První tři ročníky Jizerského Qakera mě minuly, čtvrtý již nikoliv. Konečná podoba našeho týmu vykrystalizovala pár dnů před samotnou akcí a já si mohl začít libovat. Na tento lezecký závod dvojic mi budou dělat společnost dvě půvabné lezkyně, Ála a Pája. To slibuje fajnový výlet! Poznámka pro zvídavého čtenáře – nejsi kretén Ty ani já, opravdu se jedná o závod dvojic, ale pokud si jeden borec dotáhne dvě krásné holky, tak může jít i trojka.
Všichni tři se scházíme U Kozy poslední říjnový pátek v šest večer, abychom stihli jedno předstartovní pivko. Aktuální počasí i předpověď je čistokrevně qakerská, prší a mělo by to vydržet ještě minimálně půl roku. Největší dilema je název týmu… po pár locích zlatavého moku vítězí „Perspektivní Ambiciózní Zvrhlíci“ (Pája, Ála a Zdenda) před neméně úderným a politicky nanejvýš aktuálním „Proč Zrovna ANO?“. Hned u druhého pivka mi zkušení závodníci z minulých ročníků Martin Jindra a Dan Jizba dokonale bourají moji pečlivě připravenou taktiku. Věže z oblasti Tišiny a Paličníku prý nejsou vůbec v klobouku, ze které se tahá 50 soutěžních věží a tudíž můj plán pořešit dvě tři hodiny spánku v suchu v azylu u kamaráda Sokola v Bíláči padá. Ještěže kromě perspektivních a ambiciózních jsme i flexibilní.
Po vylosování soutěžních věží dáváme pivko na setřídění poznatků a vytvoření našeho itineráře. Před devátou vyrážíme za svitu čelovek hledat první body/věže. Tma jako v pytli a do toho hustá mlha, zato déšť přestal! Moje kvalitní domácí příprava se projevuje asi 30 vteřin po rozsvícení mé čelovky, kdy mě překvapuje, že už mám vybité baterky. Ještěže Pája má náhradní! To se pozná perfekcionista. Holt my volnomyšlenkáři a vizionáři světa potřebujeme mít v týmu tyto uvědomělé a pracovité včeličky, které vyplňují pro nás nedůležité detaily, bez kterých bychom padli na hubu brzy po startu. Najít Pik 60. výročí VŘSR je ještě snadný úkol, trefit zpátky na cestu již taková legrace není. Škodolibý úsměv na tváři mi dělají světla bludiček, které vidím hluboko pod námi, jak si to šinou někam k Šolcáku. Tam body sbírat nebudou 🙂 Skalní brána je naším dalším bodíkem.
Občas se mlha rozplyne a orientace se obnoví, ale po chvilce je tu zase zpátky mlíko a my bloudíme v mladém smrkovém lesíku pod Lysými skalami. Třetí bod na Malé Frýdlantské a jdeme hledat Uhlířovu čepici. Vím, že musíme trefit cestu ze shora, jinak jsme v řiti. Po chvíli mi začíná být jasné, že jsme přesně tam. Ještě několik minut se snažím před holkami působit, jako že vím přeci naprosto přesně, kudy máme jít. Tahle hra hodná nanejvýš tak předškoláka však nemá valný smysl. Svit čelovek kousek nad námi nás pohlcuje a jdeme pro vzájemnou výměnu informací. Na místě zjišťujeme, že jsme u Hradeb, což je další soutěžní věž, takže hybaj na vrchol! Ještě jednou dáváme šanci Čepici, ale zapikáváme se v lehce lezeckém terénu. Naštěstí se mi podařilo holky přesvědčit, že bloudit tu dál kvůli jednobodovým věžím nemá cenu (poznámka: věže na Stržáku a Srázech jsou za 1 bod, Štolpichy za 2 body a Polední kameny a Černý potok za 3 body). Jako flexibilní tým se jednomyslně shodujeme na tom, že fičíme zpátky ke Kozovi. Tam to ještě žije. Nabíráme síly do dalších bojů a pokračujeme na druhou stranu Jizerek. Jdeme po Staré poutní cestě do Hejnic a dále do údolí Černého potoka. První ranní věží je Kazatelna, kde sice prší, ale náladu nám zvedají další qakeři, které tu potkáváme. Nabízený rum se neodmítá. Kolem Hajního kostela sbíháme po hřebeni k Novoroční věži. Odtud pokračujeme na Šolcovy skály, ale traverz mladými bučinami je ve vydatném mrholení očistec. Netrvá dlouho a zcela přirozeně a cholericky docházím k ideálnímu řešení této naprosto zkurvené cesty – prostě to tu celý vybetonovat! 🙂
Šolcovy skály ale za to všechno utrpení stojí, protože tu jsou hned dvě věže. Další je nedaleko odtud – Březová věžička, kde potkáváme legendárního Dana Jizbu s druhem, kteří se tu vyloupli z křovin jako duchové hor ještě s čelovkou na hlavě. Dál stoupáme až k Lokomotivce, kde mě náš výlet začíná ještě více bavit. Další magická zastávka uprostřed mračen je na Emilovce. Při seběhu zpátky do údolí Černého potoka se už ozývají nožičky. Jenže my máme ještě trochu času a body visí u nosu, přesněji na Hlídačích koutu. Batohy necháváme u potoka a nalehko vybíháme na Dolní hlídač a Muflonní plotnu. Bohužel je pár minut před 15. hodinou a další body na zlatém podnose – Horní a Střední hlídač a Malý jezdec – necháváme protéct doslova mezi prsty. Strašák v podobě pozdního příchodu do cíle ke Kozovi a následný odečet bodů nebo rovnou diskvalifikace nás posílá zpátky k Černému potoku a dále přes Hejnice a opět po Staré poutní cestě do Oldřichovského sedla. Nakonec jsme v cíli v 17:10, takže jsme ty Hlídače vyzobat mohli, ale radost v cíli je i tak veliká, chuť na pivo monstrózní a hlad na Kozovo koleno gigantický! Únava příjemná… prostě super akce.