Jizerky polskou stranou

V polovině ledna jsem vymyslel výlet přes polskou stranu Krkonoš na Velkou Jizerskou louku. Přidal se kamarád Milan z Prahy, se kterým jsme si dali spicha ve vlaku z Liberce do Harrachova. Z harrachovské železniční stanice, kde vlak svou jízdu končí, vybíháme 50 výškových metrů a už jsme na území Polska. Bohužel je obloha zamračená a jindy pěkné výhledy nám budou dnes zřejmě zapovězeny. Po mírně zvlněné cestě nad řekou Jizerou jdeme do 5 km vzdálené osady Orle – dříve zvané Karlstal. V objektu bývalé školy je sympatická horalská hospoda a my využíváme zdejšího milého pohoštění k zahnání permanentní žízně a probouzejícího se hladu.

Odtud pokračujeme po Staré Celní cestě k jižním stráním Zlatých Jam, kde budujeme bivak. Večer teplota klesá na velmi mírných -5°C. Ráno nás vítá stejné počasí jako včera – zatažená obloha, občas poletuje sníh. Naše cesta vede na chatku Gorzystow, která stojí v srdci Velké Jizery. Dáváme si tu snídani a pokračujeme dále. Zdejší krajina asi nejvíce z českých míst připomíná severskou Skandinávii a kanadské tundry, podle mě nejkrásnější a nejvýstižnější místo – srdce Jizerek.

Potřebujeme přejít Jizeru, která je tu už poměrně široká. Nepřeskočil by ji ani Mike Powell se svým světovým rekordem ve skoku do dálky (895 cm), celistvý led, který by nás udržel tu není a tak nezbývá než se svléknout do trenek a řeku přebrodit. Poté nás čeká pochod zasněženým klečovým hájem, boříme se občas až po prsa do hlubokého sněhu, je to makačka. Po hodině jsme konečně na cestě, která nás dovede kolem nejodlehlejší jizerskohorské skály Houby na Předěl. Odtud sbíháme Šindelovým dolem do Bílého potoka a v kultovní Bártlovce zapíjíme dnešní zdařilý den.

FOTOGALERIE

Bivak na Jizeře

Další výlet do zimních Jizerek jsme podnikli společně s Gouem a Milanem na konci ledna. Začínáme na vymrzlém Bedřichově po 10. hodině a pro zahřátí si dáváme u stánku Budvar 12°. Okamžitě se zahříváme na provozní teplotu a můžeme vyrazit směrem na Novou louku, kde ředíme Budvara prostičkým Gambrinusem. Na Kristiánově začíná chumelit. Cesta na Čihadla se nepříjemně táhne do mírného kopce, ale dvě hodiny po poledni jsme již Na Knajpě – zimní kiosek se skromným pohoštěním.

Náš dnešní cíl – bivak na druhé nejvyšší hoře českých Jizerek – Jizeře – je asi 45 minut chůze odtud, takže máme dobrý čas. V nabídce jsou Svijany 11°, což znamená podporu našeho regionu, poté přehazujeme výhybku a pouštíme se do akční nabídky čaj-rum-bum. Při třetí rundě začínáme řešit naléhavé vnitropolitické problémy v Ugandě a tuším že pátou rundu už nám nechce šéfík nalít, protože vykládá něco o tom, že chce dnes taky domů. Cestou vzhůru do pralesa Jizery nás doprovází veselá nálada a přicházející tma nám vůbec nevadí. Stan stavíme přímo pod vrcholovým skaliskem ve výšce 1100 m. Vítr zde fouká, ale nám je fajn.

Ráno nás vítá krásné sluníčko. Tohle je za odměnu. Na rozdíl od minulých výletů dnes máme sněžnice a využíváme je při sestupu z Jizery na Smědavu. Bohužel je zde ještě zavřeno a tak pokračujeme na Předěl a dále na Paličník. Tady si vychutnáváme krásného počasí, to jsou panoramata… Z Paličníku jdeme údolím Hájeného potoka, který ústí z lesa přímo před Bártlovkou, kde končíme tento příjemný víkend.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Mrazivé počasí na přelomu roku jsme s kamarádem Fandou prostě museli využít k výletu do hor. Nemoc nás trochu zbrzdila, ale přecijen jsme vyrazili 2. ledna 2009 na dva dny do Krkonoš.

Auto jsme nechali na Horních Mísečkách a pokračovali jsme po svých na Medvědín.Oproti předchozím výstavním dnům dnes sněží. Na Medvědíně jsme kolem poledne. Jdeme nejdříve po žluté a později po červené turistické značce na Zlaté návrší. Pohled na Kotelní jámy evokuje opravdové hory, paráda. Na Vrbatovce si dáváme výborný guláš a Budvárek. Když opouštíme chatu, tak nás venku přepadává opravdová sněhová vánice, fičí a chumelí jako o život. Toto počasí nás již dnes neopouští.

Procházíme Pančavskou a Labskou loukou a před pramenem Labe, který pouze tušíme, že tu někde je, se vydáváme doleva jižním úbočím Sokolníku až k Vosecké boudě. Tady řežeme jihočeský zlatý mok Plzeňským. Začíná se smrákat a to nás nutí zvednout zadky ze židle a nastoupat alespoň pár metrů nad chatu a postavit stan. Pořád chumelí, teplota je kolem -10°C. V noci sněžení přestává a k ránu je cítit ochlazení pod -15°C.

Ráno Fána vystrkuje hlavu ze stanu jako první a nadšeně hlásí jasné slunečné počasí. Uvěřím, až sám uvidím – opravdu, nekecal, počasí jak ze žurnálu, fantazie! Sice mrzne jak když praští, ale přesně kvůli tomuhle jsme sem přijeli – famózní výhledy na Ještěd, Jizerky, Tvarožník, do kraje…prostě kam se podívám.

Vyrážíme před 9h a stoupáme na Tvarožník. Na západě kousek od nás zdobí horizont polská chata Szrenica. Na Tvarožníku fouká silný mrazivý vítr, tak se tu moc nezdržujeme a pokračujeme dál po hřebeni na Violík. Odtud sbíháme k prameni Labe, který je na rozdíl od včerejška vidět odevšad. Na Labské boudě jsme před 11h, točenou Plzní probouzíme ze spánku naše žaludky a vydáváme se traverzovat jižní stráně Vysokého kola. Po necelé hodině jsme na Martinovce, kde k naší velké radosti opět točí pivo s velkým „P“. Sluníčko stále neúnavně svítí. Z Martinovky sbíháme kolem Medvědí boudy do Špindlu a sedačkou se necháváme vyvést na Medvědín, kde jsme včera začínali. Po sjezdovce kloužeme dolů k autu a náš pěkný výlet je u konce. Povedl se náramně.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Když jsem pod stromečkem letos našel u Ježíška dopředu objednanou knížku „Tři Iseriny“ a ponořil se do četby a pozorování fotografií známého Honzy Pikouse, okamžitě se zrodil v mé mysli nápad. Dost zřetelný a jasný, a sice solo putování za Iseriny. Postupem pár minut jsem ukoval plán pro solo přechod Jizerek převážně polskou stranou, kdy navštívím dva ze tří Iserinů – Orle a Groß-Iser. Tak jsem se tři dny po štědrém dni sbalil a vydal se na cestu…

Z Tanvaldu vlakem do Harrachova a odtud po zeleně značené cestě vzhůru, přes hranice a dále po zelené do Orle. Cesta se vine takřka po vrstevnici smrkovým hájem, na zemi je místy sníh, ale na roční dobu prachmálo. Sluníčko prosvítá přes stromy, skrz které je vidět blankytně modrá obloha. Scházím k Orle a cítím, jak mě zdejší kultovní hospa láká do svých útrob. Moje vůle však naléhá na splnění mého dílčího úkolu – nalezení překrásné skalní modly Graniczniku, která mě uchvátila na první pohled v několik knihách. Dle mapy tuším směr a vydávám se na průzkum rovnou za nosem cesta necesta. Otevírá se mi okouzlující pohled na Bukovec z pro mě neznámé strany – polské. Intuice mi napovídá mírně změnit směr, po chvíli narážím na cestu, po které přicházím k vytouženému Graniczniku. Skála je to opravdu skvostná, nabízející výborné možnosti pro lezení. Z druhé strany od cesty lze poměrně snadno vylézt na vrchol, který nabízí překvapivý výhled na východní část našich českých hor a jsou vidět i stavení na Jizerce. Granicznik jsem našel, tedy mám nárok vyslyšet vábení hospody v Orle. Pozdní oběd vyplňuji pivem, výbornou klobásou a čajem s rumem, který mi dodává sílu do dalšího putování. Moje cesta pokračuje cestou zařezávající se do vrchu, na kterém se nachází další můj dnešní cíl – skály Pelikan. Po půl hodině cesty se mi toto prosluněné skalisko objevuje po mé pravici na pasece. Stoupám vzhůru, nejprve bez problémů, později se bořím do stále hlubšího sněhu, ale u Pelikana se ocitám poměrně záhy. Rýsuje se mi jasná linie na výstup, který ihned realizuji. Skála je chladná, ne však vymrzlá, jak by se na konec prosince dalo očekávat. Z vrcholu je famózní výhled na všechny strany – na jihu dominuje silueta Bukovce, pokračujeme-li severněji, rozpoznáváme Pytlácké kameny na Středním jizerském hřebenu, ještě severněji mě fascinuje svým velkým kouzlem Velká Jizera a nad ní obzor zakončuje masiv Smrku. Na druhé straně naplňují mé vjemy neméně okouzlující polské kraje.

Z Pelikanu slézám a scházím na cestu vedoucí na Rozdroze pod Cicha Równie, kde se mi otevírá obzor Krkonoš – Szrenice a Tvarožníku. Zde se již slunce loučí s krajinou a já se začínám poohlížet po vhodném místě pro bivak. Pokračuji cestou na Velkou Jizeru a po zhruba půl hodině, kdy se slunce již s Jizerkami pro dnešek nadobro rozloučilo, ustýlám si pod mohutným smrkem. Cestou ke spánku mě doprovází úžasný pohled na celý obzor českých Jizerek.

Ráno mě vítájí sluneční paprsky, avšak na Velkou Jizeru proudí masy mlhy a mraků. Když přicházím na Groß-Iser, mlha tuto krajinu nadobro pohltila a tím umocnila genius loci tohoto místa, které tu stříká na všechny strany. Před sto lety tu sídlilo několik stovek domorodců, nyní tu je liduprázdno, pouze obrysy základů stavení připomínají dávnou slávu místa. Síla a hloubka zážitku doléhající na mou duši je však nesmírná. Toto je opravdové srdce Jizerek…

Moje putování pokračuje po cestě kopírující tok Jizery až do míst, kde cesta tvoří hranice mezi Čechy a Polskem. Zde – v oblasti tzv. Sporného území uhýbám doleva a směřuji do Českých zemí. Přes rašeliniště Jizery v oblasti Ruských křížů, kde by se dala mlha krájet, přecházím tok Jizery a jdu dále až na cestu vedoucí z Předělu k Nebeskému žebříku pod Smrk. Podél Hájeného potoka scházím divočinou až k Bártlově boudě, kde svůj výlet za dvěma Iseriny důstojně zakončuji.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

O co přišla letošní zima déle, tím je vydatnější. Skvělé zimní podmínky se stalými teplotami pod bodem mrazu a přebohatou nadílkou sněhu jsme využili první březnový víkend k přechodu Jizerek na běžkách. Z měsíc starých zkušeností z přechodu Krkonoš si nebereme stan, budeme spát v záhrobu, který si vykutáme do sněhové závěje.

V sobotu vylézáme z autobusu MHD na Bedřichově v 11 h já, Fanda a Gou. Nasazujeme lyže a vydáváme se po kvalitně upravených stopách jizerskohorské magistrály vzhůru K Buku a dále sjíždíme na Novou louku, kde si dáváme gulášovku, Gou jako zapřísáhlý vegetarián neodolává sýrovým toustíkům, vše splachujeme Gambrinusem 10°. Počasí je zatím slibné – sice pod mrakem, ale nepadá a je příjemně. Ovšem zástupy lidí nejsou zrovna líbezné. Odtud pokračujeme na Hřebínek, mě se utrhlo nenávratně poutko u hůlky, tudíž se v mírnější formě opakuje situace s mými hůlkami z Krkonoš (tam jsem jednu hůlku zlomil). Za Gregorovým křížem chlapci ukazují kolemjedoucím turistům své lyžařské umění a berou na sebe roli bavičů, což jim jde výtečně. Nejprve se Gou snaží napodobit můj bruslařský um, ale již po pár krocích padá prapodivně na zem. Do minuty – když ztrácím svou postiženou bezpoutkovou hůl a prosím Fandu, aby mi ji sebral – padá úžasným způsobem i tento borec a lidé aplaudují J. Nutno podotknout, že s těžkými bágly na zádech se není zase až tak čemu divit.

Na Hřebínku si prohlížíme ohořelé zbytky kiosku, který vyhořel před par dny – opět paralela s Krkonoši, Špindlerovka vyhořela dva dny před naším přechodem Krkonoš. Odtud stoupáme pod Ptačí kupy, chvílemi prosvítá sluníčko a lidí znatelně ubývá, což vítáme. Brzy míjíme po levé ruce zajímavý boulder Vajíčko a již se nám ukazují divoké severní svahy milovaných Jizerek. Na Krásné Máří se kocháme pohledem do údolí Štolpichu. Jedeme dále kolem Tetřevky na Štolpišskou silnici. Budíme důvěru party lidí, kteří v nás vidí záchranu jedné jejich slečny. Prý když máme tak velké batohy, určitě máme i náplast na puchýře. To se sice mýlí, ale mají štěstí, že jsme zdatnými improvizátory. Vyndávám izolepu, kterou mám na smotání lyží k sobě a pomocí papírového kapesníku vyrábíme polštářkovou náplast. Sklízíme zasloužené díky.

Za chvíli dojíždíme Na Ždárek a na tomto místě se loučíme s magistrálou a tím pádem i s lidmi. Odbočujeme vlevo směrem na Vlčí louku a dále na Horní Polední kameny. Až k Emilovce je trochu prošlápnutá stopa. Svah se láme a jedeme z kopce již divokou krajinou směrem k Frýdlantskému Cimbuří. Teď začíná dračí sjezd plný nevyhnutelných držkopádů. Jedeme vždy pár metrů po ledové krustě, kde nabíráme slušnou rychlost, a pak se najednou v rychlosti zaboříme po kolena do prašanu, který nás prudce zabrzdí a rypáčky se boříme do sněhové peřiny – super zábava J, jen to sbírání se zpět na nohy je s báglem horší. Kousek nad Frýdlantským Cimbuří nalézáme dostatečně velkou sněhovou návěj, kterou volíme pro stavbu našeho záhrobu.

Kutáme noru do závěje, začíná padat sníh, je 16 h. Asi po 20 minutách vrtání záhrobu narážím na skálu. To je blbé,protože dál to nepůjde a začít stavět nový záhrob by znamenalo, že dosavadní práce byla zbytečná. Naštěstí skála překáží pouze v rovném směru, proto stáčím náš tunel doleva. Po chvíli už máme poměrně slušný bunkr. V tom ovšem Gou naráží na další překážku – větve stromu, které zamezují rozšíření této místnosti do dostatečné šíře pro tři osoby. Musíme vyhloubit ještě jednu podobnou místnost napravo od vchodu. To se po několika desítkách minut daří a my máme luxusně velký záhrob 2+kk. Stěhujeme se do našeho nového bejváku. Gou si bere místo v levé místnosti, která je menší, já s Fánou si pokládáme karimatky do pravého hangáru. Vchod zatarasujeme batohy a máme ubytování vyřešeno. Mezi oběmi částmi záhrobu máme kuchyň, kde vaříme teplou griotku, a další věci – boty, jídlo. Stavba záhrobu trvala poměrně dlouho – odhadem 1,5 h.

Po načerpání energie z teplé griotky, probrání politické situace v Ugandě a ryze chlapských záležitostí týkajících se ryze ženského pohlaví pomalu usínáme. Fanda si stěžuje, že má na sobě mokré věci. Já též nespím v úplném suchu, rukavice mám promočené a celkově se mi zdá, že je v záhrobu větší vlhkost než třeba minule v Krkonoších.

Kolem 01 h Fanda vykonává potřebu – samozřejmě přímo v záhrobu do stěny. To je jedna velká výhoda tohoto spaní ve sněhu, člověk nemusí s každým drtkem ven. Najednou slyším jak Fanda nadává, že si nachcal do spacáku . Již tak své mokré věci ještě „pomočil“ . Navíc si pochcal bolák do masa na palci u ruky a prý to pálí – ale je to přeci ta nejlepší desinfekce . Hned se ospravedlňuje a popisuje teorii močení v záhrabu – prý je nejtěžší to naráz utnout, což se mu právě při tomto pokusu nepovedlo a následky jsou zřejmé. Mě se vykonání potřeby daří na jedničku, přesně podle výše zmíněné teorii – takřka čítankový příklad. Rukavice mi už vyschly a opět usínám. K ránu je docela zima na nohy od kotníků dolů – nejzranitelnější místo při spatní v zimě – to už mám ozkoušené. Přitom bylo jen kolem –12°C, ale vlhkost v záhrabu byla vyšší než je obvyklé.

Ráno se nám samozřejmě ze spacáků do vymrzlých bot moc nechce, ale nic jiného se nedá dělat. Venku napadlo 20 cm nového sněhu a stále vytrvale sněží. Kolem 8:30 h se balíme a vyrážíme na běžkách vstříc dalším dobrodružstvím.

Za chvilku jsme u Frýdlantského Cimbuří a odtud přímo lesem, prudkým kopcem dolů na zeleně značenou cestu, která vede údolím Černého potoka do Hejnic a Bílého Potoka. V létě tu jsou schody, protože krpál tu je skutečně strmý. My to sjíždíme s bágly a na běžkách – výborný zážitek! Počet pádů se nám již daří minimalizovat. Gouovi se bohužel rozbilo vázání a musí šlapat pěšky. Já s Fandou pokračujeme ve sjezdu, na zeleně značené cestě jsou vyšlapány stopy, ve kterých to jede bezvadně. Tady si už jízdu vychutnáváme. U vodopádu Černého potoka čekáme na Goua asi 20 minut. Volám co se děje. Pěšky to jde pomaleji, domlouváme se, že se sejdeme v Hejnicích v hospě.

Pokračujeme směrem do Hejnic, kam dojíždíme za chvíli. Chumelí a na lyžích dojíždíme až před hejnický chrám. Na faře je výstava obrázků malovaných na sklo, tak se jdeme podívat. Na recepci nás vítá nejen velice příjemná mladá slečna, která nám i radí do které hospy zajít – podle referencí vyhrává Ořešák kousíček od náměstí. Do otevíračky, která je v 11 h zbývá ještě pět minut a ty využíváme k přezutí z lyžařských bot do pohorek. Za chvíli přichází i Gou a zakončujeme super akci u piva.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Dlouho vypadalo, že letošní zima už prakticky ani nepřijde. Naštěstí v druhé půli ledna nás počasí příjemně překvapilo a začalo vydatně sněžit a mrznout. Těchto podmínek jsme okamžitě museli využít a bleskově naplánovat na poslední lednový víkend zimní přechod Krkonoš na běžkách s jedním bivakem na hřebenech. Této akce se zůčastnila kompletní parta z letní expedice 2004 na Monte Rosu, tedy: já (Zdenda Bouda), Fanda Ulrich, Kája Šimonová a Kamil Krajčovič.

Historický text a fotky z jedné z našich prvních zimních akcí, kdy jsme se připravovali s Fandou na Mont Blanc a získávali tak první zkušenosti se spaním v zimních podmínkách.

Původně jsme chtěli auto nechat na Kořenově a jít na polskou stranu Jizerek, ale nakonec jsme se dohodli, že půjdeme do Krkonoš. Do Harrachova – Rýžoviště jsme dojeli ve 13.30h a odtud jsme se vydali k chatě Lesní zátiší a pokračovali dále do mírného kopce a před třetí hodinou odpolední jsme byli na Ručičkách. Zde se občerstvujeme čajem z termosky a pokračujeme do strmého kopce na Zadní Plech (1210 m n. m.). Cesta je minimálně vyšlapaná, a tak se boříme v prašanu. Naštěstí je báječné počasí – sluníčko svítí o sto šest – tak fotíme. Asi po půl hodině se ocitáme na Zadním Plechu.

Dost tu fouká ale je odtud nádherný výhled do kraje i na Krkonoše – na Voseckou boudu a na polskou boudu – Szrenica (1362). Ze Zadního plechu pokračujeme dolů na Krakonošovu Snídani (1000). Je půl páté, což je dost pozdě. Vím, že bychom měli postavit stan co nejdříve a kousek odtud, protože je zbytečné takhle pozdě dělat ještě nějaké tůry a navíc je rozumné stanovat v nižších polohách mezi stromy kvůli větru. Nejdříve jsme měli v plánu rozbít tábor poblíž Labské boudy, ale to je teď nesmysl. Přesto jsme se dohodli, že budeme ještě chvíli pokračovat. Stoupáme serpentýnami směrem nahoru na Pančavskou louku. Asi po třictvrtěhodině jsme potkali posledního člověka.

Začal řídnout les a já jsem navrhoval postavit stan. Fanda chtěl jít ještě dál a já se nechal překecat. Teď už bych se nenechal, protože jeho návrh jít dál byl totálně blbý a stál nás málem život. Pokračovali jsme ke křižovatce na Pančavské louce (1340) šlo se téměř po rovině a zleva foukal hrozný vítr, také už byla mlha a viditelnost se rapidně zhoršila. Na stan tady nikde nebylo místo – vichřice a stromy nikde. Ale čas běžel rychle a slunce už pomalu ale jistě zapadalo. Na křitovatce na Pančavské louce je přístřešek, ale vchod byl až po střechu zafoukaný sněhem, a tak nám dalo trochu práce než jsme se dostali dovnitř. Zde jsme se shodli, že musíme co nejdříve sestoupit do lesa a tam postavit stan (někde po Růženčinou zahrádkou).Vyhrabali jsme se z příbytku a šli. Už se začalo stmívat. Po chvilce si všímám, že po pravé ruce jsou kůly, které značí cestu, po které máme jít – kůly nás zachránily, protože kdybychom si jich nevšimli, šli bychom směrem k Vrbatově chatě a to jsme vůbec nechtěli. Ještě chvíli jsme pokračovali po zelené a pak jsme to stříhli kolmo dolů.

V dáli už zapadá slunce za Ještěd – nádhera, ale nám moc do smíchu není. Mráz přituhuje, vítr fičí jako blázen, je pozdě, boty máme z toho strašného broďení ve sněhu plné sněhu a stan zatím není postaven a ani pro něj tady není nikde místo. Musíme jít ještě níž, mezi stromy, které nás ochrání alespoň před větrem. Najednou nám v cestě stojí asi 30 m široká a 15 m hluboká rokle. Musíme ji přejít. Když jsme dole, tak se najednou propadám. Je to zafoukaný potok. Měl jsem štěstí, že mě Fanda vytáhl a že jsem nespadl až do potoka, protože jinak bych tam asi v mokrých věcech umrzl. Rtuť teploměru již klesla na -15°C, takže by to moc příjemné nebylo. Pokračujeme dále níž a níž. Už se konečně objevují občas stromy.

Jsme zhruba někde po Růženčinou zahrádkou na západní straně Kotle. Za chvíli nacházíme místo pro stan mezi dvěma smrky. Stavba stanu byla dost dlouhá a ztížená větrem a strašnou zimou. Navíc už nebylo vidět, tak jsme si museli svítit baterkou. Asi v 18h konečně stan stál a my jsme si rychle zalezli do spacáku, protože nám byla hrozná zima – teploměr už klesl na -18°C. Po chvíli odpočinku jsem vyhrabal vařič značky VAR a z obtížemi jsme ohřáli vodu tak, aby se v ní rozpustili čajové granule. Vypili jsme čaj a šli spát.

Abych se přiznal, měl jsem strach o holou existenci , protože zima byla fakt strašná a vím, že k ránu to je vždy ještě třikrát horší. Největší zima byla na nohy. Od pasu dolů jsem prostě nic necítil. Nebyl to příjemný pocit, opravdu ne. V takových situacích jde dost i o psychiku. Nálada nebyla nejlepší. Spát se samozřejmě nepodařilo, ale o takovém mikrospánku se dalo hovořit tak mezi 1h až 4h. Zima nás definitivně probudila ve třičtvrtě na osm a my začali zase ohřívat vodu na čaj. Nic se nedalo jíst, protože vše bylo zmrzlé na kost. Třeba mandarinky připomínali spíš dělové koule. Pak mělo přijít na řadu balení věcí, ale tomu musí předcházet vyproštění ze spacáku a to se nám skutečně nechtělo. Fanda kouká na teploměr venku a hlásí -25°C! Děkujeme že jsme se probudili. Takovou zimu jsem ve stanu ještě nezažil.

Pohled na náš stan je docela komický. Jdeme balit. Ale nejdřív si před stanem vyšlapáváme asi 5-ti metrovou cestičku a čtvrt hodiny chodíme, aby se v nohách alespoň trochu rozproudila krev. Kupodivu to opravdu fungovalo a docela jsme se zahřáli. Fanda ještě zkouší ohřát vodu na čaj. Balit spacáky v rukavicích nejde a tak jsme si je museli sundat – další hrůza. Na prsty byla zima, že jsem měl pocit, že je ani nemám. Všechnu bagáž jsme balili dlouhých 30 minut. Vydáváme se konečně pryč. Podle mapy a mého instinktu by měla být cesta asi 700 m nad námi. Zase se brodíme ve sněhu – teď dokonce po pás – a stoupáme. Když jsme šli kolem jednoho vojenského bunkru, Fanda spatřil lyžaře kousek nad námi a bylo vyhráno. Za chvíli jsme se dostali na cestu. Odtud jsme sestupovali až na Dvoračky (1120), kde jsme si dali teplý čaj a polévku. Pokračujeme dále na Ručičky. Odtud po modré a na první křižovatce doprava dolů po žluté a před polednem stojíme u auta. Auto nechtělo chytnout, tak nás ještě roztlačovali kolemjdoucí lidé, ale pořád nic. Až si Fanda vzpomněl, že včera vypnul “tajným knoflíkem” celou elektriku. Pak už to šlo v pohodě. Domů jsme dorazili kolem 13h.

Nejlepší dosavadní akce, bez konkurence. Šlo o život, ale byla to fantastická zkušenost. Teď už vím, že základ je mít stan postavený dostatečně dlouho před západem slunce a je vše v pohodě.