V sobotu ráno nás v Benešově uvítalo krásné počasí (slunce, 10°C), což bylo po deštivém pátku a celé noci velmi příjemné překvapení. I přes slušně zaběhnutou krosovou desítku před týdnem u nás v Huti jsem před Benešovským maratonem neměl žádný ambiciózní cíl – spokojen bych byl s časem do 3:45:00. Již tradiční předzávodový absťák jsme porušili v úterý na pivku a ve čtvrtek lahvinkou vína, což značí, jak pohodově jsme k závodu přistupovali. A ono to tak je asi nejlepší.

Od startu jsem běžel ukázněně, mezičas na 10,5 km 48:30 a dobrá nálada. Druhá čtvrtina po obrátku před Jabloncem n. J. byla trochu pomalejší, ale závod rozběhnutý slušně (21,1 km, 1:43:30). Celou první polovinu běžím společně se Zuzkou a Janou Víchovou. Po obrátce si dávám půlku gelu, který mám v kapse. Holky a Pepa Průcha mě trhli, ale pořád je mám na dosah před sebou (50-200 m). Na 23. km přijíždí support v podobě bráchy Zuzky a dává mi plechovku Prazdroje. Mezi 23. a 27. km do sebe liju asi 2dcl zlatavého moku a evidentně mi to pomáhá! Jde i o velkou psychickou pomoc, protože kontakt s Tomášem teď máme každé 2-3 km a člověk má zábavu a nenudí se, což je při maratonu důležité. Na 36. km mám přesně 3:00:00. Síly ubívají, ale i přesto cítím, že čas není vůbec špatný a když se hodně kousnu, tak by to mohl být boj o osobák (3:34:52). Jenže vím, že jsem už ne jednou totálně vytuhl právě na posledních 2-3 km.

Zuzku vidím pořád před sebou a chvílemi se mi zdá, že ji i dobíhám. Kolem 38. km se ve mě něco láme a cítím, že to asi půjde zrychlit! Pro mě zcela neznámý pocit na konci maratonu. V 11 maratonech, které mám za sebou se mi toto ještě nikdy nestalo. Vždy v tomto závěru jsem mlel z posledního a o nějaké seriózní závodění už moc nemohla být řeč. Teď je to úplně jiné. Na 39. km už se mi to nezdá, ale je to realita – k Zuze se opravdu přibližuji. U poslední občerstvovačky ji dobíhám a zcela překvapivě svištím kolem ní. I tento okamžik mě vlívá do žil další energii. Nepochopitelně nabírám tempo a dotahuji se na Pepu Průchu a dále na Janu Víchovou. Oba nechávám bez šancí za sebou a pokračuji v hodně slušném tempu k cíli. Poslední stoupáček. Při sbíhání k cíli na metě 1 km do cíle v rychlosti kontroluji čas – 3:25:50 – osobák to bude určitě, ale pod 3,5 hodiny to nepůjde, to bych musel mít v prdeli vrtuli. Ale když to jde, tak půjdu na krev až do cíle. Opravdu sprintuji, takový závěr jsem snad neběžel nikdy ani na destíce. Dobíhám v obrovské euforii a připadám si jako bájný Feidippidés. Naštěstí narozdíl od něj v cíli neumírám, ale s ještě větší radostí zjišťuji, že jsem to stihl pod 3,5 hodiny – přesně 3:29:53! Tak tenhle pocit je přesně to, proč stojí za to se trápit na maratonu. Nepopsatelné, nádherné. Pln radosti ani nepociťuji bolest nohou, kdyby šlo tyto situace umět nasimulovat, kdykoliv člověk potřebuje…

Dnešní paráda nemá konce – zcela nečekaně si odnáším za svůj výkon bronzovou medaily z kategorie do 35 let! Dnes jsem měl kua dobrý den – osobák, pod 3,5 hodiny a ještě medaile! Tak teď je přede mnou laťka 3:20:00

Dokud to mám v hlavě, tak zkusím sesumírovat, co bylo v Benešově jinak než obvykle: 1) rozumně rozebehnutá 1. polovina – nepřepálená, 2) ionťák jsem si dával na každé občerstvovačce a v druhé půlce jsem přidal vždy i perník, 3) vzal jsem si energetický gel, 4) Pilsner Urquell, 5) žádné ambice před startem, 6) žádný absťák pár dnů před závodem, 7) poslední 2 km rychlost lehce přes 4 min/km.

Výsledky zde.

Obrátka na půlce.

V cíly se Zuzkou.

V cíly se Zuzkou.

Rozhovor v cíli.

Cílové foto.

Start.