Trasa: Huť – Praha – Železná Ruda – München – Garmisch-Partenkirchen – Imst – Landeck – Engadin (23 h, přenocování na odpočívadle) – Davoz – Furka Pass – Visp – Täsch.
V odpoledních hodinách ve čtvrtek jsme dojeli do Täsche, projeli město až na konec a zabočili doleva vzhůru k osadě Täschalp. Po úzké silničce jsme serpentinami stoupali asi 10 minut a ocitli jsme se na odpočívadle v nadmořské výšce 2000 m. Kousek nad námi vidíme seníky, ve kterých budeme spát, a domky Täschalpu. Přes údolí je prý pěkný pohled na Weisshorn, ale bohužel tímto směrem vidíme pouze mraky. Zatím je celkem teplo a tak na odpočívadle vaříme obědovečeři.
Asi 1 km po cestě dolů jsme míjeli cvičnou plotnu s pěti perfektně zajištěnými cestami obtížnosti 3-5 UIAA. Po jídle se balíme a sjíždíme k plotně. Lezení je zde pěkné, nýty jsou po čtyřech pěti metrech, plotna je břidlicová a asi 30 m vysoká. Když jsme se vyřádili lezecky, odjeli jsme zase nahoru, teď jsme pokračovali až k seníku. Auto necháváme u potoka pod seníkem a lezeme dovnitř po zchátralém žebříčku.
To je paráda, v seníku je na podlaze udusaná 10-ti centimetrová vrstva sena – lepší než madrace. Nám mužům dovoluje stavba těla vykonávat malou potřebu přímo z bidýlka u vchodu (postoj je velmi zajímavý – člověk stojí na bidle 50 cm dlouhém a 15 cm širokém ve výšce 2,5 m, rukama drží čurající aparát a čelem se opírá o další bydlo), Denisa to má horší – musí sejít po rozvrzaném žebříku až na zem.
Horší to je s počasím, které se od našeho příjezdu sem pořád zhoršuje. Přibývá mlha – už není vidět ani 100 m, teplota jde dolů a do toho ještě mrholí. Jdeme spát, zítra to snad bude lepší.
V noci bylo ve spacáku dobře, navíc když nás hřála domácí slivovička, ale ráno to venku vypadá ještě hůř než večer – zima, prší, mlha, že není vidět ani na 20 m. Balíme věci a po ranní hygieně sjíždíme dolů do Täsche. Je tu líp – mlha se drží od 1800 m a ani tu neprší, ale zima je pořád velká (5°C).
Po snídani odjíždíme vláčkem do Zermattu zjistit počasí. Dozvídáme se nepříjemné zprávy – déšť a zima má být až do neděle, pak se to má zlepšovat až na úplné jasno a teplo. Do Täsche jdeme po turistické cestě (asi 6 km převážně dolů).
Volíme operativní plán – v tomto počasí zde stejně nic nemůžeme dělat, tak odjíždíme do Itálie k jezeru Maggiore v domnění, že tu bude lepší počasí. Do kempu u jezera dorážíme v 20 h, stavíme stan a při posledním zapíchávání kolíku začíná pršet. Můj optimismus neslábne…určitě to je jen malá přeháňka. Spát jdeme kolem 22 h, stále prší.
Ráno se probouzíme a déšť neslábne ba právě naopak. Když jsme ve stanu už přes 12 h přestává mě to bavit a už ani já nevěřím, že jde jen o malou přeháňku. Z domů chodí SMS-ky jak krásné počasí u nás v ČR panuje. To nás rozčiluje a přivádí na myšlenky typu: “Jak by nám bylo ve Skaláku nebo v Ádru…”.
V pozdním odpoledni dostáváme nápad jít na pravou italskou pizzu do restaurace v kempu. Všichni tři už máme chuťové pohárky připravené na tu dobrotu, ovšem italský vrchní je zásadně proti. Když jsme dosedali na židličky ke stolu, štekl na nás něco v tom smyslu, ať přijdeme za hodinu. Jeho jednání v nás vzbudilo reminiscence na dobu nedávno minulou v našich krajích, kdy zákazník tu byl opravdu páté kolo od vozu. Co se chování personálu týče je situace o poznání lepší o poschodí níž v baru, ale výsledek je naprosto stejný – to už v celé oblasti nejde kvůli lijáku elektřina, takže pravá italská pizza se nedělá ani tady. Nezbývá než si udělat na našem vařiči VAR instantní polévku.
Večer trávíme v autě. I když už leje 24 h v kuse, snažíme navodit dobrou náladu a s flaškou rumu se nám to po chvilce daří. Holt čaj s rume umí divy, přesvědčte se sami, doporučuji. S mými 10 kostkami cukru v plecháčku jsem sice nebyl pochopen, ale bašta to byla výborná. Když rum došel, šli jsme spát. Denisa spala v autě, já s Bouďákem ve stanu.
Ráno se probouzíme a nadšeně zjišťujeme, že už neprší! Po 36 h konečně přestalo. Po snídani se balíme a odjíždíme do Zermattu v naději, že se i ve Walliských Alpách umoudřilo počasí. Ovšem když přejíždíme Simplon Pass na italsko-švýcarských hranicích ve 2000 m všude je sníh, mlha a 3°C.
Kolem oběda dojíždíme do Täsche, asi 200 m nad námi začíná hustá mlha, tak raději odpoledne trávíme na odpočívadle. Na večer jedeme nahoru k našim seníkům. Zhruba od 1900 m je sněhová pokrývka, hustá mlha a teplota kolem 3°C. Na noc si bereme do seníku teplé oblečení a naši slivovičku na zahřátí. Těšíme se na ráno, vždyť podle meteorologů má být zítra už hezky!
A opravdu! Probouzíme se a přes údolí naproti se majestátně tyčí obrovský Weisshorn – nádherná hora. Nad námi vidíme Täschhütte. Jelikož jsme tlačeni časem, protože jsme obětovali kvůli špatnému počasí tři dny, musíme dnes podniknout alespoň něco co by vzdáleně připomínalo aklimatizační tůru. Volíme výlet někam směrem na Mettelhorn (3406 m), který se tyčí nad Zermattem. Pro cestu do Zermattu dnes volíme taxika. Zjišťujeme, že je to po pěší chůzi nejlevnější způsob – parkujeme zadarmo a taxi přijde 5 SFR na hlavu.
Z Zermattu stoupáme 30 minut k výletní restauraci Edellweis a dále pokračujeme k chatě Trift (2400 m). Tady je pomyslná hranice mezi suchou zemí a sněhem. Po krátké přestávce jdeme výše do výšky 3100 m. Čerstvý sníh nás pěkně opaluje, ale na cestě se z něho dělá nepříjemná břečka. Na jednom kameni svačíme a vychutnáváme si překrásný pohled na Matterhorn, Gabler, Monte Rosu, Breithorn… Sluníčko páli, na nebi ani mráčku… Jelikož je již 14 h a nechceme být promočení, scházíme odtud zpět dolů do Zermattu. Zpátky jdeme jinou cestou – volíme traverz nad chatou Trift. Za chvíli se nám otevírá překrásný pohled na Täschhorn, Dom a Alphubel – náš cíl pro příští dny. Cestou si osvěžuji nohy v příjemně studeném potoku. Z Zermattu pokračujeme po cestě do Täsche a autem jedeme k seníkům.
Zítra chceme zkusit Alphubel jeho jihovýchodním hřebenem (obtížnost PD). Jelikož je po 19h a jsme už po večeři, balíme věci a rozhodujeme se jít s bagáží na Täschhütte (2701 m), která je přímo nad námi, časově asi 1 h a 20 minut. Je to čas k dobru, o tuhle hodinu bysme museli vstávat v seníku dříve. Na chatu dorážíme před 21 h. Cena je dobrá – 19 SFR za noc na hlavu se slevou na průkaz ČHS (bez slevy 28 SFR). Budíček je centrální ve 3 h 15 minut. Ubytování je perfektní, spacáky nejsou potřeba – jsou tu deky, ležíme v cimře s 25 místy a jsme tu jen my tři a dva Němci.
Vstávání v tak extrémní hodinu překvapivě nedělalo ani mě přílišné problémy. Před chatou vaříme polévky a čaj. Spolu s námi jde odtud na vrchol asi 30 lidí. Vyrážíme před 4 h, ve skeletech budu mít premiéru, tak jsem zvědav, jak se mi v nich pošlape. Jelikož čelovku má z nás jen Bouďák, využívám světla dvou borců, kteří jdou přede mnou.
Jelikož teď je sníh opravdu již od nízkých poloh, prakticky kousek za chatou jdeme po kamenech s ledem a sněhem. Stoupáme vzhůru, nad námi svítí hvězdy a asi po hodině cesty začíná ledovec Alphubel-gletscher (3200 m). Po další půlhodince stoupání po ledovci občasného a přeskakování ledovcových potoků si ve výšce 3400 m nasazujeme mačky a navazujeme se na lano. To již svítá a za námi se otevírá ohromující pohled na Weisshorn, Matterhorn, Breithorn, Monte Rosu… Opravdu fascinující podívaná v 6 h a 30 minut! Jdeme dál a po 6 h ranní vidíme první paprsek slunce jak se opírá o vrchol Matterhornu. Ty barvy nad okolními štíty jsou až kýčovité – od tmavě fialové nad vrcholy přes světlejší odstíny do nebeské modré…paráda! Stoupání je poměrně příkré a vyčerpávající. Nad námi je Alphubeljoch a tam už svítí sluníčko, my jdeme zatím stále ve stínu. Přichází asi 100 m výškových nejprudšího kopce, dost namáhavé. Za chvíli se terén narovnává, sluneční paprsky už pálí do obličeje a to značí, že se blížíme do sedla.
V sedle Alphubeljoch (3773 m) se ocitáme v 8 h a dáváme si malé občerstvení v podobě pití, tatranek a sušeného ovoce. Je odtud nádherný výhled na severozápad na Alphubel – čeká nás ještě asi 2,5 h tvrdé dřiny v čerstvém sněhu do velkého kopce a po nebezpečném jihovýchodním hřebínku. Na jihovýchodě ční pěkná bílá homole Allalinhornu (4027 m) a přímo pod námi v hustém oparu leží “perla Alp” středisko Saas Fee.
Po 20 minutách odpočinku opět razíme dále k vrcholu. Předvrchol Alphubelu (3904) obcházíme zprava, traverzujeme k hřebínku a vidíme, jak před námi asi 10-ti členná skupina horolezců postupuje po pravé straně hřebínku a na konci řeší problémový výstup mixem (skála + led). Jiný postup zvolil jeden sólista, který se vydal přímo po hřebínku. Tuto možnost volíme i my. Jelikož na hřebeni je asi 3-4 metrová převěj, musíme se držet stále asi 5 metrů od nejvyššího bodu hřebenu, abychom nestrhli převěj do údolí někam k Saas Fee. Dost zde fouká, ale po chvíli už sedíme za hřebínkem pod závěrečným stoupáním na vrchol Alphubelu – zhruba ve výšce 4000 m. Občerstvujeme se před posledním zápřahem. Jsme docela unaveni, morál není zrovna na výši, stejně jako všichni další okolo.
Stoupáme výš a výš, únava roste, ale zároveň víme, že už se blíží vrchol našeho snažení! Kopec se narovnává a najednou už není kam stoupat! Jsme na vrcholu! Dokázali jsme to! Čas: 11 h. Pokračujeme po rozlehlém vrcholovém platu k opticky nejvyššímu bodu. Spolu s námi je zde asi 40 dalších horolezců. Je odtud báječný výhled na pyramidu Täschhornu, Dom, Weishorn, Matterhorn, Breithorn, Castor, Pollux, Lyskam, Monte Rosu a vydět je dokonce i Mont Blanc! Opravdu báječný pocit, pro který stojí všechna ta únava. Pro tuhle slastnou chvilku to všechno dělám… Na řadu přichází vrcholové foto a občerstveni. O naší únavě svědčí fakt, že celou cestu táhnu v batohu tři plešky značkového českého piva Gambrinus 10° a nikomu se do něj nechce. Necháme ho tedy až na Täschhütte. Po 20 minutách strávených na vrcholu začíná být zima, rozhodujeme se pro sestup.
Sestupujeme normálkou jako všichni ostatní. Ta vede z vrcholu přímo na západ směrem k Saas Fee. Klesáme asi do výšky 3800 m. Sníh je již dost rozbředlý a nepříjemně se lepí na mačky. Terén se pomalu narovnává. Denise jsem dal možnost, aby nám ukázala, k čemu je dobrý cepín. Ujeli mi nohy a řítím se přímo na ni. Spolu jedeme po stráni k Bouďákovi, ale díky jejímu postřehu a zabrždění pomocí cepínu jsme ho nevzali s sebou a těsně před ním elegantně zabrzdili. Odtud traverzujeme zpátky do sedla Alphubeljoch a sestupujeme stejnou cestou až k chatě Täschhütte. Cesta je dlouhá a úmorná. Při sestupu mě začínají zlobit vnější kolenní úpony. Bolí to opradu dost. Na Täschhütte přicházíme v 15 h. To znamená, že jsme dnes byli takřka 12 h v plném nasazení. Zde si vychutnáváme konečně pivínko, tady už na něj máme chuť všichni. Poleháváme tu ještě asi hodinku a pak se balíme a sestupujeme do osady Täschalp k našemu seníku. Po náročném dnu se myjeme Mellichbachu. Voda je vskutku ledovcová ale osvěžující. Relaxujeme a večer v seníku usínáme asi v půl deváté.
Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Po včerejším záhulu se rozhodujeme pro den odpočinku. Plány na Dom (4545 m) se kvůli časovému presu a našemu morálu bortí a rozhodujeme se, že bysme mohli zítra “udělat” alespoň Allalinhorn (4025 m), který je dobře dostupný od konečné zastávky lanovky ze Saas-Fee. Odjíždíme tudíž do této “Perly Alp”, jak je zvaná na všech letácích. Saas-Fee je opravdu krásné městečko obklopené velikány jakými jsou Nadelhorn, Dom, Täschhorn, Alphubel, Feechopf, Allalinhorn… krása! Procházíme hlavní ulicí a jdeme zjistit, kolik stojí lanovka k nástupu na Allalinhorn. Lanovka jezdí až do výšky 3500 m, takže na vrchol to je převýšení 500 m a kolem dvou hodin chůze – takže velká pohoda, ale nutno dodat, že po včerejšku ani na nějaké větší sportovní výkony nemáme chuť 
Ovšem cena nás sráží do kolen – zpáteční 68 CHF, pouze nahoru 52 CHF. Takovou sumu nejsme ochotni platit a Allalinhorn padá. Operativně se dohadujeme na náhradním řešení a vítězí varianta, která počítá s odjezdem do Kanderstegu k jezeru Öschinensee a druhý den odtud pokračovat domů. Odjíždíme ze Saas-Fee do Vispu a dále na Goppenstein. Zde najíždíme autem na vagon. Vlak nás za 25CHF doveze tunelem přímo do Kanderstegu. Kolem přes hory by to bylo asi 200 km. Za dvacet minut se vynoříme z tmy tunelu a jsme v Kanderstegu. Přijíždíme do kempu a odpoledne trávíme rozjímáním o životě. Večer je pak věnován zhodnocení celé letošní výpravy ve společnosti Pilsner Urquell.
Ráno nás opět vítá sluníčko. Po snídani se jdeme projít na Öschinensee, které je odtud asi hodinu cesty, 400 m převýšení. Toto jezero je ve výšce 1578 m a je obklopeno nádhernými vrcholky dosahující od 3400 m do 3700 m. Je to taková reklama na Švýcarsko – krávy se zvonci, průzračně čistá voda, na vršcích nad námi sníh, a výnosná turistická atrakce. Pokračujeme podél břehu jezera. V lese obdivujeme dřevěné sochy mistrů z celého světa – jedno sousoší je vytvořeno i českým umělcem. Na jedné plážičce se uvelebujeme a opalujeme se. Bouďák dokonce zkouší vodu a přežil i pár temp, což v té ledárně je docela zázrak. Všichni si na něho ukazují, jestli se náhodou nezbláznil. V poledne odcházíme z tohoto pěkného místa. Dolů scházíme jinou cestou – přímo pod lanovkou, která vede nad jezero. V kempu balíme stan a odjíždíme domů. Jedeme přes Vaduz, Bodamské jezero na Mnichov. O potopách, které postihli Českou republiku víme jen ze stručných zpráv, tak se na přechodu v Rozvadově okamžitě ptáme, jak to vypadá. Dovídáme se, že v Praze funguje pouze jeden most přes Vltavu. Dost děs, ale domu se dostáváme těsně před svítáním.
Letošní dovolenou hodnotíme všichni jako úspěšnou a vydařenou, i když nám počasí ze začátku nepřálo a díky tomu jsme měli málo času. Jsme rádi, že jsme stanuli na krásné čtyřtisícovce a to je hlavní. Také musím říct, že tato hora nás všechny dost prověřila po fyzické stránce, ani jeden z nás nebyl ve hvězdné formě