FOTOGALERIE

Vyjížděli jsme odpoledne v pátek 6. srpna 2004, přes Prahu, Rozvadov (20:00 h), München (0:00 h), Lindau – Bodamské jezero (2:30 h), Furkapass (5:00 h), Visp (6:30 h) až do Mattertalu. Kousek za Vispem jsme si po dlouhé cestě museli oddychnout a natáhnout se. Na parkovišti jsme spali do 9 h, což nám všem moc pomohlo. Natěšení na jsme pokračovali dále k našemu cíli – Zermattu. V Täschi necháváme auto na parkovišti firmy Taxi Fredy za 6 SFR na den. Zde – 5 km před Zermattem – se vozidlo musí nechat na placeném parkovišti. Jelikož jsme tu již každý po několikáté (já osobně popáté), tak již víme jak to tu chodí: dále do Zermattu se lze dostat pouze taxikem (5 SFR/osobu), vláčkem (7,80 SFR/osobu) či pěšky.

Počasí podle informací z internetu, které jsme si zjistili ještě doma, má vydržet na slušné úrovni do pondělí až úterý. To znamená, že s dnešním dnem máme na hory tři čtyři dny, což je velice málo. Balíme si věci na tento časový horizont do batohů a počítáme s tím, že bychom mohli už dnes zkusit dojít co nejdále – nejideálnější by bylo tak hodinku nad chatu Monte Rosa (asi 3000 m). Taxi nás odváží do Zermattu (11:00 h). Je hezké slunečné počasí, ale krasavec Matterhorn je zahalen v závoji mračen. Na informacích zjišťujeme, že zítra má být nejideálnější počasí a už v úterý se má počasí kazit. To znamená, že se musíme pokusit o výstup už nyní – dnes postavit stan co nejvýše a zítra risknout pokus o vrchol. Vyrážíme z Zermattu (1600) vzhůru na Riffelberg (2562). Ve 14:00 již svačíme u této horské chaty a po chvíli pokračujeme vzhůru do sedla nad stanicí zubačky Rotenboden. Odtud se otevírá fantastický pohled na celý masiv Monte Rosy, ohromný Liskamm, Castor, Pollux a Breithorn, na kterém jsme stáli před pěti lety. Je to opravdu úchvatný pohled na bílé království ledu a sněhu.

Pokračujeme traverzem jižním úbočím hřebene Gornergrat, po hodině chůze scházíme na začátek ledovce Gornergletscher. Dnes se chodí jinak než před pěti lety, schází se k ledovci dříve a cesta přes ledovec je delší. Přechod ledovcové morény nám trvá hodinku, ale ty krysy na zádech (batohy) už nesnesitelně řežou do ramen. Už abychom měli postavený stan. Když vidím některé odvážlivce v teniskách, kteří se nechali do 2700 m n. m. dovést zubačkou a jejich cílem je chata Monte Rosa, jak přeskakují trhliny na ledovci, tak docela nechápu… Další půlhodinku sebere stoupání k chatě. Už toho máme opravdu dost – vždyť jsme dnes ráno přijeli do Zermattu po noční jízdě z ČR…opravdu bláznivý podnik   U chaty odpočíváme a kolem 18. hodiny vycházíme vzhůru na Obere Platje, kde se ocitáme asi za 40 minut ve výšce kolem 3000 m n. m. Zde na rovném plácku mezi kamennou sutí nacházíme výborné místo pro náš stan. Vedle stanuje družstvo francouzů, kteří nás zdraví. Voda je též blízko, což je podstatné. Severozápadním směrem dominuje úžasný Matterhorn, ale do teď se jeho silueta neukázala celá, přímo nad námi stojí hrozivě vypadající severní stěna Liskammu, která mě opravdu velice zaujala, více vpravo Castor a Pollux, ze kterého právě padá sněhová lavina – to je rachot!

Plán na zítra je jasný, lidé z chaty (která je pod námi asi 40 minut chůze) vycházejí k vrcholu druhé nejvyšší hory Alp – Dufourspitze 4634 m – ve 3:00 h, to znamená, že my budeme vyrážet paralelně s nimi kolem půl čtvrté z našeho stanu. Budíček lehce po třetí hodině ranní nám dává jasný signál, že bychom měli jít spát. Jsme čtyři ve stanu pro tři osoby, navíc je celkově velké teplo (odhadoval bych to lehce pod +10°), takže tu je jak ve „vopičárně“. Kolem 22:00 h začíná pršet, takže si dovnitř musíme narvat i batohy a už tu není totálně vůbec k hnutí. Na hluboký a vydatný spánek to moc nevypadá…

Lehce po 3. hodině ranní už slyšíme, jak kolem stanu prochází první horolezci. To je signálem pro nás, že musíme vstávat. Ládujeme se čokoládovými tyčinkami a hodně pijeme. V půl čtvrté vyrážíme. Na obloze svítí hvězdy a my poskakujeme po kamenech vzhůru nad Obere Platje. Po půl hodině přicházíme k ukloněné skalnaté stěně, kde se zaseklo pár družstev. Je zde lezecký terén I-II UIAA, předbíháme dvě dvojky a pokračujeme kamenitý terénem až na začátek ledovce Monte Rosa gletscher (3300).

Všichni zde nasazují mačky, my nejsme výjimkou. Je 5:00 h a stále tma, čelovky se opravdu hodí. Odtud již jdeme po ledovci. Vidíme před sebou dvě čtyřčlenné družstva a za sebou dvě dvojky. Přichází nepříjemné stoupání v přemrzlém ledu, mačky nutné. Po 20 minutách se terén pozvolna narovnává a směrem na východ již vidíme svítání – fantastický pohled. Zde začíná pásmo trhlin a trochu tu bloudíme spolu s několika dalšími horolezci. Podle informací z internetu se zde může blouděním ztratit i několik hodin, to však naštěstí není náš případ. Z labyrintu trhlin se dostáváme a pokračujeme vzhůru na Satteldohle a dále až do sedla pod vrcholovou čepici. Teď nás čeká tvrdá práce – dlouhé ledovcové trmácení až do sedla ve výšce 4150. Navíc od 3800 m n. m. se začíná zatahovat a za chvíli je vidět na 10 metrů a chumelí! Opravdu extrémní podmínky. Do sedla přicházíme již hodně vyčerpaní. Je tu stan třech Čechů, kteří včera neodhadli své síly, vystoupali až sem a totálně znavení z posledních sil postavili stan a přečkali noc na tomto nehostinném místě.

V sedle odpočíváme a rozhodujeme se co dál. Fanda jde napřed. Já s Kájou a Kamilem získáváme informace od sestupujících horolezců. Nedozvídáme se nic dobrého – zhruba pětina lidí to balí již zde v sedle a další polovina to obrátila u prvních skal ve výšce 4400 m., což je asi 40 minut odtud. Na vrchol je to prý hodina a půl, po skalách lezení do II+ UIAA (což víme již z domova). Rozhodujeme se, že pokus dáme a pokračujeme vzhůru za stále špatného počasí. Asi po čtvrt hodině stoupání potkáváme při sestupu dvojku francouzů – muž s ženou – se kterými jsme šli paralelně do sedla. Ti říkají, že skály jsou 15 minut od nás, ale že pro ně byli nepřekonatelnou bariérou. To zapůsobí spolu s velice vlezlou zimou a značnou únavou na Káju a Kamila a rozhodují se pro sestup. Já se hecuji a hledám v sobě poslední stopy po morálu. Zkusím to ještě dál. Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu – setkáme se v podvečer u stanu.

Francouzi nelhali, opravdu asi po 15 minutách přede mnou stojí skalní hřeben. Právě se míjím se sestupující dvojkou Němců a ti mi říkají, že 5 minut odtud na mě čeká kamarád – Fanda. A je to tak – za chvilku dolézám k němu, lezení opravdu II+ UIAA. Čeká na mě na předvrcholu Monte Rosy, počasí stále špatné, viditelnost mizerná. Odpočíváme a já dělám pár fotek. Po chvilce se začíná trhat obloha! Neuvěřitelné – vidíme kousky modrého nebe. Najednou se nad námi roztrhne mrak a otevře se úchvatný pohled na zasněženou vrcholovou pyramidu. Odtud vypadá opravdu skvostně. Ale nám podlomila sebevědomí, už jsme si mysleli, že vrchol je na dosah, ale teď vidíme, že nás čeká ještě minimálně 150 m výškových a to je v této výšce ještě sakra moc!

Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Alespoň se vylepšilo počasí a už svítí slunce a otevírají se nám úžasné pohledy kolem. Toto nesmírně vyčerpávající stoupání na vrcholovou homoli (led, 40°) se blíží ke konci a pociťuji jistou euforii. Ta však mizí při dolézání na vrchol homole, protože se ukazuje, že k vrcholu vede ještě asi 150 metrů dlouhý skalní hřebínek podobný tomu pod námi. Teď už jsem opravdu dost blízko dna svých sil fyzických i psychických. Tento úsek lezení mi trvá asi půl hodiny. Konečně se dostávám k poslednímu komínu, vystrkuji hlavu a……………..vrchol!!! Je 12:05 h a konečně stojíme na druhém nejvyšším vrcholu Alp – Dufourspitze 46+34 m n. m. Jsem nesmírně rád, že už nemusím dál stoupat. Je tu kříž a obrázek panny Marie, schránka na vrcholovou knížku, ale knížka tu není. Slunce svítí, pod námi se honí mraky, na severu občas vykoukne třetí nejvyšší vrchol Alp – Nordend (4609). Cítím, že si zde musím odpočinout, ulehám na skalní římsu hned vedle kříže. Fanda chce sestupovat, ale já se rozhoduji ještě pro odpočinek. Jde napřed, domlouváme se, že sestup absolvujeme každý solo a sejdeme se až u stanu.

Po půlhodince se „probouzím“ a zjišťuji, že mi je fajnově. Tohle jsem přesně potřeboval. Loučím se s vrcholem a sestupuji. Vrcholový hřebínek přelézám o poznání svižněji než v opačném směru, sestup z pyramidy na druhý skalní hřeben – zde si sundávám mačky a tento úsek lezu bez maček. Na konci skal si zase mačky nandávám, bez nich by to nešlo. V sedle jsem za chvilku a zde mi je opravdu dobře, zde jsem už v bezpečí. Dělám pár fotek. Čeká mě tříhodinový sestup po ledovci, jelikož je již odpoledne, sníh je mokrý a lepí se zespoda na mačky. Každým druhým krokem oklepávám sníh cepínem. Doléhá na mě již pokročilá dehydratace. Naštěstí dole na ledovci jsou potůčky a studánky a u každé lehnu a piji a piji co hrdlo ráčí. Sestupuji k Hornímu Platu, sundávám mačky a pokračuji kamenným terénem ke stanu. Zjišťuji, že ráno jsme šli zbytečně složitě – lezli jsme tu přímo stěnou, nyní sestupuji po viditelné stezce (při pohledu odspodu tato stezka vede po levé straně skalního masivu). Asi 250 m před stanem už mávám na Káju, Kamila a Fandu…vítáme se a sdělujeme si zážitky. Fanda přišel asi před půl hodinkou, což odpovídá mému odpočinku na vrcholu. Sluníčko hřeje i zde ve výšce 3000 m a my jsme teď víc než spokojení, relaxujeme a prožíváme si každý tu svou chvilku euforie. Vychutnávám si svijanskou jedenáctku, takhle dobrá už dlouho nebyla…koukám, že na Fandu přišlo vysílení nyní – ani pivo nechce. To co jsem potřeboval já na vrcholu, potřebuje on teď – spí jako nemluvně. Po 20. hodině jdeme do hajan, večer opět prší, ale to už nám je jedno, my už máme splněno a to nás hřeje u srdíčka.

Ráno se probouzíme v poklidu až kolem 8. hodiny a počasí dokazuje, že náš risk v podobě bleskového výstupu hned po příjezdu se vyplatil. Dnes by vrchol možný nebyl, také jsme nikoho ráno neslyšeli kolem stanu procházet. Vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Nikam nepospícháme, věci balíme pomalu, odcházíme po 10. hodině. Na ledovci Gornergletscher nás zastihuje déšť, ale při traverzu Gornergrattu se už zase počasí zlepšuje. Vrchol se však neukazuje. U Riffelsee dáváme svačinu a zaslouženě poleháváme. Kája s Kamilem jdou napřed do Zermattu. Já s Fandou zde ještě chvíli meditujeme a do Zermattu scházíme jinou cestou nežli jsme sem předevčírem stoupali. Kolem 18. hodiny jsme v Zermattu a do Täsche jedeme vláčkem. Pro stan jsme objevili suprové místo na začátku Täsche v lese. Večer decentně zapíjíme vrcholový úspěch a jelikož se dnes nebudeme všichni čtyři tlačit v jednom stanu – teď máme postavené stany dva – tak se těšíme na komfortní spánek.

Ráno se rozhodujeme, že se necháme hodit taxikem do Zermattu a tam se rozhodneme, co dál. Na informacích nám potvrzují, že dnes má přijít studená fronta. Rozhodujeme se pro individuální program. Kája s Kamilem jdou na jednu chatu kousek nad Zermattem, my s Fandou si procházíme městečko a odpoledne scházíme do Täsche pěšky. Spíme opět na „našem“ místě před vesnicí. Zde potkáváme dva Čechy – Milana a Martinu z Jindřichova Hradce, s nimi se jdeme vykoupat do nedalekého jezírka – sice ledovcově studené, ale po čtyřech upocených dnech se koupel zatraceně hodí.

Vzhledem k nepřízni počasí ráno balíme věci a přemisťujeme se k Ženevskému jezeru. Zde na nás již dýchá Francie – u města Vevey se ubytováváme na dvě noci v kempu (zde by to na divoko nešlo). Tady si užíváme dosyta, teplá voda – super koupání, víno, petanque…lahoda.

V pátek se kazí počasí i tady a odjíždíme do Brocu, kde je čokoládovna a je možnost se podívat na její výrobu a ochutnat si kolik člověk sní. Po exkurzi pokračujeme přes Zürich do Kostnice, kde se neuvěřitelnou shodou náhod potkáváme na ulici opět s našimi známými z Täsche – Milanem a Martinou. Dáváme si s nimi výborný kebab a jdeme si prohlédnout dům, kde přebýval náš Mistr Jan Hus při koncilu v roce 1414. Přes noc jedeme domů a já s Fandou se necháváme vyhodit na Malé Skále – již tradičním místě zakončení naších alpských akcí – zde jsme měli konečnou i po Mont Blancu ´98.

Letošní dovolenou hodnotím velice pozitivně, jsem velmi šťastný, že se nám podařilo vystoupit na druhou nejvyšší horu Alp a zaroveň musím konstatovat, že tato hora není žádná dávačka! Rozhodně ji nelze podceňovat. Její záludnost tkví v tom, že až do výšky 4300 m je to dlouhé ledovcové trmácení a posledních 300 výškových metrů je lezení. Sice jednoduché (II UIAA), ale po dlouhé a vyčerpávající tůře, navíc v poměrně vysoké nadmořské výšce, to není zadarmo.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Trasa: Huť – Praha – Železná Ruda – München – Garmisch-Partenkirchen – Imst – Landeck – Engadin (23 h, přenocování na odpočívadle) – Davoz – Furka Pass – Visp – Täsch.

V odpoledních hodinách ve čtvrtek jsme dojeli do Täsche, projeli město až na konec a zabočili doleva vzhůru k osadě Täschalp. Po úzké silničce jsme serpentinami stoupali asi 10 minut a ocitli jsme se na odpočívadle v nadmořské výšce 2000 m. Kousek nad námi vidíme seníky, ve kterých budeme spát, a domky Täschalpu. Přes údolí je prý pěkný pohled na Weisshorn, ale bohužel tímto směrem vidíme pouze mraky. Zatím je celkem teplo a tak na odpočívadle vaříme obědovečeři.

Asi 1 km po cestě dolů jsme míjeli cvičnou plotnu s pěti perfektně zajištěnými cestami obtížnosti 3-5 UIAA. Po jídle se balíme a sjíždíme k plotně. Lezení je zde pěkné, nýty jsou po čtyřech pěti metrech, plotna je břidlicová a asi 30 m vysoká. Když jsme se vyřádili lezecky, odjeli jsme zase nahoru, teď jsme pokračovali až k seníku. Auto necháváme u potoka pod seníkem a lezeme dovnitř po zchátralém žebříčku.

To je paráda, v seníku je na podlaze udusaná 10-ti centimetrová vrstva sena – lepší než madrace. Nám mužům dovoluje stavba těla vykonávat malou potřebu přímo z bidýlka u vchodu (postoj je velmi zajímavý – člověk stojí na bidle 50 cm dlouhém a 15 cm širokém ve výšce 2,5 m, rukama drží čurající aparát a čelem se opírá o další bydlo), Denisa to má horší – musí sejít po rozvrzaném žebříku až na zem.

Horší to je s počasím, které se od našeho příjezdu sem pořád zhoršuje. Přibývá mlha – už není vidět ani 100 m, teplota jde dolů a do toho ještě mrholí. Jdeme spát, zítra to snad bude lepší.

V noci bylo ve spacáku dobře, navíc když nás hřála domácí slivovička, ale ráno to venku vypadá ještě hůř než večer – zima, prší, mlha, že není vidět ani na 20 m. Balíme věci a po ranní hygieně sjíždíme dolů do Täsche. Je tu líp – mlha se drží od 1800 m a ani tu neprší, ale zima je pořád velká (5°C).

Po snídani odjíždíme vláčkem do Zermattu zjistit počasí. Dozvídáme se nepříjemné zprávy – déšť a zima má být až do neděle, pak se to má zlepšovat až na úplné jasno a teplo. Do Täsche jdeme po turistické cestě (asi 6 km převážně dolů).

Volíme operativní plán – v tomto počasí zde stejně nic nemůžeme dělat, tak odjíždíme do Itálie k jezeru Maggiore v domnění, že tu bude lepší počasí. Do kempu u jezera dorážíme v 20 h, stavíme stan a při posledním zapíchávání kolíku začíná pršet. Můj optimismus neslábne…určitě to je jen malá přeháňka. Spát jdeme kolem 22 h, stále prší.

Ráno se probouzíme a déšť neslábne ba právě naopak. Když jsme ve stanu už přes 12 h přestává mě to bavit a už ani já nevěřím, že jde jen o malou přeháňku. Z domů chodí SMS-ky jak krásné počasí u nás v ČR panuje. To nás rozčiluje a přivádí na myšlenky typu: “Jak by nám bylo ve Skaláku nebo v Ádru…”.

V pozdním odpoledni dostáváme nápad jít na pravou italskou pizzu do restaurace v kempu. Všichni tři už máme chuťové pohárky připravené na tu dobrotu, ovšem italský vrchní je zásadně proti. Když jsme dosedali na židličky ke stolu, štekl na nás něco v tom smyslu, ať přijdeme za hodinu. Jeho jednání v nás vzbudilo reminiscence na dobu nedávno minulou v našich krajích, kdy zákazník tu byl opravdu páté kolo od vozu. Co se chování personálu týče je situace o poznání lepší o poschodí níž v baru, ale výsledek je naprosto stejný – to už v celé oblasti nejde kvůli lijáku elektřina, takže pravá italská pizza se nedělá ani tady. Nezbývá než si udělat na našem vařiči VAR instantní polévku.

Večer trávíme v autě. I když už leje 24 h v kuse, snažíme navodit dobrou náladu a s flaškou rumu se nám to po chvilce daří. Holt čaj s rume umí divy, přesvědčte se sami, doporučuji. S mými 10 kostkami cukru v plecháčku jsem sice nebyl pochopen, ale bašta to byla výborná. Když rum došel, šli jsme spát. Denisa spala v autě, já s Bouďákem ve stanu.

Ráno se probouzíme a nadšeně zjišťujeme, že už neprší! Po 36 h konečně přestalo. Po snídani se balíme a odjíždíme do Zermattu v naději, že se i ve Walliských Alpách umoudřilo počasí. Ovšem když přejíždíme Simplon Pass na italsko-švýcarských hranicích ve 2000 m všude je sníh, mlha a 3°C.

Kolem oběda dojíždíme do Täsche, asi 200 m nad námi začíná hustá mlha, tak raději odpoledne trávíme na odpočívadle. Na večer jedeme nahoru k našim seníkům. Zhruba od 1900 m je sněhová pokrývka, hustá mlha a teplota kolem 3°C. Na noc si bereme do seníku teplé oblečení a naši slivovičku na zahřátí. Těšíme se na ráno, vždyť podle meteorologů má být zítra už hezky!

A opravdu! Probouzíme se a přes údolí naproti se majestátně tyčí obrovský Weisshorn – nádherná hora. Nad námi vidíme Täschhütte. Jelikož jsme tlačeni časem, protože jsme obětovali kvůli špatnému počasí tři dny, musíme dnes podniknout alespoň něco co by vzdáleně připomínalo aklimatizační tůru. Volíme výlet někam směrem na Mettelhorn (3406 m), který se tyčí nad Zermattem. Pro cestu do Zermattu dnes volíme taxika. Zjišťujeme, že je to po pěší chůzi nejlevnější způsob – parkujeme zadarmo a taxi přijde 5 SFR na hlavu.

Z Zermattu stoupáme 30 minut k výletní restauraci Edellweis a dále pokračujeme k chatě Trift (2400 m). Tady je pomyslná hranice mezi suchou zemí a sněhem. Po krátké přestávce jdeme výše do výšky 3100 m. Čerstvý sníh nás pěkně opaluje, ale na cestě se z něho dělá nepříjemná břečka. Na jednom kameni svačíme a vychutnáváme si překrásný pohled na Matterhorn, Gabler, Monte Rosu, Breithorn… Sluníčko páli, na nebi ani mráčku… Jelikož je již 14 h a nechceme být promočení, scházíme odtud zpět dolů do Zermattu. Zpátky jdeme jinou cestou – volíme traverz nad chatou Trift. Za chvíli se nám otevírá překrásný pohled na Täschhorn, Dom a Alphubel – náš cíl pro příští dny. Cestou si osvěžuji nohy v příjemně studeném potoku. Z Zermattu pokračujeme po cestě do Täsche a autem jedeme k seníkům.

Zítra chceme zkusit Alphubel jeho jihovýchodním hřebenem (obtížnost PD). Jelikož je po 19h a jsme už po večeři, balíme věci a rozhodujeme se jít s bagáží na Täschhütte (2701 m), která je přímo nad námi, časově asi 1 h a 20 minut. Je to čas k dobru, o tuhle hodinu bysme museli vstávat v seníku dříve. Na chatu dorážíme před 21 h. Cena je dobrá – 19 SFR za noc na hlavu se slevou na průkaz ČHS (bez slevy 28 SFR). Budíček je centrální ve 3 h 15 minut. Ubytování je perfektní, spacáky nejsou potřeba – jsou tu deky, ležíme v cimře s 25 místy a jsme tu jen my tři a dva Němci.

Vstávání v tak extrémní hodinu překvapivě nedělalo ani mě přílišné problémy. Před chatou vaříme polévky a čaj. Spolu s námi jde odtud na vrchol asi 30 lidí. Vyrážíme před 4 h, ve skeletech budu mít premiéru, tak jsem zvědav, jak se mi v nich pošlape. Jelikož čelovku má z nás jen Bouďák, využívám světla dvou borců, kteří jdou přede mnou.

Jelikož teď je sníh opravdu již od nízkých poloh, prakticky kousek za chatou jdeme po kamenech s ledem a sněhem. Stoupáme vzhůru, nad námi svítí hvězdy a asi po hodině cesty začíná ledovec Alphubel-gletscher (3200 m). Po další půlhodince stoupání po ledovci občasného a přeskakování ledovcových potoků si ve výšce 3400 m nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. To již svítá a za námi se otevírá ohromující pohled na Weisshorn, Matterhorn, Breithorn, Monte Rosu… Opravdu fascinující podívaná v 6 h a 30 minut! Jdeme dál a po 6 h ranní vidíme první paprsek slunce jak se opírá o vrchol Matterhornu. Ty barvy nad okolními štíty jsou až kýčovité – od tmavě fialové nad vrcholy přes světlejší odstíny do nebeské modré…paráda! Stoupání je poměrně příkré a vyčerpávající. Nad námi je Alphubeljoch a tam už svítí sluníčko, my jdeme zatím stále ve stínu. Přichází asi 100 m výškových nejprudšího kopce, dost namáhavé. Za chvíli se terén narovnává, sluneční paprsky už pálí do obličeje a to značí, že se blížíme do sedla.

V sedle Alphubeljoch (3773 m) se ocitáme v 8 h a dáváme si malé občerstvení v podobě pití, tatranek a sušeného ovoce. Je odtud nádherný výhled na severozápad na Alphubel – čeká nás ještě asi 2,5 h tvrdé dřiny v čerstvém sněhu do velkého kopce a po nebezpečném jihovýchodním hřebínku. Na jihovýchodě ční pěkná bílá homole Allalinhornu (4027 m) a přímo pod námi v hustém oparu leží “perla Alp” středisko Saas Fee.

Po 20 minutách odpočinku opět razíme dále k vrcholu. Předvrchol Alphubelu (3904) obcházíme zprava, traverzujeme k hřebínku a vidíme, jak před námi asi 10-ti členná skupina horolezců postupuje po pravé straně hřebínku a na konci řeší problémový výstup mixem (skála + led). Jiný postup zvolil jeden sólista, který se vydal přímo po hřebínku. Tuto možnost volíme i my. Jelikož na hřebeni je asi 3-4 metrová převěj, musíme se držet stále asi 5 metrů od nejvyššího bodu hřebenu, abychom nestrhli převěj do údolí někam k Saas Fee. Dost zde fouká, ale po chvíli už sedíme za hřebínkem pod závěrečným stoupáním na vrchol Alphubelu – zhruba ve výšce 4000 m. Občerstvujeme se před posledním zápřahem. Jsme docela unaveni, morál není zrovna na výši, stejně jako všichni další okolo.

Stoupáme výš a výš, únava roste, ale zároveň víme, že už se blíží vrchol našeho snažení! Kopec se narovnává a najednou už není kam stoupat! Jsme na vrcholu! Dokázali jsme to! Čas: 11 h. Pokračujeme po rozlehlém vrcholovém platu k opticky nejvyššímu bodu. Spolu s námi je zde asi 40 dalších horolezců. Je odtud báječný výhled na pyramidu Täschhornu, Dom, Weishorn, Matterhorn, Breithorn, Castor, Pollux, Lyskam, Monte Rosu a vydět je dokonce i Mont Blanc! Opravdu báječný pocit, pro který stojí všechna ta únava. Pro tuhle slastnou chvilku to všechno dělám… Na řadu přichází vrcholové foto a občerstveni. O naší únavě svědčí fakt, že celou cestu táhnu v batohu tři plešky značkového českého piva Gambrinus 10° a nikomu se do něj nechce. Necháme ho tedy až na Täschhütte. Po 20 minutách strávených na vrcholu začíná být zima, rozhodujeme se pro sestup.

Sestupujeme normálkou jako všichni ostatní. Ta vede z vrcholu přímo na západ směrem k Saas Fee. Klesáme asi do výšky 3800 m. Sníh je již dost rozbředlý a nepříjemně se lepí na mačky. Terén se pomalu narovnává. Denise jsem dal možnost, aby nám ukázala, k čemu je dobrý cepín. Ujeli mi nohy a řítím se přímo na ni. Spolu jedeme po stráni k Bouďákovi, ale díky jejímu postřehu a zabrždění pomocí cepínu jsme ho nevzali s sebou a těsně před ním elegantně zabrzdili. Odtud traverzujeme zpátky do sedla Alphubeljoch a sestupujeme stejnou cestou až k chatě Täschhütte. Cesta je dlouhá a úmorná. Při sestupu mě začínají zlobit vnější kolenní úpony. Bolí to opradu dost. Na Täschhütte přicházíme v 15 h. To znamená, že jsme dnes byli takřka 12 h v plném nasazení. Zde si vychutnáváme konečně pivínko, tady už na něj máme chuť všichni. Poleháváme tu ještě asi hodinku a pak se balíme a sestupujeme do osady Täschalp k našemu seníku. Po náročném dnu se myjeme Mellichbachu. Voda je vskutku ledovcová ale osvěžující. Relaxujeme a večer v seníku usínáme asi v půl deváté.

Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Po včerejším záhulu se rozhodujeme pro den odpočinku. Plány na Dom (4545 m) se kvůli časovému presu a našemu morálu bortí a rozhodujeme se, že bysme mohli zítra “udělat” alespoň Allalinhorn (4025 m), který je dobře dostupný od konečné zastávky lanovky ze Saas-Fee. Odjíždíme tudíž do této “Perly Alp”, jak je zvaná na všech letácích. Saas-Fee je opravdu krásné městečko obklopené velikány jakými jsou Nadelhorn, Dom, Täschhorn, Alphubel, Feechopf, Allalinhorn… krása! Procházíme hlavní ulicí a jdeme zjistit, kolik stojí lanovka k nástupu na Allalinhorn. Lanovka jezdí až do výšky 3500 m, takže na vrchol to je převýšení 500 m a kolem dvou hodin chůze – takže velká pohoda, ale nutno dodat, že po včerejšku ani na nějaké větší sportovní výkony nemáme chuť   Ovšem cena nás sráží do kolen – zpáteční 68 CHF, pouze nahoru 52 CHF. Takovou sumu nejsme ochotni platit a Allalinhorn padá. Operativně se dohadujeme na náhradním řešení a vítězí varianta, která počítá s odjezdem do Kanderstegu k jezeru Öschinensee a druhý den odtud pokračovat domů. Odjíždíme ze Saas-Fee do Vispu a dále na Goppenstein. Zde najíždíme autem na vagon. Vlak nás za 25CHF doveze tunelem přímo do Kanderstegu. Kolem přes hory by to bylo asi 200 km. Za dvacet minut se vynoříme z tmy tunelu a jsme v Kanderstegu. Přijíždíme do kempu a odpoledne trávíme rozjímáním o životě. Večer je pak věnován zhodnocení celé letošní výpravy ve společnosti Pilsner Urquell.

Ráno nás opět vítá sluníčko. Po snídani se jdeme projít na Öschinensee, které je odtud asi hodinu cesty, 400 m převýšení. Toto jezero je ve výšce 1578 m a je obklopeno nádhernými vrcholky dosahující od 3400 m do 3700 m. Je to taková reklama na Švýcarsko – krávy se zvonci, průzračně čistá voda, na vršcích nad námi sníh, a výnosná turistická atrakce. Pokračujeme podél břehu jezera. V lese obdivujeme dřevěné sochy mistrů z celého světa – jedno sousoší je vytvořeno i českým umělcem. Na jedné plážičce se uvelebujeme a opalujeme se. Bouďák dokonce zkouší vodu a přežil i pár temp, což v té ledárně je docela zázrak. Všichni si na něho ukazují, jestli se náhodou nezbláznil. V poledne odcházíme z tohoto pěkného místa. Dolů scházíme jinou cestou – přímo pod lanovkou, která vede nad jezero. V kempu balíme stan a odjíždíme domů. Jedeme přes Vaduz, Bodamské jezero na Mnichov. O potopách, které postihli Českou republiku víme jen ze stručných zpráv, tak se na přechodu v Rozvadově okamžitě ptáme, jak to vypadá. Dovídáme se, že v Praze funguje pouze jeden most přes Vltavu. Dost děs, ale domu se dostáváme těsně před svítáním.

Letošní dovolenou hodnotíme všichni jako úspěšnou a vydařenou, i když nám počasí ze začátku nepřálo a díky tomu jsme měli málo času. Jsme rádi, že jsme stanuli na krásné čtyřtisícovce a to je hlavní. Také musím říct, že tato hora nás všechny dost prověřila po fyzické stránce, ani jeden z nás nebyl ve hvězdné formě

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Po úspěšném výletu na Mont Blanc v roce 1998 jsme měli na příští rok velký sen – pokusit se vylézt na Matterhorn (4478 m n. m.). Okolí této alpské legendy jsem navštívil již na začátku 90. let a velice mě okouzlila. S Fandou jsme kontaktovali holky z Liberce, se kterými jsme byli na Mont Blancu. S naším návrhem navštívit okolí Matterhornu souhlasily a domluvily i dopravu opět s Mílou. Bohužel se nepodařilo sehnat lidi na doplnění kapacity transitu. Tím se celá akce dost prodražila.

Oproti minulé dovolené, kdy jsme spali, kde nás napadlo, letos se nám podařilo sehnat relativně levné ubytování přímo v jednom zermattském penzionu.

Členové – Zdeněk Bouda, František Ulrich (oba z Hutě), Miloslav Hercik – řidič, Karolína Šimonová, Marie Šimonová, Petra Vajcová (všichni z Liberce).

Pátek 9. 7. 1999
Z libereckého autobusového nádraží jsme odjížděli v 17.30 h. Jeli jsme pouze v šesti lidech v autě pro devět osob, takže jsme měli dostatečný komfort. Po 8. h jsme se stavili před Plzní na pivku v jednom motelu na dálnici a pokračovali jsme v jízdě. V noci jsme projeli Německem a ráno jsme již brázdili švýcarské silnice.

Sobota 10. 7. 1999
Dopoledne jsme zastavili v průsmyku Furkapass (2436 m n. m.). Ve 12 h konečně dojíždíme do Täsche. Zde musíme nechat auto, protože do Zermattu, který je odtud vzdálen asi 5 km, auta nesmí. Je krásné slunečné počasí. Přemýšlíme, zda jet do Zermattu vláčkem, který stojí 6 SFR/osobu, nebo jestli by nebylo lepší najmout si taxi za 36 SFR pro všechny. Nakonec jsme všichni odsouhlasili taxik, který nás dovezl s velkou částí naší bagáže na začátek Zermattu. Odtud jsme jeli elektrickým vozidlem až k našemu penzionu ROSENBERG HAUS. S ubytováním jsme maximálně spokojeni. Máme pro sebe celé jedno patro, kde je kuchyň, hala, WC, koupelna, čtyři pokoje pro 1 až tři osoby a velký balkón, který nám nabízí pohled na Matterhorn. Ten ovšem vidíme pouze z poloviny, protože vršek je zahalen v mracích. Holky jsou spolu v pokoji pro tři, já s Fandou máme pokoj hned vedle nich a Míla si vybral pokoj naproti nám.

Po zabydlení se rozhodujeme, že se projdeme do Täsche pro zbytek věcí, které jsme nechali v autě. Zastavujeme se v Zermattu v domě horských vůdců přímo v centru naproti kostelu, abychom zjistili předpověď počasí na příští dny. Zde se dozvídáme, že nejlepší podmínky by měli být v pondělí a v úterý. Holky se rovněž ptají na podrobnosti o výstupu na Matterhorn. Dozvídáme se, že výstup je velice náročný, což nám je samozřejmě jasné, a že od 4000 m výš je nutné mít cepín a mačky. To máme, takže není problém. Holky jsou těmito informacemi zaskočené. Nějak na ně zapůsobil tón, kterým instruktor hovořil. Začínají dokonce o výstupu pochybovat.

Pokračujeme do Täsche. Celá cesta vede údolím Mattertal podél zubačky. U auta jsme za slabou hodinku chůze. Bereme zbytek věcí a po prohlídce městečka putujeme zpět do Zermattu. K penzionu přicházíme již po západu slunce. Po večeři hrajeme karty a domlouváme se na programu dalších dnů.

Holky začínají mluvit o výstupu na Matterhorn s přílišným respektem a nechtějí se o něj ani pokusit. To ovšem já s Fandou kategoricky odmítáme. Nakonec se domlouváme na kompromisu. Plán zní jasně: zítra s holkami vyrazíme na Hörnli Hütte, která je přímo pod nástupem na Matterhorn ve výšce 3260 m n. m. Odtud holky sestoupí zpět do Zermattu a já s Fandou se tu pokusíme přenocovat ve stanu. V pondělí počítáme s pokusem o výstup a holky si zajistí svůj program.

Neděle 11. 7. 1999
Ráno po snídani a sbalení všech věcí vyrážíme v 8 h z penzionu. Opouštíme Zermatt a stoupáme lesem. Po dvou hodinách chůze dorážíme na Schwarzsee (2584). Zde chvíli odpočíváme a kocháme se pohledem na masiv Monte Rosy a Breithornu, kam svítí sluníčko. Bohužel dvě třetiny Matterhornu, který je přímo nad námi jsou v mracích. V 11 h vyrážíme na Hörnli hütte. Po půlhodině vcházíme do totální mlhy, nepříjemně mrholí a začíná nám být zima. V poledne docházíme pod skalnatý hřeben, na jehož vršku je Hörnli hütte (3260). Kus před chatou již jdeme po sněhu. Již z dálky slyšíme češtinu, ale přes hustou mlhu nic nevidíme. Konečně se začíná rýsovat Hörnli hütte.

Před chatou sedí skupina českých a slovenských turistů, s kterými se dáváme hned do řeči. Dozvídáme se, že jsou v Zermattu na brigádě a dnes mají volný den na výlet. S holkami jdeme do chaty, kde si vaříme čaj a polévku. Asi v 13.30 h se počasí umoudřuje a my jdeme obhlédnout nástup na Matterhorn, který je 500 m za chatou. Cestou vidíme dvě cedule se zákazem stanování a přímo za nimi bezvadné místo pro náš stan. Alespoň jeden problém je vyřešen. Nad tímto místem již začíná hřeben Hörnli, kterým vede výstupová cesta. Hned na začátku jsou dvě cedulky se jmény obětí hory a vedle bronzová socha panny Marie. Vracíme se zpět do chaty a holky se s námi loučí. Přejí nám hodně štěstí a domlouváme se s nimi, že do penzionu přijdeme zítra do 22 h. Odpoledne trávíme v chatě a na terase, protože občas vyjde slunce. Hrajeme karty a studujeme podrobnou mapu hřebenu Hörnli, která visí v chatě. Na slunci jsme naměřily 29.6°C, ale za pět minut, když slunce zašlo za mrak, to již bylo necelých 10°C.

V 17 h odcházíme z chaty postavit stan na vyhlédnuté místo přímo pod sochou panny Marie. Nejdříve udupáváme sníh, abychom měli alespoň trochu rovné místo. Když konečně stan stojí, upevňujeme ho lanem ke skále abychom se ráno neprobudili o kilometr níž v údolí. Ze sněhu děláme vodu na čaj a v 19 h jdeme spát. Po chvíli slyšíme lidské hlasy, asi někdo z chaty obhlíží nástup. V noci teplota klesla pouze na 0°C, takže bylo celkem teplo.

Pondělí 12. 7. 1999
Vstáváme v 5 h a děláme hodně čaje, protože jsme poučeni z Mont Blancu a víme, že ve vyšších nadmořských výškách jsou na den tři litry tekutin dobré, čtyři lepší a pět vynikajících. Polévku do sebe soukáme už jen stěží. Trochu mě dělá vrásky na čele špatné počasí, na chlup stejné jako včera, když jsme přišli k chatě. Odnášíme věci do chaty, protože nahoru půjdeme jen s jedním batohem. Bereme si sebou dvoje mačky, úvazy, lano, cepín a pití.

Ve třičtvrtě na šest vyrážíme. Všude kolem je mlha. Meteorologové počasí moc neuhodli. My jen doufáme, že se to protrhá. Začátek nástupu je zajištěn fixním lanem. Po chvíli zjišťujeme, že horolezecký průvodce, který říkal, že tu je orientace ve stěně velice špatná, nelhal. Lezeme většinu času východní stěnou a občas přímo po hřebeni. Chvílemi se mlha protrhá a je vidět úžasný pohled na východní a severní stěnu. Asi v 9 h se nám dokonce ukáže i vrchol Matterhornu! Je asi 900 výškových metrů nad námi. Fantastický pohled a zážitek na celý život. Ale mraky se okamžitě vrací. Zatím cepín ani mačky nejsou potřeba, protože se leze skoro pořád po skále bez sněhu a ledu. Jen občas musíme překročit ledové plotny nebo hřebínky, ale to by jsme mačky pořád jen nasazovali a sundávali. Ani se nejistíme, protože to by nás také hodně zdržovalo. Pokračujeme v lezení. Narážíme na tzv. Tmavou věž, poměrně nepříjemné místo. Fanda leze přímo rovně, já ho oblézám levou stranou – východní stěnou. Před sebou mám asi patnáct metrů dlouhou strmou ledovou plotnu a tou se musím dostat nahoru. Strašně se smekají boty a málem jsem v tomto místě skončil. Pode mnou je kilometr vysoká kolmá východní stěna – nebyl by to hezký zážitek sletět dolů. Naštěstí již máme Tmavou věž za zády a blížíme se k bivaku Solvay (4003). Zde nás vítá snad nejhorší počasí dneška. V 11 h se rozhodujeme, že to balíme. Nebudeme pokračovat ve výstupu. Bylo to těžké rozhodování. Oba nás to mrzí, ale je to to nejrozumnější co můžeme udělat. Špatné počasí a ani čas nám nehraje do karet. Odtud by to na vrchol trvalo ještě alespoň tři a půl hodiny, další čtyři dolů k Hörnli hütte a do Zermattu by jsme přišli dlouho po půlnoci. Byl by to v tomto počasí i obrovský risk. Při sestupu občas slaňujeme. Do výšky 3500 m n. m. klesáme poměrně rychle a v pohodě. Odtud sestupujeme jinou cestou než jsme lezli nahoru, protože jsme tu původní netrefili. Nejdříve je vše v pohodě, ovšem zhruba od 3400 m n. m. slaňujeme skoro pořád. A posledních sto výškových metrů je přímo horor. Pod námi je kolmá stěna a dole začíná ledovec. Jediná cesta odtud vede touto kolmou stěnou a po ledovci dolů, potom traverzem asi kilometr přímo k chatě Hörnli. První část stěny slézáme a slaňujeme. Druhá část je jako zázrakem zajištěna fixním lanem. Sice drží na skobě, která bych za normálních okolností nikdy nevěřil, ale teď jsem za tento aparát nesmírně vděčný. Na laně nejprve spouštíme batoh. Najednou slyším cinknout kov o skálu. To můj cepín vypadl z batohu a žřítil se o padesát metrů níž. To mi bylo okamžitě jasné. Naštěstí mi Fanda hlásí, že cepín vidí dole na sněhu. Kéž bych už byl také na sněhu. Slanili jsme až na začátek ledovce a přežili to! Mé první kroky vedou samozřejmě pro cepín, který je naštěstí v pořádku. Nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. Asi padesát metrů výškových musíme sestoupit a pak traverzem k chatě. Jdu první a jistím nás cepínem. Musíme dávat pozor na trhliny v ledovci a přeskakovat je. Konec klesání je už v pohodě a jedeme po zadku. Jsme totálně mokří ale nesmírně šťastní, že jsme zde. Traverzem se dostáváme k chatě, kde jsme v 15.30 h. Dáváme si tu zasloužené a dobře vychlazené české pivo značky Gambrinus. Chvíli odpočíváme a díváme se směrem na Matterhorn, na místo kde jsme ještě před dvěma hodinami prožívali obrovské drama ale také nezapomenutelné dobrodružství. Znovu a znovu prodiskutováváme okamžik těžkého rozhodování na „solvejce“. Mně je jasné, že se musím někdy v budoucnu znovu pokusit o výstup na Matterhorn, protože tahle hora za to stoprocentně stojí. A když nás k sobě nepustila nyní, tak někdy se to určitě povede.

Z Hörnli hütte vycházíme v 16 h a za hodinu jsme na Schwarzsee. Zde přímo u jezírka hodinku spíme. Sluníčko zapadá a my sestupujeme do Zermattu. Jsme už dost unavení. Cestou ze Schwarzsee sedíme snad na každé lavičce při cestě, protože nás neuvěřitelně bolí nohy, hlavně při chůzi dolů. V půl desáté přicházíme konečně do penzionu. Všichni nás vítají a vypravujeme naše zážitky. Dozvídáme se, že holky s Mílou byli na protějším kopci Mettelhornu (3406). Už o nás měli strach a jsou rádi, že jsme dorazili živí a zdraví.

Nakonec se domlouváme s holkami na zítřejším programu. Chtěli bychom zítra dojít na Monte Rosa hütte (2800) a ve středu případně zkusit výstup na Monte Rosu (4637).

Úterý 13. 7. 1999
Ráno vstáváme v 9 h a konečně se nám ukázal Matterhorn v celé své kráse. Z balkónu je na něj skutečně fantastický pohled. Po snídani asi v 11 h vyrážíme.

Opouštíme Zermatt, jdeme lesem a později po holých pláních. Počasí je nádherné. Ve 13 h dorážíme k chatě Riffelberg (2562). Po chvíli odpočinku pokračujeme až ke stanici zubačky Stat. Rotenboden (2819). Odtud jdeme traverzem Gornergrat mírně mírně dolů. Po hodině přicházíme k začátku ledovce Fornergletscher, který musíme přejít. Na konci tohoto ledovce nás čeká výstup asi stometrovou skalní stěnou a potom půjdeme asi pět set metrů nahoru po hřebeni Unt. Plattje k chatě Monte Rosa. Před nástupem na ledovec si nasazujeme mačky. Přeskakujeme asi metr širokou a deset metrů hlubokou průrvu, která je mezi ledovcem a zemí. Během přechodu ledovce musíme přeskakovat celkem třikrát asi dva metry šieoké potoky tající vody. V jednom z nich se před námi jeden Švýcar solidně vykoupal. Když se blížíme na konec ledovce, začíná hřmít a později i poprchávat. Když sundáváme mačky, prší již celkem dost. Vylézáme po skále na hřeben a pokračujeme po něm k chatě, kam dorážíme za vydatného deště kolem půl páté. Jdeme do chaty a správcová vidí na našich tričkách nápisy Jablonec a Liberec. Okamžitě přichází k nám a ptá se, zda neznáme Gustava Ginzela z Jizerky.Po krátké debatě se ptáme, kde si můžeme uvařit něco k jídlu a pití. Posílá nás do místnosti k tomuto účelu určené. Vchod je zvenku. Jedná se o místnost, kde napravo od vchodu je stůl s jednoduchou linkou na vaření samozřejmě ve vlastních vařičích a nalevo jsou regály na batohy. Zde přečkáváme déšť a vaříme si jídlo a pití. Hrajeme karty, studujeme mapu a odpočíváme. Večer se rozhodujeme, že zkusíme přespat v této místnosti. Do spacáku lezeme v 21.30 h a snad po pěti minutách vchází zřejmě správce chaty. Bohužel nás odtud taktně vyhazuje. Buď zaplatit 25 SFR/osobu za noc a ubytovat se nebo jít spát ven. Rozhodujeme se pro druhou variantu. Věci si necháváme v této místnosti a bereme si pouze spacáky, karimatky a stan. Venku je už tma jak v pytli a všude kolem skály. Žádné místo pro stan. Scházíme od chaty směrem dolů a asi po třista metrech náhodou nalézáme kousek rovného místečka tak akorát pro náš stan. Ten máme postaven za pět minut a zalézáme do spacáků. Jsme čtyři ve staně pro tři osoby, ale místa máme dost. Stan si brzy zadýcháváme a musíme větrat, protože to tu je jak v sauně. Asi v 22.30 h usínáme.

Středa 14. 7. 1999
Ve 4.50 h se probouzíme všichni živí a zdraví. Když vystrčíme hlavy ze stanu, uvítá nás šílená mlha. Po sbalení stanu odcházíme do chaty ke svým věcem. Vaříme si snídani. Občas nás někdo vyruší, protože lidé z chyty si sem chodí pro své batohy. Dospáváme zde a čekáme na vylepšení počasí.

Situace ze „solvejky“ na Matterhornu se opakuje, i když nejsme v tak těžkých podmínkách. Venku prší a nevíme jestli jít nahoru nebo to zabalit. Když se počasí neumoudřuje ani do osmé hodiny ranní a spíše je ještě hůře, balíme všechny věci a vracíme se do Zermattu jako většina osazenstva chaty. V dešti sestupujeme k ledovci. Holky nasazují mačky, já s Fandou jdeme přes ledovec bez nich. Jdeme tou samou cestou jako včera. Na Riffebergu jsme v 11 h a zde se již počasí lepší. Ale směrem na Monte Rosu se mraky honí a asi jsme udělali dobře, že jsme nešli nahoru. Ve 14.30 h přicházíme do našeho penzionu a v Zermatu je opět hezké počasí.

Od Míly a Marušky se dozvídáme, že zermattští meteorologové i televizní zprávy hlásí na čtvrtek a pátek nejlepší počasí. My se okamžitě dohadujeme na programu těchto posledních dnů naší dovolené. Strašně rádi bychom stanuli alespoň na jedné čtyřtisícovce. Záhy se domlouváme na následujícím: zítra vyrazíme na Gandegg hütte (3030) a odtud do sedla Breithorn pass (3831). Tady chceme ve stanu přespat a ráno to zkusit na Breithorn – západní vrchol (4165). Breithorn je překrásná čtyřtisícovka na švýcarsko-italských hranicích, která je samozřejmě po Matterhornu, rovněž nádhernou dominantou Zermattu.

Čtvrtek 15. 7. 1999
Podle plánu vyrážíme z Zermattu v 8 h. Počasí je opravdu nádherné. Opouštíme Zermatt a stoupáme lesem vzhůru. Asi po hodině a půl chůze si smáčím nohy do ledového horského potoka. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny. Fanda s Kájou jdou napřed a já s Petrou jdeme kus za nimi.

Stoupáme po sjezdovce až na stanici lanovky Trockener Steg (2939). Zde čekáme na Fandu s Kájou v domnění, že jdou za námi. Po třičtvrtěhodině marného čekání se vydáváme na Gandegg hütte. Na tuto chatu dorážíme po poledni a s úžasem zjišťujeme, že první část výpravy na nás již přes hodinu čeká. Zde chvíli odpočíváme. Slunce svítí a pohled na Breithorn je fascinující. Přemýšlíme jaké to zítra bude na vrcholu této čtyřtisícovky a všichni se na ten okamžik moc těšíme. Na druhé straně nás okouzluje velikán Matterhorn a já s Fandou na okamžik zavzpomínáme na náš pondělní pokus o výstup. Dnes jsou podmínky ideální. Výstup by byl dnes jistě reálnější, ale my jsme na Gandegg hütte a zítra chceme vylézt na Breithorn.

Odtud vyrážíme v půl druhé vzhůru po sjezdovce. Slunce vyloženě smaží a já s Fandou jdeme v bermudách a krátkém tričku. Ani ochranný faktor číslo 30nepomáhá proti rychlému opálení. Po sjezdovce občas přejede pár lyžařů nebo snowboardistů. Chtěli jsme si stopnout jednu rolbu, která upravovala povrch sjezdovky, ale bohužel nám nezastavila. Cesta je dost vysilující, protože se celou cestu po sjezdovce boříme po kotníky ve sněhovém rosolu. Odhaluje se nám netradiční pohled na Matterhorn z východní strany. Na úrovni Riffugio delle Guide (3455) děláme pauzu na krátké občerstvení. Procházíme kolem Kl. Matterhornu (3820) a pokračujeme dále až do Breithornpassu (3831). Zde přímo pod vrcholem Breithornu stavíme kolem 17 h stan. Odtud je báječný výhled na Matterhorn, Breithorn, Pollux, Často, Gemelli a Lyskamm. Ze sněhu vaříme pití a polévku. Sluníčko ještě svítí a náš teploměr ukazuje 5°C na slunci. Nedaleko našeho stanu dělají záhrab dvě osoby. Později v nich poznáváme dívku s chlapcem. Stan nemají a budou spát pouze ve spacáku pod širákem. Ani jim nezávidím. Ve 21.30 h už vidíme západ slunce za Matterhornem – nádherná a nezapomenutelná podívaná. Po západu slunce teplota rapidně klesá až na –6.2°C. Po chvíli usínáme v našem staně pod Breithornem ve výšce 3831 m n. m.

Pohled na vrcholky za Breithornem – Pollux, Castor, Lyskamm a Gemelli ve mně zrodil velký nápad do budoucna. Jedná se o přechod těchto vrcholků z Zermattu. Vidím to asi na tři dny a zahrnul bych do tohoto tripu i Monte Rosu. Někdy v budoucnu se o tento výlet pokusím.

Pátek 16. 7. 1999
Fanda s Kájou naivně vstávají ve 3 h ráno, aby viděli na vrcholu východ slunce. Já s Petrou jsme se rozhodli, že vyrazíme po páté. Vstáváme tedy v 5 h. Venku je ještě totální tma a právě přichází Fanda s Kájou. Od nich se dozvídáme, že na vrcholu fouká šílený vítr a je tam asi –20°C. Na východ čekali půl hodiny a pak to zabalili, protože by zmrzli. Já s Petrou vyrážíme s mačkami na nohou v půl šesté od stanu.

Po necelé hodince dorážíme na vrchol. Slunce svítí těsně nad obzorem. Nádherný a čistý rozhled na vrcholky kolem nás. Fouká silný vítr a zima je opravdu strašná. Pod námi je v oparu schovaný Zermatt. Děláme pár fotek a rychle sestupujeme dolů. Druhou polovinu cesty dolů sjíždím po břichu a je to paráda. U stanu již na nás čekají Fanda s Kájou s teplým čajem. Po sbalení stanu vyrážíme směrem ke Klein Matterhornu (3820) – konečná stanice lanovky. Na vrcholu malého Matterhornu jsme v 9 h a je odtud krásný výhled na okolní štíty. Přímo ve skále je konečná stanice lanovky z Zermattu, a proto je tu velké množství turistů, převážně Japonců. Odtud scházíme po sjezdovce opět na Gandegg hütte, kam přicházíme v 11.30 h. Přes dvě hodiny tu spíme a odpočíváme. Ve 14 h se loučíme s Breithornem, na který je odtud opravdu perfektní pohled, a scházíme do Zermattu. Do penzionu přicházíme v 16 h.

Večer jdeme všichni do městečka a pomalu se loučíme s Zermattem i okolím,protože zítra již bohužel odjíždíme domů. Po návratu do penzionu hrajeme karty. Ve 23 h nás s Fandou napadá geniální nápad – vyrazit okamžitě na vyhlídku Edelwiess, která je asi 300 výškových metrů nad Zermattem. Holky to samozřejmě zamítají, ale my jdeme. S čelovkami na hlavách vyrážíme užít si poslední noc v Zermattu. Procházíme nočním Zermattem a je to fantastická podívaná. Nikde nikdo, ulice prázdné – to se často nezažívá. Opouštíme poslední světélka označující lidská obydlí a procházíme lesem. Přesně v půlnoci jsme na vyhlídce. Je odtud skvělý pohled na noční osvětlený Zermatt. Sbíháme dolů do Zermattu a ještě chvíli se tu procházíme. Usínáme asi v 1 h ráno.

Sobota 17. 7. 1999
Poslední den naší dovolené. Vstáváme před osmou a již máme skoro vše sbaleno. Po snídani jdeme s Fandou na nádraží pro vozík na batožinu. V 9.30 h jsme se vší bagáží již před hotelem a loučíme se. Na konci Zermattu na nás již čeká taxi a odváží nás do Täsche k našemu autu. Za chvíli odjíždíme. Odpoledne se stavujeme na rýnských vodopádech v Schafthausenu. Po přestávce u Bodamského jezera pokračujeme na Mnichov. Domů přijíždíme v neděli ráno.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Již v létě 1997, když jsem byl s kamarádem na dovolené na Šumavě, jsme přemýšleli o výstupu na nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc. Na jaře 1998 jsme se rozhodli, že se pokusíme sehnat pár lidí a vyrazíme na Mont Blanc tento rok. Nejprve jsme chtěli jet osobákem, ale bohužel jsme nikoho nesehnali, kdo by s námi jel. Byli jsme pouze dva a to by bylo dost drahé.

Začali jsme shánět cestovní kancelář, která pořádá zájezdy do těchto končin. Z inzerátů v novinách jsme zjistili pár telefonních čísel a začali obvolávat cestovky. Čistě náhodou jsme na informacích dostali kontakt na CK FOLLOW ME z Liberce, která organizovala na červenec zájezd na Mont Blanc. Ihned jsme se vydali do Liberce, abychom získali podrobnější informace. Dozvěděli jsme se, že spíše než o komerční zájezd jde o rodinnou atmosféru, protože se jede Volkswagenem Transit v osmi lidech.

S podmínkami jsme okamžitě souhlasili a mohli jsme se těšit.

Základní informace:

Členové: Zdeněk Bouda, František Ulrich (oba z Hutě), Miloslav Hercik – řidič, Petra Vajcová, Karolína Šimonová, Michala Loudová (všichni Liberec), Milan ?, Jan ? (oba Turnov)
Odjezd: 17. 7. 1998
Příjezd: 26. 7. 1998
Vozidlo: Volkswagen Transit
Náklady: cca 5200 Kč/osobu

Pátek – 17. července 1998
Den odjezdu. V 16 h jsme odjížděli z libereckého autobusového nádraží. Trasa: Liberec, Praha, Plzeň, Rozvadov, Mnichov, Lindau. Před Lindau jsme zastavili u benzinové pumpy, protože si chtěl Míla odpočinout. Po chvíli spánku na okno našeho automobilu zaťukal policista. Museli jsme mu dát papíry od auta. Asi dvě hodiny zjišťoval nějaká data z dokladů a pak jsme konečně mohli pokračovat v jízdě dál.

Sobota – 18. července 1998
Ráno jsme dorazili do turistického střediska Interlaken. Pokračovali jsme dále do Grindelwaldu. Zde nás přivítalo překrásné počasí a hlavně ohromující pohled na tři obry – Eiger (3970 m n. m.), Mönch (4099) a Jungfrau (4158).

Auto jsme nechali přímo ve městě a šli jsme na informace pro mapku. Chtěli jsme zde podniknout menší tůru. Rozhodli jsme se, že všichni vyrazíme na nedalekou vyhlídku First (2168).

Po chvíli se Milan s Honzou odtrhli. Celou cestu jsme se dívali na fantastickou severní stěnu Eigeru. Zanedlouho jsme šel s Fandou napřed a po dvou hodinách jsme došli na First. Odtud se nám otevřel překrásný pohled na Wetterhorn (3701). Asi po půl hodině marného čekání na ostatní členy výpravy jsme se rozhodli, že vyrazíme na Faulhorn (2681) – kopec viditelný z Firstu směrem na severozápad.

Sem jsme došli asi za hodinu a půl. Odtud jsme viděli až do vedlejšího údolí jezera Thunersee a Brienzersee. Po krátké pauze jsme začali sestupovat dolů do Grindelwaldu. Chvíli jsme běželi, chvíli šli. Po dvou hodinách jsme viděli první domy byli jsme ve městě. Když jsme došli k autu, už na nás všichni čekali a divili se , že jsme byli až na Faulhornu.

V 18 h jsme odjíždíme směrem Chamonix. Jedeme přes Martigny a Col de la Forclaz. Po 7 km za hranicemi před vesnicí Argentiére objevujeme odpočívadlo vhodné pro přenocování. Již zde jsou dvě auta a jejich osazenstvo spí. Je kolem 21.30 h a my začínáme rozbalovat spacáky a chladit pivo v horské bystřině. Za chvíli usínáme.

Neděle –19. července 1998
Ráno nás i sousedy v 8 h probouzí pořádková služba z Chamonix (nelíbí se jim, že jsme přenocovali na odpočívadle a ne v placeném kempu) a odjíždíme do Chamonix. Zde zjišťujeme v domě horských vůdců počasí na příští dny. Nejlepší možnost na výstup na Mont Blanc je ve středu. Do středy meteorologové hlásí špatnou viditelnost, vítr a možnosti bouřek. I přes tyto informace se Milan s Honzou rozhodují sbalit věci a vyrazit již nyní. Máme s nimi domluveno, že na nás počkají ve středu ráno na konečné stanici zubačky. Jejich plán je pěšky z Chamonix až na vrchol. Nepočítají s tramvají. Loučíme se s nimi a přemýšlíme, co budeme dělat do středy.

Rozhodujeme se pro prozkoumání oblasti kolem Chamonix a jeden den chceme vyzkoušet mačky a cepín na ledovci. Sluníčko svítí, je kolem 30°C. Rozdělujeme se na tři skupiny: Míša jde sama do města, holky s Mílou se vyvezou lanovkou na Aigulle du Midi a já s Fandou na protější stranu na La Flégere půjdeme pěšky.

Procházíme městem směrem na severovýchod, po chvíli domy končí a my pokračujeme po silnici. Uhýbáme doleva a jdeme kolem potoka již po značené turistické cestě. Po pár desítkách metrů se cesta strmě zvedá vzhůru a stoupáme v nesnesitelném horku lesem. Po hodině a půl se domlouváme, že na La Flégere nepůjdeme a na první křižovatce se dáme dolů do Chamonix. Po třiceti minutách konečně vidíme křižovatku a totálně propocení scházíme po cestě dolů.

Máme báječný pohled na druhou stranu přes údolí. Vidíme a samozřejmě i fotíme Petit Dru (3754), Aig. Verte (4122) aj. Cestu dolů se u jednoho potůčku zastavujeme a smáčíme si nohy – výborný odpočinek. Po hodině jsme ve městě a kupujeme pohledy. Odpoledne se scházíme všichni u auta a sdělujeme si naše zážitky. Odjíždíme do St.-Gervais Les Bains. Víme, že zde je někde zatopený písečný lom vhodný ke koupání. Za chvíli ho nalézáme a využíváme. Zde nakonec i přespíme.

Pondělí 20. července 1998
Ráno odjíždíme zpět do Chamonix a Míša si volí program opět sama. My s holkami a Mílou jedeme lanovkou na Planpraz (1995) a odtud jdeme na Le Brévent (2525) – vrcholek s vyhlídkou a restaurací, který je vidět z Chamonix. Z vrcholu je překrásný pohled na Mont Blanc, který je přímo naproti nám přes údolí Vallée de Chamonix. Počasí je opět báječné. Cestou dolů zastavujeme na svačinu na jedné skalní vyhlídce a z Planpraz opět jedeme dolů lanovkou. U auta se scházíme s Míšou a jedeme na odpočívadlo za Chamonix směrem k hranicím.

Kousek odtud je řeka L´Arve, ve které chladíme pití na večer. Večeříme, bavíme se, hrajeme karty a plánujeme program na další dny. Večer se protáhl a spát jdeme po půlnoci.

Úterý 21. července 1998
Probouzíme se a snídáme. Po chvíli se objevuje již známá pořádková služba a opět nám dávají taktně najevo, že by jsme se měli sbalit. Navíc nám tu nechávají seznam ubytovacích zařízení v okolí.

Na dnešní den připadlo vyzkoušení maček a cepínu přímo v akci – na ledovci. Z Chamonix stoupáme na Rochers des Mottes (1606), kde jsme za dvě hodiny. Scházíme k ledovcové moreně ledovce Mer de Glace a nasazujeme mačky. Nad námi stojí pyramida Petit Dru (3754). Test vybavení dopadl celkem dobře, ale na mých mačkách budu muset provést kosmetické úpravy. U chaty Rochers des Mottes se občerstvujeme a za chvíli odtud sestupujeme zpět do Chamonix. Po krátké přestávce ve městě odjíždíme do St. Gervais Les Bains – Le Fayet k písečáku. Zde se koupeme, večeříme a připravujeme si věci na zítřejší výstup na Mont Blanc. Po sbalení všech věcí jdeme brzy spát, protože zítra nás čeká dlouhý a namáhavý den.

Středa 22. července 1998
Vstáváme v 6.30 h a hned po snídani nás Míla odváží do Le Fayet, odkud vyjíždí zubačka Tramway du Mont Blanc. Jedeme hned prvním vláčkem v 7.15 h a z městečka vyjíždíme do strmého kopce. Asi hodinu jedeme lesem, potom postupně stromy ubývají a již vidíme obrovský masiv Mont Blancu. Na zastávce La Hutte (1790) vidíme kluky – Honzu s Milanem. Říkají nám, že byli na vrcholu a schází dolů, takže nahoru jdeme bez nich. Před 9 h jsme na konečné stanici zubačky Le Nid d´Aigle (2372). Odtud již pokračujeme výhradně po svých.

Stoupáme vzhůru a po necelé hodině máme po levé ruce opuštěný dům Barague forestiere (2700). Zde již jdu s Fandou kus před holkami, na které počkáme na chatě Ref. De l´Aif. Du Gouter. V 10.30 h přecházíme zbytek ledovce kolem Ref. De Tete Rousse (3167) a kousek nad touto chatou nás čeká nepříjemné místo. Asi padesátimetrový traverz korytem, kterým padají kameny jeden za druhým. Nasazujeme přilby. Je zde fixní lano, ale toho nevyužíváme.

Po tomto úseku nás čeká strmé stoupání kamennou strání k Ref. De l´Aig. Du Gouter (3817). Několikrát během stoupání vidíme tuto chatu a zdá se nám tak blízko, ale jako by se nepřibližovala. Po hodině a pul v 12.40 h konečně dorážíme na chatu Gouter. Jsme dost vyčerpaní. V chatě odpočíváme a občerstvujeme se. Asi po třičtvrtěhodině sem doráží i holky. Spolu jdeme postavit stan nad chatu. Vyjdeme nad chatu a první co vidíme je velká cedule zákaz stanování a za ní asi osm stanů. Jsou zde již vybudovány pěkné záhraby, takže máme práci usnadněnou. Po postavení dvou našich stanů jdeme udělat jídlo a pití do chaty. Večer vypíjíme i láhev becherovky a jdeme spát ve 20.30 h. V noci fouká vítr, ale je jasno. Teplota je kolem –8°C. Fandu bolí hlava a nemůže spát stejně jako já. Nakonec spíme v mikrospánku asi od 23 h. Hlava bolí i holky a je to asi z té becherovky a nadmořské výšky. Už vím, že alkohol tak vysoko nepatří.

Čtvrtek 23. července 1998
Vstáváme již po 1 h ranní, abychom byli na vrcholu za svítání. Je jasná obloha, hvězdy září. Po nasazení maček a navázání se na lano, vyrážíme asi ve 2 h ráno na Dome de Gouter (4304). Cestou párkrát zastavujeme, protože Petra a Fanda mají problémy s mačkami. Po hodině a půl cesty Karolíně zhasla čelovka, takže svítí pouze Fandovi a Míše, protože já a Petra jsme si ji ani nebrali.

V 4.30 h přecházíme plochý vrchol Dome de Gouter (4304), stále je tma jak v pytli. Odtud mírně klesáme do sedla Col du Dome (4237)a opět stoupáme k Ref. Vallot (4362), kterou míjíme po levé ruce po páté hodině ranní. Za vrcholem Mont Blancu se již rozednívá. Přecházíme tři hřebínky a blížíme se k vrcholu.

Na nejvyšším bodě Evropy se ocitáme v 6.20 h středoevropského času přímo při východu slunce. Jsme tu pouze my a dva Švýcaři. Máme štěstí na výborné počasí – svítí slunce a mraků je minimum. Ohromující je pohled na stín, který vrhá Mont Blanc na západ. Děláme pár fotek. Je zde asi –15°C a fouká strašný vítr. Asi po čtvrthodině scházíme dolů. Cestou již potkáváme zástupy turistů, kteří chtějí také vylézt na nejvyšší bod Evropy. Vyhýbání se s nimi je občas dost nebezpečné, protože jak nalevo tak napravo je strmý sráz dolů.

Nad Ref. Vallot se zastavujeme a fotíme okolí – hlavně fascinující jehlu Aig. Du Midi. Tady jsem ztratil svou neopatrností jednu rukavici. Karolína mi půjčuje náhradní pletenou rukavičku, ale v ní je ohromná zima. Zlepšuje se to až před Dome de Gouter, kde na nás již svítí sluníčko a je celkem teplo. Všichni už máme velkou žízeň a jsme mírně dehydrovaní. Z Dome de Gouter pokračujeme stále dolů až ke stanu, kam jsme dorazili v 8.50 h. Na hodinku jdeme do chaty zažehnat žízeň a hlad. Potom se vracíme do stanu a do 12 h spíme. Po sbalení všech věcí scházíme dolů. Pod chatou Ref. De l´Aig. Du Gouter scházíme skalnatým terénem mezi zástupy turistů. Někteří z nich jsou dost nebezpeční. Jeden mi málem vypíchl oko cepínem, který měl připevněn na batohu. Konečně docházíme k traverzu a později míjíme Ref. De Tete Rouse (3167). Ještě níže pozorujeme horské kozy. Kolem Barague forestiere jdeme již s Fandou napřed. U konečné stanice zubačky jsme v 16.30 h a čekáme na holky. V 17 h odjíždíme zubačkou do Le Fayet, kde jsme v 18 h vítání Mílou a kluky. Večer jdeme k písečáku a mírně oslavujeme úspěšný výstup. Jdeme brzy spát, protože jsme dost unaveni.

Pátek 24. července 1998 – neděle 26. července 1998
Ráno se rozhodujeme, že sbalíme věci a odjedeme domů. Písečák opouštíme v 10 h a jedeme s malými zastávkami až do Čech. V sobotu ráno ve 2 h dojíždíme na Malou Skálu, kde zrovna vrcholí Benátská noc. Já, Fanda a Petra zde vystupujeme. Věci si necháváme v hospodě Na Ostrůvku a jdeme na pivo. Spíme pod mostem. Sobotu trávíme v tomto restauračním zařízení s výborným vrchním Jirkou a spíme u festivalu. V neděli v 16 h Odjíždíme pokojně domů.

FOTOGALERIE