Archiv pro rubriku: clanky

Alzheimer s covidem v marketingu brutálně prohrává

V časopisu HROT (č. 50/2021, str. 12) vyšel článek o možných pozitivních preventivních účincích viagry proti alzheimrovi. Na konci však optimismus podsekává tvrzením, že „na definitivní závěry je ještě brzy a předepisovat modrou pilulku na mozek by lékaři zatím rozhodně neměli“. Škoda, že Pfizer (a další firmy) zacílili svůj marketing na covid a ne na alzheimera. Kdyby tomu tak bylo, tak by do nás politici už rok tloukli, jak máme do sebe rvát viagru hlava nehlava. Že tím pomáháme sobě a neméně i ostatním, celé společnosti a dost pravděpodobně i mimozemšťanům. Nově by v tomto případě mohly viagru užívat i děti od 5 let věku.

Je to škoda, protože alzheimer se dnes u nás týká asi 160 tisíc lití a do roku 2050 by jejich počet mohl vzrůst až na 280 tisíc. „Až polovinu budoucích pacientů by podle SZÚ mohla ochránit důsledná prevence.“ Navíc v případě, že by se prevence proti alzheimerovi řešila viagrou, mužská část pacientů by profitovala z vedlejších účinků, jakými se očkování proti covidu pochlubit rozhodně nemůže.

Když už mě článeček v HROTU motivoval napsat tuhle malou úvahu, tak si níže sepíši svůj postoj ke covidu, který je už přes rok konzistentní. Dělám to vyloženě pro své účely, abych se mohl objektivně vrátit ke svému dnešnímu vidění celé situace i za pár let, kdy budou vidět dlouhodobější efekty covidu snad objektivnějším pohledem.

Od začátku covidové doby v ČR (březen 2020) zemřelo do května 2021 cca 30 tisíc lidí s covidem (pomíjím otázku kdo všechno je v této statistice zahrnut). Od května do konce roku 2021 to je dalších cca 6 tisíc lidí. Díky přirozenému promoření a očkování je současná vlna nesrovnatelně mírnější než první vlny, kdy promořenost byla nízká a očkování ještě nebylo k dispozici vůbec. V této souvislosti je vhodné uvést, že imunita získaná proděláním nemoci je vyšší a dlouhodobější než ta, kterou získá člověk očkováním (viz např. Jiří Beran).

Zdravé mladé lidi nechat přirozeně promořit a rizikovou skupinu proočkovat a hlavně začít léčit dříve než se dostanou na JIP.  V průměru umírá v ČR ročně 110 tisíc lidí. Chápu, že první půlrok, kdy se o covidu mnoho nevědělo, bylo vhodné být na pozoru a dá se i přimhouřit oko nad chaotickým konáním Babišovy vlády (dvě roušky, respirátor na prázdné ulici, zákaz vycházení v noci, zkrácení otevírací doby na úřadech, otevřené psí kadeřnictví ale zavřené kadeřnictví pro lidi a další a další). Ale teď, kdy už víme, že z těchto 36 tisíc mrtvých je přes 90% lidí 60+ a s dalšími nemocemi a ostatní populace si s nemocí poradí, tak bychom měli brát covid jako další chorobu, se kterou holt budeme muset žít.

Svět je prostě blbé místo pro život a navíc pokaždé to končí smrtí. Tak to je a tak to bude. Chtělo by to více pokory. Zkrátka a dobře – větru a dešti (přírodě) neporučíme. Nedělejme z komára velblouda. A buďme rádi, že covid je tak mírumilovný. Zabíjí v drtivé většině staré a nemocné, které navíc můžeme chránit (očkování, používání roušky, když cítím, že mi je blbě…). Kdyby to byl vir, který si vybírá a zabíjí děti, tak by to byla úplně jiná situace a to by lidská společnost byla opravdu v řiti. Tímhle stylem do té řiti kráčíme zcela dobrovolně sami. Smrt z vyděšení je nejhorší a předběžná opatrnost by se měla používat v nějakých rozumných mezích, ne že se připosranost stane hlavní (ne)hybnou silou lidského snažení. Navíc tento bezzubý boj s virem je ohromně nákladný a jednou ty nasekané dluhy eráru bude muset někdo zaplatit a budou to naše děti a platit se bude vyššími daněmi. A chudší společnost znamená méně peněz kromě jiného i do zdravotnictví a to bude mít za následek více mrtvých. Stejně tak s ekologií – bohatší společnost je více ekologická (viz srovnání ekologie v severních Čechách na přelomu 80. a 90. let 20. století a nyní). Ale to už jinde jsme.

Kvůli tomu, že u nás zemře ročně 500 lidí v důsledku automobilových nehod, přeci nezakážeme jezdit auty (i když i k tomu máme slušně nakročeno). Jestli si někdo myslí, že vláda svými opatřeními opravdu řídí šíření viru, tak já si to tedy vůbec nemyslím. Nejen podle mě se vir šíří zcela náhodně a zavřené hospody po 22 hodině mu jsou naprosto šumák, stejně tak zavřené vánoční trhy a otevřené psí salony.  Dle zkušeností by se dalo usuzovat, že zřejmě největší roli na šíření viru hraje roční období, což je opět příroda.

Zajímavou myšlenku nastínil Marek Výborný z KDU-ČSL, který je pro, aby si neočkovaní hradili péči. Bohužel pan Výborný řekl jen A, jenže k tomuto by bylo zapotřebí říci i B. Proč by si lidé, kteří si platí zdravotní daň jako všichni ostatní, měli platit léčbu covidu v nemocnici a třeba obézní, alkoholici a lidé, kteří o své zdraví nedbají a jen se nechali očkovat, by měli mít léčbu placenou v rámci zdravotního systému? V případě, že by pan Výborný chtěl svoji revoluční myšlenku rozvést do podrobna, tak bych mu rád pomohl. Pak by jsme se v logických úvahách dostali k dobrovolné účasti na zdravotním pojištění (ze současné zdravotní daně, která je mylně nazývána pojištění, by se stalo skutečné pojištění) vedoucí ideálně ke zdravotnictví fungujícímu na volnotržních principech. To bych považoval za snové řešení, ale to v naší komunistické rovnostářské společnosti je hodně vzdálené.

I přes výše uvedené a v současném zdravotnickém systému se státním monopolem bych osobně neměl problém s tím, že by při léčbě covidu měli očkovaní přednost ve frontě na lůžko v nemocnici před neočkovanými, pokud by to znamenalo ukončení veškerých restrikcí a honu na neočkované. Hlavně ať už se čínská chřipka přestane řešit jako metla lidstva, kterou opravdu není. Toto pravidlo přednosti by mělo logiku – nemocnice plní z 90% staří a nemocní, očkování snižuje pravděpodobnost těžkého průběhu covidu, byl by to cílený tlak na rizikovou skupinu (která tvoří 90% problému) bez plošného omezování a lidé by se mohli dobrovolně rozhodnout, zda jít do rizika neposkytnutí zdravotní péče v nemocnici nebo zda se nechat očkovat.

Když si shrnu fakta a budu věřit číslům státního aparátu (což mi dělá jistý problém, ale pro tyto účely zavřu oči a hubu a budu věřit číslům  státních úředníků):

    1. Hlavní cíl je minimalizovat počet zemřelých ať už S covidem nebo NA covid (už definování cíle dělám našim politikům a expertům potíže, když se snaží minimalizovat počet pozitivně testovaných, což není rozhodně meritum problému).
    2. Riziková skupina lidí je poměrně jasně a snadno definovatelná, viz graf HOSPITALIZOVÁNO dle věku, graf JIP dle věku a graf ÚMRTÍ dle věku (průměrný věk zemřelého na covid je přes 70 let). Je to dejme tomu 60+ a cukrovkáři, obézní atd.
    3. Očkování snižuje riziko úmrtí a těžkého průběhu.
    4. Očkovaní i neočkovaní nemoc přenáší.
    5. Dlouhodobé účinky vakcíny nejsou známy, pokud nějaké jsou, projeví se časem.

Tlak na plošné očkování hlava nehlava nechápu a z pohledu krizového řízení podle mě nedává smysl. Když vím, že mi 90% problému (počet mrtvých) dělá množina, kterou mohu identifikovat (60+, cukrovkáři, obézní atd.), tak se zaměřím na tuto množinu a netříštím síly tam, kde problém není nebo je nepodstatný. Proč budu očkovat zdravé děti, kterým covid nic nedělá? Počet zemřelých dětí na covid je menší než počet utopených dětí (za rok 2020 to bylo 16 dětí do 15 let), to o něčem svědčí. Navíc když dlouhodobé účinky vakcíny znát zatím nemůžeme.

Malá poznámka: to opravdu nikomu nepřijde divné, že ze čtyř vakcín jsou už dvě mimo hru kvůli vedlejším účinkům i samotné účinnosti proti covidu? Co znamenají ty laboratorní účinky vakcín nad 90%? Se vzrůstajícím věkem riziko těžkého covidu či úmrtí určitě roste, ale výrazně více roste ve skupině nemocných (cukrovka…) a obézních. Opět platí, proč řešit plošně, když jde cílit s daleko větším efektem. Dále mi přijde podezřelé a lehce propagandistické, když doteď těhotné ženy nemohly jít na očkování ani proti chřipce, nedoporučuje se jim ani brufen, nanejvýš panadol, ale v případě očkování proti covidu, které je tu jen něco přes rok, očkování státní orgány dokonce doporučují.

Účinnost vakcín se snižuje s novými mutacemi viru. To říká např. viroložka Tachezy: „Mutace omikron napadá i místa buňky, která byla chráněna imunitou vybudovanou prodělaným onemocněním či očkováním“, aby hned vzápětí dodala: „Nemyslím si, že bychom měli pouze něco zavírat. Ale musíme extrémně rychle očkovat“. Jinými slovy: víme, že vir obchází očkování, musíme extrémně rychle očkovat (vakcínou, která byla projektovaná na původní virus). To jako vážně? Nikomu to nepřijde divné?

Snad nikdo nezpochybňuje, že i očkovaný přenáší covid. Takže argument kolektivní imunity padá. Tím pádem se očkuji pouze ze svých sobeckých (myšleno nikoliv pejorativně, naopak!) důvodů. Řeči o tom, jak se očkovaní obětovali ve prospěch společnosti mi přijdou jako hodně falešné argumenty, proti kterým se špatně bojuje. Proč se nezdůrazňuje posilování imunity např. zdravým životním stylem – pravidelné sportování, nepřežírání, mírnění konzumace alkoholu atd.? Neslyšel jsem ani od jednoho politika, že by vybízel ke sportování a zdravému životnímu stylu jako formě boje proti covidu. Naopak politici zavřeli fitka, zakázali amatérský fotbal a kupu dalších sportovních aktivit. Opravdu jim jde o zdraví lidí?

Do aplikace Tečka by se přeci mohlo přenášet, že člověk o své zdraví dbá třeba tím, že běhá 10 km 3x do týdne. Aby byl člověk „bezinfekční“ (což je dokázaná blbost), tak by třeba pro 45ti letého musel dát tu desítku pod 45 minut, 50ti letý pod 50 minut atd. Technologie by na toto sledování byly a propojení s Tečkou je pro státní IT úředníky hračkou, navíc by to byla krásná veřejná IT zakázka jako šitá pro nějakého kamaráda. Zároveň každým pivem/panákem/ovarovým kolenem atd. by se bezinfekčnost snižovala o pár hodin. Ve zdravotnictví, které by fungovalo na volnotržních mechanismech (viz výše) a ne na státním monopolo jako nyní, by si to komerční zdravotní pojišťovny pohlídali sami, co se vyplatí nejvíc (zda zdravý životní styl, očkování nebo další aktivity).

V době covidové dostali podle mě neadekvátní mediální prostor do té doby národu absolutně neznámí lidé typu Smejkal, Maďar, Flégr, Prymula a řada dalších. Tito lidé si užívají svou chvíli slávy a šířením katastrofických scénářů tuto svou životní roli prodlužují a drží se ji jako hovno košile. U některých jde o čistě komerční zájem (příjem z testování či očkování), u jiných o onanii před kamerami a mikrofonem. S tímto je spojena vytrácející se odpovědnost volených politiků, kteří se schovávají za rozhodnutí rádoby „expertů“ a tak se odpovědnost přehazuje jako horký brambor a nakonec je zametena pod stůl. Proč nedostávají větší prostor lidé jako je Jiří Beran, Karel Drbal, Jaroslav Turánek, Jan Žaloudík a další, kteří mají zkrátka jen jiný názor, který se dá shrnout do věty, že covid není něco, čeho bychom se měli bát a čím bychom měli strašit kohokoli. Je zapotřebí upřímně přiznat, kdo je riziková skupina a s tím pracovat. Nic víc, nic míň. Všemožné zavírání všeho nic neřeší a akorát nás posílá do ekonomických sraček.

Zvláštní kapitolou v celém covidovém příběhu je pro mě role České televize jako objektivního média, placeného z peněz koncesionářů (opět daň, i když se na ČT dívat nechcete, platit musíte). Strašení národa v přímém přenosu, chrlení čísel bez kontextu a poskytování prostoru pouze tomu správnému názoru. Korunu tomu ČT nasadila ve Zprávičkkách na ČT Déčko, což je pořad pro děti, kam už také pronikla propaganda očkování. To už mi přijde opravdu moc. Naprosto souhlasím s Karlem Janečkem: pokud budeme očkovat děti, pro které je covid v naprosto drtivé většině maximálně rýmička, zasoužíme si vymřít. Cenzura jiného než mainstreamového názoru na covid tu již zakořenila (youtube) a mlčící většina to zatím toleruje. Snad to je pouze krátká slepá ulička a nebude to trvat tak dlouho a intenzivně, jako to trvalo po ’48.

Márnice a nemocnice plní z více než 90% starší lidé (60+) a z těch 10% mladších je opět 90% obézních, s cukrovkou, slabým srdcem a dalšími chorobami. Jaký smysl dává plošné očkování vakcínou, která byla naprojektována na původní vir, který už je nyní zmutovaný a dál mutuje?

Nakonec musím konstatovat, že moje loajalita ke státnímu zřízení České republiky se za poslední dva roky zcela vytratila. Nikdy jsem nebyl člověk, který by rád platil daně, protože jsem nikdy neviděl za tuto přemrštěnou cenu adekvátní protislužbu, ale vždy jsem respektoval systém státní moci budovaný po ’89. Teď už jsem v tomto směru zcela pesimistický a ve státu vidím naprosto jasného nepřítele.

 

Poznámka pro intelektuálně méně zdatného čtenáře: autor tohoto výblitku rád používá latentní míru ironie, kterou si neodpustil ani v tomto článku.

PF 2022

Krahujec obecný na návštěvě

Koncem října 2021 jsem si užíval u našich voliér krásného babího léta. Najednou se všichni papoušci splašili, jak kdyby přišel konec světa. Po chvilce jsem viděl ten DŮVOD – kolem voliéry chodil zatím blíže nespecifikovaný dravec.

Za chvilku se začal procházet po střeše voliéry a papoušci byli zděšeni. Dokonce ani mě se příliš nebál a dovolil mi pořídit si jeho fotky jak na občanku z velké blízkosti. Nejprve jsem si myslel, že je to malý jestřáb, ale po důkladnějším ohledání a konzultaci s chovateli na ifauna.cz jsem vetřelce identifikoval jako samici krahujce obecného (Accipiter nisus). Velice mě překvapila krotkost dravce, nechal mě přiblížit se na 2 metry a nabyl jsem dojmu, že bych ho snad při troše trpělivosti mohl i chytit do síťky. Nakonec se proletěl ještě nad naším hejnem slepic, které také solidně vystrašil a od té doby jsem ho naštěstí neviděl. Jako fešanda to byla, ale přeci jen mám své papoušky rád.

Stavba a obsazení voliér

Papouškárna

V březnu 2020, kdy začalo období covidu, jsem se rozhodl, že postavím voliéru pro papoušky. V hlavě jsem si naprojektoval celozastřešenou dřevěnou voliéru o rozměrech 2,8 x 1,8 x 2,2 m (d x š x v). Až když bylo pozdě, tak jsem zjistil, že to je dost netypický rozměr a pro rosely, které byly v té době moji favorité, se úplně nehodí. Nakonec jsem v této voliérce začínal 1. 6. 2020 s párem neofém modrohlavých, ke kterým za měsíc přibyla samička papouška horského a později i sameček. To už jsem začal budovat druhou větší voliéru s krytým záletem 3,5 x 2 x 2,2 m a výletem 4 x 3 x 2 m s možností přepažení na dvě oddělené ubikace. Kolaudace byla v srpnu 2020 a osazenstvo této prostorné voliéry bylo následující: neoféma modrohlavá 1,1, papoušek horský 1,1 (později se ze samičky vyklubal také sameček :-)) a papoušek nádherný 1,1. V říjnu jsem do první celozastřešené voliérky koupil 3,3 andulek a v tomto složení jsme začínali naši první chovnou sezónu 2021.
Se začátkem první chovné sezóny jsem začal rozšiřovat areál naší papouškárny o chovnou trojvoliéru s výletem 4 x 1,1 x 2,3 m a dvěma zálety 1,4 x 1,1 x 2,2 m a jedním 2 x 1,1 x 2,2 m. Tento objekt přivítal papoušky v srpnu 2021. Současný stav (11/2021) vypadá takto:

1. Andulčí voliéra – 3,3 andulky
2. Pikniková voliéra – 2,1 papoušek horský, 1,0 papoušek nádherný (junior), 5,0 andulky
3. Chovná trojvoliéra – část i: 1,1 papoušek nádherný, 6,3 andulky; část ii: 2,1 rosela pestrá; část iii: 1,1 papoušek královský

FOTOGALERIE – STAVBA VOLIÉR |

Neutrál: Huťské srdéčko

Před nedávnem jsem na těch internetech vyčmuchal skupinku, která si říká NEUTRAL RIDERS. Jde o lidi, kteří mají oblibu jet na neutrál co nejdál. Skvělá myšlenka, moje krevní skupina, takže bylo otázkou času, kdy se přidám. První neutrál jsem zdokumentoval i do formátu pohyblivých obrázků.

Druhý neutrál jsem si vychutnával přes mou Huť (mapa).

Pro mě jako srdcového Huťáka jasná první volba. Tuhle trasu notoricky znám pěšky, na koloběžce, na kole, autem, tam i zpět, takže zneutralizování byla moje povinnost. Páteční podvečer, víkend přede mnou… cesta z nákupu domů přes Černou Studnici a po mém prvním neutrálu klobouk na sedadle spolujezdce připraven. Vzadu na sedačce Zuzka a Ozzy chtějí taky okusit ten vzrušující pocit. Není co řešit, v sedle na Dolní Černé Studnici to nejde jinak, klobouk na hlavu a neutrááál…

Jelikož jsem stále ještě neutrálový zelenáč, tak prvních 30 vteřin nedýchám. Pak se zklidňuju a celým tělem se roztejká děsně příjemný uvolnění. Vjíždím do lesa a následuje dlouhatánská ranvej, která umožňuje rozhulení skoro na stovku! Ukončena je ale mě dobře známou 120° obracečkou a dál cesta pokračuje serpentýnami lesem až do mé Hutě. Trochu mě zbržďuje auto přede mnou, ale pořád se jede rychle. Koupaliště napravo, můj rodný dům nalevo… až mi slza dojetím ukápne. Hutí projíždím jako nůž máslem a za novou hasičárnou to spouštím doprava padákem k Bratříkovu. Úzká silnička umožňuje jet místy i přes 70. Ale po opuštění Hutě přichází ostrá levá, kde je vidět jen pár metrů před sebe a tady chytit protijedoucí, nebylo by to dobrý. Takže to chce opatrně. Následuje rovinka, kde to padá pod 30, ale naštěstí po odbočce na Loužnici se to opět rozjíždí. Most přes Žernovník a blíží se konec – stoupání na Bratříkov. Zakončeno zpátečkou a vychází to na krásných 5,4 km.

Článek vyšel na oficiálních webových stránkách NEUTRAL RIDERS.

Mount Gay Est. 1703 Black Barrel

Po dlouhé době jsem si koupil lahev rumu a rovnou toho nejkultovnějšího, protože značka Mount Gay z Barbadosu s rumem před více než 300 lety začala! O této značce jsem četl mnohé právě díky její průkopnické funkci v rumovém světě, ale dostal jsem se k ní až teď, kdy se probojovala v rámci minimálně středoevropského rumového módního tažení i do českých supermarketů (já kupoval konkrétně v Bille v září 2018 za 699 Kč).

Vůně je typická rumová, sušší a ne tak sladká jako El Dorado a podobné značky. Na jazyku trochu kouše alkohol, ale vše kultivované, hlavní dojem u mě rozhodně zní: suchý! A to rozhodně v dobrém slova smyslu, prostě suchý rum. Jednoznačně kvalita! I po polknutí je povrch dutiny ústní jakoby zkrabatělý, ale příjemně. Žádná pouťová aromata, poctivá suchá rumová óda trochu hrubšího zrna, ale pořád rum.

Za mě velmi dobře a to jsem milovník slaďáren. Po tomhle nemůže být zle ani když se to lehce přežene 🙂

85%

Barbados
Recenze na whisky.nethar.cz./forum
Oficiální stránky výrobce

Kyjev a Černobyl 2018

FOTOGALERIE

Nabídka levných letenek do Kyjeva mě navnadila k návštěvě tohoto starobylého slovanského města ležícího na Dněpru. Když už je člověk v Kyjevě, pak si vyloženě říká o návštěvu neslavně proslulý Černobyl. Ale pěkně popořádku.

Cestování mě vždy nutí nastudovat si dopředu aktuální reálie i stručnou historii navštěvovaného místa a výlet pak pro mě bývá hlubší a zajímavější. Ubytování jsem zvolil stylově v hotelu Київ necelý kilometr od Majdanu, což je kyjevské centrální náměstí (jako Václavák v Praze). Koncem roku 2013 se zde odehrávaly občanské protesty Euromaidan proti vládě, která odmítla asociační dohody s EU. Řetězec následných událostí přes zabrání Krymu Ruskem a snahou o odtržení východních oblastí nemá konce dodnes. Hmatatelným odkazem jsou stovky fotografií obětí nepokojů, které lemují východní část Majdanu.

Navštívil jsem krásné kyjevské kostely, kyjevskopečerskou lávru – rozsáhlý klášter, muzeum miniatur, kdy jsem si oprášil vzpomínku na legendární film “Jáchyme, hoď ho do stroje” a japonského miniaturistu Uko Ješitu, stometrovou sochu Matku Vlast, památník ukrajinských hladomorů… Hladomory na Ukrajině jsou vůbec samotnou kapitolou. Při tom největším z nich v letech 1932-33 zemřely 3 miliony lidí a příčinou byla Stalinova politika násilné kolektivizace. To byl jeden z důvodů, proč část Ukrajinců považovala Hitlera v roce 1941 při obsazování země za osvoboditele. Dopravu zajišťují jako všude v postsovětských zemích maršrutky a metro, které je stejné jako v Praze (žeton na jednu jízdu stojí 5 Kč).

Při hledání hospody mě zaujalo, že v samotném centru není problém slušnou knajpu najít, ale kousek dál od centra je problém zalít hrdlo i v totálním pajzlu. Prostě místní mají hodně hluboko do kapsy a návštěva restauračního zařízení není pro každého běžnou záležitostí. To se odráží v množství hospod. Další postřeh – kvalitní hospody jsou z velké části gruzínské, takže jsem si pochutnal na khachapuri a chinkali. Pivo vesměs příšerné, čepované čochtany s pěnou, co vydrží první dva loky, bez řízu, zkrátka český pivní standard je někde úplně jinde. Vodka naopak kvalitní. Vše samozřejmě pro nás velice levné. Večeře v dobré restauraci na Majdanu s pivem zhruba 100-120 Kč. V létě musí být parádní relax na pláži u Dněpru, kde jsou v sezoně kiosky s občerstvením. Na konci března zde nejsou ani kiosky, ani krásné Ukrajinky v bikinách, ale já jsem se přesto v ledové řece vykoupal.

Průměrný plat na Ukrajině je 4000-5000 Kč, ceny jsou nižší než u nás, ale pětkrát nižší rozhodně ne. V přepočtu na paritu kupní síly (zohlednění cenové hladiny) vychází průměrná mzda v ČR na 1900 $ a na Ukrajině 900 $. Važme si toho, kde žijeme a jak si žijeme. I když se nám chce kolikrát nadávat na poměry, pořád se máme velice dobře.

Přímo z centra Kyjeva je možnost jet na výlet do Černobylu – místo jaderné havárie místní elektrárny v dubnu 1986 vzdálené 130 km severně od hlavního ukrajinského města. Kolem elektrárny je 30ti kilometrová zóna, do které je vstup pouze na povolení. V současné době žije v zóně pár desítek lidí, kteří se sem vrátili domů, i když to úřady nedoporučují ale tolerují. Vedle nich se tu po týdnu střídají pracovníci, kteří mají na starosti správu zóny a hlavně zakonzervovaného reaktoru čtvrtého bloku jaderné elektrárny, který havaroval před 32 lety. V zóně jsou místa, kde je zvýšená radiokativita a dosimetr sem tam zběsile pípá. Zvláštní atmosféru mají vesničky, které musely být opuštěny svými obyvateli ze dne na den tři dny po havárii, především pak město Pripjať, kde v době výbuchu bydlelo 50 tisíc obyvatel. Okolí reaktoru je místem čilého pracovního ruchu, údržbu sarkofágu zajištují lidé z celého světa (hlavně Kanaďané, Francouzi a Ukrajinci). Po výbuchu čtvrtého bloku ještě 14 let (do roku 2000) fungovaly první tři bloky elektrárny, pátý a šestý, který byl v roce 1986 těsně před dokončením, již do provozu spuštěn nebyl. Pár kilometrů od Černobylu je ještě jedna zajímavost – kilometr dlouhý a 150 metrů vysoký radar Duga, který byl napájen právě elektrickou energií z Černobylu a měl být v době studené války “okem” na Západ. Dle průvodkyně byl tento radar schopný během dvou hodin od odstartování nepřátelské imperialistické raketové střely vypočítat přesné místo dopadu. Problém byl v tom, že střela by doletěla na svůj cíl za 20 minut.

Ukrajina je každopádně krásná země. Návštěva Kyjeva stojí za to, Černobyl je místo k zamyšlení a historie ukrajinského národa raději snad neopakovatelná.

Tento článek vyšel v Pěnčínském Zpravodaji.

FOTOGALERIE

Jizerský Qaker 2017


První tři ročníky Jizerského Qakera mě minuly, čtvrtý již nikoliv. Konečná podoba našeho týmu vykrystalizovala pár dnů před samotnou akcí a já si mohl začít libovat. Na tento lezecký závod dvojic mi budou dělat společnost dvě půvabné lezkyně, Ála a Pája. To slibuje fajnový výlet! Poznámka pro zvídavého čtenáře – nejsi kretén Ty ani já, opravdu se jedná o závod dvojic, ale pokud si jeden borec dotáhne dvě krásné holky, tak může jít i trojka.

Všichni tři se scházíme U Kozy poslední říjnový pátek v šest večer, abychom stihli jedno předstartovní pivko. Aktuální počasí i předpověď je čistokrevně qakerská, prší a mělo by to vydržet ještě minimálně půl roku. Největší dilema je název týmu… po pár locích zlatavého moku vítězí „Perspektivní Ambiciózní Zvrhlíci“ (Pája, Ála a Zdenda) před neméně úderným a politicky nanejvýš aktuálním „Proč Zrovna ANO?“. Hned u druhého pivka mi zkušení závodníci z minulých ročníků Martin Jindra a Dan Jizba dokonale bourají moji pečlivě připravenou taktiku. Věže z oblasti Tišiny a Paličníku prý nejsou vůbec v klobouku, ze které se tahá 50 soutěžních věží a tudíž můj plán pořešit dvě tři hodiny spánku v suchu v azylu u kamaráda Sokola v Bíláči padá. Ještěže kromě perspektivních a ambiciózních jsme i flexibilní.

Po vylosování soutěžních věží dáváme pivko na setřídění poznatků a vytvoření našeho itineráře. Před devátou vyrážíme za svitu čelovek hledat první body/věže. Tma jako v pytli a do toho hustá mlha, zato déšť přestal! Moje kvalitní domácí příprava se projevuje asi 30 vteřin po rozsvícení mé čelovky, kdy mě překvapuje, že už mám vybité baterky. Ještěže Pája má náhradní! To se pozná perfekcionista. Holt my volnomyšlenkáři a vizionáři světa potřebujeme mít v týmu tyto uvědomělé a pracovité včeličky, které vyplňují pro nás nedůležité detaily, bez kterých bychom padli na hubu brzy po startu.  Najít Pik 60. výročí VŘSR je ještě snadný úkol, trefit zpátky na cestu již taková legrace není. Škodolibý úsměv na tváři mi dělají světla bludiček, které vidím hluboko pod námi, jak si to šinou někam k Šolcáku. Tam body sbírat nebudou 🙂 Skalní brána je naším dalším bodíkem.

Občas se mlha rozplyne a orientace se obnoví, ale po chvilce je tu zase zpátky mlíko a my bloudíme v mladém smrkovém lesíku pod Lysými skalami. Třetí bod na Malé Frýdlantské a jdeme hledat Uhlířovu čepici. Vím, že musíme trefit cestu ze shora, jinak jsme v řiti. Po chvíli mi začíná být jasné, že jsme přesně tam. Ještě několik minut se snažím před holkami působit, jako že vím přeci naprosto přesně, kudy máme jít. Tahle hra hodná nanejvýš tak předškoláka však nemá valný smysl. Svit čelovek kousek nad námi nás pohlcuje a jdeme pro vzájemnou výměnu informací. Na místě zjišťujeme, že jsme u Hradeb, což je další soutěžní věž, takže hybaj na vrchol! Ještě jednou dáváme šanci Čepici, ale zapikáváme se v lehce lezeckém terénu. Naštěstí se mi podařilo holky přesvědčit, že bloudit tu dál kvůli jednobodovým věžím nemá cenu (poznámka: věže na Stržáku a Srázech jsou za 1 bod, Štolpichy za 2 body a Polední kameny a Černý potok za 3 body). Jako flexibilní tým se jednomyslně shodujeme na tom, že fičíme zpátky ke Kozovi. Tam to ještě žije. Nabíráme síly do dalších bojů a pokračujeme na druhou stranu Jizerek. Jdeme po Staré poutní cestě do Hejnic a dále do údolí Černého potoka. První ranní věží je Kazatelna, kde sice prší, ale náladu nám zvedají další qakeři, které tu potkáváme. Nabízený rum se neodmítá. Kolem Hajního kostela sbíháme po hřebeni k Novoroční věži. Odtud pokračujeme na Šolcovy skály, ale traverz mladými bučinami je ve vydatném mrholení očistec. Netrvá dlouho a zcela přirozeně a cholericky docházím k ideálnímu řešení této naprosto zkurvené cesty – prostě to tu celý vybetonovat! 🙂

Šolcovy skály ale za to všechno utrpení stojí, protože tu jsou hned dvě věže. Další je nedaleko odtud – Březová věžička, kde potkáváme legendárního Dana Jizbu s druhem, kteří se tu vyloupli z křovin jako duchové hor ještě s čelovkou na hlavě. Dál stoupáme až k Lokomotivce, kde mě náš výlet začíná ještě více bavit. Další magická zastávka uprostřed mračen je na Emilovce. Při seběhu zpátky do údolí Černého potoka se už ozývají nožičky. Jenže my máme ještě trochu času a body visí u nosu, přesněji na Hlídačích koutu. Batohy necháváme u potoka a nalehko vybíháme na Dolní hlídač a Muflonní plotnu. Bohužel je pár minut před 15. hodinou a další body na zlatém podnose – Horní a Střední hlídač a Malý jezdec – necháváme protéct doslova mezi prsty. Strašák v podobě pozdního příchodu do cíle ke Kozovi a následný odečet bodů nebo rovnou diskvalifikace nás posílá zpátky k Černému potoku a dále přes Hejnice a opět po Staré poutní cestě do Oldřichovského sedla. Nakonec jsme v cíli v 17:10, takže jsme ty Hlídače vyzobat mohli, ale radost v cíli je i tak veliká, chuť na pivo monstrózní a hlad na Kozovo koleno gigantický! Únava příjemná… prostě super akce.

Oficiální web Jizerského Qakera

Diplomatico Reserva Exclusiva

Tento v tuzemsku hodně známý dvanáctiletý venezuelský rum s etiketou i tubusem zbarveným do zelena je u nás rozšířen stejně jako Zacapa a jeho dostupnost je opravdu snadná. Mnohokrát jsem u něj skončil v hospě, protože to byla jediná tutová volba. Ale láhev mám doma až nyní a proto se tato legenda dostává na mé stránky až jako devatenáctý rum.

Barva je poctivě tmavší a vůně výrazně hutná, při hlubokém přičichnutí je cítit mírná štiplavost. Na jazyku rozeznávám čokoládu, citrusy. Tak sladký, jak skoro všichni tvrdí, pro mě rozhodně není. El Dorado a Presidente Marti je se sladkostí o kategorii výš. Hned v druhé řadě se u mě hlásí nějaké lehce ostré koření, které neumím rozpoznat a jazyk začíná cítit mírné štípání, které pramení právě z této lehce kořenité chutě v kombinaci se štiplavostí alkoholu. Tuto charakteristiku mám u Diplomatica pro sebe zafixovanou a přetrvává i po polknutí. Dojezd je spíš kratší.

Celkově se jedná o velice dobrý rum, takovou jistou volbu. Řekl bych, že to je takový nejjednodušší vstup do elitní kategorie rumů.

85%

Venezuela
Recenze na whisky.nethar.cz/forum
Recenze na rumreviews.com
Oficiální stránky výrobce