FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

25-27/6/2013 – Salam aleikum – TEHRAN, TOCHAL

Cesta z Prahy přes Minsk do Tehranu byla v pohodě, v Minsku jsme degustovali místní pivka a na letišti Imama Khomeiniho jsme přistáli dnes ráno v 03:40 h. Jelikož víza máme zařízené již z Prahy, tak jsme šli rovnou k pasové kontrole a bez problemů prošli. Veškerá naše bagáž též doputovala a po 4. h ranní jsme se před letištěm setkali s naší kamarádkou z Čech, která tu pracuje. U ní máme azyl na první dny v Íránu na severu města poblíž parku Niyavaran. Počasí je slunečné a teplé (30°C). Dopoledne jsme prospali, pak nás kamarádka báječně pohostila mistním kebabem.
Za 400 EUR jsme dostali 16 400 000 Rials, tzn. 1 EUR = 41 000 Rials, 1 000 Rials = cca 0,6 Kč (platné k dnešnímu dni 26/6/2013).

První podvečer v Íránu trávíme s našimi íránskými přáteli z minulého roku. Dali jsme si spicha v centru města v 17 h u Parku Laleh a jak jsme se dohodli, tak se stalo. Taxikem na Tajrish (100 000 Rials) a odtud již metrem (one way ticket 5 000 Rials) s jedním přestupem na stanici Meydan-e Enghalab Eslami. A je to fakt dobrý mejdan 🙂 Po roce se vidíme s Shivou, jejím bratrem a dalšími. Milé setkání. Stejně jako před rokem nás zvou na zdejší výtečný zmrzlinový koktejl a ochutnáváme místní polévku aš e rešt připomínající hodně vzdáleně naše kyselo. Spíme u naší kamarádky.

Další den – středa – vstáváme v 8:30 h a naplněným taxikem (50 000 Rials) se dostáváme na Tajrish a dalším taxi (70 000 Rials) k startovací stanici telekabinky na Tochal, což je něco jako Ještěd pro Liberec. Lanovka začíná v 1800 m ve 1st station, v 2500 m je další – 2nd station. Potud vše OK. Další stanice je ve výšce 3000 m a její název je 5th station a konečná je ve výšce 3600 m a jedná se o 7th station. Názvy a počítání stanic nechápu, ale to je můj problém. V každém případě jsme za 300 000 Rials po 10. h na konečné stanici a čeká nás 400 m výškových po svých na vrchol Tochalu (3957 m).

Počasí je krásné slunečné, peče to jak kráva, rychlý přechod do vysoké nadmořské výšky je znát – funíme jako lokomotivy. Po široké kamenité cestě se jde pohodlně a kromě výšky nejsou problémy. Na vrcholu jsme před polednem, je to zřejmě moje první čtyřtisícovka v sandálích 🙂 Je tu hodně místních turistů a dokonce i jeden Polák. Dolů scházíme v 13:30 a bereme to ještě přes vedlejší západní vrchol. Přidává se k nám dvojice místních kluků a společně rozebíráme světovou politiku 🙂 Poslední úsek telekabinky scházíme po svých. Slunce pálí a zřejmě to má u mě za následek v kombinací s výškou začínající bolesti hlavy. V 3000 m jsem rád, že můžeme jet lanovkou. Dole hned kupujeme pití, které nám už dávno došlo. Místním hromadným taxi savari (mikrobus do 10 lidí) se dostáváme levně na Tajrish (15 000 Rials pro oba), odtud taxi k Niyavaran parku (100 000 Rials). Já jsem rád, že jsem “doma”, protože mě hlava bolí. Dostávám se z toho až po hodince spánku. Ksichty máme slušně sežehnuté.

28/6/2013 – Výlet kousek za Tehran – SHEMSHAK

Pátek je v Íránu víkendový den, takže naše kamarádka má volno. Od lidí, kteří včera odjedli na Damavand a dnes jsou v táboře ve 4200 m máme informaci, že tam dneska sněží, fouká silný vítr a je poměrně zima (-10°C). Proto se rozhodujeme pro jiný cíl – zimní středisko Shemshak asi 40 km severně od Tehranu. Odtud je možné vyjít přes shelter v 3500 m na vrchol Sarakchal (4100 m). Hodně rozvážně odjíždíme po poledni z Tehranu. Doprava je dnes extra “íránská”, rozuměj džungle jako blázen. Naštěstí kamarádka Klára je opravdu zdatná řidička a ve zdejší dopravní džungli je jako ryba ve vodě.

Kus za Tehranem se stavujeme ve velmi dobré restauraci, kde si vychutnáváme kebab a pstruha v třešňovém sadu. Odtud nás čeká pár kilometrů jízda v zácpě. Po 16. h jsme v Shemshaku a začíná poprchávat. V horách je mlha a vrcholky nejsou vidět. Přesto alespoň malý výlet dáme. Auto máme zaparkované v 2700 m a za necelé dvě hodiny tůry jsme ve 3300 m. Vzhledem k počasí a pokročilému času to otáčíme a sbíháme za hromobití k autu. Cestou do Tehranu se dostáváme opět do zácpy. Kam se hrabe pondělní Štěrboholská radiála. Po tomto zážitku s na pražském okruhu budu v koloně smát. Po dvou hodinách takřka na místě to vzdáváme a jdeme si dát čaj do restaurace při cestě. Silnice je plná aut. Do Tehranu se dostáváme před půlnocí. I to je Írán 🙂

29-30/6/2013 – HAMADAN neboli ECTABANA, nejstarší město světa

Dnes opouštíme komfort Klářina azylu a odjíždíme z Tehranu. Po “typicky” íránském obědě (řízek s bramborovou kaší) jedeme metrem do stanice Mosalla a odtud taxikem na Terminal-e Arzhantin. V 17:00 h odjíždíme VIP busem do Hamadanu (190 000 Rials/os), dříve zvaného Ectabana, údajně nejstaršího města starověké Persie a jednoho z nejstarších měst na světě (první zmínky cca 4000 let př. n. l.). V Hamadanu jsme v 21:00 h, taxikem se dopravujeme do centra na naměstí Imama Khomeiniho (jak jinak). Nejlevnější ubytovna má plno, tak zkoušíme o kousek vedle druhou nejlevnější možnost ubytování – Hotel Ordibehesti. Naštestí se tu chytáme (500 000 Rials/2 os.), pokoj ma 4 lůžka, překvapivě i klimatizaci a je docela čistý. Stíhame ještě noční couračku kolem Imam Khomeini sq.

Ráno vstáváme po 9. h a vyrážíme do města. Bágly necháváme na recepci v hotelu, recepční Ali umí anglicky. Začínáme hned vedle hotelu v mešitě místního významu – Imamzadeh-ye Hossein. Pokračujeme Páteční mešitou – Jameh mosque s bazénem na dvoře. Chvíli marně hledáme asi největší magnet města – hrobku Ester a Mordecai. Po chvíli nám mladý Íránec ochotně ukazuje cestu. Jedná se o jednu z nejznámějších židovských památek na území Íránu pochazející ze 14. st. n. l. Průvodce nám dělá židovský rabín Rajat. Otevírá 400 kg vážící kamenné dveře do samotné hrobky a vcházíme dovnitř. Na zdech jsou nápisy v hebrejštině i farsí. V další místnosti jsou samotné hrobky Ester a Mordecai a dále malá židovská synagoga. Žid Mordecai byl poradce perského krále a jeho neteř Ester se stala manželkoku krále Xerxese I. Průvodce Rajat je sběratel propisek, což jsem se dočetl a tak jsem na to patřičně vybaven jedním hezkým českým pisátkem, ze kterého má velkou radost. Žid se nezapře, hned nás obírá o 2 x 50 000 Rials za průvodcovskou službu.

Další zajimavostí Hamadanu, kterou máme v plánu je hrobka Buali Sina (středověký lekař a autor prvních lékařských učebnic) a stojí na stejnojmenném náměstí. Zvažujeme ještě možnost jet s travel agency Ali Sadr (sídlí kousek od Buali Sina sq.) za 500 000 Rials na jeskyně Ali Sadr vzdálené asi 60 km odtud, ale je už dost pozdě (poledne) a tak to zavrhujeme. Místo toho jdeme do restaurace Kaktus na lehký oběd. Jídlo dobré, ale mě tato restaurace zůstane v paměti kvůli nečemu jinému: hned u prvního sousta mi vypadla moje starodávná zlatá korunka z pětky vpravo dole. Naštěstí to zatím nebolí, tak doufam, že to tak vydrží. Ale diru tam teď mám s prominutím jak do prdele.

Další bod našeho zájmu je muzeum Hamadanského osídlení na severu města a hned vedle křesťanský kostelík. Vstup do tohoto arealu je na místní poměry dost drahý (150 000 Rials). Poté relaxujeme v parku Baba Taher, kde je hrobka Baba Tahera – vůbec netuším, kdo to byl, ale hrobka vypadá jak raketa pripravena na start na Mars, takže asi nějaký perský Gagarin J Cestou do hotelu jdeme kolem další – tentokrát rodinné – hrobky Alavian z 12 st. n. l.

V hotelu nabíráme batožinu a taxikem jedeme na severní okraj města odkud mají jezdit občasné spoje do hlavního města íránského Kurdistanu – Sanandaje. Máme kliku, zastavujeme na místě a taxikář ještě na poslední chvilí dobíhá autobus, který ma namířeno právě do kurdského centra. Z Hamadanu tedy odjíždíme busem v 16:00 h (60 000 Rials/os) a projíždíme zajímavou krajinou pohoří Zagros. Okolí se začíná zelenat, což je po pouštním charakteru vítaná změna. V Sanandaji jsme pred 19. h, taxi do centra (cca 4 km) stojí 30 000 Rials, coz je méně než např. v Tehranu a i ostatní ceny jsou zde nižší. Hotel Nehro (350 000 Rials) je hodně levný a je to znát i na kvalitě – sice máme zachod na pokoji, ale okno je jen do chodby, trochu to připomíná Ruzyňské vězení, ale tam maji okno ven. Ještě že mame svoje spacáky, pod touto dekou bych opravdu spát nechtěl 🙂 Večer ještě procházíme centrum. Kurdové jsou ještě vstřícnější k cizincum, než samotní Íránci a to je co říct. Do řeči se chce s námi dávat takřka každý. V restauraci Jahannama výborná večeře.

1-2/7/2013 – V srdci íránského Kurdistánu v SANANDAJI, MARIVANU a HOWRAMANU

Ráno zjišťujeme, že zdejší kurdské muzeum je bohužel zavřené, což je škoda, prý je opravdu dobré. Páteční mešitu využíváme včetně záchodu, prohlížíme starodávný rodinný dům Moshir Divan ze 14. st. n. l., který by ale potřeboval opravit. Na hotelu se pokouším vysvětlit, že i když máme zaplacenou další noc, tak měníme plány a chceme odjet do Marivanu – cca 120 km vzdáleného regionalniho centra. Ze začátku to vypadá bledě, ale po chvíli opravdu recepční přichází sám k nám na pokoj a vrací nám peníze. Přesouváme na severní okraj města, odkud jezdí sdílené taxi do Marivanu.

Dvě ženy právě shánějí další dva pasažéry, takže jsme čtyři do auta a jedeme (100 000 Rials/os.). Horská krajina pohoří Zagros je zajímavá, skalnaté štíty, krásné výhledy. Jedna spolupasažérka umí anglicky a po příjezdu do Marivanu nás zve k sobe domů. Vyklubala se z ní paní Parvin, sestřička v místní nemocnici. Můžeme u ní přespat, což s radostí využíváme. Pěkný vzdušný byt s krásnými perskými koberci z Mashadu. Paní nám dělá průvodkyni po Marivanu, příjemné kurdské město. Kurdi tu nosí, stejně jako v Sanandaji, trochu jiné oblečení než ve zbytku Íránu – muži srandovní široké kalhoty a ženy jsou daleko pestřeji oblékané. Zcela bez chyby je relaxační zóna 2 km od města u jezera Zarivar – restaurace, krámky, lavičky, park, lodičky, šlapadla… Kousek nad jezerem jsou bungalovy k ubytování turistů a restaurace. Pár km odtud jsou hranice s Írákem. Cestou domů nás paní Parvin zve na kebab. Bohužel ještě netušíme, co se bude dít doma. Tam nastávají hotové gurmánské orgie a nám praská břicho ve švech. Do půlnoci do nás naše hostitelka láduje hlava nehlava kurdské pochutiny. Spát moc nejde kvůli narvanosti, navíc ve 4:40 h začíná halekat svolavač k modlitbě – muezín, námi familiérně přejmenovaný na Jirku Halekala.

Další den 2/7/2013 nás čeká opět velká snídaně. Paní Parvin nám domlouvila taxi na výlet do kurdské vesnice v horách Howraman (asi 40 km od Marivanu). Vyjíždíme v 9:20 h, cesta přes hory je opravdu zajímavá. V 11 h jsme ve vesnici. S řidičem jsme domluveni, že pro nás sjede v 16:00 h. Procházíme si celou vesnici. Domky jsou zde zapuštěné do svahu a celé sídlo vypada exoticky. Na konci vesnice je hřbitov, odkud je Howraman asi nejfotogeničtějši. Slunce palí ostošest. Před 18. h jsme opět v Marivanu. Domlouváme se, že tu ještě jednu noc přespíme. Paní Parvin jde na noční šichtu do nemocnice, my jdeme k jezeru na šlapadla, do restaurace (rybí kebab z místní ryby Amur). Cestou zpátky se stavujeme v nemocnici pro paní Parvin a to je zažitek. I přes pozdní noční hodinu tu je hodně živo. Zuzka jako zástupce českého zdravotnictví může porovnávat. Nechtěl bych tu skončit, ale to v žadné nemocnici. Pro doktory jsme stejná atrakce jako pro nás celá nemocnice. Večer opět hody.

3-4/7/2013 – U nožířů v ZANDJANU

Ráno se loučíme s naší hostitelkou paní Parvin a celým Marivanem, potažmo Kurdistánem. Krásná oblast a velmi pohostinní lidé. Jaký kontrast s tím, co o Kurdistánu slyšíme v našich médiích (týká se samozřejmě celého Íránu). V 11 h odjíždíme minibusem (35 000 Rials/os.) do Sanandaje a odtud v 15 h busem do Zandjanu. První dva hotely jsou plné, ve třetím se naštěstí chytáme – Hotel Amir Kabir na Imam Khomeini street, jak jinak 🙂 Pokoj opět s oknem do chodby, navíc bez záchodu, zato poměrně čistý. Celý den jsme nejedli, tak fičíme do vychvalované restaurace Karavansa Sangi. Cestou nakukujeme do pár obchůdků se zdejšími vyhlášenými noži, ceny začínají na 50 000 Rials a nože vypadají opravdu dobře, poctivá ruční práce.

Budova restaurace Karavansa Sangri je 400 let stará, dříve sloužila jako zastávka pro karavany velbloudů, klenuté stropy, místa pro válení se na koberci i normalní stoly. Živá perská hudba dodává příjemnou nikoliv kýčovitou atmosféru. Kuchyně nezaostává, naopak. Slyšel jsem, že místní specialitou je kashki bademjun, což by měla být kaše z “eggplant”. Jelikož toto anglické slovo neznám, tak Zuzce slibuji něco s vejci. Jaké překvapení, že vejce jídlo nevidělo ani z rychlíku. Eggplant je totiž lilek 🙂 Nic to nemění na tom, že jídlo je velmi chutné a poměr cena/výkon opět výborný (s pitím platíme 275 000 Rials).

Pomalu se lepší i naše jazyková vybavenost perštinou, i když sem tam se nějaké to nedorozumnění stále vyskytne – např. když číšníkovi říkám “iranian beer”, on to odkývá, že je vše jasné a přinese mi kolu, pak řeknu “sab zamini” (brambory) a on přinese rýži, jindy zase Zuzka chce “potatoes” a přinesou jí rajčata. Ale to jsou detaily 🙂

Další den 4/7/2013 chceme jet do 120 km vzdáleného Takht-e Soleiman, ale cena je 1 000 000 Rials za cestu tam a zpátky. Přehodnocujeme plány, nechce se nám celý den být na cestách a tak dnešní den věnujeme Zanjanu.

Začínáme páteční mešitou (Jameh mosque), pokračujeme prohlídkou rozsáhlého zastřešeného bazaru a na hlavní ulici (samozřejmě Imam Khomeini street) vybíráme z nepřeberného množství krámků se zdejším nejtradičnějším artiklem – noži. Zajímavá je i další mešita Khanum mosque (která je v průvodci blbě značena) a mešita Rasul Ullah mosque u hlavního náměstí (Engalab sq.), které dominují dva extra vysoké minarety. Večeříme opět v osvědčené restauraci Karavansara Sangi. Tentokrát si dáváme abgusht (dizi), což je jehněčí vývar, cisrna, rajče a brambora, která se rozmačká sólo v hmoždíři a pojídá se s vývarem. Kuchař opět exceloval a my velmi chválíme.

5/7/2013 – Kosmopolitní TABRIZ

Dopoledne se loučíme se Zanjanem a stíháme ještě hezkou mešitu Seyid Ibrahim mosque. V poledne jsme na autobusáku a ve 13 h odjíždíme busem do Tabrizu. Společnost nám dělá jeden mladý zanjanský právník. Dávám mu do sluchátek na poslech Black Sabbath a uznale pokyvuje. Naoplátku mi dává přednášku o různorodé perské hudbě s praktickými ukázkami. Zajímavé je pozorovat ubíhající krajinu. Z polopouštního charakteru, kdy jedna barva střídá druhou díky různorodosti nerostů, se pomaličku dostáváme konečně i k zeleným loukám a pastvinám. V Tabrizu jsme v 16:30 h, právník a jeho bratranec nám pomáhají najít hotel. Chytáme se až v pátém, čtyři jsou plné. Ramsar hotel (samozřejmě na Imam Khomeini street) nám nabízí celkem čistý pěti lůžák se slušnou koupelnou na pokoji za 1 000 000 Rials. Vzhledem k situaci bereme všemi deseti, jedná se o náš zatím nejlepší hotel. Navíc dnes budeme ve třech, protože v 19:30 h má dorazit kamarádka Klára z Tehranu na autobusák a stráví s námi dva dny (íránský víkend – pátek a sobotu).

Bohužel jsme se dopustili školácké chyby a na Kláru čekáme na autobusovém terminálu sice ve správný čas ale na blbém místě. Holt Tabriz se svými 1,5 mil. obyvatel nemá jen jeden autobusák a čekat na člověka na Zličíně, když přijede na Černý Most, je prostě blbost i v Praze 🙂 Mobilní telefonie je však zázrak a tak se již ve 20:30 h setkáváme k velké radosti všech zůčastněných. Jakoby však smůla byla na nás dneska opravdu přilepená – oslava setkání se koná ve špatné a navíc drahé restauraci. Tak snad zítra bude lépe a seznamování s kosmopolitním Tabrízem se vydaří. Již dnes jsme poznali, že toto třetí největší íránské město na severozápadě země je minimálně co do oblékání žen liberálnější než řada míst, které jsme navštívili dosud (např. minimum žen má na sobě černý čádor).

6-7/7/2013 – KANDOVAN – vesnice vydlabaná ve skále

Dopoledne trávíme prohlídkou Tabrizu. Bágly necháváme na hotelu. Anglican church jako ukázka existující křesťanské minority je zvenčí zajímavý, ale bohužel zavřený. Kousek dále je zajímavá obrovská brána Arch-e Tabriz ze 14. st. n. l., ze které byli schazováni zločinci (tipuji 60 m výška, takže dost bez šancí). Procházíme kolem nové páteční mešity a cílem je Blue mosque (Modrá mešita). Jedná se o největší magnet Tabrizu – prostorná mešita z roku 1465 přežila velké zemětřesení, které zničilo většinu města v roce 1727, ale bohužel byla z velké části zbořena menším zemětřesením v roce 1773. V roce 1951 začala rozsáhlá rekonstrukce do původní podoby.

Zajímavá je Municipal hall postavená v německé stylu, což zde působí jako pěst na oko. Dále stará požární věž a Poet´s mausoleum. Zvláštní tabrizskou kapitolou je extrémně velký zastřešený bazar. Zde si kupujeme tortilu plněnou bramborou, vajíčkem a kořením. Člověk by nevěřil, kolik to udělá radosti – brambory jsme neviděli hodně dlouho a navíc máme opravdu hlad. Přišlo hodně k chuti.

Odpoledne máme naplánovanou cestu do Kandovanu – velmi zajímavé vesničky asi 1,5 h cesty z Tabrizu, odkud pochází světoznámé kandované ovoce 🙂 Kromě toho je zajímavá z toho důvodu, že příbytky mají domorodci vytesané do slepencových skalních věží, které připomínají obrovské porce točené zmrzliny. Po lehkých peripetiích v Tabrizu s hledáním spoje do Kandovanu a všudypřítomné snaze Íránců pomoci nám – cizincům v čemkoliv, se místní dopravou (minibusem do Osku – 30 000 Rials, a dále taxikem – 150 000 Rials) dostáváme do našeho dnešního cíle.

Podle fotek je Kandovan úžasný, v reálu ještě daleko lepší. Domlouváme si ubytování v jedné místní jeskyňce – typickém domečku vydlabaném ve slepenci a jdeme na protější stráň. Teď v zapadajícím slunci je Kandovan ideálně fotogenický právě odtud. Večer super večeře abgusht (dizi), který známe ze Zanjanu, v zahradní restauraci a v místní “putice” si konečně dopřáváme pravou íránskou vodní dýmku (40 000 Rials). Společnost nám dělá jeden týpek z Bandar Abbas – rozený komik, kterého učíme s rozpornými výsledky český jazyk, a dva borci z Pakistánu. Oni neumí anglicky, my neumíme farsi, ale zábava je veliká na obou stranách.

Ráno snídáme v zahradní restauraci, poté procházka za vesnici ke starým příbytkům v jeskyních, které už nejsou obydlené nebo slouží domácím zvířatům. Slunce dnes pálí snad ještě více než obvykle.

Ve 14 h odjíždíme z Kandovanu, který se nám opravdu moc líbil, s jednou bohatší íránskou rodinou, která má pronajatý transit do Osku a odtud již řádnou místní dopravou – minibusem do Tabrizu. Zde se loučíme s Klárou, která letí do Tehranu, my se Zuzkou pokračujeme busem (40 000 Rials/os) na sever k íránsko-azerbajdžánským hranicím do města Jolfa.

Před 19 h přijíždíme do Hagi Sharu, odtud ještě 10 km taxikem do Jolfy. Město je to hrozné, jsme rádi, že vůbec nalézáme v tomto zapadákově ubytování v hotelu Azerbaijan – double room za 200 000 Rials, cena odpovídá, špinavý záchod a sprcha na patře. Jolfa je dnes malé příhraniční město, celé rozkopané, možná za pár let – až to, co je dnes rozkopané, bude dodělané – nebude působit tak hrozivě jako dnes. Historická zajímavost: král Abbas v roce 1604 přesídlil místní křesťanskou komunitu do Esfahánu, kde tito lidé vybudovali dodnes existující čtvrť Jolfa (navštívili jsme minulý rok včetně esfahánských křesťanských kostelů).

8/7/2013 – Arménský křesťanský kostel ST. STEPHANOS

Ráno se rychle balíme a vyloženě pospícháme z nesympatického hotelu Azerbaijan a celé nesympatické Jolfy. Taxikem jedeme k arménskému kostelu v horách nad údolím hraniční řeky Aras – St. Stephanos – kvůli kterému jsme do těchto končin jeli. Kostel je asi 20 km od Jolfy (taxi tam a zpět 300 000 Rials), je nově zrekonstruován (2008) a vstup je pro cizince 100 000 Rials. Stojí to za to, stavba je to velmi povedená a v horské scenérii působí úžasně až magicky. První zmínky pochází z roku 62 n. l., dnešní podoba je ze 14. st. n. l. Celé údolí hraniční řeky Aras je úchvatné. Cestou zpátky do Jolfy nám taxikář ukazuje ještě jeden menší kostelíček.

Z Jolfy rychle zpátky do Hagi Sharu a odtud chytáme bus do Tabrizu. Pokračujeme dále až do Qazvínu (VIP bus, 6 h jízdy, 260 000 Rials/os), kde jsme v 20 h poměrně dost znaveni. Ubytováváme se v nově zrekonstruovaném hotelu Khaksar v Khaleqi Alley hned u hlavní Talegani street (300 000 Rials/double room). Poměr cena/výkon zatím nejlepší, určitě doporučujeme, velice čisté záchody a sprchy na patře, stejně tak samotné pokoje a chodby. Celý den jsme nejedli, tak jdeme na večeři do poměrně drahé ale dobré restaurace Eghbali kousek od našeho hotelu. Místní specialita gheymeh nasser – něco jako jehněčí guláš s pistáciemi a rýží s brusinkami je chutný.

9/7/2013 – QAZVÍN

Poznávání Qazvínu začínáme kostelem Kantur Church nedaleko našeho hotelu, pak se pěšky přesouváme přes Amineh Khatun Shrine (středně velká hrobka nějakého významného místního muslima ze 14. st. n. l.) na jihovýchodní okraj města, kde je malá Tehran Gate. V Qazvínu je několik starých zásobáren vody. Jednu z nich – Sardar Big Cistern si prohlížíme na jihu města, nedaleko rozhlehlé pěkné hrobky Imamzadeh-ye Hossein. Před ní je hřbitov qazvínských obětí íránsko-írácké války. Páteční mešita není niktera atraktivní, ale záchody se hodí. Následuje qazvínský bazar, opět velký a zastřešený. Uvnitř v restauraci Nobahar si dáváme místní polévku a salát s chlebem k obědu. S bazarem sousedí Nabi mosque. Jdeme pro batohy do hotelu a přesouváme se na autobusák a krásným starým Mercedesem (snad pamatuje ještě šáha) odjíždíme v 15:30 h do Tehranu.

V podvečerním slunci stíháme ještě nafotit tehranskou ikonu Azadi Tower – betonový monolit skoro 100 m vysoký. Metrem na Tajrish, taxikem k Niavaran Parku. Taxikáři se nelíbí, že 80 000 Rials chci platit 500 000 Rials bankovkou, holt jinou nemám. Svým arogantním chováním mě tak nasral, že jsem měl sto chutí mu jednu napálit (za celou dobu jediný kokot, všichni ostatní nám chtějí pomoci, chtějí se s námi bavit, až je to občas únavné), ale nakonec vše dobře dopadlo a v 20 h jsme zpátky v azylu u Kláry.

10/7/013 – Začátek Ramadánu v QOMU

Dnes začíná Ramadán, tak jsme ho u Kláry oslavili vydatnou snídaní 🙂 Jedeme do Kashanu a cestou se stavujeme v Qomu – město zhruba 1 h jižně od Tehranu, kde se rozhořela v roce 1978 islámská revoluce. Na poutníky se ramadan nevztahuje, což vidíme na autobusovém terminálu Jonoob na jihu Tehranu. Ve zdejším fastfoodovém stánku je narváno a myslím si, že tu na kus dlabance nestojí jen cestující 🙂 Cesta do Qomu trvá asi 1,5 hodiny a dálnice projíždí pouští Dasht-e Kavir, vidět je i slané jezero Hoz-e Soltan. Qom má takřka 1 mil. obyvatel a je nejrychleji se rozvíjejícím íránským sídlem, od revoluce se počet obyvatel zdvojnásobil. Sídlí zde náboženské školy a vlivná klika kleriků, která vládne zemi (v čele s ajatolláhem Khameneím). Hodně lidí mě od návštěvy Qomu odrazovalo, že tu není co k vidění a na lidech je tu znát, že se jedná o hodně ortodoxní a konzervativní město. Opak je pravdou! Město rozhodně má co nabídnout.

Qom je pro íránské šíitské muslimy druhé nejposvátnější město díky tomu, že v 9. st. n. l. zde zemřela Fatemeh – sestra 8. imáma Rezy (ten je pohřben v Mashhadu – íránské nejposvátnější město). Její qomská hrobka Hazrat-e Masumeh je sice o něco menší než mashhadská hrobka Haram-e Razavi, ale co do krásy se jí rozhodně vyrovná. Jedná se o obrovský komplex několika mešit a dvorců, kam den co den přichází tisíce Šíitů vzdát holt Fatemeh – přímému potomku proroka Mohameda.

Samotné město mi rovněž připomíná návštěvu Mashhadu z minulého roku. Místo je rozhodně konzervativnější než zbytek íránu, ale nikterak špatný pocit to ve mě nevzbuzuje. Zvýšená koncentrace kleriků (duchovních) s dlouhými vousy, turbanem a košilí po kotníky, ženy takřka výhradně v černých čádorech.

Není to na celý den, ale rozhodně jsem rád, že jsme Qom krátce navštívili. Naše cesta pokračuje dále na jih do Kashanu.

11/7/2013 – KASHAN

Krásné město Kashan objevujeme druhý a třetí den Ramadánu. Ubytování si dopřáváme ve stylovém hotelu Khan-e Ehsan (www.ehsanhouse.com) ve starém hliněném domě je skvělá volba. Nejlepší hotel na naší letošní cestě po Persii. Čistý záchod se sprchou hned vedle na chodbě, samotný pokoj upravený, cena 700 000 Rials/double room se snídaní (double room se soc. zař. za 1 000 000 Rials). Jen v noci je opravdu velké teplo, protože klimatizace dělá velký rámus a proto ji máme vypnutou. Kashan hodně připomíná Yazd – hliněné město uprostřed pouště s romantickými uličkami, pro nás Středoevropany hodně exotické. Po příjezdu z Qomu stíháme večer návštěvu Masjad-e Agha Bozorg – velká mešita z 19. st. n. l. s osově souměrným zdobením a velkým podúrovňovým nádvořím.

Druhý den po výtečné snídani v našem hotelu jdeme poznávat kashanské skvosty. Začínáme na jihozápadě města krásným a dobře udržovaným rodinným domem Khan-e Tabatabei z roku 1880 a hned vedle mešita Imamzadeh-ye Sultan Mir Ahmad. Další dva rodinné paláce (Khan-e Borujerdi a Khan-e Abbasian) jsou hned vedle. Zajímavé jsou 500 let staré lázně Hammam-e Sultan Mir Ahmad a hlavně jejich střecha ze které je vidět z výšky část Kashanu. Kousek odtud jsou staré městské hradby.

Slunce peče, je poledne a my se schováváme ve všech možných stinných místech. Zdejší prostorný krytý bazar si procházíme v čase odpolední siesty, takřka všechny obchůdky jsou zavřené, v části z nich sami prodejci chrápou na zemi, uličky jsou prázdné, jen sem tam někdo projede na motorce nebo projde pěšky. Má to své kouzlo. Loučíme se s krásným Kashanem, moc se nám tu líbilo a lidé tu byly obzvlášť milí a usměvaví, nikoliv vlezlí.

Autobusem odjíždíme v 15 h do Tehranu. Cestou do Klářina bytu na severu města se stavujeme ještě v centru. Nasáváme zvláštní atmosféru u bývalého amerického velvyslanectví, které se stalo svědkem dramatického přepadení v revolučním podzimu 1979 a následného 444 dní trvajícího držení amerických rukojmích – pracovníků ambasády. Dodnes jsou na zdi propagandistické protiamerické symboly, které si opatrně fotím. Ještě nás čeká komické intermezzo s taxikářem, který nás odváží z Tajrishe k Nyavaran parku. Nelíbí se mu, že platím 80 000 Rials bankovkou 500 000 Rials. Jinou bankovku nemám. Zjevně jsme natrefili na jednoho z mála kokotů. Naše dohadování je bouřlivé a v jednu chvíli to vypadá na pěstní souboj, ale přeci ze sebe nebudu dělat vola. K mému velkému štěstí (kokot má asi tak dvakrát tolik kg co já) k boji nedochází a rozcházíme se pouze hlučnými nadávkami (já česky, on persky).

12/7/2013 – Khoda hafez – TEHRAN

Poslední den našeho pobytu v Íránu, bohužel. S Klárou a Honzou navštěvujeme muzejní komplex Sa´d Abad na severu Tehranu. Před jedním ze zdejších paláců (White palace) z roku 1931 je torzo sochy Rezy Šáha – otce Mohammada Rezy Šáha a zakladatele královské dynastie Pahlavi – přes 2 m vysoké vojenské boty, socha byla zničena během islámské revoluce. Odpoledne trávíme v Nyavaran palace, kde rodina posledního šáha bydlela do posledních dní před odletem do exilu 16. ledna 1979. Budova paláce pochází z 60. let 20. st. a jedná se o krásné linie funkcionalismu. Vevnitř ohromuje návštěvníky obrovský vstupní sál a kolem jsou pokoje, kde rodina bydlela. Vše je takřka beze změny od útěku rodiny Pahlavi v roce 1979 a je vidět, že Mohammad Reza Šáh a jeho žena Farah Diba viděli vzor v Evropě a Americe. Tomu odpovídá i sbírka obrazů, které královská rodina získala při zahraničních návštěvách a jsou zde k vidění (Picasso, Warhol, Miró, Dalí).

Írán a Íránci nám ukázali již podruhé své úžasné kouzlo. Tahle země a zdejší lidé si mě prostě získali a hodně mě baví. Persie a Peršané mají v mém srdci významné místo.

Khoda hafez / Nashledanou

Článek ve zkrácené verzi vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 12/2013 – zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Naším plánem na jaro 2012 je návštěva Iránu

Žádost o víza jsem podával na pražské ambásádě Iránské islámské republiky 20. února 2012. Bohužel do odletu jsme víza nedostali, takže jsme zbytečně přišly o 50 €/osobu. Riskneme to s žádostí o víza přímo na letišti v Tehranu.
Plánovaný odlet: 21. dubna 2012 z Vídně přes Ankaru do Tehranu
Plánovaný přílet: 10. května 2012

22-23/4/2012 Tehran, Tochal

S radostí se hlásíme z Tehranu. Dnes ráno v 03:30 h místního času jsme přistáli na tehranském letišti a už za necelou hodinu jsme získali víza na 15 dní /50 EUR na osobu/. Takže nás bude ještě čekat prodloužení, protože zpáteční letenku máme na 10/5/2012. Taxíkem jsme se dostali do předem po mailu zabookovaného hotelu Mashhad na Amir Kabir Street, rezervace funguje, ubytování máme. Celé dopoledne jsme prospali, protože únava po cestování byla veliká.

Po poledni jsme začali objevovat Tehran. Metro je jednoduché a rychlé, ve špičce hodně nacpané. Objevili jsme pro nás zcela nový sport – přebíhaní čtyř (i více) proudé silnice, kde všichni jedou jak o život. Opravdu zážitek. Ochutnali jsme místní pivo, samozřejmě “non alcoholic”, je to taková ovocná limonáda všech chutí (jako u nás Bernard Švestka atd.). Zajímavý zážitek je vidět bývalou US ambasádu, kde před 33 lety iránští studentští revolucionáři drželi jako rukojmí 56 amerických pracovníků ambasády 1,5 roku. Na zdech bývalé ambasády jsou stále nakreslena protiamerická hesla. Počasí je super, +30°C, slunečno. Alespoň tady v Tehranu to především mladí zase tak nehrotí, už jsme jich pár viděli jak se vodí za ruce. Šátky tu holky mají hlavně jako módní doplněk, který je opravdu dokonale zdobí. Zuza si koupila dva krásné šátky a praktický a módní drdol (clips pofi), černý šátek přes hlavu a krk (maghnaeh), který jí moc sluší a já mapu Tehranu, takže nyní nemáme problém cokoliv najít 🙂

První den večer jsme strávili v Park-e Laleh, což je velký příjemný park v centru Tehranu, kde je možnost sportovního vyžití i relaxu. S íránskou omladinou jsem si zapinkal volejbal a nakonec jsme s nimi skončili na zmrzlině v cukrárně. Velmi příjemní mlaďoši, dva kluci a dvě holky. Nejen z nich mi nějak vůbec nepřijde, že by tu byly ženy nějak utlačované, to opravdu ne. Pravě naopak, pohledná Shiva to celé řádně dirigovala. Íranci jsou k cizincům mimořádné přívětiví a moc rádi se s nimi dávají do řeči. Prakticky se nedá ujít delší kus po ulici, aniž by Vás někdo neoslovil.

Další den se přesouváme metrem na sever Tehranu do čtvrti Tajrish a taxíkem dále ke stanici lanovky (1900m) na výletní kopec Tochal /3960m/. Lanovka je bohužel zavřená (v provozu od středy do pátku). Lehkou procházkou se dostáváme k druhé stanici (2500m). Zde začíná silně foukat a lehce pršet, směrem dále do hor je dost zamračeno a sněží. Otáčíme to a sbíháme zpátky do Tehranu až na metro.

24-25/4/2012 Kaspické moře, Babolsar

Balíme se v hotelu, já jdu vyměnit ještě peníze (1 USD = 17 650 Rials = 1 765 Tomans, tzn. zjednodušeně 1 000 Rials = 1 Kč) a metrem a taxíkem fičíme na Tehran Bus Terminal East. Zde mám možnost zapojit do praxe svou brilantní ruštinu, protože angličtinu tu zrovna teď nikdo neovládá a rusky umí dispečer.

Během chvíle sedíme v autobuse a jízdenku máme do horské vesnice Reyneh přímo pod Damavandem (40 000 Rials/osobu). Čím blíž do hor, tím se výrazně horší počasí, viditelnost 100 m a přechází to až v regulérní chumelenici i v autobuse (bohužel sedím pod pootevřeným střešním okénkem, které nejde zavřít). Za této situace se nám ven opravdu nechce.

Když na nás stevard pokyvuje, ze náš čas přisel, tak se ho snažím přesvědčit, že jsme změnili planý a že pokračujeme dál až na konečnou ke Kaspickému moři. On vůbec nechápe, která bije, ale naštěstí paní přes uličku umí anglicky a tak mi tlumočí. Bez problému si dokupujeme za 25 000 Rials/hlavu cestu ke Kaspiku. Vypadá to (a lidé to potvrzují), že duben není na Damavand vhodná doba. Sníh je už od 3000 m a hlavně hory v tomto jarním období drzí mraky jako magnet. V každém případě jsme za těchto podmínek udělali asi to nejlepší, co jsme udělat mohli. Ztrácet čas ve špatném počasí v horách a přijít tak o iránskou kulturu, by byla velká škoda.

Dávám se do řeči s paní, co mi tlumočila a říká, že nás zve na návštěvu k sobě domů do Babolsaru (konečná stanice na pobřeží Kaspického moře). Po chvilce už jedeme opět v nížině a po 4 hodinách jízdy jsme u Kaspiku. Návštěva v letovisku Babolsar u paní Jani je super. Jedná se o luxusní rekreační čtvrt přímo na pobřeží vybudovanou za posledního šáha Pahlavího v 70. letech minulého století. S Jani dávám zajímavou debatu na téma Khomeini versus Pahlavi. Po čaji nám Jani ukazuje městečko a já zkouším teplotu Kaspického moře. Vodu tipuji na 19°C. Na večer se loučíme a odjíždíme na druhý konec města koupit jízdenky na autobus na zítra do Mashhadu (140 000 Rials/osobu). Nakonec spíme pod stanem kousek od moře.

Další den dopoledne trávíme u moře, kde potkávame místního Travoltu. Sice umí pouze Farsi (persky), ale i přes to jsem se s ním vydržel bavit půl hodiny, aniž bychom si rozuměli jediné slovo. Neuvěřitelné…až tady jsem zjistil pravé kouzlo krásného českého přísloví ”jeden o koze, druhý o voze”. Další borec zase pracoval v Berlíně a minulý rok lyžoval ve Špindlerově Mlýně J No, je to tady legrace.

V poledne se přesouváme poblíž k autobusovému nádraží a oběd si dáváme v místním fastfoodu, kterých jsou v celém Iránu na každém rohu mraky. V 16:00 h konečně odjíždíme směr Mashhad. Cesta trvá dlouhých 14 h a v 06:00 h ráno jsme konečně na místě.

26-27/4/2012 Mashhad

Ubytováváme se dle Lonely Planet v nejlevnějším místním hostelu – Vali’s non-smoking homestay (http://www.valishomestay.com). Asi to už není pravda, protože cena je poměrně vysoká 150 000 Rials/osobu/noc a je zde docela bordel. Je to byt asi 6+1 plný koberců, na kterých je možno spát. Vede to milý chlápek jménem Vali a jeho rodina. Hostů je tu teď mimo sezonu málo, s námi šest. Pravě odtud píši tento příspěvek.

Dopoledne jsme prospali, protože jsme byli zmlácení po dlouhé cestě autobusem. Hned po poledni jsme vyrazili na prohlídku města. Mashhad je druhé největší iránské město (takřka 3 mil. obyvatel) a nejposvátnější místo pro Iránce, protože je tu hrobka 8. imáma – Imáma Rezy. Komplex této svatyně se nazývá Haram-e Razavi a jedna se de facto o město ve městě. Na ploše cca 700 x 700 m se nachází několik budov a minaretů a obrovských náměstí, sloužících k hromadným modlitbám. Haram je od našeho hostelu asi 30 minut pešky. Od prvních chvil v Mashhadu je vidět, že se jedná o konzervativnější město než Tehran. Ženy tu chodí v 90% komplet v černých čádorech, ale i zde na nás vše působí nenásilně a přirozené, žádné tlaky. Zde stejně jako v Tehranu jsou lidé ohromně ochotní cizinci s čímkoliv pomoci a velmi často nás zastavují a dávají se do řeči. Všichni se usmívají a je tu prostě fajn. Někdy ta iránská přívětivost je až unavující, protože začátek konverzace (“Where are you from?” “We are from Czechoslovakia” – protože Czech republic zná jen málokdo – “and we want to see bla bla bla”) bych si mohl nahrát a pouštět dokola.

Dovnitř do Haramu je možný vstup pouze bez fotoaparátu a ženy musí být zahalené komplet v čádoru. Takže Zuzka fasuje čádor a paní průvodkyně nám ukazuje místa, která může navštívit i nemuslim. Opravdu to stojí za to, jedná se o jeden z vrcholů islámského stavitelství. Škoda, že se nedá uvnitř fotit. Průvodkyně nám doporučila, abychom přišli ještě večer na hromadnou modlitbu.

Mezičas jsme si zkrátili prohlídkou Reza Bazaru a konečně jsme navštívili opravdovou iránskou restauraci a skvělým kebabem s dokonalou rýží. Takovou pochoutku jsem už dlouho neměl. Navečer jsme se vrátili do Haramu, Zuza opět nafasovala čádor a tentokrát jsme se dostali s další průvodkyní do podzemí do obrovského zrcadlového sálu. Vrcholem večera byla slibovaná hromadná modlitba na náměstí Razavi. Tipuji minimálně 50 000 muslimů pohromadě na koberci. Do tlampačů vyvolavá duchovní modlitbu a věřící se klanějí. Celé se to odehrává již večer, celé náměstí osvětlené lampami. My stojíme s naši průvodkyní opodál a vše sledujeme. Velmi hluboky zážitek, tohle je opravdu energie.

Další den dopoledne hledáme železniční nádraží a po obejití celého Haramu, jednoho bazaru, vypití čtyř piv (aktuálně u mě vítězí ananasové) konečně úspěšné nacházíme. Milá slečna na informacích se nás ujímá a po chvíli nám zařizuje jízdenky na dnešní večer do Tabasu (40 000 Rials/osobu), což je město uprostřed pouště Dast-e Kavir na poloviční cestě do Yazdu (asi 500 km od Mashhadu).

Odpoledne reál v parku Mellat poblíž Ferdosi University a omrknutí Kuhestan parku, což je na okraji města na konečné stanici metra a vypadá to jako v Praze na Černaku (takže opravdu nestoji za řeč). Balíme se v hostelu, večer prší a je cca +15°C, docela zima. Cestou na vlak se stavujeme ještě v jednom z mnoha mashhadských fastfoodů. Vlak nám odjíždí v 22:15 h. Cena zde odpovídá kvalitě. Když stojí jízdenka na vlak na trasu dlouhou 500 km 40 Kč, tak něco nění dobře J

Vagon je totálně narvaný, teplota přes +30°C a topí na plno!, na nohy děsně málo místa, Iránci živvě diskutují a nás v tomhle čeka asi 7 hodinová cesta. Zasedl jsem místo nějaké babě, která mě vytrvale atakuje, ale s klidem Angličana ji ignoruji. Nakonec ji seřve jeden Iránec a je klid. Druhou polovinu cesty je pro změnu docela zima, protože přestali topit a zase se vydatně větrá.

V 5:00 h jsme konečně na místě – uprostřed pouště v oáze Tabas. Na nádraží se ihned ptám na možnost koupě jízdenky na dnešní odpoledne do Yazdu. Koupit můžeme po 7:00 h, takže se jdeme dospat přímo do parčíku před nádražím. Po 7. h skutečně úspěšně kupuji jízdenky na vlak, který nám jede zítra v 4:55 h ráno. Celý den tedy máme na prohlídku Tabasu. Už umím číslovky v perštině, takže luštím, že máme 1. třídu (i cena je někde jinde 140 000 Rials/osobu), takže jsme zvědavi jak bude vypadat tato cesta.

28/4/2012 Tabas

Pouštní oáza Tabas leží uprostřed pouště Dart-e Kavir, má kolem 35 000 obyvatel a v roce 1978 velkou část města zlikvidovalo zemětřesení. Hlavní atrakcí je Bagh-e Golshan, což je krásné čtvercové náměstí /250 x 250 m/, uprostřed je umístěna velká mešita, v každém rohu vysoký minaret a uvnitř řada vodotrysků, kašen a zeleně /hlavně vzrostlé palmy poskytující příjemný stín před horkým sluncem, teplota hodně přes +30°C.

Vstup pro muže bez omezení, ženy musí mít čádor, takže Zuzce místní personál půjčuje slušivý hadr. Po vyřešeni nedorozumění s úschovou bagáže si vychutnáváme zdejší příjemné klima. Neuvěřitelné, ze jsme uprostřed suché pouště. Přímo naproti komplexu je ulička obchodů a občerstvení, takže o pivo není nouze. Odpoledne trávíme v dalším přilehlém parku a na večer si vychutnáváme chello kebab. V přírodní posilovně, kterých je po celém Iránu mraky, protahujeme své těla a kolem 22 h usínáme pod širým nebem ve spacáku přímo pod jedním rohovým minaretem.

V noci je moc příjemně, teplota kolem +23°C. Škoda, ze budík nás otravuje už v 3 h ráno. Balíme se a pochodujeme 2 km na nádraží. Vlak má bohužel 1,5 h zpoždění, takže odjíždíme za v 6:30 h. První třida je však za odměnu. Kupé je pro čtyři lidi a je lůžkové! Paráda a většinu cesty spíme. Dostáváme i občerstvení. Když zrovna nespíme, tak pozorujeme poušti krajinu, která dokáže být také velmi zajímavá. V Yazdu jsme ve 13:40 h.

29-30/4/2012 Yazd

Yazd je centrum zoroastrismu, což bylo zřejmě prvním náboženstvím uznávajícím jednoho boha. Za své největší slávy bylo rozšířeno od Středozemního moře až po dnešní Afghánistán. Poté jej vytlačilo křesťanství a později v této oblasti vše převálcoval islám. Dnes je stoupenců tohoto náboženství asi 150 000 na celém světě z toho na 30 000 v Yazdu.

Nás tu vítá velmi teplé počasí, teplota přes +30°C, polojasno. Přeci jen jsme obklopeni pouští. Taxíka tentokrát nebereme a pochodujeme pešky. Úspěšné nacházíme ulici Khomeiniho (ostatně v každém městě je jedna z hlavni tříd a náměstí zcela zaručené pojmenovaná po tomto zakladateli iránské islámské revoluce). Od náměstí Behesti má být nalevo stejnojmenný hotel. Všude jsou ale nápisy pouze v perštině a to fakt moc nedávám. U jednoho vchodu kamsi se ptám na hotel Behesti. Týpek neumí ani slovo anglicky, takže domluva je legrační, ale po chvíli s radostí zjištuji, že jsem v hotel Behesti. Ubytování je zatím nejlepší (okna do klidné ulice, lednička na pokoji!, čistý záchod na chodbě a super cena 100 000 Rials/osobu). Navíc je náš hotel umístěn na začátku starého města, což je hlavní turistické lákadlo Yazdu. Z okna se koukáme na část starého města, které je postavené komplet celé z hlíny.

Vyrážíme na prohlídku starým městem. Hliněné uličky jsou velmi zajímavé a pro Evropana něčím hodně netradičním. Začínáme vynikajícím banánovým koktejlem u mešity Amir Chakhmag, procházíme kolem mešity Hazirech a po chvíli jsme u jedné z nejatraktivnějších zdejších staveb – užasné Jameh Mosque (Páteční mešita). Dále Alexandrova věznice, hrobka 12 imámů… Hodně zajímavé jsou zdejší krámy s perskými koberci. Mezi všemi pamětihodnostmi procházíme malebnými útulnými hliněnými uličkami někdy užšími než auto, proto tu většina místních jezdí na motorce. Staré domy mají pověstné větrné věže, které chytají vítr a důmyslným systémem jej rozvádějí uvnitř domu. Jeden místní pán nás vede na střechu Hosseinova domu, odkud se nam nabízí fantastický pohled na celý starý Yazd. Velká bomba! Večer si dáváme výbornou iránskou pizzu, což je blíže k buchtě, protože je cca 3 cm vysoká.

Další den (30/4) vstaváme po 8 h a první naše kroky vedou k zoroastriánskému komplexu Ateschkadeh, kde hoří oheň zapálený roku 470 n. l. Poté jedeme taxíkem na autobusový terminál (asi 5 km za městem u letište), kde kupujeme jízdenky na dnešní večer (9:00 h) do Shirazu. Odtud s taxikářem Alim frčíme na Towers of Silence (Dakhmeh-ze Zartoshtiyun). Jedná se o dvě věže umístěné na dvou kopcích za městem, kde Zoroastriánci pohřbívali členy své víry. Jelikož upálením by znečistili oheň i ovzduší, nechávali jejich těla zetlít a sežrat supy. Toto se zde údajně praktikovalo do roku 1950.

Kolem 14. h se balíme v hotelu, ale bagáž si tu ještě necháváme. Odpoledne couráme po starém hliněném městě, dáváme výborné koktejly a loučíme se s Yazdem – zatím nejkrásnějším iránským městem, které jsme navštívili. Dnes jsme toho nachodili poměrně dost. V 19:30 h odjíždíme taxíkem za město na autobusový terminál a v 21 h odjíždíme do Shirazu, další naší zastávky.

1-3/5/2012 Shiraz, Persepolis

Do Shirazu přijíždíme autobusem v 3:30 h. Oproti Yazdu je tu docela zima, tipuji tak +15°C. Opět se na nás vrhají taxikáři, kteří nechtějí pochopit, ze jejich služeb využít netoužíme. Po krátkém zorientovaní se správně identifikuji směr na Valiasr sq., za kterým je krásny park – nás první shirazský cíl. Přímo v parku stavíme stan a dospáváme. Už po 7. h ranní nás budí uklízeč parku, protože chce pustit zavlažování a nechce nás pokropit. Balíme svých pár švestek a jdeme hledat do centra města hotel.

Po necelé hodině nalézáme konečně místo, kde dle Lonely planet má byt nejlevnější hotel. Bohužel informace z roku 2008 (vydání LP) je stará, místo hotelu je tu muzeum. V dalším nejbližším hotelu chtějí za double room 40USD, což je nesmysl. Vsázíme na další tip Lonely Planet – hotel Saadi Hotel na Piruz Street. Velmi dobry tip – cena za double room 250 000 Rials/noc a navíc je na pokoji sprcha a záchod! Po hygieně celého těla jdeme zařídit nejdůležitější dnešní úkol – prodlouženi víz. Naše víza vydaná na letišti v Tehranu mají platnost pouze do 5/5 a naše letenka domů je na 10/5.

Kousek od hotelu je stánek Tourist Information, bohužel nikdo v něm. Kousek dál sídli Tourist Police. Zdejší policista je sice moc milý a sympatický, ale neumí ani slovo anglicky. Pomocí jedné mladé Íránky se dozvídáme nemilou věc – tady nám víza rozhodně neprodlouží. Zkoušíme to tedy dle informaci z Lonely Planet na výpadovce za Valiasr sq. směrem na letiště. Opět přichází pomoc od jednoho mladého Iránce, který umí anglicky a ten nám domlouvá odvoz taxíkem přímo na policejní stanici (11:00 h). Tam nám sdělují, co vše je zapotřebí k prodloužení víz: složit 300 000 Rials/osobu v bance Melli Bank Iran a s potvrzením se vrátit na policejní stanici, vyplnit žádost, přiložit 2 ks fotek a čekat.

Fičíme tedy do banky. Bohužel nemáme Rials, takže potřebujeme směnit dolary. To však není v Iránu možné na kterékoliv bance, pouze ve vybraných pobočkách. A zrovna v této ne. Takže jdeme hledat Exchange. V jedné bance nabízí velmi spatný kurz 1 USD=12 250 Rials. Sám pan bankéř nám reka, ať jdeme jinam (běžný kurz ve smenárnách je nyní zhruba 1 USD=17 000 Rials). Na druhém konci města konečně směnujeme dolary a pospícháme do banky Melli uhradit poplatek za prodlouženi víz a dále na policejní stanici. Zde nás jedna paní fotí. To je docela sranda hlavně v Zuzčině případě, protože paní ji balí komplet do čádoru. Na fotce musí být člověk vážný, což ale v tomto případě jde jen stěží, protože Zuza vypadá fakt divoce J Další sranda je u policistů, kteří mají na starosti naše žádosti – oni se ohromně baví nad Zuzčinou fotkou bez čádoru (tu kterou má v pase) a my zase nad tou v čádoru. Nicméně v půl druhé dostáváme prodloužená víza až do 23/5/2012! Paráda! Škoda, že máme letenky už na 10/5 L Spadl nám kámen ze srdce a máme opravdu velkou radost.

Teď si konečně můžeme užívat Shiraz, tak hurá do toho! Dnes odpoledne jdeme přes starý kamenný most Esfahan gate bridge na severní břeh nyní takřka vyschlé řeky Khosk, která rozděluje Shiraz na dvě části. Kolem mešity Immamyadeh-ye Ali Ebn-e Hamze začínáme stoupat ke Quran gate – takový vítězný oblouk ve zmenšeném. Cestou se stavujeme v Melli parku. Nad Quran gate jsou krásné vodopády, asi 80 m vysoké, a hned naproti stojí ”iránský zlatý kopeček” (podobný tomu v Mikulově), odkud je super výhled na celé město. Už jsme si zvykli, že nás denně zastavuje na pár vět velké množství lidí, ale jeden týpek zde všechny trumfnul: pozdravil nás a okamžitě zadal telefonovat svému kamarádovi, který uměl anglicky a přes tohoto přítele na telefonu jsme se spolu bavili 🙂

Sbíháme zpět dolů do města, dáváme si pizzu a pokračujeme k Háfézově hrobce. Jelikož je už tma, tak je celý komplex hrobky s kolonadou užasne nasvícen. Je tu poměrně dost lidi (vstup 5 000 Rials/osobu). Jeden starší pán, když zjistil odkud jsme, ihned začal vyjmenovávat československé prezidenty od Beneše za po Havla, znal Dubčeka a pražské jaro! Rozebrali jsme politickou situaci u nás i v Iránu. Jako překladatel nám posloužil mladý Mohammed, který nás na zítra pozval k sobě domů. Dnes to byl krásný a úspěšný den.

Persepolis

Dnes máme v plánu jeden ze zlatých hřebu celého našeho putovaní po Iránu – návštěvu bájné Persepole (50 km od Shirazu). Ráno vstáváme po 8 h a jdeme na Carandish bus terminal. Cestou přes město se nechávám oholit od zdejšího mistra. Včera jsme si zjišťovali ceny za taxi Shiraz – Persepolis – Shiraz a vychází to na poměrně dost – 400 000 Rials. Proto volíme levnější variantu minibusem do města Marvdash (40 km) a odtud již místním taxi (10 km, 50 000 Rials). Kousek před samotnou Persepolí se ještě zastavujeme na prohlídku dvou památek: Naqsh-e Rostam a Naqsh-e Rajab. V prvním případě se jedna se o hrobky perských králů (Artaxerxes I., Xerxes, Dareios I. Veliky a Dareios II.) vytesané do skály. Pod samotnými hrobkami jsou vytesaný reliéfy zachycující okamžiky z perských dějin. Druhá památka vyobrazuje na reliefech vytesaných do skály perské krále.

Samotná Persepole je úžasná. Prohlídka nám trvala asi 3 hodiny. Je vidět, že je to velkým turistickým magnetem jak pro samotné Iránce, tak samozřejmě pro cestovatele z celého světa. Ceny občerstveni jsou tu lehce nadsazené, ale nic nehorázného (vyšší asi o 30%), vstupné je směšných 5 000 Rials/osobu.

Bývalé hlavní město staroperské říše leží na velké plošině pod strání, což se hodilo při obrané města. Založení města je spojeno s prvním perským králem z Achamejovské dynastie – Kyrem Velikým (6. st. př. n. l.) a s podstatným rozšířením celé říše. Za svého zenitu byla Persepole vrcholem tehdejší architektury. Ve 30. letech 4. st. n. l. byla Persie dobita Alexandrem Velikým a hlavní město zapáleno. V dalších stoletích lidé používali kameny z paláců Persepole na stavbu svých domů a trosky pomalu ale jistě rozebírali. Do toho se přidalo několik zemětřesení, ale komplex přes to všechno nebyl zlikvidován zcela. Archeologické práce byly zahájeny v 18. st. Dodnes se zachovaly podstatné stavební prvky (brány, schodiště, sloupy, reliéfy).

Po prohlídce ihned domlouváme taxi zpátky do Marvdashe. Jede s námi jeden sólista z Thajska, my platíme za nás dva 30 000 Rials, on 20 000 Rials. V Marvdashi přesedáme na minibus do Shirazu (15 000 Rials za oba) a jdeme se najíst. V 18 h máme domluvenou schůzku s Mohammedem, kterého jsme potkali včera večer u Hafézovi hrobky. A skutečně se setkáváme. Ves platí a jedeme taxíkem k němu domů. Je s námi ještě jeho bratranec Amir, který umí dobřé anglicky. Zjevně se jedná o bohatší rodinu, protože dům, ve kterém bydlí se spíše podobá malému paláci. Návštěva je moc fajn a se Zuzkou si připadáme spíše jako na státní návštěvě hlav obou států. Jsme posazeni na krásnou pohovku zdobenou perskými motivy, připomínající trůn. Kolem nás si pomalu sedají všichni členové celé velké rodiny (maminka, tři bráchové, bratranec a dvě sestry, tatínek přichazí později z práce). Zajímavé je, že my sedíme celou dobu na stejném místě, ale naši iránští hostitelé si během večera přesedají a mění navzájem svá místa dle systému, kterému jsem nepřisel na kloub. Probrali jsme politiku, obyčejný život, vzdělávací systém v obou zemích a rozdíly mezi nimi atd. Moc příjemná návštěva, která nám dala možnost nahlédnout do života Shirazanu. Kolem 21. hodiny nás odvážejí k našemu hotelu a my si jdeme ještě courat chvíli po městě.

Shiraz

Další den ráno jedeme na autobusový terminal Amir Kabir koupit lístky na dnešní večer do Busheru (110 000 Rials pro oba) a pak se věnujeme dalšímu průzkumu města. Začínáme pevností Arg-e Karim Khan (Citadela) přímo v centru města, což bylo sídlo dynastie Zand, která učinila Shiraz na chvíli hlavním městem Persie. Z venčí vypadá jako čtvercový hrad zhruba 200 x 200 m, v každém rohu široká kulatá věž, mezi věžemi hradby 14 m vysoké. Vstup je 5 000 Rials/osobu. Uvnitř se nachází krásna zahrada s citrusovníky a bazénem, uvnitř hradeb jsou pak k viděni například staré lázně. Dále si procházíme Bazaar-e Vakil (Shirazské bazary jsou pověstné) a Vakil mosque (velká mešita). Poté si dáváme v Gavana Restaurant oběd – iránský khoresht, což je taková slýchat z bylinek a zeleniny, v tom kus masa a k tomu rýže (asi to má nejblíže k našemu guláši, ale moc dobré to nebylo, skoro bez chuti, nějaká hmota s uho). Odpoledne máme na programu jeden z hlavnich magnetů Shirazu – Aramgah-e Shah-e Cheragh, což je mausoleum Sayyeda Mir Ahmada (jeden z bratrů Imama Rezy pochovaného v Mashhadu), který zemřel roku 835. Tato stavba pochází z 12 st. n. l. a patří k největším svatyním v Iránu. Zuzce hned u vstupu půjčují čádor, já musím nechat batoh s foťákem a kamerou v úschovně. Komplex tvoří obrovské náměstí v jehož čele stojí samotné mausoleum uvnitř zdobené miliony malých zrcadel, které tvoří užasný interiér. Opravdu paráda. Dále navštěvujeme Bach-e Nazar a Pars muzeum, kde jsou památky hlavně po éře dynastie Zand, ale i dalších. Kolem je pěkná zahrada. Odtud jdeme na kebab a ještě jeden bazaar. Po 18 h se přesouváme na autobusový terminal Amir Kabir a v 19:20 h odjíždíme do Busheru.

4-5/5/2012 Busher, Perský záliv

Cesta busem z Shirazu do Busheru trvá 6 hodin a řidič opět dokazuje (stejně jako při jízdě z Babolsaru do Mashhadu), že s klimatizací není kamarád. První půlku cesty je vedro a druhou pro změnu kosa jako blázen. Když v 1:30 h ráno vystupujeme v Busheru na novém terminálu, tak nás šlehne přes ksicht +35°C! Terminál je 6 km od města, takže využíváme taxi a jedeme za 40 000 Rials do centra.

Taxikář je druhý člověk v Íránu, co zná Václava Havla. Doporučuje nám (stejně jako Lonely planet) hotel Mosaferkhaneh-ze Pars přímo v centru starého města. Na zvonek nikdo nereaguje, tak nám pomáhá jeden místní týpek a hazí kamínek do okna. Po chvíli vychazí starý děda – majitel hotelu a domlouváme se na ubytování (250 000 Rials/noc/double room). Na pokoji je i klimatizace, což ve zdejším vedru je výborná zpráva.

Děda-hotelier je zjevně velký skrblík, skoro ještě na ulici chce prachy. Později, když platíme druhou noc zase asi 5 minut zkoumá jestli bankovka 500 000 Rials je pravá. Ale nakonec je docela fajn. Sbírá věci od turistu ze všech koutu světa. Ukazuje nám pohled Prahy, tak mu dávám pohled moji Huti a kupuje si ode mne dvě české pětikoruny.

Druhý den vyrážíme objevovat toto přístavní město, které má cca 170 000 obyvatel. Je pátek, což je jako u nás neděle, takže je takřka všude zavřeno a v ulicích mrtvo. Vedro neuvěřitelné, minimálně +45°C. Asi 300 m od hotelu nás zastavuje policista na motorce, kterému se nelibí Zuzčina sukně (sahá nad kotníky). Ještěže má Zuzka v batohu kalhoty. Tento nedostatek je tedy vyřešen přímo na místě a pokračujeme po hlavní třidě Engalab k moři. Za chvíli se nám otevírá super výhled na Persky zaliv, na pobřeží palmová alej a staré chátrající přístavní budovy. Trochu nepochopitelné se tu nikdo nekoupe. Dále nalézáme menší plaž, kde je zhruba 50 lidí ve vodě. Chlapy v pohodě v plavkách, ženy samozřejmě v čádorech nebo normalně v džínách. Neprodlužujeme to a též se jdeme koupat! Zuzka komplet oblečená, pro mě dost sranda, ona to vidi jinak J Teplota vody je minimálně +26°C a voda je krásně průzračná.

Kousek dále na jih po pobřeží je asi jediná zajimavá stavba Busheru – bývalý britský konzulát, který je opuštěny od roku 1951, kdy premiér Mohammad Mossadeq znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost (později po operaci CIA Ajax a odstraněni Mossadeqa a návratu šáha v roce 1953 byla tato společnost – dnes známá pod jménem BP – opět předaná z části do britského vlastnictví, ale konzulát v Busheru se již neobnovil).

Směnárny jsou zavřené a my máme v kapse posledních 250 000 Rials. Do cesty se nám připletla Ghavan Restaurace, která je v průvodčíkovi vychvalovaná, jako nejlepší restaurace na celém iránském pobřeží Perského zálivu. Inu, jdeme na věc. Uvnitř je úplně jiny svět – žije to tam, je tu spousta lidi a ohromně příjemné klima, narodíl od situace venku. Vzhledem k naší finanční situaci (dolary ani eura neberou a kartou VISA se v Iránu nedá platit) se opovažujeme jít pouze do dvou salátu a pití. Saláty jsou výborné, ale nějak si to ani nedokážeme vychutnat, protože se děsíme okamžiku placení J Při placení nám padá kámen ze srdce a Ghavan restaurant nás mile překvapuje – naše útrata je 103 000 Rials (což je na Iránské poměry kotel, ale vzhledem k předvedenému OK, přeci jen je to restaurace pro místní snoby).

Cestou na hotel nás opět zastavuje policajt na motorce. Možná naštěstí neumí ani slovo anglicky. Ale jeho gestikulace a výraz rozhodně není příjemná. Vůbec netuším, co nám chce. Ukazuji mu svůj pas, ale na víza ani nenalistuje. Zjevně chce někoho buzerovat a my jsme zrovna na ráně. Hraju proto svoji oblíbenou hru v podobných případech – to jest hra na hodného debila. Naštěstí moje hra vychází a stejně rychle jako se policajt zjevil, tak rychle i mizí. Přesto se tu v Busheru začínáme cítit trochu divně.

Všechna iránská města, která jsme do teď navštívili byla úžasná a hlavně naše dosavadní zkušenosti s Iránci jsou jen a jen pozitivní. Pořád se s námi chce někdo dát do řeči (i když my neumíme Farsi a oni třeba neumí anglicky), nabízí nám pomoc s čímkoliv, vyměňujeme si navzájem kontakty (už jsem rozdal asi 50 pohledů své rodné vesnice)… vše super. Nikoliv však v Busheru. Zde jako bychom ani nebyli v Iránu. Zatím se k nám nikdo nehlásí, koukají na nás jak na vetřelce, dvakrát nás buzeruje policajt (podruhé vůbec nevím za co). Jediné, co stoji v Busheru za to je skvělé moře, skvělá restaurace Ghavan a ruiny britského konzulátu. Nakonec i děda skrblík z hotelu je fajn a pokec s nim je dobrý (umí anglicky). To je vše. Lidi a zbytek města nedoporučujeme. Busher už nikdy více.

Večer trávíme na pobřeží, kde se shlukují lidé, jak kdyby vylezli z nor. Sedíme tu na trávníku a během dvou hodin s námi nikdo nezačal hovořit. Tohle by se nám nikde jinde v Iránu nestalo. Ne, že by nám to vadilo, docela rádi si odpočineme a vychutnaváme si večerní přímořské klima (pořád je +35°C), ale na Irán je to prostě divné město.

Další den už je sobota, takže v ulicích je rušno. Vyměňujeme dalších 100 USD a jsme opět v balíku. Koupeme se v moři a jdeme na oběd do Ghavan restaurant. Nyni si to jdeme už řádně vychutnat. Zuza jede ve výborných salátech, já zkouším Excellent Busher Kabab a je skutečně excelentní! Musím říct, že zatím nejluxusnější kabab, jaký jsem kdy měl. Však je to znát na účtu – 304 000 Rials je kosmická částka, ale nám vrásky na čele nedělá. Doteď jsme jedli s rozpočtem 25 000 – 70 000 Rials/jídlo pro dva, tak jsme si teď vytrhli z kopýtka.

Loučíme se s Busherem, bereme taxi a před 16. hodinou odjíždíme busem do Shirazu. Cesta je zajímavá a jelikož velkou část jedeme za denního světla, tak obdivujeme hory a skály podél cesty. V Shirazu jsme lehce 21. hodině.

6/5/2012 Shiraz

Hned po příjezdu z Busheru jedeme docela divokým taxíkem, který jede jako kretén i na místní poměry, do našeho známého hotelu Saadi na Piruz street. Škoda, dostáváme pokoj bez záchodu a sprchy a ke všemu navíc okna do ulice 🙁

Ráno jdeme na autobusový terminál Carandish koupit lístky na dnešní večer do Esfahanu. Cena je vysoká (250 000 Rials pro oba), čekal jsem půlku. Paní říká, že je to VIP, tak jsem zvědav, asi bude na palubě busu bazén…uvidíme. Odjezd je dnes ve 23:45 hodin, čeká nás přes 600 km.

Z autobusáku jdeme do Bagh-e Naranjastan (Orange garden) – jedna z nejhezčích shirázských zahrad. A opravdu, stoji to za to. Na zdech obrázky na keramických kachličkách a zrcadlová síň. Dávám se do řeci se studenty zdejší univerzity. Prý mi moc sluší moje bílé vlasy, to mé rozesmalo J Hned vedle Orange garden je ještě jedna pěkná zahrada s muzeem, kde jsou voskové figuríny všech podstatných osobnosti perských dějin.

Odpoledne jsme znaveni a dáváme kratší siestu na hotelu. Balíme se a odhlašujeme se z pokoje. Bagáž necháváme na recepci a jdeme nasávat poslední chvilky shirázského života.

Vedu další z dlouhé řady rozhovorů s domorodci, teď právě s mladým Iráncem, který umí anglicky. Už mám tolik kontaktů na místňáky, že v tom mám slušný guláš, která adresa patří jaké tváři. Večer se už s bagáži přemisťujeme do parku Valiasr. Iránci tu už piknikuji a my se přidáváme. Od jedné rodinky dostáváme čaj a meloun, my nabízíme naše poslední bonbony. Po 22:30 h se přesunujeme na autobusové nádraží Carandish a v 23:45 h odjíždíme VIP busem do Esfahanu. Bus je opravdu luxusní, v rady jsou jen 3 křesla /2x vpravo, 1x vlevo/, místa na nohy hodně a dá se udělat slušná lůžková úprava. Jen ta klimatizace…opět kosa jako blázen.

7-8/5/2012 Esfahan

Esfahan nesf-e jahan / Esfahan je polovina světa

Do Esfahanu přijíždíme po 6. hodině ranní na autobusový terminál Kavah na severu města. Taxíkem se dostáváme do 6 km vzdáleného dříve vytipovaného hostelu Amir Kabir. Trochu nás překvapuje vyšší cena – 350 000 Rials/double room, ale co se da dělat. Měla by to být jedna z nejlevnějších ubytoven ve městě. Holt Esfahan je velké turistické centrum a lákadlo. Do 10 h dospáváme deficit a poté vyrážíme objevovat ”polovinu světa”.

Z hlavní ulice Chahar Bang Abbas, na které stojí náš hotel se malými uličkami proplétáme jihovýchodním směrem k nejstarší Esfahanské mešitě Hakim mosque. Pravé zde probíhá tryzna za zemřelého mladého vojáka. Kousek od mešity vcházíme do bludiště Bazar-e Bozorg (Velky bazar). Přijde mi snad největší, jaký jsme tu v Iránu dosud viděli. Do řeči se s námi dává místní starší chlapík jménem Mahmood. Ten nám děla skvělého průvodce po další dvě hodiny (šel s nákupem z bazaru domů, asi z něj měla manželka radost, když se vrátil po dvou hodinách). Když se dozvídá, ze jsme z ČR, tak na nás vybaluje s krásným přízvukem ”Ahoj, jak se maš” 🙂 Ostatně tuto větu jsme tu později v Esfahanu slyšeli několikrát (hlavně od prodejců koberců, kteří nás lákali do svého obchodu na čaj). Mahmood nás vysvobozuje ze změti uliček bazaru a vede nás přímo k mauzoleu Harum Vilazet, které je z venčí zdobeno velkými mozaikami vůdce revoluce Khomeiniho i jeho pokračovatele Khameneiho.

Hned vedle mauzolea je 48 m vysoký minaret of the Mosque of Ali. Pokračujeme dál k největší iránské mešitě – Jameh mosque (rozloha 20 000 m2, vstup 5 000 Rials/osobu). Mahmood nám ukazuje většinu zvláštnosti a pozoruhodností – kaligramy na zdech, citace z koránu vyryté do kamenných desek, stropy stavěné různými technikami, část mešity která byla za irácko-iránské války zničena atd. Měli jsme kliku, protože po našem odchodu po 12:00 h, se mešita zavírá na odpolední siestu.

Vracíme se zpátky přes bazar. Mahmood mi ukazuje náboženskou školu, kde chlapíci rozebírají korán a zamýšlejí se nad tím, jako to vlastně ten Mohammed myslel (Zuzka čeká před vchodem, ženy sem nesmí). Směrujeme k největšímu lákadlu celého Esfahanu – k druhému největšímu náměstí na světě – Imam square. Už ho pomaličku ale jisté začínáme vidět z úzké uličky bazaru, ale ještě nás Mahmood láka na ukázku tradiční výroby tištených koberců/ubrusů. Poté již nic nebráni, abychom spatřili krásu Imam sq. A je to fakt bomba! Na náměstí, které je 160 m široké a přes 0,5 km dlouhé, vcházíme branou Quesarieh. Uprostřed je park s bazénem a vodotrysky, nalevo Ali Sapu palace, vpravo Sheik Lotfollah mosque a všemu vévodí naproti nám přes celou délku náměstí mešita Imam mosque. Jelikož je po poledni, tak jsou tyto pamětihodnosti zavřené. Nevadí, protože my toho máme docela dost a jdeme se najíst.

Program na odpoledne jsme zvolili na jihu města, kde nás cekají Esfahanské mosty přes řeku Zayandeh a arménská čtvrt Jolfa. Od Ferdousího mostu, který slouží městské dopravě jdeme po proudu řeky k mostu Chubi z roku 1665 (150 m dlouhý, 21 oblouku). Podél obou břehů řeky je rozlehlý park, který činí naši procházku příjemnější. Další most se jméně Khaju a je z roku 1650. Je dvoupatrový a dle počtu lidí je vyhledávanou atrakcí pro turisty i příjemným místem k tráveni volného času pro domorodce. Přes něj se dostáváme na pravý břeh a po něm se vracíme na západ. Tam nás čeká krásny Si-o seh bridge (298 m dlouhý, 33 oblouku), postaveny v letech 1599-1602.

Pokračujeme do čtvrti Jolfa, kterou založil král Abbas tím, že sem přesídlil arménskou komunitu ze stejnojmenného města na severu Iránu. Místo je zajímavé tím, že tu dodnes žijí arménští křesťane a stojí tu tři kostely (persky “kelisa”). Hodinu hledáme největší a nejznámější z nich – Kelisa-ze Vank. Před 18. hodinou se nám to konečně daří. Z venčí vypadá jako mešita a křesťanství připomíná jen kříž na kopuli. Uvnitř je bohatá obrazová výzdoba. Velmi zajímavé uprostřed islámského světa navštívit křesťansky svatostánek. Vstupné je 30 000 Rials/osobu. Celkové musím říct, že jsem nabyl dojmu, že muslimové křesťany hodně uznávají. Když se kdykoliv naše diskuze s domorodci (platí pro celý Irán) stočila na otázku víry a my řekli, ze jsme Christiana, tak ihned zpozorněli a projevili hluboký respekt.

Pro dnešek už dost pamětihodnosti, aby se nám nezavařila hlava. Jdeme vyměnit posledních 50 EUR a vychutnat si noční Imam sq. Cestou se k nám připojuje dvojice mladých Íránců a opět diskuze o rozdílech v iránské a středoevropské kultuře. Nyní se dozvídám zajímavosti o balení holek-Íránek a o tom, jak jsou ženy v Iránu chráněny před sňatkovými podvodníky. Podmínky sňatku si prý v drtivé většině případu diktuje žena. Prý existuje přislib určité finanční částky, kterou by musel muž zaplatit v případě, že by se s ženou rozvedl. Kluci nás zvou na zdejší sladkou specialitu – Sohan – sladký “koláč” z tuku, cukru, oříšků, pistácie atd.

Další den ráno vstáváme po 9. hodině. U nás doma se slaví osvobození (8/5) a my se loučíme s Esfahanem a pomalu s celým Íránem. Přímo na hotelu kupujeme jízdenky na zítra na autobus do Teheránu (150 000 Rials/2 osoby). Za poplatek 20 000 Rials nám jízdenky vystavuje pán přímo z recepce hostelu Amir Kabir. Jdeme na Imam sq. a dále dovnitř jedné z nejkrásnějších mešit na světe: Imam mosque (vstup 5 000 Rials/osobu). Obrovská a krásná mešita. Dá se tu fotit. Venku procházíme náměstí, obědváme na Hafez street kousek od náměstí.

Tato ulice je typická ukázka íránské koncentrace obchodů jednoho oboru na jednom místě – v této ulici je kupříkladu na 50 metrech šest obchodů nabízejících svatební oznámení. Pamatuji si, že naše první bydlení před takřka třemi týdny v Tehranu bylo v ulici Amir Kabir, což byla “ulice náhradních dílů”, protože nic jiného než náhradními díly na cokoliv se tam nedalo koupit. Stejně tak tehranská ulice Ferdowsi, shirázská ulice Zand v místech asi 200 m vpravo od Shohada sq. směrem na Imam Hossein sq. nebo esfahanska Sepah street 100 m od Imam sq. je zase domovem směnáren (jinde je budete shánět horko těžko). Jinde zase na pár metrech naleznete několik obchodů se svatebními šaty.

Děláme sčot zbývajících peněz a za poslední Riály si Zuzka kupuje vycpaného Pata (Ajeťáci Pat a Mat jsou v Íránu velmi oblíbení), já volím esfahánský kovotepecký talíř s perským motivem. Na náměstí si dávám íránskou pochoutku faludeh, což jsou dlouhé hubené bílé nudle se zmrzlinou polité limetkovou šťávou, velmi zajímavé, osvěžující a chutné. Podvečer trávíme jako mnoho Íránců na trávníku na náměstí, meditujeme uprostřed Perské říše a mě se v hlavě promítá celý náš skvělý výlet po této krásné zemi s výbornými lidmi. Vůbec se mi odtud nechce.

9-10/5/2012 Tehran, Imam Khomeini & Behest-e Zahra, odjezd domů

Je středa, 9. května 2012, 8:00 h ráno a my pomalu opouštíme esfahánský domov většiny baťůžkářů – Hostel Amir Kabir. Taxikem za 30 000 Rials jedeme na 6 km vzdálený Kaveh Bus Terminal, odkud v 9:00 h odjíždíme do Tehranu. Cesta je zajímavá, z okna autobusu pozoruji pro středoevropana netradiční suché pouštní hory, které vypadají jako namalované. Různě zbarvené zeminy od žluté přes hnědou po takřka černou tvoří zajímavé zemské textury. Asi 100 km před Tehranem po pravé straně vidím obrovskou bílou plochu solného jezera Hoz-e Soltan. Vedle se pase stádo velbloudů.

Kousek před Tehranem vystupujeme přímo před hrobkou Imáme Khomeiniho. Začátkem června 1989 se na tomto místě odehrál jeden z největších pohřbů na světě. Poslední rozloučení se zakladatelem islámské revoluce Ayatollahem Sayyed Ruhollah Musavi Khomeinim se zúčastnilo podle některých zdrojů až 10 000 000 Íránců. Nyní tu stojí jeho mauzoleum. Je zajímavé, že 23 let po smrti revolucionáře je celý komplex stále nedostavěný a hlavně uvnitř na člověka působí hodně mírně řečeno provizorním dojmem. Na to, že by se mělo jednat o jedno z neposvátnějších míst pro Íránce to tu působí hodně zvláštně. Dovnitř je vstup zdarma, ženy pouze v čádoru, který je možno půjčit, batožina se nechává v buňce před vchodem. Kolem komplexu jsou obchody se suvenýry s motivy Khomeiniho, fastfoody atd. Asi 500 m od komplexu je předposlední stanice tehranského metra Haram-e Motahhar.

Dalších zhruba 500 m odtud začíná obrovský hřbitov Behest-e Zahra, což je hlavní místo odpočinku íránských obětí írácko-íránské války. Tento obrovský hřbitov na mě zapůsobil hodně zvláštní depresivní atmosférou.

Jelikož je teprve 16:30 h, rozhodujeme se, že pojedeme metrem do centra Tehranu. Za 40 minut vylézáme kousek od Imam Khomeini sq., kousek odtud je náš první hotel. Dávám si nejhnusnější kabab co jsem tu zatím měl a v park-e Shahr se loučíme s Tehranem. Po 20 h jsme opět u hrobky Khomeiniho, vyzvedáváme si batohy, zpravuji si chuť hamburgerem 🙂 a jdeme na taxik. Jelikož mám v kapse posledních 130 000 Rials a 20 USD, tak se řidiče ani neptám, kolik to stojí na letiště. Za těch 30 km si nakonec bere 100 000 Rials a 10 USD, což je dost, ale mě už to nějak netrápí. Taxikáři jsou holt svině všude a já si nenechám kazit náladu jedním blbcem.

Náš výlet je u konce. Opět nás čeká dlouhá noc na letišti, protože naše letadlo odlétá v 5:00 h ráno (ostatně jako vždy – Biškek, Dušanbe…). V Ankaře jdeme na pivo (dá se tu platit kartou). Efes za 130 Kč/0,33 l mi vůbec nechutná (a není to kvůli ceně). Až Pilsner Urquell z plechovky zakoupený v Bille na letišti ve Vídni mi dává důkaz, že mě Írán aspoň v jedné věci nezměnil – chuť k dobrému českému ležáku mi zaplaťalláh zůstala!

Khoda hafez va motashakkeram Iran / Nashledanou a děkujeme Íránu

Moje postřehy a rady z Íránu si můžete přečíst zde. Článek o tomto našem výletě vyšel v Pěnčínském Zpravodaji 6/2012 zde.

FOTOGALERIE          Propagace          Mé rady a názory na Írán

Členové: Zdenda Bouda, Zuzka Doubková, Radim Robur Friedrich, Jarek Kurpiewski

FOTOGALERIE          Propagace

Ceny (léto 2011):
Kurz – léto 2011
1 € 6,70-6,90 Somoni
1 € 24,30 Kč
1 Somoni 3,60 Kč

Orientační ceny – léto 2011 (Somoni/Kč):
Doprava Dušanbe – Khorog (1 osoba v terénním voze) 250-300 S/900-1080 Kč
Doprava Khorog – Iškašim 35-40 S/126-144 Kč
Orientační cena dopravy na Pamíru (1 osoba / 1 km) 1 S/3,60 Kč
Plov (rýže, mrkev, maso), Damlama (brambory, zelí, mrkev, paprika, kopr, hovězí) 7-10 S/25-36 Kč
Lagman (vývar s nudlemi), šarpo (vývar, cibule) 5-8 S/18-29 Kč
Skopový šašlik, Dušanbe 13 S/47 Kč
Pivo (Baltika 7) 8-10 S/29-36 Kč
Čaj 2 S/7 Kč
Ubytování v lázních Audž, osoba/noc 30 S/108 Kč
Ubytování v hotelu v Audži (naproti lázním), osoba/noc 35 S/126 Kč
Ubytování v Dušanbe v hotelu Vachš, osoba/noc 60 S/216 Kč
1 litr benzinu 6,5 S/23,40 Kč

3. 8. 2011 Středa
Odlet v 11:55h z Prahy, v Istanbulu ve 14:30h. V 17:30h se setkáváme s Jarkem, který přiletěl z Varšavy. Ve 20:45h odlet do Dušanbe. Turkish Airlines chválíme za super jídlo.

4. 8. 2011 Čtvrtek
Ve 3:20h přílet do Dušanbe. Všechny zavazadla dorazila – první úspěch! Před letištěm hromada lidí, co nabízejí odvoz kamkoliv. My jedeme taxikem na dušanbejskou autostanici (z letiště do 10minut jízdy), odkud každý den ráno vyjíždí auta do celého Tádžikistánu. Je ještě tma (4:30h ráno). Já s Roburem a naším taxikářem jedeme do města na trh koupit zeleninu, Zuzka s Jarkem čekají na autostanici u našich věcí. Snaha sehnat plynovou bombu na vařič se ukázala marná, řidič nepochopil co chceme (my o koze, on o voze) a akorát jsme najezdili x km zbytečně. Na autostanici se vracíme už za světla, lehce před 7:00h. Už je tu čilý ruch a jednotlivý řidiči se předhánějí v nabídkách. Nejlevnější nabídka na cestu do Khorogu zní 180 S/osobu, což je hodně podezřelé. Ceny se pohybují mezi 200-300 S/osobu. Nakonec bereme nabídku 300 S až do Garmchashmy (lázně asi 40km za Khorogem). Řidič vypadá seriózně (což se později potvrdilo), auto taky a jedeme jen v šesti lidech+řidič (tzn. že na zadní „falešné“ sedačce sedíme pouze ve dvou, což je OK). Vyjíždíme v 7:15h, kromě nás čtyřech s námi jedou ještě dva Tádžici (jeden se vrací domů po 9ti letech strávených v Moskvě).

Jedeme přes průsmyk Khaburabot (3200m), tzn. hlavní cestou (nikoliv jižní variantou přes Kulab). Do Khorogu je to lehce přes 600 km, do Garmchashmy cca 640 km. Dvakrát stavíme na jídlo, náš řidič a jeden spolucestující dodržují ramadán, tudíž přes den nejí. U řeky Pjandž kousek za Kula-i-Khumb jsme píchly pneumatiku, během opravy se koupeme v Pjandži. V Garmchashmě jsme v 3:00h ráno, spíme přímo před vchodem do lázní pod širákem.

5. 8. 2011 Pátek
Ráno se koupeme v lázeňských bazénech, voda kolem 40°C, paráda. Bez problémů jsme našli řidiče, který nás odveze do Bagushe – horský kišlak (vesnice) asi 40 km odtud, cena 100 S za nás čtyři. Bagush je konec světa, malinká pastevecká vesnička 2850m n. m. a pro nás začátek tůry. Kolem 8:30h jsme na konci sjízdné cesty, kus za samotným kišlakem. Dál už to půjde jen po svých. Po dvou dnech strávených na cestách si potřebujeme nejdřív odpočinout. Válíme se u řeky Dargaureš. Slunce pálí, 38°C a podle mých zkušeností z této oblasti z roku 2009 toto počasí můžeme čekat den co den. Ve 14:30h vyrážíme do hor. Procházíme Horní Bagush (asi tři pastevecké příbytky) a pokračujeme podél řeky Dargaureš na JV po pastevecké stezce. Naše batohy váží přes 30 kg, hrůza! V 17:30h jsme konečně na soutoku ve výšce 3200m, kde jsme si naplánovali 1. bivak. Se Zuzkou si vybíráme místo pro stan v prostoru pasteveckého příbytku (letovka) přímo pod skalní stěnou. Kluci přichází asi půl hodiny po nás.

6. 8. 2011 Sobota
Ráno jako první z party mám dokonale řídký průjem. Se „chcaním prdelí“ počítám, to mám na podobných akcích vždy první dva tři dny a pak se aklimatizuji, takže mě to nechává ledově klidným. Ráno vyrážíme v 10:30h, slunce pálí, 38°C. Cesta podél říčky se stává komplikovanou, protože pastevecká stezka zmizela. Prodíráme se trnitým křovím, dolina je úzká a abychom mohli pokračovat v cestě, musíme mnohokrát přeskakovat potok na druhý břeh, což se těžkým batohem činí problémy. Takřka po 6 hodinách hodinách se dostáváme zatím jedinému možnému místu (3400m) na přespání. Uprostřed rybízového a šípkového keře je po menších úpravách místo tak akorát pro čtyři spacáky. Šetříme benzín a jídlo vaříme na ohni. Během dne se střevní disproporce projevili u nás všech. Kupříkladu já musím jít v noci na záchod 10x.

7. 8. 2011 Neděle
Po 10:00 h máme sbaleno a vyrážíme. Počasí stabilní – jasno, 37°C. Já, Zuzka a Robur přeskakujeme říčku na pravý břeh a obtížně stoupáme strmou sutí, abychom se vyhnuli křoví podél vody. Jarek volí cestu po levém břehu vysoko nad vodou (100m výškových). Počáteční výšvih má těžký, ale pak už traverzuje stráň vcelku dobrým terénem. My bojujeme přímo podél řeky s trnitým křovím a skalními soutěskami a několikrát přeskakujeme říčku na druhý břeh.Počasí je stabilní – krásné, jen občas foukne silný poryv větru. Při jednom zafoukání mi to bere moji Pilsner Urquell čepici a ta končí nenávratně v řece. Ještěže mi Zuzka půjčuje náhradní kšiltovku (při tomto počasí – stále slunce – je to poměrně podstatný doplněk oblečení). Jarka občas vidíme vysoko nad námi na protilehlém břehu. Od výšky 3500m už konečně končí křoví a dolina se začíná otvírat. Sem tam se objevují i travnatá místa a hned s nimi i krávy. Ve výšce 3650m potkáváme dva pastevecké kluky, kteří chytají sviště. Rusky bohužel neumí ani slovo.

V 17:00h konečně přicházíme k soutoku dvou potoků (3750m), kde jsme si řekli, že budeme dnes spát (mapa nelhala, dolina je zde široká a svah mírný). Dokonce je zde i krásné travnaté místo pro naše stany přímo před čelem staré ledovcové morény. Dnes se poměrně zadařilo, dali jsme 350m výškových a hlavně už snad skončily problémy se špatně prostupným terénem. Teď nás čeká výšvih ke dvěma jezerům do výšky 4200m, nevím, zda jít podél říčky nebo zprava po suťovisku, uvidíme zítra. Jediné co mi dělá starosti, je intenzivní sračka, kterou trpíme všichni. Mě dnes navíc bolí hlava z výšky a nechce se mi jíst.

8. 8. 2011 Pondělí
Počasí stabilní, dole pod námi opar. Poprvé jsem se opravdu dobře vyspal. Zato Zuzce je od rána blbě – bolí ji hlava. Střeva beze změny, tzn.chcaní prdelí pokračuje. Domlouváme se, že dnes si vyneseme zbytné věci co nejvýš směrem k jezerům a vrátíme se zpět sem. Bude to dobrá aklimatizace a prozkoumáme terén, který mi je při pozorování mapy a reálu zatím nejasný.

S polovičním batohem se jde o poznání lépe. Po staré moréně jdeme takřka po rovině asi 20 minut a pak začínáme stoupat podél potoka. Po chvíli je stoupání hodně ostré (od 3850m do 4050m). Nad kótou 4000m vidíme, že pokračovat dál podél potoka je nesmysl – nad námi je asi 20m vysoký vodopád a nad ním ještě jeden a kolem kolmé skály. Traverzujeme tedy vpravo do lehčího terénu suťových strání. Na to, že Zuzka ráno naříkala, jak jí je blbě, tak teď nám všem dává na frak. Věci necháváme ve výšce zhruba 4200m. Terén se narovnává (přesně podle mapy), ale jezera nevidíme. Podle mapy by měli být obě jezera kousek odtud, tak snad to tak bude a zítra k nim dorazíme. Dnes jsme se dobře aklimatizovali na výšku a rekognoskovali terén. Sestup dolů ke stanu (3750m) nám trvá něco přes hodinu a dole jsme v 17:45h. Střevní problémy přetrvávají a začíná se z toho stávat začarovaný kruh: původcem je zjevně špatná voda z potoka (kravská lejna?), v horkém počasí máme žízeň, veškerá voda se převařovat z kapacitních důvodů nemůže, dezinfekci na vodu nemáme (protože jsem ji nikdy nepotřeboval), tím pádem sračku přikrmujeme, sračka nás dehydruje a jsme zase žízniví.

9. 8. 2011 Úterý
Počasí neměnné, pod námi opar. Ráno nepospícháme a vyrážíme až v 11:00h. Nejdeme jako včera podél potoka, ale po stopách včerejšího sestupu. Docela to jde a za 3,5h jsme u naši vynášky (4200m). Dolina tu podle sovětské mapy tvoří náhorní plošinu ohraničenou skalní hradbou na J a JZ. Skalní hradba sedí, ale ta rovina tu jaksi není. Sovětští kartografové asi šetřili vrstevnicemi. Jelikož jsme dnes šli celou cestu mimo potok a zásoby vody už došly, všichni máme velkou žízeň. Proto doufáme, že k jezerům je to už jen kousek. Pokračujeme dále směrem na SV. Zhruba po hodině úmorné chůze vystupuji na nejvyšší místo široko daleko a konečně vidím kousek pod sebou jezero! Velká radost. Už jsme opravdu začali pochybovat o správnosti a aktuálnosti mapy a nálada byla pokleslá. Jezero vypadá skvěle, bivak bude dobrý. Máme toho dnes všichni dost. Jelikož jsem dnes skoro nejedl, tak to se záchodem docela šlo.

10. 8. 2011 Středa
Jarka od rána bolí hlava, Zuzka s Roburem si stěžují na zesílení průjmu, já vcelku v pohodě. Z těchto důvodů zůstáváme ještě jednu noc tady u jezera (4200m). Dnes uděláme průzkum cesty do sedla Bagush (4750m) a vynášku zbytných věcí alespoň do 4300m. Jdeme podél potoka (přítok jezera) asi 20 minut takřka po rovině až pod suťovisko (Zuzka se necítí dobře a tak tady zůstává a čeká na nás), kterým stoupáme k začátku ledovce (4300m) stékajícího po SZ stěně Piku Bagush (4904m). Odtud se nám konečně ukazuje klíčové místo našeho přechodu z GorBagush do doliny řeky Daraigandara – sedlo Bagush (4750m). Čeká nás traverz ledovce na skalní ostrov, dále ledovcová tůra pod sedlo a suťový 200m vysoký výšvih přímo do sedla Bagush. Až na závěrečný výšvih cesta vypadá vcelku dobře, závěr bude záviset na sklonu, který odtud není možné odhadnout a stabilitě sutě. Uvidíme zítra. Sbíháme dolů k jezeru. Zuzka se necítí dobře a v noci má vysokou horečku, k tomu chodí každou půlhodinu na záchod. Bere si paralen a já dělám hodně čaje. Zřejmě střevní chřipka. Podle plánu bychom měli udělat přechod sedla a spát už konečně v dolině Daraigandara (a vidět konečně Pik Majakovského a další vysoké hory), ale Zuzčin aktuální zdravotní stav není dobrý.

11. 8. 2011 Čtvrtek
Ráno vypadá Zuzka relativně dobře, což sice nechápu, ale je to každopádně dobrá zpráva. Dnes nás čeká podle plánu klíčový den – chceme po takřka týdnu opustit Gory Bagush, s 30ti kg batohy přejít sedlo (4750m) a spát už v dolině Daraigandara. Všichni se těšíme, že dnes uvidíme Pik Majakovského a další vrcholy.

Po necelé hodině přicházíme k místu naší včerejší vynášky na začátek ledovce. Traverz příkrého ledovcového srázu je OK. Dále stoupáme asi hodinu po tvrdém sněhu na začátek suťoviska vedoucího až do sedla Bagush (4750m). Výšvih do sedla vypadá zblízka slibně, ale záhul to bude, přeci jen je to 200m výškových strmě do kopce s těžkým batohem. Každých pár metrů odpočíváme, ale postupujeme vzhůru. Poslední metry jsou nepříjemné, protože jsou tvořeny jemnými kamínky, které ujíždějí pod botami, takže člověk udělá jeden krok vzhůru a hned půl kroku sjede dolů.

Ve 14:30h se konečně dohrabávám do sedla! Ostatní ještě bojují pode mnou. Otvírá se mi naprosto fantastický výhled na velikány doliny Daraigandara – zcela vlevo dominuje Pik 5150, ve prostřed vykukuje za skalním hřebenem majestátní Pik Majakovskij, dále poznávám z fotek známý Pik Tower (neboli Pik Nielse Bohra, na který poprvé vylezl Čechoslovák František Janouch v roce 1963), zcela vpravo vyčnívá zřejmě Pik Imast, Pik Ambarku a další bezejmenní krasavci. Přímo pode mnou vidím jezero, které vyloženě vybízí k tomu, abychom dnes spali na jeho břehu. Oproti monotónním Gorám Bagush se nám konečně ukazuje pestrý svět krásných velehor. Ostrý skalní hřeben vedoucí ze sedla vlevo (tzn. na S) končí Pikem 5150, vpravo (tzn. na J) ubíhá tupější hřbet Piku Bagush (4904m) pokrytý sněhem. Napadá mě, když už jsme tady, vylézt na tento vrchol. V 15:00h stojíme v sedle všichni a kocháme se výhledy. Sestup ze sedla do doliny Daraigandara vypadá strměji a docela divoce. Proto jdu na průzkum, kudy to bude nejlepší. Ideálně se jeví traverzovat asi 150m podél hřebene na sever a pak po skalních stupních klesat ke žlabu a jím by to opatrně mělo jít až do bezpečných partií.

Já, Robur a Jarek se rozhodujeme, že si „vyběhneme“ na Pik Bagush (4904m), Zuzka počká v sedle (vzhledem k noční horečce, kterou prodělala se jí vůbec nedivím a obdivuji ji, že to dnes zvládá tak skvěle). Výstup ze sedla na vrchol vypadá triviálněji než ve skutečnosti je. Nejprve po skále, později po sněhu přes tři výšvihy. Sníh tu tvoří zajímavé šupiny (odborně zvané kalgaspory, až 0,5m vysoké a cca 10cm široké). Ze sedla nám to trvá hodinu a máme toho nahoře dost. Ale stálo to za to, výhledy jsou ještě lepší než ze sedla a Majakovského vidíme v celé své kráse, nezakrytého skalním hřebenem. Dlouho se na vrcholu nezdržujeme, protože už je pozdní odpoledne. Zpátky v sedle jsme v 17:30h a začínáme sestupovat směrem, který jsem vytipoval. Je zapotřebí dávat bacha na pohyblivé kameny, pád by byl fatální. Všichni toho po dnešku už mám plné brejle. Se Zuzkou jdeme napřed a v 18:45h jsme u jezera (4550m). Vypadá to na super bivak. Slunce už zapadá a teplota jde rapidně dolů. Žízniví rozděláváme vařič na čaj a stavíme stan. Kluci přicházejí po 20 minutách.

Dnes se nám podařil dobrý výkon, jsme rádi, že jsme přešli sedlo. Šlo se mi zatím nejlíp, měl jsem celý den dobrou „bojovou“ náladu. Střevní problémy však přetrvávají, už 6. den, pevně věřím, že to v této dolině bude lepší.

12. 8. 2011 Pátek
Dopoledne odpočíváme po včerejším vyšťavení a užíváme si krásných výhledů. Možností na kvalitní výstupy tu jsou všude. Kromě známých Pik Schpil, Pik Majakovskij a Pik Tower jsou tu na JV úžasné vrcholy 5300-5900m vysoké. Dnes scházíme po suťovém svahu na pěkné travnaté místo (4200m), k soutoku dvou přítoků, které odtud tvoří řeku Daraigandaru. Nad námi se tyčí Pik 5395, který tvoří klín mezi Majakovským a Pik Tower. I když dnes pouze scházíme o 350m níž, máme toho dost. Důvody jsou dva – včerejší poctivá tůra a stále trvající střevní problémy. To nám ubírá na optimismu.

13. 8. 2011 Sobota
Setrváváme v táboře pod Pikem 5395 ve výšce 4200m. Zvažujeme naše možnosti. Shodujeme se na jediném možném řešení, které visí ve vzduchu. Bohužel vzhledem k našemu fyzickému stavu musíme střízlivě zavrhnout pokus o některý z velkých vrcholů a nechat si ho na jindy. Střevní problémy neustávají, pokud zítra začneme scházet dolinou k řece Pjandž, bude nám sestup trvat minimálně tři dny, tzn. celkově 14 dní v horách. Na tuto dobu máme vypočítány zásoby jídla a benzinu. Odpoledne bouldruji na obrovském šutru u řeky.

14. 8. 2011 Neděle
Začínáme sestupovat dolinou Daraigandara. Dolina je široká a jsou zde pastevecké stezky podél řeky (po jejím pravém břehu), takže terén daleko příjemnější než v Gorách Bagush. Dnes scházíme do výšky cca 3700m na krásný travnatý plácek přímo u řeky.

15. 8. 2011 Pondělí
Ráno se koupeme v řece, po delší době očista celého těla, velmi osvěžující. Dnešní cesta vede vysoko nad řekou (stále po jejím pravém břehu) a míst na načerpání vody je málo. Cestou procházíme kolem několika letovek (pastevecká sídliště). U jedné narážíme na ochotniky (lovce) – po dlouhé době vidíme lidi! Po 16:00h konečně přicházíme na soutok řek Daraigandara, Daraichubusk a Daraizenb. Odtud se řeka nazývá Daraiobcharv. Kolem soutoku je krásná zelená oáza pastvin, na kterých se pasou krávy a u velké letovky vidíme skupinku pastevců. Je zde možnost přejít po mostě na druhou stranu a pokračovat přes sedlo Abcharv (5000m) do doliny řeky Daraidarshai. Roburovi se už dál nechce a chce tu přespat. Já bych ještě chvíli šel. Nakonec zůstáváme a družíme se s pastevci. Dávají nám večeři (vařené těstoviny). Naše zásoby se tenčí, takže to vítáme. Roburovi pastevecký pes rozkousl hodinky. Dnes je to první den, kdy pociťuji zlepšení střevních problémů.

16. 8. 2011 Úterý
Ráno mi vypovídá službu vařič (benzin, MSR, Summerlite) – zřejmě zadělaná triska, ještěže to nepřišlo dříve. Dnes nás čeká dlouhá tůra, protože chceme spát dole u hraniční řeky TJK-AFG (řeka Pjandž). Podle mapy vede cesta vysoko nad řekou (200-300m) po pravém břehu, minimum možností nabrat vodu z pravých přítoků a minimum míst pro případný bivak, kdybychom nestihli sejít až k vytyčenému cíli. Vše se potvrzuje. K hraniční řece Pjandž přicházíme vyčerpaní a hladoví po 18:00h. Když stojím na silnici Khorog-Iškašim, promítají se mi v hlavě ty dva týdny strávené v Pamírských horách. Ještě na chvíli vyplave na povrch zklamání z toho, že jsme nedali žádný velký Pik, ale vzápětí se dostavuje dobrý pocit z překrásného horského přechodu a optimistická nálada ve mně ztvrzuje nápad, že se sem vrátím a budu objevovat zdejší hory z druhé strany – z jihu z kišlaku Daršaj.

Kolem ani živáčka, pouze polorozbořený opuštěný dům. Kousek za ním na slušné rovině konečně shazujeme batohy a na Roburově vařiči děláme poslední zbytky jídla. Na mě např. zbyly celé dvě (2!) ovesné kaše. Zuzka si pochutnává na poslední polévce, Robur s Jarkem končí s těstovinami. Voda, kterou ohříváme je zakalená a vypadá jak nescaffe.

17. 8. 2011 – Středa
Ráno vidíme kousek od silnice zemědělce, od kterého se dozvídáme, že nejbližší kišlak je odsud 5 km a jmenuje se Semčin. Za hodinu jsme ve vesnici. V magazínu kupujeme jediné pivo a sušenky, které se za normálních okolností nedají jíst. Teď jsou ale ty nejlepší na světě! Hlad je opravdu občas zapotřebí. Sympatických žen se ptáme, jestli tu má někdo mašinu, která by nás odvezla do Audže – lázně asi 30 km odtud směrem do Khorogu. Během chvíle se soukáme do bílého žiguliku a po poledni jsme v Audži (60 Somů/auto)! Vlevo od silnice (směrem k Pjandži) je lázeňský areál, vpravo hotel s restaurací. Ubytováváme se v hotelu (35 Somoni/osobu/noc) a dáváme si zasloužené pivko a výborný plov. Koupání v lázních je za 5 Somů/osobu, voda 30°C a po dvou týdnech v horách skvělá regenerace. Večer pokec s Australankou a Polkou, které chtějí do Afghánistánu přes Iškašimský přechod. Dnes jim to nevyšlo, další pokus dají zítra.

18. 8. 2011 – Čtvrtek
Skvělá snídaně – vajíčka! Koupání v lázních. Odpoledne výlet nad kišlak k pohraniční strážnici, protože v těchto místech je hraniční řeka Pjandž poměrně úzká a reálně hrozí nedovolené překročení hranice TJK-AFG. Voják nám nevybíravým způsobem (míří na nás samopalem a nabíjí ho) dává najevo, že tady nemáme co dělat, tak se raději klidíme.

19. 8. 2011 – Pátek
Brzo ráno balíme a včera domluvený řidič nás odváží zeleným moskvičem do Iškašimu (60 Somoni/auto). Jedna píchlá pneumatika. Ubytováváme se hned na začátku města v Hani´s Guest House (45 Somoni/osobu/noc). Je zde ubytováno asi 10 cizinců. Iškašim mě mile překvapuje, docela to tu žije. Před dvěma lety na mě toto město zapůsobilo jako zcela nezajímavé a mrtvé (možná jsme tu byli ve špatnou dobu), letos se mi tu líbí. Bazar funguje (před dvěma lety tu za nás fungovaly 2-3 stánky, nyní 15-20), kupujeme tradiční čepice (skidy) á 35-70 Somoni. Přijde mi, že i restaurací je tu daleko víc. V kafe Sarez moc milé setkání s krajanem Kubou z Ostravy a Ianem ze Švýcarska (oba solo cestovatelé). Odpoledne se nachomejtáme u zkoušky Iškašimské hudební školy na zítřejší koncert. Zvou nás na něj, ale to my už chceme být v Khorogu. Asi jsme pro ně stejně zajímaví jako oni pro nás a narychlo dělají koncert pouze a jen pro nás – skvělý a neopakovatelný zážitek s místní vachánsko-afghánsko-tádžickou hudbou.

20. 8. 2011 – Sobota
Dopoledne domlouvám na hlavní třídě odvoz žigulikem do Khorogu (200 Somoni/auto). Cesta trvá 3 h, a ani jednou jsme nepíchly! Ve 13:30h jsme v Khorogu. Ubytování v Pamir Lodge (nad Afghánským konzulátem, u fotbalového hřiště) ve stanu dle dobrý rady Kuby (19 Somoni/noc/osobu), kluci jdou na pokoj (40 Somoni/osobu/noc). Pěšky je to k hlavní ulici do 10 minut, odtud maršrutkou do centra 5 minut (1,5 Somoni/osobu). Středně velký bazar, hodně jídla, dají se sehnat i suvenýry (čepice, ponožky, levnější než v Iškašimu). Problém s výměnou peněz – je víkend, banky jsou zavřené. Nakonec měníme peníze kousek od západního vchodu do Centrálního parku v krámku Snow-Leopard-Tour (cestovka, suvenýry, mapy), je zde i internet. Centrální park je nezvykle evropský (vybudován v roce 2009), možnost koupání v nádrži 30×25 metrů. Večer kalba v hospě nad řekou Šachdarou.

21. 8. 2011 – Neděle
Celé město je poloprázdné (nedělní klid), bazar zcela prázdný. Jdeme se projít na letiště (2 km od města). Kde se prodávají lístky jsme nenašli, letištní budova zavřená. Kousek od letiště si dáváme v zahradní gastinici výborný svěží salát. Zuzka to trochu přehnala a nacpala se jako jitrnice – je jí blbě až do noci. I teď večer se nám nabízejí řidiči do Dušanbe.

22. 8. 2011 – Pondělí
Opouštíme Khorog a jedeme do Dušanbe. V 8:30h jsme na autostancii v centru Khorogu. Je tu už plno lidí a tři řidiči nás odmítli, že už mají plno. Pracovní den (kór v pondělí) to tady chce být dříve (7:00h). Nakonec má volno řidič jménem Dušanbe. S ním ani nikam jinam než do Dušanbe jet nemůžeme. Jedeme v 7 lidech + řidič (tzn. na zadní “falešné” sedačce jsme tři – hrůza!, cena 320 Somoni/osobu). Vyjíždíme v 9:00h, auto Ssang Yong Musso. Řidič je totální blázen, asi jede na rekord tratě. Opravdu se chvílemi dost bojím. V průsmyku (zhruba polovina cesty) máme skvělý čas, je 16:00h. Cestou dolů první píchnutí pneu. Díra je na lepení velká, ale máme ještě rezervu. Horší je to, když kolem 22:00h píchneme podruhé. Lepení moc nepomáhá, pořád uchází. Nakonec jedeme stylem napumpovat kolo, ujet 3-4km než kolo ujde a zase nepumpovat. Takhle to jde asi deset cyklů až to našeho temperamentního řidiče přestane bavit a během několika km sjede pneumatiku na disk. Další 3h oprav již jednou píchnuté pneumatiky, ale lepení na velkou díru nepomáhá. Přesně nám není jasné, co Dušanbe dělá. Nakonec nám jeden řidič půjčuje duši (samozřejmě zcela jiných rozměrů, než má naše kolo). Dušanbemu se ji po několika marných pokusech daří nacpat do píchlé bezdušové pneumatiky. K velkému překvapení našeho řidiče ani tato varianta není schůdná a kolo nedrží. V Asii je vše možné, ale nic není jednoduché. Štěstí se na nás usmálo – v 2:00h ráno kolem projíždí Dušanbeův kamarád z Iškašimu a ten nám půjčuje celou rezervu. V Dušanbe jsme v 7:00h.

23. 8. 2011 – Úterý
Ubytováváme se v hotelu Vachš hned vedle Dušanbejské Opery (60 Somoni/osobu). Koupání v Komsomolském ozeru, ve výborné restauraci ROCHAT kousek od Prezidentského paláce na hlavní třídě Rudaki si dáváme kompot, pivko, výborný šašlik. V íranském baru (hned vedle Rochatu) koktejly. Zelený bazar.

24.-25. 8. 2011 – Středa-Čtvrtek
Návštěva zoologické zahrady, relax v parku před Národním domem u vodotrysků, hodně koktejlů. Večer se balíme a v 2:30h ráno odjíždíme taxikem (30 Somoni/auto) na letiště. Odbavení bez problémů. Odlétáme v 5:10h, v 8:30h jsme v Istanbulu. Máme 7h mezi lety, dost na prohlídku Cařihradu. Metrem a tramvají se dostáváme za 50minut na Sultanahmed. Prohlídka Modré mešity, kebab, pivko. Istanbul stojí za to! Výborně vyplněná přestávka. Odpoledne odlétáme do Prahy a je po dovolené.

Opět – jak jinak – nádherné tři neděle. Dávno před návratem domů mi bylo jasné, že do Vachánu se chci vrátit!

FOTOGALERIE          Propagace

Propagace této výpravy:

• Článek v časopise Lidé a Hory 2/2012 zde.
• Článek na serveru Pohora zde.
• Článek na webu HUMI OUTDOOR zde.
• Článek v Pěnčínském Zpravodaji 12/2011 – zde.

Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Jajka Škaroupková, Eva Kasíková

FOTOGALERIE          Rudův deník          Základní informace          Propagace

17. 7. 2010 Sobota
Odlet z Prahy ve 13:00h, bagáž vyšla na gram přesně, v Moskvě jsme v 17:30h místního času. Malý Budvar za 1,5€ usnadňuje čekání na let do Biškeku. Odlétáme s hodinovým zpožděním chvíli před půlnocí.

18. 7. 2010 Neděle
Přílet do Biškeku v 6:00h, vyřizujeme víza (60€/osobu, v roce 2008 to bylo 30€!). V letištní hale na nás již dvě hodiny čeká Dinara – dívka z Aksai Travel (www.ak-sai.com, info@ak-sai.com), se kterou jsem dopředu po mailu domluvil odvoz tranzitem z Biškeku do Grigoryevky. Později se ukázalo, že shánění dopravy předem pod mediálním tlakem nepříznivých zpráv o špatné vnitropolitické situaci v Kyrgyzstánu, bylo zbytečné a drahé (doprava Biškek – Grigoryevka 30€/osobu, maršrutka by stála cca 6-7€). Vyšší cena byla daní za jistotu a klid. V Biškeku se stavujeme v supermarketu zcela evropského konzumního stylu. V Cholpon-Atě jsme za 4 hodiny jízdy (12:00h), koupačka v Issyk-Kulu (hladina 1600m). Ve 13:00h nás řidič vyhazuje na předem smluveném místě (1700m) – vstup do doliny Chong-Ak-Suu kousek nad městem Grigoryevka.

Je tu brána a za vstup do doliny se vybírá 20 Somů/osobu (100 Somů = cca 40 Kč). První polovina doliny (do 2300m) slouží místním jako místo pro oblíbené pikniky v přírodě, dále se rozprostírají pastviny pro koně a dobytek (do 3100m) a konec doliny je již skalnatý. Na jihu u jezera svítí slunce, na severu v dolině je zamračeno a prší. S Fandou domlouváme odvoz dolinou nahoru až ke druhému jezeru (2500m). Cena 3000 Somů/auto se hlavně Jajce zdá vysoká, ale později se ukazuje, že zcela odpovídá poskytnuté službě. Do malého gaziku se vměstnává nás šest i s batohy+řidič+jeden pastevec, nezapomenutelný sardinkový zážitek. V 15:00h jsme u druhého jezera (2500m), auto nám ušetřilo den a půl tvrdého pochodu. Je po dešti, stavíme stany a jdeme brzo spát. Únava po dlouhém cestování je znát.

19. 7. 2010 Pondělí
V 9:00h vyrážíme již po svých dolinou vzhůru, stoupání je pozvolné. Počasí proměnlivé, každou půlhodinu dešťová přeháňka. Míjíme pastevecké jurty, stáda koní a dobytka, brodíme několik pravých přítoků Chong-Ak-Suu. Nalézám podkovu – štěstí. V 15:00h stavíme s Fánou stan na krásné rovné travnaté ploše (3000m) přímo u řeky. Kousek od nás je pastevecké stavení a stádo koní, nad námi se tyčí Pik Aj-Ťor a bezejmenný Pik 4209, který se nabízí svým charakteristickým tvarem k pojmenování „Bílý Klobouk“. Společnost nám do večera dělají dva pastevečtí kluci. Ruda s Jajkou a Vladimír s Evou stavějí stany kousek dál. Počasí se na večer vylepšuje a svítí slunce.

20. 7. 2010 Úterý
V 9:00h po sbalení vyrážíme dál k ostatním (30minut). V hlavě mám více plánů: 1) Bílý Klobouk přímo nad námi, 2) pokračovat dolinou dále na východ až pod pereval Ak-Suu a najmout si na bagáž koně, 3) dle původního plánu pokračovat dolinou na severo-východ pod Pik Kantbastau. Pastevci požadují za koně nesmyslných 3000 Somů, což samozřejmě odmítáme a přehodnocujeme svůj pohled na ně – asi to nebudou takový chudáci, když ohrnují nos nad námi nabízených 600 Somů. Rozhodujeme se tedy pokračovat dle původního plánu pod Pik Kantbastau. Ve 12:00h přecházíme řeku Chong-Ak-Suu z pravého na levý břeh. Fána, Eva a Ruda se nedobrovolně koupají. Začíná již několikátá dešťová přeháňka s bouřkou. Stoupáme dolinou na sever pod Pik Kantbastau, nejdříve podél potoka tekoucího z ledovce, později se tok ztrácí a jdeme podél staré morény. S 30ti kilovými bágly je to záhul. V 15:30h stavíme tábor (3500m), ledovec je na dohled, nad námi se tyčí úžasný Pik Kantbastau (4570m) a vodu máme 5minut od stanu. Pěkné místo na poslední trávě, zde budeme mít další dny náš základní tábor. Všichni toho máme po dnešku dost, mě a Fánu bolí hlava (kombinace výšky a málo pití), ostatní těží z alpské aklimatizace, kterou absolvovali před dvěma týdny. Jen co si vlezeme do stanů, začíná pršet a prší až do noci.

21. 7. 2010 Středa
Ráno už hlava nebolí, ale déšť nepřestává. Čtvrt hodiny prší, čtvrt hodiny neprší a tak se to pořád střídá. S Fandou vaříme bramborovou kaši – první velké jídlo po dvou dnech. Ve 14:00h konečně vysvítá sluníčko (25°C) a my si před stanem stavíme luxusní kuchyň z kamení. Počasí drží tak se jdeme podívat blížeji k ledovci, abychom prozkoumali možnosti výstupu na Pik Kantbastau, který plánujeme na zítra. Na ledovec je to cca 40minut traverzování po suti, výstupová východní stěna Kantbastau je zakryta za rohem, ale nástup je jasný. Zajímavě se jeví i hřeben čtyřtisícových vrcholů přímo naproti našemu zítřejšímu cíli a dolinka přímo nad našimi stany. V 17:00h přicházejí mraky, teplota klesá na 5°C a opět „jedou s vodou“.

22. 7. 2010 Čtvrtek
Ráno překvapivě neprší, vypadá to slibně. Vstáváme v 7:00h, vaříme čaj, balíme věci na tůru a v 8:00h vyrážíme na Pik Kantbastau. Cestou na ledovec nejprve stoupáme pevnou později traverzujeme velmi nestabilní sutí, kdy ujíždějící kamení ovládá naše pohyby. V 9:00h již stojíme na ledovci. Pár stovek metrů po něm mírně stoupáme severním směrem a pak uhýbáme doleva (3650m) a již strměji stoupáme suťovou strání východní stěny Kantbastau ke stejnojmennému ledovci (3800m). Otevírá se nám pohled na sedlo Ryžskij a východní vrchol Kantbastau (4500m). Vypadá to reálně, počasí nám přeje. Cestu přes ledovec nejprve vyšlapává Fána, střídám ho já a Vladimír, první to má nejtěžší, protože se boří 20cm do sněhu.

Ve výšce 4000m se rozhodujeme, že nebudeme postupovat do sedla, protože by to znamenalo delší cestu, ale narovnáváme linii přímo směrem k východnímu vrcholu přes sněhovoledovou 50° strmou stěnu. Je to asi 150m výšvih, poté se terén opět narovnává a nám se odhaluje celá severní stěna východního vrcholu a famózní pyramida hlavního vrcholu. Hlavní vrchol z této strany vypadá nedobytně – cesta přes ledovec k vrcholové pyramidě vysoké přes 300m je roztrhaná četnými trhlinami a seraky a finální výstup po hraně by byl extrémním lezeckým podnikem. Zvažujeme možnosti a vyhodnocujeme pokus o hlavní vrchol jako příliš riskantní kvůli vysokým objektivním rizikům.

Rozhodujeme se pro výstup severní stěnou východního vrcholu Kantbastau. Čeká nás ještě asi 100m výškových po ledovci pod stěnu a tou pak ještě dalších 200m výškových. Slunce svítí a výhledy na celý Tian Shan jsou úžasné. Cestu pod stěnu vyšlapává Vladimír, po pár metrech výstupu stěnou (sklon 35° – 40°) ho střídám já. Přes 200m výškových lezení severní stěnou nám trvá skoro hodinu a ke konci mi už přijde dlouhé a únavné. Ve 14:30h konečně není kam stoupat!!! Vrchol!!! 4500m nad mořem, východní vrchol Kantbastau! Ledová pyramida hlavního vrcholu je od nás kousek, ale vypadá nedobytně.

Po půlhodince strávené na vrcholu začínáme opatrně sestupovat. Bez jištění je to trochu o hubu, ale za 20 minut jsme již na ledovcovém plató pod severní stěnou východního vrcholu Kantbastau. Místy sestup urychlujeme jízdou po zadku, ledová stěna pod sedlem jde taktéž rychleji než nahoru, ale únava se již ozývá. S Fandou máme před ostatními trochu náskok, užíváme si kouzelnou samotu uprostřed velehor. Závěrečný traverz sutí je boj. Ke stanu dorážíme kolem 18. hodiny, máme toho plné zuby. Dvacet minut jen tak ležíme a v duchu si promítáme dnešní na zážitky bohatý den, podkova nám přinesla štěstí – celý den počasí vydrželo. Za hodinu přichází ostatní.

23. 7. 2010 – Pátek
Celý den relax, dopoledne slunečné počasí. Focení květeny, stavba mužíka před stanem, po x dnech dobré jídlo – smažená cibulka se salámem a bramborovou kaší, slivovice. Odpoledne déšť, navečer velice fotogenické čisté počasí. Plánujeme program na příští dny. S Fánou chceme zítra sejít dolů k řece Chong-Ak-Suu a vystoupat pod Bílý Klobouk a další den zkusit vrchol. Holky s Rudou a Vladimírem žehrají, že nemají dostatek jídla (přitom námi nabízené bramborové kaše nechtějí). Chtějí zítra zkusit bezejmenný Pik 4375 v hřebeni naproti Kantbastau a poté seběhnout dolinou k jezeru Issyk-Kul, kde bychom se všichni měli sejít. Podle nás zbytečně pospíchají z hor.

24. 7. 2010 – Sobota
V noci bylo jasno a je to znát na teplotě (-5°C). Ráno nás vítá famózní počasí – poprvé je od rána zcela jasno. Ruda s Vladimírem a holkami vyrážejí v 8h za svým cílem. Já s Fandou se pomalu balíme a loučíme se s táborem. Sestup k brodu přes řeku Chong-Ak-Suu nám trvá 40 minut, počasí úžasné, užíváme si to. Brod řeky vzhledem k časnému dopoledni je bezproblémový. Pokračujeme po pravém břehu řeky, kudy jsme šli v protisměru před pár dny. Neztrácíme výšku a traverzujeme S svah až do míst, kde říčka Teretěr zasekává své údolí. Odtud stoupáme podél říčky vzhůru.

Vlevo nás fascinuje S stěna Aj-Ťoru (místní Matterhorn). V dálce již vykukuje charakteristický bochník našeho bodu zájmu – Bílý Klobouk (4209m). Říčka za chvíli mizí v pravém svahu (3150m), my pokračujeme dolinou až do výšky 3300m, kde je travnatý koberec utnut suťovou morénou. Na posledním travnatém plácku stavíme náš stan (13:30h). Je to fajn místo (3300m), až na stádo krav, což způsobuje velké množství kravinců a much a stan je mírně z kopce. Voda z ledovce teče hned vedle. Slunce pálí, využíváme čas k celkové hygieně těla, po týdnu neskutečná paráda. V noci se přes nás přehání ohromná hodinová bouřka, nejprve kroupy a pak déšť. Potoky vody proudí přímo pod naším stanem, Jurek zaslouží pochvalu.

25. 7. 2010 – Neděle
Ráno vstáváme v 6:30h, počasí pod mrakem, ale zdá se, že oblačnost je vysoká. Vaříme čaj a v 7h vyrážíme. Stoupáme vzhůru sutí a po 40 minutách se nám otevírá pohled na Klobouk a naší dnešní tůru. Pod námi je ledovcové jezero, nad ním ledovec Klobouku. Scházíme k jezeru a opět stoupáme podél ledovcového potoka. V 8:15h již kráčíme po ledovci, který je měkký a občas se boříme. Po necelé hodině mírného stoupání po ledovci přichází výšvih ke skalám. Bláhově si myslíme, že tyto skály již označují sedlo. Zjišťujeme, že nás čeká do sedla ještě nepříjemných 30 minut cesty, navíc po kolena ve sněhu. Když se dostáváme konečně do sedla (4000m), odměna je veliká – počasí se zlepšuje, mraky se trhají a nám se otevírá fantastický pohled na blankytně modré jezero Issyk-Kul. Už tento pohled stál za tu námahu, velký zážitek. Na severním břehu rozpoznáváme vesnice a městečka necelých 20 km od nás. Jsou vidět i bílé štíty Terskey Alatau na jihu jezera vzdálené takřka 100 km! Teď nás už čeká jen 200m výškových lehkým kamenitým hřebínkem.

V 11:15h jsme na rozložitém vrcholu! Na jih sbíhají srázy Klobouku do skalnatých stěn, na S teče ledovec, po kterém jsme vystoupali my. Na S poznáváme Kantbastau – výrazná dvouvrcholová dominanta. Bohužel počasí nám na vrcholu ukázalo méně přívětivou tvář než v sedle. Na jezero už nevidíme. Chvíli tu hrajeme karty, občerstvujeme se, fotíme a ve 12:15h scházíme dolů stejnou cestou. U ledovcového jezera nad naším stanem jsme ve 13:20h a u stanu ve 14h. Počasí už opět slunečné. Užíváme si dobrých pocitů po úspěšném výstupu, koupeme se v ledovcové říčce, doplňujeme tekutiny a energii. V 16:30h se balíme a scházíme k řece Chong-Ak-Suu do míst, kde jsme stanovali při výstupu dolinou vzhůru před týdnem (3000m). Ihned nás navštěvují známí pastevečtí kluci. Toto místo má výhodu oproti bivaku pod Kloboukem, že je stan na rovině. Po několika dnech, kdy jsme spali na hrbolaté zemi je toto velká odměna.

26. 7. 2010 – Pondělí
Vycházíme v 9h a scházíme dolinou do civilizace. Po 70 minutách narážíme na zbytek naší party, kteří tu táboří. Kousek odtud je malá osada pasteveckých jurt. V jedné z nich ochutnáváme vynikající mléko a poctivou smetanu. Pastevci nám sami nabízí, že nás svezou autem dolů do Grigoryevky za 2000 Somů za celou partu. Nabídku využíváme po 13. hodině jsme již ve městě u jezera Issyk-Kul! Další auto nás dováží do rekreačního letoviska Bosteri, kde hned u silnice nabízejí místní ženy pokoje k pronájmu. Za 200 Somů/člověka/noc bereme kvartýr hned u hlavní silnice. Počasí je skvělé a nic nebrání tomu, abychom se začali oddávat plnými doušky veškerým požitkům kyrgyzské země. Začínají dva dny plné hodování, pití a skvělých zážitků (horská dráha, ruské kolo, střelba na terč, šlapadlo). Piv a šašliků nepočítaně, prostě jsem povolili ventily utáhnuté v horách 🙂 Překvapivě jsme k ránu správně trefili do bytu, kde z nás měli ostatní upřímnou radost 🙂

27. 7. 2010 – Úterý
Nemlich to samé co o dva řádky výše 🙂 Přesné detaily těchto dvou dnů zjišťujeme až zpětně z fotek 🙂

Večer se shodujeme, že obžérství bylo již dost a plánujeme, co podnikneme příští dny. Shoda panuje na pohoří Terskey Alatau, které je přímo naproti přes jezero, volba padá na dolinu Koksai (na mapě vypadá hezky 🙂 ).

28. 7. 2010 – Středa
Z Bosteri odjíždíme maršrutkou do Balikchi (město na západním pobřeží jezera), cena 250 Somů/osobu, cca 130 km) a odtud do Koksai na jihu jezera, cena (1400 Somů/6 lidí), cca 150 km. Cestu do Balikchi známe – frekventovaná silnice přímo po S pobřeží jezera Issyk-Kul. Cesta po jižním pobřeží je jiná – krajina je daleko sušší – polopouštní až pouštní charakter, vesnice chudší a zaostalejší, daleko méně aut a silnice vede od vody 2-3 km. Ve vesnici Ak-sai vyzvídáme od místních jak se dostaneme do vesnice Koksai, která je směrem do hor do vnitrozemí, a doplňujeme zásoby v chudém magazínku. Koksai je velmi chudé a neupravené sídlo zemědělců v údolí mezi pohořím Akbakši na severu a Terskey Alatau na jihu. Vesnice roku to zřejmě nebude. Cesta do naší doliny Koksai nad vesnicí není zcela jednoduchá, motáme se po zarostlých polích a Fanda si vybírá svou slabší (nasranější) chvilku. Po 1h konečně přicházíme do ústí doliny a pokračujeme vzhůru podél stejnojmenné říčky. S Fandou stavíme stan ve výšci 2350m (17:00h), ostatní pokračují ještě výš. V noci déšt.

29. 7. 2010 – Čtvrtek
Po půl desáté vycházíme vzhůru podél řeky Koksai. Za 1 h a 15 min nabíráme 300m výškových, velké dusno. Zbytek party v nedohlednu. Od 2700m se dolina pokládá a metry nabíhají pomalu, jde se téměř po rovině. Míjíme dvě pastevecká stavení a u třetího (2950m) stavíme stan (13:00h), protože začíná pršet. Déšť trvá do půl páté, hory nad námi pouze tušíme, přes mraky není nic vidět. Vaříme jídlo. Přichází k nám pastevec z blízkého stavení, vyměnujeme s ním instatní polévky a bramborovou kaši (s odborným výkladem přípravy) za vynikající ajran a klasický kumyz (na něj si fakt už asi nikdy nezvyknu, tenhle je ještě horší než obvykle). Po chvíli se u nás stavují další dva pastevci, bavíme se o našich plánech, jejich životě atd. Vozím se na koni jednoho z nich. Od pastevců se dozvídáme, že naši druzi jsou cca 40 minut nad námi. Večer opět začíná pršet a leje celou noc.

30. 7. 2010 – Pátek
Počasí stabilní – buď prší nebo leje. Hory nejsou přes barikádu mraků vidět. Nebaví nás to tu. Rozhodujeme se, že náš pobyt v dolině Koksai rychle ukončíme. Nevidíme smysl dalšího setrvání na tomto místě. Místnímu pastevci dáváme dopis pro naše druhy, kde jim dáváme na vědomí naše plány. Sejdeme se buď u jezera nebo až v Biškeku na letišti.

Dolů sbíháme podél důmyslného aquaduktu, který zásobuje vodou usedlosti v údolí, do vesnice Toguzbulak. Kousek nad vesnicí nám jeden domorodý pastevec nabízí kumyz, ale po včerejší zkušenosti s radostí odmítáme. Kolem 13:30h jsme konečně ve vesnici. Ve skromném magazínku kupujeme zmrzlinu, pivo je teplé. Zastavujeme projíždějící auto a ihned domlouváme odvoz do 30km vzdáleného Tonu k jezeru Issyk-Kul (cena 600 Somů za 2 osoby). Těsně za vesnicí naše auto Ford Charisma selhává, řidič volá pro druhé auto. Audi 80 nás již bez problémů odváží k jezeru. Dokonce se mi zdá, že nový řidič chce smazat časovou ztrátu vzniklou poruchou prvního vozu, protože opravdu kvaltuje.

Jižní pobřeží jezera nás u vesnice Ton vítá písčitou pláží s několika jurtami, kde je možné sehnat jídlo a pití. Koupel osvěžuje, výborné manty dodávají síly. Z hor přicházející déšť nás nutí k přesunu do vesnice. Schováváme se pod střechou místní „sokolovny“. Po chvíli se zde scházejí místní kluci a uvnitř budovy začíná turnaj ve stolním tenise, kterého se pochopitelně jako zahraniční hosté rádi zúčastňujeme. Po této sportovní vložce a pivku v místním magazínku se rozhodujeme, že půjdeme do Bakenbayeva, regionálního centra na jižním pobřeží Issyk-Kul, které je vzdáleno asi 7 km. Aniž bychom stopovali, zastavuje nám milý Kyrgyz, průvodce místní cestovky CBT. Odváží nás do města a doporučuje nám hotel Pachat. Ubytování se sprchou výborné a levné (200 Somů/osobu/noc). Prohlídka typicky sovětsky neuspořádaného města, večeře v místním bistru, výborné čerstvé pyrožky a zdejší NAŠA PIVO. Večer na balkóně přemýšlíme u piva nad plány dalších dnů.

31. 7. 2010 – Sobota
Ráno prohlídka místního bazaru, nákup čepic, v 10:30 h odjezd maršrutkou do Balikchi (200 Somů/osobu), kde jsme v poledne. Přesedáme na další maršrutku do Cholpon-Aty (150 Somů/osobu). Ubytování zde nabízí spousta lidí, my máme pěkný dvoulůžkový kvartýr kousek od stanice maršrutek za 200 Somů/osobu/noc. Prohlídka města nás velice překvapuje, od roku 2008, kdy jsme zde byli poprvé, se Cholpon-Ata hodně rozrostla. Počasí chladnější, ani se nekoupeme, večeříme ve známé hospě u hlavní silnice. Odpoledne velká dešťová přeháňka s bouřkou. V podvečer se dostáváme na místní fotbalové hřiště, kde se odehrává finálový zápas poháru mezi Bosteri a Čon Orjuktu. Skvělá podívaná, nakonec na penalty vyhrává Čon-Orjuktu. Jeden místní fanoušek nám přibližuje místní složitou politickou situaci. Večer diskotéka u našeho kvartýru, pivko a uzená ryba.

1. 8. 2010 – Neděle
Dopoledne zjišťujeme v muzeu v Cholpon-Atě, kde najdeme nad městem petroglyfy, kam se chystáme zítra. Odpoledne navštěvujeme zdejší skanzen zaměřený na přehled všech hlavních světových náboženství a kyrgyzské kultury. Po včerejší bouřce se voda v jezeře ochladila na 20°C, na pláži focení s hadem. Večer ve znamení vodky s džusem – paráda 🙂

2. 8. 2010 – Pondělí
Ráno vyrážíme na výlet k petroglyfům. U sídla místní policie ve východní části města odbočuje silnice vzhůru na sever. Po cca 3 km se dostáváme na okraj města a před sebou vidíme vyprahlou louku posetou kameny (30 cm až 3 m v průměru), na kterých jsou více či méně patrné vytesané symboly (kozy, kříže, kola atd.) pocházející z 8. – 5. st. před n. l. Mají je na svědomí místní pastevci, kteří si tímto způsobem krátili dlouhou chvíli při pasení svého dobytka. Vstup k petroglyfům 50 Somů/osobu.

Po prohlídce petroglyfů pokračujeme vzhůru do hor podél řeky Čolpon-Ata, později podél jejího levého přítoku Kaška-suu. Dostáváme se na bezejmenný vrchol 750 m nad Čolpon-Atou (15:00h, 2375m). Parádní výhled na J na jezero a S na hlavní hřeben Kjungey Alatau. Dolů scházíme vedlejší dolinou vyschlého potoka a v 16:30h jsme zpět ve městě. Večerní koupání na Z pláži u hotelových komplexů, výtečná točená Baltika 7 a evropské jidlo – vepřové. Večer se družíme s dvěmi milými Ruskami z Uralu na pivku.

3. 8. 2010 – Úterý
Vstáváme takřka v poledne, asi těch Baltik bylo více, než je zdrávo. Celý den ospalý. U jezera vyzvídáme od mladé kyrgyzky pocházející z Džalalabádu, jaká je situace na jihu Kyrgyzstánu. Potvrzuje nám to, co jsme se dozvěděli doteď – západní média situaci nafoukli. Oš je z poloviny zdevastované město, ale v současné době je na jihu již klid. Večer navštěvujeme špičkovou restauraci Sambuca, která by snesla nejpřísnější evropská kritéria.

4. 8. 2010 – Středa
Celý den pod mrakem, návštěva léčebného bazénu v lázeňské části města (vstup 100 Somů/osobu). Plán na další dny – vrchol Boz-Ata-Taš 3177m.

5. 8. 2010 – Čtvrtek
Ráno (9:00h) jedeme taxíkem do vedlejší vesnice Progres a kousek nad vesnici do výšky 1700m. Počasí polojasné. Odtud putujeme pěšky podél říčky Baktuu-Dolon-Ata po cestě mezi pastvinami. Náš cíl vidíme od začátku dnešního treku před sebou, vrchol Boz-Ata-Taš. Na úpatí dorážíme po 2,5 hodinách pochodu, u potoka se posilňujeme pyrožkou a doplňujeme všechny tři butylky vodou (2100m), protože až do zítřka budeme na sucho. Stoupáme ostře vzhůru po málo zřetelném hřebínku na SV. Krávy jsou stálým společníkem. Obloha se zatahuje. Po necelých 2 hodinách (14:00h) se nám ukazuje Z předvrchol, který zdobí velmi zajímavě zvětralé skalní útvary až mysteriózního ducha. Na předvrcholu jsme za chvíli a v 14:30 h již stavíme stan v 3050m v sedle mezi hlavním vrcholem a Z předvrcholem Boz-Ata-Taš. Hrajeme karty, pozorujeme občas se ukazující vrcholy hlavního hřebene Kjungey Alatau (i Bilý klobouk se nám na chvíli ukáže) na severu a jezero v oparu s letovisky Cholpon-Ata a Bosteri na jihu. Zatažená obloha, bezvětří a teplota 28°C značí brzký déšt, který se dostavuje s odcházejícím dnem a trvá až do rána. Ruské kolo v Bosteri v noci úžasně koloruje.

6. 8. 2010 – Pátek
Ráno (8:30 h) poprchává, výhledy mizerné, balíme věci a scházíme dolů přes kamenitý hlavní vrchol Boz-Ata-Taš (3177m) JV hřebenem k řece Orto-Dolan-Ata. Namířeno máme dolinou do Bosteri (1600m), kde jsme již před více než týdnem užívali darů kyrgyzské kultury. Cesta se táhne, navíc nevede přímo ale motá se po polích sem a tam. Do Bosteri se dostáváme v poledne. Naše kroky vedou na pláž do gastinice U Lesnika na zasloužený výborný šašlik a pivo.

7. 8. 2010 – Sobota
Objevujeme uličky vedoucí na západní část pláže kousek od našeho ubytování. Dosud jsme chodili k jezeru na hlavní pláž. Odpoledne a večer vyklepávám Fandu ve stolním tenise. Užíváme si poslední večer v Cholpon Atě.

8. 8. 2010 – Neděle
Dopoledne se loučíme s Cholpon-Atou, poslední koupání v jezeře. Kolem 14:00h vyrovnáváme ubytování a odcházíme sehnat maršrutku do Biškeku (300 Somů/osobu). V půl třetí již odjíždíme a cesta je to opravdu zábavná. Řidič zřejmě ladí formu na Paříž-Dakar, bojí se i Fanda (což už je na pováženou), naprosto bez keců mám strach o život především při předjíždění do zatáček. Navíc první polovinu cesty vedle mě sedí zcela opilý Rus, kterému je zjevně špatně od žaludku. Druhou polovinu cesty ho jako partnera vedle sebe vyfasoval Fanda a kousek před Biškekem se tento nesympatický Rusák vyblil těsně Fandovi nohy. Naštěstí do našeho cíle to je již kousek a po 4,5 hodinách cesty opravdu velice rád opouštíme palubu maršrutky na biškekském avtovakzalu.

Okolí známe z roku 2008, zde nic zajímavého není, je lehce po 18. hodině, letadlo nám odlétá až ráno, tak se rozhodujeme, že letos vyzkoušíme centrum Biškeku. V hlavách máme dle zkušenosti z 2008 zakódováno, že Biškek je ošklivé město, ale po 10-ti minutové jízdě autobusem se dostáváme do centra a tento náš názor velice rádi měníme. Široké čisté bulváry, zelené upravené parky, vodotrysky, hospůdky, kavárny, sympatické tváře – obrovské milé překvapení. Večeříme na střeše obchodního centra Rosija, odkud je skvělý výhled na město. Večer vychutnáváme pivko (mají i Bernarda a Budvar!) v parku a seznamujeme se s místním lezčíkem Žéňou a jeho ženou (krom jiného znají Dinaru z Aksai Travel, se kterou jsem dohadoval zajištění pár služeb pro naši výpravu). Vypravuje nám o Chan Tengri, Leninovi a dalších jeho výletech a nakonec nám zajišťují dopravu do Manasu, kam se dostáváme před půlnocí, což nám ušetřilo nudné hodiny strávené na letišti.

Letos je odbavení bez problémů (před dvěma lety jsme museli zaplatit gumážku 550$, abychom se dostali do letadla) a odlétáme z Kyrgyzstánu. Přes Moskvu letíme do Prahy a náš výlet je u konce.

FOTOGALERIE          Rudův deník          Základní informace          Propagace

Propagace této výpravy:

• Článek v časopise Vertigo jaro/léto 2011 – strana 1, strana 2.
• Článek na serveru Pohora zde.
• Článek v Pěnčínském Zpravodaji 12/2011 – zde.
• Článek v časopise Lidé a Hory 4/2011 zde.

Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Láďa Szilágyi, Mára Erban

FOTOGALERIE          Základní informace          Rudův deník          Propagace

První myšlenky o letošním letním výletu ve mě zrály už v létě 2008 na Tian-Shanu. Chtěl jsem něco velkého a hlavně panenského. Již dříve jsem viděl okouzlující fotku Piku Karla Marxe a Bedřicha Engelse v JZ Pamíru, tak proč nezkusit toto? Po návratu z Kyrgyzstánu jsem se začal pídit po informacích o této oblasti a zjistil jsem, že právě v létě 2008 na oba tyto vrcholy byli podniknuty první české výstupy. Tím pro mě oblast ztratila panenskost a začal jsem hledat alternativu.

Zůstal jsem v JZ Pamíru a našel jsem dolinu Sary-Šitcharv (Сарышитхарв), které vévodí Pik Moskevské Olympiády (5883m) (Пик Московской олимпиады), Maršál Grečko (6105m), Bajkonur (6038m) a Pik Ozbrojených sil (6236m). Byla by to první česká návštěva doliny. Na ruském netu jsem našel cestopis popisující průstup doliny z roku 2003 s výstupem na Pik Ozbrojených sil. Dle fotek a vyprávění to vypadá úžasně. Kontaktoval jsem moskevského horolezce Vladimíra Shaetayeva, který v 70. letech dolinu objevoval horolezecky a ten mi dodal velmi cenné dobové fotografie a mapky. K naší základní čtveřici – Zdenda, Fána, Vladimír a Ruda se přidal ještě Mára s Láďou a mohli jsme se připravovat.

Do Tádžikistánu je zapotřebí pro Českého občana vízum, na Pamir do oblasti Horního Badachšánu (GBAO) pak ještě zvláštní permit. Obojí nám pro jistotu vyřizuje kamarádka Jajka na Vídeňské ambasádě před odletem. Bohužel Mára s Láďou mají krátkou platnost pasu (je nutná minimálně 6 měsíců po skončení platnosti víza) a tak vízum a permit nedostávají a vsázejí na to, že tyto formality získají v Dušanbe (prý by to mělo jít).

Nejsme žádní extrémní lezci, jsme parta obyčejných milovníků přírody, hor obzvláště a chceme si užít neopakovatelné zážitky bez komerčních a konzumních zlozvyků.

Cesta do hor

1-3/7/009 Odlet z Prahy ve 14:00h, v Istanbulu v 17:30h (místního času, +1h). Na letišti Ataturk máme 3h času, tak dáváme pár piv (á 8 €) a ve 20:40h už sedíme v letadle do Dušanbe. Na tádžickou půdu dosedáme v 03:30h (místního času, +3h). Bagáž dorazila kompletní. Přímo před letištěm domlouváme dopravu do hor.

Celý den čekáme na udělení permitu pro vstup do GBAO pro Láďu a Máru, víza dostali bezproblémů přímo na letišti. Vladimír s klukama projel půlku Dušanbe, bohužel bezvýsledně. Možná prý zítra, ale kdo ví… V pozdním odpoledni se rozhodujeme, že my čtyři (Zdenda, Fána, Ruda a Vladimír) pojedeme do hor nyní a s klukama se sejdeme na místě (buď v Šitcharvu nebo na místě plánovaného Base campu) až budou mít permit vyřízený (což může být zítra nebo taky nikdy). Cenu za dopravu a jednodenní čekání řidiče domlouváme na 350 Somoni/hlavu do Khorongu, dále do kyšlaku (vesnice) Šitcharvu se uvidí (ani jeden ze dvou našich řidičů tam nikdy nebyl), máme štěstí na dobrou mašinu – asi 10 let stará Toyota Land Cruiser.

Hlavní cesta mezi Dušanbe a Khorongem je uzavřená kvůli skupince loupeživých mudžahedínů, kteří se usídlili v průsmyku na polovině trasy. Proto musíme jet oklikou na jih přes Kulab. Je to sice o 200km delší, ale za to horší cestou. V noci přejíždíme přítok Pjandže přes děravý most, u kterého spíme asi 3h. Odtud již cesta kopíruje hraniční řeku Pjandž, na druhém břehu pozorujeme afghánské kyšlaky. Do Khorongu přijíždíme v 16:30h, z Dušanbe sem 700 km. Domlouváme se na příplatku 200 Somoni za dopravu až do Šitcharvu. Silnice už je krásná, asfaltová a cesta utíká.

Konečně v 19:00h dojíždíme do Šitcharvu – naší základny na cestě do hor. V místním magazínu dáváme první pivko na Pamíru – Baltika 7, moc hezká prodavačka. Ihned se nás ujímá místní učitel Alik, který nám nabízí ubytování ve svém domě. Velice rádi přijímáme pozvání. Rodina Alika se nás velice mile ujímá a hostí nás bohatou a výbornou večeří (plov – něco na způsob rizota). Po třech dnech cestování nás konečně čeká vydatný spánek.

4/7/009 Ráno snídaně s Alikem a jeho rodinou, ochutnáváme místní širčaj (slaný čaj s mlékem a máslem, do kterého se drobí domácí chléb), ale doma si ho nikdo z nás dělat nebude. Dopoledne obhlídka nástupu do doliny Sary-Šitcharv, která začíná na východním konci kyšlaku, počasí polojasné a větrné, dostáváme se do 3150m. Velmi cenný průzkum pro zítřejší tůru do hor. Odpoledne relax a snaha o šíření české pivní kultury na Pamíru – pro pivo do 500m vzdáleného magazínu jezdíme autem s bráchou Alika. Tato misionářská činnost se z části daří, ale dá to ještě práci.

5/7/009 V noci v 01:00h nás budí Alik s tím, že „Vaši druzia prijechali“! Kluci dorazili, řidič je natáhl a jsou bez peněz, ale jsme opět kompletní. Ráno vyrážíme v 08:30h od našich hostitelů v plné polní (30 kg batoh) do hor. U Alika si necháváme pár věcí, které nebudeme v horách potřebovat a domlouváme se, že zhruba za 14 dní se vrátíme. Slunce pálí. Po 30min chůze na konci vesnice za mostkem přes řeku Sary-Šitcharv (2750m) uhýbáme ze silnice doleva a stoupáme kamenitou strání vzhůru (známe ze včerejšího průzkumu), řeku máme po levé straně hluboko pod námi.

Po dalších 30min scházíme z útesu přímo k řece a jdeme proti proudu přímo po břehu. Po 15min stojí v cestě soutěska, která nelze projít – stezka obchází toto místo přes skalní ostroh – strmé stoupání (80m výškových) a poté opět klesá k řece. Dalších 20min podél řeky, poté se stezka zařezává do levého suťového břehu a opět stoupá (100m výškových). Před 13h jsme u prvního mostku (3000m) přes řeku (kolem je osamocený lesík), po kterém se dostáváme na pravý břeh. Zde odpočíváme. Stezka odtud pokračuje mírně stoupajícím traverzem asi 100m nad řekou. Po hodině se dostáváme opět přímo ke korytu řeky a stále po pravém břehu pokračujeme dále až k soutoku (3300m) Sary- a Rosto-Šitcharv (pravý přítok), přes který vede druhý mostek. Hned za ním je travnatý palouček, kde si stavíme stany. Mezi 16:00h a 18:00h se tu objevuje kompletní naše parta. Po dnešní startovní tůře s těžkými bágly toho máme všichni plné zuby, obzvlášť Láďa, který zjevně doplácí na vyčerpanost z cesty z Dušanbe.

6/7/009 Dopoledne relax, hygiena celého těla a nabírání sil. Dnes se chceme krátkou 2h tůrou posunout k druhému pravému přítoku (3600m). Polojasno. Láďa je stále vyčerpán. Klukům doporučuji, aby zde den zůstali a odpočinuli si, dorazit za námi mohou později, cesta až do Base campu (BC) je jasná. Nakonec vyrážíme po poledni všichni. Cesta od soutoku vede vzhůru na plato, kde stojí rozvaliny pasteveckých obydlí. traverz pravého břehu řeky, po 1h stezka sbíhá přímo k řece. Zde je most. Chybně přecházíme na levý břeh, kde není stezka, a zbytečně se další 1h plahočíme po suťovém svahu. Lepší cesta je po pravém břehu, kde vede pastevecká pěšina. V 16:00h dorážíme k soutoku s druhým pravým přítokem. Je zde místo akorát pro naše tři stany přímo u řeky.

7/7009 Ráno balíme věci a v 09:30h už stoupáme strání levého břehu vzhůru, abychom obešli úzkou soutěsku, kterou není možné projít. Slunce svítí. Stezka se tu místy ztrácí, nestabilní suť. Za soutěskou (1,5h) sestupujeme k řece a odtud již po stabilní suti přímo po levém břehu. Poprvé se nám ukazují J svahy Moskevské Olympiády (5883m) a Maršála Grečka (6105m) – famózní! Z tohoto pohledu se jeví jako první reálná možnost k výstupu právě J stěna Moskevské Olympiády – suťoviskem zhruba do výšky 5000m a pak se zdá klíčové místo – ledovcový výšvih (cca 300-400m výškových) zakončený zleva ze dvou třetin šíře velkou převějí (té bychom se museli vyhnout po pravé části), těžko odhadovat sklon. Po překonání výšvihu se odtud jeví již snadný postup po zasněženém hřebeni.

Láďa s Márou jdou svým tempem, jsme dohodnuti, že tábor postavíme před prvním pravým přítokem, takže mohou využít na tůru celý den. Ve výšce 4000m se řečiště rozšiřuje a levý břeh zdobí ideální palouček pro stan – náš třetí tábor na cestě do BC. Ve zbytku dne hygiena těla, večeře, focení a odpočinek. Slunce úmorně praží. Kluci do večera nepřišli, počítáme, že zakempovali níže a jdou si svým tempem, dle dohody plán znají – BC před ledovcem ve výšce cca 4300m, takže není problém a sejdeme se tam.

Base camp

8/7/009 Vstáváme s prvními slunečními paprsky v 08:00h, protože teplota v našem stanu okamžitě prudce stoupá. Startujeme v 09:30h, stezka v těchto místech už není znatelná a jdeme přímo podél řeky vzhůru. První 2h pouze po levém břehu, potom přeskakujeme říčku dle libosti podle toho, na kterém břehu se nám zdá lepší terén. Celá dnešní cesta se nevzdaluje od koryta, šlapeme tu po stabilnější, tu po nestabilnější suti. Kolem 12h se nad námi otevírá pohled na monstrózní Pik Ozbrojených sil! Jeho jižní stěny zakončené převěji až na vrcholovém platu budí obrovský respekt. Po 3h cesty bychom měli být v místě prvního pravého přítoku řeky Sary-Šitcharv vytékajícího z jižní stěny Moskevské Olympiády, ale vidíme tu jen vyschlý žlab. Dále (4250m) se dolina otevírá a stoupání je již mírné. Po další hodině (13:30h) nalézáme vhodné místo na stanování – nejdříve na levém břehu (travnatý palouček) a po dalších 10min na pravém břehu (kamínčí), kde stavíme náš BC (4350m). Přímo nad námi se tyčí JV stěny Moskevské Olympiády. Odpoledne vaříme jídlo, odpočíváme. Kolem 16h přichází krátká sněhová přeháňka, jinak celý den slunečné počasí.

9/7/009 Vstáváme opět do sluníčka, ale potok je zamrzlý a stan pokrytý jinovatkou (v noci teplota -10°C). Dnešní plán je vystoupat co nejvýš na ledovec a zjistit výstupové možnosti a zároveň se aklimatizovat na vyšší nadmořskou výšku. Vyrážíme nalehko v 09:45h, kolem říčky stoupáme sutí k hranici sněhu (4500m).

Otvírá se pohled na JV stěnu Moskevské Olympiády, který naznačuje, že tudy to nepůjde – v první třetině stěny je po celé šířce kolmý skalní prah (asi 10-20m vysoký), který přechází v ledovou stěnu.

Uprostřed údolí tvoří zasněžená moréna hřbet, po kterém stoupáme pozvolna až na nejvyšší bod (4870m) – na polovině spojnice vrcholů Olympiády a Piku Ozbrojených sil. Tento bezejmenný vrchol nazýváme Pik Sary-Šitcharv. Jsou odtud nádherné výhledy na nejvyšší část doliny – podkovu vrcholů začínající V a S stěnou Piku Moskevské Olympiády a pokračující JV stěnou Piku Maršála Grečka, perevalem Uzbeckých turistů, Pikem Bajkonur, perevalem Medyr a končící Z stěnami Piku Ozbrojených sil. Famózní podívaná.

Potvrzují se slova domorodců, že letos ledovec drží hodně sněhu (a tím teče na tuto dobu v řece méně vody). Cesta pod sedlo Medyr k nástupu do SZ stěny Piku Ozbrojených sil je v těchto podmínkách velice náročná – bořící se sníh a značné množství trhlin. Jižní stěna Piku Maršála Grečka má podobný lezecký problém jako JV stěna Moskevské Olympiády – v první třetině těžký kolmý skalní prah a S stěnu Olympiády známe již z fotek – zdaleka nejextrémnější výstup oblasti. Po tomto průzkumu již víme, že v našich silách je pokus o výstup SV stěnou Piku Ozbrojených sil a J stěnou Olympiády.

Slunce celou dobu pálí, ale Hindúkuš na jihu je zahalen v mracích. Jen obrysy naznačují jeho famózní rozměry. V BC jsme za hodinu (15:00h). Kluci stále nedorazili, zřejmě volí svůj program. Slunce přestává svítit na naše stany kolem 16:30h a ihned se prudce ochlazuje k 0°C.

10/7/009 Po pěti dnech zápřahu už na sobě všichni cítíme únavu a proto dnešní den volíme odpočinek a průzkum J stěny Olympiády. Já s Fánou vyrážíme v 11:00h po proudu řeky a po 15min se od koryta odpoutáváme a stoupáme levým suťovým svahem do výšky 4450m, abychom viděli J stěnu Olympiády.

Potvrzují se mi domněnky, že tudy – J stěnou – by to mohlo jít. Suťoviskem podél prvního pravého přítoku to bude makačka a otrava, ale s tím se počítá. Zde na hranici sněhu (cca 5000m) to vypadá na výškový tábor C1. Klíčový sněhovo-ledový výšvih (300-400m) z tohoto pohledu vypadá snesitelně, otázkou zůstává jaká je převěj na konci výšvihu. To bude možné vidět až přímo pod výšvihem. Další postup po hřebeni by již neměl činit problémy.

Další varianta – výstup dolinou druhého pravého přítoku a Z stěnou na vrchol – se alespoň dle mapy jeví jako nejsnadnější cesta na Olympiádu, ale pro nás by byla v současné situaci náročná na přesun k nástupu. Museli bychom sejít zpátky k soutoku s druhým pravým přítokem a jím vystoupat, což by zabralo k nástupu minimálně 2 dny. V BC se dohadujeme, že zítra zkusíme výstupovou trasu J stěnou a v dalších dnech bude možnost dát pokus na Pik Ozbrojených sil.

V pozdním odpoledni nasávám neopakovatelnou atmosféru pamírských velehor na šutru nad naším táborem. Sedím si tu sám, tábor maje na dlani, řeka si hučí, Ozbrojené síly a Olympiáda nade mnou mě fascinují svou grandiózností, slunce mě občas zahřeje, občas mě ochladí poletující sníh… a já na to všechno čumím jako tele na nový vrata s otevřenou hubou… Uprostřed Pamíru, daleko od civilizace si tu připadám jak největší prdek na zeměkouli…a je mi tak fajn. Kvůli těmto pocitům jezdím rád do hor. Dnešní krásný den mě dobil energií a už se moc těším na zítřejší pokus o výstup na Olympiádu. Večer se konečně plně otevírá pohled na Karakoram a Hindúkuš (Gasherbrumy). Z toho máme všichni plný trencle.

Klíčové rozhodnutí a Pik Moskevské Olympiády

11/7/009 Před 06:00h nás budí Láďa, kterého vidíme po třech dnech! Přináší velmi špatnou zprávu – s Márou je to zlé – není schopen pohybu, leží ve stanu ve výšce 3900m asi 1,5h cesty pod námi, nejí a komunikuje velmi omezeně. Blesková schůze rozhoduje takto: Ruda, Fána a Láďa jdou k nemocnému zjistit situaci a budou se snažit ho nadopovat léky a dostat ho z toho. Zdenda s Vladimírem zkusí dle původního plánu výstup na Olympiádu. Dnes bychom měli vybudovat C1 v 5000m, zítra pokus o vrchol a sestup do BC případně do C1 a další den do BC. To znamená, že zítra večer či pozítří se tady v BC sejdeme. Snad se z toho Mára během této doby dostane. Kluci balí potřebné věci a scházejí dolů, zatímco já s Vladimírem ještě uleháme do spacáků. Tato zpráva nás dost vykolejila, ale pokus o Olympiádu dáme.

Z BC vyrážíme s Vladimírem v 11:00h. Asi 10min po proudu řeky a pak uhýbáme po suťovisku doprava, přesně podle včerejšího průzkumu. Suť je vysoce nestabilní, pořád ujíždí pod nohama a s těžkými batohy je postup dost namáhavý. Navíc se od rána cítím zle, zpráva o Márovi k tomu nepřidává. Cesta do C1 vede přes tři suťová břicha, které je ideální obcházet při pohledu zezdola zprava, jak to učinil Vladimír. Já jdu přes druhé břicho diretisimou přímo a to byla chyba. Místy sklon 45°, kameny pod nohama ujíždí, pro ruce není stabilních chytů. Velice vyčerpávající úsek. Poslední – třetí suťové břicho je již ze dvou třetin zakryté sněhem a oba ho jdeme zleva. Posledních 50m výškových nás čeká sněhovo-ledové korýtko. Nazujeme mačky a bereme do rukou cepíny. Na vršku tohoto břicha stavíme v 16:15h stan C1 v zákrytu velkého balvanu, který tvoří dobrou větrnou bariéru, výška 4950m.

Od stanu vidíme klíčové místo zítřejšího výstupu – sněhovo-ledový výšvih, odhadem začíná ve výšce 5100m, sklon vypadá na cca 45° a převýšení na hřeben 400m. Výšvih tvoří uprostřed zřetelné koryto, kterým budeme stoupat. Zleva jsme limitováni převějí a zprava čerstvým lavinózním odtrhem. Rozhodujeme se, že zítra půjdeme bez jištění, pouze se zbraněmi a mačkami, vypadá to, že by to mělo jít a budeme hrát na čas – chci se vracet z vrcholu co nejdřív, abychom se nebořili. Máme toho oba dost. Vaříme čaj a po chvíli usínáme. Budíček nařizujeme na 04:00h. Noc je výborná, klidná, vyspal jsem se zatím nejlépe z celého pobytu na Pamíru!

12/7/009 Startujeme od stanu dle plánu po 04:00h. Ranní vstávání mi nikdy nedělá dobře, dnešek není výjimkou. Hvězdy nám svítí na cestu. Po 50min se dostáváme do výšky 5100m na začátek výšvihu. Sklon potvrzuje odhady na 45°, sníh je tvrdý a přední hroty maček sympaticky drží. Začínáme lézt. Postup bez jištění je velmi rychlý a lezení mě baví. Užíváme si to. Již se pomalu rozednívá, za námi sluneční paprsky probouzí do nového dne Hindúkuš a Karakoram, fascinující pohledy nabízí v dáli K2, Broad Peak a Gasherbrumy. Na konci výšvihu, když se svah pomaličku narovnává, nás začíná šimrat sluníčko, což vítám s povděkem, protože už už jsem přestával cítit prsty u nohou. A přivést si domů omrzliny opravdu nechci. Slunce vše zpravuje. Stráň se zplošťuje a tůra se stává stereotypní až prudérní (5500m). Naštěstí již za chvíli vidíme skalnatou pyramidu značící vrchol Piku Moskevské Olympiády! Je to už jen 200m výškových, ale trvá to celou věčnost. Teď už ale věříme, že to dokážeme. Výšvih na samotný skalnatý vrchol je již v pohodě.

Vrchol – 7:30h!!! My dva jako první Češi na Piku Moskevské Olympiády 5883m! Příjemné pocity a velká radost. Famózní pohledy na podkovu vrcholů doliny Sary-Šitcharv a celý Pamír, Hindúkuš, Karakoram…na východě Pik Karla Marxe, na západě Pik Mayakovského. Ani mráčku, bezvětří, slunce…a nikdo nikde kromě nás dvou. Fotíme a vychutnáváme si neopakovatelné. Po hodině strávené na vrcholu sbíháme po trase výstupu ke stanu, kde jsme za 1h. Část výšvihu sjíždím po zadku, brzdím cepínem, to je fofr! Před 10:00h přicházíme do C1. Jsme vyčerpaní a na 3h usínáme. Kolem 14h balíme věci a scházíme dolů do BC.

Cesta po suti nezáživná. V jednom momentě (4700m) se Vladimírovi zasekává noha pod šutr a zůstává zašprajcovaný s batohem v nehybné poloze. Já jsem asi 100m pod ním a slyším jen „Pomoc!“. Odhazuji svůj batoh a vydávám se k němu. Ani nechci domýšlet, jestli je to zlomená noha. Naštěstí, když jsem asi 50m od něho, volá, že je OK, dostal se z toho sám a vypravuje mi, co se přesně stalo. Do BC se dostáváme po 16:00h.

Nalézáme zde dopis od Ládi, který je nyní na tůře na ledovci. Dle zprávy je to s Márou zlé. Kolem 17:00h Láďa přichází k nám do BC, vyměňujeme si zážitky, vaříme čaj a jídlo. Mára je prý stále nehybný. Zítra balíme věci a scházíme dolů k nemocnému, abychom se dohodli na dalším postupu. Mísí se ve mně pocity radosti z vrcholu a starostí o to, co budeme dělat s Márou.

Nemocný Mára

13/7/009 Vstáváme v 08:00h, balíme vše co uneseme a v 10:30h scházíme k Márovi, cesta trvá 2h. Po šesti dnech se opět vidíme všichni pohromadě. Pohled na Máru není moc pozitivní, ale podle toho, co říkají kluci, tak dnes už vypadá dobře, prý je znát posun k lepšímu. Pozitivní je, že komunikuje, ale stále pouze leží. Kluci mají radost, že jsme s Vladimírem dali vrchol Olympiády.

Během našeho výstupu se o Máru staral Fána a Ruda sešel dolů k pastevcům pro mléko a ajrak (něco na způsob jogurtu). Odpoledne se Vladimír s Rudou vrací do BC pro zbytek věcí, přenucují tam a zítra sejdou zpět k nám.

14/7/009 Dopoledne Mára sám vylezl ze stanu! Velký pokrok. Začíná se znovu učit chodit. Vypadá to, jako kdyby totálně ožralý loutkoherec minimálně po třiceti pivech vedl svou loutku. Nezaujatý divák by se válel smíchy, ale při vědomí, že tohohle člověka potřebujeme dostat dolů a kousek pod námi je technicky náročné místo – soutěska nad druhým přítokem, tak to až tak legrační není.

S Fánou se rozhodujeme, že sneseme komplet naše věci a část věcí kluků o tábor níže – k soutoku s druhým přítokem do výšky 3600m, tam přespíme a zítra opět vystoupáme sem k Márovi. Budeme doufat, že zítra bude Mára schopen s hůlkami a bez batohu postupně scházet s doprovodem po vlastních nohách. Láďa tu zůstává s Márou Láďa a odpoledne přichází Ruda s Vladimírem z BC, který zametli.

15/7/009 Po klidné noci u druhého přítoku (3600m) vyrážíme s Fánou v 9:45h s prázdnými batohy ke klukům do 3900m, kde jsme v 11:30h. Mára vyzbrojen hůlkami a plembákem pro případ pádu zkouší chodit a k velké radosti nás všech mu to docela i jde. S Fánou bereme věci Máry a Ládi a všichni scházíme. Márovi to jde na danou situaci skvěle! K všeobecnému úžasu se Mára dostává za 3h až k druhému přítoku do 3600m! Když zvládnul tento úsek, tak odtud je to už pohoda – tady vede pastevecká pěšinka až dolů do kyšlaku.

Vzhledem k této pozitivní situaci s Márou se domlouváme, že zítra půjdeme na dvoudenní trek do doliny druhého pravého přítoku a on začne pomaličku sestupovat s nejpotřebnějšími věcmi (spacák, stan a jídlo na dva dny) směrem do Šitcharvu.

Dnešek byl velmi dobrým dnem. Mára sešel nejtěžší úsek cesty a už je prakticky soběstačný. Z nejhoršího je venku. Ale legrace to nebyla – první 3-4 dny o sobě nevěděl, byl ochrnutý od prsou dolů a 5.-6. den se začal učit znovu chodit. Je otázka co bylo příčinou. Odhadujeme to na totální vyčerpání organismu a jeho „restart“ od nuly, případně neznámou bakterii či menší mrtvičku…? Nám s Fánou dochází pomalu ale jistě jídlo.

16/7/009 Mára schází dolů do Šitcharvu. My ostatní vyrážíme v 10:30h na trek do doliny druhého pravého přítoku řeky Sary-Šitcharv. Jdeme nalehko, bez stanu, pouze se spacákem a karimatkou. Spát budeme pod jezerem ve výšce cca 4300m pod širákem. Začátek stoupání (prvních 400m) do výšky 4000m je ostrý, poté pozvolné stoupání po staré moréně. V 13:00h přicházíme do výšky 4250m k malému vyschlému jezírku. Zde – na travnaté pláni – se rozhodujeme, že budeme spát – přímo mezi JZ stěnou Olympiády a Pikem 5696. Bouldruji na velkém šutru a kocháme se krásnými výhledy na okolní štíty. Jídla už máme málo, zbývají jen polévky, chybí sladkosti.

V noci sleduji škvírou ve spacáku fantastickou hvězdnou oblohu a vychutnávám si tajemný klid nočního Pamíru, hluboký zážitek. V noci je do -5°C.

17/7/009 Láďa, Ruda a Vladimír jdou ráno výš pod JZ stěnu Olympiády. Já s Fánou sestupujeme k našemu stanu do 3600m. Odpoledne stavíme mužíka vedle stanu, vaříme a relaxujeme. Dojídáme poslední zbytky jídla, zítra scházíme po dvou týdnech z hor do Šitcharvu.

Šitcharv a lázně v Yamchunu

18/7/009 Balíme veškeré věci a v 09:45h scházíme po 14 dnech dolů do civilizace. Za 40min jsme u soutoku Sary- a Rosto-Šitcharv (330m), u prvního mostu (3000m) v 11:30h. Následuje vyčerpávající úsek přes tři stoupání, slunce pálí, chodidla v pohorách už neskutečně pálí. Před posledním výšvihem na náhorní plošinu musíme brodit řeku. Teče již moc vody, dvakrát tolik, co před 14 dny, když jsme šli tudy nahoru. Poslední úsek po asfaltu do vesnice je už opravdu za trest. První zastávka samozřejmě v magazínu (14:30h) – vítá nás milý úsměv prodavačky, dáváme Baltiku 7 a sladké oříšky. Během 1h se tu setkáváme všichni včetně Máry, který od domorodců dostává přezdívku baletka, ta se ihned úspěšně ujímá. Korunu všemu dává Vladimír, když jednou Máru nazývá omylem houslistou

U Alika doma je celá rodina šťastná, že nás opět vidí a že jsme všichni v pořádku. Berou nás za členy rodiny, heslo „Host do domu, bůh do domu“ zde opravdu platí na 120%. Odpoledne bohaté pohoštění, předáváme Alikovi triko naší výpravy, mapy a pasujeme ho na 7. člena naší výpravy jako našeho hostitele. Večer košatá diskuze o problémech světa, šíření české pivní kultury. Z místního jazyka: Sary = horní, Rosto = pravý, Charv = řeka, Šit = saxoul (zdejší trnitý keřík).

19/7/009 Vydatná snídaně, hygiena celého těla (po opravdu dlouhé době), vycházka po Šitcharvu, koupání v Pjandži.

20-21/7/009 V 08:00h odjíždíme za minerálními prameny. Řidiče nám domluvil Alek. Po komunikačním šumu mezi námi a řidičem se nakonec dostáváme do vytoužených lázní Yamchun (3100m), kde si užíváme teplý pramen minerálních vod (43°C), koupání zde stojí 10 Somoni. Procházka k pevnosti Yamchun z 3. st. př. n. l. Úžasný relax po dřině v horách. Stanujeme přímo před lázněmi. Noc teplá, 14°C. Dopoledne koupání v lázních, odpoledne odjezd zpátky do Šitcharvu.

22/7/009 Výlet pěšky do 10km vzdáleného kyšlaku Daršaj – výchozí místo na Pik Mayakovskovo –(6096m), odtud si domlouváme dopravu autem do 50km vzdáleného regionálního centra Ishkashim (30 Somoni/hlavu zpáteční). V Ischkashimu trh, výměna peněz, restaurace, zmrzlina.

Dušanbe

23-24/7/009 Loučení s Alikovou rodinou. V 09:00h vyrážíme na cestu do Dušanbe. Dopravu máme zajištěnou přes Aleka (450 Somoni/hlavu). Jedeme starým UAZem. Cestou do Ishkashimu měníme 4x kolo. Kvůli špatnému benzínu auto chcípe a každých 20-30km musíme chladit motor kýblem vody z řeky (ještě že jedeme pořád podél Pjandže). Do Khorongu jedeme dlouhých 9h (200km, cestou do hor jsme tuto trasu jeli 2h). Naštěstí teď už můžeme jet po hlavní trase z Khorongu do Dušanbe, protože loupeživou bandu, která blokovala pereval cestou do hor již tádžická armáda postřílela. Z Khorongu už auto jede dobře. Spíme pod perevalem asi 3h. Ráno samozřejmě slunce, jak jinak. Potkáváme Čechy z výpravy www.zigulikemdomongolska.cz. V Dušanbe jsme konečně v 19h. Ubytováváme se u bráchy řidiče. Večer v Safari Baru Dušanbejské točené pivo – opravdu není dobré, ale teče.

25-26/7/009 Celý den si užíváme v Dušanbe: pivko, net, bazar, koupání v Komsomolském ozeru, motorový člun, ruské kolo, řetízák, střelnice, kulečník, zmrzlina, meloun, jídlo. Nejprve si fotíme my domorodce, po tom, co si s Fánou kupujeme košile s kravatou a na hlavách máme pravé pamírské čapky, tak si domorodci začínají fotit nás. Večer vodní dýmka, ostrašující zkušenost s tádžickým žvýkacím tabákem. Láďa jde večer před odletem na komín (je to komínář a chce mít cenný zářez z Dušanbe), chytá ho policie, jelikož nemá s sebou doklady, tak přichází s policajtem až do bytu, pokuta 20 €. V 02:00h ráno jedeme na letiště taxikem, Vladimír, Láďa a Ruda zadrženi na policejní stanici jako potencionální teroristi, po půlhodině ukecávání jsou propuštěni. V 05:10h odlet do Istanbulu a dále do Prahy. V Praze po 13h.

Strávili jsme čtyři nezapomenutelné týdny na tádžické půdě. Zdravotní problémy jednoho člena výpravy ovlivnili průběh celé akce, naštěstí vše dobře dopadlo. I přes tyto nepříjemné chvíle se nám podařil první český výstup na Pik Moskevské Olympiády (5883m) a i zbytek času jsme si řádně užili, takže hodnotím výlet na Pamír jako velice povedený. Zážitek musí být hlavně hluboký. Těch máme dost. Navíc většina z nich je i pozitivních, což je něco navíc

Děkujeme sponzorům: HUMI OUTDOOR, Expediční fond, ISOTRA, Evropská cestovní pojišťovna, JUREK S+R, MEGAPIXEL, Stínící technika František ULRICH.

FOTOGALERIE          Základní informace          Rudův deník          Propagace

Propagace této výpravy:

• Článek v American Alpine Journal zde.
• Vystoupení Zdendy Boudy v pořadu CZeška na cestách v televizi Public TV (14. díl, druhá polovina pořadu věnována naší výpravě).
• Dne 7. 8. 2009 vyšel článek o naší expedici na serveru Hedvábná stezka – článek naleznete zde.
• Článek na serveru Horydoly zde.
• Promítání fotek z naší výpravy na Posledním slanění HO Loko Liberec 21. 11. 2009.
• Článek v prosincovém vydání Pěnčínského Zpravodaje – strana 1, strana 2.
• Článek v časopise Lidé a Hory 6/2009 – strana 1, strana 2.
• Článek v časopise Vertigo podzim/zima 2009 – strana 1, strana 2, strana 3.
• Výstava fotografií z naší výpravy – Výstavní síň OS Osm na Palmovce v Praze (25. 3. 2010 – 25. 4. 2010).
• Promítání filmu a fotografií z naší výpravy – zasedací místnost OÚ Pěnčín, 9. 4. 2010, 18:00 hodin.
• Promítání filmu a fogografií z naší výpravy – Klub Cestovatelů v Praze, 12. 4. 2010, 18:30 hodin.
• Výstava fotografií z naší výpravy – zasedací místnost OÚ Pěnčín – květen 2010.
• Promo video značky Jurek od Lumíra Pecolda zde.

Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Jiří Gou Zelinka, Jadetka

FOTOGALERIE

Při myšlenkách o letním výletě 2008 jsem se rozhodoval mezi třemi asijskými alternativami – Altají, Fanskými horami a Tian-Shanem. Volba padla na „nebeské hory“ Tian-Shanu. Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Jiří Gou Zelinka, Jadetka

Cesta

Pátek 18. 7. 2008 Všichni se scházíme v den odletu (18. 7. 2008) na Ruzyni, naše zavazadla váží od 23 do 25 kg, takže nás čeká ještě vybalování a konverze části věcí z báglu do příručních zavazadel. Poté jdeme na pivko, aby nám utekl čas do odletu. V 10 h již usedáme do křesel Aerofloťácké 320-ky. Pět minut před odletem si ještě Fanda odbíhá zpět do tranzitního prostoru Terminálu pro pas, který zapomněl při vyplňování přihlášky do věrnostního programu Skyteamu a můžeme letět. Po necelých 3h jsme na Sheremetevu v Moskvě. Čeká nás tu nechutných 7,5h čekání v neklimatizované prádelně na další letadlo do Biškeku. Netrvá však dlouho a čas zkracujeme konzumací zdravého množství piva, bez toho by čekání bylo nesnesitelné. Výjimečný imitátor zvířecích (i jiných) zvuků Fanda nás obveseluje svými pávy, klokany, žeriky a kočkami. Konečně před 23. h sedíme v letadle a odlétáme do Biškeku. Let trvá 4,5h.

Sobota 19. 7. 2008 V Biškeku přistáváme po 5. hodině a hned si vyřizujeme bez problémů víza za 35$ na počkání. Úřednice se ptáme na OVIR (registrační razítko v pasu) a ta nás přesvědčuje, že opravdu registrace již není potřeba. Toto jsme si zjišťovali asi na pěti různých místech a všude nám bylo sděleno, že od 1. 7. 2008 platí pro občany ČR cestující do Kyrgyzstánu vízová povinnost a tím odpadá povinnost OVIRu. Dokonce i všechna naše bagáž dorazila v pořádku a maršrutkář domluvený již dopředu z Čech na nás opravdu hned na letišti čeká – prostě příjezd do Kyrgízie naprosto bezproblémový! Maršrutka nás odváží přes tržnici v Biškeku, kde doplňujeme potraviny, až do doliny Ala Archa do výšky 2200 m. Zde jsme před 10. h.

Vítá nás tu polojasné počasí, jsme unaveni z cesty a tak stavíme stan a odpočíváme. Odpoledne jdeme na obhlídku okolí, v Kafe Baru dáváme jačí ocas a pivo Baltiku. Hned naproti je dokonce prodejna The North Face za třetinové ceny než u nás! Zítra nás čeká výstup do 3300 m do bivaku Raceka – to bude náš base camp na další dny.

Neděle 20. 7. 2008 Ráno vycházíme v 9:30h vzhůru. Je super počasí, váha báglů už tak super není (23 kg). Po 1 h stoupání mizí stromy i naše síly (přímá úměra). Cesta se na chvíli pokládá takřka na vrstevnici vedoucí k vodopádu, který je zdaleka vidět. U něho jsme ve 12 h. Vpravo bouří divoký potok vedoucí z ledovce Ak-Sai. Odtud nás čeká strmé stoupání vedoucí nejdříve po staré moréně a později i po nové. V tomto úseku nás zastihují dvě hodinové dešťové přeháňky, které přečkáváme s Fandou nejdříve pod tropikem stanu a pak v jeskyňce. Konec výstupu k Racekovi se ohromně táhne, ale v 16:30h jsme konečně v bivaku. Čeká tu na nás milé překvapení – je zde možnost spát na palandě v boudě za 250 Somů/noc (cca 120 Kč), čehož využíváme. Dále je možnost spát ve stanu nebo v chatce. Vaříme čaj a večeři a jdeme spát, zítra chceme dát první vrchol – Pik Boks (4264 m).

Pik Boks 4264 m

Pondělí 21. 7. 2008 Vstáváme v 6 h natěšení na první štít. Cesta vede při pohledu zespoda po levé moréně ledovce Ak-Sai přímo po jejím hřbetu. Po moréně stoupáme až do výšky 3750 m (velmi nepříjemná nestabilní suťová moréna), kde přecházíme ledovec Ak-Sai napříč z východu na západ. Na konci ledovce necháváme mačky, cepíny a lana, protože vidíme, že nebudou k výstupu zapotřebí. Další část cesty vede středem východní stěny Boksu suťovým žlabem, který je velice nestabilní a jsou zde obrovské volné lokry. Musíme si dávat bacha, abychom neshazovali šutry na sebe navzájem. Cesta tímto tankodromem trvá 2 h a je docela vysilující, což je zapříčiněno i tím, že se jedná o náš první výstup a aklimatizaci. Počasí se pomalu ale jistě zhoršuje. Na vrchol (4264 m) vylézáme v 11:30 h a přinášíme sebou mlhu a po chvíli i sněžení. Výhledy tedy nejsou žádné. Ale páv s klokanem slyšet je   Cesta dolů jde naštěstí rychle, sjíždíme po kamenné suti jako na lyžích. Do 3700 m sněží, níže pak prší. Cesta po moréně k Racekovi je nebezpečná, kameny nejen že ujíždí pod nohama ale navíc ještě extrémně kloužou. V bivaku jsme ve 14 h. Odpočíváme ve spacáku, večer vaříme čaj, večeři, hrajeme karty. Usínáme ve 23 h. Máme první vrchol!

Úterý 22. 7. 2008 Další den jsme již dopředu zvolili za relaxační, protože předevčírem jsme sem vynesli kompletní bagáž a včera jsme byli na Boksu. Od rána je krásné počasí, bez mráčků. Chataře učíme karty a náramně se mu ďáblovy obrázky zamlouvají. Hygiena celého těla v ledovcové bystřině nás kouzelně vzpružuje. Fotíme okolí a plánujeme zítřejší výstup na Pik Učitěl (4530 m).

Pik Učitěl 4530 m

Středa 23. 7. 2008 Budíček v 5:30 h, super počasí, nálada bojová. Vycházíme v 6 h. Za stanovým táborem u balvanu s pomníčky zahýbáme ostře doleva a cesta stoupá vzhůru kolem cvičných lezeckých věží, které máme po levé ruce. Stoupáme po pevné suti, po chvíli vlevo na hřebínek 3750 m (sem je to cca 1:15 h z bivaku). Nyní se cesta stáčí vpravo a vede přímo po ostří hřebene vzhůru. Po další 1 h přicházíme ke skalním věžím (4000 m), které obcházíme zleva a další skupinu věží zase zprava. Zde začíná sníh, ale na mačky to není. Cesta se zařezává do stráně a směřuje mírně vpravo na vrcholový hřeben (4300 m). Nyní nás čeká již jen cesta po hřebeni. Vlevo sněhová návěj, vpravo skála. Na vrcholu (4530 m) jsme s Fandou dneska první v 9:40 h. Super výhledy na Pik Korona, Izyskatěl, Semonova Tianshanskogo, Svobodnaja Korea, Ak-too, Těketor, Boks, dolinu Adygene a je vidět i tábor v Ala-Archa. Čekáme na další, fotíme vrcholovky. Cesta dolů je rychlá, za 1 h již odpočíváme kousek nad táborem a sluníme se. Do tábora přicházíme ve 14 h a vychutnáváme si krásné pocity. Až do 16 h je krásné počasí, pak přichází déšť a mlha.

Pik Izyskatěl 4570 m

Čtvrtek 24. 7. 2008 Dnes a zítra máme největší cíl – Pik Izyskatěl (4570 m). Už doma v Čechách, když jsem viděl fotku jeho severní stěny, tak jsem věděl, že na tenhle štít rozhodně chci. Bohužel od rána je špatné počasí, mlha, každou hodinu dešťová přeháňka a poměrně i chladno. Počítám s tím, že bychom dnes vystoupali morénou ledovce Ak-Sai do výšky 3750 m do míst, kde jsme přecházeli ledovec při výstupu na Pik Boks, a tam zabivakovali. Tudíž dnešní cestu známe, je to tak na 2-3 h.

Dešťové přeháňky náš odchod z bivaku pozdrželi až na 16:30 h, ale hlavně že jdeme! Po 40 minutách stoupání morénou nás přepadá sněhová vánice jako blázen! Cesta se stává nebezpečnější a vidět je na pár kroků. V jednom momentu, kdy začalo v dáli hřmít se část naší skupiny rozhoduje pro sestup. Nálada v týmu je špatná. Já se modlím, abych přemluvil alespoň jednoho člověka, aby šel se mnou nahoru. V tomto opět nezklamal kamarád Fanda – jeho klokaní povyk značí, že jde nahoru! Po 15 minutách stoupání se ohlížím dolů a vidím, že i ti, co se před chvílí rozhodli pro sestup si to rozmysleli a jdou s námi nahoru – to je dobře – jsme kompletní! Navíc počasí se začíná umoudřovat a sněžení polevuje, mlha se rozpadá. Kolem 19 h přicházíme na ledovec Ak-Sai a rozděláváme ve výšce 3750 m tábor. Mračna na severu jsou černá, ale já jsem optimista. V noci je vlezlá zima a vlhko.

Pátek 25. 7. 2008 Dle domluvy vstáváme v 5:30 h. Počasí ze severu zamračené, nálada v týmu špatná, ale já očekávám protrhávání z jihovýchodu (náš směr výstupu na Izyskatěl), což i mračna naznačují. Přesto se dohadujeme, že odchod od stanu pozdržíme ještě o 2 h. Ve stanu se modlím, aby jsme šli nahoru. Nakonec k mé velké radosti vycházíme v 8 h, počasí vypadá nevyzpitatelně – na jihovýchodu opravdu protrhávání oblačnosti, ale ze severu jdou černé mraky. Já jsem však stále optimista.

Vedle počasí se hned od startu jeví jako další velký problém čerstvý sníh, který napadl včera a přes noc. Jeho výška je cca 25-30 cm a prošlapávání cesty je tím pádem obtížnější než za optimálních podmínek. Moje návleky kvůli logistické chybě zůstali v Čechách, a tak vypomáhá všemocná kobercovka (bez ní bych byl už několikrát v háji). Na úrovni Koronského bivaku ve výšce 3850 m jsme po 40 minutách. Odtud ostré stoupání Koronským ledovcem na plato ve výšce 4100 m. Čerstvý sníh zakryl všechny trhliny v ledovci, což je velmi nebezpečné. Nově vytvořené mosty přes trhliny jsou zrádné. V 11 h se na začátku plata navazujeme na lano 2 x 3 lidi, prošlapávání cesty se stává úmornější a úmornější. Počasí zatím dobré, ale na severu pořád straší černé mraky.

Nyní nás čeká přechod ledovce ze severu na jih pod sedlo. Jediným problémem této partie jsou čerstvě zasněžené trhliny v ledovci. Střídáme se v prošlapávání čerstvého sněhu. Celou cestu napříč ledovcem studujeme klíčové místo výstupu, což je 50° strmý a 90 metrů vysoký ledový výšvih do sedla, a cestu dál hřebínkem na vrchol. Pod sedlem jsme ve 12 h.

Začínám lézt vzhůru. Cepíny Raveltik Demon Mountain v obou rukách mile překvapují, jak festově drží v ledové stěně, stejně tak přední hroty Griveláckých maček. První 50° délka ve výšce 4300 m jde překvapivě hladce. Ani nezakládám mezijištění a po 40 m jsem u erární štandovací smyce, kterou raději ještě pojišťuji jedním friendem. Zde dobírám Rudu a pokračuji v tahání druhé délky, která je již mírnější a v podstatě „choďák“. Dolézám do sedla, zde je další fixní smyce. Opět dobírám Rudu a házíme lano dolů. Nahoru k nám do sedla se nakonec dostává ještě Vladimír. Zbytek výpravy zůstává dole a po chvíli sestupují zpátky dolů ke stanům a dále do bivaku Raceka. Dle průvodce to má být nahoru 90 minut po lehkém skalním hřebínku. Mě se to zdá na první pohled blížeji ale zase nesouhlasím s „lehkým skalním hřebínkem“, vidím velice nepříjemné, strmé a ostré sněhové ostří s velkou převějí otočenou na jih. Rudovi se tato cesta nezamlouvá a raději se rozhoduje pro sestup dolů – slaňuje dolů a pokračuje do Raceka jako ostatní. My s Vladimírem pokus o vrchol rozhodně dáme! Počasí se začíná kazit, přichází mraky a krásné výhledy na okolní štíty mizí.

Jdeme bez jištění, které by nás enormně zdržovalo, každý máme jeden demoňácký cepín od Raveltiku. Prošlapávám cestu. První skalky obcházíme zleva a dostáváme se na sněhový ostrý hřbet s velkou převějí, který jsem viděl ze sedla. Jde to vcelku dobře. Vladimír stoupá asi 20 m za mnou. Kvůli převěji volím cestu 1,5 m vpravo od hrany převěje. Zhruba po 50 m se najednou z ničeho nic pod námi převěj propadá! V první vteřině nevím, co se to děje, naštěstí držím cepín v pravé ruce, převěj je na levou stranu, cepínem se reflexivně zachytávám vpravo v ledové stěně, stejně tak Vladimír. Nohama teď visíme nad propastí a pozorujeme lavinu, kterou jsme strhli a letí celou jižní stěnou Izyskatělu. Tohle byla opravdu klika! Po krátkém oklepání pokračujeme dále. Již nevolíme cestu přímo po hřebeni ale scházíme vlevo do jižní stěny a stoupáme vzhůru asi 20 m od hřebene. Za chvíli vidím kříž značící vrchol! Máme to, jsme na Izyskatělu! Velká radost! Čas 14:00 h. Škoda, že jsme nestihly lepší počasí, nyní je tu mlha, ale dali jsme velice hodnotný vrchol. Fotíme vrcholové foto. Ze sedla nám to trvalo na vrchol 30 minut. A teď bacha na sestup, do sedla to ještě nebude zadarmo. Dolů lezeme opatrně. Fotím si místo odtrhnuté převěje. Ze sedla slaňuje Vladimír na jednoduchém dlouhém laně až dolů, já na dvojitém přes štand v polovině, abych lano stáhl. Počítám s tím, že lano nestačí až dolů a že poslední metry budu muset seskakovat do návěje, ale nakonec lano vychází naprosto přesně. Pod sedlem (15 h) máme již nejhorší za sebou a čeká nás už jen seběhnutí po ledovci ke stanům, kde jsme v 16 h. Zde na nás čeká Ruda a vaří nám čaj. Balíme stany a sestupujeme za zbytkem výpravy na Raceka, kam přicházíme v 18:30 h. Dnešek byl dlouhý a náročný, ale velice úspěšný. Izyskatěl je velice hodnotnou a krásnou čtyřtisícovkou!

Sobota 26. 7. 2008 V noci jsem měl halucinace, vůbec nevím, co se dělo, ale bylo to hrozné. Ráno jsem to zjistil. Včera na ledovci a v sedle pod Izyskatělem jsem si položil slušný základ pro solidní zánět spojivek, který v noci propukl. Navíc mám totálně spálený obličej. Od Jadetky fasuji oční kapky, bolest očí je dost šílená. Navíc venku je jako na potvoru vymeteno, sluníčko, prostě nádherné počasí, přímo ideál pro člověka se zánětem spojivek. Musím to zkousnout.

Již dříve jsme se rozhodli, že po Izyskatělu sestoupíme z Raceka a pojedeme do jiné oblasti. V 10 h balíme věci a fičíme dolů. Kousek pod Racekem narážíme na Martina z Brna, který jde nahoru a v Kyrgízii je sám. Říkáme mu naše plány, že v dalších dnech chceme poznat jezero Issyk-Kul a další oblasti Tian-Shanu. Ihned se k nám přidává a máme o člena víc. Cesta dolů je o poznání rychlejší než nahoru a po 12. h již sedíme v Kafe Baru v Ala Arche. Slavíme tři čtyřtisícovky, které jsme dali v uplynulých dnech a družíme se s místními domorodci. Od jednoho z nich dostává Fanda krásnou přezdívku „Kung-fu Fanda“, která se ho drží po zbytek výletu. Našel jsem medicínu na moje oči – bolest odeznívá přímoúměrně se vzrůstajícím počtem vypitých piv Baltika5. Děti majitelky Kafe Baru si hrají na vedlejším stole s našimi prázdnými flaškami od piva a nevěřícně kroutí hlavami, že je možné vypít tolik piv   Večer probíhá ve vedlejší místnosti jakási schůze místních, dávají nám napít jejich tradiční pití – nějaký prazvláštní vývar z bůhví čeho, ale tyto tradice já rád. Po vypití veškerých zásob piva stavíme stany hned vedle Kafe Baru a jdeme spát.

Neděle 27. 7. 2008 Ráno jsme sehnali odvoz do Biškeku – pojedeme nadvakrát osobákem. Jedna skupina odjíždí v 10 h, já s Rudou, Gouem a Jadetkou čekáme v Kafe Baru na druhý turnus. Bolest očí opravdu včera odešla! Teď už mám tedy jen spálený obličej. V Biškeku jsme kompletní ve 13:30 h. Hned na autobusáku se na nás vrhli maršrutkáři s nabídkami odvozu do Talaského Alatau do oblasti Sary Čelek (úžasný národní park s přírodními lesy ořechovníků, jabloní, mandloní, jezero atd.) za 25000 Somů. To usmlouvávám po chvíli na 6000 Somů, ale i to je dost. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme do Karakolu (2800 Somů za naši skupinu), město 400 km východně od Biškeku, centrum podhůří Terskey Alatau. V 15 h nasedáme do maršrutky. Počet cestujících během cesty kolísá mezi 12 a 18. Projíždíme horami východního Kyrgyz Alatau, později podél celého severního pobřeží kyrgyzského moře Issyk-Kul – nádherné jezero s mírně slanou vodou, jedno z největších horských jezer na světě, hladina ve výšce 1600 m. V Karakolu jsme v 22 h. Vladimír tu zná kemp Turkestan a tam se také ubytováváme. Po týdnu sprchy! Večer jdeme do Fakíra na pivo.

Džety Oguz

Pondělí 28. 7. 2008 Ráno vstáváme v poklidu, na tržišti doplňujeme zásoby. Fanda splácává na co přijde – karbanátek, broskve, sušenky, manty, pelmeň a vyvrcholením je dršťkový salát. Tento pokrm bude mít vliv na jeho chování/sraní dalších pár dnů. Já kupuji slušivou kšiltovku s nápisem „Issyk-Kul“ především ze zdravotních důvodů – aby mi nasvítilo slunce na ksicht (ihned mi ji posral pták, v čemž vidím znamení brzkého štestí), v lékárně pořizuji mast Panthenol na můj spálený obličej, hodně mi pomáhá. Odpoledne odjíždíme do doliny Džety Oguz (Sedm býků podle červených skalních útvarů nad vesnicí). Slunce svítí, ani mráčku. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny – Vladimír, Ruda a Martin jdou již dnes nahoru na Poľanu Cvetov (Louku květů), která je odtud vzdálena asi 4-5 h chůze. My se rozhodujeme, že dnešní večer strávíme v Džety Oguz a budeme se věnovat kultuře a okolí. Jdeme se podívat na červené skály Sedmi býků a Rozbitoje Serdce. Jedná se o tvrdší slepenec. Musíme též zkusit zdejší všudypřítomný tradiční nápoj kumyz – zkvašené kobylí mléko, které tu pijí všichni domorodci. V jurtě objednáváme 1 litr tohoto moku a hned po prvním loku zjišťujeme, že tohle fakt nepůjde. Chuť je identická se žaludečními šťávami při zvracení. Já jakožto milovník místních zvyků se přemlouvám a dvoudecku do sebe klopím, ale s největším sebezapřením. Chuť si zpravujeme další místní pochutinou – Ajrakem – trochu připomíná naše jogurtové mléko, velice dobré. Večer u stanu karty a Baltika.

Úterý 29. 7. 2008 Vstáváme v 9 h, jdeme do nejbližší jurty na manty (tradiční jídlo, těstovinové kapsy plněné masem, výborné). Dnešní cíl je Poľana Cvetov. Počasí je nádherné. V magazínu kupujeme pití a ve 12 h vycházíme. Hned u vstupu do doliny, kterou vede naše cesta stojí na cestě Kamaz. Cvičně se ptáme, zda by nás hodili nahoru. Máme opravdu štěstí, prý to není problém a za nás čtyři platíme 500 Somů. Na korbě náklaďáku se dostáváme až k soutoku Džety Oguz a Telety, což je dobrých 12 km a jít to s 25ti kilovými bágly není žádný med. Pěšky pokračujeme ještě asi 1 h vzhůru dolinou k soutoku Bajtoru a Ajlanyše. Zde stavíme stany. Krásná louka s famózními výhledy na pětitisícovku Oguz Baši (Hlava Býka). Večer se u nás stavují pastevci na koních, říkají nám, že kousek od nás jsou Ruda s Vladimírem a Martinem. Jednomu z pastevců se líbí Fandův nůž a zkouší, jestli to není „padarok“. Nakonec dohadujeme výměnu nože za ranní mléko. Celý den má Fanda střevní problémy – svaluje to na dršťkový salát z Karakolu. Kolem stáda koní, krav a ovcí a hejna hovad.

Středa 30. 7. 2008 Ráno je počasí opět super. V 9:30 h přijíždí pastevci s vynikajícím čerstvě podojeným mlékem, kam se hrabe na tohle naše smetana! Dnes se chystáme na trek pod Oguz Baši. Fandovi stále není dobře a zůstává u stanu. Vycházíme v 11 h, jdeme dále dolinou podél Ajlanyše nejprve po louce, později hájem. Přecházíme divoký potok Arčalytoru a po chvíli se nám otevírá úžasný pohled na skupinu Oguz Baši z blízka. Obrovská louka se stovkou krav a koní, nádherné řečiště Ajlanyše a nad tím vším bílá hradba pětitisícové Hlavy býka. Jakmile se na chvíli zastavíme okamžitě na nás útočí stovky hovad. Před začátkem ledovce se otáčíme a scházíme zpátky ke stanu. Odpoledne se koupeme v říčce Ajlanyš. Večer k nám přichází domorodý pastevec – veterán elitního sovětského armádního sboru, který sloužil v Afghánistánu, Kambodže, Laosu a Keni. Velice příjemná a obohacující diskuze, ukazoval nám bojová umění, která přijdou na řadu, když vojákovi dojde samopal, automat, pistole i nůž…zážitek. A mě říkal, že „bogatstvo“ nejsou peníze, ale děti. A proto jich má 5 a hromadu vnoučat

Čtvrtek 31. 7. 2008 Opět krásné počasí bez mráčků. V 10:30 h vycházíme dolů do Džety Oguz. Dnes chceme sestoupit dolů a domluvit dopravu k jezeru Issyk-Kul, kde plánujeme relax. Cesta s těžkým batohem se táhne, ale dole jsme už kolem 14. h. V magazínu kupujeme Baltiky a domlouváme dopravu do města Čolpon-Ata (jezerní letovisko na severním pobřeží Issyk-Kul) na zítřek. V jurtě dáváme výborné manty a pelmeň a asi po dvou hodinách se u nás objevuje Ruda! Trhl se od kluků, kteří dělají nahoře ještě jeden trek. Náš plán další dny si užívat u Issyk-Kul se mu náramně líbí. Večer slavíme v jurtě, kde nakonec i spíme. Issyk-Kul

Pátek 1. 8. 2008 Přesně v domluvený čas v 8:30 h před jurtou na nás čeká odvoz do Čolpon-Aty, kde jsme v 11:30 h. Stále super počasí. Dáváme na rady průvodce a ubytováváme se v soukromí za 200 Somů na osobu a noc (cca 85 Kč). Bágly necháváme v domě a okamžitě směřujeme na pláž. Čekali jsme hodně, ale skutečnost je ještě fantastičtější – krásná pláž, nádherný holky všude kolem, naprosto čistá a teplá (25°C) voda, zmrzlina, pivo…co víc si přát! Všude kolem restaurace s vynikajícími pokrmy. Odpoledne sledujeme zatmění slunce. Večer jdeme za kulturou – disko, děláme družbu se zápasníkem wrestlingu a studentkami z Biškeku.

Sobota 2. 8. 2008 – Nedelě 3. 8. 2008 Oba dny si užíváme na pláži. Hrajeme s Kyrgyzsko-kazaškým výběrem fotbal, volejbal, jezdíme s Kazaškami na banánu taženém člunem, družba s holkami z Biškeku. Kontinuálně doplňujeme tekutiny. Večer paříme na výtečné letní diskotéce Relax, kde se stáváme od prvních chvil velice respektovanými tanečními mistry.

Pondělí 4. 8. 2008 – Úterý 5. 8. 2008 V 9 h odjíždíme maršrutkou do Biškeku. Procházíme toto naprosto nezajímavé město a večer odjíždíme taxikem na letiště Manas, které je z města vzdáleno asi 30 km. Zde trávíme dlouhou noc, letadlo nám letí až v 6:30 h. Kolem 5. h se chystáme na odbavení, ale nastává problém. Úředníkovi se nelíbí, že v pase nemáme OVIR!!! Registrační razítko, na které jsme se ptali na pěti různých místech a všude nám bylo řečeno, že stačí pouze vízum a registrace již není potřeba! Trochu infarktová situace. Nakonec vše řeší úplatek 550$ za naši skupinu. Úřednice na pasové kontrole ještě nemůže uvěřit, že já jsem opravdu ten típek na fotce v pasu, ale po chvilce mě pouští i tato překážka a už čekáme na letadlo. Let do Moskvy trvá 4,5 h. V Moskvě čekáme 1 h na odlet do Prahy, naštěstí již bez větších komplikací. V Praze dokonce nacházíme veškerou bagáž a návrat z Asie se tedy zdařil bez ztráty kytičky.

Literatura

Kleslo, M. (2005): Horolezecký, trekový a turistický průvodce TIAN SHAN, vlastním nákladem

Reálie (léto 2008)

Měna v Kyrgyzstánu – 1 Som; 1$ = 34 Somů, 1€ = 54 Somů (1$ = 15,50 Kč, 1€ = 24 Kč)

Ceny

doprava maršrutkou Biškek – Karakol 2800 Somů/7 osob, Džety Oguz – Čolpon Ata 2500 Somů/5 osob, Karakol – Džety Oguz 800 Somů/7 osob, Biškek – Ala Archa 2500/7 osob, náklaďákem Džety Oguz – Poľana Cvetov 500 Somů/4 osoby, pivo Baltika5 30-40 Somů, jídlo (manty, pelmeň, šašlik) 70-100 Somů

FOTOGALERIE