V Sosnové jsem odstartoval v roce 2008 svůj běžecký comeback na půlmaratonu, o rok později jsem si tu zaběhl svůj první maraton, v roce 2010 a 2011 jsem tu taky nechyběl (oba dva roky maraton). Letos to po mém leteckém představení na Kalichu vypadalo, že budu v Sosnové chybět, ale nakonec to šlo alespoň na 10,5 km trati.
Přesně tři neděle od leteckého dne a 2,5 týdne od operace a s odlehčenou sádrou po rameno jsem komickým stylem doběhl v úsměvném čase 47:27 překvapivě nikoliv poslední. Vítězstvím pro mě byl fakt, že jsem se postavil na start. Poprvé jsem běžel za jiný tým než za svůj DEATH A. D. HUŤ a sice za IVO DOMANSKÝ IN MEMORIAM na počest tohoto nestora českého vytrvaleckého běhání, který zemřel necelý týden před Sosnovou. Ivo nechyběl na žádných větších závodech v roli trenéra či moderátora a jeho neúnavné povzbuzování každého závodníka i jeho články o běhání a budou scházet.
V sobotu ráno nás v Benešově uvítalo krásné počasí (slunce, 10°C), což bylo po deštivém pátku a celé noci velmi příjemné překvapení. I přes slušně zaběhnutou krosovou desítku před týdnem u nás v Huti jsem před Benešovským maratonem neměl žádný ambiciózní cíl – spokojen bych byl s časem do 3:45:00. Již tradiční předzávodový absťák jsme porušili v úterý na pivku a ve čtvrtek lahvinkou vína, což značí, jak pohodově jsme k závodu přistupovali. A ono to tak je asi nejlepší.
Od startu jsem běžel ukázněně, mezičas na 10,5 km 48:30 a dobrá nálada. Druhá čtvrtina po obrátku před Jabloncem n. J. byla trochu pomalejší, ale závod rozběhnutý slušně (21,1 km, 1:43:30). Celou první polovinu běžím společně se Zuzkou a Janou Víchovou. Po obrátce si dávám půlku gelu, který mám v kapse. Holky a Pepa Průcha mě trhli, ale pořád je mám na dosah před sebou (50-200 m). Na 23. km přijíždí support v podobě bráchy Zuzky a dává mi plechovku Prazdroje. Mezi 23. a 27. km do sebe liju asi 2dcl zlatavého moku a evidentně mi to pomáhá! Jde i o velkou psychickou pomoc, protože kontakt s Tomášem teď máme každé 2-3 km a člověk má zábavu a nenudí se, což je při maratonu důležité. Na 36. km mám přesně 3:00:00. Síly ubívají, ale i přesto cítím, že čas není vůbec špatný a když se hodně kousnu, tak by to mohl být boj o osobák (3:34:52). Jenže vím, že jsem už ne jednou totálně vytuhl právě na posledních 2-3 km.
Zuzku vidím pořád před sebou a chvílemi se mi zdá, že ji i dobíhám. Kolem 38. km se ve mě něco láme a cítím, že to asi půjde zrychlit! Pro mě zcela neznámý pocit na konci maratonu. V 11 maratonech, které mám za sebou se mi toto ještě nikdy nestalo. Vždy v tomto závěru jsem mlel z posledního a o nějaké seriózní závodění už moc nemohla být řeč. Teď je to úplně jiné. Na 39. km už se mi to nezdá, ale je to realita – k Zuze se opravdu přibližuji. U poslední občerstvovačky ji dobíhám a zcela překvapivě svištím kolem ní. I tento okamžik mě vlívá do žil další energii. Nepochopitelně nabírám tempo a dotahuji se na Pepu Průchu a dále na Janu Víchovou. Oba nechávám bez šancí za sebou a pokračuji v hodně slušném tempu k cíli. Poslední stoupáček. Při sbíhání k cíli na metě 1 km do cíle v rychlosti kontroluji čas – 3:25:50 – osobák to bude určitě, ale pod 3,5 hodiny to nepůjde, to bych musel mít v prdeli vrtuli. Ale když to jde, tak půjdu na krev až do cíle. Opravdu sprintuji, takový závěr jsem snad neběžel nikdy ani na destíce. Dobíhám v obrovské euforii a připadám si jako bájný Feidippidés. Naštěstí narozdíl od něj v cíli neumírám, ale s ještě větší radostí zjišťuji, že jsem to stihl pod 3,5 hodiny – přesně 3:29:53! Tak tenhle pocit je přesně to, proč stojí za to se trápit na maratonu. Nepopsatelné, nádherné. Pln radosti ani nepociťuji bolest nohou, kdyby šlo tyto situace umět nasimulovat, kdykoliv člověk potřebuje…
Dnešní paráda nemá konce – zcela nečekaně si odnáším za svůj výkon bronzovou medaily z kategorie do 35 let! Dnes jsem měl kua dobrý den – osobák, pod 3,5 hodiny a ještě medaile! Tak teď je přede mnou laťka 3:20:00
Dokud to mám v hlavě, tak zkusím sesumírovat, co bylo v Benešově jinak než obvykle: 1) rozumně rozebehnutá 1. polovina – nepřepálená, 2) ionťák jsem si dával na každé občerstvovačce a v druhé půlce jsem přidal vždy i perník, 3) vzal jsem si energetický gel, 4) Pilsner Urquell, 5) žádné ambice před startem, 6) žádný absťák pár dnů před závodem, 7) poslední 2 km rychlost lehce přes 4 min/km.
Počasí na 2. ročník Ústeckého půlmaratonu vyšlo skvěle – slunečno a teplota kolem 20°C. Na jaře, kdy jsem se přihlašoval, jsem měl na Ústí – nabuzen slušnými časy z 1/2PIM a Pardubic – ambiciózní cíl určitě pod 1:33:00. Po Miřejovickém výprasku a s tím souvisejícím tréninkovým výpadkem ambice opadly do střízlivých úrovní.
Prvních 5 km jsem rozběhl dobře (4:28min/km). První krize přišla v polovině závodu a trvala do 12. km – přišla známá bolest úponu vnějšího kolenního vazu na pravé noze. S tím mám zkušenosti, takže jsem počítal, že během jednoho dvou km bolest opadne. A taky že jo. Druhá krize – už únavová – přišla po druhém proběhnutí chemičkou (skvělý nápad – dobrá atrakce závodu) mezi 14. a 16. km, kdy se trať motala samým centrem Ústí. Po občerstvovačce na 16. km mě to nakoplo a zrychlil jsem tempo. To mi vydrželo až cca na 18,5. km. Poslední 2 km jsem už v nohách cítil a je to vidět na poklesu rychlosti. Samotný doběh do cíle jsem si užíval v celkem slušném tempu. Čas 1:38:39 je trochu zklamáním, ale zjevně na víc v současnosti nemám. Celkově krásný závod za nádherného počasí a skvělé divácké kulisy. Musím změnit svůj názor na Ústí n. L., doteď jsem měl toto město zafixované jako špinavou cikánskou díru. To však platí jen pro okraje, užší centrum je moc pěkné.
Totálně zdevastovaný dobíhám ve 33°C konečně do cíle.
Vzhledem ke slušným půlmaratonovým časům letos v Praze a v Pardubicích a hlavně k celkem pravidelnému tréninku od květnového návratu z Íránu (2x týdně 10 km, což je u mě zázrak) jsem si na miřejovický půlmaraton (28. 7. 2012) dost věřil a vážně jsem počítal s útokem na osobák (1:31:15, Benešov u Semil, 2009), v ideálním případě čas pod 1:30:00. Počasí se ale zbláznilo a vše bylo jinak. V den závodu bylo v Miřejovicích slunečno a +34°C.
Přes tyto podmínky jsem zcela nesmyslně přepálil začátek (mezičas na 3. km 0:12:00). Na 7. km jsem začal citelně polevovat a po otočce na 9,5 km jsem věděl, že tohle bude sakra boj. Občerstvovačky po 5-6 km nešlo nevyužívat. V druhé půli pár lidí vzdalo. Od 15. km tempo naprosto příšerné. Kilometr před cílem někdo křísí v pangejtě do té doby vedoucí ženu. Do cíle se dostávám v hrozivém čase 1:45:26 navíc totálně vyčerpán. Takhle tedy ne, útok na osobák se tedy odsouvá. Důvody nezdaru jsou jasné: 1) extrémní vedro a moje ignorování tohoto počasí (málo pití před závodem), 2) přepálení začátku. Nakonec není výsledek tak špatný (59. místo celkově z 218 závodníků), je vidět, že extrémní teplo zapůsobilo na všechny závodníky. Na půlmaratonové trati jsem takové překvapení nečekal. Měl jsem za to, že 21 km nějak uběhnu vždy. V Miřejovicích to však bylo opravdu na krev.
Takřka pravidelný trénink (1-2x týdně) přinesl ovoce v podobě slušných časů na 1/2PIM (1:34:57) a Pardubickém půlmaratonu (1:32:47), navíc se mi v obou případech běželo opravdu dobře.
Pak jsme odjeli na tři neděle do Íránu a tři dny po návratu jsem běžel PIM (Prague international marathon). Nabuzen z předchozích výkonů jsem si poměrně věřil. Realita mě posadila zpátky na zem. Prvních 10. km jsem rozeběhl velmi pomalu. Myslel jsem si, že toto tempo vydržím třeba až do cíle. Ovšem to byla blbost. Následoval můj klasický maratonský scénář, kdy křivka tempa šla dolů stejně jako obvykle, ale počáteční základna byla příliš nízko. Výsledný čas je velmi špatný (4:00:27), konec jsem úplně vypustil a jelikož jsem neměl ani hodinky a tím přehled o čase, tak jsem se nevešel ani pod 4 hodiny.
Můj legrační výraz po mém prvním maratonu v Sosnové 2010.
Na podzim 2008 jsem si zaběhl takřka po 10-ti letech opět běžecký závod – krosový půlmaraton v Sosnové. Bez jakéhokoliv tréninku jsme se na tom dohodli s Rudou Černým ve čtvrtek ve Slovenské hospodě v Praze po x-tém Zlatém Bažantovi a v sobotu jsme běželi. Dvě kola po měkkém písku v borovém háji, krásné babí léto a s výkonem jsem byl relativně spokojen (čas 1:41:54).
Za zmínku ze sezony 2009 patří určitě hned první závod na Kalichu, kde jsem běhal před lety. S Rudou Černým jsme byli v euforii ještě z listopadové Sosnové a Kalich jsme pojali velkolepě – v pátek kiosek v Besedicích, v sobotu lezení na Kalichu a Zbirohu, večer opět kiosek a v neděli Lesní běh Kalichem. I přesto, že trať znám z mladistvých let, tak mě svou namáhavostí znovu překvapila. Zřejmě i díky naší celovíkendové přípravě. Ale běhání mě znovu začíná bavit. Čas 0:49:42 odpovídá (ne)tréninku a náročné trati.
Další nápad s Rudou Černým – Krakonošova 25 ve Vrchlabí – opět domluveno v hospodě, dva dny před závodem po x-tém pivu. Těžká ale krásná trať, čas 2:07:12, spokojenost.
Po tomto závodu jsem se běhání začal více věnovat (trénink stojí stále za nic, ale na závody jezdím poměrně často). Na půlmaratonu v Benešově u Semil jsem si zaběhl solidní čas 1:31:15.
Vše vrcholí mým prvním maratonem v Sosnové. S výsledným časem 3:34:52 zpočátku moc spokojený nejsem, protože jsem chtěl pod 3,5 hodiny, ale později se ukazuje, že tuto metu jen tak nepřekonám.
Celkem za sezonu 2009 uběhnuto 266,9 km v 15 závodech, z toho 1 maraton.
Sezonu 2010 jsem začal třemi půlmaratony ve třech týdnech. 1/2PIM (čas 1:37:10) trochu zklamání, Pardubice (čas 1:33:56) a Bakov (1:33:54) vzhledem k malému tréninku vcelku spokojenost.
Svůj první Pražský maraton (PIM) jsem v hlavě trochu podcenil (v domnění, že jeden maraton už za sebou mám, tak o co jde) a výsledek byl velkým zklamáním – čas 3:52:13. Přepálil jsem to (na půlce pod 1:45:00) a od 30. km to byl indiánský běh.
Za měsíc po Praze jsme běželi krásný Jirkovský crossmaraton. Těžká krásná trať, čas 4:04:36 vcelku OK. V srpnu YESenický maraton přes hlavní hřeben Jeseníků – úžasné počasí a velký zážitek, čas 4:57:08, spokojenost i přes to, že od 32. do 40. km jsem byl totálně K.O.
Dva týdny po Jeseníkách jsem se nechal překecat na Parkmaraton v Krásné Lípě a to byla chyba. Trať byla na 4 kola a byla ještě o 3 km delší než maraton. Už krátce po startu jsem cítil nohy, po druhém kole jsem to chtěl vážně zabalit, ale při probíhání do dalšího kola jsem byl zamyšlený a zapomněl jsem na to! Takže jsem proběhl do třetího kola a po něm se mi to už zabalit nechtělo, ale pro mě to byl opravdu očistec. V posledním kole jsem šel místama i z kopce dolů. Čas takřka nepublikovatelný – 4:36:57. Jak asi museli běžet ti za mnou, když jsem byl 25. ze 40 závodníků?
Po tomto hrozivém zážitku jsem si trochu spravil chuť maratonem v Benešově u Semil, kdy za krásného počasí jsem zaběhl na mě slušný čas 3:35:57. V Sosnové pak zcela ve výklusovém tempu 3:58:45.
Celkem za sezonu 2010 uběhnuto 403 km v 15 závodech, z toho 6 maratonů.
V sezoně 2011 jsem si na maratonské trati udržoval poměrně stabilní časy: PIM 3:42:39, maraton v Benešově u Semil 3:42:56 a Sosnová 3:35:43. Vrcholem sezony byl první ultramaraton Nonstop běh Nízkými Tatrami (49 km) – čas 7:05:58.
Celkem za sezonu 2011 uběhnuto 273,4 km v 9 závodech, z toho 3 maratony a 1 ultramaraton.
