Archiv pro rubriku: lezeni

Jizerský Qaker 2017


První tři ročníky Jizerského Qakera mě minuly, čtvrtý již nikoliv. Konečná podoba našeho týmu vykrystalizovala pár dnů před samotnou akcí a já si mohl začít libovat. Na tento lezecký závod dvojic mi budou dělat společnost dvě půvabné lezkyně, Ála a Pája. To slibuje fajnový výlet! Poznámka pro zvídavého čtenáře – nejsi kretén Ty ani já, opravdu se jedná o závod dvojic, ale pokud si jeden borec dotáhne dvě krásné holky, tak může jít i trojka.

Všichni tři se scházíme U Kozy poslední říjnový pátek v šest večer, abychom stihli jedno předstartovní pivko. Aktuální počasí i předpověď je čistokrevně qakerská, prší a mělo by to vydržet ještě minimálně půl roku. Největší dilema je název týmu… po pár locích zlatavého moku vítězí „Perspektivní Ambiciózní Zvrhlíci“ (Pája, Ála a Zdenda) před neméně úderným a politicky nanejvýš aktuálním „Proč Zrovna ANO?“. Hned u druhého pivka mi zkušení závodníci z minulých ročníků Martin Jindra a Dan Jizba dokonale bourají moji pečlivě připravenou taktiku. Věže z oblasti Tišiny a Paličníku prý nejsou vůbec v klobouku, ze které se tahá 50 soutěžních věží a tudíž můj plán pořešit dvě tři hodiny spánku v suchu v azylu u kamaráda Sokola v Bíláči padá. Ještěže kromě perspektivních a ambiciózních jsme i flexibilní.

Po vylosování soutěžních věží dáváme pivko na setřídění poznatků a vytvoření našeho itineráře. Před devátou vyrážíme za svitu čelovek hledat první body/věže. Tma jako v pytli a do toho hustá mlha, zato déšť přestal! Moje kvalitní domácí příprava se projevuje asi 30 vteřin po rozsvícení mé čelovky, kdy mě překvapuje, že už mám vybité baterky. Ještěže Pája má náhradní! To se pozná perfekcionista. Holt my volnomyšlenkáři a vizionáři světa potřebujeme mít v týmu tyto uvědomělé a pracovité včeličky, které vyplňují pro nás nedůležité detaily, bez kterých bychom padli na hubu brzy po startu.  Najít Pik 60. výročí VŘSR je ještě snadný úkol, trefit zpátky na cestu již taková legrace není. Škodolibý úsměv na tváři mi dělají světla bludiček, které vidím hluboko pod námi, jak si to šinou někam k Šolcáku. Tam body sbírat nebudou 🙂 Skalní brána je naším dalším bodíkem.

Občas se mlha rozplyne a orientace se obnoví, ale po chvilce je tu zase zpátky mlíko a my bloudíme v mladém smrkovém lesíku pod Lysými skalami. Třetí bod na Malé Frýdlantské a jdeme hledat Uhlířovu čepici. Vím, že musíme trefit cestu ze shora, jinak jsme v řiti. Po chvíli mi začíná být jasné, že jsme přesně tam. Ještě několik minut se snažím před holkami působit, jako že vím přeci naprosto přesně, kudy máme jít. Tahle hra hodná nanejvýš tak předškoláka však nemá valný smysl. Svit čelovek kousek nad námi nás pohlcuje a jdeme pro vzájemnou výměnu informací. Na místě zjišťujeme, že jsme u Hradeb, což je další soutěžní věž, takže hybaj na vrchol! Ještě jednou dáváme šanci Čepici, ale zapikáváme se v lehce lezeckém terénu. Naštěstí se mi podařilo holky přesvědčit, že bloudit tu dál kvůli jednobodovým věžím nemá cenu (poznámka: věže na Stržáku a Srázech jsou za 1 bod, Štolpichy za 2 body a Polední kameny a Černý potok za 3 body). Jako flexibilní tým se jednomyslně shodujeme na tom, že fičíme zpátky ke Kozovi. Tam to ještě žije. Nabíráme síly do dalších bojů a pokračujeme na druhou stranu Jizerek. Jdeme po Staré poutní cestě do Hejnic a dále do údolí Černého potoka. První ranní věží je Kazatelna, kde sice prší, ale náladu nám zvedají další qakeři, které tu potkáváme. Nabízený rum se neodmítá. Kolem Hajního kostela sbíháme po hřebeni k Novoroční věži. Odtud pokračujeme na Šolcovy skály, ale traverz mladými bučinami je ve vydatném mrholení očistec. Netrvá dlouho a zcela přirozeně a cholericky docházím k ideálnímu řešení této naprosto zkurvené cesty – prostě to tu celý vybetonovat! 🙂

Šolcovy skály ale za to všechno utrpení stojí, protože tu jsou hned dvě věže. Další je nedaleko odtud – Březová věžička, kde potkáváme legendárního Dana Jizbu s druhem, kteří se tu vyloupli z křovin jako duchové hor ještě s čelovkou na hlavě. Dál stoupáme až k Lokomotivce, kde mě náš výlet začíná ještě více bavit. Další magická zastávka uprostřed mračen je na Emilovce. Při seběhu zpátky do údolí Černého potoka se už ozývají nožičky. Jenže my máme ještě trochu času a body visí u nosu, přesněji na Hlídačích koutu. Batohy necháváme u potoka a nalehko vybíháme na Dolní hlídač a Muflonní plotnu. Bohužel je pár minut před 15. hodinou a další body na zlatém podnose – Horní a Střední hlídač a Malý jezdec – necháváme protéct doslova mezi prsty. Strašák v podobě pozdního příchodu do cíle ke Kozovi a následný odečet bodů nebo rovnou diskvalifikace nás posílá zpátky k Černému potoku a dále přes Hejnice a opět po Staré poutní cestě do Oldřichovského sedla. Nakonec jsme v cíli v 17:10, takže jsme ty Hlídače vyzobat mohli, ale radost v cíli je i tak veliká, chuť na pivo monstrózní a hlad na Kozovo koleno gigantický! Únava příjemná… prostě super akce.

Oficiální web Jizerského Qakera

SKALICE U DRŽKOVA | horolezecký průvodce

Skalice u Držkova je břidlicová mírně převislá zeď nabízející zajímavé kratší stěnové lezení po dobrých chytech. Výška výstupů je kolem 12-ti metrů, délka stěny asi 25 metrů. Spodní část tvoří kvalitní pevný materiál, vršek vyžaduje trochu citu a něhy pro decentní lámavost skály. Lezecky objevil v 80. letech A. Jaluška, v létě 2016 borháky osadil Z. Bouda v domnění, že jde o prvovýstupy. Stěna je umístěna ve stínu statných buků. Lézt se zde dá bez omezení za deště i v zimě. Sektor se dělí na Křížovou stěnu (vlevo), Střední stěnu a Hlavní stěnu (vpravo).

HOROLEZECKÝ MINI PRŮVODCE ve formátu pdf ke stažení zde pdf_icon
SKALICE U DRŽKOVA na webu Skalních oblastí

Přístup

Auto nechte u kapličky nad Držkovem. Chůze po oblém hřebeni přes pole do lesíku ke skále Vám zabere 10 minut. GPS: 50.6832344N, 15.3088519E.

mapa_skalice_drzkov

Křížová stěna

První část stěny, která lezce uvítá hned po příchodu. Stěnou se linou dvě výrazné diagonální spáry tvořící kříž.

skalice_krizova_stena_schema

DIAGONÁLA II Nástup vlevo a diagonální spárou snadno na vrchol.
SYPAČKA HNOJOVÁ III Nástup ve středu Křížové stěny, přímo vzhůru, ve středu „kříže“ horní doleva ubýhající šikmou policí a v její polovině přímo na vrchol kolem smrčku.

Střední stěna

Prostřední objekt, u kterého oko lezcovo zaujme především vrchní převislé trojúhelníkové patro.

prostredni_stena_schema

BURČÁKOVÁ SEZÓNA IV Nástup přímo ve spádnici vrcholové borovice (uprostřed Střední stěny), vzhůru na první polici, zprava snadno na druhou polici (jištění) a přímo středem převislé stěnky na vrchol (slaňák).

Hlavní stěna

Lezecky nejhodnotnější část, která je tvořena mírně převislou stěnou s dobrými chyty i stupy. Členitost skály nabízí různé varianty výstupů.

hlavni_stena_schema

LVÍ NAROZENINY III Nástup 3 m vpravo od hrany po dobrých chytech šikmo vlevo vzhůru na hranu a po ní doprava na vrchol.
VARIANTA PO HRANĚ III Nástup hranou a tou až na vrchol.
MECHEM A KAPRADÍM IV-V Nástup 2 m vlevo od Cesty pro malého Ozzyho podél koutku po dobrých chytech k BH. Mírně vlevo na vrchol.
CESTA PRO MALÉHO OZZYHO V Nástup z nejvyššího bodu balvanu u buku, podél křídla středem stěny k BH a šikmo vpravo na polici ke knížce. Zprava přes převis (hodiny) na vrchol.
DRŽKOVSKÁ V Nástup vpravo od Cesty pro malého Ozzyho stěnou pod střechu, vlevo přes převis (BH) a přímo jako Cesta pro malého Ozzyho na polici ke knížce.
VARIANTA DRŽKOVSKÁ DÝNĚ V Od BH Držkovské šikmo doprava k BH Dýňobraní a touto cestou ke slaňáku.
DÝŇOBRANÍ V Výrazným sokolíkem v pravé části stěny pod převis (hrot), výšvihem  přes BH přímo na polici ke slaňáku.

FOTOGALERIE LEZENÍ NA SKALICI U DRŽKOVA

fotogalery

FILM The Nose: Přelez legendární cesty v (českých) Yosemitech

Delší dobu jsem nosil v hlavě myšlenku vzít kameru do zřejmě nejznámnější horolezecké cesty v Jizerkách. Ale když to je taková legenda, tak by byla škoda, udělat video jen jako holý dokument. Tohle si zaslouží víc, chce to nějaký příběh a název skály si o něj sám říká… :-)

Jistým limitujícím prvkem byl fakt, že jsme na všechno herectví, kamerování, výrobu rekvizit atd. byli jen dva – já a Zuzka. Především kamera přímo ve stěně, když jeden leze a druhý jistí, se ukázal jako největší problém. Ale celkově jsme si celou práci řádně užili a hlavně u “hraných” scén byla opravdu legrace. Doufám, že se alespoň někomu bude trochu líbit. Zvláštní poděkování patří liberecké kapele HUSH, která dala souhlas k použití hudby.

Článek o filmu na Lezci.cz zde.

Video v originální velikosti si můžete stáhnout zde (*.avi, 713 MB).

25-26. VIII. 2012: Přechod Jizerek (dětská varianta)

FOTOGALERIE

1
Smrkový kámen a cesta Tu Solus od Zorky.

Přejít celé Jizerky a občas si u toho něco vylézt asi napadlo každého, kdo má ty naše hory rád a sem tam nějaký metr pohybu po vertikále mu dělá dobře. Na jeden zátah je to masakr, ve dvou dnech by to mělo být pěkné a reálné. Poslední srpnový víkend – týden po přímém zásahu mých beder nefalšovaným českým houserem – jsem si vyčlenil na nasátí atmosféry přechodu Jizerek. Podnikl jsem alespoň tzv. dětskou verzi přechodu, tj. Oldřichov-Hejnice (chcete-li Koza-Tetřev). Dospělácká verze je Oldřichov-Bílý Potok (chcete-li Koza-Bártlovka).

V sobotu ráno vstávám – jak je mým dobrým zvykem – rozumně, tzn. lehce před 9. hodinou. Ve čtvrt na jedenáct startuji z Oldřichova v Hájích. První mou věžičkou je PRALINKA (1), odkud stoupám k PYRAMIDĚ (2). Tady se zapisuji do knížky, kterou jsem sem dával před pěti lety – to je hrůza, jak ten čas letí… Pamatuji si, že kvůli malé anténě jsem nechal udělat atypickou krabici “na šířku” a jako vzor nákresu věže mi posloužilo naprosto detailní schéma od Petra Prachtela. V dáli slyším hřmění, ale tady svítí nádherně slunce.

Po letech se dostávám na KAPLIČKU (3), JAVOROVOU VĚŽ (4) a MOROUSE (5), poprvé se zapisuji i na novém objektu KOPROLIT (6). Traverzem se dostávám k ROZEKLANÉ SKÁLE (7) a vzhůru k SRDCI (8) a ještě výš na ŽRALOKA (9). Přes pás jehličnanů k oblíbené PANENCE (10) a HRADBÁM (11). Po Dříčáku na UHLÍŘOVU ČAPKU (12) si zasloužím housku s hermelínem. Je asi jedna hodina a zdá se mi, že se vleču dosti pomalu. Nějak mi chybí elán, snad se to zlepší. Sbíhám ke SMRKOVÉMU KAMENI (13) a vychutnávám si nádhernou plotýnku od Zorky Prachtelové. Tahle cesta mi udělá vždy radost a i dnes funguje jako zlepšovatel nálady. Na ŽELVĚ (14) si již po několikáté vyměňuji v zápisu do vrcholovky pozdravy s Petrem Prachtelem, který je zde opravdu často. Přes KOVADLINU (15) si to šinu na MALOU FRÝDLANTSKOU VĚŽ (16) a dále na BUKOVOU VĚŽ (17) a VELKOU FRÝDLANTSKOU VĚŽ (18). Na HORNÍ LYSÉ SKÁLE (19) už je obloha zatažená a dokonce začíná poprchávat. Rychle na KOBLÍŽEK (20) a DOLNÍ LYSOU SKÁLU (21). Naštěstí u SKALNÍ BRÁNY (22) už je zase klid a po dešti ani památky. Povinné vrcholky ROZEKLANÉ (23) a MORČOUNA (24) už znamenají pořadová čísla věžiček, která mě dělají radost. Sokolík na OLDŘÍŠKA (25) už lezu po mnohokráté, ale pořád mě baví. Odskok na PIC 60. VÝROČÍ VŘSR (26) a už stojím na GORILE (27), kde se nedávno odštípl hrot v normálce. Ještě je znát rána v kmeni přilehlého smrku. Ze SNĚHULÁKA (28) vidím první turisty po mnoha hodinách. Po 17. hodině sbíhám ke Kozovi a totálně dehydrátovaný do sebe klopím litr Kofoly. Pomáhá hodně, stejně jako pohled na křivky vždy sympatické legendární jizerskohorské sexbomby Kozodcery. Ale jelikož chci ještě něco stihnout, tak musím pádit dál. Po pár stech metrech chůze po Viničné cestě nabírám vodu do flašek, protože dále už možnosti nebudou.

Stoupám známou pěšinkou vzhůru a už stojím před nejkrásnější věží Jizerských hor. Na ZVON (29) si vybírám Dvojspáru. Nástup po krystalech, natáhnout se do dobrého chytu a po pár tempech už drtím samotnou dvojspáru, jeden výšvih, druhý výšvih a jsem u cepínu. Zapisovat se do vrcholovky na Zvonu je vždy radost, dnes dvojnásobná – nikým nerušená chvilka sólolezce. Příjemný vlažný větřík krásně zapadá do tohoto krásného obrazu.

Zvon za zády, SEDLO (30) přede mnou. Soustava vnitřních komínů znamená snadnou cestu vzhůru, ale moje tělesná schránka už hlásí jistou míru opotřebovanosti. Následuje trio OSTRÁ STĚNA (31), ŽÁBA (32) a ŽABÍ KŮŇ (33). Mladým bukovým hájem procházím k PEVNOSTI (34) a odtud si to šněruji serpentýnami vzhůru k OSTRÉMU ROHU (35), kde mě čeká oblíbený šikmý spárokomín. Zde se už znatelně šeří. Rychle si odškrtnout HLÁSKU (36) a stezkou pádím ke SVINÍMU KAMENI (37). Když nastupuji jeskyní do normálky, tak už nevidím zhola nic. Na vrcholu se se mnou loučí dnešní den a na NETOPÝŘÍ VĚŽIČCE (38) je už osvětlení méně než skromné. Hned pod touto mou poslední dnešní věžičkou si stavím stan. Sice to vypadá, že bude vlažná letní noc, ale co kdyby…

Žízeň hasím vodou z Viničné cesty a láduju do sebe zbytek hermelínu s houskou. V 21 hodin ulehám k zaslouženému spánku a promítám si zážitky od rána až do teď. Mám opravdu dobrý pocit ze smysluplně prožitého dne. Těžko říct po jak dlouhé chvíli mě z lehkého spánku vyvádí hřmění a kapky klepající na stan. Intervaly mezi blesky a hromy značí epicentrum bouřky velmi blízko. Netrvá však dlouho a elektrika z atmosféry se přesouvá jinam. Prší však celou noc.

Ráno cítím záda jako kdyby mě někdo alespoň půl hodiny mlátil klackem přes bedra – ozvěny housera z minulého týdne. Za mírného mrholení balím stan a vydávám se hledat Jízdenku. Na jejím vrcholu jsem byl naposledy tak před deseti lety. Dnes tomu tak nebude, protože hledání vzdávám po 20 minutách naprosto durch mokrý z prodírání se mladým bukovým hájem. Stoupám na Poledník, kde mě vítá mlha, kterou prostupují sem tam paprsky slunce.

Vzhledem k pokročilému času a ne zrovna extra bojové náladě se na Bílé kuchyni rozhoduji pro taktický ústup Malým Štolpichem do Hejnic. Původně jsem měl v plánu ještě chvíli pokračovat v dospělácké variantě a dát Čarostřelce a Mařeny, ale pro tentokrát se spokojím s pokusem ve stádiu “dětský”. Do Ferdinandova přicházím již za pěkného počasí a mé kroky vedou do příjemné hospůdky U Tetřeva, kde si dávám za malý peníz moc dobrý oběd v pravé poledne. Tečkou za hezkým jizerskohorským výletem je kafíčko v kavárně před hejnickým chrámem Navštívení Panny Marie.

Na hejnickém nádraží mě ještě láká vyzkoušet v nádražce Vratislav 11°, vůbec netuším, že se ještě tahle značka vaří. Bohužel vlak nepočká, tak si musím nechat zajít chuť. Tradáá zpět do Oldřichova a autem domů. Příště už to bude dospělácký přechod Jizerek a třeba dojde i na Vratislav 11°.

FOTOGALERIE

FILM Jizerky: Uhlířova čapka – Čihulova cesta

Jelikož je letošní Medard obzvlášť poctivý, tak jsem musel na Cyrilo-metodějské svátky (6. VII. 2012) změnit pískovcové plány na Čihulovu cestu na Uhlířovu čapku. Kolem této klasiky už chodíme dlouho a je ostuda, že jsme ji ještě nelezli. Napadlo mě vzít s sebou kameru a zkusit si poprvé natočit něco z lezení.

Samotná cesta je moc pěkná klasika. Nástup je snadným jištěným traverzem zleva do prvního komínu, jím lehce klasickým komínovým stylem vzhůru. Na jeho konci se nachází možnost tutového jištění – hodiny. Klíčové místo cesty je traverz doleva do hlavního komína. V traverzové ruční spárce dlouhé necelý metr je též možnost dobrého jištění friendem. Žáby drží, stupy jsou po jemných krystalech. Mě se osvědčil tento styl traverzování: zhruba do 2/3 traverzu dát pravou ruku na tutovou žábu, nohama se postavit na krystaly a levou rukou hlubokou žábu dlaní vzhůru. V tento moment pravou rukou vzít pravou hranu komínu a tělo se samo překlápí dovnitřku komína. Již v bezpečí komína se člověk narovná. Snadno komínem ke kruhu a další traverz doprava. Žáby opět dobré, krystaly na nohy též. Dolez bezproblémový.

Ještě jsme si vylezli pár cest na Hradbách a Panence a tím jsme zpečetili vydařený den. Při střihu videa z Čihulovky jsem si poprvé vyzkoušel efekt zrychlení a poprvé jsem dal do videa klasickou hudbu.

Video v originální velikosti si můžete stáhnout zde (*.avi, 327 MB).

FOTOGALERIE

Tatry – Žabí kůň, Žlutá stěna, Ľadový štít 2006

pisci_tatry
Písči v poslední délce na Ľadový štít.

Naše první lezecké Tatry, tak hurááá!

Pátek – 7. 7. – Příjezd na Štrbské pleso, sraz s Písčim (spolulezec), tůra na Chatu pod Rysy, večer vyběhnutí na Rysy.

Sobota – 8. 7. – Ráno jdeme na nástup na Východní hřeben III na Žabího koně, počasí je zamračené, již na nástup je lezení II-III, k samotnému nástupu slanění 15 m do sedla, po hraně přes 3 štandy na vrchol – krásné trojkové exponované lezení (expozice jako prase!), poslední délku lezeme za deště, slanění.

Počasí se vybírá a přemísťujeme se k nástupu Häberleinovy cesty IV na Žabího koně, přes 3 štandy na Východní hřeben, krásné lezení – už vážnější čtyřkový kroky, opět úžasná expozice, tlučeme první skoby, poslední délka opět za deště, slanění a sestup, cestou začíná poměrně vydatně pršet a tak se ukrýváme v jednom bivaku, kde jsou s námi další tři Češi. Ve vedlejší stěně bojují dva lezci (lezec s lezkyní) na nástupu na Žabího koně (tam co jsme šli ráno). My přečkáváme nejhorší slejvák v bivaku. Déšť ustává a vidíme jak lezkyně z té dvojky stojí ve strmém sněhovém poli na stejném místě už 20 minut (za slabého deště). Je asi 300 m od nás, tak se k ní vydáváme. Říká nám, že kousek nad ní (50 m) je v trhlině její parťák, prý spadl ze štandu, když ho sejmul kámen. Horskou už prý zavolala. Dostáváme se ke zraněnému, nehýbe se, nereaguje, v ústech i nose krev, polovina helmy rozdrcená. Je to dost blbé místo – musíme sami rychle zaštandovat, tak si od něj beru kladivo a zatloukám skobu. Vytváříme pro záchranný tým alespoň plošinku na lepší manipulaci. Do chvíle už slyšíme vrtulník. Postojem do “Y” ukazujeme pilotovi inkriminované místo (později se ukázalo, že jsme tímto horské službě dost pomohli, protože lezkyně jim do telefonu v šoku říkala jiné místo). Vrtulník tu nemůže přistát, tak spouští jednoho borce k nám dolů ke zraněnému. Bohužel musí konstatovat, že jemu už nepomůže. Posílá vrtulník dolů k Žabím plesům, ať sedne. Zatím připravujeme s členem horské služby slanění mrtvého níže – do místa, kde si ho vrtulník nabere. Smutná zkušenost. Celé to bylo takto: dvojku zastihlo špatné počasí na nástupu Východního hřebene a tak začali sestupovat, když byli na štandu, tak chlap nebyl přidělanej ke skobě a v ten okamžik ho sejmul padající kámen, holka slanila do míst, kam spadl a volala horskou – tam jsme ji spatřili my a šli k ní. v podvečer jsme šli na chatu pod rysy, kde jsme spali.

Neděle – 9. 7. – Ráno vyrážíme s věcmi opět do Žabí doliny – cíl vylézt Štáflovku na Voliu vežu (prý lahůdka). Cestou vidíme, že po Polácích zůstaly dvě lana ve štandu, tak si pro ně dolézáme (když ne my, tak by si je vzal někdo jiný…). Kolem 10h se však obloha zatahuje a začíná vydatně pršet. Leje s přestávkami až do 15h – lezení musíme stopnout. Přečkáváme déšť v jednom bivaku u Žabích plies a odpoledne scházíme dolů k Popradskému plesu a električkou jedeme do Tatranské Lomnice, kde máme sraz s naší druhou polovinou týmu – turisti – Fanda a Milan. Kalíme v Lavíně na nádraží a spíme pod širákem u bazénu v Tatranské Lomnici.

Pondělí – 10. 7. – Jdeme všichni společně na Terinu, kde jsme v 13h. Turisti (Fanda a Milan) pokračují přes Priečné sedlo na Zbojandu a dolů zpátky do Smokovce. Já s Písčim odpoledne vylézáme Žlutou stěnu Východní stěnou III (6 délek, 3 z toho krásný trojkový lezení, 3 délky v zarostlém terénu). Spíme na Teryně.

Úterý – 11. 7. – Chceme jít na Brnčálův pilíř V na Ľadový štít, ale netrefujeme nástup a lezeme 10-ti délkovou kombinaci cest “Levou částí pilíře” a “Groszovu cestu” – výsledkem je parádní lezení s pětkovými délkami, avšak také špatně zajistitelné štandy. Velká cesta, velká zkušenost. Sestup z Ľadového štítu též zajímavý (II) ale již pohodový.

Středa – 12. 7. – Cíl – vylézt nejkrásnější cestu celé výpravy – Korosadowiczovu cestu V na Žlutou stěnu – super linie v pevné skále. 5 délek na Východní hřeben Žlutky. 3. a 4. délka klíčová – nejprve koutová spára, pak traverz v hladkých plotnách doleva – šluchta dolů kolem přes 100 m. Paráda! Na Terině se balíme a jdeme přes Priečné sedlo na Zbojandu a dolů do Tatranské Lomnice. Večer kalba v Lavíně.

Čtvrtek – 13. 7. – Návštěva Belianské jaskyně a večer odjezd přes Poprad do Prahy lůžkovým vlakem.

FOTOGALERIE