Archiv autora: Zdenda Bouda z Hutě

Alpy – Matterhorn 1999

FOTOGALERIE

pred_hornli1999
Před chatou Hörnli.

Po úspěšném výletu na Mont Blanc v roce 1998 jsme měli na příští rok velký sen – pokusit se vylézt na Matterhorn (4478 m n. m.). Okolí této alpské legendy jsem navštívil již na začátku 90. let a velice mě okouzlila. S Fandou jsme kontaktovali holky z Liberce, se kterými jsme byli na Mont Blancu. S naším návrhem navštívit okolí Matterhornu souhlasily a domluvily i dopravu opět s Mílou. Bohužel se nepodařilo sehnat lidi na doplnění kapacity transitu. Tím se celá akce dost prodražila.

Oproti minulé dovolené, kdy jsme spali, kde nás napadlo, letos se nám podařilo sehnat relativně levné ubytování přímo v jednom zermattském penzionu.

Členové – Zdeněk Bouda, František Ulrich (oba z Hutě), Miloslav Hercik – řidič, Karolína Šimonová, Marie Šimonová, Petra Vajcová (všichni z Liberce).

Pátek 9. 7. 1999
Z libereckého autobusového nádraží jsme odjížděli v 17.30 h. Jeli jsme pouze v šesti lidech v autě pro devět osob, takže jsme měli dostatečný komfort. Po 8. h jsme se stavili před Plzní na pivku v jednom motelu na dálnici a pokračovali jsme v jízdě. V noci jsme projeli Německem a ráno jsme již brázdili švýcarské silnice.

Sobota 10. 7. 1999
Dopoledne jsme zastavili v průsmyku Furkapass (2436 m n. m.). Ve 12 h konečně dojíždíme do Täsche. Zde musíme nechat auto, protože do Zermattu, který je odtud vzdálen asi 5 km, auta nesmí. Je krásné slunečné počasí. Přemýšlíme, zda jet do Zermattu vláčkem, který stojí 6 SFR/osobu, nebo jestli by nebylo lepší najmout si taxi za 36 SFR pro všechny. Nakonec jsme všichni odsouhlasili taxik, který nás dovezl s velkou částí naší bagáže na začátek Zermattu. Odtud jsme jeli elektrickým vozidlem až k našemu penzionu ROSENBERG HAUS. S ubytováním jsme maximálně spokojeni. Máme pro sebe celé jedno patro, kde je kuchyň, hala, WC, koupelna, čtyři pokoje pro 1 až tři osoby a velký balkón, který nám nabízí pohled na Matterhorn. Ten ovšem vidíme pouze z poloviny, protože vršek je zahalen v mracích. Holky jsou spolu v pokoji pro tři, já s Fandou máme pokoj hned vedle nich a Míla si vybral pokoj naproti nám.

pod_solvay1999
Hřeben Hörnli pod chatou Solvay.

Po zabydlení se rozhodujeme, že se projdeme do Täsche pro zbytek věcí, které jsme nechali v autě. Zastavujeme se v Zermattu v domě horských vůdců přímo v centru naproti kostelu, abychom zjistili předpověď počasí na příští dny. Zde se dozvídáme, že nejlepší podmínky by měli být v pondělí a v úterý. Holky se rovněž ptají na podrobnosti o výstupu na Matterhorn. Dozvídáme se, že výstup je velice náročný, což nám je samozřejmě jasné, a že od 4000 m výš je nutné mít cepín a mačky. To máme, takže není problém. Holky jsou těmito informacemi zaskočené. Nějak na ně zapůsobil tón, kterým instruktor hovořil. Začínají dokonce o výstupu pochybovat.

Pokračujeme do Täsche. Celá cesta vede údolím Mattertal podél zubačky. U auta jsme za slabou hodinku chůze. Bereme zbytek věcí a po prohlídce městečka putujeme zpět do Zermattu. K penzionu přicházíme již po západu slunce. Po večeři hrajeme karty a domlouváme se na programu dalších dnů.

Holky začínají mluvit o výstupu na Matterhorn s přílišným respektem a nechtějí se o něj ani pokusit. To ovšem já s Fandou kategoricky odmítáme. Nakonec se domlouváme na kompromisu. Plán zní jasně: zítra s holkami vyrazíme na Hörnli Hütte, která je přímo pod nástupem na Matterhorn ve výšce 3260 m n. m. Odtud holky sestoupí zpět do Zermattu a já s Fandou se tu pokusíme přenocovat ve stanu. V pondělí počítáme s pokusem o výstup a holky si zajistí svůj program.

Neděle 11. 7. 1999
Ráno po snídani a sbalení všech věcí vyrážíme v 8 h z penzionu. Opouštíme Zermatt a stoupáme lesem. Po dvou hodinách chůze dorážíme na Schwarzsee (2584). Zde chvíli odpočíváme a kocháme se pohledem na masiv Monte Rosy a Breithornu, kam svítí sluníčko. Bohužel dvě třetiny Matterhornu, který je přímo nad námi jsou v mracích. V 11 h vyrážíme na Hörnli hütte. Po půlhodině vcházíme do totální mlhy, nepříjemně mrholí a začíná nám být zima. V poledne docházíme pod skalnatý hřeben, na jehož vršku je Hörnli hütte (3260). Kus před chatou již jdeme po sněhu. Již z dálky slyšíme češtinu, ale přes hustou mlhu nic nevidíme. Konečně se začíná rýsovat Hörnli hütte.

Před chatou sedí skupina českých a slovenských turistů, s kterými se dáváme hned do řeči. Dozvídáme se, že jsou v Zermattu na brigádě a dnes mají volný den na výlet. S holkami jdeme do chaty, kde si vaříme čaj a polévku. Asi v 13.30 h se počasí umoudřuje a my jdeme obhlédnout nástup na Matterhorn, který je 500 m za chatou. Cestou vidíme dvě cedule se zákazem stanování a přímo za nimi bezvadné místo pro náš stan. Alespoň jeden problém je vyřešen. Nad tímto místem již začíná hřeben Hörnli, kterým vede výstupová cesta. Hned na začátku jsou dvě cedulky se jmény obětí hory a vedle bronzová socha panny Marie. Vracíme se zpět do chaty a holky se s námi loučí. Přejí nám hodně štěstí a domlouváme se s nimi, že do penzionu přijdeme zítra do 22 h. Odpoledne trávíme v chatě a na terase, protože občas vyjde slunce. Hrajeme karty a studujeme podrobnou mapu hřebenu Hörnli, která visí v chatě. Na slunci jsme naměřily 29.6°C, ale za pět minut, když slunce zašlo za mrak, to již bylo necelých 10°C.

V 17 h odcházíme z chaty postavit stan na vyhlédnuté místo přímo pod sochou panny Marie. Nejdříve udupáváme sníh, abychom měli alespoň trochu rovné místo. Když konečně stan stojí, upevňujeme ho lanem ke skále abychom se ráno neprobudili o kilometr níž v údolí. Ze sněhu děláme vodu na čaj a v 19 h jdeme spát. Po chvíli slyšíme lidské hlasy, asi někdo z chaty obhlíží nástup. V noci teplota klesla pouze na 0°C, takže bylo celkem teplo.

na_hrebeni1999
Na hřebeni Hörnli.

Pondělí 12. 7. 1999
Vstáváme v 5 h a děláme hodně čaje, protože jsme poučeni z Mont Blancu a víme, že ve vyšších nadmořských výškách jsou na den tři litry tekutin dobré, čtyři lepší a pět vynikajících. Polévku do sebe soukáme už jen stěží. Trochu mě dělá vrásky na čele špatné počasí, na chlup stejné jako včera, když jsme přišli k chatě. Odnášíme věci do chaty, protože nahoru půjdeme jen s jedním batohem. Bereme si sebou dvoje mačky, úvazy, lano, cepín a pití.

Ve třičtvrtě na šest vyrážíme. Všude kolem je mlha. Meteorologové počasí moc neuhodli. My jen doufáme, že se to protrhá. Začátek nástupu je zajištěn fixním lanem. Po chvíli zjišťujeme, že horolezecký průvodce, který říkal, že tu je orientace ve stěně velice špatná, nelhal. Lezeme většinu času východní stěnou a občas přímo po hřebeni. Chvílemi se mlha protrhá a je vidět úžasný pohled na východní a severní stěnu. Asi v 9 h se nám dokonce ukáže i vrchol Matterhornu! Je asi 900 výškových metrů nad námi. Fantastický pohled a zážitek na celý život. Ale mraky se okamžitě vrací. Zatím cepín ani mačky nejsou potřeba, protože se leze skoro pořád po skále bez sněhu a ledu. Jen občas musíme překročit ledové plotny nebo hřebínky, ale to by jsme mačky pořád jen nasazovali a sundávali. Ani se nejistíme, protože to by nás také hodně zdržovalo. Pokračujeme v lezení. Narážíme na tzv. Tmavou věž, poměrně nepříjemné místo. Fanda leze přímo rovně, já ho oblézám levou stranou – východní stěnou. Před sebou mám asi patnáct metrů dlouhou strmou ledovou plotnu a tou se musím dostat nahoru. Strašně se smekají boty a málem jsem v tomto místě skončil. Pode mnou je kilometr vysoká kolmá východní stěna – nebyl by to hezký zážitek sletět dolů. Naštěstí již máme Tmavou věž za zády a blížíme se k bivaku Solvay (4003). Zde nás vítá snad nejhorší počasí dneška. V 11 h se rozhodujeme, že to balíme. Nebudeme pokračovat ve výstupu. Bylo to těžké rozhodování. Oba nás to mrzí, ale je to to nejrozumnější co můžeme udělat. Špatné počasí a ani čas nám nehraje do karet. Odtud by to na vrchol trvalo ještě alespoň tři a půl hodiny, další čtyři dolů k Hörnli hütte a do Zermattu by jsme přišli dlouho po půlnoci. Byl by to v tomto počasí i obrovský risk. Při sestupu občas slaňujeme. Do výšky 3500 m n. m. klesáme poměrně rychle a v pohodě. Odtud sestupujeme jinou cestou než jsme lezli nahoru, protože jsme tu původní netrefili. Nejdříve je vše v pohodě, ovšem zhruba od 3400 m n. m. slaňujeme skoro pořád. A posledních sto výškových metrů je přímo horor. Pod námi je kolmá stěna a dole začíná ledovec. Jediná cesta odtud vede touto kolmou stěnou a po ledovci dolů, potom traverzem asi kilometr přímo k chatě Hörnli. První část stěny slézáme a slaňujeme. Druhá část je jako zázrakem zajištěna fixním lanem. Sice drží na skobě, která bych za normálních okolností nikdy nevěřil, ale teď jsem za tento aparát nesmírně vděčný. Na laně nejprve spouštíme batoh. Najednou slyším cinknout kov o skálu. To můj cepín vypadl z batohu a žřítil se o padesát metrů níž. To mi bylo okamžitě jasné. Naštěstí mi Fanda hlásí, že cepín vidí dole na sněhu. Kéž bych už byl také na sněhu. Slanili jsme až na začátek ledovce a přežili to! Mé první kroky vedou samozřejmě pro cepín, který je naštěstí v pořádku. Nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. Asi padesát metrů výškových musíme sestoupit a pak traverzem k chatě. Jdu první a jistím nás cepínem. Musíme dávat pozor na trhliny v ledovci a přeskakovat je. Konec klesání je už v pohodě a jedeme po zadku. Jsme totálně mokří ale nesmírně šťastní, že jsme zde. Traverzem se dostáváme k chatě, kde jsme v 15.30 h. Dáváme si tu zasloužené a dobře vychlazené české pivo značky Gambrinus. Chvíli odpočíváme a díváme se směrem na Matterhorn, na místo kde jsme ještě před dvěma hodinami prožívali obrovské drama ale také nezapomenutelné dobrodružství. Znovu a znovu prodiskutováváme okamžik těžkého rozhodování na „solvejce“. Mně je jasné, že se musím někdy v budoucnu znovu pokusit o výstup na Matterhorn, protože tahle hora za to stoprocentně stojí. A když nás k sobě nepustila nyní, tak někdy se to určitě povede.

Z Hörnli hütte vycházíme v 16 h a za hodinu jsme na Schwarzsee. Zde přímo u jezírka hodinku spíme. Sluníčko zapadá a my sestupujeme do Zermattu. Jsme už dost unavení. Cestou ze Schwarzsee sedíme snad na každé lavičce při cestě, protože nás neuvěřitelně bolí nohy, hlavně při chůzi dolů. V půl desáté přicházíme konečně do penzionu. Všichni nás vítají a vypravujeme naše zážitky. Dozvídáme se, že holky s Mílou byli na protějším kopci Mettelhornu (3406). Už o nás měli strach a jsou rádi, že jsme dorazili živí a zdraví.

Nakonec se domlouváme s holkami na zítřejším programu. Chtěli bychom zítra dojít na Monte Rosa hütte (2800) a ve středu případně zkusit výstup na Monte Rosu (4637).

dole1999
Dole na ledovci.

Úterý 13. 7. 1999
Ráno vstáváme v 9 h a konečně se nám ukázal Matterhorn v celé své kráse. Z balkónu je na něj skutečně fantastický pohled. Po snídani asi v 11 h vyrážíme.

Opouštíme Zermatt, jdeme lesem a později po holých pláních. Počasí je nádherné. Ve 13 h dorážíme k chatě Riffelberg (2562). Po chvíli odpočinku pokračujeme až ke stanici zubačky Stat. Rotenboden (2819). Odtud jdeme traverzem Gornergrat mírně mírně dolů. Po hodině přicházíme k začátku ledovce Fornergletscher, který musíme přejít. Na konci tohoto ledovce nás čeká výstup asi stometrovou skalní stěnou a potom půjdeme asi pět set metrů nahoru po hřebeni Unt. Plattje k chatě Monte Rosa. Před nástupem na ledovec si nasazujeme mačky. Přeskakujeme asi metr širokou a deset metrů hlubokou průrvu, která je mezi ledovcem a zemí. Během přechodu ledovce musíme přeskakovat celkem třikrát asi dva metry šieoké potoky tající vody. V jednom z nich se před námi jeden Švýcar solidně vykoupal. Když se blížíme na konec ledovce, začíná hřmít a později i poprchávat. Když sundáváme mačky, prší již celkem dost. Vylézáme po skále na hřeben a pokračujeme po něm k chatě, kam dorážíme za vydatného deště kolem půl páté. Jdeme do chaty a správcová vidí na našich tričkách nápisy Jablonec a Liberec. Okamžitě přichází k nám a ptá se, zda neznáme Gustava Ginzela z Jizerky.Po krátké debatě se ptáme, kde si můžeme uvařit něco k jídlu a pití. Posílá nás do místnosti k tomuto účelu určené. Vchod je zvenku. Jedná se o místnost, kde napravo od vchodu je stůl s jednoduchou linkou na vaření samozřejmě ve vlastních vařičích a nalevo jsou regály na batohy. Zde přečkáváme déšť a vaříme si jídlo a pití. Hrajeme karty, studujeme mapu a odpočíváme. Večer se rozhodujeme, že zkusíme přespat v této místnosti. Do spacáku lezeme v 21.30 h a snad po pěti minutách vchází zřejmě správce chaty. Bohužel nás odtud taktně vyhazuje. Buď zaplatit 25 SFR/osobu za noc a ubytovat se nebo jít spát ven. Rozhodujeme se pro druhou variantu. Věci si necháváme v této místnosti a bereme si pouze spacáky, karimatky a stan. Venku je už tma jak v pytli a všude kolem skály. Žádné místo pro stan. Scházíme od chaty směrem dolů a asi po třista metrech náhodou nalézáme kousek rovného místečka tak akorát pro náš stan. Ten máme postaven za pět minut a zalézáme do spacáků. Jsme čtyři ve staně pro tři osoby, ale místa máme dost. Stan si brzy zadýcháváme a musíme větrat, protože to tu je jak v sauně. Asi v 22.30 h usínáme.

Středa 14. 7. 1999
Ve 4.50 h se probouzíme všichni živí a zdraví. Když vystrčíme hlavy ze stanu, uvítá nás šílená mlha. Po sbalení stanu odcházíme do chaty ke svým věcem. Vaříme si snídani. Občas nás někdo vyruší, protože lidé z chyty si sem chodí pro své batohy. Dospáváme zde a čekáme na vylepšení počasí.

cigo1999
Po neúspěšném boji před chatou Hörnli, cigára jsou jen dekorace 🙂

Situace ze „solvejky“ na Matterhornu se opakuje, i když nejsme v tak těžkých podmínkách. Venku prší a nevíme jestli jít nahoru nebo to zabalit. Když se počasí neumoudřuje ani do osmé hodiny ranní a spíše je ještě hůře, balíme všechny věci a vracíme se do Zermattu jako většina osazenstva chaty. V dešti sestupujeme k ledovci. Holky nasazují mačky, já s Fandou jdeme přes ledovec bez nich. Jdeme tou samou cestou jako včera. Na Riffebergu jsme v 11 h a zde se již počasí lepší. Ale směrem na Monte Rosu se mraky honí a asi jsme udělali dobře, že jsme nešli nahoru. Ve 14.30 h přicházíme do našeho penzionu a v Zermatu je opět hezké počasí.

Od Míly a Marušky se dozvídáme, že zermattští meteorologové i televizní zprávy hlásí na čtvrtek a pátek nejlepší počasí. My se okamžitě dohadujeme na programu těchto posledních dnů naší dovolené. Strašně rádi bychom stanuli alespoň na jedné čtyřtisícovce. Záhy se domlouváme na následujícím: zítra vyrazíme na Gandegg hütte (3030) a odtud do sedla Breithorn pass (3831). Tady chceme ve stanu přespat a ráno to zkusit na Breithorn – západní vrchol (4165). Breithorn je překrásná čtyřtisícovka na švýcarsko-italských hranicích, která je samozřejmě po Matterhornu, rovněž nádhernou dominantou Zermattu.

Čtvrtek 15. 7. 1999
Podle plánu vyrážíme z Zermattu v 8 h. Počasí je opravdu nádherné. Opouštíme Zermatt a stoupáme lesem vzhůru. Asi po hodině a půl chůze si smáčím nohy do ledového horského potoka. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny. Fanda s Kájou jdou napřed a já s Petrou jdeme kus za nimi.

Stoupáme po sjezdovce až na stanici lanovky Trockener Steg (2939). Zde čekáme na Fandu s Kájou v domnění, že jdou za námi. Po třičtvrtěhodině marného čekání se vydáváme na Gandegg hütte. Na tuto chatu dorážíme po poledni a s úžasem zjišťujeme, že první část výpravy na nás již přes hodinu čeká. Zde chvíli odpočíváme. Slunce svítí a pohled na Breithorn je fascinující. Přemýšlíme jaké to zítra bude na vrcholu této čtyřtisícovky a všichni se na ten okamžik moc těšíme. Na druhé straně nás okouzluje velikán Matterhorn a já s Fandou na okamžik zavzpomínáme na náš pondělní pokus o výstup. Dnes jsou podmínky ideální. Výstup by byl dnes jistě reálnější, ale my jsme na Gandegg hütte a zítra chceme vylézt na Breithorn.

Odtud vyrážíme v půl druhé vzhůru po sjezdovce. Slunce vyloženě smaží a já s Fandou jdeme v bermudách a krátkém tričku. Ani ochranný faktor číslo 30nepomáhá proti rychlému opálení. Po sjezdovce občas přejede pár lyžařů nebo snowboardistů. Chtěli jsme si stopnout jednu rolbu, která upravovala povrch sjezdovky, ale bohužel nám nezastavila. Cesta je dost vysilující, protože se celou cestu po sjezdovce boříme po kotníky ve sněhovém rosolu. Odhaluje se nám netradiční pohled na Matterhorn z východní strany. Na úrovni Riffugio delle Guide (3455) děláme pauzu na krátké občerstvení. Procházíme kolem Kl. Matterhornu (3820) a pokračujeme dále až do Breithornpassu (3831). Zde přímo pod vrcholem Breithornu stavíme kolem 17 h stan. Odtud je báječný výhled na Matterhorn, Breithorn, Pollux, Často, Gemelli a Lyskamm. Ze sněhu vaříme pití a polévku. Sluníčko ještě svítí a náš teploměr ukazuje 5°C na slunci. Nedaleko našeho stanu dělají záhrab dvě osoby. Později v nich poznáváme dívku s chlapcem. Stan nemají a budou spát pouze ve spacáku pod širákem. Ani jim nezávidím. Ve 21.30 h už vidíme západ slunce za Matterhornem – nádherná a nezapomenutelná podívaná. Po západu slunce teplota rapidně klesá až na –6.2°C. Po chvíli usínáme v našem staně pod Breithornem ve výšce 3831 m n. m.

Pohled na vrcholky za Breithornem – Pollux, Castor, Lyskamm a Gemelli ve mně zrodil velký nápad do budoucna. Jedná se o přechod těchto vrcholků z Zermattu. Vidím to asi na tři dny a zahrnul bych do tohoto tripu i Monte Rosu. Někdy v budoucnu se o tento výlet pokusím.

breithorn1999
Na vrcholu Breithornu.

Pátek 16. 7. 1999
Fanda s Kájou naivně vstávají ve 3 h ráno, aby viděli na vrcholu východ slunce. Já s Petrou jsme se rozhodli, že vyrazíme po páté. Vstáváme tedy v 5 h. Venku je ještě totální tma a právě přichází Fanda s Kájou. Od nich se dozvídáme, že na vrcholu fouká šílený vítr a je tam asi –20°C. Na východ čekali půl hodiny a pak to zabalili, protože by zmrzli. Já s Petrou vyrážíme s mačkami na nohou v půl šesté od stanu.

Po necelé hodince dorážíme na vrchol. Slunce svítí těsně nad obzorem. Nádherný a čistý rozhled na vrcholky kolem nás. Fouká silný vítr a zima je opravdu strašná. Pod námi je v oparu schovaný Zermatt. Děláme pár fotek a rychle sestupujeme dolů. Druhou polovinu cesty dolů sjíždím po břichu a je to paráda. U stanu již na nás čekají Fanda s Kájou s teplým čajem. Po sbalení stanu vyrážíme směrem ke Klein Matterhornu (3820) – konečná stanice lanovky. Na vrcholu malého Matterhornu jsme v 9 h a je odtud krásný výhled na okolní štíty. Přímo ve skále je konečná stanice lanovky z Zermattu, a proto je tu velké množství turistů, převážně Japonců. Odtud scházíme po sjezdovce opět na Gandegg hütte, kam přicházíme v 11.30 h. Přes dvě hodiny tu spíme a odpočíváme. Ve 14 h se loučíme s Breithornem, na který je odtud opravdu perfektní pohled, a scházíme do Zermattu. Do penzionu přicházíme v 16 h.

Večer jdeme všichni do městečka a pomalu se loučíme s Zermattem i okolím,protože zítra již bohužel odjíždíme domů. Po návratu do penzionu hrajeme karty. Ve 23 h nás s Fandou napadá geniální nápad – vyrazit okamžitě na vyhlídku Edelwiess, která je asi 300 výškových metrů nad Zermattem. Holky to samozřejmě zamítají, ale my jdeme. S čelovkami na hlavách vyrážíme užít si poslední noc v Zermattu. Procházíme nočním Zermattem a je to fantastická podívaná. Nikde nikdo, ulice prázdné – to se často nezažívá. Opouštíme poslední světélka označující lidská obydlí a procházíme lesem. Přesně v půlnoci jsme na vyhlídce. Je odtud skvělý pohled na noční osvětlený Zermatt. Sbíháme dolů do Zermattu a ještě chvíli se tu procházíme. Usínáme asi v 1 h ráno.

Sobota 17. 7. 1999
Poslední den naší dovolené. Vstáváme před osmou a již máme skoro vše sbaleno. Po snídani jdeme s Fandou na nádraží pro vozík na batožinu. V 9.30 h jsme se vší bagáží již před hotelem a loučíme se. Na konci Zermattu na nás již čeká taxi a odváží nás do Täsche k našemu autu. Za chvíli odjíždíme. Odpoledne se stavujeme na rýnských vodopádech v Schafthausenu. Po přestávce u Bodamského jezera pokračujeme na Mnichov. Domů přijíždíme v neděli ráno.

FOTOGALERIE

Alpy – Mont Blanc 1998

FOTOGALERIE

98verte
Aigle Verte z Chamonix.

Již v létě 1997, když jsem byl s kamarádem na dovolené na Šumavě, jsme přemýšleli o výstupu na nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc. Na jaře 1998 jsme se rozhodli, že se pokusíme sehnat pár lidí a vyrazíme na Mont Blanc tento rok. Nejprve jsme chtěli jet osobákem, ale bohužel jsme nikoho nesehnali, kdo by s námi jel. Byli jsme pouze dva a to by bylo dost drahé.

Začali jsme shánět cestovní kancelář, která pořádá zájezdy do těchto končin. Z inzerátů v novinách jsme zjistili pár telefonních čísel a začali obvolávat cestovky. Čistě náhodou jsme na informacích dostali kontakt na CK FOLLOW ME z Liberce, která organizovala na červenec zájezd na Mont Blanc. Ihned jsme se vydali do Liberce, abychom získali podrobnější informace. Dozvěděli jsme se, že spíše než o komerční zájezd jde o rodinnou atmosféru, protože se jede Volkswagenem Transit v osmi lidech.

S podmínkami jsme okamžitě souhlasili a mohli jsme se těšit.

Základní informace:

Členové: Zdeněk Bouda, František Ulrich (oba z Hutě), Miloslav Hercik – řidič, Petra Vajcová, Karolína Šimonová, Michala Loudová (všichni Liberec), Milan ?, Jan ? (oba Turnov)
Odjezd: 17. 7. 1998
Příjezd: 26. 7. 1998
Vozidlo: Volkswagen Transit
Náklady: cca 5200 Kč/osobu

Pátek – 17. července 1998
Den odjezdu. V 16 h jsme odjížděli z libereckého autobusového nádraží. Trasa: Liberec, Praha, Plzeň, Rozvadov, Mnichov, Lindau. Před Lindau jsme zastavili u benzinové pumpy, protože si chtěl Míla odpočinout. Po chvíli spánku na okno našeho automobilu zaťukal policista. Museli jsme mu dát papíry od auta. Asi dvě hodiny zjišťoval nějaká data z dokladů a pak jsme konečně mohli pokračovat v jízdě dál.

98mb
Mont Blanc z Chamonix.

Sobota – 18. července 1998
Ráno jsme dorazili do turistického střediska Interlaken. Pokračovali jsme dále do Grindelwaldu. Zde nás přivítalo překrásné počasí a hlavně ohromující pohled na tři obry – Eiger (3970 m n. m.), Mönch (4099) a Jungfrau (4158).

Auto jsme nechali přímo ve městě a šli jsme na informace pro mapku. Chtěli jsme zde podniknout menší tůru. Rozhodli jsme se, že všichni vyrazíme na nedalekou vyhlídku First (2168).

Po chvíli se Milan s Honzou odtrhli. Celou cestu jsme se dívali na fantastickou severní stěnu Eigeru. Zanedlouho jsme šel s Fandou napřed a po dvou hodinách jsme došli na First. Odtud se nám otevřel překrásný pohled na Wetterhorn (3701). Asi po půl hodině marného čekání na ostatní členy výpravy jsme se rozhodli, že vyrazíme na Faulhorn (2681) – kopec viditelný z Firstu směrem na severozápad.

Sem jsme došli asi za hodinu a půl. Odtud jsme viděli až do vedlejšího údolí jezera Thunersee a Brienzersee. Po krátké pauze jsme začali sestupovat dolů do Grindelwaldu. Chvíli jsme běželi, chvíli šli. Po dvou hodinách jsme viděli první domy byli jsme ve městě. Když jsme došli k autu, už na nás všichni čekali a divili se , že jsme byli až na Faulhornu.

V 18 h jsme odjíždíme směrem Chamonix. Jedeme přes Martigny a Col de la Forclaz. Po 7 km za hranicemi před vesnicí Argentiére objevujeme odpočívadlo vhodné pro přenocování. Již zde jsou dvě auta a jejich osazenstvo spí. Je kolem 21.30 h a my začínáme rozbalovat spacáky a chladit pivo v horské bystřině. Za chvíli usínáme.

98zkouska_macek
Zkouška maček.

Neděle –19. července 1998
Ráno nás i sousedy v 8 h probouzí pořádková služba z Chamonix (nelíbí se jim, že jsme přenocovali na odpočívadle a ne v placeném kempu) a odjíždíme do Chamonix. Zde zjišťujeme v domě horských vůdců počasí na příští dny. Nejlepší možnost na výstup na Mont Blanc je ve středu. Do středy meteorologové hlásí špatnou viditelnost, vítr a možnosti bouřek. I přes tyto informace se Milan s Honzou rozhodují sbalit věci a vyrazit již nyní. Máme s nimi domluveno, že na nás počkají ve středu ráno na konečné stanici zubačky. Jejich plán je pěšky z Chamonix až na vrchol. Nepočítají s tramvají. Loučíme se s nimi a přemýšlíme, co budeme dělat do středy.

Rozhodujeme se pro prozkoumání oblasti kolem Chamonix a jeden den chceme vyzkoušet mačky a cepín na ledovci. Sluníčko svítí, je kolem 30°C. Rozdělujeme se na tři skupiny: Míša jde sama do města, holky s Mílou se vyvezou lanovkou na Aigulle du Midi a já s Fandou na protější stranu na La Flégere půjdeme pěšky.

Procházíme městem směrem na severovýchod, po chvíli domy končí a my pokračujeme po silnici. Uhýbáme doleva a jdeme kolem potoka již po značené turistické cestě. Po pár desítkách metrů se cesta strmě zvedá vzhůru a stoupáme v nesnesitelném horku lesem. Po hodině a půl se domlouváme, že na La Flégere nepůjdeme a na první křižovatce se dáme dolů do Chamonix. Po třiceti minutách konečně vidíme křižovatku a totálně propocení scházíme po cestě dolů.

Máme báječný pohled na druhou stranu přes údolí. Vidíme a samozřejmě i fotíme Petit Dru (3754), Aig. Verte (4122) aj. Cestu dolů se u jednoho potůčku zastavujeme a smáčíme si nohy – výborný odpočinek. Po hodině jsme ve městě a kupujeme pohledy. Odpoledne se scházíme všichni u auta a sdělujeme si naše zážitky. Odjíždíme do St.-Gervais Les Bains. Víme, že zde je někde zatopený písečný lom vhodný ke koupání. Za chvíli ho nalézáme a využíváme. Zde nakonec i přespíme.

Pondělí 20. července 1998
Ráno odjíždíme zpět do Chamonix a Míša si volí program opět sama. My s holkami a Mílou jedeme lanovkou na Planpraz (1995) a odtud jdeme na Le Brévent (2525) – vrcholek s vyhlídkou a restaurací, který je vidět z Chamonix. Z vrcholu je překrásný pohled na Mont Blanc, který je přímo naproti nám přes údolí Vallée de Chamonix. Počasí je opět báječné. Cestou dolů zastavujeme na svačinu na jedné skalní vyhlídce a z Planpraz opět jedeme dolů lanovkou. U auta se scházíme s Míšou a jedeme na odpočívadlo za Chamonix směrem k hranicím.

Kousek odtud je řeka L´Arve, ve které chladíme pití na večer. Večeříme, bavíme se, hrajeme karty a plánujeme program na další dny. Večer se protáhl a spát jdeme po půlnoci.

98krizek
Výstup na chatu Gouter. Křížek jedné z obětí Mont Blancu, nějaký Ulrich, naštěstí ne Fanda 🙂

Úterý 21. července 1998
Probouzíme se a snídáme. Po chvíli se objevuje již známá pořádková služba a opět nám dávají taktně najevo, že by jsme se měli sbalit. Navíc nám tu nechávají seznam ubytovacích zařízení v okolí.

Na dnešní den připadlo vyzkoušení maček a cepínu přímo v akci – na ledovci. Z Chamonix stoupáme na Rochers des Mottes (1606), kde jsme za dvě hodiny. Scházíme k ledovcové moreně ledovce Mer de Glace a nasazujeme mačky. Nad námi stojí pyramida Petit Dru (3754). Test vybavení dopadl celkem dobře, ale na mých mačkách budu muset provést kosmetické úpravy. U chaty Rochers des Mottes se občerstvujeme a za chvíli odtud sestupujeme zpět do Chamonix. Po krátké přestávce ve městě odjíždíme do St. Gervais Les Bains – Le Fayet k písečáku. Zde se koupeme, večeříme a připravujeme si věci na zítřejší výstup na Mont Blanc. Po sbalení všech věcí jdeme brzy spát, protože zítra nás čeká dlouhý a namáhavý den.

Středa 22. července 1998
Vstáváme v 6.30 h a hned po snídani nás Míla odváží do Le Fayet, odkud vyjíždí zubačka Tramway du Mont Blanc. Jedeme hned prvním vláčkem v 7.15 h a z městečka vyjíždíme do strmého kopce. Asi hodinu jedeme lesem, potom postupně stromy ubývají a již vidíme obrovský masiv Mont Blancu. Na zastávce La Hutte (1790) vidíme kluky – Honzu s Milanem. Říkají nám, že byli na vrcholu a schází dolů, takže nahoru jdeme bez nich. Před 9 h jsme na konečné stanici zubačky Le Nid d´Aigle (2372). Odtud již pokračujeme výhradně po svých.

Stoupáme vzhůru a po necelé hodině máme po levé ruce opuštěný dům Barague forestiere (2700). Zde již jdu s Fandou kus před holkami, na které počkáme na chatě Ref. De l´Aif. Du Gouter. V 10.30 h přecházíme zbytek ledovce kolem Ref. De Tete Rousse (3167) a kousek nad touto chatou nás čeká nepříjemné místo. Asi padesátimetrový traverz korytem, kterým padají kameny jeden za druhým. Nasazujeme přilby. Je zde fixní lano, ale toho nevyužíváme.

Po tomto úseku nás čeká strmé stoupání kamennou strání k Ref. De l´Aig. Du Gouter (3817). Několikrát během stoupání vidíme tuto chatu a zdá se nám tak blízko, ale jako by se nepřibližovala. Po hodině a pul v 12.40 h konečně dorážíme na chatu Gouter. Jsme dost vyčerpaní. V chatě odpočíváme a občerstvujeme se. Asi po třičtvrtěhodině sem doráží i holky. Spolu jdeme postavit stan nad chatu. Vyjdeme nad chatu a první co vidíme je velká cedule zákaz stanování a za ní asi osm stanů. Jsou zde již vybudovány pěkné záhraby, takže máme práci usnadněnou. Po postavení dvou našich stanů jdeme udělat jídlo a pití do chaty. Večer vypíjíme i láhev becherovky a jdeme spát ve 20.30 h. V noci fouká vítr, ale je jasno. Teplota je kolem –8°C. Fandu bolí hlava a nemůže spát stejně jako já. Nakonec spíme v mikrospánku asi od 23 h. Hlava bolí i holky a je to asi z té becherovky a nadmořské výšky. Už vím, že alkohol tak vysoko nepatří.

98stan
U našeho stanu nad chatou Gouter.

Čtvrtek 23. července 1998
Vstáváme již po 1 h ranní, abychom byli na vrcholu za svítání. Je jasná obloha, hvězdy září. Po nasazení maček a navázání se na lano, vyrážíme asi ve 2 h ráno na Dome de Gouter (4304). Cestou párkrát zastavujeme, protože Petra a Fanda mají problémy s mačkami. Po hodině a půl cesty Karolíně zhasla čelovka, takže svítí pouze Fandovi a Míše, protože já a Petra jsme si ji ani nebrali.

V 4.30 h přecházíme plochý vrchol Dome de Gouter (4304), stále je tma jak v pytli. Odtud mírně klesáme do sedla Col du Dome (4237)a opět stoupáme k Ref. Vallot (4362), kterou míjíme po levé ruce po páté hodině ranní. Za vrcholem Mont Blancu se již rozednívá. Přecházíme tři hřebínky a blížíme se k vrcholu.

Na nejvyšším bodě Evropy se ocitáme v 6.20 h středoevropského času přímo při východu slunce. Jsme tu pouze my a dva Švýcaři. Máme štěstí na výborné počasí – svítí slunce a mraků je minimum. Ohromující je pohled na stín, který vrhá Mont Blanc na západ. Děláme pár fotek. Je zde asi –15°C a fouká strašný vítr. Asi po čtvrthodině scházíme dolů. Cestou již potkáváme zástupy turistů, kteří chtějí také vylézt na nejvyšší bod Evropy. Vyhýbání se s nimi je občas dost nebezpečné, protože jak nalevo tak napravo je strmý sráz dolů.

98vrchol
Vrcholovka z Mont Blancu, 6:30 hodin ráno.

Nad Ref. Vallot se zastavujeme a fotíme okolí – hlavně fascinující jehlu Aig. Du Midi. Tady jsem ztratil svou neopatrností jednu rukavici. Karolína mi půjčuje náhradní pletenou rukavičku, ale v ní je ohromná zima. Zlepšuje se to až před Dome de Gouter, kde na nás již svítí sluníčko a je celkem teplo. Všichni už máme velkou žízeň a jsme mírně dehydrovaní. Z Dome de Gouter pokračujeme stále dolů až ke stanu, kam jsme dorazili v 8.50 h. Na hodinku jdeme do chaty zažehnat žízeň a hlad. Potom se vracíme do stanu a do 12 h spíme. Po sbalení všech věcí scházíme dolů. Pod chatou Ref. De l´Aig. Du Gouter scházíme skalnatým terénem mezi zástupy turistů. Někteří z nich jsou dost nebezpeční. Jeden mi málem vypíchl oko cepínem, který měl připevněn na batohu. Konečně docházíme k traverzu a později míjíme Ref. De Tete Rouse (3167). Ještě níže pozorujeme horské kozy. Kolem Barague forestiere jdeme již s Fandou napřed. U konečné stanice zubačky jsme v 16.30 h a čekáme na holky. V 17 h odjíždíme zubačkou do Le Fayet, kde jsme v 18 h vítání Mílou a kluky. Večer jdeme k písečáku a mírně oslavujeme úspěšný výstup. Jdeme brzy spát, protože jsme dost unaveni.

Pátek 24. července 1998 – neděle 26. července 1998
Ráno se rozhodujeme, že sbalíme věci a odjedeme domů. Písečák opouštíme v 10 h a jedeme s malými zastávkami až do Čech. V sobotu ráno ve 2 h dojíždíme na Malou Skálu, kde zrovna vrcholí Benátská noc. Já, Fanda a Petra zde vystupujeme. Věci si necháváme v hospodě Na Ostrůvku a jdeme na pivo. Spíme pod mostem. Sobotu trávíme v tomto restauračním zařízení s výborným vrchním Jirkou a spíme u festivalu. V neděli v 16 h Odjíždíme pokojně domů.

FOTOGALERIE

Krkonoše – mrazivý Kotel 1998

98krkonose-manicka.jpg
Mánička!

Historický text a fotky z jedné z našich prvních zimních akcí, kdy jsme se připravovali s Fandou na Mont Blanc a získávali tak první zkušenosti se spaním v zimních podmínkách.

Původně jsme chtěli auto nechat na Kořenově a jít na polskou stranu Jizerek, ale nakonec jsme se dohodli, že půjdeme do Krkonoš. Do Harrachova – Rýžoviště jsme dojeli ve 13.30h a odtud jsme se vydali k chatě Lesní zátiší a pokračovali dále do mírného kopce a před třetí hodinou odpolední jsme byli na Ručičkách. Zde se občerstvujeme čajem z termosky a pokračujeme do strmého kopce na Zadní Plech (1210 m n. m.). Cesta je minimálně vyšlapaná, a tak se boříme v prašanu. Naštěstí je báječné počasí – sluníčko svítí o sto šest – tak fotíme. Asi po půl hodině se ocitáme na Zadním Plechu.

98krkonose-zadniplech.jpg
Zadní Plech.

Dost tu fouká ale je odtud nádherný výhled do kraje i na Krkonoše – na Voseckou boudu a na polskou boudu – Szrenica (1362). Ze Zadního plechu pokračujeme dolů na Krakonošovu Snídani (1000). Je půl páté, což je dost pozdě. Vím, že bychom měli postavit stan co nejdříve a kousek odtud, protože je zbytečné takhle pozdě dělat ještě nějaké tůry a navíc je rozumné stanovat v nižších polohách mezi stromy kvůli větru. Nejdříve jsme měli v plánu rozbít tábor poblíž Labské boudy, ale to je teď nesmysl. Přesto jsme se dohodli, že budeme ještě chvíli pokračovat. Stoupáme serpentýnami směrem nahoru na Pančavskou louku. Asi po třictvrtěhodině jsme potkali posledního člověka.

98krkonose-fandazadplech.jpg
Zadní Plech.

Začal řídnout les a já jsem navrhoval postavit stan. Fanda chtěl jít ještě dál a já se nechal překecat. Teď už bych se nenechal, protože jeho návrh jít dál byl totálně blbý a stál nás málem život. Pokračovali jsme ke křižovatce na Pančavské louce (1340) šlo se téměř po rovině a zleva foukal hrozný vítr, také už byla mlha a viditelnost se rapidně zhoršila. Na stan tady nikde nebylo místo – vichřice a stromy nikde. Ale čas běžel rychle a slunce už pomalu ale jistě zapadalo. Na křitovatce na Pančavské louce je přístřešek, ale vchod byl až po střechu zafoukaný sněhem, a tak nám dalo trochu práce než jsme se dostali dovnitř. Zde jsme se shodli, že musíme co nejdříve sestoupit do lesa a tam postavit stan (někde po Růženčinou zahrádkou).Vyhrabali jsme se z příbytku a šli. Už se začalo stmívat. Po chvilce si všímám, že po pravé ruce jsou kůly, které značí cestu, po které máme jít – kůly nás zachránily, protože kdybychom si jich nevšimli, šli bychom směrem k Vrbatově chatě a to jsme vůbec nechtěli. Ještě chvíli jsme pokračovali po zelené a pak jsme to stříhli kolmo dolů.

98krkonose-zapad.jpg
Tady už to hodně smrdělo, slunce zapadá a my ještě zdaleka nemáme místo pro stan.

V dáli už zapadá slunce za Ještěd – nádhera, ale nám moc do smíchu není. Mráz přituhuje, vítr fičí jako blázen, je pozdě, boty máme z toho strašného broďení ve sněhu plné sněhu a stan zatím není postaven a ani pro něj tady není nikde místo. Musíme jít ještě níž, mezi stromy, které nás ochrání alespoň před větrem. Najednou nám v cestě stojí asi 30 m široká a 15 m hluboká rokle. Musíme ji přejít. Když jsme dole, tak se najednou propadám. Je to zafoukaný potok. Měl jsem štěstí, že mě Fanda vytáhl a že jsem nespadl až do potoka, protože jinak bych tam asi v mokrých věcech umrzl. Rtuť teploměru již klesla na -15°C, takže by to moc příjemné nebylo. Pokračujeme dále níž a níž. Už se konečně objevují občas stromy.

98krkonose-stan.jpg
Náš stan.

Jsme zhruba někde po Růženčinou zahrádkou na západní straně Kotle. Za chvíli nacházíme místo pro stan mezi dvěma smrky. Stavba stanu byla dost dlouhá a ztížená větrem a strašnou zimou. Navíc už nebylo vidět, tak jsme si museli svítit baterkou. Asi v 18h konečně stan stál a my jsme si rychle zalezli do spacáku, protože nám byla hrozná zima – teploměr už klesl na -18°C. Po chvíli odpočinku jsem vyhrabal vařič značky VAR a z obtížemi jsme ohřáli vodu tak, aby se v ní rozpustili čajové granule. Vypili jsme čaj a šli spát.

98krkonose-fandaustanu.jpg
Fanda ráno u stanu.

Abych se přiznal, měl jsem strach o holou existenci , protože zima byla fakt strašná a vím, že k ránu to je vždy ještě třikrát horší. Největší zima byla na nohy. Od pasu dolů jsem prostě nic necítil. Nebyl to příjemný pocit, opravdu ne. V takových situacích jde dost i o psychiku. Nálada nebyla nejlepší. Spát se samozřejmě nepodařilo, ale o takovém mikrospánku se dalo hovořit tak mezi 1h až 4h. Zima nás definitivně probudila ve třičtvrtě na osm a my začali zase ohřívat vodu na čaj. Nic se nedalo jíst, protože vše bylo zmrzlé na kost. Třeba mandarinky připomínali spíš dělové koule. Pak mělo přijít na řadu balení věcí, ale tomu musí předcházet vyproštění ze spacáku a to se nám skutečně nechtělo. Fanda kouká na teploměr venku a hlásí -25°C! Děkujeme že jsme se probudili. Takovou zimu jsem ve stanu ještě nezažil.

98krkonose-dvoracky.jpg
Tady už jsme OK, je nám teplo a těšíme se na Dvoračky na zaslouženou snídani.

Pohled na náš stan je docela komický. Jdeme balit. Ale nejdřív si před stanem vyšlapáváme asi 5-ti metrovou cestičku a čtvrt hodiny chodíme, aby se v nohách alespoň trochu rozproudila krev. Kupodivu to opravdu fungovalo a docela jsme se zahřáli. Fanda ještě zkouší ohřát vodu na čaj. Balit spacáky v rukavicích nejde a tak jsme si je museli sundat – další hrůza. Na prsty byla zima, že jsem měl pocit, že je ani nemám. Všechnu bagáž jsme balili dlouhých 30 minut. Vydáváme se konečně pryč. Podle mapy a mého instinktu by měla být cesta asi 700 m nad námi. Zase se brodíme ve sněhu – teď dokonce po pás – a stoupáme. Když jsme šli kolem jednoho vojenského bunkru, Fanda spatřil lyžaře kousek nad námi a bylo vyhráno. Za chvíli jsme se dostali na cestu. Odtud jsme sestupovali až na Dvoračky (1120), kde jsme si dali teplý čaj a polévku. Pokračujeme dále na Ručičky. Odtud po modré a na první křižovatce doprava dolů po žluté a před polednem stojíme u auta. Auto nechtělo chytnout, tak nás ještě roztlačovali kolemjdoucí lidé, ale pořád nic. Až si Fanda vzpomněl, že včera vypnul “tajným knoflíkem” celou elektriku. Pak už to šlo v pohodě. Domů jsme dorazili kolem 13h.

Nejlepší dosavadní akce, bez konkurence. Šlo o život, ale byla to fantastická zkušenost. Teď už vím, že základ je mít stan postavený dostatečně dlouho před západem slunce a je vše v pohodě.