FOTOGALERIE

Plán na první únorový prodloužený víkend je dopředu dán – zimní přechod Malé Fatry. Před dvěma lety jsme přešli první část hlavního hřebene ze Strečna přes Suchý vrch, Malý a Velký Kriváň do Vrátné. Letos máme v plánu přechod dokončit.

V pátek 5. února kolem 20. h se postupně všichni (já – Zdenda, Bouďák, Fána, Erik, Lukáš, Gou a Mára) scházíme v pražské hospodě Hybernia a začínáme zde příjemný výlet u Plzeňského moku. Když vidí šéf restaurace, jak se činíme, každý dostáváme poctivý plzeňský skleněný tácek pod pivo jako dárek za vytříbenou konzumaci přesně dle pokynů Guth-Jarkovského. Před půlnocí již máme všichni řádně nakoupeno a opouštíme restaurační zařízení vláčným krokem. Za pár okamžiků se již něžnými údery pohorek dobýváme do lehátkových kupé na pražském hlavním nádraží. Našemu spolucestujícímu decentně vysvětluji, že chrápe jako prase a dál to takhle nepůjde. I přesto, že má ramena zhruba třikrát širší než já, neodporuje a až do Žiliny – naší cílové destinace – je ticho.

V Žilině vystupujeme z vlaku v děsivých 07:00 h ráno. Naštěstí za volant nikdo z nás nemusí. Další kus se dopravujeme busem. Ve Vrátné jsme v 09:00 h. Jako na potvoru je hospoda již otevřena. Ať chceme nebo ne, dovnitř musíme. Po vydatné snídani už je zase vše v nejlepší pořádku. S příchodem 11. h dopolední vychází i slunko a to je jasné znamení, že na řadu konečně přichází sportovní část výletu.

Lanovka nás vyhazuje do Snilovského sedla (takřka 1600 m). Fantastické pohledy nabízí především východním směrem Poĺudňový Grúň, Stoh a v dáli Velký Rozsutec – máme tak možnost nastudovat naši cestu. Sluníčko pálí, sníh na hřebeni je vyfoukaný a tak sněžnice zatím nejsou potřeba. Cesta po hřebeni bez výraznějších stoupání a klesání ubíhá rychle a my si ji užíváme. Hlava ještě občas hlásí dozvuky včerejšího rozšafného večera, ale jinak je vše v nejlepším pořádku. Kolem 17. h sbíháme mírným svahem z Poľudňového Grůnu do sedla pod Stohem. Zde stavíme stany takřka na trávě – sníh je v tomto místě zcela vyfoukaný. Zítra nás čeká náročný přechod Stohu (1608 m) a Velkého Rozsutce (1609 m). Slunko zapadá a okamžitě rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu.

Ráno je oblačno a tuhá zima -20°C. Fandovi dochází plyn a Bouďákův benziňák na technický benzín v této teplotě taky nedělá zázraky. Dnes plánujeme dlouhý pochod a veškeré naše pití ja zmrzlé na kost! Již dopředu víme, že dnes půjdeme hodně na sucho. Navíc si jedním blbým pohybem zad přivozuji nepěkného housera. Balíme se a hned stoupáme na Stoh. Za hodinu (kolem 10. h) jsme na vrcholu (1608 m).

Konečně se začíná oblačnost protrhávat a sluneční paprsky se derou skrz mračna. Sestup do sedla Medziholie je delší, než jsem čekal. Kolem poledne zde nasazujeme mačky před výstupem na Velký Rozsutec. Fána s Lukášem s námi nahoru nejdou a tuto krásnou dominantu Malé Fatry obcházejí po zelené turistické značce. Sejdeme se večer v Zazrivé. Housera jsem stále bohužel nerozešel a tak mi Bouďák dává nějakou tabletku proti bolesti. Nedá se nic dělat, záda bolí a tohle je v současné chvíli jediný účinný recept.

Ze sedla stoupáme po vyfoukané mrazivé louce a vcházíme do lesa, který zanedlouho řídne a přechází v klečový porost. Sluníčko svítí a vlivem strmého pochodu vzhůru ze mě leje pot jako z konve i přes stále trvající mráz. Ve druhé polovině výstupu se sem tam objevují řetězy, které však vzhledem k vynikajícím podmínkám, které dnes panují, nejsou nezbytné. Kolem 14. h se scházíme na 1609 m vysokém vrcholu Velkého Rozsutce. Výhledy jsou famózní na všechny strany, dech bere především pohled na zasněžené Vysoké Tatry.

Dále naše cesta vede po SV skalnatém hřebeni Velkého Rozsutce do sedla Medzirozsutce (15:30 h). Tady toho máme všichni už poměrně dost především zásluhou totální dehydratace. Kluci (Fána s Lukášem) nám právě píší, že už sedí v hospodě v Petrové. To je naštěstí nejbližší vesnice od nás po červené turistické značce. Čeká nás ještě poslední stoupání, kde využíváme i sněžnice a pak doslova a do písmene padák do sedla Prislop nad Bielou. Nohy se nám už motají únavou, ale do hospody je to už jen kousek.

Dveře Jánošíkova Dvora v Petrové otevíráme právě včas – venku už se šeří a našimi hrdly za celý den proteklo minimum tekutin. To okamžitě napravujeme nejdříve Kofolou a pak přichází na řadu Zlatý Bažant. Příjemná mladá servírka Veronika se nám věnuje takřka s mateřskou láskou i po celý pondělní den, který tu trávíme. Večer nám zajišťuje odvoz maršrutkou do Žiliny.

Zdejší Svijanská hospoda je krásnou tečkou za vydařeným výletem. V 21:30 h nastupujeme spořádaně do vlaku a průvodčí nás vítá slovy: Keď sa budete chovať ako doteraz, vystupujete v Čadce“. Snažíme se ho umravnit, ale zdá se, že ho někdo vyloženě podráždil. Po chvíli se rozhoduji, že na sebe vezmu zodpovědnost za celou naši skupinu a vyrážím za průvodcem do jeho kabinky. Můj vytříbený bonton a neoddiskutovatelné diplomatické schopnosti sklízí zasloužený úspěch. Výsledkem je udobření si průvodčího a jako bonus zakoupené lahváče na dobrou noc. Poklidně hajáme až do Prahy, kde se ocitáme již ve 4 h ráno a všichni se již těšíme do rachoty. Dnes nás čeká dlouhý den…

FOTOGALERIE