po třech dnech! Přináší velmi špatnou zprávu – s Márou je to zlé – není schopen pohybu, leží ve stanu ve výšce 3900m asi 1,5h cesty pod námi, nejí a komunikuje velmi omezeně. Blesková schůze rozhoduje takto: Ruda, Fána a Láďa jdou k nemocnému zjistit situaci a budou se snažit ho nadopovat léky a dostat ho z toho. Zdenda s Vladimírem zkusí dle původního plánu výstup na Olympiádu. Dnes bychom měli vybudovat C1 v 5000m, zítra pokus o vrchol a sestup do BC případně do C1 a další den do BC. To znamená, že zítra večer či pozítří se tady v BC sejdeme. Snad se z toho Mára během této doby dostane. Kluci balí potřebné věci a scházejí dolů, zatímco já s Vladimírem ještě uleháme do spacáků. Tato zpráva nás dost vykolejila, ale pokus o Olympiádu dáme.
Z BC vyrážíme s Vladimírem v 11:00h. Asi 10min po proudu řeky a pak uhýbáme po suťovisku doprava, přesně podle včerejšího průzkumu. Suť je vysoce nestabilní, pořád ujíždí pod nohama a s těžkými batohy je postup dost namáhavý. Navíc se od rána cítím zle, zpráva o Márovi k tomu nepřidává. Cesta do C1 vede přes tři suťová břicha, které je ideální obcházet při pohledu zezdola zprava, jak to učinil Vladimír. Já jdu přes druhé břicho diretisimou přímo a to byla chyba. Místy sklon 45°, kameny pod nohama ujíždí, pro ruce není stabilních chytů. Velice vyčerpávající úsek. Poslední – třetí suťové břicho je již ze dvou třetin zakryté sněhem a oba ho jdeme zleva. Posledních 50m výškových nás čeká sněhovo-ledové korýtko. Nazujeme mačky a bereme do rukou cepíny. Na vršku tohoto břicha stavíme v 16:15h stan C1 v zákrytu velkého balvanu, který tvoří dobrou větrnou bariéru, výška 4950m.
Od stanu vidíme klíčové místo zítřejšího výstupu – sněhovo-ledový výšvih, odhadem začíná ve výšce 5100m, sklon vypadá na cca 45° a převýšení na hřeben 400m. Výšvih tvoří uprostřed zřetelné koryto, kterým budeme stoupat. Zleva jsme limitováni převějí a zprava čerstvým lavinózním odtrhem. Rozhodujeme se, že zítra půjdeme bez jištění, pouze se zbraněmi a mačkami, vypadá to, že by to mělo jít a budeme hrát na čas – chci se vracet z vrcholu co nejdřív, abychom se nebořili. Máme toho oba dost. Vaříme čaj a po chvíli usínáme. Budíček nařizujeme na 04:00h. Noc je výborná, klidná, vyspal jsem se zatím nejlépe z celého pobytu na Pamíru!
Náš stan v C1 (4950 m).
12/7/009 Startujeme od stanu dle plánu po 04:00h. Ranní vstávání mi nikdy nedělá dobře, dnešek není výjimkou. Hvězdy nám svítí na cestu. Po 50min se dostáváme do výšky 5100m na začátek výšvihu. Sklon potvrzuje odhady na 45°, sníh je tvrdý a přední hroty maček sympaticky drží. Začínáme lézt. Postup bez jištění je velmi rychlý a lezení mě baví. Užíváme si to. Již se pomalu rozednívá, za námi sluneční paprsky probouzí do nového dne Hindúkuš a Karakoram, fascinující pohledy nabízí v dáli K2, Broad Peak a Gasherbrumy. Na konci výšvihu, když se svah pomaličku narovnává, nás začíná šimrat sluníčko, což vítám s povděkem, protože už už jsem přestával cítit prsty u nohou. A přivést si domů omrzliny opravdu nechci. Slunce vše zpravuje. Stráň se zplošťuje a tůra se stává stereotypní až prudérní (5500m). Naštěstí již za chvíli vidíme skalnatou pyramidu značící vrchol Piku Moskevské Olympiády! Je to už jen 200m výškových, ale trvá to celou věčnost. Teď už ale věříme, že to dokážeme. Výšvih na samotný skalnatý vrchol je již v pohodě.
Vrchol – 7:30h!!! My dva jako první Češi na Piku Moskevské Olympiády 5883m! Příjemné pocity a velká radost. Famózní pohledy na podkovu vrcholů doliny Sary-Šitcharv a celý Pamír, Hindúkuš, Karakoram…na východě Pik Karla Marxe, na západě Pik Mayakovského. Ani mráčku, bezvětří, slunce…a nikdo nikde kromě nás dvou. Fotíme a vychutnáváme si neopakovatelné. Po hodině strávené na vrcholu sbíháme po trase výstupu ke stanu, kde jsme za 1h. Část výšvihu sjíždím po zadku, brzdím cepínem, to je fofr! Před 10:00h přicházíme do C1. Jsme vyčerpaní a na 3h usínáme. Kolem 14h balíme věci a scházíme dolů do BC.
Vrcholovka z Piku Moskevské Olympiády (5883 m), vlevo Vladimír, vpravo já.
Cesta po suti nezáživná. V jednom momentě (4700m) se Vladimírovi zasekává noha pod šutr a zůstává zašprajcovaný s batohem v nehybné poloze. Já jsem asi 100m pod ním a slyším jen „Pomoc!“. Odhazuji svůj batoh a vydávám se k němu. Ani nechci domýšlet, jestli je to zlomená noha. Naštěstí, když jsem asi 50m od něho, volá, že je OK, dostal se z toho sám a vypravuje mi, co se přesně stalo. Do BC se dostáváme po 16:00h.
Nalézáme zde dopis od Ládi, který je nyní na tůře na ledovci. Dle zprávy je to s Márou zlé. Kolem 17:00h Láďa přichází k nám do BC, vyměňujeme si zážitky, vaříme čaj a jídlo. Mára je prý stále nehybný. Zítra balíme věci a scházíme dolů k nemocnému, abychom se dohodli na dalším postupu. Mísí se ve mně pocity radosti z vrcholu a starostí o to, co budeme dělat s Márou.
Nemocný Mára
13/7/009 Vstáváme v 08:00h, balíme vše co uneseme a v 10:30h scházíme k Márovi, cesta trvá 2h. Po šesti dnech se opět vidíme všichni pohromadě. Pohled na Máru není moc pozitivní, ale podle toho, co říkají kluci, tak dnes už vypadá dobře, prý je znát posun k lepšímu. Pozitivní je, že komunikuje, ale stále pouze leží. Kluci mají radost, že jsme s Vladimírem dali vrchol Olympiády.
Během našeho výstupu se o Máru staral Fána a Ruda sešel dolů k pastevcům pro mléko a ajrak (něco na způsob jogurtu). Odpoledne se Vladimír s Rudou vrací do BC pro zbytek věcí, přenucují tam a zítra sejdou zpět k nám.
14/7/009 Dopoledne Mára sám vylezl ze stanu! Velký pokrok. Začíná se znovu učit chodit. Vypadá to, jako kdyby totálně ožralý loutkoherec minimálně po třiceti pivech vedl svou loutku. Nezaujatý divák by se válel smíchy, ale při vědomí, že tohohle člověka potřebujeme dostat dolů a kousek pod námi je technicky náročné místo – soutěska nad druhým přítokem, tak to až tak legrační není.
S Fánou se rozhodujeme, že sneseme komplet naše věci a část věcí kluků o tábor níže – k soutoku s druhým přítokem do výšky 3600m, tam přespíme a zítra opět vystoupáme sem k Márovi. Budeme doufat, že zítra bude Mára schopen s hůlkami a bez batohu postupně scházet s doprovodem po vlastních nohách. Láďa tu zůstává s Márou Láďa a odpoledne přichází Ruda s Vladimírem z BC, který zametli.
Nemocný Mára.
15/7/009 Po klidné noci u druhého přítoku (3600m) vyrážíme s Fánou v 9:45h s prázdnými batohy ke klukům do 3900m, kde jsme v 11:30h. Mára vyzbrojen hůlkami a plembákem pro případ pádu zkouší chodit a k velké radosti nás všech mu to docela i jde. S Fánou bereme věci Máry a Ládi a všichni scházíme. Márovi to jde na danou situaci skvěle! K všeobecnému úžasu se Mára dostává za 3h až k druhému přítoku do 3600m! Když zvládnul tento úsek, tak odtud je to už pohoda – tady vede pastevecká pěšinka až dolů do kyšlaku.
Vzhledem k této pozitivní situaci s Márou se domlouváme, že zítra půjdeme na dvoudenní trek do doliny druhého pravého přítoku a on začne pomaličku sestupovat s nejpotřebnějšími věcmi (spacák, stan a jídlo na dva dny) směrem do Šitcharvu.
Dnešek byl velmi dobrým dnem. Mára sešel nejtěžší úsek cesty a už je prakticky soběstačný. Z nejhoršího je venku. Ale legrace to nebyla – první 3-4 dny o sobě nevěděl, byl ochrnutý od prsou dolů a 5.-6. den se začal učit znovu chodit. Je otázka co bylo příčinou. Odhadujeme to na totální vyčerpání organismu a jeho „restart“ od nuly, případně neznámou bakterii či menší mrtvičku…? Nám s Fánou dochází pomalu ale jistě jídlo.
16/7/009 Mára schází dolů do Šitcharvu. My ostatní vyrážíme v 10:30h na trek do doliny druhého pravého přítoku řeky Sary-Šitcharv. Jdeme nalehko, bez stanu, pouze se spacákem a karimatkou. Spát budeme pod jezerem ve výšce cca 4300m pod širákem. Začátek stoupání (prvních 400m) do výšky 4000m je ostrý, poté pozvolné stoupání po staré moréně. V 13:00h přicházíme do výšky 4250m k malému vyschlému jezírku. Zde – na travnaté pláni – se rozhodujeme, že budeme spát – přímo mezi JZ stěnou Olympiády a Pikem 5696. Bouldruji na velkém šutru a kocháme se krásnými výhledy na okolní štíty. Jídla už máme málo, zbývají jen polévky, chybí sladkosti.
V noci sleduji škvírou ve spacáku fantastickou hvězdnou oblohu a vychutnávám si tajemný klid nočního Pamíru, hluboký zážitek. V noci je do -5°C.
17/7/009 Láďa, Ruda a Vladimír jdou ráno výš pod JZ stěnu Olympiády. Já s Fánou sestupujeme k našemu stanu do 3600m. Odpoledne stavíme mužíka vedle stanu, vaříme a relaxujeme. Dojídáme poslední zbytky jídla, zítra scházíme po dvou týdnech z hor do Šitcharvu.
Šitcharv a lázně v Yamchunu
Oslava šťastného návratu z hor u Alika v Šitcharvu.
18/7/009 Balíme veškeré věci a v 09:45h scházíme po 14 dnech dolů do civilizace. Za 40min jsme u soutoku Sary- a Rosto-Šitcharv (330m), u prvního mostu (3000m) v 11:30h. Následuje vyčerpávající úsek přes tři stoupání, slunce pálí, chodidla v pohorách už neskutečně pálí. Před posledním výšvihem na náhorní plošinu musíme brodit řeku. Teče již moc vody, dvakrát tolik, co před 14 dny, když jsme šli tudy nahoru. Poslední úsek po asfaltu do vesnice je už opravdu za trest. První zastávka samozřejmě v magazínu (14:30h) – vítá nás milý úsměv prodavačky, dáváme Baltiku 7 a sladké oříšky. Během 1h se tu setkáváme všichni včetně Máry, který od domorodců dostává přezdívku baletka, ta se ihned úspěšně ujímá. Korunu všemu dává Vladimír, když jednou Máru nazývá omylem houslistou
U Alika doma je celá rodina šťastná, že nás opět vidí a že jsme všichni v pořádku. Berou nás za členy rodiny, heslo „Host do domu, bůh do domu“ zde opravdu platí na 120%. Odpoledne bohaté pohoštění, předáváme Alikovi triko naší výpravy, mapy a pasujeme ho na 7. člena naší výpravy jako našeho hostitele. Večer košatá diskuze o problémech světa, šíření české pivní kultury. Z místního jazyka: Sary = horní, Rosto = pravý, Charv = řeka, Šit = saxoul (zdejší trnitý keřík).
19/7/009 Vydatná snídaně, hygiena celého těla (po opravdu dlouhé době), vycházka po Šitcharvu, koupání v Pjandži.
20-21/7/009 V 08:00h odjíždíme za minerálními prameny. Řidiče nám domluvil Alek. Po komunikačním šumu mezi námi a řidičem se nakonec dostáváme do vytoužených lázní Yamchun (3100m), kde si užíváme teplý pramen minerálních vod (43°C), koupání zde stojí 10 Somoni. Procházka k pevnosti Yamchun z 3. st. př. n. l. Úžasný relax po dřině v horách. Stanujeme přímo před lázněmi. Noc teplá, 14°C. Dopoledne koupání v lázních, odpoledne odjezd zpátky do Šitcharvu.
22/7/009 Výlet pěšky do 10km vzdáleného kyšlaku Daršaj – výchozí místo na Pik Mayakovskovo –(6096m), odtud si domlouváme dopravu autem do 50km vzdáleného regionálního centra Ishkashim (30 Somoni/hlavu zpáteční). V Ischkashimu trh, výměna peněz, restaurace, zmrzlina.
Dušanbe
Dušanbe.
23-24/7/009 Loučení s Alikovou rodinou. V 09:00h vyrážíme na cestu do Dušanbe. Dopravu máme zajištěnou přes Aleka (450 Somoni/hlavu). Jedeme starým UAZem. Cestou do Ishkashimu měníme 4x kolo. Kvůli špatnému benzínu auto chcípe a každých 20-30km musíme chladit motor kýblem vody z řeky (ještě že jedeme pořád podél Pjandže). Do Khorongu jedeme dlouhých 9h (200km, cestou do hor jsme tuto trasu jeli 2h). Naštěstí teď už můžeme jet po hlavní trase z Khorongu do Dušanbe, protože loupeživou bandu, která blokovala pereval cestou do hor již tádžická armáda postřílela. Z Khorongu už auto jede dobře. Spíme pod perevalem asi 3h. Ráno samozřejmě slunce, jak jinak. Potkáváme Čechy z výpravy www.zigulikemdomongolska.cz. V Dušanbe jsme konečně v 19h. Ubytováváme se u bráchy řidiče. Večer v Safari Baru Dušanbejské točené pivo – opravdu není dobré, ale teče.
25-26/7/009 Celý den si užíváme v Dušanbe: pivko, net, bazar, koupání v Komsomolském ozeru, motorový člun, ruské kolo, řetízák, střelnice, kulečník, zmrzlina, meloun, jídlo. Nejprve si fotíme my domorodce, po tom, co si s Fánou kupujeme košile s kravatou a na hlavách máme pravé pamírské čapky, tak si domorodci začínají fotit nás. Večer vodní dýmka, ostrašující zkušenost s tádžickým žvýkacím tabákem. Láďa jde večer před odletem na komín (je to komínář a chce mít cenný zářez z Dušanbe), chytá ho policie, jelikož nemá s sebou doklady, tak přichází s policajtem až do bytu, pokuta 20 €. V 02:00h ráno jedeme na letiště taxikem, Vladimír, Láďa a Ruda zadrženi na policejní stanici jako potencionální teroristi, po půlhodině ukecávání jsou propuštěni. V 05:10h odlet do Istanbulu a dále do Prahy. V Praze po 13h.
Strávili jsme čtyři nezapomenutelné týdny na tádžické půdě. Zdravotní problémy jednoho člena výpravy ovlivnili průběh celé akce, naštěstí vše dobře dopadlo. I přes tyto nepříjemné chvíle se nám podařil první český výstup na Pik Moskevské Olympiády (5883m) a i zbytek času jsme si řádně užili, takže hodnotím výlet na Pamír jako velice povedený. Zážitek musí být hlavně hluboký. Těch máme dost. Navíc většina z nich je i pozitivních, což je něco navíc
M – Mára; L – Láďa; R – Ruda; Z – Zdenda; F – Fána; V – Vladimír
1.-3.7. Odlet přes Istanbul do Dušanbe. Turkish Airlines naštěstí limit 25 kg bagáž. V Istanbulu chlemtáme drahé pivo za peníze Izotry. Výměna peněz 100 EUR = cca 600 Somoni (S). V Dušanbe kluci (M, L) na OVIR pro GBAO. Vízum přímo na letišti za 57 USD, OVIR není potřeba, ale sehnat GBAO je velký problém, nakonec po pár dnech sehnáno za 1.000 Somoni na 2 lidi, a to prostřednictvím taxikářů. Z toho vyplývá, GBAO skutečně rozhodně raději přes ambasádu! Dohadování taxi, nakonec R+Z+V+F jedou do Khorogu, přes průsmyk není možné jet kvůli přestřelkám s Talibánci, tak je z toho objížďka a 700 km štreka! Cena 350 S na osobu v Toyota Land Cruiser. Dalších 200 km do Šitcharvu v pohodě, v dobrém rozmaru jsme dali 200 S/osobu (šlo by levněji). Celkem tedy štreka 900 km a pár drobných, cesta až na objížďku překvapivě dobrá (převážně asfalt), cesta trvala cca 24 hodin s 3 h pauzou na spánek. Cesta údolím hraniční řeky Pjandž (Amudarja), úžasné výhledy do afgánského Hindúkuše a na vrcholky Pamíru. Taxi nás vyklopilo před magazínem (bylo pivo!) asi ve 4 hod odpoledne a jelo pryč. Nás se ujal Alik, místní učitel a ředitel místní neziskové organizace. Dal nám najíst, napít a rozložil nás v hostinském pokoji – SUPER!
4.7. Pivo v magazinu (6 S), den oddychu. Výlet nalehko do doliny, abychom našli cestu. Opět nás hostí! Odpočíváme. V noci příjezd M+L, taxikář je oškubal, ještě chce za něco 500 S, dávám mu 100 S, ať vypadne. L zjevně ne v moc dobré kondici.
5.7. Dokupujeme věci v magazínu (chalva, oříšky, hrozinky, nudle) a po osmé vyrážíme. Výška 2.730 m.n.m. Cesta s batohem fakt strašná! K prvnímu soutoku ve výši cca 3.300 m.n.m. se vlečeme cca 8 hodin! F o 40 min dříve, pak V a R, další hodina Z a za dalších pár hodin kluci. Vaříme jídlo a čaj, L je na tom špatně.
6.7. Odpočíváme. Děláme snídani, pak spíme, ve 12 hod vaříme oběd, v 14 hod vyrážíme a zhruba za 2 hodiny jsme u dalšího soutoku ve výši cca 3.600 m.n.m. Vaříme a stavíme stany u řeky.
7.7. Tentokrát jsme na cestě déle, asi 4 hodiny. L + M nás však nedostihli!
8.7. Cesta až pod ledovec. Už máme všichni té hrozné cesty korytem řeky a zejména těch hrozně těžkých batohů plné zuby! Nacházíme dobré místo na stan v cca 4 300 m.n.m. Mám hroznou rýmu a cítím výšku! Slunce mi dalo taky zabrat. Je mi zle a špatně spím!
9.7. Ráno bavím kluky konstrukcí maček, vymýšlel je asi nějaký fanoušek stavebnice Merkur pro pokročilé. Jdeme na lehko aklimatizačku na vrcholovou morénu a pak po ledovci. Zaostávám! Necítím se moc dobře. V 4 800 m.n.m. to otáčím a jdu dolů, kluci pokračují do cca 5 000 m.n.m. Dole uvařím čaj do termosky, vyčistím si zuby… Pak se jdu podívat kus dolů, jestli nepotkám na cestě L + M. Pořád nás nedošli! Večer čaj atd., velké plány na příští den. Pik Ozbrojených Sil po obhlédnutí situace zavrhujeme, na řadě je Olympiáda.
10.7. Nejen já jsem unaven. V šel na boční suťovisko hledat nástup na Pik Moskevské Olympiády, kluci spíše obhlédnou cestu z protilehlé morény. Cestu asi máme! Všichni odpočíváme. Na velkém kameni v táboře rubíny! Fotíme to. Najednou se odkrývá pohled do Pakoše na vrcholy Gašebrumu a Broad Peak! SUPER! NÁDHERA! Fotíme, pak děláme jedno naše společné foto. Večer klasické věci a jdeme do stanu. Zítra jdeme na to!!
11.7. Ráno slyším hlasy, ale je moc brzy!? Našel nás L, který se zatím zcela zotavil a je sám v dobré kondici. M je prý totálně K. O.! Balím věci a jdu dolů s L. Stejně tak F. V a Z byli jmenováni jako útočné družstvo a půjdou nahoru. Scházíme k M, asi 100 výškových metrů pod naším posledním postupným táborem. M je opravdu K. O. Děláme čaj, dáváme mu léky, smektu, čoko atd. Celý den na jednom místě. Uspořádávám si myšlenky, koukám, zda ve stěně neuvidím kluky. Ráchám se ve vodě.
12.7. M je stále K. O., jdu dolů sehnat ajrak a nějakou případnou pomoc. Cesta na zelené plato podél řeky celkem ujde, pak jdu na druhou stranu řeky a mířím směr kyšlak. Vcházím do údolí, přede mnou se otvírá pohled na vysokou morénu, je mi až do pláče. Jdu ale nahoru, v 3 800 m.n.m. mě vřele vítají pastevci, neumí ale skoro nic rusky. Domluva ruce, nohy. Dávají mi žirčaj, čaj, mléko. Nabízejí rubíny. Seznamuji se se zájmem s konstrukcí jejich obydlí. Beru od nich chléb, mléko, a chci jít dolů. Pastýř bere můj ruksak, že mi pomůže. Běží dolů se svým synem a psem, pro mě hrozné tempo drží až k ljatniku. Tam se loučíme, dávám mu nějaké drobné. S vděkem přijímá, celuje mě a říká, že od teď jsem jeho „druhem“. Smrdíme přibližně stejně, jeho snahu skrýt před manželkou pár somíků na vodku taky chápu, beru to! Potkávám dva týpky s kalašnikovem. Jednomu ošetřím nohu, jsou nakonec v pohodě, jak se později ukázalo, byli to lovci. Na ljatniku zjevně velký pohyb pastevců a oslíci, odsud už M dolů určitě dostaneme! To mě uklidňuje. Otázkou ovšem zůstává, jak ho dostaneme velmi obtížným a i nebezpečným terénem až sem?!?! Úchvatná hvězdná obloha! Spím sám pod širákem uprostřed Pamíru. Jeden den samoty ve vysokých horách může změnit celý tvůj pohled na život…
13.7. Ráno brzy vstávám a jdu nahoru přes zelené plato. HUMUS cesta! Přicházím za cca 3 hodiny, jsem unaven. F se o mě stará. M vytahujeme ze stanu, aby si došel na WC. Pak ho usazujeme u ohniště, jí! Má hlad! Dobré znamení! Přichází V, Z, L. V a Z dali vrchol! SUPER! Chtěl bych to zažít taky. Šli celé sólo, led 45 až 50 stupňů (více ví Z). Všechno tedy dobře dopadlo, i když je 13. V 15. hod. jdu s V do BC, přespíme tam a druhý den sneseme stan a poslední věci. Cesta obtížná, je moc vody! Nabírám při brodu, do toho prudké ochlazení. Rychle jídlo, čaj, zuby a na kutě.
14.7. Spalo se mi dobře. Nechám se vzbudit až sluníčkem v 8:15 hod. Teplota 14 0C. Vše je zamrzlé, rozkvetly krásné kytky u potoka. Fajn den! Děláme kafe a puding, potom čaj a oběd. Protahuji nohy, v pravém stehnu křeč. Pálíme zbytky odpadků za pomoci benzínu z vařiče. Holt ekologové! Cesta dolů zase opruz, hodně vody v korytu. Přicházíme v cca 16:00 hod. F + Z již pryč, odnesli většinu těžkých věcí a zítra se vrátí, abychom se pokusili přesunout M. L trochu naštvaný, zřejmě chtěl jít s nimi, což mu překazil náš pozdní příchod. M chodí za pomoci opory v podobě cepínu! Vidím ho jen chvilku, spí, je unaven. Fotím pár kytek. Vyčůrat, vyčistit zuby, pár řádek deníku a spát.
15.7. Balíme a pálíme odpadky, Z + F přichází v 11:15 hod. a jsou naštvaní, že M nešel napřed. Berou mu batoh, jdeme. M jde za pomoci mých holí, docela mu to jde. Jdu s ním a s námi L. Šlape opravdu dobře, chvíle svačiny na zeleném platu, kopec dolů, za 2,5 hod. to stihneme jako prd. Rozhodnutí: Na lehko do další doliny k jezeru/ledovci, M zatím pomalu sestupovat směr Šitcharv. Chceme s V spát výše na ljatniku, brodíme řeku, trochu jsem si přitom zranil pravé chodidlo. Standardně vaříme čaj, rajskou polívku, čumíme do mapy a kecáme, zuby vyčištěny. Tak zítra na lehko další údolí!
16.7. V 8:00 hod. nás budí slunce. Jdu k řece dát M hůlky, zpět na plac se mi jde všelijak. Přebytečné věci schováváme do jeskyně. V 10:00 hod. vycházíme. Údolí začíná prudkým stoupáním. Funím! Pak se údolí více rozevírá, je více otevřené, pozvolné než to „naše“. Cesta je stále trochu zřejmá, nabíráme výšku přes několik suťových bariér. Jezero nikde! Až ve výšce cca 4 300 m.n.m. se objevuje polovyschlé ve velké kotlině hor. Cesta nám trvala cca 3 hodiny, ale je tu krásně! Jdeme přes polštáře travin, nacházíme si místo na stan na horní planince, kudy protéká přes zelený trávník potok. Vyhříváme se na slunci, pak děláme pár záběrů pro mystifikující dokument o boulderingu v TJK na Lezce, ta myšlenka nás hodně baví. Jdu vařit, slunce zapadá za okrajový štít před 16:00 hod. Koloběh slunce – teplo – západ slunce – zima se opakuje každý den, přechody jsou tristní. Jdu na čaj, zítra na lehko vyrazíme ještě o kousek výše.
17.7. Ráno nás v 7:00 hod. budí slunce. Pomalu vstáváme a dáváme se do kupy. V cca 9:00 hod. vyrážíme úplně na lehko. Z + F jdou dolů. Jdu s L, vidíme z blízka vypaseného sviště značné velikosti, takový místo nor hrabe metro. Na vrcholu morény se mi už nikam nechce. L + V pokračují ještě dále. Jdu dolů, potkávám pastevce, ztratila se jim kráva. Řikám, že jsem žádnou neviděl. Ani u jezera není? Zbystřuji pozornost, zdá se, že nejsme u jezera, které jsme hledali. Později přijde L a potvrzuje, že ještě o notný kus v zadu je jezero. Klasické, ledovcové, veliké. Žádné stromy, nic, jen stěna hor. Vladimír přijde ještě později, snažil se najít nástup na Olympiádu z této strany, ale nic kloudného nenašel, z této strany zřejmě nejde pořádně nastoupit. Válíme se na slunci, děláme oběd a pak razíme do údolí. Uf, tolik jsme toho vystoupali? Dole jsou starý alpinista (náš známý z Šitcharvu) a dva další lidi. Bavíme se, dělají nám čaj. Byli na lovu, ale vůbec nic neviděli. Přitom pastevci nahoře říkali, že je tam hodně horských koz. My viděli jen skalpy v řece. Po čaji chlapíčci odešli, my stavíme stan, vaříme hrachovku a čaj. Došel benzín. Je asi nejvyšší čas sejít do údolí.
18.7. Balíme všechny věci a jdeme do Šitcharvu. Vyrážíme v 9:50 hod., cesta nám trvá 4 hodiny. Jak jsme to dali za 1 den k soutoku opravdu nevím!? I sestup je hrozný. Traverz suťovisek, prudké svahy, brodění. Projít vesnicí už je skoro nad moje síly. U magazinu se setkáváme. F, Z, já a L, později M. Dáváme pivo, vše je O. K. Přichází Alik. Jdeme k němu, později naši hostitelé přivezou V, kterému šli naproti. Večer dobrá nálada, diskutujeme, vyprávíme, spí se skvěle.
Alik řekl večer M, že on „baleť“ (je nemocný), to se okamžitě ujímá a M dostává přezdívku „baletka“. Tomu napomáhá i to, že po nemoci ho stále bolí nohy a špatně chodí jakoby tanečním krokem. Myslím, že ho to štve, ale ani já si nemohu pomoci a tuto přezdívku rád používám. M si holt má tuhle výpravu vyžrat se vším všudy!
19.7. Válíme se, pak dostaneme snídani, jdeme si prohlédnout městečko. Pivo, odpočinek. Večer mě odchytí chlapíček (alpinistův syn) co jsem mu v horách ošetřil nohu. Pije se vodka. FUJ! Táhnou mě do městečka, tam po mně jde milicioňér, mám mu druhý den dovalit doklady. Ať už jedeme.
20.7. Jedeme k pramenům. Špatná dohoda! Vezou nás bůhví jak daleko do hor za Vrangem, jsou to studené minerální prameny, sice hezká vesnička (kyšlak) se stromy, ale nikde magazin. Kluci chtějí hned pryč. Musím to zase domlouvat, jsem z toho už unavený!! Jedeme do Vrangu, kupujeme zásoby, potom nás zase vezou do hor (cca 3 200 m.n.m.), tam je sanatorium a horké prameny. Můžeme postavit stany u budovy tvořící vstup k prameni. Koupeme se, vlez 10 S, voda cca 43 0C, SUPER! Venku, ale hrozné vedro. Návštěva místní zříceniny pevnosti (jak jsem se dočetl později, nazýváno pevnost uctívačů ohně, velmi stará). Jinak se tu nedá nic dělat a jsme vystaveni slunci. Přijíždí naši domorodci se vykoupat, domlouváme odvoz už na příští den. Večer se koupeme, zase super. Hrajeme s L + M karty, večerní výhledy do AFG jsou nádherné!
21.7. Jedeme z Jamčunu zpět. Alik je v pohodě. Kecáme s rodinou. Milicioňér prý dostal od jednoho místního přes hubu, že otravuje cizince sídlící u Alika, a raději odjel do Iškašimu. Tak pas už nikam nosit nemusím J
22.7. Výlet do Iškašimu. Ošklivé provinční město s historií spojenou s Hedvábnou stezkou, prázdný bazar, hezká restaurace, ale výběr omezený. Škoda, že není víkend, na neutrálním kousku půdy zde probíhá trh, jehož se účastní Afgánci, v Iškašimu je totiž hraniční přechod. To by mohlo být zajímavé. Výměna valut. Pronájem auta stál tam a zpět 30 S/osobu. Viděl jsem dudky. Večer kecáme. F se opil a choval se trošku divoce, tím mě naštval, ale Alik to bral v pohodě, tak asi v pohodě.
23.7. a 24.7. Odjezd. Loučení s rodinou Alika. Dáváme mu nějaké peníze, důležité je však pro něj zejména to, že odcházíme jako spokojení hosté, bez jakékoliv zášti k jeho rodině. Úcta k hostu a pohostinnost zde dosud nejsou prázdným pojmem! Brali nás jako součást svojí rodiny. Dozvěděli jsme se hodně o pravidlech soužití i každodenním životě ve východním Pamíru, o místní ismajlistické víře, o činnosti M.S.D.S.P. a duchovním vůdci Agachánovi. Ochutnali jsme žirčaj (slaný čaj s mlékem a máslem, v němž si máčí chléb), viděli jsme na vlastní oči místní rubíny. Dozvěděli jsme se více o nedávné občanské válce i o pašování narkotik přes hranici. Alik se stal 7. členem naší výpravy.
Kluci si koupili za cca 70 S místní pokrývky hlavy (skit (místně), tabaturka (zbytek TJK)), které nosí místní muži i ženy, těmi pak později budili pozornost ve zbytku TJK. Na jednom z nich jsou symboly svastiky, ale i zde to znamená něco jiného, byť se místní považují za Árijskou rasu a tudíž i příbuzné Němců. Dle vysvětlení jde zde o symboliku spojení 4 živlů (oheň, vítr, voda, země). Právě v odkazu na jejich původ se nachází to jediné, čím mě štvou, neboť jsem se opakovaně setkal s názorem, že Hitler nebyl tak špatný, protože dobývání jedněch národů druhým je historicky celkem přirozené … Nabyl jsem dojmu, že i ten Bush je zřejmě štve více tím, že údajně zahájil ofenzívu v Iráku za Ramadánu, což je zbabělé, než útokem samotným. A pak byl zajímavý opakovaný názor, že USA bojuje v AFG proto, že v době krize si chce sáhnout na velké peníze z obchodu s narkotiky. Ale to už je na jiný deníček ……
Cesta do Khorogu hrozná. Hned za Šitcharvem 3 defekty! Měníme duše v Iškašimu. Tam domlouváme cenu za odvoz, což jsme neudělali předtím, protože nám to domluvil Alik. Velké dohadování, málem vystupujeme, nakonec cena 450 S za osobu. Auto jede hrozně, uvažujeme vystoupit v Khorogu. Pak jedeme dále. I v noci pokračují problémy, rozpadla se převodovka, kus nás táhne Pajero (jak jsme se později dozvěděli, naše auto cestu nepřežilo, zlomila se karoserie). Jedeme celou noc, tentokrát jedeme přes průsmyk (3 200 m.n.m.), kde zatím armáda postřílela členy narkomafie, takže se dá projet. Před vjezdem do průsmyku se opět zapisujeme na jednom z mnoha vojenských check pointů, vojáci nás naštěstí vždy pouze zapíší, prohodí pár vět a bez problémů pouští dále. Průsmyk přejíždíme ve 4:00 hod. ráno, prý právě v těchto místech zuřila i v minulosti válka, vojenská základna, hlídky, cedule „Pozor miny“ a trosky tanku v řece tomu nasvědčují. Pod průsmykem děláme zastávku na cca 3 hodiny spánku. Jedeme celý den, cesta je špatná, byť se jedná o hlavní tah do Dušanbe. Potkáváme kluky z Brna, jedou Žigulem do Mongolska. Potkáváme je u brodu, kde jsme vystoupili, aby naše auto projelo. Pomáháme jim vytlačit jejich žigula z vody. Před Dušanbe navštěvujeme horké prameny. I zde je to požitek za 10 S. Další check point a registrace, voják se ptá, zda na nás v průsmyku nestříleli, tak asi na těch zkazkách něco bude … V 19:00 hod., tj. zhruba po 36 hodinách jsme v Dušanbe, řidiče pořád staví a kasírují milicioňéři, tak raději „uklízíme“ maršrutku a pokračujeme taxíky do bytu, který jsme s vlastníkem auta uhádali na 600 S. Spíme.
25.7. Dušanbe. Holič (úžasný zážitek, již jsem prožil před 2 lety), bazar, internet, koupání, focení, šašliky, zmrzlina, večeře, vodní dýmka, pivo, přicházíme po půlnoci. V malém knihkupectví na třídě Rudaki kupuji za 33 S reedici z roku 2006 průvodce „Travel through Tajikistan“ v angličtině, tádžičtí autoři „have tried to make the information as accurate as possible“, což se jim zjevně povedlo. Výborný, mohu-li posoudit nezkreslený a systematicky řazený bohatý zdroj informací o TJK ve všech směrech (od historie po úroveň toalet)!
26.7. Dušanbe. Opět vedro přes 40 0C. Chceme domů. L večerní výprava na komín skončila zatčením, museli jsme ho vyplatit 20 Eur, milice ho dovezla až do bytu.
27.7. Ráno vstáváme ve 2:00 hod., balíme a padáme. Ismail (brácha vlastníka bytu, který nás měl na starosti) s námi nakonec nešel, kurva jedna. Bereme první projíždějící taxi, nastupuje F + L + M. Čekám z V a L na další, ale místo toho nás sbalila policejní Lada na blízkou policejní stanici. Velmi nepříjemná záležitost, nějakej ožrala v civilu nás dotáhnul na služebnu, dotíral, chtěl vybalit batohy, projet foťáky, mobily. Prý jsme teroristi a máme v báglech zbraně. Nakonec nás jen zapíší a padáme. Hned bereme taxi a hurá na letiště (30 S). U odbavení jim zase chybí nějaké razítko, Z vzali nějaké Somony. Nakonec ale letíme směr Praha. Z ještě dělá poslední záběry v letištní hale, následně tam kameru zapomíná, naštěstí L kameru bere. Přílet do Prahy pak již bez komplikací. M mi poděkoval za pomoc, potěšilo mě to.
V polovině ledna jsem vymyslel výlet přes polskou stranu Krkonoš na Velkou Jizerskou louku. Přidal se kamarád Milan z Prahy, se kterým jsme si dali spicha ve vlaku z Liberce do Harrachova. Z harrachovské železniční stanice, kde vlak svou jízdu končí, vybíháme 50 výškových metrů a už jsme na území Polska. Bohužel je obloha zamračená a jindy pěkné výhledy nám budou dnes zřejmě zapovězeny. Po mírně zvlněné cestě nad řekou Jizerou jdeme do 5 km vzdálené osady Orle – dříve zvané Karlstal. V objektu bývalé školy je sympatická horalská hospoda a my využíváme zdejšího milého pohoštění k zahnání permanentní žízně a probouzejícího se hladu.
Odtud pokračujeme po Staré Celní cestě k jižním stráním Zlatých Jam, kde budujeme bivak. Večer teplota klesá na velmi mírných -5°C. Ráno nás vítá stejné počasí jako včera – zatažená obloha, občas poletuje sníh. Naše cesta vede na chatku Gorzystow, která stojí v srdci Velké Jizery. Dáváme si tu snídani a pokračujeme dále. Zdejší krajina asi nejvíce z českých míst připomíná severskou Skandinávii a kanadské tundry, podle mě nejkrásnější a nejvýstižnější místo – srdce Jizerek.
Potřebujeme přejít Jizeru, která je tu už poměrně široká. Nepřeskočil by ji ani Mike Powell se svým světovým rekordem ve skoku do dálky (895 cm), celistvý led, který by nás udržel tu není a tak nezbývá než se svléknout do trenek a řeku přebrodit. Poté nás čeká pochod zasněženým klečovým hájem, boříme se občas až po prsa do hlubokého sněhu, je to makačka. Po hodině jsme konečně na cestě, která nás dovede kolem nejodlehlejší jizerskohorské skály Houby na Předěl. Odtud sbíháme Šindelovým dolem do Bílého potoka a v kultovní Bártlovce zapíjíme dnešní zdařilý den.
Další výlet do zimních Jizerek jsme podnikli společně s Gouem a Milanem na konci ledna. Začínáme na vymrzlém Bedřichově po 10. hodině a pro zahřátí si dáváme u stánku Budvar 12°. Okamžitě se zahříváme na provozní teplotu a můžeme vyrazit směrem na Novou louku, kde ředíme Budvara prostičkým Gambrinusem. Na Kristiánově začíná chumelit. Cesta na Čihadla se nepříjemně táhne do mírného kopce, ale dvě hodiny po poledni jsme již Na Knajpě – zimní kiosek se skromným pohoštěním.
Náš dnešní cíl – bivak na druhé nejvyšší hoře českých Jizerek – Jizeře – je asi 45 minut chůze odtud, takže máme dobrý čas. V nabídce jsou Svijany 11°, což znamená podporu našeho regionu, poté přehazujeme výhybku a pouštíme se do akční nabídky čaj-rum-bum. Při třetí rundě začínáme řešit naléhavé vnitropolitické problémy v Ugandě a tuším že pátou rundu už nám nechce šéfík nalít, protože vykládá něco o tom, že chce dnes taky domů. Cestou vzhůru do pralesa Jizery nás doprovází veselá nálada a přicházející tma nám vůbec nevadí. Stan stavíme přímo pod vrcholovým skaliskem ve výšce 1100 m. Vítr zde fouká, ale nám je fajn.
Ráno nás vítá krásné sluníčko. Tohle je za odměnu. Na rozdíl od minulých výletů dnes máme sněžnice a využíváme je při sestupu z Jizery na Smědavu. Bohužel je zde ještě zavřeno a tak pokračujeme na Předěl a dále na Paličník. Tady si vychutnáváme krásného počasí, to jsou panoramata… Z Paličníku jdeme údolím Hájeného potoka, který ústí z lesa přímo před Bártlovkou, kde končíme tento příjemný víkend.
Mrazivé počasí na přelomu roku jsme s kamarádem Fandou prostě museli využít k výletu do hor. Nemoc nás trochu zbrzdila, ale přecijen jsme vyrazili 2. ledna 2009 na dva dny do Krkonoš.
Auto jsme nechali na Horních Mísečkách a pokračovali jsme po svých na Medvědín.Oproti předchozím výstavním dnům dnes sněží. Na Medvědíně jsme kolem poledne. Jdeme nejdříve po žluté a později po červené turistické značce na Zlaté návrší. Pohled na Kotelní jámy evokuje opravdové hory, paráda. Na Vrbatovce si dáváme výborný guláš a Budvárek. Když opouštíme chatu, tak nás venku přepadává opravdová sněhová vánice, fičí a chumelí jako o život. Toto počasí nás již dnes neopouští.
Procházíme Pančavskou a Labskou loukou a před pramenem Labe, který pouze tušíme, že tu někde je, se vydáváme doleva jižním úbočím Sokolníku až k Vosecké boudě. Tady řežeme jihočeský zlatý mok Plzeňským. Začíná se smrákat a to nás nutí zvednout zadky ze židle a nastoupat alespoň pár metrů nad chatu a postavit stan. Pořád chumelí, teplota je kolem -10°C. V noci sněžení přestává a k ránu je cítit ochlazení pod -15°C.
Ráno Fána vystrkuje hlavu ze stanu jako první a nadšeně hlásí jasné slunečné počasí. Uvěřím, až sám uvidím – opravdu, nekecal, počasí jak ze žurnálu, fantazie! Sice mrzne jak když praští, ale přesně kvůli tomuhle jsme sem přijeli – famózní výhledy na Ještěd, Jizerky, Tvarožník, do kraje…prostě kam se podívám.
Vyrážíme před 9h a stoupáme na Tvarožník. Na západě kousek od nás zdobí horizont polská chata Szrenica. Na Tvarožníku fouká silný mrazivý vítr, tak se tu moc nezdržujeme a pokračujeme dál po hřebeni na Violík. Odtud sbíháme k prameni Labe, který je na rozdíl od včerejška vidět odevšad. Na Labské boudě jsme před 11h, točenou Plzní probouzíme ze spánku naše žaludky a vydáváme se traverzovat jižní stráně Vysokého kola. Po necelé hodině jsme na Martinovce, kde k naší velké radosti opět točí pivo s velkým „P“. Sluníčko stále neúnavně svítí. Z Martinovky sbíháme kolem Medvědí boudy do Špindlu a sedačkou se necháváme vyvést na Medvědín, kde jsme včera začínali. Po sjezdovce kloužeme dolů k autu a náš pěkný výlet je u konce. Povedl se náramně.
Při myšlenkách o letním výletě 2008 jsem se rozhodoval mezi třemi asijskými alternativami – Altají, Fanskými horami a Tian-Shanem. Volba padla na „nebeské hory“ Tian-Shanu. Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Jiří Gou Zelinka, Jadetka
Cesta
Pátek 18. 7. 2008 Všichni se scházíme v den odletu (18. 7. 2008) na Ruzyni, naše zavazadla váží od 23 do 25 kg, takže nás čeká ještě vybalování a konverze části věcí z báglu do příručních zavazadel. Poté jdeme na pivko, aby nám utekl čas do odletu. V 10 h již usedáme do křesel Aerofloťácké 320-ky. Pět minut před odletem si ještě Fanda odbíhá zpět do tranzitního prostoru Terminálu pro pas, který zapomněl při vyplňování přihlášky do věrnostního programu Skyteamu a můžeme letět. Po necelých 3h jsme na Sheremetevu v Moskvě. Čeká nás tu nechutných 7,5h čekání v neklimatizované prádelně na další letadlo do Biškeku. Netrvá však dlouho a čas zkracujeme konzumací zdravého množství piva, bez toho by čekání bylo nesnesitelné. Výjimečný imitátor zvířecích (i jiných) zvuků Fanda nás obveseluje svými pávy, klokany, žeriky a kočkami. Konečně před 23. h sedíme v letadle a odlétáme do Biškeku. Let trvá 4,5h.
Bivak Raceka, 3300 m.
Sobota 19. 7. 2008 V Biškeku přistáváme po 5. hodině a hned si vyřizujeme bez problémů víza za 35$ na počkání. Úřednice se ptáme na OVIR (registrační razítko v pasu) a ta nás přesvědčuje, že opravdu registrace již není potřeba. Toto jsme si zjišťovali asi na pěti různých místech a všude nám bylo sděleno, že od 1. 7. 2008 platí pro občany ČR cestující do Kyrgyzstánu vízová povinnost a tím odpadá povinnost OVIRu. Dokonce i všechna naše bagáž dorazila v pořádku a maršrutkář domluvený již dopředu z Čech na nás opravdu hned na letišti čeká – prostě příjezd do Kyrgízie naprosto bezproblémový! Maršrutka nás odváží přes tržnici v Biškeku, kde doplňujeme potraviny, až do doliny Ala Archa do výšky 2200 m. Zde jsme před 10. h.
Vítá nás tu polojasné počasí, jsme unaveni z cesty a tak stavíme stan a odpočíváme. Odpoledne jdeme na obhlídku okolí, v Kafe Baru dáváme jačí ocas a pivo Baltiku. Hned naproti je dokonce prodejna The North Face za třetinové ceny než u nás! Zítra nás čeká výstup do 3300 m do bivaku Raceka – to bude náš base camp na další dny.
Neděle 20. 7. 2008 Ráno vycházíme v 9:30h vzhůru. Je super počasí, váha báglů už tak super není (23 kg). Po 1 h stoupání mizí stromy i naše síly (přímá úměra). Cesta se na chvíli pokládá takřka na vrstevnici vedoucí k vodopádu, který je zdaleka vidět. U něho jsme ve 12 h. Vpravo bouří divoký potok vedoucí z ledovce Ak-Sai. Odtud nás čeká strmé stoupání vedoucí nejdříve po staré moréně a později i po nové. V tomto úseku nás zastihují dvě hodinové dešťové přeháňky, které přečkáváme s Fandou nejdříve pod tropikem stanu a pak v jeskyňce. Konec výstupu k Racekovi se ohromně táhne, ale v 16:30h jsme konečně v bivaku. Čeká tu na nás milé překvapení – je zde možnost spát na palandě v boudě za 250 Somů/noc (cca 120 Kč), čehož využíváme. Dále je možnost spát ve stanu nebo v chatce. Vaříme čaj a večeři a jdeme spát, zítra chceme dát první vrchol – Pik Boks (4264 m).
Pik Boks 4264 m
Tůra na Pik Boks, který je za námi.
Pondělí 21. 7. 2008 Vstáváme v 6 h natěšení na první štít. Cesta vede při pohledu zespoda po levé moréně ledovce Ak-Sai přímo po jejím hřbetu. Po moréně stoupáme až do výšky 3750 m (velmi nepříjemná nestabilní suťová moréna), kde přecházíme ledovec Ak-Sai napříč z východu na západ. Na konci ledovce necháváme mačky, cepíny a lana, protože vidíme, že nebudou k výstupu zapotřebí. Další část cesty vede středem východní stěny Boksu suťovým žlabem, který je velice nestabilní a jsou zde obrovské volné lokry. Musíme si dávat bacha, abychom neshazovali šutry na sebe navzájem. Cesta tímto tankodromem trvá 2 h a je docela vysilující, což je zapříčiněno i tím, že se jedná o náš první výstup a aklimatizaci. Počasí se pomalu ale jistě zhoršuje. Na vrchol (4264 m) vylézáme v 11:30 h a přinášíme sebou mlhu a po chvíli i sněžení. Výhledy tedy nejsou žádné. Ale páv s klokanem slyšet je Cesta dolů jde naštěstí rychle, sjíždíme po kamenné suti jako na lyžích. Do 3700 m sněží, níže pak prší. Cesta po moréně k Racekovi je nebezpečná, kameny nejen že ujíždí pod nohama ale navíc ještě extrémně kloužou. V bivaku jsme ve 14 h. Odpočíváme ve spacáku, večer vaříme čaj, večeři, hrajeme karty. Usínáme ve 23 h. Máme první vrchol!
Úterý 22. 7. 2008 Další den jsme již dopředu zvolili za relaxační, protože předevčírem jsme sem vynesli kompletní bagáž a včera jsme byli na Boksu. Od rána je krásné počasí, bez mráčků. Chataře učíme karty a náramně se mu ďáblovy obrázky zamlouvají. Hygiena celého těla v ledovcové bystřině nás kouzelně vzpružuje. Fotíme okolí a plánujeme zítřejší výstup na Pik Učitěl (4530 m).
Pik Učitěl 4530 m
Vrcholovka z Piku Učitěl, 4545 m.
Středa 23. 7. 2008 Budíček v 5:30 h, super počasí, nálada bojová. Vycházíme v 6 h. Za stanovým táborem u balvanu s pomníčky zahýbáme ostře doleva a cesta stoupá vzhůru kolem cvičných lezeckých věží, které máme po levé ruce. Stoupáme po pevné suti, po chvíli vlevo na hřebínek 3750 m (sem je to cca 1:15 h z bivaku). Nyní se cesta stáčí vpravo a vede přímo po ostří hřebene vzhůru. Po další 1 h přicházíme ke skalním věžím (4000 m), které obcházíme zleva a další skupinu věží zase zprava. Zde začíná sníh, ale na mačky to není. Cesta se zařezává do stráně a směřuje mírně vpravo na vrcholový hřeben (4300 m). Nyní nás čeká již jen cesta po hřebeni. Vlevo sněhová návěj, vpravo skála. Na vrcholu (4530 m) jsme s Fandou dneska první v 9:40 h. Super výhledy na Pik Korona, Izyskatěl, Semonova Tianshanskogo, Svobodnaja Korea, Ak-too, Těketor, Boks, dolinu Adygene a je vidět i tábor v Ala-Archa. Čekáme na další, fotíme vrcholovky. Cesta dolů je rychlá, za 1 h již odpočíváme kousek nad táborem a sluníme se. Do tábora přicházíme ve 14 h a vychutnáváme si krásné pocity. Až do 16 h je krásné počasí, pak přichází déšť a mlha.
Pik Izyskatěl 4570 m
Čtvrtek 24. 7. 2008 Dnes a zítra máme největší cíl – Pik Izyskatěl (4570 m). Už doma v Čechách, když jsem viděl fotku jeho severní stěny, tak jsem věděl, že na tenhle štít rozhodně chci. Bohužel od rána je špatné počasí, mlha, každou hodinu dešťová přeháňka a poměrně i chladno. Počítám s tím, že bychom dnes vystoupali morénou ledovce Ak-Sai do výšky 3750 m do míst, kde jsme přecházeli ledovec při výstupu na Pik Boks, a tam zabivakovali. Tudíž dnešní cestu známe, je to tak na 2-3 h.
Náš tábor ve výšce 3750 m při výstupu na Pik Izyskatěl.
Dešťové přeháňky náš odchod z bivaku pozdrželi až na 16:30 h, ale hlavně že jdeme! Po 40 minutách stoupání morénou nás přepadá sněhová vánice jako blázen! Cesta se stává nebezpečnější a vidět je na pár kroků. V jednom momentu, kdy začalo v dáli hřmít se část naší skupiny rozhoduje pro sestup. Nálada v týmu je špatná. Já se modlím, abych přemluvil alespoň jednoho člověka, aby šel se mnou nahoru. V tomto opět nezklamal kamarád Fanda – jeho klokaní povyk značí, že jde nahoru! Po 15 minutách stoupání se ohlížím dolů a vidím, že i ti, co se před chvílí rozhodli pro sestup si to rozmysleli a jdou s námi nahoru – to je dobře – jsme kompletní! Navíc počasí se začíná umoudřovat a sněžení polevuje, mlha se rozpadá. Kolem 19 h přicházíme na ledovec Ak-Sai a rozděláváme ve výšce 3750 m tábor. Mračna na severu jsou černá, ale já jsem optimista. V noci je vlezlá zima a vlhko.
Pátek 25. 7. 2008 Dle domluvy vstáváme v 5:30 h. Počasí ze severu zamračené, nálada v týmu špatná, ale já očekávám protrhávání z jihovýchodu (náš směr výstupu na Izyskatěl), což i mračna naznačují. Přesto se dohadujeme, že odchod od stanu pozdržíme ještě o 2 h. Ve stanu se modlím, aby jsme šli nahoru. Nakonec k mé velké radosti vycházíme v 8 h, počasí vypadá nevyzpitatelně – na jihovýchodu opravdu protrhávání oblačnosti, ale ze severu jdou černé mraky. Já jsem však stále optimista.
S Vladimírem stoupáme ze sedla na Pik Izyskatěl, Gou se vrací do BC.
Vedle počasí se hned od startu jeví jako další velký problém čerstvý sníh, který napadl včera a přes noc. Jeho výška je cca 25-30 cm a prošlapávání cesty je tím pádem obtížnější než za optimálních podmínek. Moje návleky kvůli logistické chybě zůstali v Čechách, a tak vypomáhá všemocná kobercovka (bez ní bych byl už několikrát v háji). Na úrovni Koronského bivaku ve výšce 3850 m jsme po 40 minutách. Odtud ostré stoupání Koronským ledovcem na plato ve výšce 4100 m. Čerstvý sníh zakryl všechny trhliny v ledovci, což je velmi nebezpečné. Nově vytvořené mosty přes trhliny jsou zrádné. V 11 h se na začátku plata navazujeme na lano 2 x 3 lidi, prošlapávání cesty se stává úmornější a úmornější. Počasí zatím dobré, ale na severu pořád straší černé mraky.
Nyní nás čeká přechod ledovce ze severu na jih pod sedlo. Jediným problémem této partie jsou čerstvě zasněžené trhliny v ledovci. Střídáme se v prošlapávání čerstvého sněhu. Celou cestu napříč ledovcem studujeme klíčové místo výstupu, což je 50° strmý a 90 metrů vysoký ledový výšvih do sedla, a cestu dál hřebínkem na vrchol. Pod sedlem jsme ve 12 h.
Začínám lézt vzhůru. Cepíny Raveltik Demon Mountain v obou rukách mile překvapují, jak festově drží v ledové stěně, stejně tak přední hroty Griveláckých maček. První 50° délka ve výšce 4300 m jde překvapivě hladce. Ani nezakládám mezijištění a po 40 m jsem u erární štandovací smyce, kterou raději ještě pojišťuji jedním friendem. Zde dobírám Rudu a pokračuji v tahání druhé délky, která je již mírnější a v podstatě „choďák“. Dolézám do sedla, zde je další fixní smyce. Opět dobírám Rudu a házíme lano dolů. Nahoru k nám do sedla se nakonec dostává ještě Vladimír. Zbytek výpravy zůstává dole a po chvíli sestupují zpátky dolů ke stanům a dále do bivaku Raceka. Dle průvodce to má být nahoru 90 minut po lehkém skalním hřebínku. Mě se to zdá na první pohled blížeji ale zase nesouhlasím s „lehkým skalním hřebínkem“, vidím velice nepříjemné, strmé a ostré sněhové ostří s velkou převějí otočenou na jih. Rudovi se tato cesta nezamlouvá a raději se rozhoduje pro sestup dolů – slaňuje dolů a pokračuje do Raceka jako ostatní. My s Vladimírem pokus o vrchol rozhodně dáme! Počasí se začíná kazit, přichází mraky a krásné výhledy na okolní štíty mizí.
S Pik Izyskatěl v pozadí.
Jdeme bez jištění, které by nás enormně zdržovalo, každý máme jeden demoňácký cepín od Raveltiku. Prošlapávám cestu. První skalky obcházíme zleva a dostáváme se na sněhový ostrý hřbet s velkou převějí, který jsem viděl ze sedla. Jde to vcelku dobře. Vladimír stoupá asi 20 m za mnou. Kvůli převěji volím cestu 1,5 m vpravo od hrany převěje. Zhruba po 50 m se najednou z ničeho nic pod námi převěj propadá! V první vteřině nevím, co se to děje, naštěstí držím cepín v pravé ruce, převěj je na levou stranu, cepínem se reflexivně zachytávám vpravo v ledové stěně, stejně tak Vladimír. Nohama teď visíme nad propastí a pozorujeme lavinu, kterou jsme strhli a letí celou jižní stěnou Izyskatělu. Tohle byla opravdu klika! Po krátkém oklepání pokračujeme dále. Již nevolíme cestu přímo po hřebeni ale scházíme vlevo do jižní stěny a stoupáme vzhůru asi 20 m od hřebene. Za chvíli vidím kříž značící vrchol! Máme to, jsme na Izyskatělu! Velká radost! Čas 14:00 h. Škoda, že jsme nestihly lepší počasí, nyní je tu mlha, ale dali jsme velice hodnotný vrchol. Fotíme vrcholové foto. Ze sedla nám to trvalo na vrchol 30 minut. A teď bacha na sestup, do sedla to ještě nebude zadarmo. Dolů lezeme opatrně. Fotím si místo odtrhnuté převěje. Ze sedla slaňuje Vladimír na jednoduchém dlouhém laně až dolů, já na dvojitém přes štand v polovině, abych lano stáhl. Počítám s tím, že lano nestačí až dolů a že poslední metry budu muset seskakovat do návěje, ale nakonec lano vychází naprosto přesně. Pod sedlem (15 h) máme již nejhorší za sebou a čeká nás už jen seběhnutí po ledovci ke stanům, kde jsme v 16 h. Zde na nás čeká Ruda a vaří nám čaj. Balíme stany a sestupujeme za zbytkem výpravy na Raceka, kam přicházíme v 18:30 h. Dnešek byl dlouhý a náročný, ale velice úspěšný. Izyskatěl je velice hodnotnou a krásnou čtyřtisícovkou!
Sobota 26. 7. 2008 V noci jsem měl halucinace, vůbec nevím, co se dělo, ale bylo to hrozné. Ráno jsem to zjistil. Včera na ledovci a v sedle pod Izyskatělem jsem si položil slušný základ pro solidní zánět spojivek, který v noci propukl. Navíc mám totálně spálený obličej. Od Jadetky fasuji oční kapky, bolest očí je dost šílená. Navíc venku je jako na potvoru vymeteno, sluníčko, prostě nádherné počasí, přímo ideál pro člověka se zánětem spojivek. Musím to zkousnout.
Již dříve jsme se rozhodli, že po Izyskatělu sestoupíme z Raceka a pojedeme do jiné oblasti. V 10 h balíme věci a fičíme dolů. Kousek pod Racekem narážíme na Martina z Brna, který jde nahoru a v Kyrgízii je sám. Říkáme mu naše plány, že v dalších dnech chceme poznat jezero Issyk-Kul a další oblasti Tian-Shanu. Ihned se k nám přidává a máme o člena víc. Cesta dolů je o poznání rychlejší než nahoru a po 12. h již sedíme v Kafe Baru v Ala Arche. Slavíme tři čtyřtisícovky, které jsme dali v uplynulých dnech a družíme se s místními domorodci. Od jednoho z nich dostává Fanda krásnou přezdívku „Kung-fu Fanda“, která se ho drží po zbytek výletu. Našel jsem medicínu na moje oči – bolest odeznívá přímoúměrně se vzrůstajícím počtem vypitých piv Baltika5. Děti majitelky Kafe Baru si hrají na vedlejším stole s našimi prázdnými flaškami od piva a nevěřícně kroutí hlavami, že je možné vypít tolik piv Večer probíhá ve vedlejší místnosti jakási schůze místních, dávají nám napít jejich tradiční pití – nějaký prazvláštní vývar z bůhví čeho, ale tyto tradice já rád. Po vypití veškerých zásob piva stavíme stany hned vedle Kafe Baru a jdeme spát.
Neděle 27. 7. 2008 Ráno jsme sehnali odvoz do Biškeku – pojedeme nadvakrát osobákem. Jedna skupina odjíždí v 10 h, já s Rudou, Gouem a Jadetkou čekáme v Kafe Baru na druhý turnus. Bolest očí opravdu včera odešla! Teď už mám tedy jen spálený obličej. V Biškeku jsme kompletní ve 13:30 h. Hned na autobusáku se na nás vrhli maršrutkáři s nabídkami odvozu do Talaského Alatau do oblasti Sary Čelek (úžasný národní park s přírodními lesy ořechovníků, jabloní, mandloní, jezero atd.) za 25000 Somů. To usmlouvávám po chvíli na 6000 Somů, ale i to je dost. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme do Karakolu (2800 Somů za naši skupinu), město 400 km východně od Biškeku, centrum podhůří Terskey Alatau. V 15 h nasedáme do maršrutky. Počet cestujících během cesty kolísá mezi 12 a 18. Projíždíme horami východního Kyrgyz Alatau, později podél celého severního pobřeží kyrgyzského moře Issyk-Kul – nádherné jezero s mírně slanou vodou, jedno z největších horských jezer na světě, hladina ve výšce 1600 m. V Karakolu jsme v 22 h. Vladimír tu zná kemp Turkestan a tam se také ubytováváme. Po týdnu sprchy! Večer jdeme do Fakíra na pivo.
Džety Oguz
Džety Oguz – lázně kousek od města Karakol na východním pobřeží jezera Issyk Kul.
Pondělí 28. 7. 2008 Ráno vstáváme v poklidu, na tržišti doplňujeme zásoby. Fanda splácává na co přijde – karbanátek, broskve, sušenky, manty, pelmeň a vyvrcholením je dršťkový salát. Tento pokrm bude mít vliv na jeho chování/sraní dalších pár dnů. Já kupuji slušivou kšiltovku s nápisem „Issyk-Kul“ především ze zdravotních důvodů – aby mi nasvítilo slunce na ksicht (ihned mi ji posral pták, v čemž vidím znamení brzkého štestí), v lékárně pořizuji mast Panthenol na můj spálený obličej, hodně mi pomáhá. Odpoledne odjíždíme do doliny Džety Oguz (Sedm býků podle červených skalních útvarů nad vesnicí). Slunce svítí, ani mráčku. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny – Vladimír, Ruda a Martin jdou již dnes nahoru na Poľanu Cvetov (Louku květů), která je odtud vzdálena asi 4-5 h chůze. My se rozhodujeme, že dnešní večer strávíme v Džety Oguz a budeme se věnovat kultuře a okolí. Jdeme se podívat na červené skály Sedmi býků a Rozbitoje Serdce. Jedná se o tvrdší slepenec. Musíme též zkusit zdejší všudypřítomný tradiční nápoj kumyz – zkvašené kobylí mléko, které tu pijí všichni domorodci. V jurtě objednáváme 1 litr tohoto moku a hned po prvním loku zjišťujeme, že tohle fakt nepůjde. Chuť je identická se žaludečními šťávami při zvracení. Já jakožto milovník místních zvyků se přemlouvám a dvoudecku do sebe klopím, ale s největším sebezapřením. Chuť si zpravujeme další místní pochutinou – Ajrakem – trochu připomíná naše jogurtové mléko, velice dobré. Večer u stanu karty a Baltika.
Úterý 29. 7. 2008 Vstáváme v 9 h, jdeme do nejbližší jurty na manty (tradiční jídlo, těstovinové kapsy plněné masem, výborné). Dnešní cíl je Poľana Cvetov. Počasí je nádherné. V magazínu kupujeme pití a ve 12 h vycházíme. Hned u vstupu do doliny, kterou vede naše cesta stojí na cestě Kamaz. Cvičně se ptáme, zda by nás hodili nahoru. Máme opravdu štěstí, prý to není problém a za nás čtyři platíme 500 Somů. Na korbě náklaďáku se dostáváme až k soutoku Džety Oguz a Telety, což je dobrých 12 km a jít to s 25ti kilovými bágly není žádný med. Pěšky pokračujeme ještě asi 1 h vzhůru dolinou k soutoku Bajtoru a Ajlanyše. Zde stavíme stany. Krásná louka s famózními výhledy na pětitisícovku Oguz Baši (Hlava Býka). Večer se u nás stavují pastevci na koních, říkají nám, že kousek od nás jsou Ruda s Vladimírem a Martinem. Jednomu z pastevců se líbí Fandův nůž a zkouší, jestli to není „padarok“. Nakonec dohadujeme výměnu nože za ranní mléko. Celý den má Fanda střevní problémy – svaluje to na dršťkový salát z Karakolu. Kolem stáda koní, krav a ovcí a hejna hovad.
Oguz Baši – Hlava býka.
Středa 30. 7. 2008 Ráno je počasí opět super. V 9:30 h přijíždí pastevci s vynikajícím čerstvě podojeným mlékem, kam se hrabe na tohle naše smetana! Dnes se chystáme na trek pod Oguz Baši. Fandovi stále není dobře a zůstává u stanu. Vycházíme v 11 h, jdeme dále dolinou podél Ajlanyše nejprve po louce, později hájem. Přecházíme divoký potok Arčalytoru a po chvíli se nám otevírá úžasný pohled na skupinu Oguz Baši z blízka. Obrovská louka se stovkou krav a koní, nádherné řečiště Ajlanyše a nad tím vším bílá hradba pětitisícové Hlavy býka. Jakmile se na chvíli zastavíme okamžitě na nás útočí stovky hovad. Před začátkem ledovce se otáčíme a scházíme zpátky ke stanu. Odpoledne se koupeme v říčce Ajlanyš. Večer k nám přichází domorodý pastevec – veterán elitního sovětského armádního sboru, který sloužil v Afghánistánu, Kambodže, Laosu a Keni. Velice příjemná a obohacující diskuze, ukazoval nám bojová umění, která přijdou na řadu, když vojákovi dojde samopal, automat, pistole i nůž…zážitek. A mě říkal, že „bogatstvo“ nejsou peníze, ale děti. A proto jich má 5 a hromadu vnoučat
Čtvrtek 31. 7. 2008 Opět krásné počasí bez mráčků. V 10:30 h vycházíme dolů do Džety Oguz. Dnes chceme sestoupit dolů a domluvit dopravu k jezeru Issyk-Kul, kde plánujeme relax. Cesta s těžkým batohem se táhne, ale dole jsme už kolem 14. h. V magazínu kupujeme Baltiky a domlouváme dopravu do města Čolpon-Ata (jezerní letovisko na severním pobřeží Issyk-Kul) na zítřek. V jurtě dáváme výborné manty a pelmeň a asi po dvou hodinách se u nás objevuje Ruda! Trhl se od kluků, kteří dělají nahoře ještě jeden trek. Náš plán další dny si užívat u Issyk-Kul se mu náramně líbí. Večer slavíme v jurtě, kde nakonec i spíme. Issyk-Kul
U jezera Issyk Kul přišla na řadu zasloužená kulturní část zájezdu.
Pátek 1. 8. 2008 Přesně v domluvený čas v 8:30 h před jurtou na nás čeká odvoz do Čolpon-Aty, kde jsme v 11:30 h. Stále super počasí. Dáváme na rady průvodce a ubytováváme se v soukromí za 200 Somů na osobu a noc (cca 85 Kč). Bágly necháváme v domě a okamžitě směřujeme na pláž. Čekali jsme hodně, ale skutečnost je ještě fantastičtější – krásná pláž, nádherný holky všude kolem, naprosto čistá a teplá (25°C) voda, zmrzlina, pivo…co víc si přát! Všude kolem restaurace s vynikajícími pokrmy. Odpoledne sledujeme zatmění slunce. Večer jdeme za kulturou – disko, děláme družbu se zápasníkem wrestlingu a studentkami z Biškeku.
Sobota 2. 8. 2008 – Nedelě 3. 8. 2008 Oba dny si užíváme na pláži. Hrajeme s Kyrgyzsko-kazaškým výběrem fotbal, volejbal, jezdíme s Kazaškami na banánu taženém člunem, družba s holkami z Biškeku. Kontinuálně doplňujeme tekutiny. Večer paříme na výtečné letní diskotéce Relax, kde se stáváme od prvních chvil velice respektovanými tanečními mistry.
Pondělí 4. 8. 2008 – Úterý 5. 8. 2008 V 9 h odjíždíme maršrutkou do Biškeku. Procházíme toto naprosto nezajímavé město a večer odjíždíme taxikem na letiště Manas, které je z města vzdáleno asi 30 km. Zde trávíme dlouhou noc, letadlo nám letí až v 6:30 h. Kolem 5. h se chystáme na odbavení, ale nastává problém. Úředníkovi se nelíbí, že v pase nemáme OVIR!!! Registrační razítko, na které jsme se ptali na pěti různých místech a všude nám bylo řečeno, že stačí pouze vízum a registrace již není potřeba! Trochu infarktová situace. Nakonec vše řeší úplatek 550$ za naši skupinu. Úřednice na pasové kontrole ještě nemůže uvěřit, že já jsem opravdu ten típek na fotce v pasu, ale po chvilce mě pouští i tato překážka a už čekáme na letadlo. Let do Moskvy trvá 4,5 h. V Moskvě čekáme 1 h na odlet do Prahy, naštěstí již bez větších komplikací. V Praze dokonce nacházíme veškerou bagáž a návrat z Asie se tedy zdařil bez ztráty kytičky.
Literatura
Kleslo, M. (2005): Horolezecký, trekový a turistický průvodce TIAN SHAN, vlastním nákladem
Jeden geniální nápad okamžitě střídá další, ještě geniálnější…
