FOTOGALERIE

Plán na první únorový prodloužený víkend je dopředu dán – zimní přechod Malé Fatry. Před dvěma lety jsme přešli první část hlavního hřebene ze Strečna přes Suchý vrch, Malý a Velký Kriváň do Vrátné. Letos máme v plánu přechod dokončit.

V pátek 5. února kolem 20. h se postupně všichni (já – Zdenda, Bouďák, Fána, Erik, Lukáš, Gou a Mára) scházíme v pražské hospodě Hybernia a začínáme zde příjemný výlet u Plzeňského moku. Když vidí šéf restaurace, jak se činíme, každý dostáváme poctivý plzeňský skleněný tácek pod pivo jako dárek za vytříbenou konzumaci přesně dle pokynů Guth-Jarkovského. Před půlnocí již máme všichni řádně nakoupeno a opouštíme restaurační zařízení vláčným krokem. Za pár okamžiků se již něžnými údery pohorek dobýváme do lehátkových kupé na pražském hlavním nádraží. Našemu spolucestujícímu decentně vysvětluji, že chrápe jako prase a dál to takhle nepůjde. I přesto, že má ramena zhruba třikrát širší než já, neodporuje a až do Žiliny – naší cílové destinace – je ticho.

V Žilině vystupujeme z vlaku v děsivých 07:00 h ráno. Naštěstí za volant nikdo z nás nemusí. Další kus se dopravujeme busem. Ve Vrátné jsme v 09:00 h. Jako na potvoru je hospoda již otevřena. Ať chceme nebo ne, dovnitř musíme. Po vydatné snídani už je zase vše v nejlepší pořádku. S příchodem 11. h dopolední vychází i slunko a to je jasné znamení, že na řadu konečně přichází sportovní část výletu.

Lanovka nás vyhazuje do Snilovského sedla (takřka 1600 m). Fantastické pohledy nabízí především východním směrem Poĺudňový Grúň, Stoh a v dáli Velký Rozsutec – máme tak možnost nastudovat naši cestu. Sluníčko pálí, sníh na hřebeni je vyfoukaný a tak sněžnice zatím nejsou potřeba. Cesta po hřebeni bez výraznějších stoupání a klesání ubíhá rychle a my si ji užíváme. Hlava ještě občas hlásí dozvuky včerejšího rozšafného večera, ale jinak je vše v nejlepším pořádku. Kolem 17. h sbíháme mírným svahem z Poľudňového Grůnu do sedla pod Stohem. Zde stavíme stany takřka na trávě – sníh je v tomto místě zcela vyfoukaný. Zítra nás čeká náročný přechod Stohu (1608 m) a Velkého Rozsutce (1609 m). Slunko zapadá a okamžitě rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu.

Ráno je oblačno a tuhá zima -20°C. Fandovi dochází plyn a Bouďákův benziňák na technický benzín v této teplotě taky nedělá zázraky. Dnes plánujeme dlouhý pochod a veškeré naše pití ja zmrzlé na kost! Již dopředu víme, že dnes půjdeme hodně na sucho. Navíc si jedním blbým pohybem zad přivozuji nepěkného housera. Balíme se a hned stoupáme na Stoh. Za hodinu (kolem 10. h) jsme na vrcholu (1608 m).

Konečně se začíná oblačnost protrhávat a sluneční paprsky se derou skrz mračna. Sestup do sedla Medziholie je delší, než jsem čekal. Kolem poledne zde nasazujeme mačky před výstupem na Velký Rozsutec. Fána s Lukášem s námi nahoru nejdou a tuto krásnou dominantu Malé Fatry obcházejí po zelené turistické značce. Sejdeme se večer v Zazrivé. Housera jsem stále bohužel nerozešel a tak mi Bouďák dává nějakou tabletku proti bolesti. Nedá se nic dělat, záda bolí a tohle je v současné chvíli jediný účinný recept.

Ze sedla stoupáme po vyfoukané mrazivé louce a vcházíme do lesa, který zanedlouho řídne a přechází v klečový porost. Sluníčko svítí a vlivem strmého pochodu vzhůru ze mě leje pot jako z konve i přes stále trvající mráz. Ve druhé polovině výstupu se sem tam objevují řetězy, které však vzhledem k vynikajícím podmínkám, které dnes panují, nejsou nezbytné. Kolem 14. h se scházíme na 1609 m vysokém vrcholu Velkého Rozsutce. Výhledy jsou famózní na všechny strany, dech bere především pohled na zasněžené Vysoké Tatry.

Dále naše cesta vede po SV skalnatém hřebeni Velkého Rozsutce do sedla Medzirozsutce (15:30 h). Tady toho máme všichni už poměrně dost především zásluhou totální dehydratace. Kluci (Fána s Lukášem) nám právě píší, že už sedí v hospodě v Petrové. To je naštěstí nejbližší vesnice od nás po červené turistické značce. Čeká nás ještě poslední stoupání, kde využíváme i sněžnice a pak doslova a do písmene padák do sedla Prislop nad Bielou. Nohy se nám už motají únavou, ale do hospody je to už jen kousek.

Dveře Jánošíkova Dvora v Petrové otevíráme právě včas – venku už se šeří a našimi hrdly za celý den proteklo minimum tekutin. To okamžitě napravujeme nejdříve Kofolou a pak přichází na řadu Zlatý Bažant. Příjemná mladá servírka Veronika se nám věnuje takřka s mateřskou láskou i po celý pondělní den, který tu trávíme. Večer nám zajišťuje odvoz maršrutkou do Žiliny.

Zdejší Svijanská hospoda je krásnou tečkou za vydařeným výletem. V 21:30 h nastupujeme spořádaně do vlaku a průvodčí nás vítá slovy: Keď sa budete chovať ako doteraz, vystupujete v Čadce“. Snažíme se ho umravnit, ale zdá se, že ho někdo vyloženě podráždil. Po chvíli se rozhoduji, že na sebe vezmu zodpovědnost za celou naši skupinu a vyrážím za průvodcem do jeho kabinky. Můj vytříbený bonton a neoddiskutovatelné diplomatické schopnosti sklízí zasloužený úspěch. Výsledkem je udobření si průvodčího a jako bonus zakoupené lahváče na dobrou noc. Poklidně hajáme až do Prahy, kde se ocitáme již ve 4 h ráno a všichni se již těšíme do rachoty. Dnes nás čeká dlouhý den…

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Na Roháče jsem se již několikrát chystal, nakonec moje premiéra v Západních Tatrách vyšla na prosinec 2008. Vyráželi jsme v šesti lidech – já, Fána, Housin, Gou, Erik a Mára ve čtvrtek 18. 12. 2008 vlakem z Prahy. V Ružomberoku jsme v pátek ráno a busem se dostáváme až nad Zuberec pod Bielu skalu (12 h).

Odtud (900 m) vyrážíme již po svých do strmého kopce po červené turistické značce. Sněží a je lehce podn nulou, viditelnost špatná. U Radových skal ve výšce asi 1500 m končí pás lesa a začíná jeˇště hustší mlha, vidět je už jen na pár metrů. Po 3. h nalézáme ve výšce 1650 m slušné místo pro naše stany v kryté dolince. Kolem 16. h uleháme do stanů, stále sněží a fouká vítr. Kolem půlnoci máme stan již zcela zafoukán čerstvým sněhem a Fandu už irituje tlak sněhu ze všech stan – stan se nám změnšil na polovinu – a tak jde vyhazovat sníh kolem stanu. Ráno vstáváme kolme 8. h, balíme věci a pokračujeme směrem na Sivý vrch.

Viditelnost je stejná jako včera, když jsme sem přišli – pár metrů, sněží a fouká silný vítr. Cestu pouze odhadujeme. Naštěstí Housin tudy šel před dvěma měsíci, tak alespoň zhruba ví, kudy máme jít. Při traverzu pod vrcholem využíváme cepíny, výšvih po řetězech na skalní hřbet a po něm dál vzhůru. Na vrcholu Sivého vrchu (1805 m) jsme kolem 10. h.

Sestupujeme do sedla Pálenica (1600 m). Kousek před sedlem se rozhodujeme kvůli počasí pro sestup Bobroveckou a Jaloveckou dolinou do civilizace. Stříháme to kolmo dolů jihovýchodní strání do Bobrovecké doliny, značnou část sešupu sjíždíme po zadku, což cestu dost zrychluje. Konečně jsme na žluté turistické stezce, střídáme se v prošlapávání čerstvého sněhu a sestupujeme podél Polianského a později Jalovského potoka až do výšky 850 m, kde začíná civilizace – kousek odtud je vesnička Jalovec. Od procházejících se lidí dostáváme tip na horský hotel Mnich kousek odtud. Neváháme a razíme tam. Hotel vypadá velice honosně jak zvenku, tak vevnitř. Velice milá recepční nám dělá cenu 500 Sk/noc/osobu a my využíváme této nabídky. Na pokoji sušíme věci, dáváme si zaslouženou večeři, pivko, borovičku, tancujeme na diskotéce, zpíváme karaoke show…

V neděli dopoledne opouštíme horský hotel Mnich a vracíme se kousek zpět po včerejší trase ke křižovatce žluté a červené turistické stezky. Jdeme doprava po Tatranské magistrále, opět sněží ale zde dole je cítit obleva. Po 2 h se dostáváme na chatu Kožiar, dáváme pivko a busem se odtud dostáváme do Liptovského Mikuláše. Večer odjíždíme do Prahy.

Dobrá akce, dobrá parta lidí. Kvůli počasí se nepodařil delší přechod hlavního hřebene Roháčů. Důvod pro brzký návrat do oblasti.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

S kamarády jsme se už koncem zimy rozhodli pro nám dobře známou oblast Walliských Alp na letní výlet. Postupem času naše skupina nabobtnala až na devět osob, těsně před odjezdem se z pochopitelných i nepochopitelných důvodů smrskla na šest kusů masa.

Půjčeným Fordem Tranzit jsme v sobotu 16. 6. 2007 vyrazili směr Švajc. Den předtím jsem zjistil, že můj pas je přes rok prošlý. Na chvíli jsem se zaradoval, když jsem na netu našel informaci, že do země helvetského kříže se Čech dostane i na občanku, ale když jsem větu dočetl, opět jsem znervózněl. Stálo tam, že občanka sice stačí, ale musí to být nový OP se strojově čitelnou zónou, kterou moje občanka z roku 2000 nedisponuje. Nu což, teď už si nový cestovní doklad nestihnu ani vyřídit ani vyrobit, tak to holt risknu. Při nejhorším si zahraji na Krále Šumavy.

Hranice ČR – D bez problémů – nikdo nic nechtěl vidět. Za to přátelé ze Švýcar si nás odstavili ihned a doklady samozřejmě vidět chtěli. Při podávání pěti pasů a mé stařičké občanky bez čitelného strojopisného kódu celníkovi dokonce moje kartička upadla na zem. To jsem si v duchu říkal, že je se mnou dočista dočista ámen a už jsem si pomalu vyhlížel kudy celnici obejdu zu Fuß. Celník se se všemi našimi doklady na chvíli vzdálil, pak nám je přišel vrátit a dal pokyn „OK“. Na řadu přišla poměrně značná detonace, to jak mi spadl kámen ze srdce. Jsme ve Švajcu! A hurá přes Furku a Grimsel do Mattertalu, kam dojíždíme před půlnocí. Spíme pod širákem v lese před Taschem.

Druhý den fičíme taxálem do Zermattu. Matterhorn je totálně bílý, což jsme věděli už z live kamery. Hornlihutte je ještě zavřená. Podmínky pro výstup jsou prý dost špatné. To mi je jasný – za těchto podmínek je to extrémní zimní výstup. Navíc před pár dny se na Mattu zabili 3 Bulhaři. Zjišťujeme předpověď počasí na 3 dny dopředu. Dnes průměr, zítra lepší a pozítří sluníčko. Vzhledem k okolnostem Matterhorn přesouváme na jindy a jako alternativu volíme Dom. Dnes aklimatizace směrem na Mettelhorn, zítra výstup na Domhutte a pozítří pokus o vrchol.

Z Zermattu stoupáme na výletní knajpičku Edelweiss a dále na ještě zavřenou chatu Trift. Odtud pokračujeme vzhůru směrem na Mettelhorn. Počasí se kolem 15h začíná kazit a asi hodinu před vrcholem ve výšce cca 3100 m se otáčíme a mažeme dolů do Zermattu. Spíme v seníku v Taschi.

Ráno vyrážíme z Randy na chatu Domhutte. Pozor – v Randě je pouze jedno parkoviště (podzemní, přímo pod budouvou Informací) a vejde se tam jen auto do 2,2 m výšky, což náš tranzit nesplňuje, proto musíme nechat auto u Tasche. Cesta na Domhutte strmě stoupá z Randy lesem vzhůru. Ukazatel hlásí Domhutte 4:30h. Stromy končí na hranici 2 200 m n. m. a právě v této výšce stojí chata Europahutte. Zde svačíme a nabíráme síly na druhou – zajímavější část cesty. Cesta odtud pokračuje stoupáním nejprve po louce, posléze již po skalách, řetězech a kramlích. Rychle nabíráme výškové metry a po 4h z Randy přicházíme na Domhutte. Chata žije ještě zimním režimem – tzn. bez chataře ale otevřená, kasička je v chodbě. Zabydlujeme se a zbytek dne trávíme pozorováním okolních vršků, kterým vévodí Matterhorn na konci údolí, přímo naproti nám Weisshorn a nad námi Dom, který je z počátku v mracích ale v pozdním odpoledni se nám ukazuje v celé své kráse. Dom nemám extra nastudovaný (což bude mít zítra fatální následky) – tohle jsem nečekal, budí respekt, je to velká hora. Fanda si dává vepřenku a já se rozhoduji, že se pokusím tento týden vydržet na studené stravě – bez vařiče, takový pokus. Mám s sebou hodně sýrů a hlavně Šmakouna – výborná náhražka masa.

Ráno vstáváme ve 4h a dole před chatou slyšíme lidské hlasy. Je to pět Slováků, kteří bivakovali 300 m nad chatou ve stanech. Prý je vystrašila „bůrka“ a proto sešli k chatě. Nebe je jasné a bylo celou noc, ale dobrá, beru, měli halucinace, to se může stát každému. Další výmluva, proč nejdou na vrchol je ještě dokonalejší – zjistili, že nejsou do páru!   Překvapuje mě, že si toho všimli až když se navazovali a ne hned dole   Fanda jim nabízí kooperaci – nás je taky pět, takže problém párování (když musí být tedy do páru) by se vyřešil. Nakonec kápli božskou – na vrchol se jim zkrátka nechce.

Po půl páté vyrážíme od chaty po moréně, po půlhodině docházíme na ledovec a nasazujeme mačky. Odtud musíme jít podél ledovce vlevo a cca po 1,5h výšvihem do sedla Festijoch. Stoupáme po ledovci, po levé ruce se vypíná skalnatý hřeben na jehož konci je sedlo Festijoch, kde začíná nástup na Festigrat, za námi se tyčí gigantický Weisshorn jehož východní stěnu právě probouzí první sluneční paprsky dnešního dne – neskutečná podívaná. Po necelé hodině ledovcového stoupání se otevírá vlevo sněhovoledový kuloár, kterým bychom se zjevně mohli dostat na hřeben, po kterém bychom mohli dojít až do sedla. Takže uhýbáme z ledovce a valíme to strmým kuloárem přímo nahoru až na hřeben. Místy je stoupání poměrně výživné. Hřeben je pokrytý tvrdým sněhem a jde se po něm již dobře, blížíme se k Festijochu a máme možnost sledovat kudy vede cesta přes Festigrat – nádherná linie. Po necelé půlhodině putování po hřebeni se dostáváme na falešný vrchol Hohgwächte do výšky 3740 m. Plán je jasný: sejít po skalnatém hřebeni do sedla Festijoch a pokračovat Festigratem na vrchol.

Teorie super. Ovšem v momentě, kdy se ocitáme na Hoghwächte – nejvyšším bodě skalnatého hřebenu vedoucího od Festijochu na západ – vidíme mezi námi a sedlem asi 70 m vysokou kolmou stěnu a členitý hřebínek ostrý jako břitva! S tím jsme nepočítali. Předpokládal jsem, že se odtud snadným terénem dostaneme do sedla a budeme pokračovat ve výstupu. Vzniklá situace nám překazila všechny plány. Marně obhlížíme možnosti slanění a pokračování v cestě – stěna je extrémně lámavá, je to hromada kamení držících pohromadě jen silou vůle. Po chvíli mlčení někdo pronese větu, kterou měl na jazyku každý z nás, ale pořád si nepřipouštěl, že je to pravda: „Tudy se do sedla nedostaneme a na vrácení se zpátky na ledovec Festigletscher a pokračování správnou cestou je již pozdě.“ Nyní je nám už jasné, že jsme odbočili z ledovce příliš brzy a cesta sněhovoledovým kuloárem byla špatná volba. Správná cesta pokračuje stále po levém kraje ledovce až přímo pod Festijoch a výšvihem do sedla. Dost mě tenhle pytel mrzí, protože podmínky jsou dnes výtečné, formu cítím taky dobrou a Dom mě okouzlil. Ohromně jsem podcenil nastudování cesty dopředu. Velké poučení pro příště…

Fotíme alespoň fotky do alba – Weisshorn, Matterhorn, Mattertall, Taschhorn a přímo nad námi nádherný Dom! Festigrat máme odtud jako na dlani, báječná linie. Vidíme, jak z Festijochu traverzují normálkou, která vede po ledovci Hohgletscher velkým pravotočivým obloukem na druhou stranu ledovce a poté stoupá severozápadní stěnou Domu, dva horolezci. Jejich postup se nám zdá ohromně pomalý. Za půl hodiny ušli snad jen 50 m! Tímto tempem se nemůžou na vrchol v přijatelném čase dostat.

Na chatu scházíme stejnou cestou a v dolních pasážích ledovce se už začínáme nepříjemně bořit. Na chatě si dáváme jídlo a pití – já Šmakouna, Fanda vepřenku a zbytek výpravy roztodivné potraviny. Odpoledne vedle chaty přistává vrtulník – to chatař zaváží chatu na sezonu. Počasí se začíná kazit, přesně podle předpovědi, další dva dny má být špatně. Osobně mě mrzí, že jsme Dom takto stupidně zapytlili, ale pro příště už vím kudy zcela přesně. Přemýšlím nad naším dalším plánem. Naštěstí jsem mistr v improvizaci a ihned mě napadají scénáře dalšího postupu. Teď na dva dny rozhodně vypadnout dolů k nějakému jezeru a pak doufat, že se počasí umoudří a povolí nám alespoň nějaký výstup. Okamžitě mě napadají lehčí walliské vrcholy jako Weissmies, Laginhorn, Bishorn, ale také Bernské Alpy a na moment jsem zapřemýšlel i nad Zugspitzi, která je při cestě domů. Po 15 h se balíme a sestupujeme dolů do Randy, kde jsme za 2,5 h. Večer spíme v seníku v Taschi.

Ráno ujíždíme před špatným počasím dolů k Rhóně – do Sierre k jezeru. Tady je příjemně, koupeme se, jíme (já Šmakouna, Fanda vepřenku) a chlastáme zdejší levné víno a českou Plzeň. Zato noc u jezera je ta nejhorší noc – žabí orchestr hraje ostošest a když už konečně kolem 05 h tato estráda končí, začínají jezdit auta na nedalekém hlavním tahu – opravdu jsme se moc nevyspali.

Další den se přesně vyplňuje předpověď – prší a leje a chčije. Ale zítra už má být líp a pozítří ideál. Po poledni se přesunujeme do Val de Zinal – údolí vedle Mattertalu. Cíl je Bishorn.

Celé údolí je úplně jiné než Mattertal – daleko „mrtvější“ – ale to mě právě okouzluje. Takřka žádní turisti, infrastruktura cestovního ruchu také odpovídá daleko méně navštěvované oblasti – prostě fantazie. Zinal je vesnice úplně na konci údolí. Objevujeme zde kemp, kde přespíme, ceny jsou lidové – 6,5 SFR za osobu/noc. Zde je to francouzská část kantonu Wallis a jak je u francouzsky mluvících lidí zvykem, ti se prostě cizí řeč učit nebudou. Takže s domluvou to tu je sranda. Ale kempík je to bezvadný, vše potřebné. Chladíme naši Plzeň jíme Šmakouna a vepřenku a rozkoukáváme se tu. Počasí se uklidnilo, neprší, mraky se honí a občas se ukazují okolní horské jehly, kterým vévodí Dent Blanche a Zinalrothorn.

Ráno mrholí. Čekáme do poledne, jestli nepřestane a když vidíme, že situace je pořád stejná, tak si balíme věci a vyrážíme za mírného letního deště na chatu Cab. de Tracuit. Dle směrových cedulí to je nahoru 5h, převýšení 1550 m (Zinal 1700 m, chata 3250 m). Na informacích v Zinalu jsme si zjistili, že na chatu nepotřebujeme spacáky ani karimatky, jsou tam totiž deky. Proto naše bágly mají nesrovnatelně menší objem i hmotnost a stoupá se o poznání lehčeji.

Cesta vede nejprve lesem, pak stromy ubývají a procházíme květnatou loukou. Počasí se zklidňuje a mraky před námi ustupují. Po dvou hodinách jsme ve výšce cca 2500 u vodopádu, který byl vidět od stanu. Pokračujeme kolem chatky Combautanna, později po kamenné suti až do sedla Col de Tracuit. Zde se dělí svět na království ledu a sněhu na východě (Turtmanngletscher) a kamenné panství na západě odkud přicházíme my. Ze sedla je to k chatě už jen 150 m po sněhu. Z Zinalu nám to sem trvalo 4,5h. Chatař se tu právě zabydluje, jazyková bariéra opět viditelná – mluví francouzsky ale po chvíli pochopil naše posunky i v němčině. Cena za noclech 30 SFR je seriózní. Spí tu s námi ještě pár skupin, jejichž cíl je stejný jako náš – Bishorn 4153 m. Pro posilnění na zítřejší výstup volíme Šmakouna a vepřenku. Deky tu mají překvapivě teplé a noc je příjemná.

Ráno vstáváme v 5h 30min, na vrchol by to mělo být cca 3h a převýšení 900 m takže pohoda. Počasí se jeví, že bude opravdu ideální. Nyní se sice po okolních štítech válejí sem tam mraky, ale je znát, že si s nimi vítr co nevidět poradí.

Cesta je jasná – od chaty vede kousek dolů na ledovec a pak stoupá napříč Turtmanngletscherem doleva do falešného sedla pod kótu 3591 m a přímo nahoru do sedla mezi východním (vyšším) a západním (nižší) vrcholem. Ostatní skupiny volí cestu obklikou až úplně nalevo na hranu a odtud do sedla mezi vrcholy, kam přijdou z prava. My si chceme cestu zpestřit ostřejším stoupáním a volíme „diretisimu“ kdy nejdeme obloukem doleva ale rovně velkým srázem přímo do sedla mezi vrcholy. Je to klasická ledovcová tůra, počasí nám přeje, sluníčko svítí, kolem nás okouzlují úžasné pohledy na walliské velikány a je dokonce vidět i Mont Blanc. Jen poměrně silný západní vítr způsobuje, že mi mrznou prsty na nohou.

Konečně dorážíme po 2,5h do sedla a otevírá se úžasný pohled na severozápadní stěnu a severní hřeben Weisshornu – tohle opravdu bere dech!!! Čeká nás už je výšvih na sněhovou čepici východního vrcholu Bishornu (4153 m) – dnes jsme na vrcholu první! Volbou diretisimy jsme předešli všechny tři skupiny lezců, kteří vyráželi před námi. Vychutnáváme si vrcholové pocity. Jižnímu pohledu vévodí majestátní Weisshorn, který je v naší těsné blízkosti, dále za ním Liskamm a masiv Monte Rosy, na východě stolová hora Alphubel, Taschhorn, Dom, Lenzspitze a na západ úžasná pyramida Dent Blanche. Rozhodujeme se, že si vylezeme ještě na nižší východní vrchol Bishornu (4135 m), který zdobí skalní špička.

Sestup je fantasticky rychlý, na chatě jsme z vrcholu za necelou 1,5 h. Na chatě se posilňujeme – já si vychutnávám posledního Šmakouna, Fanda poslední vepřovku a zbytek poslední zásoby co batoh dal. Za další 2,5 h už stojíme před naším autem v Zinalu a odjíždíme dolů do Sierre k jezeru. Tady se osvěžujeme koupáním a nabíráme síly na cestu domů, protože chceme jet přes noc na jeden zátah.

I přes nesplnění žádného z cílů (Matterhorn či Dom) jsem s letošním walliským výletem spokojen. Jedna čtyřka dala, Bishorn se mi líbí a další zkušenosti mám v tělese. HoreZdar!

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Reportáž z Bukovských vrchů zpracoval Ing. Milan Hejkrlík MBA.

O své podzimní dovolené mluvil Zdenda již v červenci v Tatrách. Původním plánem byla romantická dovolená s Evou někde u Černého moře. Nakonec se Eva alespoň projela autobusem kolem slovenského moře – Zemplínké Šíravy. Romantika se také nekonala, neboť jsem se ke Zdeňkovi s Evou přidal i já – socan Milan. Sraz byl naplánován na úterý 26. 9. 2006 v Olomouci, odjížděli jsme nočním rychlíkem Laborec minutu před jednou hodinou ranní směr Humenné. Napřed jsme si užívali jízdu v lůžkovém kupé po koridoru a po té jsme cítili každou výhybku Železnic Slovenské republiky.

27. 9. 2006 – Středa
Olomouc (00:59h) – Humenné (10:00h) (vlak), Humenné – Nová Sedlica (14:00h) (bus), Nová Sedlica – Temný vršok (16:15h) – Stužická rieka (16:45h) – Kremenec (18:45h).

Ve středu dopoledne jsme konečně dorazili do Humenného a po chvíli přesedli do autobusu směr Snina. Ve Snině jsme se pokoušeli od domorodkyně zjistit, ze kterého nástupiště odjíždí autobus do Nové Sedlice. Měli jsme však smůlu, babka se s námi dala do řeči, která nám však nepřipomínala žádný ze známých jazyků. Pochopili jsme, že rusínština má toho se slovenštinou, neřkuli češtinou, společného asi jako klasická řečtina s finštinou. Po několika minutách monologu jsme kapitulovali, babku začali ignorovat, a nespolečensky jsme se zeptali vedle stojícího podstatně mladšího slováka, který se napřed zděsil, kam to máme namířeno (cituji „Cože, veď v Nové Sedlici nič nie je.“), ale alepoň nás správně nasměroval. Následně jsme měli asi dvě hodiny čas na obdivování krásy historické Sniny, ve které je nejstarší dům z roku kolem 1960. Po prohlídce centra jsme zbylou hodinu a třičtvrtě strávili v jediné otevřené restauraci, kde se evidentně báli upírů, podle množství česneku v polévce. Kolem druhé hodiny jsem dorazili do vytoužené Nové Sedlice, nejvýchodnější obce Slovenska. Překvapivě v obci s cca 350 obyvateli byly otevřeny dva obchody a tři hostince, z toho jeden s penzionem. V jednom z krámků jsme si dali „jedno“ a nedbali rad místních, abychom na Kremenec nechodili, že je to moc daleko a v kopcích žijou medvědi.

Cesta po chvíli začala mírně stoupat, bohužel po ještě kratší chvíli přestala stoupat jen mírně. Naštěstí jsme si vychutnávali stín bukových lesů. Asi za třičtvrtě hodiny přišla první zastávka – rozcestí pod Kýčerou, odkud to do dnešního cíle mělo být slabých dvě a půl hodiny. Slovenští značkaři jsou buď vytrvalostní běžci nebo jim jdou pomalu hodinky, protože jsme měli co dělat, abychom do cíle dorazili ještě za světla (cca 4,5 hodiny normální chůze z Nové Sedlice namísto udávaných cca tří a čtvrt).

Po vystoupání asi šestiset výškových metrů na Temný Vršok (838 m. n. m) nás překvapilo prudklé klesání ke Stužické řece (odhadem ztraceno 200 výškových metrů) a následně opětovné stoupání, stoupání a stoupání cestou necestou stužickým pralesem. Ke komické situaci došlo, v závěru etapy, kdy jsme vyšli z lesa na bývalou signálku a nevěděli zda jít doleva nebo doprava. Vrchol Kremence byl podle GPS chvíli vlevo, chvíli vpravo. Na okamžik to mezi námi vypadalo jako ve sněmovně, jeden pravičák, jeden levičák a jeden neutrál. Kýženou budoucnost nám však zaručilo směrování doleva a po závěrečném krátkém, o to prudším, stoupání jsme stanuli na nejvýchodnějším bodě bývalé federace, na Kremenci. V roce 2002 zde byl vztyčen trojboký hraniční kámen, který vymezuje hranice Slovenska, Polska a Ukrajiny.

Na Slovenské straně jsme nedaleko studánky zabivakovali, rozdělali pastýřský ohýnek a užívali si krásný západ slunce. V osm hodin byla již pěkná tma, tak jsme zalehli a spali a spali a spali. Tedy listí někdy až nepříjemně šustilo, cestou jsme viděli stopy, které nejen vzdáleně připomínali stopy medvěda, tak někteří jedinci zase tak lehce nespali. Naštěstí jeden prozíravý jedinec nic neponechával náhodě svírajíc v jedné ruce evropský zbrojní průkaz a v druhé skvělý uhersko hradišťský výrobek ČZ 550 Lux .308 Win.

28. 9. 2006 – Čtvrtek
Kremenec (8:30h) – Kamenná lúka – Čiertaž (10:00h) – Nová Sedlica (11:30h), Nová Sedlica (14:00h) – Snina (15:30h) (bus), Snina – Sninské rybníky (18:00h).

Svítání druhého dne jsme úspěšně zaspali, po snídani kolem deváté hodiny jsme vyrazili na západ (jinam to bez překročení státní hranice ani nešlo). Po mírně klesající pěšině, která byla zprava lemována polskými a zleva slovenskými hraničními kameny, jsme došli přes Kamenou lúku do sedla Čiertaž. Podle původního plánu jsme chtěli dojít až do sedla Ďurkovec a sejít do vesnice Runina, ze které nám asi v půl třetí jel jediný autobus do Sniny. Po včerejším zjištění, že místní značkaři jsou schopni čas podhodnotit až o 50% jsme vyhonotili časové rezervy a raději po modré zamířili do Nové Sedlice. Čas do odjezdu našeho autobusu jsme věnovali doplnění energie a ochutnávce domácí hruškovice v restauraci u penzionu Kremenec.

Ve Snině Zdenda s Evou dokoupili zásoby v Lidlu (protože je levnější) a náhodně se setkali se spolužáky z jablonecké obchodní akademie. Pak jsme zamířili na východ směrem na Sninské rybníky, kde jsme chtěli přenocovat. Podle mapy se zde mělo nacházet několik ubytovacích zařízení. První hotel Kamei jsme ihned zamítli a pokračovali dále směrem k dětskému rekreačnímu středisku. Bohužel bylo již mimo provoz a otevřen byl pouze stánek s občerstvením. Majitel nám však obratem doporučil a zajistil ubytování v nedaleké zotavovně Čiernanič. Než jsme se tam stačili vydat, tak stánek navštívila skupinka havířů z košického U.S. Steel (bývalé Východoslovenské železárny), kteří nás začali hostit místní hruškovicí… Každý si vzal za čest nás pozvat na panáka a bohužel skupinka nebyla zrovna nejmenší L Nicméně k naší cti jsme zotavovnu na druhé straně rybníka uprostřed temné noci úspěšni našli, byť to chvíli s námi vypadalo černě. Něžná část naší výpravy uvítala sprchu s teplou vodou, méně něžná část se vydala taktéž osprchovat a pan Puch sprchu úspěšně bojkotoval.

29. 9. 2006 – Pátek
Sninské rybníky (10:00h) – Sninský kameň (12:00h) – Morské oko (13:30h) – Remetské Humre (16:30h).

Probudili jsme se do ranní mlhy, která se naštěstí dopoledne začala trhat. V zotavovně jsme srovnali účty a posnídali v nedalekém hotelu. Zlatým hřbetem dnešního dne byl výstup na Sninský kámen, což představovalo vystoupat asi 700 výškových metrů. Proklínám Zdendu a jeho zkratky. Nechápu, jak je to možné, ale ze včerejšího večera si zapamatoval, že na Sninský kámen se nemusí jít po značce, která stoupá jen pomalu, ale je možné to vzít kolmo na vrstevnice hned nahoru. Prvních deset metrů kopec nestoupal proudce, následující hodinu a půl měl sklon více či méně se blížící k pravému úhlu. Nejslabší část výpravy (Milan) značně zaostávala a snažila se svou dýchavičnost maskovat kocháním se nádhernou přírodou a hledáním vlastních plicních sklípků někde po zemi. Nicméně po zhruba dvouhodinách jsme všichni stanuli na vrcholu a zapsali se do novotou vonicí vrcholové knihy. Z vrcholu by byl nádherný výhled, kdyby se nad Zemplínem nevznášel opar.Dalším cílem bylo romantické jezero mořské oko, ke kterému jsme asi hodinu klesali a pak asi tři hodiny sice mírného ale nesmírně ubíjejícího klesání šli po asfaltce do Remetských Hámrů. Jediné zpříjemnění cesty byly hrozny ostružin. V Remetských Hámrech jsme se okamžitě vrhli do první objevené hospody (u konečné autobusu), kde jsme startovali kombinací šariš, kofola a hruškovice (14 SKK). Opět se potvrdilo pravidlo, čím menší a zapadlejší vesnice, tím lepší hospody. V druhé hospodě – Polovnické reštaurácii – i výborně vařili, navečer jsme pokračovali, šarišem (14 SKK) a hruškovicí (15 SKK), a pak opět šariš a hruškovice, … , hruškovice a šariš. Ještě ve stavu schopném vnímat reakce okolí jsme se poptali po ubytování a hostinský nás odkázal na paní starostku, která nám překvapivě poskytla klíče od ubytovny v budově obecního úřadu. Ještě jsme párkrát otočili šariš a hruškovici a šli jsme do hajan. Před spaním po inspiraci skleněnou vitrínou byla kolegyni Vlastě zaslána SMS, jejíž význam do teď nikdo nepochopil: „Vlasto, Vlasto, Vlasto, máš tady terárium.“

30. 9. 2006 – Sobota
Remetské Humre (9:00h) – Stará Koniareň (10:00h) – Poľana (11:30h) – Vihorlat (12:00h)– Remetské Hamre (15:30h), Remetské Humre (16:30h) – Zemplínská šírava – Medvědí hora (17:30) (bus).

Šariš i hruškovice asi byly kvalitní, nebo antiethanol opravdu zabírá, ale druhý den jsme bez problémů zvládli snídani ze zásob místní samoobsluhy. Dnešním úkolem bylo probojovat se skrz vojenský prostor na pověstmi opředený vrchol Vihorlat. Ještě ve vesnici nás zaujal kamerový systém, vybudovaný z prostředků Evropské unie. Působil zajímavě v obci s cca 650 obyvateli. Zároveň střecha několika domů byla „ozdobena“ směrovou wifi anténou. Opět překvapení, že v zapadlém koutě východního Slovenska jsou na tom s pokrytím líp, než na některých místech v Praze.

Překvapivě cesta na vihorlat byla mírnější, než jsme očekávali, žádná dlouhá táhlá stoupání jako na Kremenec nebo vražedně prudké stoupání jako na včerejší Sninský kámen. Cesta příjemně ubýhala až jsme došli k Poľaně pod Vihorlatom. Tam turisty od pokračování odrazuje novotou zářící cedule vymezující vojenský prostor, která zakazuje další vstup, nicméně turistická značka dál pokračovala až na vrchol, na který to je od turistického přístřešku na Poľaně slabých dvacet minut.

Vihorlat opět nezklamal a nabízel krásný výhled na Zemplínskou Šíravu, kterou kazil jenom přítomný mírný opar. Počet turistů na vrcholu ostře kontrastoval s naprosto liduprázdnými Bukovskými vrchy a téměř liduprázdným Sninským kamenem. Bohužel těsně po nás dorazila skupina asi třiceti mladých křesťanů, kteří se snažili nahoře sloužit mši, či co to vyváděli.

Zpět jsme šli stejnou cestou, vyzvedli věci z ubytovny, vrátili klíče paní starostce a před odjezdem autobusu jsme ještě stihli v Polovnické řeštaurácii polévku. Obsluha byla bezvadná, přestože v restauraci probíhala svatební hostina, věnovala se i nám.

Cestou v atuobuse jsme opět narazili na skupinu modlících se křesťanů, natolik zaplnili celej autobus, že jsme málem nestihli vystoupit v zastávce Mědvědí hora, kde jsme zašli do Salaše, kterou nám doporučil Howadoor na vrcholu Vihorlatu. Tedy nejsem si jistej, jestli to byl pravý Howadoor (viz www.howadoor.wz.cz), ale potkali jsme nahoře jednoho týpka, kterej by jím mohl být. Salaš byla normální komerční hospoda se stylovou výbavou, která nenadchne ani neurazí. Byli jsme blíž civilizaci, tak host zde nebyl takovou vzácností a obsluha to dávala dostatečně najevo. Tedy spíš obsluha se nám nevěnovala vůbec, ani nevím, zda nám někdo odpověděl na pozdrav. Původně jsme mysleli, že se na Salaši ubytujeme, ale shledali jsme, že nás nejsou hodni. I když tím nám nastal problém, kde přenocujem, protože na Šíravě bylo již po sezóně, kempy a penziony byly už uzavřené.

Hledajíc ubytování jsme narazili na jeden rodinný domek, který avizoval „volné pokoje“. Po zazvonění vyšel ven nerudný dědek, který si nás chvíli prohlížel a po té prohlasil „nemám nič upratané, choďte dalej“. Tak jsme šli dál až jsme došli k penzionu Felicia, kde nás recepční, shodou okolností z Remetských Hámrů ubytovala. Na její počest jsme si dali několik hruškovic Vilmosz.

1. 10. 2006 – Neděle
Zemplínská šírava penzion Felicia (9:30h) – Vinianské jazero (11:30h) – Vinné (14:00h) – Michlovce (16:00h), Michlovce (18:45h) – Praha (7:00h) (vlak).

Probuzení bylo opět nečekaně příjemné, snídani jsme absolvovali opět v Salaši, protože nikde jinde neměli po ránu otevřeno. Dále jsme pokračovali do Vinného, které nám doporučil kolega. Zdenda neustále básnil o historickém centru města založeném ve 12. století, desítkách vinných sklepů, výborném vínku. Dokonce z Vinného jezdí zhruba každou půlhodinu autobus do Michalovců, kde naše putování po východním Slovensku mělo být zakončeno.

Cestou jsme obešli Vinianské jezero (fakt pěkný, ale obkolopený chatkama, pár hotelů, prostě komerce) a pokračovali celí natěšení do Vinného. Cestou opět přednáška Zdendy, opěvující místní víno. Tedy do Vinného jsme došli. Jediné co o něm mohu říci, že opravdu existuje. Divil bych se, kdyby tedy bylo opravdu městem, o vinném sklepě tam snad nikdy neslyšeli, historické jádro bylo tvořeno panelovým nákupním střediskem. Když jsme se snažili najít alespoň hospodu, tak nás místní odkázali směrem k nějaké hnusné betonové špeluňce, do které bych nevlezl, ani kdyby měla otevřeno. Naštěstí byla ve Vinném autobusová zastávka (alepoň v něčem měl Zdeněk pravdu), a ke Zdeňkový smůle tam visel i jídná řád. Pravdou je, že z Vinného autobusy jezdí, dokonce a to i do Michalovců. Intervaly měly však asi šestihodinové a jeden nám zrovna ujel a další měl jet v době, kdy náš vlak měl být někde u Košic. Ještě, že jsem měl kulovnici rozebranou a náboje společně se závěrem byly hluboko v batohu.

Nezbylo nám nic jiného než to vzít do Michalovců hezky po svých, z toho asi 8 km po dálnici. Slovenské dálnice, alespoň ta u Michalovců, nejsou ohraničeny krajnicí, takže jsme husím pochodem míjeli auta jedoucí rychlostí asi tak dvacetkrát vyšší, než byla ta naše. Ale přežili jsme a zdrávy dorazili do Michalovců, prohlídli jsme si skutečné historické centrum a občerstvili se ve vikingské restauraci.

Vlak jsme stihli v pohodě a až na občasnou Zdeňkovou rádoby hudební vložku „Komáří se ženili, bzum, bzum, ženili…“ jsme se prospali až do Prahy. Eva tedy jen do Olomouce, naše dvojka se probudila až někde v Hloubětíně

Závěrem je možno říct, že pět dní na východním Slovensku se opravdu vydařilo. Bezvadný počasí, liduprázdná krajina Bukovských vrchů a Vihorlatu, bezvadní pohostinní místní obyvatelé… Určitě tahle oblast stojí za další návštěvy (třeba Bukovská hřebenovka z Kremence až Duklu).

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Vyjížděli jsme odpoledne v pátek 6. srpna 2004, přes Prahu, Rozvadov (20:00 h), München (0:00 h), Lindau – Bodamské jezero (2:30 h), Furkapass (5:00 h), Visp (6:30 h) až do Mattertalu. Kousek za Vispem jsme si po dlouhé cestě museli oddychnout a natáhnout se. Na parkovišti jsme spali do 9 h, což nám všem moc pomohlo. Natěšení na jsme pokračovali dále k našemu cíli – Zermattu. V Täschi necháváme auto na parkovišti firmy Taxi Fredy za 6 SFR na den. Zde – 5 km před Zermattem – se vozidlo musí nechat na placeném parkovišti. Jelikož jsme tu již každý po několikáté (já osobně popáté), tak již víme jak to tu chodí: dále do Zermattu se lze dostat pouze taxikem (5 SFR/osobu), vláčkem (7,80 SFR/osobu) či pěšky.

Počasí podle informací z internetu, které jsme si zjistili ještě doma, má vydržet na slušné úrovni do pondělí až úterý. To znamená, že s dnešním dnem máme na hory tři čtyři dny, což je velice málo. Balíme si věci na tento časový horizont do batohů a počítáme s tím, že bychom mohli už dnes zkusit dojít co nejdále – nejideálnější by bylo tak hodinku nad chatu Monte Rosa (asi 3000 m). Taxi nás odváží do Zermattu (11:00 h). Je hezké slunečné počasí, ale krasavec Matterhorn je zahalen v závoji mračen. Na informacích zjišťujeme, že zítra má být nejideálnější počasí a už v úterý se má počasí kazit. To znamená, že se musíme pokusit o výstup už nyní – dnes postavit stan co nejvýše a zítra risknout pokus o vrchol. Vyrážíme z Zermattu (1600) vzhůru na Riffelberg (2562). Ve 14:00 již svačíme u této horské chaty a po chvíli pokračujeme vzhůru do sedla nad stanicí zubačky Rotenboden. Odtud se otevírá fantastický pohled na celý masiv Monte Rosy, ohromný Liskamm, Castor, Pollux a Breithorn, na kterém jsme stáli před pěti lety. Je to opravdu úchvatný pohled na bílé království ledu a sněhu.

Pokračujeme traverzem jižním úbočím hřebene Gornergrat, po hodině chůze scházíme na začátek ledovce Gornergletscher. Dnes se chodí jinak než před pěti lety, schází se k ledovci dříve a cesta přes ledovec je delší. Přechod ledovcové morény nám trvá hodinku, ale ty krysy na zádech (batohy) už nesnesitelně řežou do ramen. Už abychom měli postavený stan. Když vidím některé odvážlivce v teniskách, kteří se nechali do 2700 m n. m. dovést zubačkou a jejich cílem je chata Monte Rosa, jak přeskakují trhliny na ledovci, tak docela nechápu… Další půlhodinku sebere stoupání k chatě. Už toho máme opravdu dost – vždyť jsme dnes ráno přijeli do Zermattu po noční jízdě z ČR…opravdu bláznivý podnik   U chaty odpočíváme a kolem 18. hodiny vycházíme vzhůru na Obere Platje, kde se ocitáme asi za 40 minut ve výšce kolem 3000 m n. m. Zde na rovném plácku mezi kamennou sutí nacházíme výborné místo pro náš stan. Vedle stanuje družstvo francouzů, kteří nás zdraví. Voda je též blízko, což je podstatné. Severozápadním směrem dominuje úžasný Matterhorn, ale do teď se jeho silueta neukázala celá, přímo nad námi stojí hrozivě vypadající severní stěna Liskammu, která mě opravdu velice zaujala, více vpravo Castor a Pollux, ze kterého právě padá sněhová lavina – to je rachot!

Plán na zítra je jasný, lidé z chaty (která je pod námi asi 40 minut chůze) vycházejí k vrcholu druhé nejvyšší hory Alp – Dufourspitze 4634 m – ve 3:00 h, to znamená, že my budeme vyrážet paralelně s nimi kolem půl čtvrté z našeho stanu. Budíček lehce po třetí hodině ranní nám dává jasný signál, že bychom měli jít spát. Jsme čtyři ve stanu pro tři osoby, navíc je celkově velké teplo (odhadoval bych to lehce pod +10°), takže tu je jak ve „vopičárně“. Kolem 22:00 h začíná pršet, takže si dovnitř musíme narvat i batohy a už tu není totálně vůbec k hnutí. Na hluboký a vydatný spánek to moc nevypadá…

Lehce po 3. hodině ranní už slyšíme, jak kolem stanu prochází první horolezci. To je signálem pro nás, že musíme vstávat. Ládujeme se čokoládovými tyčinkami a hodně pijeme. V půl čtvrté vyrážíme. Na obloze svítí hvězdy a my poskakujeme po kamenech vzhůru nad Obere Platje. Po půl hodině přicházíme k ukloněné skalnaté stěně, kde se zaseklo pár družstev. Je zde lezecký terén I-II UIAA, předbíháme dvě dvojky a pokračujeme kamenitý terénem až na začátek ledovce Monte Rosa gletscher (3300).

Všichni zde nasazují mačky, my nejsme výjimkou. Je 5:00 h a stále tma, čelovky se opravdu hodí. Odtud již jdeme po ledovci. Vidíme před sebou dvě čtyřčlenné družstva a za sebou dvě dvojky. Přichází nepříjemné stoupání v přemrzlém ledu, mačky nutné. Po 20 minutách se terén pozvolna narovnává a směrem na východ již vidíme svítání – fantastický pohled. Zde začíná pásmo trhlin a trochu tu bloudíme spolu s několika dalšími horolezci. Podle informací z internetu se zde může blouděním ztratit i několik hodin, to však naštěstí není náš případ. Z labyrintu trhlin se dostáváme a pokračujeme vzhůru na Satteldohle a dále až do sedla pod vrcholovou čepici. Teď nás čeká tvrdá práce – dlouhé ledovcové trmácení až do sedla ve výšce 4150. Navíc od 3800 m n. m. se začíná zatahovat a za chvíli je vidět na 10 metrů a chumelí! Opravdu extrémní podmínky. Do sedla přicházíme již hodně vyčerpaní. Je tu stan třech Čechů, kteří včera neodhadli své síly, vystoupali až sem a totálně znavení z posledních sil postavili stan a přečkali noc na tomto nehostinném místě.

V sedle odpočíváme a rozhodujeme se co dál. Fanda jde napřed. Já s Kájou a Kamilem získáváme informace od sestupujících horolezců. Nedozvídáme se nic dobrého – zhruba pětina lidí to balí již zde v sedle a další polovina to obrátila u prvních skal ve výšce 4400 m., což je asi 40 minut odtud. Na vrchol je to prý hodina a půl, po skalách lezení do II+ UIAA (což víme již z domova). Rozhodujeme se, že pokus dáme a pokračujeme vzhůru za stále špatného počasí. Asi po čtvrt hodině stoupání potkáváme při sestupu dvojku francouzů – muž s ženou – se kterými jsme šli paralelně do sedla. Ti říkají, že skály jsou 15 minut od nás, ale že pro ně byli nepřekonatelnou bariérou. To zapůsobí spolu s velice vlezlou zimou a značnou únavou na Káju a Kamila a rozhodují se pro sestup. Já se hecuji a hledám v sobě poslední stopy po morálu. Zkusím to ještě dál. Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu – setkáme se v podvečer u stanu.

Francouzi nelhali, opravdu asi po 15 minutách přede mnou stojí skalní hřeben. Právě se míjím se sestupující dvojkou Němců a ti mi říkají, že 5 minut odtud na mě čeká kamarád – Fanda. A je to tak – za chvilku dolézám k němu, lezení opravdu II+ UIAA. Čeká na mě na předvrcholu Monte Rosy, počasí stále špatné, viditelnost mizerná. Odpočíváme a já dělám pár fotek. Po chvilce se začíná trhat obloha! Neuvěřitelné – vidíme kousky modrého nebe. Najednou se nad námi roztrhne mrak a otevře se úchvatný pohled na zasněženou vrcholovou pyramidu. Odtud vypadá opravdu skvostně. Ale nám podlomila sebevědomí, už jsme si mysleli, že vrchol je na dosah, ale teď vidíme, že nás čeká ještě minimálně 150 m výškových a to je v této výšce ještě sakra moc!

Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Alespoň se vylepšilo počasí a už svítí slunce a otevírají se nám úžasné pohledy kolem. Toto nesmírně vyčerpávající stoupání na vrcholovou homoli (led, 40°) se blíží ke konci a pociťuji jistou euforii. Ta však mizí při dolézání na vrchol homole, protože se ukazuje, že k vrcholu vede ještě asi 150 metrů dlouhý skalní hřebínek podobný tomu pod námi. Teď už jsem opravdu dost blízko dna svých sil fyzických i psychických. Tento úsek lezení mi trvá asi půl hodiny. Konečně se dostávám k poslednímu komínu, vystrkuji hlavu a……………..vrchol!!! Je 12:05 h a konečně stojíme na druhém nejvyšším vrcholu Alp – Dufourspitze 46+34 m n. m. Jsem nesmírně rád, že už nemusím dál stoupat. Je tu kříž a obrázek panny Marie, schránka na vrcholovou knížku, ale knížka tu není. Slunce svítí, pod námi se honí mraky, na severu občas vykoukne třetí nejvyšší vrchol Alp – Nordend (4609). Cítím, že si zde musím odpočinout, ulehám na skalní římsu hned vedle kříže. Fanda chce sestupovat, ale já se rozhoduji ještě pro odpočinek. Jde napřed, domlouváme se, že sestup absolvujeme každý solo a sejdeme se až u stanu.

Po půlhodince se „probouzím“ a zjišťuji, že mi je fajnově. Tohle jsem přesně potřeboval. Loučím se s vrcholem a sestupuji. Vrcholový hřebínek přelézám o poznání svižněji než v opačném směru, sestup z pyramidy na druhý skalní hřeben – zde si sundávám mačky a tento úsek lezu bez maček. Na konci skal si zase mačky nandávám, bez nich by to nešlo. V sedle jsem za chvilku a zde mi je opravdu dobře, zde jsem už v bezpečí. Dělám pár fotek. Čeká mě tříhodinový sestup po ledovci, jelikož je již odpoledne, sníh je mokrý a lepí se zespoda na mačky. Každým druhým krokem oklepávám sníh cepínem. Doléhá na mě již pokročilá dehydratace. Naštěstí dole na ledovci jsou potůčky a studánky a u každé lehnu a piji a piji co hrdlo ráčí. Sestupuji k Hornímu Platu, sundávám mačky a pokračuji kamenným terénem ke stanu. Zjišťuji, že ráno jsme šli zbytečně složitě – lezli jsme tu přímo stěnou, nyní sestupuji po viditelné stezce (při pohledu odspodu tato stezka vede po levé straně skalního masivu). Asi 250 m před stanem už mávám na Káju, Kamila a Fandu…vítáme se a sdělujeme si zážitky. Fanda přišel asi před půl hodinkou, což odpovídá mému odpočinku na vrcholu. Sluníčko hřeje i zde ve výšce 3000 m a my jsme teď víc než spokojení, relaxujeme a prožíváme si každý tu svou chvilku euforie. Vychutnávám si svijanskou jedenáctku, takhle dobrá už dlouho nebyla…koukám, že na Fandu přišlo vysílení nyní – ani pivo nechce. To co jsem potřeboval já na vrcholu, potřebuje on teď – spí jako nemluvně. Po 20. hodině jdeme do hajan, večer opět prší, ale to už nám je jedno, my už máme splněno a to nás hřeje u srdíčka.

Ráno se probouzíme v poklidu až kolem 8. hodiny a počasí dokazuje, že náš risk v podobě bleskového výstupu hned po příjezdu se vyplatil. Dnes by vrchol možný nebyl, také jsme nikoho ráno neslyšeli kolem stanu procházet. Vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Nikam nepospícháme, věci balíme pomalu, odcházíme po 10. hodině. Na ledovci Gornergletscher nás zastihuje déšť, ale při traverzu Gornergrattu se už zase počasí zlepšuje. Vrchol se však neukazuje. U Riffelsee dáváme svačinu a zaslouženě poleháváme. Kája s Kamilem jdou napřed do Zermattu. Já s Fandou zde ještě chvíli meditujeme a do Zermattu scházíme jinou cestou nežli jsme sem předevčírem stoupali. Kolem 18. hodiny jsme v Zermattu a do Täsche jedeme vláčkem. Pro stan jsme objevili suprové místo na začátku Täsche v lese. Večer decentně zapíjíme vrcholový úspěch a jelikož se dnes nebudeme všichni čtyři tlačit v jednom stanu – teď máme postavené stany dva – tak se těšíme na komfortní spánek.

Ráno se rozhodujeme, že se necháme hodit taxikem do Zermattu a tam se rozhodneme, co dál. Na informacích nám potvrzují, že dnes má přijít studená fronta. Rozhodujeme se pro individuální program. Kája s Kamilem jdou na jednu chatu kousek nad Zermattem, my s Fandou si procházíme městečko a odpoledne scházíme do Täsche pěšky. Spíme opět na „našem“ místě před vesnicí. Zde potkáváme dva Čechy – Milana a Martinu z Jindřichova Hradce, s nimi se jdeme vykoupat do nedalekého jezírka – sice ledovcově studené, ale po čtyřech upocených dnech se koupel zatraceně hodí.

Vzhledem k nepřízni počasí ráno balíme věci a přemisťujeme se k Ženevskému jezeru. Zde na nás již dýchá Francie – u města Vevey se ubytováváme na dvě noci v kempu (zde by to na divoko nešlo). Tady si užíváme dosyta, teplá voda – super koupání, víno, petanque…lahoda.

V pátek se kazí počasí i tady a odjíždíme do Brocu, kde je čokoládovna a je možnost se podívat na její výrobu a ochutnat si kolik člověk sní. Po exkurzi pokračujeme přes Zürich do Kostnice, kde se neuvěřitelnou shodou náhod potkáváme na ulici opět s našimi známými z Täsche – Milanem a Martinou. Dáváme si s nimi výborný kebab a jdeme si prohlédnout dům, kde přebýval náš Mistr Jan Hus při koncilu v roce 1414. Přes noc jedeme domů a já s Fandou se necháváme vyhodit na Malé Skále – již tradičním místě zakončení naších alpských akcí – zde jsme měli konečnou i po Mont Blancu ´98.

Letošní dovolenou hodnotím velice pozitivně, jsem velmi šťastný, že se nám podařilo vystoupit na druhou nejvyšší horu Alp a zaroveň musím konstatovat, že tato hora není žádná dávačka! Rozhodně ji nelze podceňovat. Její záludnost tkví v tom, že až do výšky 4300 m je to dlouhé ledovcové trmácení a posledních 300 výškových metrů je lezení. Sice jednoduché (II UIAA), ale po dlouhé a vyčerpávající tůře, navíc v poměrně vysoké nadmořské výšce, to není zadarmo.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Trasa: Huť – Praha – Železná Ruda – München – Garmisch-Partenkirchen – Imst – Landeck – Engadin (23 h, přenocování na odpočívadle) – Davoz – Furka Pass – Visp – Täsch.

V odpoledních hodinách ve čtvrtek jsme dojeli do Täsche, projeli město až na konec a zabočili doleva vzhůru k osadě Täschalp. Po úzké silničce jsme serpentinami stoupali asi 10 minut a ocitli jsme se na odpočívadle v nadmořské výšce 2000 m. Kousek nad námi vidíme seníky, ve kterých budeme spát, a domky Täschalpu. Přes údolí je prý pěkný pohled na Weisshorn, ale bohužel tímto směrem vidíme pouze mraky. Zatím je celkem teplo a tak na odpočívadle vaříme obědovečeři.

Asi 1 km po cestě dolů jsme míjeli cvičnou plotnu s pěti perfektně zajištěnými cestami obtížnosti 3-5 UIAA. Po jídle se balíme a sjíždíme k plotně. Lezení je zde pěkné, nýty jsou po čtyřech pěti metrech, plotna je břidlicová a asi 30 m vysoká. Když jsme se vyřádili lezecky, odjeli jsme zase nahoru, teď jsme pokračovali až k seníku. Auto necháváme u potoka pod seníkem a lezeme dovnitř po zchátralém žebříčku.

To je paráda, v seníku je na podlaze udusaná 10-ti centimetrová vrstva sena – lepší než madrace. Nám mužům dovoluje stavba těla vykonávat malou potřebu přímo z bidýlka u vchodu (postoj je velmi zajímavý – člověk stojí na bidle 50 cm dlouhém a 15 cm širokém ve výšce 2,5 m, rukama drží čurající aparát a čelem se opírá o další bydlo), Denisa to má horší – musí sejít po rozvrzaném žebříku až na zem.

Horší to je s počasím, které se od našeho příjezdu sem pořád zhoršuje. Přibývá mlha – už není vidět ani 100 m, teplota jde dolů a do toho ještě mrholí. Jdeme spát, zítra to snad bude lepší.

V noci bylo ve spacáku dobře, navíc když nás hřála domácí slivovička, ale ráno to venku vypadá ještě hůř než večer – zima, prší, mlha, že není vidět ani na 20 m. Balíme věci a po ranní hygieně sjíždíme dolů do Täsche. Je tu líp – mlha se drží od 1800 m a ani tu neprší, ale zima je pořád velká (5°C).

Po snídani odjíždíme vláčkem do Zermattu zjistit počasí. Dozvídáme se nepříjemné zprávy – déšť a zima má být až do neděle, pak se to má zlepšovat až na úplné jasno a teplo. Do Täsche jdeme po turistické cestě (asi 6 km převážně dolů).

Volíme operativní plán – v tomto počasí zde stejně nic nemůžeme dělat, tak odjíždíme do Itálie k jezeru Maggiore v domnění, že tu bude lepší počasí. Do kempu u jezera dorážíme v 20 h, stavíme stan a při posledním zapíchávání kolíku začíná pršet. Můj optimismus neslábne…určitě to je jen malá přeháňka. Spát jdeme kolem 22 h, stále prší.

Ráno se probouzíme a déšť neslábne ba právě naopak. Když jsme ve stanu už přes 12 h přestává mě to bavit a už ani já nevěřím, že jde jen o malou přeháňku. Z domů chodí SMS-ky jak krásné počasí u nás v ČR panuje. To nás rozčiluje a přivádí na myšlenky typu: “Jak by nám bylo ve Skaláku nebo v Ádru…”.

V pozdním odpoledni dostáváme nápad jít na pravou italskou pizzu do restaurace v kempu. Všichni tři už máme chuťové pohárky připravené na tu dobrotu, ovšem italský vrchní je zásadně proti. Když jsme dosedali na židličky ke stolu, štekl na nás něco v tom smyslu, ať přijdeme za hodinu. Jeho jednání v nás vzbudilo reminiscence na dobu nedávno minulou v našich krajích, kdy zákazník tu byl opravdu páté kolo od vozu. Co se chování personálu týče je situace o poznání lepší o poschodí níž v baru, ale výsledek je naprosto stejný – to už v celé oblasti nejde kvůli lijáku elektřina, takže pravá italská pizza se nedělá ani tady. Nezbývá než si udělat na našem vařiči VAR instantní polévku.

Večer trávíme v autě. I když už leje 24 h v kuse, snažíme navodit dobrou náladu a s flaškou rumu se nám to po chvilce daří. Holt čaj s rume umí divy, přesvědčte se sami, doporučuji. S mými 10 kostkami cukru v plecháčku jsem sice nebyl pochopen, ale bašta to byla výborná. Když rum došel, šli jsme spát. Denisa spala v autě, já s Bouďákem ve stanu.

Ráno se probouzíme a nadšeně zjišťujeme, že už neprší! Po 36 h konečně přestalo. Po snídani se balíme a odjíždíme do Zermattu v naději, že se i ve Walliských Alpách umoudřilo počasí. Ovšem když přejíždíme Simplon Pass na italsko-švýcarských hranicích ve 2000 m všude je sníh, mlha a 3°C.

Kolem oběda dojíždíme do Täsche, asi 200 m nad námi začíná hustá mlha, tak raději odpoledne trávíme na odpočívadle. Na večer jedeme nahoru k našim seníkům. Zhruba od 1900 m je sněhová pokrývka, hustá mlha a teplota kolem 3°C. Na noc si bereme do seníku teplé oblečení a naši slivovičku na zahřátí. Těšíme se na ráno, vždyť podle meteorologů má být zítra už hezky!

A opravdu! Probouzíme se a přes údolí naproti se majestátně tyčí obrovský Weisshorn – nádherná hora. Nad námi vidíme Täschhütte. Jelikož jsme tlačeni časem, protože jsme obětovali kvůli špatnému počasí tři dny, musíme dnes podniknout alespoň něco co by vzdáleně připomínalo aklimatizační tůru. Volíme výlet někam směrem na Mettelhorn (3406 m), který se tyčí nad Zermattem. Pro cestu do Zermattu dnes volíme taxika. Zjišťujeme, že je to po pěší chůzi nejlevnější způsob – parkujeme zadarmo a taxi přijde 5 SFR na hlavu.

Z Zermattu stoupáme 30 minut k výletní restauraci Edellweis a dále pokračujeme k chatě Trift (2400 m). Tady je pomyslná hranice mezi suchou zemí a sněhem. Po krátké přestávce jdeme výše do výšky 3100 m. Čerstvý sníh nás pěkně opaluje, ale na cestě se z něho dělá nepříjemná břečka. Na jednom kameni svačíme a vychutnáváme si překrásný pohled na Matterhorn, Gabler, Monte Rosu, Breithorn… Sluníčko páli, na nebi ani mráčku… Jelikož je již 14 h a nechceme být promočení, scházíme odtud zpět dolů do Zermattu. Zpátky jdeme jinou cestou – volíme traverz nad chatou Trift. Za chvíli se nám otevírá překrásný pohled na Täschhorn, Dom a Alphubel – náš cíl pro příští dny. Cestou si osvěžuji nohy v příjemně studeném potoku. Z Zermattu pokračujeme po cestě do Täsche a autem jedeme k seníkům.

Zítra chceme zkusit Alphubel jeho jihovýchodním hřebenem (obtížnost PD). Jelikož je po 19h a jsme už po večeři, balíme věci a rozhodujeme se jít s bagáží na Täschhütte (2701 m), která je přímo nad námi, časově asi 1 h a 20 minut. Je to čas k dobru, o tuhle hodinu bysme museli vstávat v seníku dříve. Na chatu dorážíme před 21 h. Cena je dobrá – 19 SFR za noc na hlavu se slevou na průkaz ČHS (bez slevy 28 SFR). Budíček je centrální ve 3 h 15 minut. Ubytování je perfektní, spacáky nejsou potřeba – jsou tu deky, ležíme v cimře s 25 místy a jsme tu jen my tři a dva Němci.

Vstávání v tak extrémní hodinu překvapivě nedělalo ani mě přílišné problémy. Před chatou vaříme polévky a čaj. Spolu s námi jde odtud na vrchol asi 30 lidí. Vyrážíme před 4 h, ve skeletech budu mít premiéru, tak jsem zvědav, jak se mi v nich pošlape. Jelikož čelovku má z nás jen Bouďák, využívám světla dvou borců, kteří jdou přede mnou.

Jelikož teď je sníh opravdu již od nízkých poloh, prakticky kousek za chatou jdeme po kamenech s ledem a sněhem. Stoupáme vzhůru, nad námi svítí hvězdy a asi po hodině cesty začíná ledovec Alphubel-gletscher (3200 m). Po další půlhodince stoupání po ledovci občasného a přeskakování ledovcových potoků si ve výšce 3400 m nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. To již svítá a za námi se otevírá ohromující pohled na Weisshorn, Matterhorn, Breithorn, Monte Rosu… Opravdu fascinující podívaná v 6 h a 30 minut! Jdeme dál a po 6 h ranní vidíme první paprsek slunce jak se opírá o vrchol Matterhornu. Ty barvy nad okolními štíty jsou až kýčovité – od tmavě fialové nad vrcholy přes světlejší odstíny do nebeské modré…paráda! Stoupání je poměrně příkré a vyčerpávající. Nad námi je Alphubeljoch a tam už svítí sluníčko, my jdeme zatím stále ve stínu. Přichází asi 100 m výškových nejprudšího kopce, dost namáhavé. Za chvíli se terén narovnává, sluneční paprsky už pálí do obličeje a to značí, že se blížíme do sedla.

V sedle Alphubeljoch (3773 m) se ocitáme v 8 h a dáváme si malé občerstvení v podobě pití, tatranek a sušeného ovoce. Je odtud nádherný výhled na severozápad na Alphubel – čeká nás ještě asi 2,5 h tvrdé dřiny v čerstvém sněhu do velkého kopce a po nebezpečném jihovýchodním hřebínku. Na jihovýchodě ční pěkná bílá homole Allalinhornu (4027 m) a přímo pod námi v hustém oparu leží “perla Alp” středisko Saas Fee.

Po 20 minutách odpočinku opět razíme dále k vrcholu. Předvrchol Alphubelu (3904) obcházíme zprava, traverzujeme k hřebínku a vidíme, jak před námi asi 10-ti členná skupina horolezců postupuje po pravé straně hřebínku a na konci řeší problémový výstup mixem (skála + led). Jiný postup zvolil jeden sólista, který se vydal přímo po hřebínku. Tuto možnost volíme i my. Jelikož na hřebeni je asi 3-4 metrová převěj, musíme se držet stále asi 5 metrů od nejvyššího bodu hřebenu, abychom nestrhli převěj do údolí někam k Saas Fee. Dost zde fouká, ale po chvíli už sedíme za hřebínkem pod závěrečným stoupáním na vrchol Alphubelu – zhruba ve výšce 4000 m. Občerstvujeme se před posledním zápřahem. Jsme docela unaveni, morál není zrovna na výši, stejně jako všichni další okolo.

Stoupáme výš a výš, únava roste, ale zároveň víme, že už se blíží vrchol našeho snažení! Kopec se narovnává a najednou už není kam stoupat! Jsme na vrcholu! Dokázali jsme to! Čas: 11 h. Pokračujeme po rozlehlém vrcholovém platu k opticky nejvyššímu bodu. Spolu s námi je zde asi 40 dalších horolezců. Je odtud báječný výhled na pyramidu Täschhornu, Dom, Weishorn, Matterhorn, Breithorn, Castor, Pollux, Lyskam, Monte Rosu a vydět je dokonce i Mont Blanc! Opravdu báječný pocit, pro který stojí všechna ta únava. Pro tuhle slastnou chvilku to všechno dělám… Na řadu přichází vrcholové foto a občerstveni. O naší únavě svědčí fakt, že celou cestu táhnu v batohu tři plešky značkového českého piva Gambrinus 10° a nikomu se do něj nechce. Necháme ho tedy až na Täschhütte. Po 20 minutách strávených na vrcholu začíná být zima, rozhodujeme se pro sestup.

Sestupujeme normálkou jako všichni ostatní. Ta vede z vrcholu přímo na západ směrem k Saas Fee. Klesáme asi do výšky 3800 m. Sníh je již dost rozbředlý a nepříjemně se lepí na mačky. Terén se pomalu narovnává. Denise jsem dal možnost, aby nám ukázala, k čemu je dobrý cepín. Ujeli mi nohy a řítím se přímo na ni. Spolu jedeme po stráni k Bouďákovi, ale díky jejímu postřehu a zabrždění pomocí cepínu jsme ho nevzali s sebou a těsně před ním elegantně zabrzdili. Odtud traverzujeme zpátky do sedla Alphubeljoch a sestupujeme stejnou cestou až k chatě Täschhütte. Cesta je dlouhá a úmorná. Při sestupu mě začínají zlobit vnější kolenní úpony. Bolí to opradu dost. Na Täschhütte přicházíme v 15 h. To znamená, že jsme dnes byli takřka 12 h v plném nasazení. Zde si vychutnáváme konečně pivínko, tady už na něj máme chuť všichni. Poleháváme tu ještě asi hodinku a pak se balíme a sestupujeme do osady Täschalp k našemu seníku. Po náročném dnu se myjeme Mellichbachu. Voda je vskutku ledovcová ale osvěžující. Relaxujeme a večer v seníku usínáme asi v půl deváté.

Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Po včerejším záhulu se rozhodujeme pro den odpočinku. Plány na Dom (4545 m) se kvůli časovému presu a našemu morálu bortí a rozhodujeme se, že bysme mohli zítra “udělat” alespoň Allalinhorn (4025 m), který je dobře dostupný od konečné zastávky lanovky ze Saas-Fee. Odjíždíme tudíž do této “Perly Alp”, jak je zvaná na všech letácích. Saas-Fee je opravdu krásné městečko obklopené velikány jakými jsou Nadelhorn, Dom, Täschhorn, Alphubel, Feechopf, Allalinhorn… krása! Procházíme hlavní ulicí a jdeme zjistit, kolik stojí lanovka k nástupu na Allalinhorn. Lanovka jezdí až do výšky 3500 m, takže na vrchol to je převýšení 500 m a kolem dvou hodin chůze – takže velká pohoda, ale nutno dodat, že po včerejšku ani na nějaké větší sportovní výkony nemáme chuť   Ovšem cena nás sráží do kolen – zpáteční 68 CHF, pouze nahoru 52 CHF. Takovou sumu nejsme ochotni platit a Allalinhorn padá. Operativně se dohadujeme na náhradním řešení a vítězí varianta, která počítá s odjezdem do Kanderstegu k jezeru Öschinensee a druhý den odtud pokračovat domů. Odjíždíme ze Saas-Fee do Vispu a dále na Goppenstein. Zde najíždíme autem na vagon. Vlak nás za 25CHF doveze tunelem přímo do Kanderstegu. Kolem přes hory by to bylo asi 200 km. Za dvacet minut se vynoříme z tmy tunelu a jsme v Kanderstegu. Přijíždíme do kempu a odpoledne trávíme rozjímáním o životě. Večer je pak věnován zhodnocení celé letošní výpravy ve společnosti Pilsner Urquell.

Ráno nás opět vítá sluníčko. Po snídani se jdeme projít na Öschinensee, které je odtud asi hodinu cesty, 400 m převýšení. Toto jezero je ve výšce 1578 m a je obklopeno nádhernými vrcholky dosahující od 3400 m do 3700 m. Je to taková reklama na Švýcarsko – krávy se zvonci, průzračně čistá voda, na vršcích nad námi sníh, a výnosná turistická atrakce. Pokračujeme podél břehu jezera. V lese obdivujeme dřevěné sochy mistrů z celého světa – jedno sousoší je vytvořeno i českým umělcem. Na jedné plážičce se uvelebujeme a opalujeme se. Bouďák dokonce zkouší vodu a přežil i pár temp, což v té ledárně je docela zázrak. Všichni si na něho ukazují, jestli se náhodou nezbláznil. V poledne odcházíme z tohoto pěkného místa. Dolů scházíme jinou cestou – přímo pod lanovkou, která vede nad jezero. V kempu balíme stan a odjíždíme domů. Jedeme přes Vaduz, Bodamské jezero na Mnichov. O potopách, které postihli Českou republiku víme jen ze stručných zpráv, tak se na přechodu v Rozvadově okamžitě ptáme, jak to vypadá. Dovídáme se, že v Praze funguje pouze jeden most přes Vltavu. Dost děs, ale domu se dostáváme těsně před svítáním.

Letošní dovolenou hodnotíme všichni jako úspěšnou a vydařenou, i když nám počasí ze začátku nepřálo a díky tomu jsme měli málo času. Jsme rádi, že jsme stanuli na krásné čtyřtisícovce a to je hlavní. Také musím říct, že tato hora nás všechny dost prověřila po fyzické stránce, ani jeden z nás nebyl ve hvězdné formě

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Po úspěšném výletu na Mont Blanc v roce 1998 jsme měli na příští rok velký sen – pokusit se vylézt na Matterhorn (4478 m n. m.). Okolí této alpské legendy jsem navštívil již na začátku 90. let a velice mě okouzlila. S Fandou jsme kontaktovali holky z Liberce, se kterými jsme byli na Mont Blancu. S naším návrhem navštívit okolí Matterhornu souhlasily a domluvily i dopravu opět s Mílou. Bohužel se nepodařilo sehnat lidi na doplnění kapacity transitu. Tím se celá akce dost prodražila.

Oproti minulé dovolené, kdy jsme spali, kde nás napadlo, letos se nám podařilo sehnat relativně levné ubytování přímo v jednom zermattském penzionu.

Členové – Zdeněk Bouda, František Ulrich (oba z Hutě), Miloslav Hercik – řidič, Karolína Šimonová, Marie Šimonová, Petra Vajcová (všichni z Liberce).

Pátek 9. 7. 1999
Z libereckého autobusového nádraží jsme odjížděli v 17.30 h. Jeli jsme pouze v šesti lidech v autě pro devět osob, takže jsme měli dostatečný komfort. Po 8. h jsme se stavili před Plzní na pivku v jednom motelu na dálnici a pokračovali jsme v jízdě. V noci jsme projeli Německem a ráno jsme již brázdili švýcarské silnice.

Sobota 10. 7. 1999
Dopoledne jsme zastavili v průsmyku Furkapass (2436 m n. m.). Ve 12 h konečně dojíždíme do Täsche. Zde musíme nechat auto, protože do Zermattu, který je odtud vzdálen asi 5 km, auta nesmí. Je krásné slunečné počasí. Přemýšlíme, zda jet do Zermattu vláčkem, který stojí 6 SFR/osobu, nebo jestli by nebylo lepší najmout si taxi za 36 SFR pro všechny. Nakonec jsme všichni odsouhlasili taxik, který nás dovezl s velkou částí naší bagáže na začátek Zermattu. Odtud jsme jeli elektrickým vozidlem až k našemu penzionu ROSENBERG HAUS. S ubytováním jsme maximálně spokojeni. Máme pro sebe celé jedno patro, kde je kuchyň, hala, WC, koupelna, čtyři pokoje pro 1 až tři osoby a velký balkón, který nám nabízí pohled na Matterhorn. Ten ovšem vidíme pouze z poloviny, protože vršek je zahalen v mracích. Holky jsou spolu v pokoji pro tři, já s Fandou máme pokoj hned vedle nich a Míla si vybral pokoj naproti nám.

Po zabydlení se rozhodujeme, že se projdeme do Täsche pro zbytek věcí, které jsme nechali v autě. Zastavujeme se v Zermattu v domě horských vůdců přímo v centru naproti kostelu, abychom zjistili předpověď počasí na příští dny. Zde se dozvídáme, že nejlepší podmínky by měli být v pondělí a v úterý. Holky se rovněž ptají na podrobnosti o výstupu na Matterhorn. Dozvídáme se, že výstup je velice náročný, což nám je samozřejmě jasné, a že od 4000 m výš je nutné mít cepín a mačky. To máme, takže není problém. Holky jsou těmito informacemi zaskočené. Nějak na ně zapůsobil tón, kterým instruktor hovořil. Začínají dokonce o výstupu pochybovat.

Pokračujeme do Täsche. Celá cesta vede údolím Mattertal podél zubačky. U auta jsme za slabou hodinku chůze. Bereme zbytek věcí a po prohlídce městečka putujeme zpět do Zermattu. K penzionu přicházíme již po západu slunce. Po večeři hrajeme karty a domlouváme se na programu dalších dnů.

Holky začínají mluvit o výstupu na Matterhorn s přílišným respektem a nechtějí se o něj ani pokusit. To ovšem já s Fandou kategoricky odmítáme. Nakonec se domlouváme na kompromisu. Plán zní jasně: zítra s holkami vyrazíme na Hörnli Hütte, která je přímo pod nástupem na Matterhorn ve výšce 3260 m n. m. Odtud holky sestoupí zpět do Zermattu a já s Fandou se tu pokusíme přenocovat ve stanu. V pondělí počítáme s pokusem o výstup a holky si zajistí svůj program.

Neděle 11. 7. 1999
Ráno po snídani a sbalení všech věcí vyrážíme v 8 h z penzionu. Opouštíme Zermatt a stoupáme lesem. Po dvou hodinách chůze dorážíme na Schwarzsee (2584). Zde chvíli odpočíváme a kocháme se pohledem na masiv Monte Rosy a Breithornu, kam svítí sluníčko. Bohužel dvě třetiny Matterhornu, který je přímo nad námi jsou v mracích. V 11 h vyrážíme na Hörnli hütte. Po půlhodině vcházíme do totální mlhy, nepříjemně mrholí a začíná nám být zima. V poledne docházíme pod skalnatý hřeben, na jehož vršku je Hörnli hütte (3260). Kus před chatou již jdeme po sněhu. Již z dálky slyšíme češtinu, ale přes hustou mlhu nic nevidíme. Konečně se začíná rýsovat Hörnli hütte.

Před chatou sedí skupina českých a slovenských turistů, s kterými se dáváme hned do řeči. Dozvídáme se, že jsou v Zermattu na brigádě a dnes mají volný den na výlet. S holkami jdeme do chaty, kde si vaříme čaj a polévku. Asi v 13.30 h se počasí umoudřuje a my jdeme obhlédnout nástup na Matterhorn, který je 500 m za chatou. Cestou vidíme dvě cedule se zákazem stanování a přímo za nimi bezvadné místo pro náš stan. Alespoň jeden problém je vyřešen. Nad tímto místem již začíná hřeben Hörnli, kterým vede výstupová cesta. Hned na začátku jsou dvě cedulky se jmény obětí hory a vedle bronzová socha panny Marie. Vracíme se zpět do chaty a holky se s námi loučí. Přejí nám hodně štěstí a domlouváme se s nimi, že do penzionu přijdeme zítra do 22 h. Odpoledne trávíme v chatě a na terase, protože občas vyjde slunce. Hrajeme karty a studujeme podrobnou mapu hřebenu Hörnli, která visí v chatě. Na slunci jsme naměřily 29.6°C, ale za pět minut, když slunce zašlo za mrak, to již bylo necelých 10°C.

V 17 h odcházíme z chaty postavit stan na vyhlédnuté místo přímo pod sochou panny Marie. Nejdříve udupáváme sníh, abychom měli alespoň trochu rovné místo. Když konečně stan stojí, upevňujeme ho lanem ke skále abychom se ráno neprobudili o kilometr níž v údolí. Ze sněhu děláme vodu na čaj a v 19 h jdeme spát. Po chvíli slyšíme lidské hlasy, asi někdo z chaty obhlíží nástup. V noci teplota klesla pouze na 0°C, takže bylo celkem teplo.

Pondělí 12. 7. 1999
Vstáváme v 5 h a děláme hodně čaje, protože jsme poučeni z Mont Blancu a víme, že ve vyšších nadmořských výškách jsou na den tři litry tekutin dobré, čtyři lepší a pět vynikajících. Polévku do sebe soukáme už jen stěží. Trochu mě dělá vrásky na čele špatné počasí, na chlup stejné jako včera, když jsme přišli k chatě. Odnášíme věci do chaty, protože nahoru půjdeme jen s jedním batohem. Bereme si sebou dvoje mačky, úvazy, lano, cepín a pití.

Ve třičtvrtě na šest vyrážíme. Všude kolem je mlha. Meteorologové počasí moc neuhodli. My jen doufáme, že se to protrhá. Začátek nástupu je zajištěn fixním lanem. Po chvíli zjišťujeme, že horolezecký průvodce, který říkal, že tu je orientace ve stěně velice špatná, nelhal. Lezeme většinu času východní stěnou a občas přímo po hřebeni. Chvílemi se mlha protrhá a je vidět úžasný pohled na východní a severní stěnu. Asi v 9 h se nám dokonce ukáže i vrchol Matterhornu! Je asi 900 výškových metrů nad námi. Fantastický pohled a zážitek na celý život. Ale mraky se okamžitě vrací. Zatím cepín ani mačky nejsou potřeba, protože se leze skoro pořád po skále bez sněhu a ledu. Jen občas musíme překročit ledové plotny nebo hřebínky, ale to by jsme mačky pořád jen nasazovali a sundávali. Ani se nejistíme, protože to by nás také hodně zdržovalo. Pokračujeme v lezení. Narážíme na tzv. Tmavou věž, poměrně nepříjemné místo. Fanda leze přímo rovně, já ho oblézám levou stranou – východní stěnou. Před sebou mám asi patnáct metrů dlouhou strmou ledovou plotnu a tou se musím dostat nahoru. Strašně se smekají boty a málem jsem v tomto místě skončil. Pode mnou je kilometr vysoká kolmá východní stěna – nebyl by to hezký zážitek sletět dolů. Naštěstí již máme Tmavou věž za zády a blížíme se k bivaku Solvay (4003). Zde nás vítá snad nejhorší počasí dneška. V 11 h se rozhodujeme, že to balíme. Nebudeme pokračovat ve výstupu. Bylo to těžké rozhodování. Oba nás to mrzí, ale je to to nejrozumnější co můžeme udělat. Špatné počasí a ani čas nám nehraje do karet. Odtud by to na vrchol trvalo ještě alespoň tři a půl hodiny, další čtyři dolů k Hörnli hütte a do Zermattu by jsme přišli dlouho po půlnoci. Byl by to v tomto počasí i obrovský risk. Při sestupu občas slaňujeme. Do výšky 3500 m n. m. klesáme poměrně rychle a v pohodě. Odtud sestupujeme jinou cestou než jsme lezli nahoru, protože jsme tu původní netrefili. Nejdříve je vše v pohodě, ovšem zhruba od 3400 m n. m. slaňujeme skoro pořád. A posledních sto výškových metrů je přímo horor. Pod námi je kolmá stěna a dole začíná ledovec. Jediná cesta odtud vede touto kolmou stěnou a po ledovci dolů, potom traverzem asi kilometr přímo k chatě Hörnli. První část stěny slézáme a slaňujeme. Druhá část je jako zázrakem zajištěna fixním lanem. Sice drží na skobě, která bych za normálních okolností nikdy nevěřil, ale teď jsem za tento aparát nesmírně vděčný. Na laně nejprve spouštíme batoh. Najednou slyším cinknout kov o skálu. To můj cepín vypadl z batohu a žřítil se o padesát metrů níž. To mi bylo okamžitě jasné. Naštěstí mi Fanda hlásí, že cepín vidí dole na sněhu. Kéž bych už byl také na sněhu. Slanili jsme až na začátek ledovce a přežili to! Mé první kroky vedou samozřejmě pro cepín, který je naštěstí v pořádku. Nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. Asi padesát metrů výškových musíme sestoupit a pak traverzem k chatě. Jdu první a jistím nás cepínem. Musíme dávat pozor na trhliny v ledovci a přeskakovat je. Konec klesání je už v pohodě a jedeme po zadku. Jsme totálně mokří ale nesmírně šťastní, že jsme zde. Traverzem se dostáváme k chatě, kde jsme v 15.30 h. Dáváme si tu zasloužené a dobře vychlazené české pivo značky Gambrinus. Chvíli odpočíváme a díváme se směrem na Matterhorn, na místo kde jsme ještě před dvěma hodinami prožívali obrovské drama ale také nezapomenutelné dobrodružství. Znovu a znovu prodiskutováváme okamžik těžkého rozhodování na „solvejce“. Mně je jasné, že se musím někdy v budoucnu znovu pokusit o výstup na Matterhorn, protože tahle hora za to stoprocentně stojí. A když nás k sobě nepustila nyní, tak někdy se to určitě povede.

Z Hörnli hütte vycházíme v 16 h a za hodinu jsme na Schwarzsee. Zde přímo u jezírka hodinku spíme. Sluníčko zapadá a my sestupujeme do Zermattu. Jsme už dost unavení. Cestou ze Schwarzsee sedíme snad na každé lavičce při cestě, protože nás neuvěřitelně bolí nohy, hlavně při chůzi dolů. V půl desáté přicházíme konečně do penzionu. Všichni nás vítají a vypravujeme naše zážitky. Dozvídáme se, že holky s Mílou byli na protějším kopci Mettelhornu (3406). Už o nás měli strach a jsou rádi, že jsme dorazili živí a zdraví.

Nakonec se domlouváme s holkami na zítřejším programu. Chtěli bychom zítra dojít na Monte Rosa hütte (2800) a ve středu případně zkusit výstup na Monte Rosu (4637).

Úterý 13. 7. 1999
Ráno vstáváme v 9 h a konečně se nám ukázal Matterhorn v celé své kráse. Z balkónu je na něj skutečně fantastický pohled. Po snídani asi v 11 h vyrážíme.

Opouštíme Zermatt, jdeme lesem a později po holých pláních. Počasí je nádherné. Ve 13 h dorážíme k chatě Riffelberg (2562). Po chvíli odpočinku pokračujeme až ke stanici zubačky Stat. Rotenboden (2819). Odtud jdeme traverzem Gornergrat mírně mírně dolů. Po hodině přicházíme k začátku ledovce Fornergletscher, který musíme přejít. Na konci tohoto ledovce nás čeká výstup asi stometrovou skalní stěnou a potom půjdeme asi pět set metrů nahoru po hřebeni Unt. Plattje k chatě Monte Rosa. Před nástupem na ledovec si nasazujeme mačky. Přeskakujeme asi metr širokou a deset metrů hlubokou průrvu, která je mezi ledovcem a zemí. Během přechodu ledovce musíme přeskakovat celkem třikrát asi dva metry šieoké potoky tající vody. V jednom z nich se před námi jeden Švýcar solidně vykoupal. Když se blížíme na konec ledovce, začíná hřmít a později i poprchávat. Když sundáváme mačky, prší již celkem dost. Vylézáme po skále na hřeben a pokračujeme po něm k chatě, kam dorážíme za vydatného deště kolem půl páté. Jdeme do chaty a správcová vidí na našich tričkách nápisy Jablonec a Liberec. Okamžitě přichází k nám a ptá se, zda neznáme Gustava Ginzela z Jizerky.Po krátké debatě se ptáme, kde si můžeme uvařit něco k jídlu a pití. Posílá nás do místnosti k tomuto účelu určené. Vchod je zvenku. Jedná se o místnost, kde napravo od vchodu je stůl s jednoduchou linkou na vaření samozřejmě ve vlastních vařičích a nalevo jsou regály na batohy. Zde přečkáváme déšť a vaříme si jídlo a pití. Hrajeme karty, studujeme mapu a odpočíváme. Večer se rozhodujeme, že zkusíme přespat v této místnosti. Do spacáku lezeme v 21.30 h a snad po pěti minutách vchází zřejmě správce chaty. Bohužel nás odtud taktně vyhazuje. Buď zaplatit 25 SFR/osobu za noc a ubytovat se nebo jít spát ven. Rozhodujeme se pro druhou variantu. Věci si necháváme v této místnosti a bereme si pouze spacáky, karimatky a stan. Venku je už tma jak v pytli a všude kolem skály. Žádné místo pro stan. Scházíme od chaty směrem dolů a asi po třista metrech náhodou nalézáme kousek rovného místečka tak akorát pro náš stan. Ten máme postaven za pět minut a zalézáme do spacáků. Jsme čtyři ve staně pro tři osoby, ale místa máme dost. Stan si brzy zadýcháváme a musíme větrat, protože to tu je jak v sauně. Asi v 22.30 h usínáme.

Středa 14. 7. 1999
Ve 4.50 h se probouzíme všichni živí a zdraví. Když vystrčíme hlavy ze stanu, uvítá nás šílená mlha. Po sbalení stanu odcházíme do chaty ke svým věcem. Vaříme si snídani. Občas nás někdo vyruší, protože lidé z chyty si sem chodí pro své batohy. Dospáváme zde a čekáme na vylepšení počasí.

Situace ze „solvejky“ na Matterhornu se opakuje, i když nejsme v tak těžkých podmínkách. Venku prší a nevíme jestli jít nahoru nebo to zabalit. Když se počasí neumoudřuje ani do osmé hodiny ranní a spíše je ještě hůře, balíme všechny věci a vracíme se do Zermattu jako většina osazenstva chaty. V dešti sestupujeme k ledovci. Holky nasazují mačky, já s Fandou jdeme přes ledovec bez nich. Jdeme tou samou cestou jako včera. Na Riffebergu jsme v 11 h a zde se již počasí lepší. Ale směrem na Monte Rosu se mraky honí a asi jsme udělali dobře, že jsme nešli nahoru. Ve 14.30 h přicházíme do našeho penzionu a v Zermatu je opět hezké počasí.

Od Míly a Marušky se dozvídáme, že zermattští meteorologové i televizní zprávy hlásí na čtvrtek a pátek nejlepší počasí. My se okamžitě dohadujeme na programu těchto posledních dnů naší dovolené. Strašně rádi bychom stanuli alespoň na jedné čtyřtisícovce. Záhy se domlouváme na následujícím: zítra vyrazíme na Gandegg hütte (3030) a odtud do sedla Breithorn pass (3831). Tady chceme ve stanu přespat a ráno to zkusit na Breithorn – západní vrchol (4165). Breithorn je překrásná čtyřtisícovka na švýcarsko-italských hranicích, která je samozřejmě po Matterhornu, rovněž nádhernou dominantou Zermattu.

Čtvrtek 15. 7. 1999
Podle plánu vyrážíme z Zermattu v 8 h. Počasí je opravdu nádherné. Opouštíme Zermatt a stoupáme lesem vzhůru. Asi po hodině a půl chůze si smáčím nohy do ledového horského potoka. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny. Fanda s Kájou jdou napřed a já s Petrou jdeme kus za nimi.

Stoupáme po sjezdovce až na stanici lanovky Trockener Steg (2939). Zde čekáme na Fandu s Kájou v domnění, že jdou za námi. Po třičtvrtěhodině marného čekání se vydáváme na Gandegg hütte. Na tuto chatu dorážíme po poledni a s úžasem zjišťujeme, že první část výpravy na nás již přes hodinu čeká. Zde chvíli odpočíváme. Slunce svítí a pohled na Breithorn je fascinující. Přemýšlíme jaké to zítra bude na vrcholu této čtyřtisícovky a všichni se na ten okamžik moc těšíme. Na druhé straně nás okouzluje velikán Matterhorn a já s Fandou na okamžik zavzpomínáme na náš pondělní pokus o výstup. Dnes jsou podmínky ideální. Výstup by byl dnes jistě reálnější, ale my jsme na Gandegg hütte a zítra chceme vylézt na Breithorn.

Odtud vyrážíme v půl druhé vzhůru po sjezdovce. Slunce vyloženě smaží a já s Fandou jdeme v bermudách a krátkém tričku. Ani ochranný faktor číslo 30nepomáhá proti rychlému opálení. Po sjezdovce občas přejede pár lyžařů nebo snowboardistů. Chtěli jsme si stopnout jednu rolbu, která upravovala povrch sjezdovky, ale bohužel nám nezastavila. Cesta je dost vysilující, protože se celou cestu po sjezdovce boříme po kotníky ve sněhovém rosolu. Odhaluje se nám netradiční pohled na Matterhorn z východní strany. Na úrovni Riffugio delle Guide (3455) děláme pauzu na krátké občerstvení. Procházíme kolem Kl. Matterhornu (3820) a pokračujeme dále až do Breithornpassu (3831). Zde přímo pod vrcholem Breithornu stavíme kolem 17 h stan. Odtud je báječný výhled na Matterhorn, Breithorn, Pollux, Často, Gemelli a Lyskamm. Ze sněhu vaříme pití a polévku. Sluníčko ještě svítí a náš teploměr ukazuje 5°C na slunci. Nedaleko našeho stanu dělají záhrab dvě osoby. Později v nich poznáváme dívku s chlapcem. Stan nemají a budou spát pouze ve spacáku pod širákem. Ani jim nezávidím. Ve 21.30 h už vidíme západ slunce za Matterhornem – nádherná a nezapomenutelná podívaná. Po západu slunce teplota rapidně klesá až na –6.2°C. Po chvíli usínáme v našem staně pod Breithornem ve výšce 3831 m n. m.

Pohled na vrcholky za Breithornem – Pollux, Castor, Lyskamm a Gemelli ve mně zrodil velký nápad do budoucna. Jedná se o přechod těchto vrcholků z Zermattu. Vidím to asi na tři dny a zahrnul bych do tohoto tripu i Monte Rosu. Někdy v budoucnu se o tento výlet pokusím.

Pátek 16. 7. 1999
Fanda s Kájou naivně vstávají ve 3 h ráno, aby viděli na vrcholu východ slunce. Já s Petrou jsme se rozhodli, že vyrazíme po páté. Vstáváme tedy v 5 h. Venku je ještě totální tma a právě přichází Fanda s Kájou. Od nich se dozvídáme, že na vrcholu fouká šílený vítr a je tam asi –20°C. Na východ čekali půl hodiny a pak to zabalili, protože by zmrzli. Já s Petrou vyrážíme s mačkami na nohou v půl šesté od stanu.

Po necelé hodince dorážíme na vrchol. Slunce svítí těsně nad obzorem. Nádherný a čistý rozhled na vrcholky kolem nás. Fouká silný vítr a zima je opravdu strašná. Pod námi je v oparu schovaný Zermatt. Děláme pár fotek a rychle sestupujeme dolů. Druhou polovinu cesty dolů sjíždím po břichu a je to paráda. U stanu již na nás čekají Fanda s Kájou s teplým čajem. Po sbalení stanu vyrážíme směrem ke Klein Matterhornu (3820) – konečná stanice lanovky. Na vrcholu malého Matterhornu jsme v 9 h a je odtud krásný výhled na okolní štíty. Přímo ve skále je konečná stanice lanovky z Zermattu, a proto je tu velké množství turistů, převážně Japonců. Odtud scházíme po sjezdovce opět na Gandegg hütte, kam přicházíme v 11.30 h. Přes dvě hodiny tu spíme a odpočíváme. Ve 14 h se loučíme s Breithornem, na který je odtud opravdu perfektní pohled, a scházíme do Zermattu. Do penzionu přicházíme v 16 h.

Večer jdeme všichni do městečka a pomalu se loučíme s Zermattem i okolím,protože zítra již bohužel odjíždíme domů. Po návratu do penzionu hrajeme karty. Ve 23 h nás s Fandou napadá geniální nápad – vyrazit okamžitě na vyhlídku Edelwiess, která je asi 300 výškových metrů nad Zermattem. Holky to samozřejmě zamítají, ale my jdeme. S čelovkami na hlavách vyrážíme užít si poslední noc v Zermattu. Procházíme nočním Zermattem a je to fantastická podívaná. Nikde nikdo, ulice prázdné – to se často nezažívá. Opouštíme poslední světélka označující lidská obydlí a procházíme lesem. Přesně v půlnoci jsme na vyhlídce. Je odtud skvělý pohled na noční osvětlený Zermatt. Sbíháme dolů do Zermattu a ještě chvíli se tu procházíme. Usínáme asi v 1 h ráno.

Sobota 17. 7. 1999
Poslední den naší dovolené. Vstáváme před osmou a již máme skoro vše sbaleno. Po snídani jdeme s Fandou na nádraží pro vozík na batožinu. V 9.30 h jsme se vší bagáží již před hotelem a loučíme se. Na konci Zermattu na nás již čeká taxi a odváží nás do Täsche k našemu autu. Za chvíli odjíždíme. Odpoledne se stavujeme na rýnských vodopádech v Schafthausenu. Po přestávce u Bodamského jezera pokračujeme na Mnichov. Domů přijíždíme v neděli ráno.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE

Již v létě 1997, když jsem byl s kamarádem na dovolené na Šumavě, jsme přemýšleli o výstupu na nejvyšší horu Evropy – Mont Blanc. Na jaře 1998 jsme se rozhodli, že se pokusíme sehnat pár lidí a vyrazíme na Mont Blanc tento rok. Nejprve jsme chtěli jet osobákem, ale bohužel jsme nikoho nesehnali, kdo by s námi jel. Byli jsme pouze dva a to by bylo dost drahé.

Začali jsme shánět cestovní kancelář, která pořádá zájezdy do těchto končin. Z inzerátů v novinách jsme zjistili pár telefonních čísel a začali obvolávat cestovky. Čistě náhodou jsme na informacích dostali kontakt na CK FOLLOW ME z Liberce, která organizovala na červenec zájezd na Mont Blanc. Ihned jsme se vydali do Liberce, abychom získali podrobnější informace. Dozvěděli jsme se, že spíše než o komerční zájezd jde o rodinnou atmosféru, protože se jede Volkswagenem Transit v osmi lidech.

S podmínkami jsme okamžitě souhlasili a mohli jsme se těšit.

Základní informace:

Členové: Zdeněk Bouda, František Ulrich (oba z Hutě), Miloslav Hercik – řidič, Petra Vajcová, Karolína Šimonová, Michala Loudová (všichni Liberec), Milan ?, Jan ? (oba Turnov)
Odjezd: 17. 7. 1998
Příjezd: 26. 7. 1998
Vozidlo: Volkswagen Transit
Náklady: cca 5200 Kč/osobu

Pátek – 17. července 1998
Den odjezdu. V 16 h jsme odjížděli z libereckého autobusového nádraží. Trasa: Liberec, Praha, Plzeň, Rozvadov, Mnichov, Lindau. Před Lindau jsme zastavili u benzinové pumpy, protože si chtěl Míla odpočinout. Po chvíli spánku na okno našeho automobilu zaťukal policista. Museli jsme mu dát papíry od auta. Asi dvě hodiny zjišťoval nějaká data z dokladů a pak jsme konečně mohli pokračovat v jízdě dál.

Sobota – 18. července 1998
Ráno jsme dorazili do turistického střediska Interlaken. Pokračovali jsme dále do Grindelwaldu. Zde nás přivítalo překrásné počasí a hlavně ohromující pohled na tři obry – Eiger (3970 m n. m.), Mönch (4099) a Jungfrau (4158).

Auto jsme nechali přímo ve městě a šli jsme na informace pro mapku. Chtěli jsme zde podniknout menší tůru. Rozhodli jsme se, že všichni vyrazíme na nedalekou vyhlídku First (2168).

Po chvíli se Milan s Honzou odtrhli. Celou cestu jsme se dívali na fantastickou severní stěnu Eigeru. Zanedlouho jsme šel s Fandou napřed a po dvou hodinách jsme došli na First. Odtud se nám otevřel překrásný pohled na Wetterhorn (3701). Asi po půl hodině marného čekání na ostatní členy výpravy jsme se rozhodli, že vyrazíme na Faulhorn (2681) – kopec viditelný z Firstu směrem na severozápad.

Sem jsme došli asi za hodinu a půl. Odtud jsme viděli až do vedlejšího údolí jezera Thunersee a Brienzersee. Po krátké pauze jsme začali sestupovat dolů do Grindelwaldu. Chvíli jsme běželi, chvíli šli. Po dvou hodinách jsme viděli první domy byli jsme ve městě. Když jsme došli k autu, už na nás všichni čekali a divili se , že jsme byli až na Faulhornu.

V 18 h jsme odjíždíme směrem Chamonix. Jedeme přes Martigny a Col de la Forclaz. Po 7 km za hranicemi před vesnicí Argentiére objevujeme odpočívadlo vhodné pro přenocování. Již zde jsou dvě auta a jejich osazenstvo spí. Je kolem 21.30 h a my začínáme rozbalovat spacáky a chladit pivo v horské bystřině. Za chvíli usínáme.

Neděle –19. července 1998
Ráno nás i sousedy v 8 h probouzí pořádková služba z Chamonix (nelíbí se jim, že jsme přenocovali na odpočívadle a ne v placeném kempu) a odjíždíme do Chamonix. Zde zjišťujeme v domě horských vůdců počasí na příští dny. Nejlepší možnost na výstup na Mont Blanc je ve středu. Do středy meteorologové hlásí špatnou viditelnost, vítr a možnosti bouřek. I přes tyto informace se Milan s Honzou rozhodují sbalit věci a vyrazit již nyní. Máme s nimi domluveno, že na nás počkají ve středu ráno na konečné stanici zubačky. Jejich plán je pěšky z Chamonix až na vrchol. Nepočítají s tramvají. Loučíme se s nimi a přemýšlíme, co budeme dělat do středy.

Rozhodujeme se pro prozkoumání oblasti kolem Chamonix a jeden den chceme vyzkoušet mačky a cepín na ledovci. Sluníčko svítí, je kolem 30°C. Rozdělujeme se na tři skupiny: Míša jde sama do města, holky s Mílou se vyvezou lanovkou na Aigulle du Midi a já s Fandou na protější stranu na La Flégere půjdeme pěšky.

Procházíme městem směrem na severovýchod, po chvíli domy končí a my pokračujeme po silnici. Uhýbáme doleva a jdeme kolem potoka již po značené turistické cestě. Po pár desítkách metrů se cesta strmě zvedá vzhůru a stoupáme v nesnesitelném horku lesem. Po hodině a půl se domlouváme, že na La Flégere nepůjdeme a na první křižovatce se dáme dolů do Chamonix. Po třiceti minutách konečně vidíme křižovatku a totálně propocení scházíme po cestě dolů.

Máme báječný pohled na druhou stranu přes údolí. Vidíme a samozřejmě i fotíme Petit Dru (3754), Aig. Verte (4122) aj. Cestu dolů se u jednoho potůčku zastavujeme a smáčíme si nohy – výborný odpočinek. Po hodině jsme ve městě a kupujeme pohledy. Odpoledne se scházíme všichni u auta a sdělujeme si naše zážitky. Odjíždíme do St.-Gervais Les Bains. Víme, že zde je někde zatopený písečný lom vhodný ke koupání. Za chvíli ho nalézáme a využíváme. Zde nakonec i přespíme.

Pondělí 20. července 1998
Ráno odjíždíme zpět do Chamonix a Míša si volí program opět sama. My s holkami a Mílou jedeme lanovkou na Planpraz (1995) a odtud jdeme na Le Brévent (2525) – vrcholek s vyhlídkou a restaurací, který je vidět z Chamonix. Z vrcholu je překrásný pohled na Mont Blanc, který je přímo naproti nám přes údolí Vallée de Chamonix. Počasí je opět báječné. Cestou dolů zastavujeme na svačinu na jedné skalní vyhlídce a z Planpraz opět jedeme dolů lanovkou. U auta se scházíme s Míšou a jedeme na odpočívadlo za Chamonix směrem k hranicím.

Kousek odtud je řeka L´Arve, ve které chladíme pití na večer. Večeříme, bavíme se, hrajeme karty a plánujeme program na další dny. Večer se protáhl a spát jdeme po půlnoci.

Úterý 21. července 1998
Probouzíme se a snídáme. Po chvíli se objevuje již známá pořádková služba a opět nám dávají taktně najevo, že by jsme se měli sbalit. Navíc nám tu nechávají seznam ubytovacích zařízení v okolí.

Na dnešní den připadlo vyzkoušení maček a cepínu přímo v akci – na ledovci. Z Chamonix stoupáme na Rochers des Mottes (1606), kde jsme za dvě hodiny. Scházíme k ledovcové moreně ledovce Mer de Glace a nasazujeme mačky. Nad námi stojí pyramida Petit Dru (3754). Test vybavení dopadl celkem dobře, ale na mých mačkách budu muset provést kosmetické úpravy. U chaty Rochers des Mottes se občerstvujeme a za chvíli odtud sestupujeme zpět do Chamonix. Po krátké přestávce ve městě odjíždíme do St. Gervais Les Bains – Le Fayet k písečáku. Zde se koupeme, večeříme a připravujeme si věci na zítřejší výstup na Mont Blanc. Po sbalení všech věcí jdeme brzy spát, protože zítra nás čeká dlouhý a namáhavý den.

Středa 22. července 1998
Vstáváme v 6.30 h a hned po snídani nás Míla odváží do Le Fayet, odkud vyjíždí zubačka Tramway du Mont Blanc. Jedeme hned prvním vláčkem v 7.15 h a z městečka vyjíždíme do strmého kopce. Asi hodinu jedeme lesem, potom postupně stromy ubývají a již vidíme obrovský masiv Mont Blancu. Na zastávce La Hutte (1790) vidíme kluky – Honzu s Milanem. Říkají nám, že byli na vrcholu a schází dolů, takže nahoru jdeme bez nich. Před 9 h jsme na konečné stanici zubačky Le Nid d´Aigle (2372). Odtud již pokračujeme výhradně po svých.

Stoupáme vzhůru a po necelé hodině máme po levé ruce opuštěný dům Barague forestiere (2700). Zde již jdu s Fandou kus před holkami, na které počkáme na chatě Ref. De l´Aif. Du Gouter. V 10.30 h přecházíme zbytek ledovce kolem Ref. De Tete Rousse (3167) a kousek nad touto chatou nás čeká nepříjemné místo. Asi padesátimetrový traverz korytem, kterým padají kameny jeden za druhým. Nasazujeme přilby. Je zde fixní lano, ale toho nevyužíváme.

Po tomto úseku nás čeká strmé stoupání kamennou strání k Ref. De l´Aig. Du Gouter (3817). Několikrát během stoupání vidíme tuto chatu a zdá se nám tak blízko, ale jako by se nepřibližovala. Po hodině a pul v 12.40 h konečně dorážíme na chatu Gouter. Jsme dost vyčerpaní. V chatě odpočíváme a občerstvujeme se. Asi po třičtvrtěhodině sem doráží i holky. Spolu jdeme postavit stan nad chatu. Vyjdeme nad chatu a první co vidíme je velká cedule zákaz stanování a za ní asi osm stanů. Jsou zde již vybudovány pěkné záhraby, takže máme práci usnadněnou. Po postavení dvou našich stanů jdeme udělat jídlo a pití do chaty. Večer vypíjíme i láhev becherovky a jdeme spát ve 20.30 h. V noci fouká vítr, ale je jasno. Teplota je kolem –8°C. Fandu bolí hlava a nemůže spát stejně jako já. Nakonec spíme v mikrospánku asi od 23 h. Hlava bolí i holky a je to asi z té becherovky a nadmořské výšky. Už vím, že alkohol tak vysoko nepatří.

Čtvrtek 23. července 1998
Vstáváme již po 1 h ranní, abychom byli na vrcholu za svítání. Je jasná obloha, hvězdy září. Po nasazení maček a navázání se na lano, vyrážíme asi ve 2 h ráno na Dome de Gouter (4304). Cestou párkrát zastavujeme, protože Petra a Fanda mají problémy s mačkami. Po hodině a půl cesty Karolíně zhasla čelovka, takže svítí pouze Fandovi a Míše, protože já a Petra jsme si ji ani nebrali.

V 4.30 h přecházíme plochý vrchol Dome de Gouter (4304), stále je tma jak v pytli. Odtud mírně klesáme do sedla Col du Dome (4237)a opět stoupáme k Ref. Vallot (4362), kterou míjíme po levé ruce po páté hodině ranní. Za vrcholem Mont Blancu se již rozednívá. Přecházíme tři hřebínky a blížíme se k vrcholu.

Na nejvyšším bodě Evropy se ocitáme v 6.20 h středoevropského času přímo při východu slunce. Jsme tu pouze my a dva Švýcaři. Máme štěstí na výborné počasí – svítí slunce a mraků je minimum. Ohromující je pohled na stín, který vrhá Mont Blanc na západ. Děláme pár fotek. Je zde asi –15°C a fouká strašný vítr. Asi po čtvrthodině scházíme dolů. Cestou již potkáváme zástupy turistů, kteří chtějí také vylézt na nejvyšší bod Evropy. Vyhýbání se s nimi je občas dost nebezpečné, protože jak nalevo tak napravo je strmý sráz dolů.

Nad Ref. Vallot se zastavujeme a fotíme okolí – hlavně fascinující jehlu Aig. Du Midi. Tady jsem ztratil svou neopatrností jednu rukavici. Karolína mi půjčuje náhradní pletenou rukavičku, ale v ní je ohromná zima. Zlepšuje se to až před Dome de Gouter, kde na nás již svítí sluníčko a je celkem teplo. Všichni už máme velkou žízeň a jsme mírně dehydrovaní. Z Dome de Gouter pokračujeme stále dolů až ke stanu, kam jsme dorazili v 8.50 h. Na hodinku jdeme do chaty zažehnat žízeň a hlad. Potom se vracíme do stanu a do 12 h spíme. Po sbalení všech věcí scházíme dolů. Pod chatou Ref. De l´Aig. Du Gouter scházíme skalnatým terénem mezi zástupy turistů. Někteří z nich jsou dost nebezpeční. Jeden mi málem vypíchl oko cepínem, který měl připevněn na batohu. Konečně docházíme k traverzu a později míjíme Ref. De Tete Rouse (3167). Ještě níže pozorujeme horské kozy. Kolem Barague forestiere jdeme již s Fandou napřed. U konečné stanice zubačky jsme v 16.30 h a čekáme na holky. V 17 h odjíždíme zubačkou do Le Fayet, kde jsme v 18 h vítání Mílou a kluky. Večer jdeme k písečáku a mírně oslavujeme úspěšný výstup. Jdeme brzy spát, protože jsme dost unaveni.

Pátek 24. července 1998 – neděle 26. července 1998
Ráno se rozhodujeme, že sbalíme věci a odjedeme domů. Písečák opouštíme v 10 h a jedeme s malými zastávkami až do Čech. V sobotu ráno ve 2 h dojíždíme na Malou Skálu, kde zrovna vrcholí Benátská noc. Já, Fanda a Petra zde vystupujeme. Věci si necháváme v hospodě Na Ostrůvku a jdeme na pivo. Spíme pod mostem. Sobotu trávíme v tomto restauračním zařízení s výborným vrchním Jirkou a spíme u festivalu. V neděli v 16 h Odjíždíme pokojně domů.

FOTOGALERIE