Historický text a fotky z jedné z našich prvních zimních akcí, kdy jsme se připravovali s Fandou na Mont Blanc a získávali tak první zkušenosti se spaním v zimních podmínkách.

Původně jsme chtěli auto nechat na Kořenově a jít na polskou stranu Jizerek, ale nakonec jsme se dohodli, že půjdeme do Krkonoš. Do Harrachova – Rýžoviště jsme dojeli ve 13.30h a odtud jsme se vydali k chatě Lesní zátiší a pokračovali dále do mírného kopce a před třetí hodinou odpolední jsme byli na Ručičkách. Zde se občerstvujeme čajem z termosky a pokračujeme do strmého kopce na Zadní Plech (1210 m n. m.). Cesta je minimálně vyšlapaná, a tak se boříme v prašanu. Naštěstí je báječné počasí – sluníčko svítí o sto šest – tak fotíme. Asi po půl hodině se ocitáme na Zadním Plechu.

Dost tu fouká ale je odtud nádherný výhled do kraje i na Krkonoše – na Voseckou boudu a na polskou boudu – Szrenica (1362). Ze Zadního plechu pokračujeme dolů na Krakonošovu Snídani (1000). Je půl páté, což je dost pozdě. Vím, že bychom měli postavit stan co nejdříve a kousek odtud, protože je zbytečné takhle pozdě dělat ještě nějaké tůry a navíc je rozumné stanovat v nižších polohách mezi stromy kvůli větru. Nejdříve jsme měli v plánu rozbít tábor poblíž Labské boudy, ale to je teď nesmysl. Přesto jsme se dohodli, že budeme ještě chvíli pokračovat. Stoupáme serpentýnami směrem nahoru na Pančavskou louku. Asi po třictvrtěhodině jsme potkali posledního člověka.

Začal řídnout les a já jsem navrhoval postavit stan. Fanda chtěl jít ještě dál a já se nechal překecat. Teď už bych se nenechal, protože jeho návrh jít dál byl totálně blbý a stál nás málem život. Pokračovali jsme ke křižovatce na Pančavské louce (1340) šlo se téměř po rovině a zleva foukal hrozný vítr, také už byla mlha a viditelnost se rapidně zhoršila. Na stan tady nikde nebylo místo – vichřice a stromy nikde. Ale čas běžel rychle a slunce už pomalu ale jistě zapadalo. Na křitovatce na Pančavské louce je přístřešek, ale vchod byl až po střechu zafoukaný sněhem, a tak nám dalo trochu práce než jsme se dostali dovnitř. Zde jsme se shodli, že musíme co nejdříve sestoupit do lesa a tam postavit stan (někde po Růženčinou zahrádkou).Vyhrabali jsme se z příbytku a šli. Už se začalo stmívat. Po chvilce si všímám, že po pravé ruce jsou kůly, které značí cestu, po které máme jít – kůly nás zachránily, protože kdybychom si jich nevšimli, šli bychom směrem k Vrbatově chatě a to jsme vůbec nechtěli. Ještě chvíli jsme pokračovali po zelené a pak jsme to stříhli kolmo dolů.

V dáli už zapadá slunce za Ještěd – nádhera, ale nám moc do smíchu není. Mráz přituhuje, vítr fičí jako blázen, je pozdě, boty máme z toho strašného broďení ve sněhu plné sněhu a stan zatím není postaven a ani pro něj tady není nikde místo. Musíme jít ještě níž, mezi stromy, které nás ochrání alespoň před větrem. Najednou nám v cestě stojí asi 30 m široká a 15 m hluboká rokle. Musíme ji přejít. Když jsme dole, tak se najednou propadám. Je to zafoukaný potok. Měl jsem štěstí, že mě Fanda vytáhl a že jsem nespadl až do potoka, protože jinak bych tam asi v mokrých věcech umrzl. Rtuť teploměru již klesla na -15°C, takže by to moc příjemné nebylo. Pokračujeme dále níž a níž. Už se konečně objevují občas stromy.

Jsme zhruba někde po Růženčinou zahrádkou na západní straně Kotle. Za chvíli nacházíme místo pro stan mezi dvěma smrky. Stavba stanu byla dost dlouhá a ztížená větrem a strašnou zimou. Navíc už nebylo vidět, tak jsme si museli svítit baterkou. Asi v 18h konečně stan stál a my jsme si rychle zalezli do spacáku, protože nám byla hrozná zima – teploměr už klesl na -18°C. Po chvíli odpočinku jsem vyhrabal vařič značky VAR a z obtížemi jsme ohřáli vodu tak, aby se v ní rozpustili čajové granule. Vypili jsme čaj a šli spát.

Abych se přiznal, měl jsem strach o holou existenci , protože zima byla fakt strašná a vím, že k ránu to je vždy ještě třikrát horší. Největší zima byla na nohy. Od pasu dolů jsem prostě nic necítil. Nebyl to příjemný pocit, opravdu ne. V takových situacích jde dost i o psychiku. Nálada nebyla nejlepší. Spát se samozřejmě nepodařilo, ale o takovém mikrospánku se dalo hovořit tak mezi 1h až 4h. Zima nás definitivně probudila ve třičtvrtě na osm a my začali zase ohřívat vodu na čaj. Nic se nedalo jíst, protože vše bylo zmrzlé na kost. Třeba mandarinky připomínali spíš dělové koule. Pak mělo přijít na řadu balení věcí, ale tomu musí předcházet vyproštění ze spacáku a to se nám skutečně nechtělo. Fanda kouká na teploměr venku a hlásí -25°C! Děkujeme že jsme se probudili. Takovou zimu jsem ve stanu ještě nezažil.

Pohled na náš stan je docela komický. Jdeme balit. Ale nejdřív si před stanem vyšlapáváme asi 5-ti metrovou cestičku a čtvrt hodiny chodíme, aby se v nohách alespoň trochu rozproudila krev. Kupodivu to opravdu fungovalo a docela jsme se zahřáli. Fanda ještě zkouší ohřát vodu na čaj. Balit spacáky v rukavicích nejde a tak jsme si je museli sundat – další hrůza. Na prsty byla zima, že jsem měl pocit, že je ani nemám. Všechnu bagáž jsme balili dlouhých 30 minut. Vydáváme se konečně pryč. Podle mapy a mého instinktu by měla být cesta asi 700 m nad námi. Zase se brodíme ve sněhu – teď dokonce po pás – a stoupáme. Když jsme šli kolem jednoho vojenského bunkru, Fanda spatřil lyžaře kousek nad námi a bylo vyhráno. Za chvíli jsme se dostali na cestu. Odtud jsme sestupovali až na Dvoračky (1120), kde jsme si dali teplý čaj a polévku. Pokračujeme dále na Ručičky. Odtud po modré a na první křižovatce doprava dolů po žluté a před polednem stojíme u auta. Auto nechtělo chytnout, tak nás ještě roztlačovali kolemjdoucí lidé, ale pořád nic. Až si Fanda vzpomněl, že včera vypnul “tajným knoflíkem” celou elektriku. Pak už to šlo v pohodě. Domů jsme dorazili kolem 13h.

Nejlepší dosavadní akce, bez konkurence. Šlo o život, ale byla to fantastická zkušenost. Teď už vím, že základ je mít stan postavený dostatečně dlouho před západem slunce a je vše v pohodě.