Dlouho vypadalo, že letošní zima už prakticky ani nepřijde. Naštěstí v druhé půli ledna nás počasí příjemně překvapilo a začalo vydatně sněžit a mrznout. Těchto podmínek jsme okamžitě museli využít a bleskově naplánovat na poslední lednový víkend zimní přechod Krkonoš na běžkách s jedním bivakem na hřebenech. Této akce se zůčastnila kompletní parta z letní expedice 2004 na Monte Rosu, tedy: já (Zdenda Bouda), Fanda Ulrich, Kája Šimonová a Kamil Krajčovič.
V sobotu 29. ledna vyrážíme z Jablonce v 7:05 hodin autobusem do Trutnova. Kája s Kamilem již okupují sedačky v buse, protože nastoupili v Liberci. Z Trutnova pokračujeme dále do Pece pod Sněžkou a jelikož autobus v 9:20 hodin nás s lyžemi vzít nechce, jedeme až v 9:55 hodin z Trutnova a v Peci jsme před 11. hodinou. Po konzumaci párku v rohlíku, kratší procházce tímto zimním střediskem a nasátí horské atmosféry se přemisťujeme ke spodní stanici lanovky na Sněžku. Počasí je úžasné – svítí sluníčko, světelná tabule u lanovky hlásí -14°C na Růžové hoře a -12°C na Sněžce. Trochu se obáváme, jak na sedačku lanovky usadíme lyže, batohy a svá těla, ale vše se daří poměrně bez problémů. Cesta lanovkou poskytuje úžasné pohledy do okolí, v lese vidíme několik extrémních lyžařů. Přesně podle očekávání na lanovce solidně promrzáme a už se opravdu těšíme, až budeme moci vystoupit a svižným pohybem rozproudit krev. Blížíme se ke Sněžce a vidíme fantastický pohled na naši nejvyšší horu, která je přikrytá mlžnou čepicí. Konečně vysedáme z lanovky a v bufíku si dáváme na zahřátí čaj s rumem za “lidovou” cenu 67 Kč. Časově máme menší deficit oproti plánu, je již po poledni.
Na vrcholu děláme pár fotografií, mlha se protrhává a čepice ze Sněžky ustupuje. Otevírá se dechberoucí pohled na západ směrem na Luční boudu a Studniční horu. Fascinuje mě Úpská jáma, kde jsou vidět jasné lavinové koridory. Směrem do Polska vidíme zhruba v kilometrové nadmořské výšce inverzní mraky táhnoucí se do nekonečné dáli. Jelikož na vrcholu fouká silný nepříjemný vítr, rychle sestupujeme. Původně jsme chtěli Sněžku sjet na běžkách, ale podmínky nám nepřipadají k tomuto nápadu ideální. Každý metr sestupu je znát – vítr zeslabuje a nám je příjemněji a příjemněji.
Na úpatí Sněžky nasazujeme lyže a já s Fandou se fotíme do půl těla, teplotu odhaduji na -10°C. Odtud již na lyžích pokračujeme cestou Česko-polského přátelství. Zde si to opravdu užíváme, je fantastické počasí, sluníčko svítí, vítr ustává a atmosféra kolem je přesně taková, kvůli které podobné akce dělám. Tohle je prostě ten můj smysl života…
Nad Ml. Stawem odbočujeme z cesty a razíme novou stopu na Stříbrné návrší na cestu vedoucí z Luční boudy. Z Čertova návrší to máme již pouze z kopce, protože bivakovat chceme někde u Špindlerovky. Teď nás čeká to, na co se již všichni moc těšíme – ďábelský tříkilometrový sjezd, který nám umožní ukázat světu naše neobyčejné lyžařské umění. Navíc s těžkou „krysou“ na zádech. Již první metry naznačují, že do Krkonoš zavítaly skutečné lyžařské hvězdy, nemající ve zdejším kraji žádnou konkurenci. Největší možnost nechat vyniknout náš talent nabízí nafoukané sněhové muldy, kterých tu je naštěstí opravdu hodně. Během pár minut a pár stovek metrů sjezdu se ze čtyř slušně oblečených lidí stávají bílé koule, které předvádějí akrobatické kousky, za které by se nestyděl ani Aleš Valenta. Dle mého názoru v tomto oboru vede Fanda, ale ani my ostatní nejsme pozadu. Když se dostáváme na severní stráň Malého Šišáku, vjíždíme do husté mlhy, které se dnes již nezbavíme. Opět se utvrzuji v přesvědčení, jak snadné je v horách zabloudit, poté vychladnout a zmrznout. Sjezd pokračuje a naše ski show vrcholí závěrečným kolmým šupem ke Špindlerovce. Při jedné z mnoha „držek“ se mi zlomila hůlka. Naštěstí pro dnešek již končíme a jdeme hledat do lesa vhodné místo pro bivak.
Je tu všude spousta navátého sněhu, místy určitě dosahující i výšky čtyř metrů. U jedné nafoukané muldy se rozhodujeme, že nebudeme stavět stan, nýbrž uděláme bunkr – záhrab (někdo okamžitě přejmenoval záhrab na záhrob, nevím, z jakého důvodu). Jsme čtyři, záhrob pro čtyři osoby by musel být příliš velký a je dost pravděpodobné, že by se strop mohl zřítit. Proto děláme záhroby dva – Kája s Kamilem a Já s Fánou. Lopatu máme a po hodině házení se stěhujeme do našich nových „bejváků“. Špindlerovka je od nás vzdálená zhruba 300 metrů a kolem 18 hodiny se jdeme do chaty ohřát. Dáváme čaj a dobré pivo z Plzně. Do našeho záhrobu se nám moc vracet nechce, ale není jiná možnost. Teploměr ukazuje -16°C. Zalézáme do spacáků a oblékáme na sebe všechno možné, co máme. Zatím je luxusní teplo i na nohy! Pomalu usínáme a já musím za sebe říci, že ve stanu mi bývá daleko větší zima. Kolem druhé hodiny se díváme na teploměr, který ukazuje -17°C, což je nejnižší teplota této noci. Dokonce se mi i něco zdálo. K ránu cítím zimu na nohy od kotníků dolů, ale zbytek těla je v naprosté pohodě. Záhrob se nám velmi osvědčil.
Ráno již mlha není, ale mračna na obloze zvěstují, že úplné jasno nebude. Vaříme si polévku a teplou griotku na zahřátí a po sbalení věcí jdeme přes Slezské sedlo na Petrovku. Otevírají se nám krásné výhledy na Kotel, Labský důl, Vysoké Kolo…Všude kolem stojí klečovité stromky s půlmetrovou námrazou. U Petrovky nasazujeme lyže a jedeme krásnou cestou k Martinovce. Jízda s jednou hůlkou (jednu jsem si zlomil včera) není úplně ono, tak si vytvářím hůl z jednoho klacíku. Zastavujeme se na Ptačím kameni, odkud je nádherný výhled na Vysoké Kolo. Počasí je zatím pěkné, svítí sluníčko, zde takřka bez větru. Od Martinovky se zařezáváme do jižní stráně Vysokého Kola a výše traverzujeme směrem k Labské boudě. Tento úsek je dost úmorný a dlouhý, neustále mírně do kopce, s těžkým báglem nic pěkného. Konečně vidíme Nestvůru Labskou (= Labskou boudu). Je po poledni. K mému údivu je bouda otevřena, což ihned využíváme a děláme pití, máme obrovskou žízeň – vždyť jsme kromě jednoho šálku teplé griotky dneska ještě nepili! Odtud nás již čeká jen stoupání na Pančavskou louku a dlouhý sjezd přes Krakonošovu snídani až do Harrachova, což je 10 km takřka výhradně z kopce! Na Pančavské louce na rozcestí “U čtyř pánů” jsme za chvilku a s Fandou zde vzpomínáme na drama, které jsme tady a kousek dál v západní stěně Kotle prožívali v roce 1998 (-28°C, vítr, promočené věci a museli jsme bivakovat…). Na tomto místě je snad 364 dní v roce nehostinné počasí – i dnes tu fičí, je mlha a celkově nepříjemně. Ale již po pár stech metrech se terén svažuje dolů a začínají stromy. Teď nás čeká sjezd na Krakonošovu snídani. Samozřejmě se neobejde bez několika karambolů. Z Krakonošovi snídaně je cesta komfortně upravená až do Harrachova. Nyní nás čeká již jen 6 km v super vyříznuté stopě z kopce dolů…Tento úsek je opravdu za odměnu. Užíváme si ho výtečně. Na lyžích dojíždíme až na autobusové nádraží v Harrachově. Bus do Jablonce nám jede za hodinku, takže je tu prostor na důstojné ukončení akce a zapití dnešních Fandových narozenin v nádražním bufetu.
Zimní přechod Krkonoš z Pece do Harrachova se vyvedl výtečně. Všichni jsme spokojení a příjemně utahaní. Dnes se nám bude spát krásně, tyto dva dny opravdu stáli za to!