Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Jiří Gou Zelinka, Jadetka
Při myšlenkách o letním výletě 2008 jsem se rozhodoval mezi třemi asijskými alternativami – Altají, Fanskými horami a Tian-Shanem. Volba padla na „nebeské hory“ Tian-Shanu. Členové: Zdenda Bouda, Fanda Ulrich, Ruda Černý, Vladimír Soják, Jiří Gou Zelinka, Jadetka
Cesta
Pátek 18. 7. 2008 Všichni se scházíme v den odletu (18. 7. 2008) na Ruzyni, naše zavazadla váží od 23 do 25 kg, takže nás čeká ještě vybalování a konverze části věcí z báglu do příručních zavazadel. Poté jdeme na pivko, aby nám utekl čas do odletu. V 10 h již usedáme do křesel Aerofloťácké 320-ky. Pět minut před odletem si ještě Fanda odbíhá zpět do tranzitního prostoru Terminálu pro pas, který zapomněl při vyplňování přihlášky do věrnostního programu Skyteamu a můžeme letět. Po necelých 3h jsme na Sheremetevu v Moskvě. Čeká nás tu nechutných 7,5h čekání v neklimatizované prádelně na další letadlo do Biškeku. Netrvá však dlouho a čas zkracujeme konzumací zdravého množství piva, bez toho by čekání bylo nesnesitelné. Výjimečný imitátor zvířecích (i jiných) zvuků Fanda nás obveseluje svými pávy, klokany, žeriky a kočkami. Konečně před 23. h sedíme v letadle a odlétáme do Biškeku. Let trvá 4,5h.
Sobota 19. 7. 2008 V Biškeku přistáváme po 5. hodině a hned si vyřizujeme bez problémů víza za 35$ na počkání. Úřednice se ptáme na OVIR (registrační razítko v pasu) a ta nás přesvědčuje, že opravdu registrace již není potřeba. Toto jsme si zjišťovali asi na pěti různých místech a všude nám bylo sděleno, že od 1. 7. 2008 platí pro občany ČR cestující do Kyrgyzstánu vízová povinnost a tím odpadá povinnost OVIRu. Dokonce i všechna naše bagáž dorazila v pořádku a maršrutkář domluvený již dopředu z Čech na nás opravdu hned na letišti čeká – prostě příjezd do Kyrgízie naprosto bezproblémový! Maršrutka nás odváží přes tržnici v Biškeku, kde doplňujeme potraviny, až do doliny Ala Archa do výšky 2200 m. Zde jsme před 10. h.
Vítá nás tu polojasné počasí, jsme unaveni z cesty a tak stavíme stan a odpočíváme. Odpoledne jdeme na obhlídku okolí, v Kafe Baru dáváme jačí ocas a pivo Baltiku. Hned naproti je dokonce prodejna The North Face za třetinové ceny než u nás! Zítra nás čeká výstup do 3300 m do bivaku Raceka – to bude náš base camp na další dny.
Neděle 20. 7. 2008 Ráno vycházíme v 9:30h vzhůru. Je super počasí, váha báglů už tak super není (23 kg). Po 1 h stoupání mizí stromy i naše síly (přímá úměra). Cesta se na chvíli pokládá takřka na vrstevnici vedoucí k vodopádu, který je zdaleka vidět. U něho jsme ve 12 h. Vpravo bouří divoký potok vedoucí z ledovce Ak-Sai. Odtud nás čeká strmé stoupání vedoucí nejdříve po staré moréně a později i po nové. V tomto úseku nás zastihují dvě hodinové dešťové přeháňky, které přečkáváme s Fandou nejdříve pod tropikem stanu a pak v jeskyňce. Konec výstupu k Racekovi se ohromně táhne, ale v 16:30h jsme konečně v bivaku. Čeká tu na nás milé překvapení – je zde možnost spát na palandě v boudě za 250 Somů/noc (cca 120 Kč), čehož využíváme. Dále je možnost spát ve stanu nebo v chatce. Vaříme čaj a večeři a jdeme spát, zítra chceme dát první vrchol – Pik Boks (4264 m).
Pik Boks 4264 m
Pondělí 21. 7. 2008 Vstáváme v 6 h natěšení na první štít. Cesta vede při pohledu zespoda po levé moréně ledovce Ak-Sai přímo po jejím hřbetu. Po moréně stoupáme až do výšky 3750 m (velmi nepříjemná nestabilní suťová moréna), kde přecházíme ledovec Ak-Sai napříč z východu na západ. Na konci ledovce necháváme mačky, cepíny a lana, protože vidíme, že nebudou k výstupu zapotřebí. Další část cesty vede středem východní stěny Boksu suťovým žlabem, který je velice nestabilní a jsou zde obrovské volné lokry. Musíme si dávat bacha, abychom neshazovali šutry na sebe navzájem. Cesta tímto tankodromem trvá 2 h a je docela vysilující, což je zapříčiněno i tím, že se jedná o náš první výstup a aklimatizaci. Počasí se pomalu ale jistě zhoršuje. Na vrchol (4264 m) vylézáme v 11:30 h a přinášíme sebou mlhu a po chvíli i sněžení. Výhledy tedy nejsou žádné. Ale páv s klokanem slyšet je 
Cesta dolů jde naštěstí rychle, sjíždíme po kamenné suti jako na lyžích. Do 3700 m sněží, níže pak prší. Cesta po moréně k Racekovi je nebezpečná, kameny nejen že ujíždí pod nohama ale navíc ještě extrémně kloužou. V bivaku jsme ve 14 h. Odpočíváme ve spacáku, večer vaříme čaj, večeři, hrajeme karty. Usínáme ve 23 h. Máme první vrchol!
Úterý 22. 7. 2008 Další den jsme již dopředu zvolili za relaxační, protože předevčírem jsme sem vynesli kompletní bagáž a včera jsme byli na Boksu. Od rána je krásné počasí, bez mráčků. Chataře učíme karty a náramně se mu ďáblovy obrázky zamlouvají. Hygiena celého těla v ledovcové bystřině nás kouzelně vzpružuje. Fotíme okolí a plánujeme zítřejší výstup na Pik Učitěl (4530 m).
Pik Učitěl 4530 m
Středa 23. 7. 2008 Budíček v 5:30 h, super počasí, nálada bojová. Vycházíme v 6 h. Za stanovým táborem u balvanu s pomníčky zahýbáme ostře doleva a cesta stoupá vzhůru kolem cvičných lezeckých věží, které máme po levé ruce. Stoupáme po pevné suti, po chvíli vlevo na hřebínek 3750 m (sem je to cca 1:15 h z bivaku). Nyní se cesta stáčí vpravo a vede přímo po ostří hřebene vzhůru. Po další 1 h přicházíme ke skalním věžím (4000 m), které obcházíme zleva a další skupinu věží zase zprava. Zde začíná sníh, ale na mačky to není. Cesta se zařezává do stráně a směřuje mírně vpravo na vrcholový hřeben (4300 m). Nyní nás čeká již jen cesta po hřebeni. Vlevo sněhová návěj, vpravo skála. Na vrcholu (4530 m) jsme s Fandou dneska první v 9:40 h. Super výhledy na Pik Korona, Izyskatěl, Semonova Tianshanskogo, Svobodnaja Korea, Ak-too, Těketor, Boks, dolinu Adygene a je vidět i tábor v Ala-Archa. Čekáme na další, fotíme vrcholovky. Cesta dolů je rychlá, za 1 h již odpočíváme kousek nad táborem a sluníme se. Do tábora přicházíme ve 14 h a vychutnáváme si krásné pocity. Až do 16 h je krásné počasí, pak přichází déšť a mlha.
Pik Izyskatěl 4570 m
Čtvrtek 24. 7. 2008 Dnes a zítra máme největší cíl – Pik Izyskatěl (4570 m). Už doma v Čechách, když jsem viděl fotku jeho severní stěny, tak jsem věděl, že na tenhle štít rozhodně chci. Bohužel od rána je špatné počasí, mlha, každou hodinu dešťová přeháňka a poměrně i chladno. Počítám s tím, že bychom dnes vystoupali morénou ledovce Ak-Sai do výšky 3750 m do míst, kde jsme přecházeli ledovec při výstupu na Pik Boks, a tam zabivakovali. Tudíž dnešní cestu známe, je to tak na 2-3 h.
Dešťové přeháňky náš odchod z bivaku pozdrželi až na 16:30 h, ale hlavně že jdeme! Po 40 minutách stoupání morénou nás přepadá sněhová vánice jako blázen! Cesta se stává nebezpečnější a vidět je na pár kroků. V jednom momentu, kdy začalo v dáli hřmít se část naší skupiny rozhoduje pro sestup. Nálada v týmu je špatná. Já se modlím, abych přemluvil alespoň jednoho člověka, aby šel se mnou nahoru. V tomto opět nezklamal kamarád Fanda – jeho klokaní povyk značí, že jde nahoru! Po 15 minutách stoupání se ohlížím dolů a vidím, že i ti, co se před chvílí rozhodli pro sestup si to rozmysleli a jdou s námi nahoru – to je dobře – jsme kompletní! Navíc počasí se začíná umoudřovat a sněžení polevuje, mlha se rozpadá. Kolem 19 h přicházíme na ledovec Ak-Sai a rozděláváme ve výšce 3750 m tábor. Mračna na severu jsou černá, ale já jsem optimista. V noci je vlezlá zima a vlhko.
Pátek 25. 7. 2008 Dle domluvy vstáváme v 5:30 h. Počasí ze severu zamračené, nálada v týmu špatná, ale já očekávám protrhávání z jihovýchodu (náš směr výstupu na Izyskatěl), což i mračna naznačují. Přesto se dohadujeme, že odchod od stanu pozdržíme ještě o 2 h. Ve stanu se modlím, aby jsme šli nahoru. Nakonec k mé velké radosti vycházíme v 8 h, počasí vypadá nevyzpitatelně – na jihovýchodu opravdu protrhávání oblačnosti, ale ze severu jdou černé mraky. Já jsem však stále optimista.
Vedle počasí se hned od startu jeví jako další velký problém čerstvý sníh, který napadl včera a přes noc. Jeho výška je cca 25-30 cm a prošlapávání cesty je tím pádem obtížnější než za optimálních podmínek. Moje návleky kvůli logistické chybě zůstali v Čechách, a tak vypomáhá všemocná kobercovka (bez ní bych byl už několikrát v háji). Na úrovni Koronského bivaku ve výšce 3850 m jsme po 40 minutách. Odtud ostré stoupání Koronským ledovcem na plato ve výšce 4100 m. Čerstvý sníh zakryl všechny trhliny v ledovci, což je velmi nebezpečné. Nově vytvořené mosty přes trhliny jsou zrádné. V 11 h se na začátku plata navazujeme na lano 2 x 3 lidi, prošlapávání cesty se stává úmornější a úmornější. Počasí zatím dobré, ale na severu pořád straší černé mraky.
Nyní nás čeká přechod ledovce ze severu na jih pod sedlo. Jediným problémem této partie jsou čerstvě zasněžené trhliny v ledovci. Střídáme se v prošlapávání čerstvého sněhu. Celou cestu napříč ledovcem studujeme klíčové místo výstupu, což je 50° strmý a 90 metrů vysoký ledový výšvih do sedla, a cestu dál hřebínkem na vrchol. Pod sedlem jsme ve 12 h.
Začínám lézt vzhůru. Cepíny Raveltik Demon Mountain v obou rukách mile překvapují, jak festově drží v ledové stěně, stejně tak přední hroty Griveláckých maček. První 50° délka ve výšce 4300 m jde překvapivě hladce. Ani nezakládám mezijištění a po 40 m jsem u erární štandovací smyce, kterou raději ještě pojišťuji jedním friendem. Zde dobírám Rudu a pokračuji v tahání druhé délky, která je již mírnější a v podstatě „choďák“. Dolézám do sedla, zde je další fixní smyce. Opět dobírám Rudu a házíme lano dolů. Nahoru k nám do sedla se nakonec dostává ještě Vladimír. Zbytek výpravy zůstává dole a po chvíli sestupují zpátky dolů ke stanům a dále do bivaku Raceka. Dle průvodce to má být nahoru 90 minut po lehkém skalním hřebínku. Mě se to zdá na první pohled blížeji ale zase nesouhlasím s „lehkým skalním hřebínkem“, vidím velice nepříjemné, strmé a ostré sněhové ostří s velkou převějí otočenou na jih. Rudovi se tato cesta nezamlouvá a raději se rozhoduje pro sestup dolů – slaňuje dolů a pokračuje do Raceka jako ostatní. My s Vladimírem pokus o vrchol rozhodně dáme! Počasí se začíná kazit, přichází mraky a krásné výhledy na okolní štíty mizí.
Jdeme bez jištění, které by nás enormně zdržovalo, každý máme jeden demoňácký cepín od Raveltiku. Prošlapávám cestu. První skalky obcházíme zleva a dostáváme se na sněhový ostrý hřbet s velkou převějí, který jsem viděl ze sedla. Jde to vcelku dobře. Vladimír stoupá asi 20 m za mnou. Kvůli převěji volím cestu 1,5 m vpravo od hrany převěje. Zhruba po 50 m se najednou z ničeho nic pod námi převěj propadá! V první vteřině nevím, co se to děje, naštěstí držím cepín v pravé ruce, převěj je na levou stranu, cepínem se reflexivně zachytávám vpravo v ledové stěně, stejně tak Vladimír. Nohama teď visíme nad propastí a pozorujeme lavinu, kterou jsme strhli a letí celou jižní stěnou Izyskatělu. Tohle byla opravdu klika! Po krátkém oklepání pokračujeme dále. Již nevolíme cestu přímo po hřebeni ale scházíme vlevo do jižní stěny a stoupáme vzhůru asi 20 m od hřebene. Za chvíli vidím kříž značící vrchol! Máme to, jsme na Izyskatělu! Velká radost! Čas 14:00 h. Škoda, že jsme nestihly lepší počasí, nyní je tu mlha, ale dali jsme velice hodnotný vrchol. Fotíme vrcholové foto. Ze sedla nám to trvalo na vrchol 30 minut. A teď bacha na sestup, do sedla to ještě nebude zadarmo. Dolů lezeme opatrně. Fotím si místo odtrhnuté převěje. Ze sedla slaňuje Vladimír na jednoduchém dlouhém laně až dolů, já na dvojitém přes štand v polovině, abych lano stáhl. Počítám s tím, že lano nestačí až dolů a že poslední metry budu muset seskakovat do návěje, ale nakonec lano vychází naprosto přesně. Pod sedlem (15 h) máme již nejhorší za sebou a čeká nás už jen seběhnutí po ledovci ke stanům, kde jsme v 16 h. Zde na nás čeká Ruda a vaří nám čaj. Balíme stany a sestupujeme za zbytkem výpravy na Raceka, kam přicházíme v 18:30 h. Dnešek byl dlouhý a náročný, ale velice úspěšný. Izyskatěl je velice hodnotnou a krásnou čtyřtisícovkou!
Sobota 26. 7. 2008 V noci jsem měl halucinace, vůbec nevím, co se dělo, ale bylo to hrozné. Ráno jsem to zjistil. Včera na ledovci a v sedle pod Izyskatělem jsem si položil slušný základ pro solidní zánět spojivek, který v noci propukl. Navíc mám totálně spálený obličej. Od Jadetky fasuji oční kapky, bolest očí je dost šílená. Navíc venku je jako na potvoru vymeteno, sluníčko, prostě nádherné počasí, přímo ideál pro člověka se zánětem spojivek. Musím to zkousnout.
Již dříve jsme se rozhodli, že po Izyskatělu sestoupíme z Raceka a pojedeme do jiné oblasti. V 10 h balíme věci a fičíme dolů. Kousek pod Racekem narážíme na Martina z Brna, který jde nahoru a v Kyrgízii je sám. Říkáme mu naše plány, že v dalších dnech chceme poznat jezero Issyk-Kul a další oblasti Tian-Shanu. Ihned se k nám přidává a máme o člena víc. Cesta dolů je o poznání rychlejší než nahoru a po 12. h již sedíme v Kafe Baru v Ala Arche. Slavíme tři čtyřtisícovky, které jsme dali v uplynulých dnech a družíme se s místními domorodci. Od jednoho z nich dostává Fanda krásnou přezdívku „Kung-fu Fanda“, která se ho drží po zbytek výletu. Našel jsem medicínu na moje oči – bolest odeznívá přímoúměrně se vzrůstajícím počtem vypitých piv Baltika5. Děti majitelky Kafe Baru si hrají na vedlejším stole s našimi prázdnými flaškami od piva a nevěřícně kroutí hlavami, že je možné vypít tolik piv Večer probíhá ve vedlejší místnosti jakási schůze místních, dávají nám napít jejich tradiční pití – nějaký prazvláštní vývar z bůhví čeho, ale tyto tradice já rád. Po vypití veškerých zásob piva stavíme stany hned vedle Kafe Baru a jdeme spát.
Neděle 27. 7. 2008 Ráno jsme sehnali odvoz do Biškeku – pojedeme nadvakrát osobákem. Jedna skupina odjíždí v 10 h, já s Rudou, Gouem a Jadetkou čekáme v Kafe Baru na druhý turnus. Bolest očí opravdu včera odešla! Teď už mám tedy jen spálený obličej. V Biškeku jsme kompletní ve 13:30 h. Hned na autobusáku se na nás vrhli maršrutkáři s nabídkami odvozu do Talaského Alatau do oblasti Sary Čelek (úžasný národní park s přírodními lesy ořechovníků, jabloní, mandloní, jezero atd.) za 25000 Somů. To usmlouvávám po chvíli na 6000 Somů, ale i to je dost. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme do Karakolu (2800 Somů za naši skupinu), město 400 km východně od Biškeku, centrum podhůří Terskey Alatau. V 15 h nasedáme do maršrutky. Počet cestujících během cesty kolísá mezi 12 a 18. Projíždíme horami východního Kyrgyz Alatau, později podél celého severního pobřeží kyrgyzského moře Issyk-Kul – nádherné jezero s mírně slanou vodou, jedno z největších horských jezer na světě, hladina ve výšce 1600 m. V Karakolu jsme v 22 h. Vladimír tu zná kemp Turkestan a tam se také ubytováváme. Po týdnu sprchy! Večer jdeme do Fakíra na pivo.
Džety Oguz
Pondělí 28. 7. 2008 Ráno vstáváme v poklidu, na tržišti doplňujeme zásoby. Fanda splácává na co přijde – karbanátek, broskve, sušenky, manty, pelmeň a vyvrcholením je dršťkový salát. Tento pokrm bude mít vliv na jeho chování/sraní dalších pár dnů. Já kupuji slušivou kšiltovku s nápisem „Issyk-Kul“ především ze zdravotních důvodů – aby mi nasvítilo slunce na ksicht (ihned mi ji posral pták, v čemž vidím znamení brzkého štestí), v lékárně pořizuji mast Panthenol na můj spálený obličej, hodně mi pomáhá. Odpoledne odjíždíme do doliny Džety Oguz (Sedm býků podle červených skalních útvarů nad vesnicí). Slunce svítí, ani mráčku. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny – Vladimír, Ruda a Martin jdou již dnes nahoru na Poľanu Cvetov (Louku květů), která je odtud vzdálena asi 4-5 h chůze. My se rozhodujeme, že dnešní večer strávíme v Džety Oguz a budeme se věnovat kultuře a okolí. Jdeme se podívat na červené skály Sedmi býků a Rozbitoje Serdce. Jedná se o tvrdší slepenec. Musíme též zkusit zdejší všudypřítomný tradiční nápoj kumyz – zkvašené kobylí mléko, které tu pijí všichni domorodci. V jurtě objednáváme 1 litr tohoto moku a hned po prvním loku zjišťujeme, že tohle fakt nepůjde. Chuť je identická se žaludečními šťávami při zvracení. Já jakožto milovník místních zvyků se přemlouvám a dvoudecku do sebe klopím, ale s největším sebezapřením. Chuť si zpravujeme další místní pochutinou – Ajrakem – trochu připomíná naše jogurtové mléko, velice dobré. Večer u stanu karty a Baltika.
Úterý 29. 7. 2008 Vstáváme v 9 h, jdeme do nejbližší jurty na manty (tradiční jídlo, těstovinové kapsy plněné masem, výborné). Dnešní cíl je Poľana Cvetov. Počasí je nádherné. V magazínu kupujeme pití a ve 12 h vycházíme. Hned u vstupu do doliny, kterou vede naše cesta stojí na cestě Kamaz. Cvičně se ptáme, zda by nás hodili nahoru. Máme opravdu štěstí, prý to není problém a za nás čtyři platíme 500 Somů. Na korbě náklaďáku se dostáváme až k soutoku Džety Oguz a Telety, což je dobrých 12 km a jít to s 25ti kilovými bágly není žádný med. Pěšky pokračujeme ještě asi 1 h vzhůru dolinou k soutoku Bajtoru a Ajlanyše. Zde stavíme stany. Krásná louka s famózními výhledy na pětitisícovku Oguz Baši (Hlava Býka). Večer se u nás stavují pastevci na koních, říkají nám, že kousek od nás jsou Ruda s Vladimírem a Martinem. Jednomu z pastevců se líbí Fandův nůž a zkouší, jestli to není „padarok“. Nakonec dohadujeme výměnu nože za ranní mléko. Celý den má Fanda střevní problémy – svaluje to na dršťkový salát z Karakolu. Kolem stáda koní, krav a ovcí a hejna hovad.
Středa 30. 7. 2008 Ráno je počasí opět super. V 9:30 h přijíždí pastevci s vynikajícím čerstvě podojeným mlékem, kam se hrabe na tohle naše smetana! Dnes se chystáme na trek pod Oguz Baši. Fandovi stále není dobře a zůstává u stanu. Vycházíme v 11 h, jdeme dále dolinou podél Ajlanyše nejprve po louce, později hájem. Přecházíme divoký potok Arčalytoru a po chvíli se nám otevírá úžasný pohled na skupinu Oguz Baši z blízka. Obrovská louka se stovkou krav a koní, nádherné řečiště Ajlanyše a nad tím vším bílá hradba pětitisícové Hlavy býka. Jakmile se na chvíli zastavíme okamžitě na nás útočí stovky hovad. Před začátkem ledovce se otáčíme a scházíme zpátky ke stanu. Odpoledne se koupeme v říčce Ajlanyš. Večer k nám přichází domorodý pastevec – veterán elitního sovětského armádního sboru, který sloužil v Afghánistánu, Kambodže, Laosu a Keni. Velice příjemná a obohacující diskuze, ukazoval nám bojová umění, která přijdou na řadu, když vojákovi dojde samopal, automat, pistole i nůž…zážitek. A mě říkal, že „bogatstvo“ nejsou peníze, ale děti. A proto jich má 5 a hromadu vnoučat
Čtvrtek 31. 7. 2008 Opět krásné počasí bez mráčků. V 10:30 h vycházíme dolů do Džety Oguz. Dnes chceme sestoupit dolů a domluvit dopravu k jezeru Issyk-Kul, kde plánujeme relax. Cesta s těžkým batohem se táhne, ale dole jsme už kolem 14. h. V magazínu kupujeme Baltiky a domlouváme dopravu do města Čolpon-Ata (jezerní letovisko na severním pobřeží Issyk-Kul) na zítřek. V jurtě dáváme výborné manty a pelmeň a asi po dvou hodinách se u nás objevuje Ruda! Trhl se od kluků, kteří dělají nahoře ještě jeden trek. Náš plán další dny si užívat u Issyk-Kul se mu náramně líbí. Večer slavíme v jurtě, kde nakonec i spíme. Issyk-Kul
Pátek 1. 8. 2008 Přesně v domluvený čas v 8:30 h před jurtou na nás čeká odvoz do Čolpon-Aty, kde jsme v 11:30 h. Stále super počasí. Dáváme na rady průvodce a ubytováváme se v soukromí za 200 Somů na osobu a noc (cca 85 Kč). Bágly necháváme v domě a okamžitě směřujeme na pláž. Čekali jsme hodně, ale skutečnost je ještě fantastičtější – krásná pláž, nádherný holky všude kolem, naprosto čistá a teplá (25°C) voda, zmrzlina, pivo…co víc si přát! Všude kolem restaurace s vynikajícími pokrmy. Odpoledne sledujeme zatmění slunce. Večer jdeme za kulturou – disko, děláme družbu se zápasníkem wrestlingu a studentkami z Biškeku.
Sobota 2. 8. 2008 – Nedelě 3. 8. 2008 Oba dny si užíváme na pláži. Hrajeme s Kyrgyzsko-kazaškým výběrem fotbal, volejbal, jezdíme s Kazaškami na banánu taženém člunem, družba s holkami z Biškeku. Kontinuálně doplňujeme tekutiny. Večer paříme na výtečné letní diskotéce Relax, kde se stáváme od prvních chvil velice respektovanými tanečními mistry.
Pondělí 4. 8. 2008 – Úterý 5. 8. 2008 V 9 h odjíždíme maršrutkou do Biškeku. Procházíme toto naprosto nezajímavé město a večer odjíždíme taxikem na letiště Manas, které je z města vzdáleno asi 30 km. Zde trávíme dlouhou noc, letadlo nám letí až v 6:30 h. Kolem 5. h se chystáme na odbavení, ale nastává problém. Úředníkovi se nelíbí, že v pase nemáme OVIR!!! Registrační razítko, na které jsme se ptali na pěti různých místech a všude nám bylo řečeno, že stačí pouze vízum a registrace již není potřeba! Trochu infarktová situace. Nakonec vše řeší úplatek 550$ za naši skupinu. Úřednice na pasové kontrole ještě nemůže uvěřit, že já jsem opravdu ten típek na fotce v pasu, ale po chvilce mě pouští i tato překážka a už čekáme na letadlo. Let do Moskvy trvá 4,5 h. V Moskvě čekáme 1 h na odlet do Prahy, naštěstí již bez větších komplikací. V Praze dokonce nacházíme veškerou bagáž a návrat z Asie se tedy zdařil bez ztráty kytičky.
Literatura
Kleslo, M. (2005): Horolezecký, trekový a turistický průvodce TIAN SHAN, vlastním nákladem
Reálie (léto 2008)
Měna v Kyrgyzstánu – 1 Som; 1$ = 34 Somů, 1€ = 54 Somů (1$ = 15,50 Kč, 1€ = 24 Kč)
Ceny
doprava maršrutkou Biškek – Karakol 2800 Somů/7 osob, Džety Oguz – Čolpon Ata 2500 Somů/5 osob, Karakol – Džety Oguz 800 Somů/7 osob, Biškek – Ala Archa 2500/7 osob, náklaďákem Džety Oguz – Poľana Cvetov 500 Somů/4 osoby, pivo Baltika5 30-40 Somů, jídlo (manty, pelmeň, šašlik) 70-100 Somů