Vzhledem ke slušným půlmaratonovým časům letos v Praze a v Pardubicích a hlavně k celkem pravidelnému tréninku od květnového návratu z Íránu (2x týdně 10 km, což je u mě zázrak) jsem si na miřejovický půlmaraton (28. 7. 2012) dost věřil a vážně jsem počítal s útokem na osobák (1:31:15, Benešov u Semil, 2009), v ideálním případě čas pod 1:30:00. Počasí se ale zbláznilo a vše bylo jinak. V den závodu bylo v Miřejovicích slunečno a +34°C.

Přes tyto podmínky jsem zcela nesmyslně přepálil začátek (mezičas na 3. km 0:12:00). Na 7. km jsem začal citelně polevovat a po otočce na 9,5 km jsem věděl, že tohle bude sakra boj. Občerstvovačky po 5-6 km nešlo nevyužívat. V druhé půli pár lidí vzdalo. Od 15. km tempo naprosto příšerné. Kilometr před cílem někdo křísí v pangejtě do té doby vedoucí ženu. Do cíle se dostávám v hrozivém čase 1:45:26 navíc totálně vyčerpán. Takhle tedy ne, útok na osobák se tedy odsouvá. Důvody nezdaru jsou jasné: 1) extrémní vedro a moje ignorování tohoto počasí (málo pití před závodem), 2) přepálení začátku. Nakonec není výsledek tak špatný (59. místo celkově z 218 závodníků), je vidět, že extrémní teplo zapůsobilo na všechny závodníky. Na půlmaratonové trati jsem takové překvapení nečekal. Měl jsem za to, že 21 km nějak uběhnu vždy. V Miřejovicích to však bylo opravdu na krev.